„Mesaliance je nerovné manželství, manželství mezi osobou stavu šlechtického a osobou stavu občanského. Děti z takového manželství pošlé bývají vylučovány z práv a předností, vyhrazených jen potomkům rodičů po meči i po přeslici až do jistého pokolení, např. z nastupování ve fideikomissy, z jistých úřadů dvorských aj.“ Definice v Ottově slovníku naučném z konce 19. století přesně vysvětluje podstatu mesaliančních sňatků. Jednalo se o svazek příslušníka aristokracie s osobou nižšího stupně urozenosti či občanského původu. Takové spojení bylo pro vysokou historickou šlechtu nepřijatelné, neboť ohrožovalo její vnitřní integritu a exkluzivitu.

Překážka dědictví

Až do konce 18. století byly mesaliance v prostředí české a moravské šlechty spíše výjimečné, v průběhu 19. století jich ovšem přibývalo, přestože zůstávaly společensky neakceptovatelnými. Platila přitom zásada, že muž šlechtí ženu – manželka tedy vždy následovala postavení manželovo. Pokud se hraběnka provdala za měšťana, o svůj titul přišla. Bylo běžnou praxí, že se dívky z vysoké šlechty provdaly za šlechtice nižšího stupně.

Zejména na přelomu století také docházelo k tomu, že mnohé historické rody neměly takové finanční možnosti jako nově nastupující vrstva podnikatelů a obchodníků, takže zajištění věna dcerám nebylo snadné. Naproti tomu si bohatí průmyslníci za své peníze často koupili titul, statky a zámky – ovšem starobylý původ nikoli. Oženit se s dcerou z vyšší šlechtické rodiny jim skýtalo novou dávku společenské prestiže.

Velký problém pro aristokracii představovala mesaliance prvorozených synů, kteří tak mohli přijít o možnost dědictví fideikomisu neboli svěřenectví. Fideikomis bylo privilegium udělované panovníkem, které zamezovalo dělení či zcizení rodinného majetku. V čele rodinného fideikomisu stál obvykle nejstarší syn (ostatní bratři měli být zajištěni statky, které nebyly součástí svěřenectví, apanážemi a podobně). Principy nástupnictví většinou určil zakladatel fideikomisu a právě rovnorodé manželství patřilo mezi nejčastější podmínky. I přes riziko ztráty nástupnictví se však nalezli prvorození šlechtici, kteří se oženili s dívkou neurozeného stavu.

Morganatické svazky

V prostředí nejvyšší šlechty, kterou představovaly vládnoucí nebo suverénní rody, jež se řídily vlastními domácími zákony, znamenaly nerovné svazky velké nebezpečí. Pro jeho minimalizaci byly uzavírány takzvané morganatické sňatky, které neměly ohrozit ostatní členy rodu. Takový sňatek musel povolit panovník nebo hlava rodu a musela být uzavřena smlouva, která ošetřovala práva manželů. Děti z takového manželství dědily jméno i postavení matky. Známým příkladem byl v našem prostředí sňatek arcivévody Ferdinanda d’Este a Žofie Chotkové. 

Padesátitisícové město Salechard je v centru zájmu archeologů již nejméně 20 let. V roce 1997 zde rusko-americký tým objevil pozůstatky dávné civilizace. Výčet zdejších archeologických vykopávek čítá nejméně tři desítky převážně mělkých hrobů z období středověku a několik zachovalých pozůstatků těl. Objeveny zde byly i měděné nástroje, zbraně a artefakty pocházející pravděpodobně až z Persie. 

Stáří dříve nalezených lidských ostatků vědci odhadují na 800 až 1 000 let, nejnovější nález by podle předběžných odhadů mohl pocházet až z 8. století.

Díky chladnému podnebí, složení půdy a způsobu ukládání těl jsou zdejší nálezy mimořádně zachovalé. Většina z nalezených těl byla zabalena do kokonů z kůry a zvířecích kožešin přepásaných měděnými pláty. Nohy těl vždy směřovaly k řece, což vědci připisují náboženským rituálům. Nově objevená dvojice mumií patří dospělému člověku a dítěti. Pohlaví a přesné stáří budou archeologové schopni určit až po důkladné expertize v laboratoři.

Asociace TW Hydrae v souhvězdí Hydry představuje skupinu asi 30 velice mladých hvězd. Vznikla před několika miliony let a od Slunce ji dělí vzdálenost asi 160 světlených let. Součástí této hvězdné asociace je i objekt s nezapamatovatelným jménem 2MASS J11193254-1137466AB, který jsme donedávna považovali za potulnou planetu s hmotností asi 3,7 Jupiterů. Potulné planety jsou poměrně vzácné, astronomové z Havajské univerzity v Honolulu ale tvrdí, že tenhle objekt je ve skutečnosti ještě zajímavějším.

Opuštěná dvojice plynných obrů

Podle vědců jde nikoliv o jednu planetu, ale o dvojplanetu, tedy systém dvou gravitačně vázaných planet, které se navzájem obíhají a společně letí kosmickým prostorem. Takové objekty jsme zatím pozorovali jen vzácně. Tento systém je přitom rekordní v tom, že jde o samostatnou dvojici objektů s nejmenší společnou hmotností, jaký jsme kdy ve vesmíru pozorovali.

TIP: Jeden z nejbližších hnědých trpaslíků je dost možná potulnou planetou

Dvojice potulných planet, které jsou od sebe vzdálené asi 4 AU, tedy čtyřnásobek vzdálenosti mezi Sluncem a Zemí, vědce velmi zaujala. Na podobných extrémních objektech se totiž mohou poučit o vzniku a chování planet. Pozorování planet je obvykle komplikované kvůli přítomnosti hvězdy, u potulných planet ale tento problém pochopitelně odpadá. 

Jen ve Spojených státech každý den čeká na transplantaci nového srdce asi 3 tisíce lidí. Lidských orgánů je ale stále nedostatek a nemalý počet pacientů se náhradního orgánu vůbec nedočká. Vědci proto pracují na různých řešeních, kterými by mohli potřebné orgány zajistit. Pěstují je v laboratořích nebo v geneticky vylepšených prasatech. Anebo je tisknou na 3D tiskárnách.

Švýcarští vědci použili 3D tiskárnu na vytištění umělého srdce ze silikonu, které je navrženo tak, aby co nejvěrněji napodobilo skutečné lidské srdce.

TIP: Regenerace ze 3D tiskárny: Vědci vytiskli náhradní tkáně

Srdce z 3D tiskárny je velké zhruba jako srdce dospělého člověka a váží asi 390 gramů. Bije jako by bylo živé, má to ale zatím jeden podstatný háček. Takto vyrobené srdce vydrží asi jenom 3 tisíce úderů, tedy zhruba 30 až 45 minut. Příští generace 3D umělých srdcí už budou určeny pro pacienty.

Ve které zemi jsou lidé nejčilejší? A kde žijí největší lenoši? Odpovědi na tyto otázky získali vědci ze Stanfordu díky důmyslnému využití dat z mobilních telefonů.

Posloužila jim k tomu aplikace Argus, se kterou lidé po celém světě sledují svoji aktivitu a kondici. Badatelé zpracovali 68 dní fyzické aktivity asi 720 tisíc anonymních uživatelů ze 46 zemí světa. Soustředili se přitom na to, kolik lidé udělají denně kroků.

Ze všech sledovaných zemi jsou lidé nejaktivnější v Číně, kde za den v průměru udělají 6 289 kroků. Čínu následuje Japonsko, Španělsko, Velká Británie a USA. Naopak nejméně jsou aktivní lidé v Indonésii s pouhými 3 513 kroky denně. Dále v pořadí od konce jsou Saúdská Arábie, Malajsie, Filipíny a Jihoafrická republika.

TIP: Pořádně od plic: Britská a kanadská mimina pláčou více než německá a dánská

Podle vědců je ale důležitější, jaký je rozdíl v počtu mezi aktivními a neaktivními lidmi v té které zemi. Když je tento rozdíl velký, tak je v zemi hodně obézních lidí, i když tam mají vysoký průměrný počet kroků denně na osobu, jako například v USA.

Island je země, kde má příroda na mnoha lokalitách stále zcela původní ráz. Jedním z nejpůsobivějších míst a dokladem zachovalosti tohoto kusu světa je největší evropský vodopád, který je pochopitelně zároveň největším vodopádem Islandu. Dettifoss se rozkládá na řece Jökulsá á Fjöllum, je 45 metrů vysoký a v šířce plných 100 metrů hřmí kaňonem Jökulsárgljúfur. Řeka je napájena z ledovce Vatnajökull, a proto je voda, bohatá na sedimenty, mléčně zabarvená.

TIP: Americký Národní park Arches aneb Skalní oblouky na solném ložisku

Vzhledem k tomu, že hrana vodopádu přetíná řeku v ostrém úhlu, je z každého břehu na rozbouřené vody zcela jiný scénický pohled. Ať už ale návštěvníci stojí na kterémkoli z břehů, vždy jsou si vědomi obrovské síly nespoutané vodní masy, která má průměrný průtok 193 m³ za sekundu a během deštivých období dosahuje až k hranici 600 m³/s. Unikátní vodopád, jenž je součástí Národního parku Vatnajökull, ovšem na řece není zdaleka osamocen. Kilometr proti toku je další působivý vodopád, nazvaný Selfoss, a dva kilometry po toku třetí gigant nazvaný Hafragilsfoss.

Proslulé newyorské přehlídky jsou známé i díky dešti z konfet a skartovaného papíru, což má navodit slavnostní atmosféru. Tradice má svůj původ hluboko v 19. století u spontánních oslav sochy Svobody. Co se objemu vyhozených konfet týče, byla v tomto směru největší přehlídka vítězství v roce 1945, kdy bylo údajně použito okolo 5 000 tun konfet. Slavnostní přehlídku před obyvateli New Yorku v takzvaném „údolí hrdinů“ si zde užívají veteráni války v Zálivu.

Futuristické vozítko, připomínající spíše dopravní prostředek komiksového superhrdiny než rover pro vesmírné astronauty, představili v návštěvnickém centru Kennedyho vesmírného střediska jeho tvůrci z designérského studia Parker Brothers Concepts. Dvou a půl tunový rover s šesticí více než metrových kol je napájen z baterií připojených na solární panely. Stroj by měl zvládnout rychlost okolo 6 až 10 kilometrů v hodině, především by si měl ale poradit se všemi nástrahami drsného povrchu rudé planety – od ostrých kamenů po písečné duny.

Koncept sice vznikl na základě zadání NASA, do vesmíru se ale téměř jistě nepodívá. Podle bývalého astronauta Jona McBride je určený především pro veřejnost a propagaci plánovaného projektu přistání lidské posádky na Marsu. Dost možná se ale řada prvků tohoto zajímavého konceptu objeví i ve finální verzi.

Vrcholem moci husitských polních vojsk bylo období mezi lety 1427 až 1431, kdy i v českých zemích panovala jakási stabilita. To husitům umožnilo pravidelně vyjíždět za hranice země a vystřídat tak obranu za expanzi. V podobě takzvaných spanilých jízd (rejs) vyráželi šířit své učení, ale také získávat válečnou kořist a peníze. Preventivní úder proti nepříteli na jeho vlastním území ostatně nebyl nikdy na škodu.

Rozhněvaná hrdinka

Roku 1430 otřáslo střední Evropou úspěšné tažení husitů Saskem, Durynskem a Bavorskem. Bleskovému nájezdu, trvajícímu od Vánoc do masopustu, nedokázal nikdo zabránit. Zpráva o řádění českých kacířů se dostala i k osmnáctileté Johance z Arku. Francouzská dívka, která porazila Angličany, osvobodila Orléans a pomohla Karlovi VII. ke královské koruně, byla chováním Čechů nanejvýš pohoršena, a proto se jim jala pohrozit. Učinila tak v dopise z 23. března 1430, sepsaném jejím zpovědníkem na hradě Sully:

„Ježíš – Marie. Je tomu již dávno, co mně, dívce Janě, došly zprávy a pověsti o tom, jak jste zrušili, stavše se z pravých křesťanů kacíři a podobnými Turkům, pravé náboženství a bohoslužbu, přijali zločinnou a hanebnou pověru a jak ji bráníte a rozšiřujete tak horlivě, že není hnusnosti ani ukrutnosti, abyste se jí neodvážili. Otřásáte církevními svátostmi, na kusy trháte články víry, rozvracíte chrámy, rozbíjíte a pálíte obrazy vytvořené pro svaté vzpomínky a vraždíte křesťany proto, že prý nemají vaší víry. Jaká to zběsilost, jaké šílenství a jaká zuřivost vás to posedla?“

Mečem vyhladím hloupost

Ale to ještě nebylo zdaleka všechno: „Vy, vy jste slepci, a ne ti, kdo nemají zraků a očí. Což myslíte, že ujdete trestu? […]. Já, abych pravdu řekla, kdybych nebyla zaměstnána válkami s Angličany, věru bych již dávno přišla na vás. Ale opravdu, nedozvím-li se, že jste se napravili, nechám asi Angličany a vytrhnu proti vám, abych, nemohu-li jinak, mečem vyhladila tu vaši hloupost a tvrdošíjnou pověru a zbavila vás buď kacířství, nebo života. Chcete-li se však raději vrátit ke katolické víře a dávnému světlu, vyšlete ke mně posly a já jim povím, co musíte udělat. Pakli však nechcete, nýbrž budete tvrdošíjně vzdorovat ostnu, vzpomeňte si, co jste napáchali škod a zločinů, a očekávejte, že všem vrchovatě odplatím svrchovanými silami lidskými i božskými.“

TIP: Mýty o husitech: Jaká pověst provázela „boží bojovníky“?

Na Johančiny výhružky však nedošlo. V květnu 1431 ji zajali Burgunďané, kteří ji vydali Angličanům. V následném účelovém procesu byla prohlášena za kacířku a upálena. O necelých 500 let později (16. dubna 1909) byla papežem Piem X v Římě blahoslavena. 

Michelangelo – vlastním jménem Michelagnolo di Lodovico Buonarroti Simoni – se narodil 6. března 1475 v Caprese nedaleko Florencie „pod šťastnou hvězdou“. Konjunkce Merkura s Venuší pod vládou Jupitera slibovala „urozeného a vznešeného ducha, který bude mít úspěch […] především v uměních lahodících smyslům“, jak napsal Ascanio Condivi o století později.

V březnu 1505 přijel Michelangelo poprvé do Říma na pozvání Julia II. Papež z mocného rodu della Rovere patřil k nejvýznamnějším osobnostem na svatopetrském stolci a mimo jiné vášnivě miloval umění. Michelangelovi bylo třicet, hlavě církve jednou tolik a „spojoval je prudký temperament, popudlivost, prchlivost a nezkrotná ctižádost. Oba se také dovedli nadchnout pro obrovité plány. Proto si asi dobře rozuměli, i když mezi nimi docházelo i k vášnivým srážkám“. Zmíněnými slovy popsali vztah těchto dvou mužů Marcela a Bohumír Mrázovi ve své knize Michelangelo. 

Vyštván z Věčného města

Sochaře prý Juliovi doporučil dvorní architekt Giuliano da Sangallo, rovněž Florenťan, přičemž první úkol zněl vytvořit papežův náhrobek s několika sochami pro svatopetrský chrám. Přípravy trvaly celý rok a Michelangelo osobně dohlížel na lámání mramoru v Carraře. 

Jenže Řím byl plný závistivců, protože o papežské zakázky měli umělci obrovský zájem. Když se tedy v prosinci 1505 navršily na náměstí Sv. Petra kameny, Michelangelovi nepřátelé Juliovi namluvili, že není dobré nechat si stavět náhrobek už zaživa, a pověrčivý Svatý otec se plánu jednoduše vzdal. Michelangela se to hluboce dotklo a navíc zůstal bez prostředků, které do prokletého náhrobku vložil. Když jej pak papež stále odmítal přijmout, a dokonce ho z Vatikánu vyhnal, okamžitě Řím opustil a vrátil se do Florencie. 

To ovšem Julia zaskočilo: Posílal dopisy, naléhal a vyhrožoval tak intenzivně, až gonfaloniere („prezident“) florentské republiky nabyl dojmu, že snad dojde k válce. Proto umělce k návratu nutil, ten však vážně zvažoval nabídku tureckého sultána na stavbu mostu přes Zlatý roh v Istanbulu. Nakonec se Michelangelo po sedmi měsících vrátil a s papežem se smířil.

Nejsem malíř, ale sochař

V roce 1483 byla s velkou slávou dokončena stavba Sixtinské kaple u baziliky sv. Petra. Uplynulo však jen několik let a začaly se projevovat statické problémy, jež následně zapříčinily vznik trhlin v klenbě, kterou zatím pokrývalo modré nebe plné hvězd. Vedle nutných opatření k zabezpečení stavby se papež rozhodl klenbu přemalovat a v roce 1508 pověřil její výzdobou právě Michelangela. Ten ovšem vehementně protestoval: „Nejsem malíř, ale sochař!“ A za zadáním tušil intriky. Myslel si, že jej chtějí zkompromitovat, neboť malířskou hvězdou byl mladíček Raffael, vedle kterého – jak se domníval – nemohl oslnit. Julius však trval na svém a Michelangelovi nezbylo než se pustit do práce.

Desátého května 1508 vylezl v kapli poprvé na lešení a začal malovat dvanáct apoštolů a ornamentální dekorace, podle papežova přání. Nebavilo ho to, a proto taky dlouho nevydržel: Jednoho dne seškrábal, co vytvořil, a předložil hlavě církve vlastní návrh připomínající – slovy historika umění Heinricha Wölfflina – „hřmící zjevení nové moci“.

Na počátku světa

Michelangelo zpracoval svůj koncept s ohledem na již existující malby v kapli a především na nástěnné malby v hlavním pásu pod okny, které zobrazovaly život Mojžíše a Krista. Střední část stropu tak pokryl výjevy od stvoření světa po Noemovu opilost a výzdobu svatostánku rozšířil o epizody z časů, kdy ještě lidem nebylo předáno Desatero. 

Na rozdíl od hustě „zalidněných“ maleb na stěnách se Michelangelova stropní díla omezují na skromný počet postav, které v podstatě nemají pozadí, a působí proto monumentálněji. Dokládají také autorovu vášnivou touhu zobrazovat tělo v pohybu. V souladu s biblickou chronologií začíná sled epizod Stvořením nad oltářem, následuje Pád člověka a čtyři scény z Noemova života. Michelangelo však strop nepokrýval takto úhledně v pořadí – jednotlivé scény vznikaly tak, jak mu to dovolovaly podmínky. Kaple totiž nadále běžně sloužila církevním účelům a oltářní prostor bylo nutné zachovat co nejdéle bez lešení. Dnes už také víme, že umělec nemaloval vleže na zádech, jak se věřilo dřív, ale vestoje se zakloněnou hlavou. 

Plesnivá Potopa

Michelangelo pracoval na malbě stropu s přestávkami čtyři a půl roku. Do konce roku 1508 vytvořil kartony a v letech 1509–1512 zpracovával nesnadné zadání. Je to patrné i ve stylu – první obrazy zahrnují víc postav a složitější strukturu, zatímco pozdější malby jsou střídmější, dynamičtější a monumentálnější, přičemž za vrcholné dílo se právem pokládá Stvoření Adama.

Umělec tvořil v podstatě sám: Florentské malíře, kteří mu pomáhali, brzy propustil a nechal si jen pár pomocníků, aby mu připravovali zeď a třeli barvy. Práce však nešla tak hladce, jak by se mohlo zdát. Právě když byl Michelangelo hotov s Potopou, začal obraz plesnivět, což jej na čas zcela zlomilo a odmítal pokračovat. Svatý otec požádal o expertizu architekta da Sangalla, který mu umělce kdysi doporučil: Odborník radil použít méně vodnaté vápno a práce se nakonec znovu rozběhly. 

Účast a obdiv Říma

Julius II. – proslulý svou netrpělivostí – se neustále chodil dívat, jak malba pokračuje. Několikrát se vyšplhal i na lešení, aby si ji mohl prohlédnout, a v okouzlení nutil malíře, aby Římanům odhalil alespoň část nehotové fresky. Michelangelo ustoupil velmi nerad: Pořád se obával, že jej lidé potupí a on nebude moct strop dokončit. Návštěvníci však nešetřili obdivem, a dokonce i jeho konkurent Raffael po zhlédnutí maleb pozměnil svůj styl.

Od té chvíle papež umělce doslova mučil otázkami, kdy bude hotov. Traduje se, že když mu jednou Michelangelo jako obvykle odpověděl „až budu moci“, udeřil ho rozezlený Svatý otec holí. Buonarroti z kaple odešel a hodlal Řím opět opustit. Julius však za ním hned poslal pověřence s pěti sty dukáty, aby ho uklidnil a přinesl mu papežskou omluvu. Umělec o tom také napsal v básni: „Sloužím a sloužil jsem ti celý věk / a patřím ti jak slunci proudy jasu. / Ty ale nedbáš, co tu marním času, / a čím víc dřu, tím menší je tvůj vděk.“ Tragikomické příběhy tím ovšem neskončily: Později si Michelangelo z úst božího náměstka například vyslechl, že ho nechá shodit z lešení. 

Dílo bylo slavnostně odhaleno až 31. října 1512 „za účasti a obdivu celého Říma“. Po čase se ale papeži zdálo, že je strop poněkud „chudý“, protože na něm není zlato. Chtěl proto, aby na něj malíř vzácný kov nanesl. Michelangelo na to měl opáčit, že ti na stropě byli také chudí – a malba tak dodnes zůstala bez zlata.

Poslední soud

V roce 1516, tři léta po Juliově smrti, se Michelangelo vrátil do Florencie a v Římě se znovu objevil až na podzim roku 1534, v čase, kdy se papežského stolce ujal Pavel III. Umělec se ve Svatém městě nakonec usadil natrvalo a strávil tam posledních třicet let života. V roce 1535 jej pontifex jmenoval nejvyšším architektem, sochařem a malířem Apoštolského paláce a požádal jej, aby na oltářní stěnu Sixtinské kaple namaloval fresku s námětem posledního soudu. Myšlenka takového ztvárnění hříchu a vykoupení se objevila už dřív a počítala i se zachycením pádu andělů na protější, vstupní straně. (Na zmíněné téma však již nikdy nedošlo, přestože k němu Michelangelo vytvořil několik skic.)

V dubnu 1536 byly dokončeny přípravné kartony a malba mohla začít. Přes pět let pak pracoval umělec v kapli sám, pouze jeho věrný pomocník Francesco Urbino mu třel barvy. Michelangelovi bylo už přes šedesát let a nadlidská práce ho vyčerpávala. Jednou dokonce spadl z lešení a těžce si poranil nohu.

Tolik neslušné nahoty

Michelangelův Poslední soud zahrnuje na 390 figur seskupených kolem ústřední postavy Krista a zobrazuje vzkříšení z mrtvých a rozdělování na spasené a zatracené. Zatímco první duše vystupují do nebe po Ježíšově pravici, na straně spravedlivých, zatracení klesají do pekla po jeho levici. Michelangelo však tradiční výjev obohatil řadou „inovací“, které budily rozpaky i vášnivé diskuse. Problém tkvěl především v tom, že všechny postavy – až na Pannu Marii, patronku kaple – jsou téměř nahé, a to včetně svatých i Krista, andělé nemají křídla a světci svatozáře. 

Stejně jako papež Julius, i Pavel III. se chodil dívat, jak práce pokračují. Jednou s sebou vzal ceremoniáře Biagia da Cesenu a zeptal se jej na názor. Dozvěděl se, že tolik neslušné nahoty by se hodilo spíš k výzdobě lázní či hospody. Kritiku ovšem slyšel i Michelangelo – a pomstil se za ni po svém: Ceremoniář na návštěvníky dodnes shlíží z fresky v podobě Minose, soudce v podsvětí, obklopeného hejnem ďáblů. Když si prý da Cesena stěžoval, papež se jen smál: „Kdyby tě dal do očistce, mohl bych pro tebe něco udělat, ale postavil tě do pekla a tam já nic nezmohu, z pekla není vykoupení.“

Roušky a fíkové listy

Po odhalení fresky 31. října 1541 sklidila opravdu velkou kritiku především postava Krista: Chyběly jí vousy, byla nepřiměřeně mladého vzhledu a především postrádala důstojnost. Svalnatým tělem, dokonalými rysy obličeje a rozcuchanými vlnitými vlasy Spasitel skutečně připomíná spíš některého z dvaceti ignudů, nahých mužských postav, jimiž je dílo poseto. Vznáší se na mračném trůnu obklopen žlutozlatou aureolou a oděn do světle šedého pláště, který jeho tělo víc odhaluje, než halí. Pohled upírá k peklu, zatímco Panna Marie, sedící po jeho boku, pohlíží ke spaseným.

Nahota postav, především světců, se dočkala kritiky jako zjevné rouhání. Přísní teologové na zasedání Tridentského koncilu fresku odsoudili a v roce 1565 – tedy rok po Michelangelově smrti – zadali Danielemu da Volterrovi přimalovat alespoň některým figurám hábity a fíkové listy (tyto úpravy však byly během restaurování kaple odstraněny). O totéž se marně pokoušel už Pavel III. u samotného Michelangela: Když ovšem umělce vyzval, aby nahé postavy přioděl, čtyřiaosmdesátiletý muž mu prý vzkázal, že to je maličkost – „jen ať dá Jeho Svatost do pořádku svět“.