Při katastrofách se oběti i záchranáři ocitají v extrémních situacích. Vědci a inženýři pro takové případy vyvíjejí technologie, které budou pomáhat zachraňovat životy. Jejich vzhled přitom může být roztodivný.

Už jsme viděli drony, miniaturní roboty a dokonce i zvířecí kyborgy. Odborníci ze Stanfordu vyvinuli měkkého nafukovacího robota, který připomíná hada, ale pohybuje se spíše jako velký červ nebo žížala. Podle některých připomíná spíše rostlinu než živočicha.

TIP: Lehčí než vzduch: Nový nafukovací robot se svaly měří 20 metrů

Robot je vybavený kamerou a měl by pronikat k přeživším, kteří budou uvězněni v téměř neprostupné suti. Měl by jim přinášet naději na vysvobození a také je dokáže zásobovat nezbytnou vodou, než přijde čas jejich záchrany.

Futurismus v praxi

Kam vyrazit: Brusel

Bruselské předměstí Vilvoorde ukrývá architektonickou perlu: Tamní experimentální dům „House of the Future“ obsahuje to nejmodernější ze současné architektury a technologií. Futuristický příbytek, sloužící zároveň jako výstavní prostor, se „ovládá“ jediným kontrolním panelem připojeným k internetu a najdete v něm také řadu dalších „chytrých“ užitných předmětů budoucnosti. 

Ohnivá voda života

Kam vyrazit: Ostrov Islay

Skotský ostrov Islay patří k nejzápadnějším výspám Evropy a láká nejen majestátní přírodou, bičovanou Atlantikem, ale především řadou palíren whisky. Islayská „voda života“, v jejíž chuti rozeznávají fajnšmekři mořskou slanost, rašelinu i silné uzené tóny, se vyrábí výhradně z ječmenného sladu. Mezi tamní nejznámější palírny patří Ardbeg, Laphroaig a také výrobce zřejmě nejoceňovanější whisky historie – Lagavulin. 

Pouť do Santiaga

Kam vyrazit: Santiago de Compostela

Svatojakubská cesta je tradiční pouť ke katedrálnímu hrobu Jakuba Staršího ve španělském městě Santiago de Compostela. Vede k němu víc než desítka různě dlouhých tras, přičemž k nejkrásnějším a nejlépe značeným patří Portugalská cesta, která začíná v Portu a měří asi 250 km. Několikadenní túru můžete absolvovat i sami a nerušeně během ní přemítat, zatímco budete míjet oceán či malebná městečka a potkávat se s dalšími poutníky.

Hudba budoucnosti

Kam vyrazit: Birmingham

To nejlepší z britské alternativní hudební scény, navíc propojené se současným digitálním a výtvarným uměním, nabízí Supersonic Festival pořádaný každoročně v britském Birminghamu. V rámci třídenní akce si můžete poslechnout novinky (nejen) z britské produkce, které zpravidla o pár let předbíhají dobu, nebo se zúčastnit workshopů a prezentovat tam své hudební vize sami. 

Královna cest

Kam vyrazit: Řím

Výlet podél kdysi nejvýznamnější silnice Římské říše nazývané Via Appia představuje vítaný odpočinek od hektického ruchu Říma. Někdejší tepna Apeninského poloostrova dřív začínala za římskými městskými hradbami a vedla až do kampánské Capui vzdálené téměř 200 km. Při putování podél torza cesty lze obdivovat prastarou antickou dlažbu, dávné hrobky odpočívající v tichu majestátních borovic a cypřišů, ale i několik malebných kostelíků, včetně svatostánku Domine quo vadis.

Monumentální podzemí

Kam vyrazit: Škocjanské jeskyně

Škocjanské jeskyně patří k nejvyhledávanějším přírodním skvostům Slovinska zcela právem. Vápencový komplex, jenž se táhne v délce 5,8 km, ukrývá množství vodopádů a nespočet krasových útvarů, propadlých chodeb i závrtů. Jeskyně se v některých místech propadají až do hloubky 200 m a celkový dojem z obřího prostoru ještě umocňuje hučící Reka, která místem protéká. 

Lodí po souši

Kam vyrazit: Kanál Elbląski

Kanál Elbląski se řadí k nejzajímavějším plavebním trasám nejen v Polsku. Jeho historie sahá do 19. století a součástí dodnes funkčního systému je pět svážných drah, které lodě překonávají po souši, konkrétně na speciálních vagonech pohybujících se po kolejnicích. Z Ostródy do Elblągu měří kanál 80 km a plavba trvá 11 hodin, trasu lze ovšem zkrátit i na polovinu.

V labyrintu utrpení

Kam vyrazit: Budapešť

Dům stojící na budapešťské adrese Andrássy út 60 představoval dlouhá desetiletí symbol teroru, smrti a totalitní moci. Za druhé světové války byly v jeho podzemí umučeny stovky odpůrců nacistického režimu, což později zopakovala komunistická tajná policie – rukou stejných dozorců. Dnes se v místě nachází muzeum Terror Háza neboli „dům teroru“, kde si můžete v mnoha velmi zdařilých expozicích „osahat“ mrazivé události, na něž bychom neměli zapomenout.

Po stopách zepelínů

Kam vyrazit: Friedrichshafen

Bodamské jezero pod Alpami nabízí nejen vodní radovánky či pěší výlety. Na jeho břehu se v německém Friedrichshafenu tyčí bílá budova Zeppelin Museum, kde jsou k vidění nejslavnější vzducholodě historie. K tamním největším atrakcím patří část repliky stroje LZ 129 „Hindenburg“: Můžete se mimo jiné posadit do křesílka pro cestující a obdivovat dobový salonek.

Výlet do radioaktivní zóny

Kam vyrazit: Černobyl

Míra znečištění ve většině černobylské „zóny“, zamořené při jaderné havárii v roce 1986, již klesla k normálním hodnotám. Exkurze přímo k elektrárně či do nedalekého městečka Pripjať, pořádané obvykle z Kyjeva, tak dnes bezpečně nabízí řada zážitkových agentur. Navštívit můžete i kyjevské muzeum Černobylu, s více než sedmi tisíci exponátů souvisejících s katastrofou.

V ráji gameboyů a tetrisů

Kam vyrazit: Berlín

Patříte-li k milovníkům počítačových her, rozhodně byste si neměli nechat ujít návštěvu berlínského Computerspielemuseum. Čeká tam na vás přes 16 tisíc her, 2 300 zařízení na jejich ovládání a tisíce specializovaných časopisů. Nejstarší exponáty pocházejí už z poloviny minulého století a řadu z nich si můžete sami vyzkoušet.

Česko okouzlující

Prázdniny se rychle blíží ke své polovině a možná právě přemýšlíte, která zajímavá místa naší vlasti navštívit. Přinášíme vám několik tipů, jež zahrnují nejkrásnější českou a moravskou letní přírodu, výběr z netradičních festivalů i chytrou zábavu.

Počátek Pražského hradu lze totiž stanovit čtverým možným způsobem. Jednak jej můžeme vztáhnout do doby, kdy ostroh nad Vltavou alespoň občas obývali naši slovanští předci. Druhým je období, kdy byl ostroh bezesporu trvale osídlen, a třetím doba, kdy můžeme určit, že se stal centrem (ústředím) širší oblasti. Teprve čtvrtá varianta znamená nesporné doklady státního centra a sídla vládnoucího knížete a máme k ní psané prameny. Předchozí tři se neobejdou bez pomoci archeologie.

Pahorek „Žiži“

V písemných pramenech se pahorek zvaný Žiži objevuje pouze jednou, a to v Kosmově kronice. Podle tohoto kronikáře se v roce 1002 vrátil kníže Oldřich do Prahy obsazené polským knížetem Boleslavem Chrabrým a „poslal jednoho svého bojovníka s úkolem, aby vnikna do hradu Prahy, v noci zvukem trouby postrašil nic netušícího nepřítele. Věrný služebník ihned rozkaz vykonal, a vstoupiv v noci uprostřed hradu na vyvýšené místo, jež slove Žiži, zatroubil a mocným hlasem několikrát volal“. Pokud pomineme Kosmovo špatné datování a chybnou identifikaci knížete, můžeme opatrně pahorek Žiži ztotožnit s nejvyšším hradním místem, na kterém dnes stojí budova Starého proboštství.

Podnět k teoriím o místě pohanského kultu zavdávalo neobvyklé jméno. Odvozovalo se o slova „žhnouti“ – „žár“ a evokovalo pohanské ohně, jak je známe z pohanských svatyní třeba na Ukrajině. Novější teorie uvažuje o původu ve slově „seděti“. Tím se místo jakoby propojuje s dalším neméně záhadným objektem – knížecím stolcem.

Knížecí stolec

Knížecí stolec hrál důležitou ceremoniální úlohu při nástupu nového knížete k moci. Po přijetí křesťanství se před jeho nastolením skonala mše v bazilice svatého Jiří. Nato byl kníže slavnostně posazen na stolec a přijal hold shromážděného lidu. Výstižný popis nacházíme u Kosmy: „Vzal (kníže Jaromír) za ruku synovce Břetislava a vedl ho ke knížecímu stolci, a jako se děje při volbě knížete, házeli přes mříže hořejší síně peníze (…) mezi lid, aby se netlačili na knížete sedícího na stolci, nýbrž raději chytali házené peníze.“

Přes zdánlivě přesné lokalizační údaje nemáme zatím představu, kde stolec v hradním areálu hledat, protože nevíme, kde v té době stál knížecí palác, v němž se stolec nacházel. Podle zahraničních analogií to mohlo být na vyvýšeném místě (na Jiřském náměstí?). Umístění stolce je tedy stejně neurčité jako v případě pahorku Žiži.

TIP: Je Pražský hrad největším na světě? Co ho předčí?

Sdílnější není ani kanovník Vincencius, který ve zprávě k roku 1142 bezděčně vystihuje velký význam stolce: „[…] jeden kámen, který ještě teď stojí uprostřed hradu a za nějž nejen nyní, ale i odedávna padlo v boji mnoho tisíc bojovníků […]“. Nejnověji se uvažuje o přímé souvislosti s pahorkem Žiži. Stolec a s ním spojený obřad je dávnou (indo)evropskou předkřesťanskou zvyklostí. Podle dochovaných analogií mohl mít stolec podobu nějakého (upraveného) přírodního útvaru, který snad byl součástí původního skalního hřbetu. Nastolovací rituál přetrval do 12. století, opuštěn byl až se zavedením královských korunovací, které se odehrávaly v chrámu sv. Víta.

Celkem čtyři polní divize se v červnu 1944 nacházely na Západě, kde měly pomoci odrazit očekávané spojenecké vylodění. Ani v dlouhém období relativního klidu se ale nepodařilo dohnat výcvikové manko. Dalším limitujícím faktorem byla chybějící motorizace.

Předchozí části:

Polní divize Luftwaffe (1): Orli bez křídel

Polní divize Luftwaffe (2): Tuhé boje u Stalingradu

Odrazit invazi!

Ve zprávě k 16. polní divizi stálo: „Úroveň jejich výcviku je dostatečná pro defenzivní operace a mise malého rozsahu. Bez bojových zkušeností a dostatečné motorizace nemůže divize čelit nepříteli majícímu materiální převahu.“ V rámci 17. polní divize sloužily dokonce dva celé prapory složené z řad bývalých sovětských zajatců, kteří chtěli uniknout zajateckému táboru službou ve Wehrmachtu.

O bojové hodnotě takových jednotek si nedělal iluze nikdo. V době invaze bývalí příslušníci letectva přímo do boje nezasáhli a svůj křest ohněm si 16. polní divize prožila až na začátku července. Britský útok poblíž lostřelecká příprava, která formaci způsobila těžké ztráty. Následné pozemní boje trvaly pouze několik hodin. Zle poničená divize přišla o 75 % své bojové síly a jako samostatný bojový útvar v podstatě přestala existovat.

Sesterská 17. polní divize se na počátku srpna stáhla z Le Havru a ustoupila až k řece Eure, kde se 17. srpna 1944 poprvé střetla s Američany. Přes všechny nesnáze dokázala vést ústupové boje až do 30. srpna, kdy byly její zbytky zařazeny do 331. pěší divize. Nejzajímavější průběh měly akce 18. polní divize. Ta se přesunula ze severu s rozkazem provést na Seině protiútok na postupující Američany.

Boje probíhaly několik dní a formace si vůbec nevedla špatně. Spojenci již ale měli v této fázi války příliš velkou převahu, takže se nakonec Němci museli dát na ústup. Koňské potahy a vlastní nohy nemohly stačit tempu motorizovaného nepřítele, a tak se mnohé jednotky dostaly do obklíčení a menší skupiny vojáků se těžce probíjely ke svým spolubojovníkům. Zbytky mužstva pak položily na podzim 1944 základ 18. divize lidových granátníků. Poslední ze „západních“ polních divizí přečkala až do konce války v poklidu v Norsku.

Postupný zánik

Po převedení pod armádní velení došlo k faktickému zrušení některých útvarů na východní frontě. Zatímco 5. a 15. polní divize již bez toho prakticky neexistovaly, zbytky 3. divize se sloučily se 4. a 6. působící v okolí Vitebska. Deaktivace čekala také na 1. polní divizi Luftwaffe, která utrpěla na začátku roku 1944 těžké ztráty.

Během ústupových bojů byla téměř zničena také 13. polní divize a její mužstvo čekalo zařazení do řad 12. polní divize, pomocný personál se pak připojil k estonským policejním jednotkám. Všeobecný ústup přiměl také hrdinně bojující 21. polní divizi, aby se stáhla z bažinatého terénu okolo Staré Rusy, kde operovala od roku 1942. Pomyslný hřeb do rakve pozemním útvarům Luftwaffe zasadila operace Bagration v létě 1944, která znamenala konec většiny ještě samostatně bojujících polních divizí.

Na podzim již na východní frontě bojovaly pouze dvě, a sice 21. a 12., kterou se v říjnu 1944 podařilo částečně evakuovat do Gdaňska, kde ji ale velení rozpustilo. Naopak 21. polní divize bojovala až do konce války. Přestože v květnu 1945 již představovala jen odlesk někdejší slávy, byla to právě tato první zformovaná divize, kdo nesl prapor pozemních jednotek Luftwaffe až do konce.

V dějinách druhé světové války představoval vzestup a pád polních divizí Luftwaffe zajímavý pokus o stvoření další nezávislé armády v rámci struktur třetí říše. Je třeba říci, že šlo o pokus nepříliš povedený. Ačkoliv se některým z těchto formací podařilo dosáhnout jistých úspěchů, jejich celkové výkony patřily v rámci německých branných sil spíše k podprůměrným a tyto jednotky tak pouze odčerpávaly síly, které šlo využít efektivněji.

Zakladatel a šéf společnosti SpaceX Elon Musk je hodně orientovaný na vesmír a kosmické technologie. V jeho zorném poli je především Mars, jak se ale zdá, nezapomíná ani na mnohem bližší vesmírné těleso, náš Měsíc.

TIP: Velké plány: Jeff Bezos z Amazonu se chce pustit do dobývání Měsíce

Musk v těchto dnech prohlásil na konferenci Výzkum a vývoj na Mezinárodní vesmírné stanici ISSR&D (International Space Station Research and Development) ve Washingtonu, D. C., že pokud chceme veřejnost opravdu zaujmout pro výzkum a kolonizaci vesmíru, velmi by se hodila základna na Měsíci.

Lunární základna pro cesty do vesmíru

Podle Muska bychom měli zřídit trvalou výspu lidstva ve vesmíru a Měsíc je nejblíže po ruce. Z této výspy bychom pak postupovali dál do hlubin vesmíru. Musk to vnímá jako pokračování vizí programu Apollo a věří, že právě tohle lidé chtějí. SpaceX je podle něj přímou součástí tohoto snu.

Musk v loňském roce představil Meziplanetární transportní systém ITS, který by mohl být použit pro kolonizaci Marsu a dalších světů Sluneční soustavy. Zmenšená verze systému ITS by ale mohla vozit lidi i na Měsíc a podílet se na generování zisku, který by zase financoval kolonizaci Marsu. S podporou lidí jako je Musk se kolonizace Měsíce posouvá zase o něco blíže realitě. 

Pro naši západní civilizaci je Austrálie velmi vzdáleným kontinentem, který jsme objevili jako poslední z velkých obyvatelných zemí. V dávné minulosti to ale bylo přesně naopak.

První lidé se dostali do Austrálie překvapivě brzy, o dost dříve než na americké kontinenty. Podle nového objevu to bylo dokonce ještě mnohem dříve, než jsme si doposud mysleli.

TIP: První Australané snědli australskou megafaunu a lovili pomocí sítí

Odborníci odhadovali, že se první lidé dostali do Austrálie někdy před 40 až 60 tisíci lety. Nové datování nástrojů, nalezených na poloostrově Arnhemská země v Severním teritoriu, ale ukazuje, že se slušnou jistotou byli lidé na území Austrálie již před 65 tisíci let. Pokud to tak skutečně bylo, tak vědci budou zřejmě muset přehodnotit teorie o tom, kdy se náš druh vydal z Afriky dobýt zbytek světa.

Koníček zakrslý (Hippocampus bargibanti) je asi jen 2,5 centimetru velký mořský tvor, kterého můžete vidět v pobřežních vodách Japonska, Indonésie, Papuy-Nové Guiney, severní Austrálie a Nové Kaledonie. Pokud jej tedy odhalíte, protože tohoto nepatrného živočicha před spatřením chrání nejen velikost, ale rovněž vynikající maskování. S oblibou se totiž pohybuje kolem vějířů gorgonií, s nimiž dokonale splývá.

TIP: Kabát pro každou příležitost: Kouzelnické triky rybích chameleonů

Existují dvě barevné variety koníčka zakrslého – šedá s červenými výrůstky, která žije na gorgoniích rodu Muricella plectana a žlutá s oranžovými výrůstky. Druhého jmenovaného koníka je možné najít na gorgoniích Muricella paraplectana. Kamufláž je natolik účinná, že koníci byli objeveni teprve tehdy, když byli jejich hostitelé vyjmuti z mořského dna a umístěni do mořských akvárií.

Zařízení MASCARA (Multi-site All-Sky CAmeRA) bude pátrat po exoplanetách, které z našeho pohledu přecházejí přes disk své jasné mateřské hvězdy. Na základě získaných pozorování by měl vzniknout katalog cílů vhodných pro další výzkum.

Stanice systému MASCARA v Chile je v pořadí druhá, která již zahájila svá pozorování. První pracuje na severní polokouli na observatoři Roque de los Muchachos na Kanárských ostrovech. Každá stanice se skládá ze sady kamer umístěných v kontejneru s kontrolovaným vnitřním prostředím a umožňuje sledování téměř celé oblohy pozorovatelné z daného stanoviště.

Zamostřeno na horké Jupitery, Neptuny a super-Země

„Abychom mohli efektivně pokrýt celou oblohu, potřebujeme stanice umístit jak na severní tak na jižní polokouli,“ říká Ignas Snellen z Leiden University, vedoucí projektového týmu MASCARA. „Díky druhé stanicí umístěné na La Silla jsme nyní schopni monitorovat téměř všechny jasnějších hvězdy prakticky na celé obloze.“

MASCARA je systém pro vyhledávání extrasolárních planet, který byl postaven pracovníky Leiden University v Nizozemí. Jeho kompaktní a levná konstrukce vypadá jednoduše, ale jedná se o inovativní, flexibilní a vysoce spolehlivé zařízení. Srdcem systému je pětice digitálních kamer s běžnými fotografickými objektivy. Díky nim MASCARA pořizuje opakovaná měření jasnosti tisíců hvězd a v získaných datech pátrá po jemných poklesech vyvolaných případným přechodem neznámé planety přes disk mateřské hvězdy.

Tato metoda hledání exoplanet je označována jako tranzitní fotometrie. Na základě provedených měření lze přímo určit velikost planety i parametry její dráhy. U jasnějších systémů je tímto způsobem možné (na základě následných pozorování velkými dalekohledy) zkoumat i základní vlastnosti atmosféry objevené planety.

Hlavním úkolem systému MASCARA je hledání extrasolárních planet u nejjasnějších hvězd na obloze, což je pozorování, které dosud neprováděl žádný přístroj ani na povrchu ani ve vesmíru. Cílovou populací jsou především horké Jupitery, sytém je však schopen objevovat také exoplanety o velikosti Neptunu nebo dokonce typu super-Země. Předpokládá se, že výsledným produktem celého projektu bude katalog nejjasnějších blízkých cílů, o který se při svých pozorováních budou opírat budoucí zařízení zaměřená především na detailní charakteristiku atmosfér těchto extrasolárních planet.

Obyvatele nenápadných chatek čeká každé ráno bohatá snídaně, samozřejmě s donáškou téměř až do postele. Každá chatka má vlastní koupelnu, vzdálenou jen pár kroků, která je k nerozeznání od té v hotelovém pokoji. Pochopitelně tu nechybí ani bezdrátový internet. A u každé chatky najdete romanticky laděnou horkou lázeň včetně svíček a šampaňského. K dispozici je dokonce i sauna, rovněž vzdálená jen pár kroků. Říká se tomu glamour camping – zkráceně glamping. 

Zachovejme klid

Není divu, že tyhle chatičky u Bledského jezera jsou rezervovány už půl roku dopředu. „Glamping je velmi oblíbený, byli jsme tím zájmem šokovaní,“ říká Nejc Kelbl, spolumajitel Camping Bled – prvního glampingu ve Slovinsku. A vzápětí dodává: „Do našeho kempu jezdí jen jedno procento Slovinců, ostatní hosté jsou cizinci. V případě glampingu je to ale jinak. Slovinců přijíždí více než třetina a poukazy na ubytování jsou velmi oblíbeným dárkem.“

První dvě „glamour“ chatky, které v kempu vyrostly v roce 2010, slavily takový úspěch, že se vedení kempu rozhodlo postavit dalších deset. A přestože zájem je o ně velký, víc už jich tady nebude. „Kdybychom tady postavili třicet nebo čtyřicet chatek, připadali by si hosté jako někde v městečku a nebylo by to příjemné. Proto chceme zachovat ten klid a nízký počet chatek,“ vysvětluje Nejc Kelbl. 

Moderně i tradičně

Kempování pro náročné ale samozřejmě není určeno jen párům. Kemp u Bledského jezera pamatuje i na rodiny s dětmi. Pro ty postavili chatky v jiné části kempu, a děti tak mohou bezstarostně dovádět, aniž by někoho rušily. Rodinné chatky jsou klimatizované i vytápěné, takže se v nich dá bydlet celoročně. Navíc v nich hosté najdou i veškeré potřebné vybavení včetně vlastní kuchyňky. Ani v rodinné chatce nechybí internet a televize. 

Přesto se luxusní kempování řídí hlavně tradicemi a také ekologickými nároky na provoz. Glamping totiž není jen luxus a pohodlí, jeho zásadou je i elegantní design a soulad s přírodou. Klade proto vysoké nároky i na ekologii. Malé chatky jsou postavené jen z přírodních materiálů a navíc jsou inspirované chýšemi, které si uhlíři stavěli u milířů. „Měli bychom udržovat tradice a neměli bychom zapomínat na to, jak lidé dříve žili. A tohle je jeden ze způsobů, jak v této tradici pokračovat,“ vysvětluje Nejc Kelbl. Rodinné chaty se zase pyšní téměř nulovou uhlíkovou stopou.

Glampingových rezortů neustále přibývá, jen ve Slovinsku už je pět kempů a další tři se staví. Návrat k přírodě je zkrátka v módě a na své si přijdou i ti nejnáročnější, kteří se pohodlí nechtějí vzdát ani na chvíli. 

Rostliny spolu opravdu komunikují, ovšem nikoliv ve smyslu lidské řeči. Odborníci už dlouho vědí, že až 90 % půdních rostlin udržuje vzájemně prospěšné vztahy s houbami, a německý biolog Albert Bernhard Frank žijící v 19. století zavedl pro spojení jejich kořenů s houbami pojem „mykorhiza“. Rostliny houbám zajišťují výživu ve formě sacharidů a ty jim na oplátku pomáhají nasávat vodu, poskytují jim živiny jako fosfor a dusík a celkově posilují jejich imunitní systém. Poslední výzkumy prokázaly, že houby navíc umožňují rostlinám komunikovat, přičemž badatel Paul Stamets hovoří dokonce o „přírodním internetu Země“.

TIP: Kolik řečí znáš, tolikrát jsi hafanem! Přichází éra mluvících psů?

K předávání informací dochází díky myceliím čili shlukům houbových vláken, jež propojují blízké rostliny v jednotnou síť, přes kterou si mohou vyměňovat dusík, fosfor i uhlík. Prostřednictvím „houbového internetu“ například velké stromy pomáhají těm menším, jež rostou ve stínu a jinak by nepřežily.  

„Houbový internet“ má ovšem, podobně jako ten náš, i svoji temnou stránku: Některé rostliny totiž skrz něj cenné zdroje „kradou“. Například orchidej Cephalanthera austiniae, přezdívaná také „orchidej fantom“, takto pokoutně získává uhlík z blízkých stromů.