Masivní prosklená střecha sice může vypadat jako značný dobrovolný zásah do soukromí, nicméně uprostřed drsné severské krajiny se nejspíš tolik „obdivovatelů“ vašeho života nenajde. Zcela prosklený domek pojmenovaný House NA postavili japonští návrháři ze společnosti Sou Fujimoto Architects přímo v centru Tokia.

Strom ze skla

Třípatrovou budovu tvoří bíle natřené ocelové rámy, mezi nimiž je uchycena řada plošin propojených dřevěnými schodišti nebo jen volným prostorem. Na vyšší „stupně“ se tak dá vystoupat, ale i vyšplhat, a autoři proto o konstrukci hovoří jako o stromu.

TIP: Život v kontejneru: I z vyřazených kontejnerů se dá vytvořit útulný domov

„Kouzlo našeho ‚stromu‘ spočívá v tom, že nesestává z uzavřených místností, ale naopak z propojeného společného prostoru,“ vysvětluje zakladatel firmy Sou Fujimoto. „Přebývat v takovém domě znamená moderní návrat k životu, jaký vedli naši předci, když ještě nevládli Zemi,“ dodává. A pokud přece jen nechcete, aby vám v noci někdo viděl do ložnice, stačí jednoduše zatáhnout závěsy.

O tom, že obliba jógy stále stoupá, svědčí celá řada jejích nově se rodících odnoží. Už jsme si zvykli na pivní jógu, u níž se během zaujímání jednotlivých pozic (ásán) popíjí zlatavý mok, nebo na nahou jógu, při které se odkládá oblečení. Poslední novinkou, jež dobývá USA, se stala tzv. kozí jóga. Provozuje se na farmách a při cvičení se mezi lidmi promenují guinejské trpasličí kozy: Sem tam vyskočí cvičencům na záda, žmoulají jim vlasy či vousy a olizují tváře. Údajně jim přitom pomáhají udržovat rovnováhu a samozřejmě představují i vítané povyražení.

Měsíc je pro nás lákavý jako odrazový můstek pro cesty do vesmíru. Pokud ho ale chceme úspěšně kolonizovat, budeme potřebovat základní suroviny. Významnou roli sehraje hlavně voda, bez které se kolonisté v žádném případě neobejdou.

Výzkumný tým americké Brown University, který vedl planetární geolog Ralph Milliken, tvrdí, že si s vodou na Měsíci nemusíme dělat starosti. Velmi pravděpodobně je podle něj na Měsíci dostatečně velké množství vody. Pro budoucí kolonisty by to byla skvělá výhra.

Vulkanické horniny s vodou

Vědci objevili stopy vody už ve vulkanických horninách ze vzorků dovezených z Měsíce posádkami misí Apollo 15 a Apollo 17. Millikenův tým teď nově prostudoval data z indické sondy Čandraján-1, která zkoumala povrch Měsíce z oběžné dráhy.

TIP: Základna na Měsíci: Evropa chce začít se stavbou do roku 2030

Milliken s kolegy zjistili, že se prakticky ve všech oblastech povrchu Měsíce s velkým množstvím vulkanických hornin v těchto horninách nalézá voda. Podle jejich výsledků to vypadá, že v těchto oblastech Měsíce bude v horninách podobné množství vody jako v horninách na Zemi.

Nezákonný měsíční svit

Obsah alkoholu: 60–90 %
Stojí za zmínku: legálně mohou destilát vyrábět jen dva lihovary

Ti, kdo měli příležitost a dostatek odvahy, aby vyzkoušeli tento alkoholický nápoj, obvykle popisují pocity při jeho požití jako obdobu polykání otevřeného ohně. Irský Poitín (psáno i Potcheen) má uváděn obsah alkoholu 60–90 % a patří bezpochyby k tomu nejsilnějšímu, co si do skleničky vůbec můžete nalít. Poitínu se obvykle přezdívá Irský měsíční svit (Irish Moonshine), což lze asi těžko přičítat jeho účinku, díky němuž by se vám rozsvítilo v hlavě. Destilát, který se produktem z brambor, ječného sladu, cukru a kvasnic, mohou legálně vyrábět jen dva irské lihovary – ostatním je jeho produkce zapovězena. 

Duch polské vodky

Obsah alkoholu: 96 %
Stojí za zmínku: nejsilnější vodka kupodivu nepochází z Ruska

Vodka je obecně jedním z nejsilnějších alkoholických nápojů, které existují, a určitě není náhoda, že jde o národní nápoj Ruska. Pokud si v tamější hospodě objednáte něco jiného, pravděpodobně se setkáte s nesouhlasným pohledem místních štamgastů. Proto může být překvapivé, že vůbec nejsilnější vodka se nevyrábí v Rusku, ale u našich severních sousedů, tedy v Polsku. Tamní vodka Spirytus prakticky neobsahuje nic jiného než alkohol a číslo udávané na etiketě má hodnotu 96 %! Je skoro neuvěřitelné, že nápoj má zcela obyčejnou etiketu bez nějakého varovného nápisu. To by vás ale rozhodně nemělo ukolébat. Je jasné, že s takovým pitím je potřeba zacházet opatrně, protože mezi možné vedlejší efekty v případě přímého užití patří prý i oslepnutí. 

Vždy čistých 95 %

Obsah alkoholu: 75,5 % a 95 %
Stojí za zmínku: stejně se jmenuje americká rocková skupina

Při koncentraci nad 70 % se dá zřejmě o každém nápoji říct, že nemá prakticky žádnou chuť. Chuťové buňky jsou natolik vystaveny ataku čistého alkoholu, že na vnímání jakékoli chuti nezbývá kapacita. Výroba dvou verzí obilninového destilátu Everclear (volně přeloženo „Vždy čistý“), který pochází z USA, má tedy jinou motivaci, než uspokojit různé chutě – kdo si netroufne na 95% verzi Everclear Proof 190, ten si možná nalije alespoň slabší Everclear Proof 151 se 75,5% obsahem alkoholu. Navíc je silnější varianta v mnoha amerických státech zakázána, a tak se za barové pulty dostane alespoň slabší „odvar“. 

Nejsilnější rum

Obsah alkoholu: 69 % a 75 %
Stojí za zmínku: pro potřeby domorodců je zřejmě vyráběna i silnější verze

Jak téměř každý Čech ví, pravý rum je dost odlišný od našeho „Tuzemáku“. Oba typy nápojů mají každopádně společný poměrně vysoký obsah alkoholu, i když český rum zůstává pod hranicí 40 %, zatímco mnohé pravé rumy (destilát z melasy nebo ze šťávy získané z cukrové třtiny) mají nejen více než to, ale dokonce i nad 50 % obsahu alkoholu. Vůbec nejsilnější známý rum pochází z lihovaru River Antoine Rum Distillery na karibské Grenadě. Turisté zde mohou ochutnat destilát se 75% obsahem alkoholu. Do letadla ovšem není povoleno brát takto extrémně hořlavou kapalinu, takže palírna prodává i 69% verzi. Říká se ovšem, že pro místní je naopak k dostání varianta, jež 75 % výrazně převyšuje. 

Nejvzácnější whisky

Obsah alkoholu: 92 %
Stojí za zmínku: bylo vyrobeno jen 5 000 lahví

Když se řekne Skotsko, člověku se kromě zelených kopců skoro okamžitě vybaví i whisky. Bruichladdich X4 Perilous ovšem není obyčejná whisky s obsahem kolem 40 %. Jde o výsledek čtyřnásobné destilace, čímž lihovar dosáhl 92% obsahu alkoholu. Přitom ovšem nejde o standardně produkovaný výrobek. Této whisky totiž bylo vyprodukováno jen 5 000 lahví, které byly k desetiletému uzrání uloženy do dubových sudů. Je tedy jasné, že tato specialita nebude k dispozici v každém baru. 

Mléko odvážných lvů

Obsah alkoholu: 94 %, prodává se v nižších koncentracích
Stojí za zmínku: jde o pálenku z vinných hroznů

Raki (rakije) je národním nápojem Turecka a je velmi rozšířená po celém Balkáně. Název tohoto výrazně anýzového drinku lze volně přeložit jako „lví mléko“ nebo „mléko odvážných“. Pojmenování vzniklo díky mléčnému zabarvení, které tekutina získává při ředění s vodou. Nejpopulárnější značky turecké rakije jsou prodávány v koncentraci 45 %, což by se v rámci tohoto seznamu mohlo zdát málo. Je ovšem potřeba vědět, že se rakije destiluje na 94 % a teprve poté je ředěna na přijatelnou míru. 

Slunce s vůní anýzu

Obsah alkoholu: 96 %, prodává se v nižších koncentracích
Stojí za zmínku: své jméno nápoj získal podle nápisu Uso di Massiilia, jenž byl na prvních exportních bednách mířících do Marseille

Obdobou raki je řecký a kyperský národní nápoj ouzo, jenž z tureckého nápoje de facto vznikl. I zde se alkohol nejprve opakovaně destiluje, až dosáhne hodnoty 96 %. Poté je přidáno anýzové semínko, skořice a další koření. Ouzo je nakonec obvykle ředěno na 40 %, ale ani tak nejde o nápoj pro slabší povahy. 

Asi je zbytečné zdůrazňovat, jak jsou pralesy v tropických oblastech světa cenné, zajímavé a ohrožené. Jejich rozloha se stále velkou rychlostí zmenšuje. Vědci i ochránci přírody proto usilovně hledají řešení, které by mohlo pralesům reálně prospět.

Za peníze v Ugandě prales

Zachránit pralesy ale možná nebude tak složité, jak se všichni obávají. Lidé ze společnosti Payments for Ecosystems (PES, česky „Plaťte za ekosystémy“) zkusili platit místním farmářům za to, že prales, který je v jejich vlastnictví, bude na konci roku neporušený.

Test programu Payments for Ecosystems probíhal v západní Ugandě, kde je většina pralesa v soukromých rukou. Uganda zároveň patří k zemím, kde se v posledních letech odlesňuje s největší intenzitou.

TIP: Nic nového pod Sluncem: Lidé vypalují pralesy už tisíc let

Výsledky zkušebního programu jsou ohromující. Porovnání s oblastmi, kde farmářům nikdo za prales neplatil, ukázalo, že platby velmi výrazně omezily odlesňování. Nejlepší na tom je, že tento přístup k záchraně pralesů je oproti jiným vlastně dost levný. 

Lidé měli od nejstarších dob zvláštní úctu ke svým předkům, ať již mytickým či skutečným, a některé z nich uctívali jako božstva. Poté, co se v Evropě rozšířilo křesťanství, se však kult mrtvých poněkud proměnil. Bohy nahradil zástup křesťanských svatých, většinou mučedníků, kteří žili a zemřeli pro svou víru v Krista.

Největší sběratelé

V českém prostředí vynikli v tomto směru dva panovníci. Prvním z nich byl kníže Břetislav I., který roku 1038 podnikl velkou válečnou výpravu do Polska. Jejím cílem bylo vedle běžného plenění a rabování získat ostatky sv. Vojtěcha, které se nacházely v chrámu v Hnězdně. Když Břetislav obsadil Hnězdno a vyzvedl ostatky, projevil tím zároveň sílu i zbožnost. Navíc využil této příležitosti, aby nad hrobem sv. Vojtěcha vyhlásil takzvaná Břetislavova dekreta, jež se stala prvním českým zákoníkem.

Pranic mu nezáleželo na tom, že sám Vojtěch zhruba o 40 let dříve na Čechy zanevřel a nechtěl s nimi mít nic společného. Jeho ostatky přivezl Břetislav do Prahy a od té doby spočívají v chrámu sv. Víta, který byl ovšem v Břetislavově době pouhou rotundou. I v Hnězdně ovšem vystavují relikviář sv. Vojtěcha s jeho ostatky. Dodnes se vede spor o tom, které z nich jsou pravé a které falešné. Poláci tvrdí, že Břetislavovi tehdy podstrčili falzifikáty.

Druhým panovníkem byl Karel IV., jenž proslul svou zálibou ve sběratelství svatých ostatků. Pro většinu z nich si zajížděl osobně a nečekaně, aby se sám přesvědčil, že nejsou falešné. Někdy dokonce sám lámal svaté kosti, aby mohl část ponechat na původním místě a část si odvézt do Čech.

TIP: Jaké poklady skrývala sbírka Otce vlasti?

Prý chtěl jednou ve stáří spatřit svaté ostatky, ale protože trpěl dnou, nemohl vystoupat po točitých schodech k místu, kde byly uloženy. Nechal se tedy upoutat do provazů a vytáhnout se v nich nahoru, aby ukojil svou touhu. Pro svou unikátní sbírku založil Karel na hradě Karlštejn proslulou Kapli sv. Kříže, kde ostatky spočívají dodnes. 

Jako řada jiných evropských zemí v meziválečném období se i SSSR soustředil na výstavbu pásma bunkrů podél svých hranic. Nešlo však o precizní a souvislý pás pevností táhnoucí se od Baltského k Černému moři, ale o systém obranných staveb sestávající z takzvaných opevněných prostorů (dále jen OP), což byla soustava 200–400 bunkrů („stálých obranných bodů“) a překážek z ostnatého drátu až v padesáti řadách („zajišťovací pásmo“).

Linie se jmény pohlavárů

Bunkry o posádkách 10–40 mužů se stavěly ve skupinách k vzájemné podpoře. Hloubka obrany od předních pozic a překážek k objektům stálého opevnění činila přibližně 12 km. Tyto OP se nacházely ve vzdálenosti 50–180 km od sebe a počítalo se s tím, že je na křídlech ochrání přirozené terénní překážky. Jako opěrná základna daného uskupení vojsk (založeného na pěší divizi či nejlépe na celém armádním sboru) mohl OP sloužit k obraně i k útoku.

Výstavba začala v letech 1927–1928 a do roku 1937 se podařilo dokončit 13 opevněných prostorů na západní hranici a 13 na Dálném východě. V letech 1938–1939 v mezerách mezi jednotlivými OP na západě probíhalo budování dalších osmi opevněných prostorů. V SSSR se tento obranný systém na západní hranici nikdy nenazýval „Stalinova linie“. Název použila až jedna lotyšská revue, jejíž článek přetiskl britský Daily Express, a odtud se pak sousloví rozšířilo.

V srpnu 1939 uzavřely Německo a SSSR pakt o neútočení, v jehož důsledku se sovětská hranice během následujícího roku posunula díky anexi Pobaltí, Besarábie a části Polska a Finska až o 300 km na západ. Zatímco opevnění na „staré hranici“ armáda zakonzervovala, na „nové hranici“ byla od Baltu po Karpaty neprodleně zahájena výstavba nového pásma opevněných prostorů, pro které se na západě vžilo označení Molotovova linie. Opět vzniklo 13 prostorů, přičemž každý chránil asi 100 km hranic. Za dva roky, konkrétně v okamžiku německého útoku 22. června 1941, se ve fázi dokončení nacházelo 880 hlavních staveb z plánovaných 5 807. Připravenost linie činila asi 15–20 %.

Nepřekonatelná hráz?

Husté řady zajišťovacího pásma z ostnatého drátu spolu s množstvím kulometných palpostů představovaly nepochybně těžko překonatelnou překážku pro pěchotu, ne však pro tanky. Sověti si to samozřejmě uvědomovali a snažili se vybavit obě linie těžkými a protitankovými děly. Avšak vzhledem k finanční a materiální náročnosti a omezené pohyblivosti těchto mnohdy téměř dvacetitunových kolosů se nakonec podařilo vyzbrojit zhruba jen 10 % objektů Stalinovy a 20 % Molotovovy linie.

Stáří použitých děl, houfnic a moždířů přitom činilo až padesát let. I přesto však za německého útoku disponovaly objekty obou linií úctyhodným počtem téměř 15 000 hlavní. O nedokončenosti linie „na nové hranici“ (tj. Molotovovy linie) se vše obecně vědělo, takže když ji Wehrmacht po 22. červnu 1941 hravě překonal, nikoho to moc nepřekvapilo. V meziválečných letech se však v SSSR i v zahraničí utvořil hotový mýtus o neproniknutelnosti opevnění „na staré hranice“.

V prvních dnech hitlerovského vpádu proto obyvatelé SSSR pevně věřili, že Wehrmacht si na opevněné staré hranice zcela jistě vyláme zuby. Stalinovu linii opravdu zanedlouho obsadily ustupující jednotky Rudé armády a pak se stalo něco nečekaného. Boj o pevnůstky trval většinou nanejvýš dva tři dny.

Pokračování: Stalinova a Molotovova linie: Dvojitá Potěmkinova vesnice (2)

Bunkry rychle ničilo dělostřelectvo v souhře se zvláštními útočnými skupinami německé pěchoty. Zatímco na pevnůstky cílila palba, přiblížili se k nim vojáci a za použití silných náloží prolamovali jejich zdi a stropy. Když tedy k zastavení nepřítele nedošlo a Němci prošli i touto linií jako nůž máslem, celá společnost byla doslova šokována. Jak to, že mýty opředený Stalinův val selhal?

Výprava, jež zamířila k Měsíci 26. července 1971, měla uskutečnit čtvrté přistání na jeho povrchu. Poprvé se pak astronauti proháněli po našem souputníkovi v elektrickém roveru.

Velitelem mise byl zkušený David Scott, pilotem mateřského plavidla a lunárního modulu nováčci Alfred Worden a James Irwin. Loď vstoupila na lunární orbitu 30. července; následujícího dne se Scott s Irwinem přesunuli do modulu a přistáli v hornaté oblasti Moře dešťů, poblíž zlomu zvaného Hadleyova brázda. Šlo skutečně o náročný terén a ke konci manévru museli oba astronauti plavidlo řídit prakticky v kolmém sestupu. Dosednutí bylo poměrně tvrdé a modul se po kontaktu s povrchem ještě odrazil a poskočil.

Bude čím jezdit!

Vylepšení rakety Saturn V a lunárního modulu umožnilo oproti předchozím expedicím zůstat na Měsíci déle a také s sebou vzít terénní vozidlo pro několikakilometrové přesuny. Scott s Irwinem strávili na našem souputníkovi téměř tři dny, přičemž jejich tři výstupy trvaly celkem 18,5 hodiny a přinesly mnoho zajímavého. Kromě průzkumu široké oblasti kolem místa přistání a odběru hloubkových vzorků nalezli astronauti také vzácný úlomek původní měsíční kůry, následně pojmenovaný Genesis Rock. Jeho expertiza na Zemi pak podpořila teorii, že Měsíc vznikl po srážce naší planety s velkým tělesem v rané fázi jejího vývoje.

Zajímavý bonus představovala i dálkově ovládaná kamera na lunárním roveru, díky níž mohlo řídící středisko sledovat činnost astronautů či nezávisle snímat okolní terén.

Byl to infarkt?

Menší drama se odehrálo 2. srpna po startu z měsíčního povrchu. Když se návratová část Falconu spojila s mateřskou lodí a posádka přenášela vzorky hornin do velitelského modulu, postihla Irwina výrazná okamžitá srdeční arytmie. Lékař v Houstonu posléze uvedl, že kdyby byl astronaut dole na Zemi, poslal by jej do nemocnice s podezřením na slabý infarkt. Irwina potíže naštěstí rychle přešly a později z nich částečně vinil stres a námahu při práci na Měsíci. 

Po návratu však prodělal několik dalších srdečních příhod – a poslední z nich, v roce 1991, se mu stala osudnou. Když se ovšem Apollo 15 vracelo k Zemi, pozorovali lékaři nepravidelnost srdeční činnosti také u Scotta. Následně vzniklo několik teorií, proč ke komplikacím došlo: NASA hledala příčinu mimo jiné ve špatném složení stravy posádky během mise.

Když kabina s astronauty 6. srpna 1971 přistávala, otevřely se pouze dva ze tří hlavních padáků. Nejen na Měsíci, ale i na „rodné hroudě“ byl tak dopad trochu tvrdší. Naštěstí loď dosedala do vln oceánu. 

Osudné obálky

Jak ovšem vzpomínal šéfastronaut Donald Slayton, skutečné „tvrdé přistání“ přišlo až na jaře následujícího roku. Tehdy se totiž ukázalo, že s sebou posádka do kosmu tajně vzala 400 filatelistických obálek a po návratu je prodala coby „materiál křtěný Měsícem“ jistému sběrateli ze západního Německa, s cílem založit z obdržených peněz fond pro své děti (astronauti totiž měli problém získat na svou práci životní pojistku). Trojice si tak přišla na ekvivalent svého ročního platu, ale protože podobné „podnikání“ bylo v příkrém rozporu s předpisy NASA, znamenalo to konec kariéry v oddíle astronautů. 

TIP: NASA řeší dilema: Přišel už správný čas na odpečetění vzorků z Měsíce?

Všichni tři muži měli přejít do záložní posádky Apolla 17, velitel Scott se navíc těšil, že v budoucnu usedne do raketoplánu. Žádný z těchto plánů se však neuskutečnil.

Vyšetřování navíc ukázalo, že si posádka „patnáctky“ nepřilepšovala spoluprací se sběrateli jako jediná: Například John Swigert by vyřazen z mise Sojuz–Apollo, protože po návratu Apolla 13 inkasoval peníze od téhož sběratele za podepsané materiály, které dramatickou výpravu připomínaly. 

Cukrovka 1. typu je autoimunitní choroba, při které imunitní systém pacienta útočí na buňky slinivky, produkující inzulín. Nemoci se přezdívá juvenilní cukrovka, protože se objevuje nejčastěji kolem 15. roku života. Není tak běžná jako cukrovka 2. typu, i tak ale postihuje miliony lidí po celém světě.

Dlouho nebylo jasné, co vlastně spouští ničivý útok vlastní imunity proti slinivce. Nedávné výzkumy ukazují, že v tom hrají velmi významnou roli některé enteroviry. Finští vědci již dlouho zkoumají možné spojení mezi cukrovkou 1. typu a enteroviry. Začali s více než stovkou enterovirů a nakonec identifikovali jeden virus, jehož infekce znamená nejvyšší riziko vzniku cukrovky 1. typu.

TIP: Překvapení z Austrálie: Stane se ptakopysk záchranou pro diabetiky?

Odhalení rizikového enteroviru bylo pochopitelně jen prvním krokem, finští vědci následně vyvinuli vakcínu, kterou úspěšně otestovali na zvířatech. Vakcínu nyní čekají klinické testy na lidech. Pokud dopadnou úspěšně, mohli bychom mít k dispozici účinné očkování proti cukrovce 1. typu.

Chobotnice patří k nejvyvinutějším bezobratlým živočichům. Mají velký mozek a rychle se učí. Fakt, že nemají pevnou kostru a jsou vybaveny osmi chapadly, jim umožňuje téměř neomezený pohyb při plazení, plavání, páření i lovu. Ale právě absence pevné kostry vedla dříve vědce k domněnce, že chobotnice mají pouze omezenou kontrolu nad svými chapadly a nedokážou je nasměrovat na konkrétní místo. Vědci z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě se ve své studii pokusili dokázat opak.

TIP: Krev sající příšera Chupacabra aneb Pravda o tajemné krvežíznivé zrůdě

Vytvořili průsvitné bludiště z plexiskla a do jedné jeho části umístili lákavou pochoutku. Chobotnice však musela použít jediné chapadlo, aby se k ní dostala. Ukázalo se, že všechny účastnice experimentu se bez potíží naučily vsunout chapadlo do úzkého tunelu umístěného nad vodou a ze správného oddělení si vzít svou odměnu. Poprvé tak bylo experimentálně doloženo, že chobotnice dokáže při složitém pohybu samostatně využít jediné ze svých chapadel a zacílit je na konkrétní místo.