První dámou, která zasáhla do osudu budoucího krále Přemysla Otakara II., byla Gertruda Babenberská, neteř slavnější Markéty. Na rozdíl od ní byla mladá a půvabná, a proto byla provdána za Vladislava, syna krále Václava I. a předurčeného dědice. Ten však rok na to zemřel.

Hned v dalším roce se vévodkyně vdala znovu, ale slabý Heřman Bádenský pro ni byl jen dalším zklamáním. Porodila mu sice dvě děti, ale pak ho otrávila a tím uvolnila svou ruku pro lepší partii. Možná v této době pokukovala dokonce i po Přemyslovi s tím, že by ze šikovného švagra byl ještě lepší manžel. Snad i proto odmítla sňatek, o který stál samotný papež.

Strašidlo jménem Markéta

„Chutného mládence“ si však vzala její teta Markéta, což musela být pro mladou neteř hodně hořká pilulka. Toto manželství však nešokovalo jen ji, ale celou tehdejší Evropu. Vdova po Jindřichovi Štaufském byla totiž téměř o třicet let starší než její manžel. Markétin bývalý manžel byl navíc původně zasnouben s Přemyslovou tetou Anežkou, která tudíž novou příbuznou příliš nemilovala.

Stárnoucí Markéta nemohla dát království dědice, proto hledal mladý panovník rozptýlení jinde. Našel ho prý přímo v královnině fraucimoru – mělo jít o jistou Anežku z Kuenringu. Lidová tvořivost má ohledně této osůbky zcela jasno. Mužný Přemysl se romanticky zamiloval do chlapecky vyhlížející hnědovlasé šlechtičny, kterou zdobil tehdy zcela netypický krátký sestřih. Proto ji prý říkal Palceřík čili Helmička. Historikové jsou opatrnější. Jisté je jen to, že nějaká dáma urozeného původu povila Přemyslovi syna Mikuláše a několik dcer.

Krásná, mocná, bohatá

Pokud si však „evolučně úspěšná“ milenka myslela, že jí zajištění vytouženého potomka zabezpečí sňatek s Přemyslem, tak se velice mýlila. Král sice syna potřeboval a Markétu proto zapudil, matku levobočka si však nevzal. Vhodnou partii mu totiž poskytl uherský král Bela, který provdáváním dcer a vnuček vystavěl úspěšnou síť spojující celou Evropu. A pro Přemysla zde měl sousto obzvláště „šťavnaté“. Svou mimořádně krásnou vnučku Kunhutu. Soud dějin však tuto dámu shledal snad až příliš temperamentní.

TIP: Přemysl Otakar II.: Král ctižádostivý a vzpurný

Po smrti svého manžela vešla krásná Kunhuta do našich dějin zejména kvůli svému neřestnému svazku se Závišem z Falkenštejna, který pohoršil celou Evropu. Povšimněte si, že obě Přemyslovy ženy byly tak či onak pohoršlivé. Aby se aspoň trošku vylepšil její „mediální“ obraz, sestavil králův notář Jindřich z Isernie krásné a velmi vroucí dopisy, které pak vydával za listy pošpiněné královny. Inu, i to byla daň za přízeň mužů.

Záběry zachycují příchod amerických jednotek do Tokia v létě 1945 a jejich vítání ze strany japonských civilistů, kteří mávají spojeneckými vlajkami. Můžeme rovněž vidět generála Douglase MacArthura projíždějícího tokijskými ulicemi směrem k americké ambasádě, kde jej vítá generál Chase. Spolu potom provedou inspekci jednotek a proběhně vztyčení americké vlajky.

V předchozí části článku jsme se podívali na to, proč je v létě větší teplo, i když je Země dále od Slunce, jak mohou existovat komety s více ohony a že i planetky mohou mít prstence.

4. Vlasatice bez ohonu

Pod označením „kometa“ si většinou představíme jasný nebeský objekt obdařený dlouhým ohonem neboli chvostem, který tvoří prach a plyn unikající z jádra ve směru slunečního záření. V některých případech se přitom jednalo o útvary dlouhé desítky až stovky milionů kilometrů. Občas se však na obloze objeví vlasatice bez ohonu: buď je tak krátký, že se „schovává“ v tzv. komě čili hlavě komety, nebo směřuje od Země a přes komu jej nevidíme. Názorným příkladem se stala vlasatice 17P/Holmes (na snímku).

Její sférická koma nabobtnala 9. listopadu 2007 do průměru přes 1,4 milionu kilometrů a vytvořila řídký prachový oblak větší než Slunce. Veškerý prach a plyn, který rozptyluje sluneční světlo, pocházel z pozoruhodně aktivního kometárního jádra, jehož průměr se před vzplanutím odhadoval na 3,6 km. Na snímku ze 14. listopadu 2007 jsou hvězdy snadno viditelné i přes vnější komu, zatímco jádro se noří do zkondenzované jasné oblasti. Zmíněná oblast se zřejmě vychyluje od středu, což odpovídá představě, že od jádra odpadl velký úlomek, vzdálil se a jeho rozpad následně způsobil toto mimořádné vzplanutí.

Přestože 21. října 2007 nebylo možné vlasatici zahlédnout ani většími dalekohledy, o tři dny později byla viditelná již v malých přístrojích a po několika dalších hodinách i pouhým okem. V rozmezí několika dnů se její jasnost zvýšila více než 400 000×, a jedná se tak o dosud nejrychlejší pozorované zjasnění u těchto těles.

5. Planetky a jejich měsíce

Podobně jako planety mohou i planetky mít své měsíce: jelikož jsou však menší, mají také podstatně méně průvodců – u mnoha planetek objevili vědci jeden přirozený satelit, výjimečně dva. Uvedenou soustavu těles označujeme spojením „binární planetka“, a dosahuje-li měsíc srovnatelných rozměrů s mateřským objektem, hovoříme o dvojplanetce. Dnes znají astronomové minimálně 236 dvojplanetek či planetek s jedním nebo dvěma malými měsíci.

Prvním objevem v této kategorii se stala 243 Ida: 28. srpna 1993 kolem ní prolétla sonda Galileo na své cestě k Jupiteru a vyfotografovala ji. Při vyhodnocování snímků se pak podařilo detekovat měsíček, který dostal následně jméno Dactyl. V tomto případě jsou přitom označení „planetka“ a „měsíc“ namístě: Ida měří 54 km, zatímco její souputník asi jen 1,5 km.

6. Kometa, nebo planetka?

Některá tělesa označili astronomové zároveň jako planetku i kometu. Příkladem se stal 2060 Chiron kroužící mezi Jupiterem a Uranem. V roce 1988, kdy se nejvíce přiblížil ke Slunci, se u něj projevila kometární aktivita a jeho jasnost vzrostla o 75 %. Těleso proto dostalo i kometární označení 95P/Chiron. Do stejné kategorie patří planetka Echeclus, pojmenovaná později jako kometa – 174P/Echeclus. Opačný případ představuje vlasatice 166P/NEAT. V době objevu ji obklopovala koma, později se však zjistilo, že se nachází na dráze typické pro planetky – tzv. Kentaury.

Jinou skupinu tvoří tzv. Damoklidy, tělesa s velmi excentrickou dráhou: ke Slunci se přibližují více než Země, zatímco afélium mají daleko za Neptunem. Pocházejí zřejmě z Oortova oblaku a jejich trajektorie se nápadně podobají dráze Halleyovy komety. Jedná se pravděpodobně o jádra vyhaslých vlasatic, přičemž se čas od času „probudí“ a kometární aktivitu obnoví. Většina astronomů je proto považuje jednoznačně za jádra komet. Název dostaly podle objektu 5335 Damocles.

Dokončení: Sluneční soustava: Devět podivných úkazů, které bychom nečekali (3.)

Další komety/planetky se ukrývají v oblasti hlavního pásu mezi Marsem a Jupiterem. Chovají se jako planetky, ale občas začnou uvolňovat plyny v okamžiku, kdy se více přiblíží ke Slunci. Jedná se o novou skupinu těles hlavního pásu planetek a astronomové je označují jako komety hlavního pásu. V současné době jich známe deset, zřejmě jich však existuje mnohem víc.

Cukr je velké pokušení, na zdraví ale moc nepřidá. Britští vědci zjistili, že pokud jde o lásku k cukru, tak muži jsou v tomto případě tím slabším a ohroženějším pohlavím. Britové studovali 5 tisíc mužů a 2 tisíce žen po dobu 22 let. Nakonec dospěli k závěru, že bez ohledu na další faktory, jako je věk nebo sociální a ekonomické poměry, zvýšená konzumace cukru ohrožuje duševní zdraví u mužů.

TIP: Cukrem slazené nápoje zvyšují úmrtnost po celém světě

Muži, kteří jedli více cukru, mají významně větší šanci, že se u nich vyvine úzkost, deprese nebo podobný duševní problém. U žen přitom tento vztah neplatí a lidé s duševní poruchou nemají sklony jíst více cukru. Jak se zdá, muži by si měli dát na cukr pozor. Krátkodobě je sice sladkosti potěší, ale jejich duševní pohoda kvůli tomu často utrpí.

S výše uvedeným výsledkem zakončil svoji studii mezinárodní vědecký tým vedený biologem Danielem Rankinem z univerzity v Curychu, který na matematickém modelu demonstroval rizika agresivního chování samců při snaze o efektivní rozmnožování.

Zhoubná agrese

Evoluční biologové již dlouho debatovali o tom, jestli chování jedince může ovlivnit procesy v populaci na úrovni druhu. Nyní Rankin dokázal, že agresivní chování samců nejen ubližuje samičkám, ale může způsobit, že celá populace vymře.

TIP: Tajemství jednoho života aneb Zázrak motýlího zrození

Vědci se ve studii zaměřili na extrémní pohlavní chování zrnokazovitých brouků, jejichž samečci mají penis opatřený ostny, takže samička nemá možnost zbavit se nežádoucího nápadníka. Agresivní samečci jsou úspěšnější, ale mohou při páření samičku smrtelně zranit. Jejich chování se navíc přenáší na potomstvo, a tak se zvyšuje agresivita druhu obecně. V důsledku to znamená, že čím dál více samiček zaplatí akt páření svým životem a druh postupně vyhyne.

Případů, kdy zájem jednotlivce stojí proti zájmu celé skupiny, bychom našli v historii evoluce více. U lidí existuje paralela s životním prostředím, které je pro zachování pohodlí jednotlivců soustavně ničeno. Pokud se agresivní chování člověka vůči životnímu prostředí nezmění, čeká i lidský druh vyhynutí.

Kanadský režisér Rob Spence si nechal voperovat protetické zařízení vybavené videokamerou, jež dokáže natáčet i vysílat v reálném čase. To, co Spence vidí, bezdrátově streamuje do svého telefonu, odkud pak může záznam poslat třeba na sociální síť. 

TIP: Kyborgizace lidí: Na cestě k novému člověku

Kamera zvládne na jedno nabití nahrávat třicet minut a její červené LED světlo svítí vždy, když zařízení zaznamenává. Každý, koho Spence snímá, o tom tudíž ví. „Dobrovolník“ je s vynálezem nadmíru spokojen, a dokonce si začal říkat „Eyeborg“. Jako první na světě může také natáčet „first-person“ video, tedy záznam přímo z pohledu daného člověka. 

Pokud byste si snad rovněž zatoužili podobné zařízení pořídit, museli byste napřed obětovat vlastní oko. Spence o něj přišel v osmi letech a kyborgickou kameru může do důlku vložit, teprve když vyjme svoji skleněnou bulvu. 

Každé ráno Benjamin David kontroluje na internetu stav řeky Isar. Zajímá ho nejen teplota vody, ale také její množství a aktuální síla proudu. Tato mnichovská reka, která pramení v Karwendelu v Tyrolských Alpách, se především v létě dokáže pořádně rozvodnit. Benjamin ale řeku dobře zná, bydlí totiž nedaleko jejího břehu na Baldeplatz. Pokud řeka nepřekračuje bezpečné limity, vrhne se tento čtyřicetiletý Mnichovan do jejích vod a vydává se na dvoukilometrovou cestu vstříc své kanceláři.

V závislosti na ročním období vyráží do práce v plavkách, nebo v neoprénu. Ručník, suché oblečení a pracovní potřeby ale vždy balí do speciálního vodotěsného vaku, který zároveň funguje jako bóje.

„Lidé na mostech jsou občas pobavení, když mě vidí ve vodě, pro mě je ale plavání relaxací a cesta do práce je mnohdy rychlejší než po silnici,“ říká s úsměvem Benjamin.

Rozvoj elektronické komunikace klade čím dál větší nároky na naši vzdálenou identifikaci. Hesla či autentizační kódy lze prolomit a na naše počítače stále útočí škodlivé programy, jež se nás snaží špehovat. Banky a další společnosti proto hledají nové způsoby, jak naši identitu ověřit: Často přitom sázejí na jedinečnost lidského těla, kterou zkoumá tzv. biometrie. Jenže i v jejím případě existují rizika.

TIP: Je pravda, že někteří lidé nemají žádné otisky prstů?

Každý člověk má určité biologické charakteristiky, díky nimž je unikátní – a nejde přitom pouze o otisky prstů: Řadí se mezi ně například obraz oční duhovky, tvar ušních boltců, mapa cév dlaně, ale také tón hlasu, tempo a styl chůze, nebo dokonce srdeční tep. Ze strany uživatele je využití těchto vlastností pro identifikaci většinou jednoduché. Naopak na provozovatele systému klade biometrie daleko vyšší nároky nejen kvůli rozkódování daných charakteristik, nýbrž i co se týká jejich zabezpečení: Když totiž někdo překoná vaše heslo, snadno si zvolíte jiné – své tělesné vlastnosti však nezměníte.

Ruce nejsou spolehlivé

Otisk prstu neboli nárys papilárních linií je zcela jedinečný a v současnosti vám pomůže odemknout dveře či chytrý telefon nebo autorizovat nějaký příkaz. Zmíněný způsob identifikace patří k nejznámějším a nejrozšířenějším, bohužel je ovšem poměrně snadno zneužitelný. K rozpoznání otisků se používá několik metod, jež pracují buď přímo se snímkem prstu, nebo se změnami elektrického náboje na jeho povrchu. Háček spočívá v tom, že pokud používáte chytrý telefon, pak je na něm vašich otisků habaděj, a není tak těžké je „ukrást“ na dálku. Už před čtyřmi lety oznámil německý hacker Jan Krissler alias Starbug, že na kopírování otisků z displeje telefonu a jejich následném zneužití k prolomení libovolného zabezpečení není nic složitého. 

Podle nedávného průzkumu společnosti Kaspersky Lab existuje nejméně dvanáct druhů čtecích zařízení, která lze ilegálně umístit do bankomatu. Oproti dřívějším typům, jež dokázaly pouze přečíst údaje o kartě, umějí také oskenovat otisk prstu. Proto se za mnohem bezpečnější považuje rozpoznávání celkové geometrie prstu, nebo dokonce ruky, včetně větvení cév. V Japonsku tuto technologii zavedla banka Ogaki Kyoritsu Bank, a napříč ostrovní zemí tak přes 80 tisíc bankomatů rozpoznává majitele účtů podle žilního otisku prstu či dlaně. Bohužel, i v této oblasti se už pracuje na zařízení, jež dokáže naměřené údaje získat a poskytnout je k nelegálnímu použití. Koneckonců stroje převádějí informace o našem těle na kód, takže záleží i na tom, jak bezpečný je další přenos informací.

Zavřete oči, nebo vás sejmou

Další způsob unikátní identifikace představuje snímání oční duhovky. Na rozdíl od ověřování otisku prstu se jedná o značně složitější proces, ani v tomto případě však nelze hovořit o absolutní bezpečnosti. V praxi probíhá kontrola tak, že přístroj podobný kameře nasnímá vaše oko a následně zmapuje každý kousek duhovky. Dokáže přitom brát v úvahu i rozšiřující se a stahující zorničku, která mění průměr podle množství procházejícího světla. Vytvořený kód je pak pro každého uživatele jedinečný. 

Technologie je ovšem zatím příliš drahá, a tak ji používají jen opravdu velké a významné společnosti. Pouhý pohled vám otevře vstup například do centra pro jaderný výzkum, kde se pracuje s velkým hadronovým urychlovačem částic. K průkopníkům využívání zmíněné metody patří i výrobci smartphonů. 

Ukradená Merkelová

Přesto ani prověrka duhovky není zcela spolehlivá. Právě Starbug, který se specializuje na biometrii a odhalování mezer v jejím využití, dokázal v roce 2015 sejmout a následně „zneužít“ obraz duhovky z obyčejné fotografie na internetu – jednalo se dokonce o záběr německé kancléřky Angely Merkelové. V době, kdy se rozlišení počítačových obrazovek a displejů chytrých zařízení neustále zvyšuje, není popsaný způsob autentizace zrovna bezpečný. 

Dalším krokem proto bývá zkoumání celého obličeje – ostatně tato metoda už se používá třeba při hraní počítačových her. Nový typ identifikace zavedli výrobci herních konzolí Xbox One či Playstation 4, přičemž se zaměřuje především na specifické rýhy na vnějším uchu. Ačkoliv se zatím nezdá, že lze celohlavový snímek zfalšovat (přinejmenším ne snadno), na internetu se již mluví o vznikající mobilní aplikaci, jež vytvoří falešnou masku obličeje. Poté by stačilo stáhnout fotografii třeba z profilu na sociálních sítích a použít ji pro přístup k bankovnímu účtu, zdravotnické dokumentaci či jiným citlivým údajům.

Hlasová špionáž

Hlas každého člověka má charakteristickou barvu a intonaci. Mnozí z nás navíc trpí specifickou řečovou vadou. To všechno lze analyzovat a zapsat do vzorce, který se následně porovná při autentizaci. Jedná se o složitou technologii a až donedávna se předpokládalo, že je mimořádně bezpečná – využívají ji proto především firmy působící ve finančnictví.

I v tomto případě se však očekává, že se riziko zneužití brzy zvýší. Na konci minulého roku se totiž objevila nová aplikace Voco, jež umožní uměle vytvořit nebo změnit zaznamenanou řeč – a stačí jí k tomu pouze dvacetiminutová nahrávka vašeho hlasu. Pokud se ptáte, jak se někomu podaří získat skoro půlhodinový záznam vaší promluvy, na jehož základě by pak mohl program falšovat údaje, stačí, když si vzpomenete na možnosti hlasového ovládání: Zatím ho známe spíš z navigace při jízdě autem, ale přibývá uživatelů, kteří si pořizují domácí zařízení, s nimiž lze komunikovat, a hlasem ovládají třeba i telefony – nadiktovat smsku je zkrátka rychlejší. 

Vědí o vás všechno

Mezi nejsofistikovanější způsoby ověření identity patří tzv. behaviorální biometrie, jež těží ze skutečnosti, že má každý člověk odlišné držení těla, rychlost chůze, délku kroku, pohyb rukou a nášlap chodidel. Současné bezpečnostní systémy si vybírají pohyb, který uživatelé při autentizaci provádějí nejčastěji: Obvykle se snímá a vyhodnocuje práce s myší. Pokud systém zjistí, že je styl pohybu ukazatele jiný než dosud, spustí alarm. V takovém případě je totiž pravděpodobné, že do vašeho profilu pronikl nějaký útočník nebo že jej napadl škodlivý program – tzv. malware. Jedná se sice o důmyslné zabezpečení, nicméně až se víc rozšíří, bude nutné si dát pozor, aby se například v důsledku zranění vzorec těla nenarušil. Systém by vás totiž posléze mohl odmítnout přihlásit jen proto, že máte ruku v sádře. 

Problém popsané technologie tkví v tom, že kombinací několika vašich charakteristických projevů sice vytvoří téměř neprolomitelnou bariéru pro neoprávněné uživatele, zároveň vás ovšem připraví o značný kus soukromí. Může totiž vzniknout špehovací zařízení, které bude mít v každém okamžiku k dispozici informace, kde se nacházíte, co tam děláte a jak se při tom tváříte. 

Na obrovské ploše Yellowstonu jsou jezera, kaňony, řeky i horské hřebeny. Vedle sebe zde existuje množství ekosystémů, z nichž nejvíce je zastoupen subalpínský les. Jezero Yellowstone je jednou z nejvýše položených přírodních nádrží severoamerického kontinentu a jeho hladina je uprostřed Yellowstonské kaldery, největšího supervulkánu celého kontinentu. Jde o aktivní vulkán, který v posledních dvou milionech let několikrát vybuchnul. Je to tedy potenciální hrozba, díky níž je ovšem v této oblasti k vidění obrovské množství geotermálních jevů.

Orangutani jsou nejosaměleji žijící velké opice. Dospělí samci a dospívající jedinci obou pohlaví žijí o samotě a s ostatními se potkávají jen příležitostně. Společenská struktura je proto často označována jako samotářská a zároveň sociální. Teritoria jednotlivých orangutanů se překrývají, a tak na sebe občas narážejí při přesunech a hledání potravy. Interakce mezi dospělými samicemi pak mohou být různé od přátelských po vyloženě konfrontační, dospělí samci jsou k sobě převážně nepřátelští.

TIP: Lesní muž se zaťatou pěstí aneb Orangutani Bornea a Sumatry

Silné vazby jsou jedině mezi dospělými samicemi a jejich dosud nesamostatnými potomky. Samička rodí první mládě ve věku 14–15 let po devítiměsíčním těhotenství a další potomek přichází na svět až po následujících cca osmi letech (jde o nejdelší interval mezi jednotlivými těhotenstvími mezi všemi velkými opicemi). Mladí orangutani jsou na matce po první dva roky života naprosto závislí. První čtyři měsíce se od ní dokonce vůbec neodloučí a jsou neustále přichyceni na matčině břiše. Množství fyzického kontaktu postupně klesá, ale i tak matka mládě při překonávání delších vzdáleností nosí, krmí je a spí s ním v jednom hnízdě.

Ve věku dvou let jsou už pohybové schopnosti orangutanů dost vyvinuté, aby se mohli ve větvích pohybovat sami. Při delších cestách je matka drží za ruku. Ve věku čtyř let jsou mláďata odstavena a teprve kolem pěti let věku začínají podnikat výpravy dál od své opatrovnice. Orangutaní matka má u sebe často více než jedno mládě, přičemž starší potomek jí často pomáhá starat se o menšího sourozence.