Německá posedlost střemhlavými bombardéry sahá do první poloviny 30. let, přičemž inspiraci představovaly stroje této kategorie užívané v USA. Nejdříve byly roku 1934 stanoveny specifikace (takzvaný Sofortprogramm) na jednomístný přechodový střemhlavý bombardér, který Luftwaffe hodlala zavést do výzbroje před příchodem plnohodnotného typu. V souladu s těmito požadavky firma Henschel Flugzeug Werke vyvinula jednomístný dvouplošník Hs 123. Ten se kvůli neúspěchu typu Heinkel He 50 stal prvním skutečně používaným střemhlavým bombardérem Luftwaffe.

Henschel Hs 123A-1

• Rozpětí: 10,50 m
• Délka: 8,60 m
• Vzletová hmotnost: 2 175 kg
• Max. rychlost: 290 km/h
• Dostup: 6 100 m
• Dolet (se 200 kg pum): 480 km
• Pohonná jednotka: 1× hvězdicový BMW 132 Dc o 647 kW
• Výzbroj: 2× 7,92mm kulomet, 200 kg pum
• Osádka: 1 muž
• Uživatelé: Čína, Německo, Španělsko

První z prototypů vzlétl 1. dubna 1935. Sériové Hs 123A-1 byly dodávány od září 1936. Celkem vzniklo 265 exemplářů včetně prototypů, předsériových Hs 123A-0, sériových Hs 123A-1 a B-1. Po konstrukční stránce představoval Hs 123 svou koncepcí jednomotorového jednomístného dvouplošníku smíšené konstrukce velmi konzervativní typ. Měl odkrytý pilotní prostor a pevný podvozek. Ani výzbroj nebyla nijak impozantní: skládala se ze dvou kulometů ráže 7,92 mm a 200 kg pum. Typ prošel roku 1937 bojovým křtem ve Španělsku.

Další exportní letouny se dostaly až do Číny, kde zasáhly do bojů proti Japoncům. V původní roli nicméně u Luftwaffe robustní Hs 123 nesloužily dlouho. Od střemhlavých bombardovacích jednotek je v druhé polovině třicátých let rychle vytlačily Junkersy Ju 87A. Velení německého letectva ovšem mezitím pro typ nalezlo nové uplatnění v roli bitevního letounu. V první linii se tento zastaralý, leč velmi úspěšný typ udržel až do roku 1944.

„Takových zdrojů je mnoho,“ říká spoluautor studie, profesor biologie na University of Maryland Arthur Popper. „Neustálý hluk dělají lodě a čluny – rybářské i rekreační. Setkáme se s nimi především v přístavech.“

K tomu se přidávají zvuky z větrných farem, z akvakulturních nádrží a různých konstrukcí, které lidé na moři stavějí. Popper zjistil, že pokud hluk není příliš velký, ryby se jej naučí ignorovat a přizpůsobí se mu podobně jako zvukům přírody (například vanutí větru, šum vln apod.). Pokud ale překročí určitou hranici, rybám se přestává dařit.

TIP: Hovory zvířecího světa aneb Hlučné ryby i velrybí šlágry

Narušena je jejich vzájemná komunikace i lov, který závisí na bedlivém naslouchání pohybu kořisti či naopak predátorů. Na rozdíl od lidí nemají ryby možnost před hlukem utéci.

I zvýšení hladiny hluku o 10 decibelů má přitom velký dopad na jejich zdraví. Může dojít k hormonálním změnám v rybím těle, což má vliv na jejich rozmnožovací schopnosti i délku života. Popper dokázal, že platejsi při větším hluku začnou plavat rychleji, zatímco tresky značně zpomalí. U žraloků a rejnoků, kteří se snaží zachytit zvuky blížící se kořisti, může být ovlivněna schopnost lovit. „V poslední době se začíná mluvit o tom, jak zařídit, aby lodě a čluny byly tišší a jak snížit hlučnost větrných farem,“ říká Popper. „Je to sice dlouhodobá a velmi drahá záležitost, ale nějaký způsob rozhodně existuje.“

Za jediný den „vyprodukuje“ Elisabeth Keturah Anderson-Sierra zhruba šest a půl litru mateřského mléka, což je v průměru zhruba 10× více než ostatní ženy. Odsáváním a zpracováním mléka denně tráví okolo 10 hodin. „Je to jako bych chodila do práce,“ popisuje Elisabeth svůj nabitý program.

Vzácná porucha, která způsobuje extrémní produkci mateřského mléka se u mladé matky objevila před 2,5 lety. Tehdy se narodila její dcera Isabella. Se svým údělem se rozhodla vypořádat statečně – mateřské mléko pravidelně odsává a předává je mléčným bankám. Ty je poté distribuují potřebným – matkám, které samy kojit nemohou nebo například homosexuálním párům. 

Sama si přitom při narození dcery prošla nepříjemnou zkušeností – dítě se jí narodilo předčasně a sama nejdříve kojit vůbec nemohla. Za dva a půl roku již Elisabeth bankám věnovala přes 2 200 litrů mléka. „Svou dceru jsem sice nekojila, ale odkojila jsem stovky a tisíce dalších dětí,“ říká o sobě s úsměvem devětadvacetiletá matka dvou dětí.

Když letos 21. srpna nastane očekávané úplné zatmění Slunce nad Spojenými státy, tak americká vesmírná agentura NASA bude mít mnohem lepší a také delší výhled, nežli běžní smrtelníci. NASA totiž pošle do vzduchu své dva tryskáče, které budou zatmění pozorovat celou řadou vědeckých přístrojů.

Zmíněné dva tryskáče představují technický unikát. Jsou to totiž dva úplně poslední stroje typu Martin B-57 Canberra, které na celém světě ještě létají. Původně to byly lehké proudové bombardéry a průzkumné letouny U. S. Air Force a dalších zemí. Zatmění budou sledovat ve výšce kolem 15 kilometrů, kde je mnohem tmavší obloha a také méně rušivých jevů v atmosféře.

Vědecké tryskáče ve službách NASA

Z více než čtyř stovek letounů tohoto typu létají poslední dva, které jsou ve verzi WB-57F k dispozici NASA pro sledování počasí, astronomických jevů i startů a přistání kosmických lodí. Vědecké tryskáče by měly například získat zatím nejlepší snímky sluneční korony při zatmění, a také první termální snímky planety Merkur, které by měly přispět k pochopení změn teplot na povrchu této planety.

TIP: 11 kilometrů nad Zemí: Zatmění Slunce jaké jste ještě neviděli

Letouny budou pozorovat úplně zatmění Slunce celých 7 minut. Pro většinu pozorovatelů na Zemi to přitom nebude ani 2 a půl minuty tmy. A není to jediný projekt k zatmění Slunce. NASA jich letos financuje celkem 11.

Když někdo dostane žihadlo, tak je jeho bolest subjektivní. Někteří lidé to zvládají lépe, jiní zase hůře. Entomolog Justin Schmidt se ale rozhodl, že pro bolesti od žihadel vytvoří stupnici, která nese jméno „Schmidtova stupnice bolestivosti žihadel“.

Postupně se ukázalo, že různé části lidského těla reagují na žihadla různou mírou bolesti. Jistý Michael Smith proto před časem uskutečnil sám na sobě nejspíš dost nepříjemný experiment, kdy si nechal dát žihadla na celkem 25 různých částí svého těla. Pak ohodnotil bolestivost žihadel na stupnici od 1 do 10. O ženách se říká, že bolest snášejí lépe než muži. Zatím se ale nenašla žádná, která by podstoupila stejný experiment a vytvořila stupnici pro ženy.

TIP: Doporučení pro první pomoc: Jak léčit žahnutí měchýřovkou portugalskou?

Jak to dopadlo? Nejméně bolestivé je, když muž dostane žihadlo do prstu na noze, do paže anebo do hlavy mezi vlasy. Naopak hodně to bolí do penisu, šourku, tváře, podpaží nebo do dlaně. Úplně nejhorší ale je, když se hmyz se žihadlem trefí do horního rtu nebo nedejbože do nosní dírky. Tam to Smith ohodnotil na 9/10. Jestli vám někdy bude hrozit žihadlo, tak víte, co byste si měli v každém případě krýt.

Lávky, visuté mosty a prosklené vyhlídky s přívlastkem „nej“ jsou v posledních letech doménou téměř výhradně Číny. Nejdelším visutým mostem pro pěší se ale nově může pyšnit Evropa. Rekordní stavba z oceli, spojující švýcarský Grächen a Zermatt, přivítala první návštěvníky tuto sobotu.

Nenovější turistická atrakce měří na délku téměř půl kilometru (494 metry) a od dna rokle ji dělí úctyhodných 85 metrů. 

Dosavadním rekordmanem byl v tomto směru skleněný most vinoucí se nad kaňonem Čang-ťia-ťie v provincii Chu-nan v jižní Číně, který byl uvedený do provozu v loňském roce. Otevření stavby za 88 milionů liber provázely potíže a most musel být kvůli velkému náporu návštěvníků na krátkou dobu dokonce uzavřen.

V čínské lidové medicíně rádi využívají rozmanité druhy rostlin a živočichů. V některých případech skutečně pomáhají. Jindy se stává, že poptávka výrobců léčivých prostředků ohrožuje vzácné druhy. A někdy dochází k tomu, že tradiční léčba spíše pacienty ohrožuje, než aby léčila.

Čínští vědci a lékaři se nedávno setkali s matkou a synem, kteří se preventivě chránili před nachlazením v zimě pojídáním syrových stonožek. Tato stvoření sice nevypadají příliš poživatelně, ale v čínské tradiční medicíně jsou oblíbená.

TIP: Co by mohlo zachránit kriticky ohrožená zvířata? Změna chutí Číňanů

Jestli stonožky skutečně chrání před zimními virózami, to dostupné informace neuvádějí. Vědci ale překvapeně zjistili, že stonožky mohou být nakažené nebezpečnými hlísticemi plícnicemi druhu Angiostrongylus cantonensis. A těmito plícnicemi se od stonožek nakazila i zmíněná rodina. Infekce těchto červů mohou způsobit meningitidu, tedy zánět mozkových blan, který v některých případech končí trvalým postižením a někdy i smrtí. Tradiční medicína není bez rizika.

Dne 25. dubna 1945 se deset kilometrů západně od Berlína setkaly prvosledové jednotky 1. běloruského frontu, postupující ze severu, s jednotkami 1. ukrajinského frontu, které útočily z jihu a uzavřely železný kruh kolem města se dvěma a půl miliony civilistů. Spolu s nimi se v obklíčení ocitlo na 80 000 ozbrojených obránců, ze kterých však asi polovinu tvořily nevycvičené jednotky Volksturmu a Hitlerjugend. Němci museli odolávat více než 1 300 000 vojáků obou sovětských frontů, seskupených ve čtyřech tankových, dvou úderných a dvou vševojskových armádách, které ze vzduchu podporovaly tři letecké armády.

Sovětské jednotky se v urputných střetech ze všech směrů probíjely do centra města, k magickému cíli, který pro všechny příslušníky Rudé armády představovala budova Říšského sněmu (Reichstag). Její dobytí mělo symbolizovat porážku nacistického Německa a zároveň ukázat rozhodující podíl Sovětského svazu na ukončení války.

Přeceněný symbol

V roce 1945 představoval sněm pouze jednu velmi odolnou a opevněnou budovu v centru Berlína, bez jakéhokoliv symbolického významu pro nacionálně-socialistický režim. Po svém vítězství ve volbách v roce 1933 nacisté jakoukoliv parlamentní i mimoparlamentní opozici potlačili, zvlášť tvrdě dopadly represe na německou komunistickou stranu. Jako záminka k nim posloužil právě požár budovy Říšského sněmu. Tím se pro sovětské vedení stal Reichstag symbolem konfrontace nacismu s komunismem a Stalin přikládal mimořádný význam ukončení války právě v těchto místech.

Nebral do úvahy, že se německý parlament po uchopení moci Hitlerem již prakticky nesešel a nacisté budovu nevyužívali, neboť připomínala demokratické tradice Výmarské republiky. Silné stěny mohutné pseudobarokní konstrukce z konce 19. století mohly obstát i v přímé dělostřelecké palbě. Se svým komplexem schodišť, chodeb i rozsáhlým podsklepením se budova stala součástí obrany centra v posledních dnech bitvy o Berlín.

Všechna okna obránci zazdili, ponechali jen úzké střílny a podobně uzavřeli i většinu vchodů. Budovu Reichstagu mělo bránit přes tisíc mužů, dle zachovalých svědectví se jich v této fázi války neshromáždilo více než šest set. I tak tvořili velmi rozmanitou skupinu, skládající se z malých jednotek Wehrmachtu, Luftwaffe i válečného námořnictva. Páteří obrany Říšského sněmu se staly zbytky SS divize Nordland s přidaným oddílem francouzských dobrovolníků.

Torza jednotek SS

Berlín bránilo pouhých pět oslabených divizí patřících k 9. armádě. Většina dalších jednotek této armády do bitvy o metropoli přímo nezasáhla, neboť byla obklíčena jižně od Berlína a probíjela se na západ ke spojení s německou 12. armádou. Pouze 56. armádní sbor se zmíněnými pěti divizemi zaujal pozice ve městě a sborový velitel, generál dělostřelectva Helmuth Weidling, se stal velitelem obrany Berlína. Jeho divize představovaly pouze torza původních svazků, které vykrvácely v předchozích bojích.

Jedním z nich byla SS divize pancéřových granátníků Nordland, složená ze skandinávských, pobaltských a nizozemských dobrovolníků. S ní se spojil také úderný prapor SS Charlemagne, ve kterém bojovali esesmani francouzského původu. Další divize SS zůstaly s 9. armádou mimo Berlín. SS divizi Nordland přidělil Weidling zpočátku obranný úsek ve čtvrti Neukölln na jihovýchodě Berlína. Zde se 23. dubna střetli esesmani s pronikajícími čely 1. gardové tankové armády generálplukovníka Michaila Katukova a vedle ní postupující 8. gardové armády generálplukovníka Vasilije Čujkova, veterána od Stalingradu.

Jenom na tomto úseku dokázali obránci mezi troskami domů vyřadit přes 150 sovětských tanků, zejména pomocí pancéřových pěstí. Postupně je však přesila vytlačovala z jejich postavení do centra Berlína. Esesmani ustupovali krok za krokem, až se 25. dubna ocitli v samém srdci města – mezi Říšským kancléřstvím, Brandenburskou bránou a Říšským sněmem. Dál již ustoupit nešlo a všichni chápali, že se zde odehraje finále bitvy o Berlín.

Obrana centra města

Těžištěm místního odporu se stal Reichstag, který svými několika děly, včetně obávaných 88mm protiletadlových kanónů, ovládal celý přilehlý prostor, navíc hustě postřelovaný kulomety. Postavení obránců, jakkoliv neperspektivní, nebylo zcela zoufalé. Silné stěny budovy chránily proti přímým zásahům a zásoby vody a munice umožňovaly vydržet několik dnů, během kterých mělo přijít rozhodnutí, ať již formou vysvobození německým protiútokem, nasazením zázračných zbraní, anebo uzavřením míru s možností odchodu domů – v to vše tehdy většina obránců ještě doufala. Na sovětské straně připadl těžký úkol dobytí Říšského sněmu původně 5. úderné armádě, probíjející se do centra po přímé ose z východu na západ.

Ovšem silný německý odpor podél hlavních tříd její postup zdržel a do lepší pozice ke zteči se probila 3. úderná armáda, která pod velením generálplukovníka Vasilije Kuzněcova vnikala do centra Berlína ze severu. Armádu tvořily tři střelecké sbory a zesílené dělostřelecké jádro. Těžké dělostřelectvo však již v posledních fázích bitvy o Berlín nešlo použít vzhledem k riziku zasažení vlastních jednotek.

Dokončení: Pád Berlína (2): Jak vypadala rozhodující bitva o Říšský sněm

Dobytím Reichstagu pověřil Kuzněcov pravokřídelní 79. sbor, jehož velitel vyčlenil do prvního sledu dvě střelecké divize. Přesto obdrželo všech devět divizí 3. úderné armády v předvečer útoku velké rudé prapory se srpem a kladivem a vojákům oznámili, že ten z nich, kdo vyvěsí vlajku na kupoli Říšského sněmu, obdrží nejvyšší vyznamenání – titul Hrdiny Sovětského svazu.

Širokoúhlá kamera OmegaCAM pracující na dalekohledu ESO/VST pořídila nové detailní a působivé záběry Velké mlhoviny v Orionu a s ní spojené hvězdokupy mladých hvězd. Tato mlhovina je jednou z nejbližších oblastí s probíhajícím vznikem malých i velkých hvězd a nachází se ve vzdálenosti asi 1 350 světelných let od Země.

Tento působivý záběr však není pouze pěkný snímek. Astronom Giacomo Beccari a tým jeho spolupracovníků z ESO použili získaná data k přesnému proměření jasností a barev všech hvězd, které byli schopni identifikovat ve hvězdokupě ukryté v nitru této mlhoviny. Provedená měření vědcům umožnila určit hmotnost a stáří jednotlivých hvězd. K jejich velkému překvapení se v datech podařilo odhalit tři odlišné vývojové větve s potenciálně různým stářím.

„Když jsem se poprvé podíval na tato data, zůstal jsem úplně paf. Byl to moment, jaký ve své kariéře můžete zažít jednou či dvakrát,“ říká Giacomo Beccari, vedoucí autor práce, ve které byly výsledky prezentovány.

TIP: Velká mlhovina v Orionu: Bouřlivý svět, který spěje k zániku

Astronomové pečlivě prozkoumali možnost, že místo různého stáří by příčinou odlišné jasnosti a barvy některých hvězd mohl být skrytý průvodce, díky kterému by hvězda vypadala jasnější a červenější, než ve skutečnosti je. Tato varianta by však přinesla jiný problém. Takové páry by musely mít velmi neobvyklé vlastnosti, jaké dosud nebyly nikde pozorovány. Další měření provedená na stejných hvězdách, jako například stanovení rychlosti rotace nebo analýza spektra, rovněž ukázala, že stálice musejí být různě staré.

Nové výsledky naznačují, že formování hvězd ve hvězdokupě v nitru Velké mlhoviny v Orionu probíhá v explozivních etapách a mnohem rychleji, než jsme si doposud mysleli.

Jak ukázala nová studie vědců z Kalifornské univerzity v Berkeley, vzestupy teplot a poklesy srážek zřejmě významně přispěly k 59 300 sebevražd, které v Indii spáchali farmáři za poslední tři desetiletí. Vědci tvrdí, že klima má v této oblasti zásadní vliv na život lidí a ztráty úrody uvrhnou mnoho lidí do chudoby.

Z jejich výpočtů vyplývá, že když se v Indii během sezóny v jednom dni zvýší teplota o 1 stupeň Celsia oproti normálu, spáchá sebevraždu průměrně 65 lidí. Pokud tato teplota stoupne o 5 stupňů, tak je to už v průměru 335 sebevražd farmářů denně.

TIP: Bude horko: Globální oteplování mění města v pekelné výhně

Vliv klimatu na počet sebevražd v Indii dokládá i skutečnost, že počet sebevražd vzrůstá, jen když je horko a sucho v sezóně pěstování plodin. Pokud je větší teplo nebo sucho mimo sezónu, sebevražd mezi farmáři nepřibývá. Vědcům se podařilo vysledovat i opačný trend - zvýšení dešťových srážek o 1 centimetr v roce 2015 vedlo ke snížení počtu sebevražd o 7%.