Neplanul v něm žádný oheň, nepodléhal žádným vášním, neměl žádné slabůstky, které by z něho udělaly čitelnější, teplokrevnou lidskou bytost (snad s výjimkou silné sexuality, zděděné po otci Leopoldovi). Neuměl tančit, natož šermovat, a honů se občas zúčastnil jen proto, že to patřilo ke společenským povinnostem. Tak ještě večerní partička whistu, to bylo jeho.

Práce a odpočinek

Abychom ale Františka nehanobili více, než je nutno. Měl v sobě vnitřní zdroj energie – ba zdroje. Jmenovaly se disciplína a pracovitost. Disciplínu do něj kdysi vtloukli a pracovitost si uložil sám, jakmile se vžil do císařského majestátu a rozpoznal nedozírnost svých povinností.

Poprvé se ženil jako dvacetiletý arcivévoda, ale mladičká Alžběta Würtenberská, kterou mu vybral Josef II., zemřela už dva roky po porodu, doslova jen pár hodin před Josefem. Manželovi dala dceru Louisu, která však brzy nato odešla za svou matkou. S druhou ženou, Marií Terezií Neapolsko-Sicilskou, žil František sedmnáct let. Byli k sobě ve vícenásobném příbuzenském svazku bratrance a sestřenice, takže na genetické maléry bylo zaděláno.

Temperamentní šlechtičně s bourbonskou i italskou krví František zcela podlehl. Protože se královna chtěla hlavně bavit, pokusil se jí zamilovaný císař vyjít vstříc. Dvůr žil od té doby nepřetržitými plesy, maškarádami, koncerty a hostinami. František, předtím společenský nekňuba, ovšem nechtěl, aby o tom Vídeň věděla. Přestěhoval tedy pošetilé rejdění do ústraní, na zámek Laxenburg, a pokud to šlo, z napůl tajných radovánek vyloučil honoraci. Vznešené hosty nahradilo služebnictvo, takže princezny tančily se syny zahradníků a císařovna hrála s lokaji na slepou bábu. O klidnějších večerech bývala sem tam na programu dueta: František musel fidlat na housle a Marie Terezie ho doprovázela na basu. Císař uprostřed těch ztřeštěností na řadu let roztál a jeho panákovitost povolila.

Jeden den jako druhý

Z tohoto svazku vzešlo dvanáct dětí, jak už víme. Na jejich psychice a celkovém zdravotním stavu se však znovu odrazilo pokrevní příbuzenství rodičů. Dospělosti se dožili dva synové a pět dcer. Nejstarší byla Marie Louisa, pozdější Napoleonova manželka. Dva z Františkových synů a jedna dcera se narodili jako postižení. Budoucí císař Ferdinand V., zvaný též Dobrotivý, byl slabomyslný a nadto epileptik. Jeho mladší bratr František Karel, otec Františka Josefa I., byl intelektově omezený a extrémně religiózní.

Císařovna Marie Terezie zemřela v necelých pětatřiceti letech, vyčerpána tuberkulózou a nekonečnými porody. Po její smrti se císař oženil ještě dvakrát, ale na slavnosti, hostiny a maškarády zapomněl a žádné děti už neměl. Jeho třetí manželku Marii Louisu d´Este vystřídala bavorská princezna Karolina Augusta, jež byla naprostým opakem divoké a lehkomyslné Marie Terezie. Prožila s Františkem téměř dvacet let manželství, které ovlivnila svou ponurostí, studeností a šedivostí. Pod jejím vlivem se císař obrátil jednou provždy k šosáckému životu, až nápadně nenápadnému a demonstrativně skromnému.

Císařův den začínal ráno v šest hodin snídaní a čtením pošty, přičemž přednost měla takzvaná malá pošta, což byly zajímavější pasáže opsané z pootvíraných dopisů. František je „přikusoval“ k ranní kávě. Jednou snídal milostnou korespondenci svých podřízených, po druhé depeši francouzského vyslance ve Vídni a tak dále. Den pak utěšeně pokračoval probíráním oficiální velké pošty, přidělením úkolů personálu císařské kanceláře, a ústil do každodenní císařské audience. A tak plynuly Františkovy dny jeden jako druhý, od ranního čtení interceptů až po podvečerní vycházku a závěrečnou partii karet, oslazenou pohárem punče.

Bezradný úředník

Co se týče Františkovy již zmiňované pracovitosti, byla to spíše fikce. Císař ve skutečnosti jenom malicherně škrabařil a opravoval hrubou tužkou texty svých podřízených. Donekonečna se v nich přehraboval, přesvědčen, že do úmoru dře. Den co den objevil v předkládaných lejstrech problém či složitost, na niž se (jak často říkal) musel vyspat. Kancléř Metternich si později posteskl, že po Františkově smrti byly v zásuvkách císařova stolu nalezeny jeho návrhy a memoranda staré dvacet let.

Takového formátu byl tedy poslední císař Svaté říše římské národa německého. Byl to státník, jemuž roku 1806 tisícileté impérium zrušil takřka škrtem pera nenáviděný Napoleon – jeho pozdější zeť. Jak stárnul a kostnatěl, byl František stále nerudnější. K stáru vlastně už ani nevládl, na to tu existovali jiní. Především kníže Metternich, který se chlubil tím, že čte Františkovi myšlenky z očí. 

Krvavé události ve Francii Františkem hned na počátku jeho panování hluboce otřásly. A strach, že by ho mohl snadno postihnout stejný osud, mu vydržel už napořád. Veškeré snažení napříště upínal k tomu, aby v zárodku potlačil jakýkoliv požadavek na změnu poměrů, natož pak k anarchii vedoucí požadavky národních, občanských či obecně demokratických svobod. 

Dlouhá doba rozvoje

František si ale zaslouží i přiznání jistých zásluh. Dal své říši kýžený klid, územně ji rozšířil, a dokonce ji na sklonku své vlády dovedl k relativní prosperitě, k životnímu stylu, považovanému za pohodlnou biedermayerovskou idylu. Františkovo bodré Rakousko se po utišení válečných bouří poměrně rychle proměnilo v první konzumní společnost v dějinách střední Evropy a začalo průmyslově vzkvétat. 

František zažil jedno z největších kácení trůnů, k jakému kdy v dějinách došlo. Vnímal katastrofální důsledky těchto převratů. A protože nejen on, ale celá mocenská špička Evropy postupně dospěla k názoru, že naprostá destabilizace kontinentu za francouzské revoluce i za Napoleona byla důsledkem předchozího osvícenského reformátorství, učinil František životní závěr: Dost bylo experimentů! Lepší je žít postaru, nikam nespěchat, s ničím nehýbat! Jen, proboha, žádné novoty!  

V průběhu roku 1941 začaly postupně narůstat ztráty britských bombardérů létajících nad okupovanou Evropu. Anglická tajná služba věřila, že jednou z příčin jsou německé radary, které umožňují přesnou lokalizaci leteckých svazů směřujících nad Německo. Aby mohlo ostrovní království nové hrozbě čelit, potřebovalo některý z německých radiolokátorů získat a prozkoumat.

Přes kanál La Manche

Nejdříve ze všeho Britové potřebovali vytipovat radarovou stanici vhodnou k přepadu. Podařilo se sice lokalizovat německé radiolokátory ve francouzském vnitrozemí či na Balkáně, ale ty byly mimo dosah. Nakonec se ale štěstěna přiklonila na stranu Spojeného království, když průzkumný letoun vyfotografoval zvláštní objekt postavený nedaleko vesnice Bruneval, ležící na pobřeží severně od přístavu Le Havre.

Němci zde měli umístěný jeden z moderních střeleckých radiolokátorů Würzburg, který byl součástí důmyslného systému protiletecké obrany třetí říše – takzvané Kammhuberovy linie. Jednalo se o spojeneckou přezdívku, kterou systém radarů, světlometů, protiletadlových děl a nočních stíhačů dostal po generálu Josefu Kammhuberovi, který jej vytvořil a koordinoval. Před Brity nyní stál náročný úkol, protože nechtěli německý radar pouze zničit – přepadová jednotka jej musela pokud možno neporušený dopravit do bezpečí.

Evakuace tak mohla proběhnout jedině na lodích. Debata se naopak rozpoutala ohledně způsobu dopravy útočníků k cíli. Velitelství kombinovaných operací zvažovalo námořní výsadek, ale obávalo se příliš vysokých ztrát. Akce by také pravděpodobně nemohla proběhnout dostatečně rychle a Němci by stihli radar zničit. Šanci na úspěch tak skýtalo pouze nasazení parašutistů, kteří by seskočili ve vnitrozemí a pak se k cíli přiblížili z týlu.

Urychlené přípravy

Na počátku roku 1942 dostali vojáci 1. výsadkové divize rozkaz připravit se k operaci s krycím názvem Biting – kousnutí. Formace měla v té době k dispozici jen dva výsadkové prapory, přičemž pouze 1. prapor byl plně připraven k akci. Velitel divize generálmajor Frederick Browning si jej chtěl podržet v záloze, kdyby se naskytla příležitost k větší akci, a tak měl muže pro přepad Brunevalu poskytnout dosud ne plně připravený 2. prapor.

Volba nakonec padla na rotu C pod velením majora Johna Frosta, byť tato jednotka zatím ještě neměla úplně dokončený parašutistický výcvik. Časové manko se však rychle povedlo dohnat a parašutisté mohli přistoupit i k výcviku nočních seskoků. Později došlo i na nácvik naloďování na evakuační plavidla. K jednotce se připojil i radarový technik RAF Charles Cox, který měl rozmontovat německý radiolokátor a řídit jeho dopravu na pobřeží. Britové se také snažili získat co nejvíc informací o terénu, obranných zařízeních a v neposlední řadě o síle a rozmístění německé posádky.

Pláž vybraná k evakuaci naštěstí nebyla zaminovaná a nacházelo se na ní jen malé množství překážek z ostnatého drátu. Na základě zpráv od příslušníků francouzského hnutí odporu se podařilo poměrně přesně určit sílu Němců rozmístěných v oblasti. Radarovou stanici a nejbližší okolí jich hlídalo necelých 150. Frostova rota šla do akce v počtu asi 120 mužů rozdělených do pěti menších jednotek pojmenovaných po slavných anglických a britských admirálech z minulých válek impéria (Drake, Rodney, Hardy, Nelson a Jellicoe). Tři sekce měly na starost hlavní úkol, tedy zajištění radiolokátoru a blízké vilky, zbylé dvě pak zajišťovaly pláž a tvořily zadní záštitu.

Dokončení zítra

Raketová technika vychází z výpočtů, jež popisují pohyb těles zanedbatelné hmotnosti v gravitačním poli Země. Bylo zjištěno, že umělé těleso musí při plnění určitých úkolů dosáhnout určitých kritických rychlostí – označujeme je jako „kosmické“. 

První kosmická rychlost je kritická rychlost tělesa, jež má být navedeno na oběžnou dráhu Země. Požadavek na minimální energii splňuje trajektorie kruhová a hodnota této kritické rychlosti je 7,9 km/s. S dalším zrychlením bude těleso přecházet na dráhu protaženou, až s překročením druhé kosmické rychlosti (11,2 km/s) dosáhne dráhy parabolické a zcela se vymaní z gravitačního vlivu Země. Raketová mechanika přitom definuje ještě další čtveřici kosmických rychlostí. 

Nevyvine-li raketa alespoň první kosmickou rychlost, nezvládne vykonat ani jeden oběh kolem Země a jednoduše řečeno spadne po tzv. balistické křivce zpět na její povrch. Čím vyšší rychlosti raketa dosáhne, tím dál od místa startu dopadne či přistane. Lety po balistických křivkách se využívaly ke studiu možností v počátcích raketové techniky a pilotovaných letů, například při prvních startech programu Mercury. Dnes slouží třeba při vzletech výškových sondážních raket, z nichž některé mohou nést i užitečné vědecké vybavení, včetně astronomických dalekohledů (kupříkladu projekt Hi-C zaměřený na fotografování detailů sluneční koróny).

Dnešní svět vytvářejí počítače. Jejich počet roste a ještě mnohem rychleji přibývá dat, která naše počítače produkují. Odborníci odhadují, že 90 procent veškerých dat součastnosti vzniklo během posledních dvou let.

Společnost Domo v těchto dnech vydala již pátou výroční infografiku nazvanou Data Never Sleeps 5.0 (česky Data Nikdy Nespí 5.0), která popisuje vznik dat v počítačích a online chování na celosvětové úrovni.

TIP: Čím změřit dav? Pomohou data mobilních telefonů

Podle jejich údajů vzrostla za poslední rok internetová populace na Zemi o 7,5 procent a v dnešní době ji tvoří přes 3,7 miliard lidí. A většina z nich vytváří alespoň nějaká data. Odborníci společnosti Domo odhadují, že každý den vznikne na internetu celé planety 2,5 trilionu (čili krát 10 na osmnáctou) bajtů dat. A to je doopravdy úctyhodné číslo.

Mnohé skály v české krajině zaujmou bizarním tvarem, který byl kdysi inspirací k jejich pojmenování i k dávným pověstem. Platí to i pro malebně zvlněnou krajinu Vysočiny, přesněji řečeno Českomoravské vrchoviny, kde ze zalesněných vrcholků nebo táhlých hřbetů vyčnívá bezpočet rulových skal. Těm nejvýraznějším či nejmajestátnějším se zde odedávna říká „kazatelny“.

Kdo by sčítal Devět skal?

Za východisko k vycházce po nejzajímavějších „kazatelnách v chrámu Vysočiny“ dobře poslouží městečko Svratka při horním toku stejnojmenné říčky. Odtud se jak ze středu pavučiny rozbíhá síť značených cest a některé stoupají i na samotnou střechu Žďárských vrchů – vrcholek Devět skal (836 m n. m.). Zdejší rulový hřeben byl působením vnějších činitelů (zejména mrazového zvětrávání) rozčleněn do skupiny skalních útvarů, z nichž nejvýraznějších je prý devět. Většina z nich je však dobře ukryta v lese. Jestliže se tedy budete pokoušet o jejich sčítání, zřejmě pokaždé dojdete k jinému výsledku.

TIP:Hora, z níž přehlédnete sever Čech aneb Klíč k Lužickým horám

Za dalšími skalními kazatelnami směřuje červeně značená trasa. Postupně při ní minete mohutný suk Lisovské skály a posléze působivé skalní město Malínské skály, tvořené skupinou několika mohutných věží i menších bloků. Z dostupného hlavního útvaru si můžete vychutnat takřka letecký pohled na okolní stráně Žďárských vrchů.

Kamenná škola v přírodě

Součástí zdejší oblasti je i poněkud neobvyklá škola v přírodě. Pod tímto pojmem si asi představíte skupinku městských dětí na organizovaném výletu našimi lesy. Tady však jde o vzdělávání úplně jiného druhu. Jako „horolezecká škola Vysočiny“ totiž často bývají označovány mohutné skalní útvary v blízkosti známé rekreační oblasti Milovského rybníka. První na trase jsou Dráteníčky, zvané též Drátník či Drátenická skála, jejichž téměř padesátimetrová stěna umožňuje lezecké výstupy nejrůznější obtížnosti. Zdola ji samozřejmě může obdivovat i ten, koho dobrodružství na laně vůbec neláká. Totéž platí i o Čtyřech palicích, vystupujících už nad opačným svahem údolí Svratky a nazvaných podle čtyř převislých horních výčnělků.

Poněkud jiná zvláštnost dala pojmenování dvěma nedalekým kamenným útvarům – Milovským a Rybenským Perničkám. Do jejich vrcholových plošinek se totiž zahlubují oválné skalní mísy přírodního původu, místně zvané perničky či pernice. Při návratu do Svratky se vám do cesty postaví ještě jedno mohutné skalisko Zkamenělý zámek, kde inspirací k romantickému pojmenování nebyly jen členité útvary, připomínající ruiny pohádkového hradu, ale také stopy (valy a příkopy) po někdejším hradišti.

Děravé Čertovy kazatelny

Některé skalní kazatelny zaujmou vskutku bizarním vzhledem, který vydatně dráždil už fantazii našich předků. Ta v mnohých útvarech viděla dílo pekelníků či jiných nadpřirozených bytostí, což se odráží i v jejich pojmenování. Jednu z nejpůsobivějších Čertových kazatelen si můžete prohlédnout v údolí Mže, přímo u silnice z Plzně do Radčic. Je součástí skalní stěny, tvořené usazenými horninami (arkózami a slepenci) karbonského stáří a zejména v partii pod tzv. Zámečkem zaujme spoustou výklenků, oken a dutin, vzniklých zvětráváním různě odolných hornin.

Na podobné skály jsou pak bohaté zejména vápencové krasové oblasti. Čertova kazatelna tak nechybí ani uprostřed Moravského krasu, kde se tento název nese úzký skalní ostroh, doslova prošpikovaný temnými děrami, jenž se nachází v blízkosti vchodu do Punkevních jeskyní.

Vyhlídkové dominanty

Čertovy kazatelny však nejsou jen výsadou tajuplného podzemí. Mnohé naopak patří k horským dominantám a při výstupu na jejich vrcholek vás čeká docela vydatná porce převýšení. Platí to i pro působivou Čertovu kazatelnu v lůně Rychlebských hor, jejíž vrcholový útes ční ze záplavy lesů vysoko nad dnem Račího údolí a je upraven jako vyhlídka. Také v sousedních pohořích najdete osamělé skály zvané Kazatelny, shodou okolností tvořené sněhově bílými a velice tvrdými křemenci. V Jeseníkách na Jestřábím hřbetu jsou nepřehlédnutelné cestou od Rejvízu a jeho Mechového jezírka, při výstupu na Králický Sněžník je zase minete při trase údolím horního toku řeky Moravy. Vyhlídkové jsou i některé další Čertovy kazatelny. V pošumavském údolí Vltavy se toto pojmenování vžilo například pro skalní hranu známé Čertovy stěny, říká se tak i členitému ostrohu na brdském kopci Plešivci nedaleko Jinců.

V Krkonoších si dominující kazatelny pochopitelně nemohl přivlastnit nikdo jiný, nežli sám vládce hor – Krakonoš. Název Krakonošova kazatelna zde nese jak nejvýše situovaná (1 490 m n. m.) žulová skalka na území naší republiky, vystupující nad strmým srázem Sněžných jam, tak mohutný útes (zvaný též Krakonošova hlava) nad údolní hlubinou Labského dolu. Menší kazatelnou však Krakonoš disponuje také v už poněkud odlehlém krkonošském podhůří – alespoň podle názvu pitoreskní skalky z červených permských pískovců na temeni vrchu Turov.

Uprostřed skalních měst

Největší koncentrací nejrůznějších kamenných hříček se ovšem vyznačují pískovcová skalní města na severu a východě Čech a jistě tak není žádným překvapením, že i v jejich útrobách se setkáte s řadou skalních kazatelen. Platí to jak pro Hruboskalské skalní město, Tiské a Broumovské stěny, tak i pro členité rokle Českého Švýcarska, Klokočských skal či Toulovcových maštalí. Často se chodí i na pískovcovou Kazatelnu uprostřed moravských Chřibů, vystupující vysoko nad údolím Kyjovky. Kdysi byla upravena na vyhlídku a zvýrazněna dvojramenným křížem.

Ve výčtu nejrůznějších kamenných kazatelen v chrámu naší přírody bychom samozřejmě mohli ještě dlouho pokračovat. Přinejmenším za zmínku stojí alespoň jeden z našich nejznámějších a nejdokonaleji vyvinutých žulových viklanů – pověstí opředená Husova kazatelna, skrytá v remízku poblíž Petrohradu na Sedlčansku.

Potěšitelné je, že většina z výše uvedených kamenných hříček je dostupná po turisticky značených cestách, mnohé z nich jsou také součástí chráněných území nebo byly vyhlášeny za přírodní památky.

V záhybech suknice určené vojákům, kteří za první světové války mířili na frontu, byl objeven tajný vzkaz. Zprávu našla Helen Paulová a domnívá se, že švadlena, jež oděv šila, chtěla takto oslovit budoucího manžela. Zřejmě si ovšem neuvědomila, jak málo mladých mužů se vrátí z války domů.

Její vzkaz zněl: „Doufám, že ti tento kilt dobře padne a že v něm budeš vypadat senzačně. Jestli jsi ženatý, nevadí. Jestli jsi svobodný, ozvi se. Přeji ti hromadu štěstí a rychlý návrat do Británie.“ Podepsána Helen Govanová, 49 Ardgowan Street, Glasgow.

Je možné, že ona dáma všila podobné vzkazy do více suknic. Jednalo se o kus oblečení vyrobený společností Petera Wilsona pro Londýnský skotský regiment. Z nějakého důvodu však nebyl dotyčný kilt nikdy ani vybalen a skončil v majetku rodiny Paulových, načež se dědil z generace na generaci. Až Helen Paulová si však sukni řádně prohlédla a našla ručně psaný lístek. Teď doufá, že se jí podaří vypátrat potomky Helen Govanové a celý příběh skrytý za záhadným dopisem odhalit. 

Elegance a talent jsou pro krasobruslení důležité, ale opravdové umění spočívá ve skocích. A byla to právě Hana Mašková, která si získala pověst fenomenální skokanky. Na ledě i v kariéře. Rychle dobyla vrchol slávy. A brzy z něj také tragicky zmizela.

Školka? Raději brusle!

Na svět přišla 26. září 1949. Sportovní předpoklady byste v její rodině hledali marně. Matka je kuchařka, otec číšník. Přesto se už v dětství nadchne pro krasobruslení. Nejspíš se potřebuje k něčemu upnout, aby unikla dusivé atmosféře domova. Ještě před narozením Hanky si její matka prožije tragédii. První manžel, v záchvatu duševní choroby, ubije kladivem jejich dvě malé děti, šestiletou Marušku a šestitýdenního Honzíka. Vzápětí se sám oběsí. Manželka se po návratu domů zhroutí.

Po čase se znovu vdá a na jedinou dceru z tohoto manželství, Hanku, se až nezdravě upíná. Do školky ji neposílá, tam se dcerce nelíbí, místo toho s ní chodí bruslit na Štvanici. Nadání malé bruslařky si všimne slavný trenér a hledač talentů Karel Glogar. V Hance rozpozná mimořádné vlohy a doporučí ji dál. Nadějná dívka se postupně dostává k trenérce Míle Novákové, která na ni má velký vliv. Nejen ve sportovním, ale i v osobním životě. Svojí klidnou povahou vyvažuje psychicky nevyrovnanou matku.

Vzestup a pád

Je rok 1963. Hance ještě není čtrnáct let a kvalifikuje se na zimní olympijské hry v Innsbrucku. Její hvězda jde vzhůru! Sbírá jednu medaili za druhou. Druhá polovina 60. let jednoznačně v československém krasobruslení patří jí. Pět let za sebou se stává mistrní ČSSR. Na následující olympiádě i všech mistrovství světa zaujímá medailové pozice. Na úplný vrchol se vyhoupne v roce 1968, na mistrovství Evropy ve švédském Västerås získává zlato.

Ve stejném roce potkává svou životní lásku, textaře Jiřího Štaidla. Jejich vztah ji na jednu stranu naplňuje, na druhou sráží. Bohémský život se příliš neslučuje s tvrdým tréninkem a Hance docházejí síly i s přítelovými občasnými zálety. Na mistrovství Evropy v roce 1969 je ještě druhá. Pak však sportovní kariéru ukončí. Je rozhodnutá zkusit své štěstí za hranicemi. Snad se potřebuje oprostit od Štaidla, který se zakoukal do lyžařky Ivany Zelníčkové, později Trumpové.

Hanka chce odjet do Ameriky a bruslit v revue Holiday on Ice. To se jí skutečně podaří. Získává slávu i uznání. A daří se jí tím pádem také oprostit od matky, pro kterou je odchod dcery velmi těžký. Mnohem těžší však bude to, co přijde za pouhých pár let. Hanka si libuje v rychlé jízdě, a ta se jí stane osudnou. Umírá na vrcholu slibně nastartované kariéry 31. března 1972 ve Francii. Nezvládne zatáčku a nabourá do kamionu. Je na místě mrtvá. V pouhých dvaadvaceti letech.  

Ukrajinský vynálezce a vědec, Evžen Erik, jednoho dne pozoroval pohyb slunečnic, které se otáčely  podle posunu žhavé zářící koule na obloze. Napadlo ho, že sluneční energii můžeme využít mnohem efektivněji, když naše fotovoltaické systémy dokáží tyto květiny napodobit. Myšlenku přetavil do chytrých žaluzií SolarGaps, které sluneční svit blokují a zároveň využívají pro výrobu energie. 

Okna třípokojového bytu vyrobí 1800 kWh za rok

Žaluzie lze umístit zevnitř i zvenku. Větší účinnost mají, když si je uživatel nainstaluje ven. V bytě orientovaném na jih se třemi okny o velikosti 2 metrů čtverečních získáme při 6 až 7 hodinách slunečního svitu 5 kilowatthodin (kWh) energie denně. Za rok tedy majitel bytu díky chytrým žaluziím nastřádá 1800 kWh, což u nás odpovídá roční spotřebě malé domácnosti. 

Firma SolarGaps se chlubí tím, že jejich zařízení pomůže snížit výdaje na elektřinu až o 70 %. České rodiny musí brát toto číslo hodně z rezervou, protože největší část připadne na úspory za klimatizaci. Ukrajinským spotřebitelům by se měla investice do pořízení žaluzií vrátit do 4 až 5 let. 

Užitečnost chytrých žaluzií prověří první zákazníci

První objednávky dorazily z prosluněných zemí jako Španělsko či Fidži, ale také třeba z Německa. Ceny se pohybují od 9 do 26 tisíc Kč podle rozměrů žaluzií. K sadě se ale hodí přikoupit i pohybový senzor a akumulátor, který umožňuje získanou energii využít, když se obloha zatáhne nebo přijde noc.

Žaluzie se pohybují automaticky podle úhlu dopadu slunečního záření, ale lze je ovládat také přes mobilní aplikaci. Můžete zvolit třeba roztažení žaluzií v době, kdy vstáváte, nebo nastavit sklopení lamel, když pokoj zůstane prázdný. Z aplikace lehce zjistíte, kolik elektřiny vaše vylepšená okna dodávají. 

Inovaci v solárním byznysu se snaží přinést nejedna firma. Nové solární panely testují třeba v Austrálii. Kvůli překvapivé lehkosti a ohebnosti je můžete položit na fasády domů, nebo klidně na střechu autobusu. Jenže technologické novinky se podobají sázkám do loterie. 

Po počátečním nadšení často přijde studená sprcha, když první testy v reálných podmínkách zaostávají za ambiciózními cíli. Kdo nerad riskuje a touží čerpat energii ze slunce už nyní, nejspíš vynechá experimenty a spolehne se na starou známou domácí fotovoltaiku.

Jantarová komnata, označovaná též jako osmý div světa, vznikla mezi lety 1701 a 1713 – původně pro berlínskou královskou rezidenci na objednávku pruského krále Fridricha I. Tým nejlepších expertů té doby ručně opracovával, tavil, barvil a tónoval tuny jantaru vyzvednutého ze dna Baltského moře. Úchvatný výsledek pak ohromil i samotného cara Petra I. Velikého.

Fridrichův syn a nástupce Fridrich Vilém I. toto unikátní dílo nakonec ruskému imperátorovi v roce 1716 daroval. Car však o jantarovou komnatu brzy ztratil zájem a za jeho života zůstala nesestavena. Zkompletovat, ale i rozšířit a upravit ji nechala až jeho dcera carevna Alžběta I. Petrovna. Nejprve ji nainstalovala v petrohradském Zimním paláci, později ji nechala převézt do Kateřinského paláce v Carském Selu. V místnosti o výšce osmi metrů jantar přes den ozařovalo přímé sluneční světlo, jež podtrhovalo jeho zlatou barvu. Jantarové panely byly podloženy zlatou fólií, která světlo odrážela a prosvěcovala pryskyřici zevnitř. Večer se v komnatě rozsvěcoval křišťálový lustr a svíčky. 

Časem se komnata dočkala ještě několika doplnění a úprav. Její krása však postupně bledla – jednak kvůli teplotním rozdílům v průběhu roku a také v důsledku nedostatečné péče a neodborných zásahů. Největší ránu jí však zasadila druhá světová válka. Než se fronta přiblížila až k Petrohradu, podařilo se většinu památek z Kateřinského paláce evakuovat – nikoliv však jantarovou komnatu. Jednak nikdo nevěřil, že by se Němci mohli dostat tak daleko, ale především panovala obava z nenávratného poškození jednotlivých panelů. Nicméně nacisté Carské Selo nakonec obsadili. Vybavení jantarové komnaty kurátoři na poslední chvíli ukryli do méně nápadné místnosti a panely zamaskovali vrstvami látek a čalounění. Němci však poklad objevili a přivlastnili si jej.

Cesta do neznáma

Při německém ústupu nechal říšský komisař pro Ukrajinu Erich Koch komnatu zcela rozebrat a spolu s dalšími cennostmi odvézt do dnešního Kaliningradu. Panely se pak ocitly v sále tamního zámku a staly se součástí Pruské sbírky. Na počátku roku 1945 je však Němci odvezli neznámo kam. Dnes existuje řada teorií, kde by se jantarový poklad mohl nacházet, prozatím ovšem ani jedna nevedla k vytouženému výsledku. 

Dnešní Venuše je skutečně pekelnou výhní. Na jejím povrchu dosahuje tlak drtivých 90 atmosfér a průměrná teplota se blíží spalujícím 462 °C. Přesto je planeta Venuše v řadě ohledů podobná Zemi, ať už jde o velikost, přítomnost atmosféry, či složení hornin.

Vědci tvrdí, že v dávné minulosti byla Venuše Zemi ještě podobnější. Stále častěji se objevují názory, že se na mladé Venuši mohly vyskytovat rozlehlé oceány.

Oceán na Venuši

Potvrzuje to i nová studie, která simulovala roli plynů, jako vodní pára nebo oxid uhličitý, při vzniku a vývoji kamenných planet. Z těchto simulací vyplynulo, že pradávnou Venuši pokrýval velký globální oceán.

TIP: Neprodyšná atmosféra Venuše: Skleníkový efekt a pětisetstupňová výheň

Pro vědce se tak rýsuje zajímavý obrázek počátku Sluneční soustavy, kdy mohly velké oceány pokrývat Zemi, Mars i Venuši. Neznamená to ještě, že na všech těchto planetách musely být oceány plné života. Je ale pravděpodobné, že voda hraje významnou úlohu ve vývoji kamenných planet.