V začátcích nacistické okupace se v českém národě vedle mlčící většiny našli i lidé, kteří se proti Němcům rozhodli aktivně bojovat. K nim patřila i Irena Bernášková a její nejbližší rodina. Bernášková se narodila 7. února 1904 v Praze jako prostřední z dcer malíře Vojtěcha Preissiga. Ten nejprve spolupracoval s Alfonsem Muchou, později se prosadil především v oboru grafického umění a typografie. V roce 1910 se rozhodl odejít s manželkou a třemi dcerami do Spojených států amerických. Nejprve nebyl příliš úspěšný, později se ale karta obrátila, když dostal příležitost vyučovat na Kolumbijské univerzitě.

Roku 1916 dokonce vedl tiskařskou a grafickou školu ve Wentworthově institutu v Bostonu. Preissig se nesoustředil jen na umění. Za první světové války se zapojil do československého zahraničního odboje. S ohledem na svůj věk už nemohl aktivně bojovat, podílel se tedy na náboru dobrovolníků do čs. legií – vytvářel náborové plakáty a další válečné propagační materiály. Preissigovy dcery tak dospívaly v uměleckém prostředí, kde byl ale zároveň kladen velký důraz na vlastenectví a nutnost aktivně podporovat věci, o jejichž správnosti je člověk přesvědčen.

Tento životní postoj rodičů si Irena vzala za svůj, jak se ukázalo v období nacistické okupace. Irena, svými blízkými oslovovaná zásadně jako Inka, během dospívání začala projevovat spíše chlapecké záliby. Sportovala, navštěvovala skautský oddíl a zajímala se o auta natolik, že už ve 13 letech je dokázala řídit. Zároveň po otci – kromě povahy – zdědila i výtvarný a literární talent (psala povídky, které sama ilustrovala).

Hořkosladký návrat do vlasti

Roku 1921 se společně se sestrami vrátila do vlasti (až o devět let později je následovali rodiče) a maturitou na gymnáziu dokončila studia zahájená v New Yorku a Bostonu. S novým prostředím se sžila poměrně snadno, jen v některých ohledech do meziválečného Československa – snad v důsledku jedenáctiletého pobytu ve svobodomyslné Americe – příliš nezapadala. Marně se například snažila získat pilotní licenci, jako ženu ji české pilotní školy odmítaly.

Obdobnou deziluzi prožila i v manželství. V roce 1925 se provdala za svého bratrance Eduarda Bernáška, úředníka Všeobecného penzijního ústavu. Tento sňatek si prosadila navzdory nesouhlasu rodiny. O jejím uvažování a přístupu k životu nejlépe vypovídá stručná odpověď, kterou v souvislosti se svým plánovaným sňatkem reagovala na rozhořčený dopis rodičů: „Rozhodnuto. Dala jsem slovo.“

Emancipovaná Irena se jen těžko vyrovnávala s omezeními, která souvisela s jejím stavem vdané ženy. Manžel jí nechtěl půjčovat automobil, stejně tak vyžadoval, aby se vzdala profesního uplatnění a zůstala ženou v domácnosti. Překládala tedy alespoň z domova pro nakladatelství Máj. Navíc bylo manželství už od začátku zatíženo tragickou zkušeností, kdy Irena potratila a další děti už mít nemohla. Přesto se nestáhla do ústraní a aktivně se zajímala o dění ve světě.

Cesta k odboji

V průběhu druhé poloviny 30. let se Bernášková a její otec snažili upozorňovat na rostoucí nebezpečí ze strany hitlerovského Německa, například pomocí dopisů zasílaných přátelům na Západě, v nichž vyvraceli lživá tvrzení nacistické propagandy. Jeden z Ireniných textů, pod nímž se podepsala jako „prostý občan z Československa“, vyšel 22. srpna 1938 dokonce v britském deníku Manchester Guardian.

V článku kritizovala Hitlerovu politiku a zdůrazňovala, že: „...my ze svého hlediska, se nechceme a nemůžeme vzdát svého rozhodnutí nepodvolit se nikdy jeho hrozbám, nepadnout nikdy do jeho pasti. Nechceme se stát poddanými jeho teroristické vlády!“ To, že nešlo o pouhá vzletná slova, dokládala Bernášková i svými činy. Při mobilizaci během mnichovské krize se dobrovolně přihlásila jako sestra Červeného kříže a ošetřovala uprchlíky z obsazeného pohraničí. Po okupaci
českých zemí se aktivně zapojila do protinacistického odboje. Bernášková nebyla jedinou ženou činnou v odboji. Počet takto angažovaných žen dnes není možné přesně určit, nicméně nepochybně se jednalo o stovky, ba tisíce žen.

Některé z nich organizovaly odbojovou činnost, jiné měly na starosti distribuci ilegálního tisku, působily jako spojky a šifrantky, podílely se na ukrývání pronásledovaných osob. Z tohoto množství žen obětavě pracujících pro svůj národ ale zůstává většina téměř neznámá. Do povědomí širší veřejnosti proniklo jen několik jmen – například komunistickým režimem protežovaná Marie Kudeříková či svým přátelstvím s Franzem Kafkou známá Milena Jesenská. Jméno Ireny Bernáškové je v jejich stínu, přestože v odboji dosáhla významného postavení.

Perem proti nacismu

Bernášková je spojována s ilegálním protinacistickým časopisem V boj, jehož první číslo vyšlo na přelomu dubna a května 1939 v nákladu zhruba tří tisíc výtisků. Na jeho výrobě se podílel okruh lidí kolem bývalého italského legionáře Josefa Škaldy, tzv. Družstvo v prvním sledu. Hned od začátku se ve vydávání časopisu angažoval Vojtěch Preissig, v té době působící jako umělecký poradce Památníku osvobození. Pro časopis překládal, zaznamenával zprávy ze zahraničního rozhlasu, psal původní texty a také měl na starosti výtvarnou podobu časopisu. V této činnosti ho nejaktivněji podporovala jeho dcera Irena, stranou ale nezůstaly ani její dvě sestry Yvonne Bydžovská a Vojtěška Šíchová.

První číslo časopisu mělo v Praze velký ohlas, zároveň ale ukázalo, že bude nutné zlepšit jak jeho redakční, tak technickou úroveň. Proto se začal rozšiřovat okruh spolupracovníků a zároveň byly hledány cesty, jak snáze zajistit papír a tiskařské stroje. V srpnu 1939 došlo k jednání Družstva v prvním sledu se zástupci vojenské ilegální organizace Obrana národa. Díky její finanční pomoci bylo nově možné vydávat až 5 000 výtisků časopisu, zároveň ale Družstvo ztratilo výsadní rozhodovací pravomoci a muselo se do značné míry podřizovat Obraně národa.

Jak se zvyšoval počet výtisků a rostla odvaha odbojářů (Škalda zaslal několik čísel V boje K. H. Frankovi),rostlo zároveň odhodlání gestapa vydávání časopisu zarazit. Zlomové v tomto kontextu bylo 27. číslo, které se vracelo k bouřlivým událostem z 28. října 1939, kdy si Češi v protektorátu připomínali výročí vzniku Československa. Na obálku tohoto čísla Vojtěch Preissig navrhl do půli žerdi staženou čs. vlajku se stuhami a lipovou ratolestí, kterou bylo nutné kolorovat ručně.

S tím mu pomáhala celá rodina, jak vzpomíná Preissigova dcera Vojtěška: „Když jsem jednou přišla k rodičům, spatřila jsem ke svému úžasu spousty vymalovaných obálek, ještě mokrých, vyložených po celém nábytku v pokoji, a v kuchyni na stole byly rozloženy barvy, mističky a štětce a kolem stolu celá rodina vybarvuje československý prapor. Přisedla jsem též. Tak mne tehdy napadlo, že by gestapo mohlo uhádnout podle praporu toho, kdo to kreslil, a řekla jsem to. Kdosi odpověděl: Ale ne! A co by se stalo, kdyby tak teď přišlo gestapo, když je to tak krásně rozloženo. Bohužel jsem se potom dozvěděla, že právě toto krásné, pracně vymalované číslo gestapo vybralo ve Zlaté huse.“ Toto slavnostní číslo se opravdu tisklo v zadním traktu hotelu Zlatá husa na Václavském náměstí, kam nechal Škalda přemístit tiskařskou techniku.

Dokončení: Inka Bernášková: První Češka odsouzena nacisty k smrti

Dne 10. listopadu 1939 sem přišel Škalda s Josefem Sejkorou, dalším ze zakladatelů Družstva, aby si vyzvedli balíky s výtisky časopisu. Při této příležitosti zde přítomná Inka slíbila Sejkorovi, který měl zlé tušení, že v případě nutnosti bude ve vydávání časopisu pokračovat. Chvíli nato byli Sejkora se Škaldou zatčeni a potom následovaly další rozsáhlé razie, v jejichž důsledku došlo k zániku Družstva v prvním sledu. Zatčena byla i již zmíněná Milena Jesenská, která do časopisu také přispívala (v květnu 1944 zemřela v koncentračním táboře Ravensbrück). Rodina malíře Preissiga zůstala prozatím mimo pozornost gestapa.

Bolivijský Národní park Eduardo Avaroa je jedním z nejnavštěvovanějších míst země. Na jihozápadě Bolívie jsou k vidění barevné laguny, vulkány a nejvyšší hory poblíž hranice s Chile a Argentinou.

TIP: Tajemství mexického poloostrova: Křišťálově čisté podzemí Yucatanu

Do parku přijíždí každý rok kolem 40 000 návštěvníků a jeho zvířecí populaci reprezentuje 23 druhů savců, kteří sahají od králíkům podobných viskač přes andské lišky až po pumu. I když se vám při návštěvě tohoto místa nepodaří zahlédnout ani jedno z těchto zvířat, určitě nepřehlédnete neobvyklé barvy a úžasná zákoutí vytvářená barvou místních hornin.

Tyto trenýrky údajně chrání mužskou plodnost tím, že vše, co se nachází pod nimi, je chráněno před vyzařováním pocházejícím z mobilů, tabletů a notebooků. Dle expertů totiž nošení smartphonů v kapsách může ovlivnit počet spermií, a tím pádem i plodnost. Ne všichni vědci sice souhlasí, nicméně trio francouzských studentů přišlo na trh s trenýrkami, které díky speciální látce s obsahem stříbra ochrání mužskou chloubu před 99 % elektromagnetického záření od 100 MHz do 2,6 GHz.

Přestože neměl vysokoškolské vzdělání jako většina tehdejších československých politiků, s pomocí selského rozumu se vyšvihl mezi elitu. Masaryk dokonce za označil Antonína Švehlu  za jednoho z nejvýznamnějších státníků Evropy.

Na venkově je síla

Narodil se na rodinném statku v Hostivaři u Prahy. Vyučil se pekařem a měl blízko k národním sociálům. Avšak po smrti otce se spolu s matkou ujal správy statku. Začátkem století napomáhal vzniku sjednocené agrární strany, brzy se dostal do jejího čela i mezi autory jejího politického programu. Vyhlásil heslo, které získalo oblibu: „Venkov jedna rodina!“

Neuměl dobře německy, proto nekandidoval do Říšského sněmu, ale jenom do sněmu zemského. Za první světové války patřil mezi vedoucí činitele protirakouského odboje. Spolu s Rašínem organizoval převzetí moci. Věděl, že nejdůležitější je vládnout nad potravinami, proto zajistil Obilní ústav a zastavil dodávky obilí do Rakouska.

Jako několikanásobný čs. ministr se podílel jak na vypracování ústavy, tak na pozemkové reformě. Snažil se, aby agrární politika vlády i strany byla přijatelná jak pro velkostatkáře, tak pro drobné zemědělce. V letech 1922–1929 (s výjimkou krátkého období úřednické vlády), kdy byl premiérem, se zasazoval o řešení sociálních otázek.

Plat? Děkuji, nepotřebuji

V roce 1937 odmítl kandidovat na prezidenta proti Masarykovi a naopak ho podpořil. V době, kdy ještě neměl Beneš pevné postavení, uvažoval Masaryk o Švehlovi jako o svém dočasném nástupci na Hradě.

Zatímco ostatní „muži osmadvacátého října“ měli vysokoškolské nebo středoškolské vzdělání, Švehla ne, ale hodně sám studoval. Měl však tolik selského rozumu, že se vyšvihl jako schopný politik a mistr kompromisů. Známý internista profesor Josef Charvát vzpomínal, že po smrti se našel v jeho psacím stole veškerý plat, který pobíral jako předseda vlády. Není divu – o peníze se nikdy nezajímal, živil ho statek v Hostivaři. Když dostal premiérský plat, strčil ho do šuplíku.
Zatímco Beneše si cizí politici cenili jako diplomata, Švehlu považovali za mistra vnitřní politiky. „Švehla je velký státník a neváhám říci, že jeden z největších státníků v Evropě,“ řekl o něm Masaryk. 

Updown Court

Lokalita: Windlesham, Velká Británie
Majitel: neznámý
Hodnota: asi 70 milionů dolarů

Updown Court v anglickém hrabství Surrey v roce 1987 zcela zničil oheň a rekonstrukce započaly až v roce 1998. Tehdy se proslýchalo, že o koupi mají zájem například americký herec Bruce Willis nebo korunní dubajský princ Muhammed al Maktum. Když však byla stavba v roce 2005 dokončena a nabídnuta k prodeji za 138 milionů dolarů, zájemci se zrovna nehrnuli. Nakonec dům po nesčetných peripetiích koupil v roce 2011 asi za 58 milionů dolarů neznámý obchodník. 

Usedlost má 103 místností, z toho 24 ložnic (každá disponuje samostatnou mramorovou koupelnou), dráhu na bowling, pět plaveckých bazénů, kurty na tenis i squash, promítací sál pro padesát lidí nebo vinný sklep s kapacitou tři tisíce lahví. Roční náklady na provoz ovšem činí i po výrazných škrtech zhruba 1,2 milionu dolarů.

Maison de l’Amitié

Lokalita: Palm Beach, USA
Majitel: ruský magnát Dmitrij Rybolovlev
Hodnota: 128 milionů dolarů

Název Maison de l’Amitié znamená Dům přátelství. Stavba, k níž patří pozemky o rozloze 7 450 m², se nachází na jednom z nejluxusnějších pobřeží světa – floridském Palm Beach. Samotný dům zaujímá plochu 5 760 m² a uvnitř byste mimo jiné našli osmnáct ložnic, osobní obrazovou galerii a skleník o velikosti menší botanické zahrady. Sídlo kdysi za 41 milionů dolarů koupil miliardář Donald Trump, načež jej v roce 2008 zase prodal za 95 milionů ruskému magnátovi Dmitriji Rybolovlevovi. Ten je mimo jiné vlastníkem fotbalového klubu AS Monaco, přičemž v současnosti údajně zvažuje, že nechá dům strhnout a pozemek prodá. Důvod? V interiérech se prý rozmohla plíseň.

Sídlo Iry Renerta

Lokalita: Sagaponack, USA
Majitel: obchodník s cennými papíry Ira Renert
Hodnota: asi 200 milionů dolarů

Když se v Sagaponacku v americkém státě New York začalo stavět budoucí sídlo miliardáře Iry Renerta, mysleli si místní obyvatelé, že půjde o hotel nebo náboženské centrum. Zjištění, že se jedná o soukromý dům, vyvolalo značné pobouření. Na pozemku o obrovské rozloze 255 000 m² vyrostl mezi roky 1998 a 2003 komplex, jenž zahrnuje například promítací sál pro 160 lidí, 29 ložnic, 39 koupelen, bowlingovou dráhu, dva tenisové a dva squashové kurty, a dokonce i malou elektrárnu.

Hodnota celé stavby se odhaduje na 198 milionů dolarů, což z ní dělá nejdražší sídlo soukromého vlastníka v celých Spojených státech. V září 2012 přesunul Ira Renert, jehož majetek činí podle předpokladů 6,5 miliardy dolarů, do interiérů domu část své umělecké sbírky. Zaplatil za ni více než 500 milionů, a ostraha objektu je tedy pochopitelně velmi důkladná.

Villa La Leopolda

Lokalita: Nice, Francie
Majitel: Michail Prochorov nebo Roman Abramovič
Hodnota: přes 500 milionů dolarů

Současná podoba vily Leopolda pochází z let 1929–1931, kdy se o její přestavbu zasloužil veleúspěšný americký architekt Ogden Codman, Jr. Jejím původním majitelem byl belgický král Leopold II., který nemovitost na pobřeží daroval své milence Caroline Lacroix. Dům ovšem nese jeho jméno. 

V průběhu 20. století se vlastník sídla několikrát změnil a v létě 2008 jej podle dostupných údajů koupil ruský miliardář Michail Prochorov. Jeho právníci ovšem tuto skutečnost popírají a jiné zdroje ukazují na dalšího ruského magnáta – Romana Abramoviče. Uváděná kupní cena komplexu na pozemku o rozloze 40 500 m² se pohybuje mezi 515 a 695 miliony dolarů. Z teras se prý naskýtají krásné výhledy na pobřeží a přilehlé zahrady, o něž pečuje tým padesáti zahradníků. 

Kontroverzní Antilia

Lokalita: Bombaj, Indie
Majitel: indický obchodník Mukeš Ambani
Hodnota: zřejmě jedna miliarda dolarů

Zřejmě nejdražší soukromá usedlost na světě paradoxně nestojí v Evropě ani ve Spojených státech amerických – tyčí se k nebi v indické Bombaji a představuje zdroj četných kontroverzí. Někteří Indové jsou na ni hrdí, jiní – včetně zámožných podnikatelů – tvrdí, že takový projekt znamená v zemi, kde mnoho dětí trpí hlady, jen demonstrativní předvádění bohatství. 

Budova nazvaná Antilia patří obchodníkovi Mukeši Ambanimu. Celkem má 27 poschodí, ovšem místnosti disponují velkoryse pojatými stropy, takže souhrnná výška stavby odpovídá spíše 60 podlažím. Přes svůj protáhlý tvar by měl dům odolat zemětřesení o síle osmi stupňů Richterovy škály. Říká se, že do něj Ambani investoval 5 % svého bohatství. V útrobách Antilie se nacházejí například i garáže pro 168 automobilů, přičemž provoz objektu zajišťuje 600 lidí. Hodnota celého komplexu byla odhadována až na dvě miliardy dolarů, ale pravděpodobněji se pohybuje „pouze“ kolem miliardy.

Nejsou na prodej

Lokalita: Washington, USA a Londýn, Velká Británie
Hodnota: 320 milionů dolarů a 1,56 miliardy dolarů

Teoreticky by bylo možné zařadit do přehledu nejdražších nemovitostí světa i Bílý dům, jehož odhadovaná hodnota dosahuje 320 milionů dolarů, a Buckinghamský palác, u kterého cena šplhá k 1,56 miliardy dolarů. Ovšem jelikož je první zmíněná stavba sídlem amerického prezidenta a ve druhé oficiálně pobývá britská královna, nebudou zmíněné objekty pravděpodobně nikdy na prodej. 

Antares je nejjasnější hvězdou souhvězdí Štíra a také jednou z největších a nejzářivějších hvězd, které můžeme pozorovat pouhým okem. Jde o červeného veleobra na sklonku života, který pravděpodobně v budoucnu exploduje jako supernova.

Astronom Keiichi Ohnaka, který působí na chilské Catholic University of the North, společně s dalšími kolegy podrobně zkoumal pochody, k nimž dochází na červeném veleobrovi předtím, než dospěje k explozi supernovy.

Blízký veleobr

Antares je k takovému výzkumu velmi vhodný, protože je k nám relativně blízko. Pozorujeme ho ve vzdálenosti asi 550 světelných let. Zároveň jde o velmi velkou hvězdu, jehož průměr je asi 883 krát větší, nežli průměr našeho Slunce.

TIP: Rudý veleobr Betelgeuse: Hvězda, která by pozřela většinu Sluneční soustavy

Ohnakův tým využil ke svému pozorování zařízení Large Telescope Interferometer (VLTI) chilské Observatoře Paranal. S pomocí tohoto zařízení vědci velmi detailně sledovali pohyby plynného oxidu uhelnatého v „atmosféře“ Antarese. Pozorování proběhla během 5 nocí v roce 2014 a přinesla podrobné údaje o tom, jak se pohybuje plyn v bouřlivé atmosféře červeného veleobra.

Jantar z Myanmaru, čili Barmy, se poslední dobou stává zdrojem obdivuhodných fosilií všeho druhu. Mezi nejnovější objevy náleží sedm krásně zachovalých květů dávných rostlin.

Asi půlcentimetrové fosilní květy pocházejí z období křídy a jejich stáří je asi 100 milionů let. Tyto rostliny, pojmenované Tropidogyne pentaptera, rostly ve světě plném velkých dinosaurů, kteří před sebou měli ještě desítky milionů let existence.

TIP: Vzácný nález: Jantar z Barmy ukrýval ptáče staré 100 milionů let

Jak se takové květy mohly dostat do pryskyřice, která pak časem ztuhla do podoby jantaru? Vědci se domnívají, že se to mohli způsobit kolemjdoucí dinosauři, kteří ohnuli větve rostlin. Jejich květy se uvolnily a uvízly v pryskyřici na kůře blahočetů (Araucaria).

V Atlantiku bude asi letos na podzim horko. Specialisté amerického Národního úřadu pro oceán a atmosféru NOAA zpřesnili údaje a předpovídají sezónu hurikánů, která by měla patřit k těm nejdrsnějším v historii.

Podle NOAA můžeme očekávat 14 až 19 silných tropických bouří s rychlosti větru přes 63 kilometrů za hodinu. Průměrně jich přitom bývá 12. Do dnešního dne se těchto bouří v Atlantiku objevilo 6.

Stejně tak NOAA předpovídá až 5 ničivých hurikánů s rychlostí větru nejméně 179 kilometrů za hodinu. Průměrně zde bývají za sezónu 3, zatím ale letos v Atlantiku nevznikl ani jeden nebezpečný hurikán.

TIP: Největší simulátor hurikánu na světě pomáhá zlepšovat předpovědi

Co to znamená pro obyvatele oblastí, kde hrozí riziko hurikánů a tropických bouří? Podle NOAA by lidé měli být připraveni, měli by počítat se špatným počasím a hlavně by měli mít jasno, co budou dělat v případě ohrožení.

Zhruba desetiminutový filmový týdeník obsahuje málo známé záběry amerických a britských vojenských sil a francouzských odbojářů, kteří osvobodili Paříž v roce 1944. Můžeme zde vidět například americké vojáky při překročení Seiny na pontonových mostech, tankové střety u Eiffelovy věže, přehlídku na Champs Elysees, a slavnostní průvod na  Place de la Concorde,do které střílel německý sniper.

Jasoň červenooký (Parnassius apollo) byl dříve rozšířen na mnoha místech našeho území, ale z většiny lokalit vymizel již ve druhé polovině 19. století. V Čechách byly poslední údaje o jeho výskytu zaznamenány ve 20. letech 20. století v Podkrkonoší. Na Moravě nejdéle přežívaly populace na vrchu Kotouč u Štramberku (polovina 20. let 20. století) a na Znojemsku, kde byl poslední nález zaznamenán v roce 1935. Od tohoto roku byl považován za vyhynulého.

Sen statečného muže

Jan Lukášek (1923–2009), rodák z Dúbravky u Bratislavy, prožil nesmírně dramatický a bohatý život. Za války se zapojil do odboje, byl zatčen, v roce 1944 prchl z vězení, přešel frontu a vstoupil do speciálního útvaru 4. ukrajinského frontu. Po válce se stal vojákem z povolání a pracoval jako instruktor výsadkového vojska.

V roce 1971 byl z politických důvodů propuštěn (nesouhlasil s invazí spojeneckých vojsk v roce 1968). Poté se nastěhoval do Štramberka, což bylo nesmírným štěstím pro ochranu tamní přírody i pro jasoně červenookého. Jan Lukášek byl totiž mimo jiné vášnivým lepidopterologem (znalcem motýlů), který v sobě po léta hýčkal sen navrátit tyto motýly zpět na vápencové skály Štramberka.

Odsouzen k nezdaru?

V roce 1982 odstartoval Jan Lukášek ve spolupráci s Jaroslavem Ašmerou z univerzity v Ostravě projekt Apollo – repatriaci jasoňů do štramberské přírody. Nejprve bylo třeba vysadit rozchodník bílý (Sedum album), na němž se larvy štramberské populace vyvíjejí. Odborníci z domova i zahraničí byli skeptičtí a tvrdili, že bez finančně náročných insektárií je projekt odsouzen k nezdaru.

Praktik Jan Lukášek nesouhlasil – podle jeho zkušeností v přírodě nikdo nikdy nic motýlům neklimatizoval, a přesto prospívají! S přáteli založil ZO ČSOP Apollo a na štramberském vrchu Kotouči vybudovali první chovná zařízení pro jasoně, jejichž housenky byly přivezeny ze Slovenska – houseníky, s vysazenými živnými rozchodníky. Vylíhlí motýli však v klecích nemohli ani létat, ani se rozmnožovat.

Nečekaný světový triumf

Jan Lukášek se nakonec rozhodl, že houseníky otevře a motýly prostě vypustí do volné přírody. Puštěním okřídlených krasavců na svobodu dostala repatriace vzácného druhu rychlý spád. Exemplářů překrásného motýla začalo v některých biotopech u Štramberku přibývat.

Pokus o reintrodukci jasoně červenookého byla úspěšně zakončena roku 1994 a změnil se ve světový úspěch. Jan Lukášek byl oceněn cenou Josefa Velka, cenou Jana Šmardy, získal i cenu ministra pro životní prostředí a byl oceněn pamětní medailí Českého svazu ochránců přírody. Je třeba zdůraznit, že podobná repatriace motýlího druhu se ještě nikde na světě nezdařila!

Vandalové a pytláci

Repatriační program jasoně červenookého se zdařil díky radikálnímu odlesnění biotopů, včetně narušení původního krytu a vysazení živných rostlin (rozchodníků). Kvůli jasoňům je dobré zavedení pastvy koz s ponecháním nedopasků (je třeba zachovat bodláky a pcháče). V lomech, kde jasoňové žijí, není možná jakákoli nevhodná rekultivace, například vysazování dřevin a navážení zeminy.

TIP: Botanická zahrada u Štramberka a tamní Robinson z vápencového ostrova

Úspěšný návrat jasoňů červenookých do Štramberka bohužel neunikl pozornosti pytláků. Z celé Evropy se na vápencové kopce začali sjíždět bezohlední „motýlkáři“, kteří se snaží okřídleného krasavce ulovit (pytláci dokonce kradou i housenky). Na černém trhu v Česku se preparovaný jasoň červenooký prodává asi za 5 000 Kč, v zahraničí jde o sumu podstatně vyšší.