Výborná stíhačka Focke-Wulf Fw 190 vznikla v konstrukční kanceláři firmy Focke-Wulf vedené inženýrem Kurtem Tankem. Šlo o jednomístný jednomotorový celokovový doplnoplošník se zatahovacím podvozkem a krytem kabiny. Vyznačoval se mohutnou výzbrojí, solidním pancéřováním, ovladatelností a dobrou manévrovatelností v nízkých a středních výškách. Šlo o univerzální letadlo, které se hodilo jak k soubojům stíhačů, tak pro bitevní úkoly, a létalo i jako stíhací bombardér.

Jako první je obdržela eskarda JG 26 operující nad sevrní Francií a okamžitě s nimi získala převahu nad protivníky vyzbrojenými typem Supermarine Spitfire Mk.V. Od roku 1941 do konce války vzniklo přibližně 20 000 kusů Fw 190. 

Baterie jsou slabým místem naší civilizace. Proto v současnosti celá řada špičkových vědeckých týmů po celém světě pracuje na vývoji nových typů baterií, které mohou být i velmi neobvyklé.

Seokheun Choi z newyorské Binghamton University a jeho tým vymysleli baterie, které jsou právě takové. Základním materiálem těchto baterií je papír a energii jim poskytuje soustava miniaturních mikrobiálních palivových článků s živými bakteriemi.

TIP: Origami baterie z papíru a trochy špinavé vody, za pár centů

Asi nejzajímavější je, že se tyto baterie aktivují plivnutím. Jednou by se z nich mohly stát třeba levné a ekologicky přijatelné baterie pro papírové diagnostické testy v medicíně, které jistě uvítají lékaři v chudých zemích.

Biologové z University of Bristol zjistili, že v rodinách lišek žijících ve městech rozhoduje o tom, zda mládě rodinu opustí či v ní zůstane, genetická příbuznost s matkou. Lišky se snadno adaptovaly na život v blízkosti lidí a žijí v rodinných skupinkách sestávajících z dominantního páru a různého počtu podřízených dospělých jedinců. Část potomstva zůstává navždy v rodině, zatímco ostatní mladé lišky si musí najít místo v nové skupině.

TIP: Všudypřítomná a nepostradatelná liška aneb Predátor, který je všude doma

Dlouhodobým pozorováním a za pomoci analýz vzorků DNA se vědcům konečně podařilo odhalit historii jednotlivých liščích skupin. Ukázalo se, že synové dominantních matek odcházejí ze svých původních rodin, aby se tak zabránilo příbuzenskému křížení. Jejich sestry zůstávají v bezpečí rodinné smečky. U mláďat podřízených matek platí vzorec opačný. Vztah vůči otci, ať už je ve skupině dominantní či podřízený, nehraje při tomto rozhodování žádnou roli.

Vedoucí studie Helen Whitesideová říká: „Dominantní samce příchod jiných nepříbuzných samců nijak neohrozí. Ale fakt, že se samci odcházejí pářit i mimo skupinu, znamená, že se lišky příbuzenskému páření nakonec stejně nevyhnou.“ Lišky žijící na území Bristolu sledují vědci už od roku 1977. Mnohé z nich jsou vybaveny obojky s vysílačkou a vědcům se tak daří získávat mnoho důležitých informací o jejich dříve utajeném životě.

Ačkoliv si mnozí dokážou tuto oblíbenou hračku představit jen ve vaně při večerním koupání dětí, má žlutá kachnička na řekách v mnoha koutech světa své vlastní závody – obvykle s cílem shromáždit finance na charitativní činnost. Přesto si závod pořádaný každoročně ve wisconsinské vesnici Mishicot vysloužil nálepku „nelegální“.

Kachničkový hazard

Pojí se s ním totiž loterie, tedy hazardní hra, a jako takový musí mít tudíž zvláštní licenci. Nový zákon by měl pro zmíněné klání ustanovit výjimku, kterou už získal třeba v Minnesotě a Michiganu.

Gumové kachničky tak budou moct plout po řekách stejně volně jako po hladině moře v několika světových přístavech: v Amsterodamu, Sydney, Ósace či Hongkongu můžete totiž roztomilou hračku spatřit i v nadživotní velikosti.

TIP: Závody travních sekaček: Originální charita

Již v roce 2007 vypustil například nizozemský umělec Florentijn Hofman svoji obří plastovou sochu na mořskou hladinu s cílem pobavit svět. Vytvořil rekordně velký exemplář o velikosti 16,5 × 20 × 32 metrů a hmotnosti 600 kilogramů – do vany se sice nevejde, ale úsměv na tváři vám vykouzlí zcela zaručeně.

Astronomové nedávno získali jeden z nejvíce precizních důkazů, že Einsteinova obecná teorie relativity funguje. Použili k tomu dráhy hvězd, které v těsné blízkosti obíhají supermasivní černou díru v nitru Mléčné dráhy (Sagittarius A*).

Astronomka Marzieh Parsa z německé Kolínské univerzity a její tým detailně zmapovali dráhy hvězd S2, S38 a S55, které obíhají objekt Sagittarius A* za nejkratší dobu ze všech hvězd.

Einstein vítězí

Výsledky měření pak následně porovnali s předpověďmi klasické Newtonovy fyziky a Einsteinovy obecné relativity. Ukázalo se, že Newtonovy pohybové zákony na pohyby těchto hvězd nesedí. Einsteinova relativita oproti tomu obstála perfektně. Hvězdy obíhají kolem gravitačního monstra v centru Mléčné dráhy přesně tak, jak určil Einstein.

TIP: Stále platí! Einsteinova teorie prošla testem v centru Mléčné dráhy

Parsaová si pochvaluje, že centrum Mléčné dráhy se supermasivní černou dírou o hmotnosti něco málo přes 4 miliardy Sluncí, je vlastně úžasnou laboratoří pro studium trajektorií hvězd v prostředí extrémního gravitačního pole.

Sověti už ve 20. letech pochopili obrovské možnosti jednotek snášejících se do týlu nepřítele na padácích a jako první sestavili větší parašutistické jednotky. Za druhé světové války je ovšem zastínily úspěchy jejich žáka: parašutistického sboru nacistické Luftwaffe. Naopak Rudá armáda se po napadení SSSR omezovala spíš na menší diverzní akce, často k podpoře partyzánů nebo obklíčených jednotek, případně výsadky na území okupovaných zemí.

Katastrofální zkáza Stalinova letectva v roce 1941 a neúspěch větších akcí, jako rozprášení 4. výsadkového sboru u Vjazmy a Rževa počátkem roku 1942, ochromily kuráž velení Rudé armády na řadu měsíců. Z parašutistů se dokonce na čas stali pěšáci, když výsadkové sbory plnily roli gardových střeleckých divizí. Sebevědomí Rudé armády ovšem vzrostlo po mohutné ofenzivy sovětských vojsk na jižním úseku fronty po bitvě u Kurska a Charkova. Velitel Voroněžského frontu, mladý a energický generál Nikolaj Fjodorovič Vatutin, hnal 3. gardovou tankovou armádu spolu s 38. a 40. armádou kupředu, aby zabušily na brány Kyjeva a dosáhly Dněpru.

A skutečně, jednotky 3. gardové armády a 1. jízdního gardového sboru dosáhly 22. září 1943 břehu největší ukrajinské řeky. Menší oddíly dokonce pronikly za Dněpr a vytvořily předmostí v německých pozicích u Ržiščeva a Velikého Bukrinu. Luftwaffe na ně zuřivě útočila ze vzduchu, rudoarmějci se ale drželi díky podpůrné dělostřelecké palbě ze severního břehu Dněpru. Jejich pozice byla klíčová pro budoucí generální útok. Průlom s pomocí tanků přes řeku nepřipadal v úvahu, tudíž nejvyšší velení Rudé armády (Stavka) rozhodlo, že útvarům hájícím předmostí pomohou parašutisté.

Precizní plán, detailní průzkum

Stavka situaci, jež nastala u Velikého Bukrinu, předvídala. Předem proto nařídila vrchnímu veliteli nově zformovaných výsadkových jednotek generámajorovi A. G. Kapitkočinovi intenzivní výcvik mužstva pro podobnou misi. U Moskvy tak cvičil 3. gardový výsadkový sbor, podobné kurzy podstoupil i 1. a 5. gardový výsadkový sbor. Na počátku září 1943 měl už všechny tři útvary k dispozici Voroněžský front. Provizorní výsadkové skupině tvořené deseti tisíci muži velel Kapitkočinův zástupce generálmajor I. I. Zatevachin.

Velitelem 1. gardového výsadkového sboru se stal plukovník P. I. Krasovskij, velitelem 3. gardového výsadkového sboru plukovník P. A. Gončarov a velitelem 5. gardového výsadkového sboru P. M. Sidorčuk. Štáb výsadkové skupiny vytvořil detailní plány operace 16. září 1943. Seznámil se s nimi i Vatutin. Výsadkáři i s velením se teprve v noci z 23. na 24. září, tedy dva dny před operací, usídlila na letišti Lebedino severně od Charkova, štáb se později přesunul blíž k frontě na velitelství 40. armády. Formace měla ve spolupráci s ostatními zabezpečit a posílit předmostí u Velikého Bukrina a později ho rozšířit tak, aby posloužilo jako nástupiště velké ofenzivy.

Výsadkářům Vatutin nařídil dosáhnout linie Lipovyj Rog – Makedony – Stěpanci a zabránit německým protiútokům z jižního břehu Dněpru do sektoru Kaněv a Traktomirov. Obranný perimetr měl dosahovat šířky 30 a délky 15–20 km. Pro noční operaci Stavka vyčlenila 50 dopravních a 150 bombardovacích letadel a 35 kluzáků. Startovat měly z letišť Smorodino a Bogoduchov u Lebedina, tedy 175–200 km od míst seskoků. První a pátý gardový výsadkový sbor dostaly úkol seskočit první den, 3. sbor druhý den.

S přistáním kluzáků naložených děly velení počítalo až po parašutistech. Vatutin před akcí požadoval třídenní nepřetržitý letecký fotoprůzkum bojiště, bitevníky a bombardéry měly napadat nepřítele v jeho postaveních před tím, než Sověti seskočí. K zásobování předmostí a evakuaci raněných sovětský generál vyčlenil 25 letounů Lisunov Li-2 a 10 dvojplošníků Polikarpov Po-2. Parašutisté měli dostat jídlo na dva dny a dva až tři palebné průměry munice a obdrželi rozkaz seskakovat v několika fázích. Nejprve přišla řada na malé skupiny s cílem vyčistit oblast seskoku od nepřítele a navázat kontakt s tamními partyzány.

Pokračování: Bukrinské předmostí 1943: Sovětský výsadkový Arnhem (2)

Pak teprve následoval hlavní odřad – jeho velení mělo povinnost co nejrychleji navázat komunikaci štábem Voroněžského frontu. Pro ni velení vyhradilo dva radiové kanály, před seskokem úmyslně němé, případně vedoucí pouze falešnou komunikací ke zmatení nepřítele. Plán schválil za Stavku 19. září 1943 maršál Žukov.

1. Na rádiových vlnách

Družice: Spektr-R
Původ: Rusko
V provozu: od r. 2011

Na rádiových vlnách můžeme studovat vesmír pomocí pozemních radioteleskopů, z nichž některé dosahují úctyhodných rozměrů. Pro detailnější pozorování se stavějí tzv. interferometry: na jeden zdroj se zaměří několik radioteleskopů současně a získaná data se shromáždí do jednoho ohniska, čímž dosáhneme podstatně většího rozlišení. Radioteleskop na zemské orbitě nám pak dokáže poskytnout ještě podrobnější detaily. Součást podobného systému tvoří i ruská družice Spektr-R (Radioastron): odstartovala v roce 2011 a postupně byla navedena na dráhu ve výšce 600–350 000 km nad Zemí.

2. Infračervená oblast

Družice: Herschel Space Observatory
Původ: ESA
V provozu: 2009–2013

Mimořádné úspěchy si připsala evropská Herschel Space Observatory: uskutečnila například detailní pozorování překvapivě horkého molekulárního plynu, který buď obíhá superhmotnou černou díru v centru naší Galaxie, nebo na ni padá. Hmotnost zmíněné černé díry se přitom odhaduje na čtyři miliony sluncí. K hlavním cílům družice Herschel patřilo pozorování velmi vzdálených hvězd a galaxií v raném vesmíru, studium podmínek jejich vzniku nebo určování chemického složení atmosfér a povrchů komet, planet a jejich měsíců. K práci v oboru infračerveného záření sloužil dalekohled o průměru 3,5 m.

3. Ultrafialové záření

Družice: Galex
Původ: NASA
V provozu: 2003–2013

Jako zástupce pro oblast ultrafialového záření uvádíme družici Galex americké agentury NASA. Malá observatoř o hmotnosti 280 kg s dalekohledem o průměru 50 cm byla v roce 2003 vypuštěna na téměř kruhovou oběžnou dráhu a do vesmírného důchodu se odebrala o deset let později. Za dobu svého působení přispěla ke studiu zrodu hvězd a galaxií v období posledních deseti miliard roků: pozorovala stovky tisíc hvězdných ostrovů s cílem určit jejich vzdálenost od Země a stanovit rychlost vzniku stálic v jednotlivých galaxiích.

4. Rentgenové paprsky

Družice: XMM-Newton
Původ: ESA
V provozu: od r. 2000

Družice: Chandra X-ray Observatory
Původ: NASA
V provozu: od r. 1999

Čím teplejší vesmírný objekt, tím více svítí v oboru rentgenového záření. Kvalitní pozorování nabídl v tomto ohledu evropský satelit XMM-Newton, který odstartoval v prosinci 1999 a do operačního provozu se dostal v roce 2000. Rovněž v roce 1999 vypustila NASA družici Chandra X-ray Observatory, zaměřenou taktéž na zkoumání zdrojů záření X. Na seznamu objektů, které rentgenové observatoře pozorují, figurují pulzary, supernovy, dvojhvězdy, aktivní galaxie, mezigalaktická látka a kvazary. Družice Newton (na fotografii) si například připsala objev kupy galaxií ve vzdálenosti deseti miliard světelných let.

5. Pronikavé gama záření

Družice: Fermi
Původ: NASA
V provozu: od r. 2008

V roce 2008 se vydala na orbitu kosmická observatoř NASA s názvem Fermi, která nyní každé tři hodiny prozkoumá celou oblohu, a rozšiřuje tak náš portrét vesmíru v oboru velmi energetického záření. Astronomové získaná data pravidelně analyzují, přičemž využívají zdokonalené metody k vyhledávání nových zdrojů záření gama. Mezi poměrně stálými zdroji se vyskytují i četné přechodné jevy, například záblesky gama záření ze vzdáleného vesmíru či sluneční erupce. Velmi energetické záření produkují některé známé zdroje, kupříkladu Krabí mlhovina nebo pulzar PSR J0101-6422, jenž se kolem své osy otočí 400× za sekundu.

6. Výzkum ve viditelném světle

Družice: Hubble Space Telescope
Původ: NASA
V provozu: od r. 1990

Přestože astronomové zkoumají vesmír v oboru viditelného světla již dlouhou dobu pomocí pozemních přístrojů, svoje opodstatnění mají na tomto poli také kosmické teleskopy. Největší vesmírnou observatoří se stal Hubbleův dalekohled, který se na zemskou orbitu vydal v roce 1990. Disponuje objektivem o průměru 2,5 m a několika kamerami a spektrografy, jež se postupně zaměňovaly za novější modely při servisních letech raketoplánů. Hubble dokáže „zaostřit“ jak na objekty na samé hranici vesmíru, tak na naše nejbližší sousedy, proto se čas od času využíval k pozorování různých těles Sluneční soustavy včetně Měsíce či velmi vzdálených galaxií.

Počet rozdílů mezi lidmi a šimpanzi se neustále snižuje. Teď došlo na populární hru kámen-nůžky-papír. Jak se zdá, pro šimpanze není takový problém se tuto hru naučit.

Tým japonských a čínských vědců naučil šimpanze pomocí speciálních počítačových programů a vybavení používat symboly pro „kámen“, „nůžky“ a „papír“. Pak badatelé potvrdili, že šimpanzi nepoužívají symboly náhodně, jen tak z legrace, ale že skutečně tuto hru hrají.

TIP: Šimpanzi by mohli vařit. Chytří jsou na to dost

Na konci tréninku ovládali šimpanzi kámen-nůžky-papír zhruba jako lidské čtyřleté dítě. Výzkum šimpanzů v tomto případě opět potvrdil, jak chytří vlastně jsou, a jak dovedou chápat složité problémy.

Noční panorama šanghajského finančního centra Lujiazui bere dech. Zde se na třiceti dvou kilometrech čtverečních rozkládá finanční srdce Číny. Své sídlo zde má většina velkých světových bank. Okouzlují zrcadlení mrakodrapů na hladině řeky Huangpu si už stačili všimnout také filmaři. Na budově Bank of China byly natáčeny některé scény z filmu Mission Impossible III s Tomem Cruisem v hlavní roli.

Zatímco dnešní pečivo je po dvou dnech takřka nepoživatelné, 107 let starý ovocný koláč, objevený výzkumníky v základním táboře Cape Adare, je podle expertů v mimořádně zachovalém stavu. Koláč, vyrobený v dnes již zaniklém pekařství Huntley & Palmers, objevili výzkumníci z Antarctic Heritage Trust během expedice mapující cestu polárníka Roberta Scotta k Jižnímu pólu. Ta se pod názvem Terra Nova uskutečnila v letech 1910 až 1913.

Expedice Terra Nova 

Expedice Terra Nova vyrazila na svou cestu k Jižnímu pólu 15. června 1910 z Cardiffu. Scott ale na palubě přestavěné velrybářské lodi nebyl. Start expedice trávil v Brazílii, kde ještě shánělfinance pro svůj projekt. K výpravě se připojil až po několika týdnech v Jižní Africe.

Již samotnou cestu k břehům Antarktidy provázely četné problémy – během plavby z Anglie se v lodi objevila trhlina. V bouřích zase výprava ztratila několik psů a sudů s benzínem. K břehům Antarktidy výprava dorazila 4. ledna 1911, kdy loď přistála v McMurdově zálivu kousek od Chatového výběžku.

Cesta polárníků k Jižnímu pólu odstartovala 1. listopadu 1911, přičemž svého cíle dosáhla skupina pěti mužů pod vedením Scotta dosáhla po 77 dnech - 17. ledna 1912. K velkému zklamání zde ale našli vzkaz od Amundsenovy výpravy, která je o 33 dní předběhla. Na zpáteční cestě od pólu na základnu všech pět mužů zemřelo – osud výpravy se svět dozvěděl až z fotografií a deníků, které byly nalezeny spolu s některými těly členem expedice Edwardem Atkinsonem o osm měsíců později.