Když mnichovská policie vstoupila v roce 2012 do bytu nenápadného, tehdy 79letého důchodce, vůbec netušila, že nejspíš uzavírá jednu z velkých kapitol dějin. V bytě bělovlasého, od pohledu plachého starého pána se totiž nacházelo 1 406 malířských pláten, mezi nimiž byly práce Picassa, Kandinského, Mattise, Kleeho, Chagalla nebo Muncha – v podstatě celého výkvětu modernistického výtvarného hnutí 20. a 30. let minulého století. Kdyby se všechna zmíněná díla dostala do aukce, dosáhla by jejich celková hodnota po vydražení asi 35 miliard korun.

Šlo o tak omračující nález, že bylo na případ uvaleno přísné embargo a první informace o sbírce pronikly na veřejnost až loni v listopadu. Máme přitom zřejmě co do činění s největším odhalením ukradených nacistických pokladů v poválečné historii.

Umění na hranici

Oním nenápadným důchodcem byl Cornelius Gurlitt, syn Hildebranda Gurlitta. Hildebrandův příběh je v mnoha ohledech podobný osobním historiím jiných oportunistů, kteří se zapletli s nacisty, protože to v danou chvíli bylo výhodné. Rozdíl spočívá v tom, že Hildebrand nebyl žádný zabedněný antisemita, ale kultivovaný milovník moderního umění, navíc se čtvrtinou židovské krve v žilách. 

Až do nástupu nacistů patřil Gurlitt starší k uznávaným kurátorům a obchodníkům s díly inovativních uměleckých hnutí. Kubismus, futurismus, dadaismus – to byl jeho svět. S obrazy pak nejen obchodoval, ale také organizoval výstavy a osobně se znal s největšími hvězdami tohoto nového, progresivního světa. Tytéž umělecké směry se však pro nacisty staly nadávkami. Nacionálně ladění spisovatelé opěvovali kult antické krásy, vypracovaných těl a realismu, tudíž je abstrakce, experimenty a složité pohledy na svět z mnoha úhlů nezajímaly.

Jakmile se pak k moci dostali národní socialisté, tvrdě zavedli své názory do praxe. Toto „zvrhlé umění“ – jak byl modernismus překřtěn – se pro posměch vystavovalo ve stejnojmenné expozici. Zhlédly ji tři miliony návštěvníků, a aniž to nacisté zamýšleli, dokázali tak s moderním uměním seznámit více lidí než kterýkoliv galerista v historii před nimi.

TIP: Zlikvidujte zvrlíky! Pro avantgardní umělce nebylo v nacistickém Německu místo

Během několika málo měsíců zmizelo z galerií šestnáct tisíc moderních děl a 20. března 1939 vzplála v Berlíně hranice, na níž skončilo na pět tisíc pláten. Nejcennější kousky si však nacističtí pohlaváři pokrytecky schovali. 

Překvapivý návrat na výsluní

Progresivním umělcům zakázali pracovat a kritici a volnomyšlenkářští galeristé skončili na ulici. I Gurlitt dostal výpověď z Hamburské galerie. S jeho kariérou by to šlo brzy z kopce (a možná směrem do koncentračního tábora), kdyby nedostal nabídku, jež se neodmítá. Führerovo muzeum v Linci hledalo zkušené obchodníky, kteří modernímu umění rozuměli – přestože totiž nacističtí pohlaváři zmíněná hnutí veřejně odsuzovali, se zabavenými plátny čile obchodovali a prodávali je na západ. Například autoportrét Vincenta van Gogha se podařilov e Švýcarsku vydražit za čtyřicet tisíc franků. 

Gurlitt se chytil stébla a vstoupil do služeb nacistů – později tvrdil, že ze strachu. Ten sice mohl hrát roli, ale ani v tomto případě peníze „nesmrděly“, a Gurlitt se tedy stal jedním ze čtyř oficiálních obchodníků se „zvrhlým“ uměním. Zabavoval cenné kusy z židovských sbírek a obratem je prodával šťastnějším evropským sběratelům. Inkasoval za to tučné provize, jež činily 10–20 % z konečné ceny. Po porážce Francie dokonce povýšil – stal se prominentním členem tzv. Rosenbergovy skupiny, která shromažďovala poklady napříč Evropou. Vybaven dokumenty s Hitlerovým podpisem tak raboval soukromé i veřejné sbírky. 

Nebyl však jediný. Kradlo se v Československu, poté v Polsku, Dánsku, Norsku, Belgii, Nizozemsku, Lucembursku, na Balkáně i obsazených územích Sovětského svazu, a to v míře, která nemá v dějinách obdoby. Když byl pak v červenci 1943 svržen Mussolini, krádeže uměleckých děl zasáhly také Itálii, včetně proslulé florentské galerie Uffizi. Jako záminka posloužil nacistům postup spojeneckých jednotek, před nimiž měla být odvezená díla „zachráněna“. 

Záchranná mise

Bezostyšné nacistické loupení po celé okupované Evropě pochopitelně nezůstalo utajeno a dobře o něm věděli jak západní Spojenci, tak špičky Sovětského svazu v čele se Stalinem. Rusové po válce vyčíslili vlastní škody na půl milionu ukradených, zničených nebo poškozených uměleckých děl – a právě tyto obrovské ztráty se chápaly jako ospravedlnění drancování Rudé armády v obsazených částech Německa v roce 1945. Sovětskou okupační zónu prohledávaly „trofejní brigády“ s úkolem nashromáždit nejcennější úlovky. Tak se do Moskvy dostal například legendární Priamův zlatý poklad, který našel Heinrich Schliemann v pozůstatcích starověké Tróji roku 1873.

Američané a Britové však k naloupeným pokladům přistupovali seriózněji a na popud prezidenta Franklina D. Roosevelta vytvořili speciální jednotku, jejímž úkolem bylo uloupené umění vyhledat a zachránit před zničením. Jednotka vznikla v roce 1943, kdy už začínalo být jasné, že Německo válku nevyhraje. Její oficiální název zněl Program pro památky, výtvarné umění a archivy, ale do historie vešla prostě jako Památkáři. Sestávala zhruba z 350 členů pocházejících z 13 zemí, kteří se rozdělili mezi různé spojenecké oddíly. Jednalo se vesměs o profesionály, již měli k umění blízko a rozuměli mu – našli bychom mezi nimi například ředitele muzeí či galerií, kurátory nebo kunsthistoriky. 

Poklad v Altaussee

Během spojeneckého postupu se Památkáři pohybovali v závěsu za vojenskými jednotkami a sami se mnohokrát dostali pod palbu. V osvobozených městech pak zjišťovali poškození kulturních památek a snažili se o okamžitou nápravu nejhorších škod. Ještě obtížnější pak bylo vyhledávání různých úkrytů, kam nacisté nashromážděné cennosti převezli. Nejednalo se přitom pouze o naloupené poklady, ale rovněž o legálně získané sbírky německých muzeí, kterým by jinak hrozilo zničení při spojeneckých náletech. 

Podařilo se nalézt přes tisíc úkrytů, ale jen některé z nich obsahovaly ty nejvýznamnější skvosty – jako například solný důl u rakouské obce Altaussee. Nacisté tam od srpna 1943 sváželi cennosti z různých rakouských muzeí, kostelů a klášterů – včetně českého Vyšebrodského oltáře – přičemž nic z toho se nemělo najít.

Župní vedoucí August Eigruber chtěl totiž před koncem války, po Hitlerově smrti, celý komplex vyhodit do vzduchu pomocí osmi půltunových leteckých bomb. Nedošlo k tomu pouze díky obětavosti a odvaze místních obyvatel: zdejším horníkům se v noci z 3. na 4. května podařilo bomby z dolu odstranit, a aby zabránili Eigruberovým mužům v přístupu do podzemí, odstřelili hlavní vchody. 

Americká pěchota obsadila Altaussee 8. května, načež tamní obyvatelé ukázali vojákům podzemní chodby a Památkáři mohli zahájit záchranné práce – podařilo se jim objevit více než 6 500 uměleckých předmětů. 

Gurlittův nový život

S koncem války se zhroutila také Gurlittova kariéra. Z Drážďan – doslova srovnaných se zemí spojeneckým bombardováním – utekl i s rodinou do Mnichova a vzal s sebou velkou část své osobní sbírky, která mu při hledání pokladů pro Hitlera jaksi „omylem“ uvízla v kapsách. Nikdy se nepodařilo zjistit, kolik obrazů odvezl a někde ukryl. V poválečných zmatcích zkrátka nebylo dost lidí, kteří by se vyšetřování mohli věnovat, a Gurlitt sám při výsleších zrovna nespolupracoval. Památkářům tvrdil, že sbírka zanikla při požáru jeho rodinného domu. V jeho výpovědi existovala řada nesrovnalostí, ale budování nového Německa stálo spoustu sil, takže na hledání ukradených obrazů jich už mnoho nezbývalo. Z Gurlitta se po válce stal uznávaný galerista a na jeho podivnou minulost se zapomnělo. Zemřel v roce 1956 jako „jeden z lidí, kteří vybudovali nové německé výtvarné umění“.

TIP: Tajemství jantarové komnaty: Kde se skrývá poklad ukradený nacisty?

Osud ztracených pláten by se nejspíš nikdy nepodařilo objasnit, kdyby po sedmdesáti letech nezasáhla náhoda: Hildebrandův syn Cornelius vzbudil pozornost německých celníků v nočním vlaku z Curychu do Mnichova: choval se nervózně, místo německého pasu měl rakouský a v jeho tašce se našlo několik svazků pětiseteurových bankovek. Prohlídka jeho bytu představovala logický krok a také pořádnou trefu. 

Hlavně nevyčnívat

Policisté nakonec poskládali obraz tichého života nenápadného důchodce. Gurlitt celou dobu vydělával prodejem obrazů, které nakradl jeho otec. Dával si však pozor – nikdy je nenabízel v Německu a vyhýbal se vyhlášeným aukčním síním a jejich expertům. Vždy tvrdil, že vlastní pouze jeden obraz a nic dalšího k prodeji už nemá. Desítky let tak unikal pozornosti, jenže s tím byl náhle konec: jakmile se zpráva dostala do médií, jeho byt v tiché mnichovské čtvrti zasypaly desítky novinářů. Gurlittovo nemocné srdce nastalý tlak nevydrželo a starý muž v květnu 2014 zemřel. 

Když se v roce 2011 v Číně srazily rychlovlaky a zahynulo při tom 40 lidí, tak čínské úřady omezily rychlost vlaků z 350 km/h na 300 km/h. Čínu tu stálo první místo v žebříčku zemí s nejrychlejšími vlaky.

TIP: Los Angeles a Las Vegas propojí americko – čínský rychlovlak

Letos je rok 2017 a Čína se vrací na výsluní. Od 21. září zahájí provoz čínské rychlovlaky nové generace. Na trati mezi Pekingem a Šanghají budou dosahovat rychlostí až 350 km/h. Maximální rychlostí souprav přezdívaných „Fuxing“, což česky znamená „omlazení“ je přitom až 400 km/h. Na vysokorychlostní trati teď mohou rychlovlaky Fuxing zkrátit pasažérům cestu mezi Pekingem a Šanghají na 4 hodiny a 30 minut.

Čína má již více než 20 tisíc kilometrů vysokorychlostní železnice. Do roku 2020 chce přidat další tratě dlouhé 10 tisíc kilometrů. Země již vytvořila nejdelší síť vysokorychlostní železnice na světě a podle odhadů za ni utratila 360 miliard USD (osm biliónů korun).

10 nejrychlejších vlaků podle provozní rychlosti:

1. Shanghai Maglev: 431 km/h (Japonsko)
2. Harmony CRH380A: 379km/h (Čína)
3. Trenitalia Frecciarossa 1000: 354 km/h (Itálie)
4. Renfe AVE: 349 km/h (Španělsko)
5. DeutscheBahn ICE: 330 km/h (Německo)
6. Eurostar e320 a TGV: 320 km/h (Evropa)
7. Hayabusa Shinkansen E5: 321 km/h (Japonsko)
8. Thalys: 300km/h (Evropa)
9. Hokuriku Shinkansen E7: 259 km/h (Japonsko)
10. Amtrak Acela Express: 241km/h (USA)

Kibale Forest leží v Ugandě v distriktu Kibale/Kabarole. Oblast je obývána především dvěma kmeny – Batooro a Bakiga – jejichž příslušníci využívají prales k obživě a rovněž si zde berou dřevo a listí jako stavební materiál. Přes tyto (zatím spíše nevýrazné) lidské zásahy žije v pralese přes 200 druhů motýlů a je zde napočítáno více než 330 druhů ptáků, včetně velmi vzácných druhů – například vlhy sametové (Merops gularis). Dominantními savci jsou v Kibale primáti, kterých je možno spatřit třináct druhů, a to včetně několika skupin habituovaných (tedy na člověka zvyklých) šimpanzů (Pan troglodytes). Také se zde můžete setkat s pralesními slony, pralesními prasaty, některými druhy antilop, levhartem a na savanách i se lvem.

Opice „za humny“

Do parku je možné dostat se přímo z hlavního města Kampaly přes Fort Portal, nebo použít cestu z jihu přes sousední park Queen Elizabeth. My jsme sem dorazili ze severu, z parku Murchison Falls, protože první etapa naší cesty Ugandou vedla na sever do oblasti pramenů Bílého Nilu. Jak jsme se sami přesvědčili, na tuto výpravu je třeba počítat s více než osmi hodinami, které jsme si rozdělili na dvě části a přenocovali na trase ve městě Hoima.

Poslední kilometry byly opravdu utrpením, protože cesta byla i na ugandské poměry špatná a navíc na našem 22 let starém Landcruiseru praskla jedna listová pružina. Náš průvodce a řidič v jedné osobě provedl v krátké době opravu v africkém stylu (všechny listové pružiny na voze již byly skládankou z několika starších) a vůz dále fungoval naprosto spolehlivě. A to navzdory 550 000 kilometrům najetých převážně na africké roletě.

TIP: Schopnost sebeuvědomnění u zvířat aneb Vidím se, tedy jsem!

Drncání v autě se nám lépe snášelo při pomyšlení na cíl naší cesty, kterým byli především primáti v Kibale. Těšili jsme se na setkání se šimpanzy a guerézami a doufali jsme, že se nám třeba podaří zahlédnout i pralesní vlhy. Krátce po příjezdu jsme vyrazili na krátkou procházku, na níž jsme hledali hlavně motýly a ptáky. Ani ne za hodinku jsme přitom narazili na tlupu gueréz pláštíkových (Colobus guereza). Necelých 400 metrů od kempu jsme tak měli možnost obdivovat první pralesní primáty.

Šimpanzi – zruční lovci

Šimpanz je považován za našeho nejbližšího příbuzného a shoda převážné části lidské a šimpanzí DNA tuto domněnku přesvědčivě potvrzuje. Šimpanzi žijí v pralesích Afriky od Guineje po Ugandu a na jih po jezero Tanganika. Většinou jsou vázáni na deštný prales, někdy však vstupují i do zalesněné savany nebo do horských lesů. Můžeme je tak vidět i v nadmořské výšce okolo 3 000 metrů. V Ugandě se vyskytuje poddruh šimpanze (Pan troglodytes schweinfurthi) a to nejen v pralese Kibale, ale i v lesích na jihu Murchison Falls, v proláklině Kyambura Gorge a v Bwindi. V lesích Konga pak žije šimpanz (Pan troglodytes troglodytes), česky někdy nazývaný čego a ještě dál na západ až po Guineu poddruh Pan troglodytes verus.

Stejně jako Dian Fosseyová proslavila gorily, pak v případě šimpanzů se o poznávání jejich života obdobným způsobem zasloužila paní Jane Lawick-Goodallová, jejíž knihy o studiu života šimpanzů v rezervaci Gombe vycházejí i u nás. Například její poznání, že šimpanzi používají nástroje a společně loví zvěř pro maso (především guerézy a drobné antilopy) byla ve své době přímo revoluční.

Pralesem k fíkovým labužníkům

Na setkání se šimpanzy jsme se velmi těšili a přesto jsme po příjezdu k informačnímu centru zcela přehlédli mladého samce, který se brzy ráno krmil zralými fíky kousek od výchozího bodu naší jednodenní výpravy. Než jsme vytáhli fotoaparáty, sklouzl ze stromu a zmizel v hustém porostu. Do husté zeleně jsme vyrazili s průvodkyní po krátkém „zaškolení“. Cesta přes potůčky a sloní stopy vedla nádherným pralesem, kde mohutné, přes padesát metrů vysoké stromy, tvořili nad našimi hlavami zelený baldachýn. Atmosféru původního deštného pralesa dotvářel hustý podrost lián.

Po několika kilometrech chůze jsme ve větvích vysokého fíkovníku objevili skupinu šimpanzů, kteří se krmili na právě dozrálých plodech. Zpočátku nevyvíjeli celkem žádnou zvláštní aktivitu, až na to, že párkrát zahoukali a celkem úspěšně se pokoušeli pomočit pod stromy se potloukající turisty. Nezbylo nám než trpělivě čekat na okamžik, kdy lidoopi sestoupí dolů. Trpělivost se vyplatila a jeden ze šimpanzů nám umožnil sledovat ho několik desítek metrů po zemi. Jednalo se o starší samici, kterou ve větvích následovalo její mládě. Teprve, když nás průvodce upozornil, že hodina se šimpanzy je u konce, uvědomili jsme si, jak rychle čas utekl. Dostat se několik metrů k divokému šimpanzovi byl strhující zážitek, den však ještě nekončil.

Guerézy rychlé, zručné a omylné

Odpoledne jsme se rozhodli navštívit Bigodi Wetland, místní komunitou chráněný a spravovaný močál, kde se hojně vyskytují nejrůznější druhy opic a pralesních ptáků. Některé zdroje dokonce uvádí, že během zhruba pětikilometrového, fyzicky nenáročného okruhu, je možné vidět až 138 druhů zvířat. Nejprve jsme měli představu, že stezkou rychle proběhneme a nebudeme se příliš zdržovat. Vždyť cesta začínala přímo u silnice, což na první pohled žádnou divočinu neslibovalo.

Navíc nás čekal večerní trek za kombami a nočními savci. Jenže brzy byl všechno jinak. Během cesty jsme potkávali různé druhy opic, guerézy červené a pláštíkové, kočkodany zelené, čepičaté i černolící. Jako první jsme zahlédli guerézu šedonohou (Procolobus tephrosceles), která se podobně jako bíločerná gueréza pláštíková (Colobus guereze occidentalis) často stává kořistí lovících šimpanzů. My jsme zastihli oba druhy na stejné lokalitě a obě tlupy si od nás udržovaly slušný odstup.
Strávili jsme s guerézami určitě pár hodin a mohli jsme obdivovat jejich úžasnou obratnost ve větvích. Zároveň jsme se ale mohli přesvědčit, že ani tito vzdušní artisté nejsou při svých výkonech neomylní. Malá gueréza pláštíková si špatně vyměřila skok a pár metrů od nás spadla na zem z výšky přesahující sedm metrů. Matka za poplašného vřískání ihned sjela z větve na zem, vzala mládě do náruče a bleskově s ním vylezla zpět na strom. Opičí junior na tom ovšem nebyl nejlíp, protože cestou k zemi schytal i několik úderů od větví. Později jsme se jen mohli dohadovat, zda nakonec přežil bez následků.

Útěky před vetřelci

Na rozdíl od gueréz se kočkodani většinou pohybovali v podrostu, a tak na jejich přítomnost často upozornil až pohyb kapradiny nebo špička ocasu. Vůbec nebylo jednoduché zahlédnout je celé, a tak jsme byli vděční za kočkodana čepičatého (Cercopithecus lhoesti), plachého a ne příliš viděného obyvatele tohoto močálu, který se nám alespoň na několik okamžiků předvedl v celé své kráse.

Kočkodanů žije v Ugandě několik druhů. V pralese jsme potkali kočkodana zeleného, čepičatého, černolícího a na savanách Murchison Falls také kočkodana husarského. I tito primáti byli velmi plašší a nebylo jednoduché přiblížit se k nim dostatečně blízko. Když jsme se dostali na jim nepříjemnou vzdálenost, prostě před námi utekli vysoko do korun stromů. Výjimkou byli kočkodani čepičatí, kteří při obou setkáních naopak slezli ze stromů na zem a zmizeli v hustém pralesním porostu. Nikde jsem se ovšem nedopátral, zda šlo o náhodu, nebo jejich obvyklý úhybný manévr. Kromě kočkodanů a gueréz jsme často potkávali také paviány, konkrétně paviány anubi (Papio anubis).

Prales Kibale nám umožnil spatřit velké množství opičích druhů, ale je jasné, že pouze pootevřel své dveře. Nepoštěstilo se nám například uvidět kočkodana Brazzova (Cercopithecus neglectus), mangabeje černého (Cercocebus aterrimus) ani žádnou z drobných nočních opiček. Návštěva Ugandy a pralesa Kibale, stejně jako pralesa Bwindi, je však v každém případě mimořádným zážitkem. Nenajdete zde sice žádné luxusní ubytování a cesta po prašných cestách, někdy spíše připomínajících koryto potoka, je tobogán a očistec dohromady. Obrovské množství živočišných druhů však všechny tyto útrapy bohatě vynahradí.

Národní park Kibale Forest

Kibale Forest byl národním parkem vyhlášen v roce 1993 a zahrnuje nejen původní deštný prales, ale i savanu a vysázené kulturní, pro Ugandu exotické dřeviny. Oblast lesa pokrývá 77 % parku a je tvořena jak stálezeleným pralesem v severní části, tak i částečně opadavým lesem na jihu oblasti. Zbylých 23 % pokrývají travnaté plochy, močály a kulturní dřeviny. Celý park má rozlohu 780 km2 a leží v nadmořské výšce mezi 1 100–1 600 metrů.

Obyvatelé Národního parku Kibale Forest

Pronásledované guerézy

V lesích Afriky se před asi 20 miliony let objevily opice, které dokázaly strávit listí a pupeny stromů. Jejich zuby a především žaludky se přizpůsobily k přijímání poměrně špatně zpracovatelné potravy plné celulózy. Také jim zakrněl nebo úplně zmizel palec na předních končetinách. Jde o guerézy.

Tito primáti mají pohnutou historii. V předminulém století přišly do módy opičí kožešiny. Zvláště žádané byly guerézy pláštíkové, z jejichž kůží se vyráběly kožichy a rukávníky. Opice byly vybíjeny po stovkách tisíc za rok a i když móda časem bohudík změnila své preference, pro guerézy bylo skoro pozdě. Z některých druhů a poddruhů zůstalo jen několik tisíc jedinců, u jiných, například u guerézy zanzibarské, jde pouze o několik málo desítek.

Guerézy pláštíkové (Colobus guereza) žijí ve středním patře lesa, nejraději v primárním pralese nebo v lesích podél řek. Jsou sdruženy v tlupách o 10–25 členech na ploše okolo 15 ha. Velikost oblasti jedné konkrétní tlupy je samozřejmě závislá na množství potravy na tomto území. Volání samců je poměrně hlasité, ale není jediným signálem, podle nějž se „příbuzní“ na delší vzdálenosti identifikují. Dalším znakem je dlouhý bílý vlající ocas. Mláďata gueréz se přitom rodí celá bílá a jejich srst se postupně probarvuje. Gueréza pláštíková je dlouhá 100 až 160 cm, samci váží až 22 kg.

Gueréza šedonohá (Procolobus tephrosceles) obývá vrchní patra lesa a je silně vázána na určité druhy listí. Tyto guerézy jsou 100 až 150 cm dlouhé, přičemž na ocas připadá až 80 cm. Samci váží až 13 kg. Jsou častou kořistí šimpanzů.

Kočkodani pralesů i savan

Druhou velkou skupinu primátů tvoří v Kibale kočkodani. S kočkou ani s Dánem nemají nic společného a vznik jména těchto opic je tak trochu záhadou. Kočkodani se velice dobře pohybují po všech čtyřech končetinách, a to jak na stromech, tak po zemi. Někteří bývají velmi pestře zbarveni. Zabydleli všechny niky na jih od Sahary a jejich životním prostředím je především prales. Obývají však i křovinaté stepi a okolí řek. Kočkodan husarský (Erythrocebus patas) se dokonce přizpůsobil životu v savaně. Tento druh jsme měli možnost spatřit na pláních rezervace Murchison Falls. Na otevřeném prostranství je suverénní a na svých dlouhých nohách prý dokáže běžet až rychlostí 50 km/h.

Kočkodani se často pohybují ve velkých skupinách tvořených i různými druhy, někdy dokonce společně s guerézami. Vzájemná tolerance je zřejmě dána faktem, že si nijak potravně nekonkurují.

Jak se fotí v pralese

Zkráceně lze říct: „Bez blesku do pralesa nelez.“ Je zde velké množství kontrastů, vlhkost, dešťové přeháňky a vedro. K tomu hustá vegetace s velkým množstvím úkrytů. Kromě pořádného blesku je nutné určitě fotografování s oporou a zatěsněný fotoaparát, zvládající slušně alespoň ISO 1600.

Co o Doubravce či Dobravce víme? Moc toho není. Velký otazník visí už u data její narození. Uvádí se rok 933 či 936, někdy dokonce i 940. A mnohdy se raději neuvádí vůbec. Nedivme se – jsme v hlubokém středověku a ženskému pohlaví se nevěnuje nijak velká pozornost. Doubravka byla dcerou knížete Boleslava I. a jeho manželky Biagoty. I její jméno známe jen z Boleslavem ražených mincí.

Solidní vzdělání i křesťanskou výchovu získala Doubravka u řádových sester v klášteře v bavorském Řezně a původně tam snad měla zůstat jako jeptiška či matka představená. Boleslav, kterému dali čeští kronikáři přívlastek Ukrutný, o ní také uvažoval jako o abatyši ženského kláštera, který plánoval zřídit v Praze. Jenže pak náhle rozhodl jinak! V šedesátých letech desátého století totiž uzavřel spojenectví s polským knížetem Měškem I. a rozhodl se vše pro jistotu stvrdit sňatkem. Chvíli váhal mezi Doubravkou a její, údajně snad o deset let mladší sestrou Mladou. Ta byla ve věku mnohem příznivějším pro uzavření manželství.

Polskou kněžnou

Těžko říci, jakou roli ve výběru nevěsty hrál sám Měšek. Nakonec však volba padla na Doubravku. Možná rozhodlo její vzdělání, zkušenosti, kontakty. Kdo ví? Doubravka prý nebyla jeho první ženou. Než se Měšek nechal pokřtít, měl údajně sedm žen! Pro úplnost ještě dodejme, že se na konci 19. století objevila hypotéza, že i Doubravka byla před svatbou s Měškem už jednou vdaná a zplodila v tomto svazku syna.

Jisté ale je, že v roce 965 se Doubravka stala manželkou knížete Měška z rodu Piastovců, zakladatele polského státu. Doplula za ním po Odře do Vratislavi, města, které údajně založil její dědeček Vratislav. A jako křesťanka sem přivedla mnoho církevních vzdělanců té doby. Historikové předpokládají, že v její družině byl i Jordan, první polský biskup, který mohl být jejím osobním zpovědníkem. A hlavně hned na začátku přesvědčila svého pohanského manžela, aby se nechal pokřtít.

Křest podmínkou manželství

„Nebudu s vámi sdílet lože,“ položila prý Doubravka nůž na krk svému manželovi. Pro Měška bylo přijetí křesťanství jednoznačně výhodné a přínosné. Stalo se tak rok po svatbě v roce 966, tedy přesně před 1050 lety. Díky tomu, že se Polsko, tehdy ještě země Polanů, stalo křesťanským státem, teoreticky získalo právo na jistou ochranu - žádný jiný křesťanský panovník je nemohl napadnout. Brzy na to bylo založeno polské biskupství v Poznani.

Manželství Doubravky a Měška bylo pokládáno za šťastné a vzešlo z něj několik dětí. Doubravka nejspíš ve „státním zájmu“ nedodržela svou podmínku, protože už v roce 966, kdy Měšek teprve přijal křest, se narodil Boleslav Chrabrý, první polský král.  Někdy se ale uvádí, že se narodil až o rok později. Doubravčina dcera Sigrid se stala švédskou a dánskou královnou. Kromě toho Doubravka porodila dceru neznámého jména, která se měla pravděpodobně provdat za jednoho z pomořanských knížat.

Ochlazení česko-polských vztahů

Dalším Doubravčiným synem měl údajně být i Vladivoj, který jí ale čest nedělal. Na počátku 11. století se mihl na českém trůně - podle některých historiků ho sem dosadil jeho bratr Boleslav Chrabrý. Vladivoj tu ale nadělal víc škody než užitku, až se nakonec upil k smrti. Je možné, že Doubravka měla s Měškem dětí více, ale zemřely v útlém věku, či nebyly „dost důležité“. Každopádně, historie o nich mlčí.

Dospělosti svých potomků se Doubravka bohužel nedožila. Zemřela v roce 977 a údajně ji pochovali v katedrále v Hniezdně. Přesné místo jejího posledního odpočinku ovšem neznáme. Měšek ji přežil o patnáct let. Doubravčina nečekaná smrt zasáhla nejen manžela a její ještě malé děti, ale negativně ovlivnila i do té doby příznivý vývoj česko-polských vztahů.

Když Sověti po německém útoku na svou zemi hledali bezpečné místo pro evakuaci úřadů a dalších institucí z Moskvy, padla volba překvapivě na 860 kilometrů vzdálený Kujbyšev (dnes Samara). Půlmilionové město na břehu Volhy mělo pouze čtyři dlážděné ulice. Ve dvou z nich jezdil trolejbus a za války začala ve dvou zbylých fungovat autobusová linka. Automobilů tu bylo pomálu a v ulicích mohl návštěvník spatřit kromě koní dokonce i velbloudy. Ve městě navíc převládaly suché záchody.

Bezejmenné město

Celkově působil Kujbyšev jako velmi líné a ospalé provinční město. To se ovšem mělo v půlce října 1941 změnit. Do města začali proudit evakuovaní aparátčíci, cizí diplomaté a také například umělci z moskevských divadel. Kromě nich se sem přesunuli i pracovníci a aparatura moskevského rozhlasu, neboť další zvažovaná destinace za Uralem by si vyžádala zesílení signálu, aby dosáhl až na západní polokouli.

Na první pohled neměli dosavadní obyvatelé ve městě bez většího průmyslu co dělat. První dojem ovšem často mate. Své se o tom dozvěděl mladý americký diplomat Ellsworth Raymond: „Stačil krátký výlet za město, aby se situace plně vysvětlila. Několik mil za předměstím Kujbyševa stálo druhé město, ovšem sestávající výlučně z továren. Bylo to Bezejmenné město, kde stály velké továrny jedna vedle druhé jako domy.

V několika továrnách se vyráběly letecké součástky a montovala letadla. Letci amerického dopravního velitelství, kteří navštívili všechna britská
a americká bojiště na světě, jakživi neviděli tolik vojenských letadel pohromadě jako na letišti v Bezejmenném (…) Toto ospalé sídelní město vlastně sloužilo jenom jako jedna gigantická ubytovna pro desetitisíce dělníků, kteří se každý den vydávali pěšky nebo dýchavičným trolejbusem do továren Bezejmenného města.“

Černá díra se v černém vesmíru hledá opravdu obtížně. Pokud je zcela osamocená, pak ji detekovat nelze, a i černé díry v blízkosti jiných objektů můžeme odhalit jen pomocí nepřímých metod. Gravitační působení tohoto zhrouceného objektu je totiž tak silné, že z něj neunikne dokonce ani elektromagnetické záření, které je pro astronomy jediným nosičem přímé informace.

TIP: Tajemství černých děr: 15 podivuhodných a málo uvěřitelných faktů

Silná gravitace černé díry se však projevuje na pohybech těles a látky v jejím bezprostředním okolí. Na přítomnost černé díry je tak možné usoudit například z pohybů hvězd v hvězdokupě kolem neviditelného centra, jako je tomu například v centru naší Galaxie, nebo z nasávání (akrece) látky z bezprostředního okolí – z plynného disku, nebo dokonce ze stálice kroužící nedaleko. Probíhající akrece se projevuje jako výrazný zdroj rentgenového záření i dalších jevů, například relativistických výtrysků, které již můžeme pozorovat prostřednictvím elektromagnetického záření.

Když loni v červnu představil Američan Christo svůj plovoucí chodník spojující italské Sulzano s ostrovem Monte Isola, byla z toho událost, lákající tisíce návštěvníků. Jeho tři kilometry dlouhá lávka z polyethylenových kostek za 15 milionů euro byla v té době svého druhu nejdelší na světě. Byla. Američanův rekord už totiž neplatí – po nejdelším plovoucím chodníku se lze nově projít v čínské provincii Kuej-čou.

Zdejší lávka ve tvaru motýla měří na délku 5,13 kilometru a pokrývá úctyhodnou plochu 54 000 m². Kromě nezvyklé procházky po hladině řeky Chung-šuej nabízí plovoucí park spoustu vodních atrakcí, včetně obřího bazénu, tropické zahrady a 40 metrů vysoké vyhlídkové věže.

Návštěvníci si mohou prohlédnout nejen reprezentativní a obytné místnosti vily, ale také její exteriér, který vyniká především díky typické fasádě navrácené do původní podoby z let, kdy ji obývali manželé Benešovi. Součástí komentované prohlídky je také procházka přilehlým parkem, který je jedním z mála dochovaných zahradních komplexů z 30. let 20. století na našem území. Trasa je zakončena u hrobky manželů Benešových. Osobní i politický život Edvarda Beneše je přehledně zdokumentován v expozici Husitského muzea v Táboře, která se nachází v Památníku Edvarda Beneše v dolní části zahrady.

Prohlídky, jejichž délka je přibližně 50 minut, budou probíhat v organizovaných skupinách za doprovodu průvodce. Pro velký zájem doporučujeme rezervaci na telefonním čísle 224 002 189 (po–pá: 9.00–15.00). Více informací o vile naleznete na stránkách Úřadu vlády ČR.

Dny otevřených dveří ve vile Hany a Edvarda Benešových v roce 2017:

• 26. – 27. srpna
• 23. – 24. září
• 28. – 29. října

Kámen úrazu je podle odborníků nevhodně vybraný dodavatel. Na trhu jich operuje více než 80 různých a jen velmi málo lidí věnuje dostatek času detailnímu porovnání všech cenových nabídek. Raději sáhnou po prvním produktu, který jim přijde na oko výhodný. Přitom cena plynu se u jednotlivých dodavatelů liší, někdy i výrazně.  

Druhý případ je asi ještě častější. Velké množství odběratelů už léta letoucí odebírá od stejného dodavatele. A to hlavně z důvodu, že do roku 2007 zákon odběratelům bezplatně přejít k jinému dodavateli neumožňoval. Jednoduše si natolik zvykli, že ani nyní, když už je situace na trhu uvolněná, se do změny nikterak neženou. Přijde jim to zbytečně složité a časově náročné. To si raději, jak často sami říkají, pár korun připlatí. Ono to ale ve výsledku úplně pár korun není.  

Jak se vyznat v džungli nabídek? 

Máte zájem na plynu ušetřit a nevíte, jak na to? Poradíme vám. Srovnat ceny plynu všech dominantních i alternativních dodavatelů si můžete jednoduše online. Jak to probíhá? Vyplníte několik základních údajů do speciální kalkulačky. Ta na základě vašich zadaných údajů vygeneruje seznam dodavatelů, s kterými můžete ušetřit. Následně si také můžete rozkliknout podrobné podmínky, které se k produktům vztahují.  

Hlavní výhoda online kalkulačky je, že vždy počítá s aktuálními daty a také vám ukáže právě probíhající akce – někteří dodavatelé například nabízejí podpisovou prémii, nebo jiné zajímavé odměny.  

Samozřejmostí je možnost přibližně si spočítat úsporu. A pokud pro vás bude dostatečně zajímavá a taktéž podmínky nového dodavatele vám budou vyhovovat, podepíšete smlouvu a o zbytek už se postarají pracovníci srovnávacího portálu, který kalkulačku provozuje. Není na tom nic těžkého. 

Nejlepším obdobím pro změnu je léto 

Je to prosté. Přestože je samotná změna velmi snadná, je třeba do ní započítat i výpovědní lhůtu. V obvyklých případech, kdy má domácnost se svým dodavatelem smlouvu na dobu neurčitou, trvá výpovědní lhůta tři měsíce a začíná prvním dnem následujícího měsíce po výpovědi. Pokud se tedy rozhodneme změnit dodavatele 2. ledna, k reálné změně dojde až 1. května. V době, kdy už slunce začíná hřát a vytápět pomalu není potřeba.  

Stoprocentně je taková změna lepší než žádná, ale pokud chce rodina ušetřit co nejvíce, je tou nejideálnější dobou právě léto. Vše se obvykle bez problémů stihne včas. Využít můžete i jedné z mnoho probíhajících akcí. Například Ušetřeno.cz aktuálně nabízí bonus až 1 500 Kč, pokud změnu dodavatele provedete přes jejich portál. Když to sečtete s úsporou, už je to pěkných pár tisícovek.

Tim Bauer je dnes absolutně k nerozpoznání od své mladší a především těžší verze. Sedmatřicetiletý Kaliforňan ve své nejtěžší etapě života vážil téměř 200 kilogramů. Mohla za to především jeho závislost na přeslazených limonádách – Tim prý denně dokázal vypít neuvěřitelných 8 litrů limonády Mountain Dew, což představovalo okolo 4 tisíc kalorií a hromadu cukru. Kvůli svému horšícímu se zdravotnímu stavu šel Tim do sebe a během 15 měsíců shodil přes 100 kilogramů. Po zásadní úpravě jídelníčku a následnému odstranění přebytečné kůže dnes Tim váží 82 kilogramů, vypadá mnohem lépe a co je hlavní, zlepšil se i jeho zdravotní stav.