Hans Georg Otto Hermann Fegelein v relativně mladém věku dosáhl vysokých hodností SS-Gruppenführera a generálporučíka Waffen-SS a představoval jednoho z největších kariéristů nacistického Německa. Pocházel z bavorského Ansbachu, z rodiny penzionovaného katolického důstojníka Hanse Fegeleina. Hermann měl odmala vřelý vztah ke koním a jezdectvu, který získal jednak v otcově jezdecké škole v Mnichově a jednak ve stájích Christiana Webera, jednoho z prvních členů nacistické strany (který později sponzoroval Fegeleinův vstup do SS).

Po dvou semestrech studia na mnichovské univerzitě (ve věku 19 let) vstoupil k jízdnímu regimentu 17. O dva roky nato přešel Fegelein od armády k jiné bezpečnostní složce, a sice k bavorské státní policii, kde dostal hodnost důstojnického nováčka (kadeta). Po dalších dvou letech však odešel i odtud. Oficiálně se tak stalo z rodinných důvodů, ve skutečnosti jeho rozhodnutí urychlilo porušení služební kázně.

Neúspěšný olympionik

Mnichov představoval jednu z bašt stále populárnější strany NSDAP a jí podřízených organizací. Není se tedy čemu divit, že i mladý Hermann Fegelein vstoupil do jejích řad. Postupně se stal příslušníkem oddílů Sturmabteilung (SA) a následně i SS. Jezdecká škola jeho otce poskytovala v té době služby nacistickým organizacím, a tak se v jejím rámci stal instruktorem a zároveň velitelem tamní jezdecké jednotky SS. Tak začal jeho hvězdný kariérní postup. V souvislosti s nadcházejícími olympijskými hrami v Berlíně (1936) dostal Fegelein na starost organizačně zajistit jezdecké disciplíny.

Sám se chtěl také aktivně účastnit na hrách jako člen německé reprezentace, avšak jeho olympijský sen se rozplynul už v kvalifikaci. V létě 1937 nechal říšský vůdce SS Heinrich Himmler v Mnichově vytvořit hlavní jezdeckou školu SS a Fegelein se stal jejím ředitelem, přičemž byl pravidelně přítomen na různých německých jezdeckých akcích a soutěžích. Jeho cílem byla účast na letní olympiádě v roce 1940, která se však v důsledku probíhání válečného konfliktu nikdy nekonala.

Střílení bezbranných

Sportovní ambice musely za války jít stranou. Za polské kampaně stál Hermann Fegelein v čele SS-Totenkopf-Reiterstandarte, která na polské území však dorazila až po skončení bojů. Jeho jezdci se v rámci pořádkové policie (Ordnungspolizei) zapojili do takzvané Intelligenzaktion, zaměřené na likvidaci polských intelektuálů, duchovenstva či jiných elit. Vedle různých násilností, krádeží a podvodů (na kterých se podílel i on sám) představovalo zvláště ohavný zločin postřílení 1 700 lidí v Kampinoském lese, což měli na svědomí jeho svěřenci.

V roce 1940 se Hermann Fegelein aktivně zapojil i do tažení proti Belgii a Francii, za což si vysloužil Železný kříž II. třídy. Jezdecké jednotky SS se rovněž účastnily od samého začátku bojů na východní frontě. Už po prvním týdnu frontové služby byl Fegelein opět oceněn, tentokrát Železným křížem I. třídy. Nemalý vliv však na tom měl fakt, že zásluhy jak své, tak svých mužů nepravdivě nadsadil. Do konce roku 1941 se jemu podřízené jednotky podílely na vyvraždění více než 17 000 civilistů z pripjaťské oblasti.

Na území Běloruska byl totiž Fegelein pověřen speciálními úkoly „vyčistit“ jemu svěřené teritorium od Židů, Poláků, Rusů či jiných „rasově nežádoucích“ etnik. Muži z jeho jednotek se tak nechvalně zapsali do dějin jako jedni z prvních, kteří cíleně vyvražďovali celé židovské komunity.

Hromada vyznamenání

Konec roku 1941 znamenal pro Fegeleinovu jezdeckou brigádu převelení na frontový úsek před Moskvou. Následujícího roku se jeho vojáci účastnili krvavé bitvy o Ržev, jež se stala pro nacistické jezdce krutým vystřízlivěním. Kavaleristé zde utrpěli místy více než 60% ztráty. Jeden z úspěšnějších momentů jejich angažmá na východní frontě představuje útok jeho mužů na dopravní uzel Čertolino (tverská oblast). Tato akce, při které údajně jezdci pobili na 1 800 rudoarmějců, měla mimořádný úspěch.

Fegeleinovo bojové nasazení pak v roce 1942 na krátkou dobu přerušilo jmenování do funkce inspektora jezdectva v rámci Hlavního říšského bezpečnostního úřadu.
Jako velitel 8. jezdecké divize SS „Florian Geyer“ se následně v roce 1943 mimořádně „úspěšně“ zapojil do protipartyzánských operací na východě. Od poloviny léta se jezdci zapojili do frontových bojů. Fegelein tehdy utrpěl od nepřátelského odstřelovače vážné zranění, v důsledku čehož se v září toho roku vrátil zpět do Německa.

Dokončení: Hermann Fegelein: Švagr Evy Braunové byl Himmlerovým zlatým hochem (2)

Na frontu už se nikdy nevrátil, ale i tak za dva roky bojů sesbíral slušnou řádku nacistických řádů či vyznamenání – jako například Sponu za boj zblízka, Německý kříž ve zlatě až po Rytířský kříž s dubovými ratolestmi a meči. Fakt, že odvaha mu rozhodně nechyběla, dosvědčuje i jedna z bojových akcí, během níž se spolu s dalším důstojníkem a dvěma samohybnými děly osobně zmocnil nepřátelského velitelského bunkru a zajal v něm jednoho ze sovětských generálů i s jeho náčelníkem štábu.

Astronomům se pomocí interferometru ESO/VLTI podařilo získat dosud nejdetailnější snímek cizí hvězdy – rudého veleobra Antares. Pozorování jim rovněž umožnilo vytvořit první mapu zachycující rychlost pohybu hmoty v atmosféře jiné hvězdy, než je naše Slunce. Mapa odhalila nečekané turbulence v rozsáhlé atmosféře Antara. 

Antares má nyní hmotnost asi 12 Sluncí a průměr asi 700× větší než naše hvězda. Předpokládá se, že na počátku svého vývoje měl Antares hmotnost okolo 15 Sluncí. Je členem podskupiny horního Štíra, patřící do OB asociace Scorpius-Centaurus, která obsahuje tisíce hvězd s průměrným věkem 11 milionů let. Od Země jej dělí zhruba 600 světelných let (190 parseků).

Na africkém kontinentu je vidět pokrok. Virus HIV a komplikace způsobené nemocí AIDS už nejsou tím největším zabijákem. Ještě v roce 2012 měl HIV v Africe na svědomí více než 1,1 milionu mrtvých.

V roce 2015 už ale toto číslo podle dat Světové zdravotnické organizace pokleslo na 760 tisíc mrtvých. Je to výsledek soustředěného úsilí vědců, lékařů a úředníků. Ještě ale není vyhráno. Virus HIV poklesl jen na druhou příčku a stále zůstává velkou hrozbou.

Hlavní příčinou úmrtí v Africe se teď staly nemoci dolních cest dýchacích, jako vážné záněty a zápaly plic. Ty mají na svém kontě přes 1 milion mrtvých Afričanů ročně. Třetí místo v roce 2015 obsadily závažné průjmy s 643 tisíc mrtvých v Africe.

TIP: V Africe byl objeven nový kmen bakterií: Vyvolává onemocnění podobné anthraxu

Relativně dobrou zprávou je i to, že se zlepšila situace s malárií, která se podepsala na 403 tisíci mrtvých a opustila tím pádem TOP 5 příčin úmrtí v Africe. Po ústupu nebezpečných infekcí teď obyvatele Afriky více ohrožují civilizační choroby spojené s životním stylem, jak to známe i v Evropě.

Doda, čili ohromného nelétavého holuba dronteho mauricijského neboli blbouna, zná skoro každý. Ale o jeho životě vlastně nevíme skoro vůbec nic. Vymřel totiž už na přelomu 17. a 18. století, asi dvě století po objevení evropskými mořeplavci.

Každá nová informace o dodech je cenná. Jihoafričtí vědci prozkoumali kosterní pozůstatky 22 fosilií dronteho a snažili se z nich vyčíst něco o jejich životě. Přišli na to, že se dodové svým životem přizpůsobili klimatu ostrova Mauricius.

TIP: Zdání klame: Blbouni nejapní možná měli překvapivě velký mozek

Hlavní překážkou pro život na tomto ostrově je nepříjemné léto, kdy je tam horko a nedostatek potravy. Mauritius je na jižní polokouli a léto tam mají mezi listopadem a březnem. Dodové v červenci přepeřovali a pak se pustili do rozmnožování. Vejce snášeli v září, aby mláďata stihla do začátku léta co nejvíce vyrůst a zvýšit si tím šanci na přežití. 

Přestože hlavní část sbírky pochází z majetku severoitalského rodu d´Este, ve zbrojnici nechybí ani předměty ze středu Evropy či vzácné zbraně orientálního původu. Rod d´Este patřil k nejstarším italským šlechtickým rodinám a vévodové toho jména vládli několik staletí Ferraře a později Modeně. Známou osobností období přelomu 19. a 20. staletí byl rakouský arcivévoda František Ferdinand d´Este. Sám z rodiny d´Este nepocházel a predikát užíval jen proto, že šlo o podmínku převzetí bohatého dědictví. Právě on přemístil rodovou sbírku zbraní nejprve na zámek Artstetten a později na Konopiště.

Od renesance k Napoleonovi

Počátky estenské sbírky sahají zřejmě již na přelom 15. a 16. století. Ferrarští vévodové do ní pořizovali nejcennější zbraně a zbroje. Nepochybně jim šlo o reprezentaci, ale také o jistou investici. Postupně do sbírky přibývaly i nejrůznější dary a ukořistěné trofeje. Za zakladatele sbírky může být považován Ercole I., který se stal ferrarským vévodou v roce 1471. Nejstarší dochovaný inventář sbírky pochází z roku 1508. Další vévodové již budovali sbírku systematicky a její pověst stoupala současně s věhlasem ferrarských turnajových slavností.

Když vstoupil v říjnu 1796 Napoleon Bonaparte s vojskem do Modeny, nemohla jeho „rabovacímu“ zájmu uniknout ani estenská zbrojnice. A tak je dnes řada předmětů pocházejících z této sbírky k vidění v Musée de l´Arme v pařížské Invalidovně.

Do rukou Habsburků

Záhy po francouzské redukci však sbírka dostala významný přírůstek. V roce 1803 totiž vymřel po meči rod Obizzi a celý jeho majetek včetně zámku Catajo s vybavením zdědil Ercole III. d´Este. Estenská zbrojnice se tak obohatila o unikátní sbírku budovanou kondotiérem Benátské republiky Eneem Piem Obizzim a počet předmětů se přibližně zdvojnásobil.

Po smrti Marie Beatrice Ricardiny d´Este, která se provdala za rakouského arcivévodu Ferdinanda Karla, přešlo vlastnictví zbrojnice na Habsburky. Poté už zřejmě do sbírky historické předměty nepřibývaly, ale především František Ferdinand ji doplňoval o předměty s loveckou tematikou, jako jsou pušky, tesáky a prachovnice.

Americké letectvo dokončuje přípravy na další, v pořadí již pátý start jejich kosmického dronu, bezpilotního raketoplánu Boeing X-37B. Mise Orbital Test Vehicle-5 (OTV-5) odstartuje z Kennedyho vesmírného střediska NASA na floridském Mysu Canaveral.

Téměř 9 metrů dlouhý raketoplán se startovní hmotností cca 5 tun zatím vždy vynesla do vesmíru nosná raketa Atlas V. Tentokrát to ale bude jiné. Podle plánu vyrazí začátkem září X-37B do vesmíru na nosné raketě Falcon 9 společnosti SpaceX.

Záhadný raketoplán

Z tajného projektu U. S. Air Force se postupně stal fenomén. Detaily konstrukce raketoplánu i jeho aktivity na oběžné dráze jsou totiž stále zahalené tajemstvím. X-37B tudíž obestírají různé méně i více fantastické dohady. Podle dostupných informací jde především o testování nových technologií pro opakovaně použitelná kosmická plavidla.

TIP: Přísně tajný raketoplán X-37B přistál po 718 dnech strávených ve vesmíru

Zatím každá nová mise kosmického dronu svoji délkou překonala tu předešlou. Minulá mise přitom trvala 717 dní a 20 hodin. Znamená to, že X-37B stráví se svým utajovaným programem opět celé roky na oběžné dráze? 

Rostliny, které jsou součástí našeho jídelníčku, obsahují celou řadu užitečných látek, přičemž vitamíny představují jen pomyslnou špičkou ledovce. Kromě nich rostliny produkují i rostlinné hormony, kterými regulují svůj růst a životní projevy.

Vědci se domnívají, že tyto hormony, které se dostanou s potravou do lidského zažívání, mohou výrazně ovlivňovat střevní mikroflóru a tím i naše zdraví. Zatím není jasné, jak přesně fungují. Rostlinné hormony jsou látky, jejichž struktura je podobná látkám v těle živočichů, kde bakterie žijí. Proto na hormony rostlin mohou reagovat bakterie i lidské tělo.

TIP: Hormonální znečištění: Ženská antikoncepce ohrožuje rybí populaci

Rostlinné hormony mohou ovlivňovat bakterie a tím i lidské zdraví různým způsobem. V některých případech mohou dělat problémy. Zároveň je ale možné, že látky založené rostlinných hormonech přispějí k léčbě závažných onemocnění, od cukrovky a obezity až po nádory. 

Už více než patnáct let je váš život spojen s rostlinami. Jak se člověk vlastně stane botanikem?

Rodiče mě k přírodě nijak zvlášť nevedli, takže můj vztah k ní byl asi dán především prostředím, v němž jsem vyrůstal. Pocházím z Valašska, od Vsetína, kde je příroda relativně zachovaná, a už v dětství jsem se ji snažil pozorovat. Nosil jsem třeba domů housenky a pokoušel jsem se z nich vypěstovat motýla.

Rostliny vás tedy zpočátku nijak neoslovovaly?

Ještě v prvních letech studií mě víc bavili živočichové, ale postupně jsem se začal orientovat na rostliny. V současnosti se hodně zajímám o taxonomii a ekologii středoevropské flóry, hlavně o oblast České republiky a Slovenska. Centrem mého zájmu jsou trávy, tedy čeleď Poaceae.

Jaké úspěchy máte v rámci své práce na kontě?

Objevil jsem vědě dosud neznámý poddruh bezkolence, což je rod trávy, který roste ve východní části střední Evropy a na Balkáně. Také se mi povedlo na Vsetínsku objevit nový druh pro území ČR – trávu jménem zblochan žíhaný. Pochází ze Severní Ameriky a u nás nebyla dříve vůbec zjištěná, i když do některých jiných zemí Evropy byla zavlečená už před několika desítkami let. Tento druh bude v budoucí české krajině pravděpodobně dost významný, protože má schopnost se intenzivně šířit. Aktuálně se zabývám i tučnicemi, což jsou nenápadné a velmi vzácné masožravé rostliny. V České republice rostou dva druhy – o něco běžnější, ale přesto vzácná tučnice obecná a tučnice česká, které je považována za českého endemita. Zjistil jsem zajímavou věc – tučnice česká s největší pravděpodobností není českým endemitem a není ani samostatným druhem. Pro české botanické patrioty je to nepříjemné zjištění, ale taková je věda – musí být objektivní.

Vedle evropské přírody se věnujete také tropické botanice ostrova Borneo. Jak tento vztah vznikl?

Borneo mne už v dětství zaujalo v malém kapesním atlasu, který mi dal otec ve druhé třídě základní školy. Pravidelně jsem knihou listoval, četl si zeměpisné názvy a objevoval různé kouty Země. Na Borneo jsem se tedy chtěl podívat už dávno a poprvé se mi to povedlo v roce 2002. Potom jsem měl pár let přestávku, ale od roku 2007 tam jezdím pravidelně každý rok.

Od začátku jste tam jel s botanickým zájmem?

Poprvé jsem cestoval jenom jako turista. Po několika letech se mi v Brunejském sultanátu naskytla příležitost dělat výzkum, který spočíval v inventarizaci trvalých ploch v tamních nížinných deštných lesích. S kolegy Radimem Hédlem z botanického ústavu AV a Martinem Svátkem z Mendlovy univerzity jsme zkoumali změny ve struktuře lesa. Díky Martinu Svátkovi jsme pro tuto inventarizaci použili úplně novou metodu pracující s digitálními přístroji, např. laserem a digitálním kompasem. V tropických deštných lesích byl tento postup použit poprvé.

Jak výzkum pokračuje?

V této chvíli je v Bruneji kolega Radim Hédl a pokračuje ve výzkumu. Sbírá data o půdě a světle. Pro mě, jako taxonoma, je ale nejzajímavější problematika bornejských masožravých rostlin – láčkovek, které jsou řazené do rodu Nepentes. Mezi ostatními masožravými rostlinami vynikají velikostí svých pastí. Jde o duté konvičky, správněji láčky, s tekutinou na dně, kam padá kořist. Rostlina získává živiny rozkladem těchto mrtvých těl. Na Borneu roste láčkovek obrovské množství a pravděpodobně se někde v horách skrývají další dosud nepopsané druhy. Proto jsem rozšířil svůj výzkum dalším směrem – do jednoho izolovaného pohoří ve východní indonéské části Bornea, na takzvaném Východním Kalimantanu. Jedná se o zcela neprobádané území. V příštím roce proběhne naše už třetí expedice a doufám, že se nám podaří dobýt nějaký izolovaný vzdálený vrchol, protože to se nám při minulých výpravách nepovedlo. Dostali jsme se pouze těsně pod vrcholy a přitom nejzajímavější druhy, především ty endemické, rostou na vrcholech.

Čeho jste na těchto expedicích zatím dosáhli?

Myslím, že obrovským úspěchem bylo už to, že jsme se do této extrémně nepřístupné oblasti dostali. Neexistuje tam prakticky žádná infrastruktura. Nikdo nemluví anglicky, takže je potřeba znát místní jazyk, nevedou tam žádné silnice, pouze lovecké stezky domorodců. Několik dnů jdete džunglí, pak dorazíte k nějaké hoře a proti vám se tyčí neschůdná andesitová stěna. Také nejsou k dispozici žádné mapy. Teď aspoň víme, jak to tam vypadá, a na příště se můžeme lépe připravit.

Deštné pralesy jsou obecně ohrozeny kácením. Jaká je podle vašich zkušeností v tomto ohledu situace na Borneu?

Na Borneu byl během posledních dvaceti let dvacátého století vytěžen větší objem dřeva než z celé Jižní Ameriky a Afriky dohromady. Kácení a žďáření lesů pro zemědělskou půdu ale podle mne nemají na svědomí místní obyvatelé, protože jejich populace je velice nepočetná a nepotřebují rozšiřovat plochy svých polí. Těžbu dřeva a pěstování palem olejných na vytěžených územích mají na svědomí velké společnosti. Velkým problémem zdejších pralesů jsou ale vedle těžby i klimatické změny, hlavně změny globální cirkulace. Klimatický jev El Niňo přináší do této oblasti dlouhotrvající sucha provázená požáry. Například v letech 1997 a 1998, kdy bylo El Niňo extrémně silné, na některých místech na Borneu dokonce jedenáct měsíců v kuse nepršelo, což je nepředstavitelné. Extrémní sucho přináší extrémní požáry. Ty postihly například národní park Kutai s populací divokých orangutanů, který byl požáry ze 40 % zničen.

Co světová příroda se zánikem těchto porostů ztrácí?

Roste zde více než sto druhů vážně ohrožených stromů, hlavně z čeledi dvoukřídláčovitých, což jsou obrovské dominantní dřeviny, které jsou tudíž ekonomicky velice cenné. Z ostatních rostlin jsou ohroženy některé druhy láčkovek, tedy právě skupina, která mě zajímá. Například Nepenthes clipeata, jež roste v počtu několika málo posledních exemplářů na jediné hoře na Západním Kalimantanu je považována za nejohroženější láčkovku světa. Tuto rostlinu nejvíce ohrožují sucha a sběr. Velice zajímavou ohroženou skupinou rostlin v oblasti jihovýchodní Asie jsou stromy akvilárie z čeledi vrabečnicovitých. Akvilárie produkují při infekci určitým druhem houby vonnou pryskyřici, která prostupuje dřevem, z nějž se pak extrahují vonné látky. Cena malého kousku akviláriového dřeva – říká se mu gaharu – je v Indonésii a Malajsii nepředstavitelně vysoká a místním obyvatelům se při jeho hledání vyplatí chodit po lesích celé týdny. Když pak strom pokácejí a vysekají z něj cenné dřevo, zajistí jim to výdělek i na celý rok. Domorodci si dokonce často najdou zdravý strom a záměrně mu záseky naruší kmen, aby se tam snadno dostala houba a došlo k infekci, protože ta do zdravého dřeva nepronikne.

Na Borneu jistě působí i protivážné síly usilující o ochranu přírody. Je jejich činnost viditelná?

Vlády Malajsie a Indonésie mají úřady, které se ochranou přírody zabývají. V obou zemích je rovněž poměrně bohatá síť národních parků a úroveň ochrany je v nich vysoká. Ale mimo tyto oblasti ochrana přírody prakticky neexistuje. Obecně je taky dost závislá na vnějším tlaku mezinárodním organizací, hlavně Světového fondu na ochranu přírody. My jsme měli vlastní zkušenost se sběrači gaharu v Bruneji. Na naší trvalé ploše jsme měli také několik stromů akvilárií a právě u nich nás jednou překvapila skupinka sběračů. Případ řešila i policie.

Dostali od policie alespoň nějaké varování?

Ti chlapíci dobře věděli, že provozují nelegální činnost, takže jakmile nás uviděli, ihned vzali do zaječích. Stačili si ale všimnout, že nejsme místní, takže se vrátili pro věci, které v panice nechali na místě. Moc do řeči jim ale nebylo. Prostě si vzali věci a zase utekli. Po nahlášení incidentu na místo dorazila policie, ale až za dva dny. V této oblasti to prostě funguje jinak, než u nás. Myslím, že je ani nechytili.

Má podle vás příroda na Borneu do budoucna naději? Jak budou vypadat oblasti, kde nejsou národní parky, za padesát let?

Tady je potřeba rozlišovat území jednotlivých států – Brunej, malajské státy Sarawak a Sabah a indonéskou část. Pokud jde o Brunej, mám nejmenší obavy, protože jde o velmi bohatý stát, jehož ekonomika je postavena na bohatých zásobách ropy. Nepotřebují na svém území těžit dřevo a domnívám se, že za padesát let budou tamní lesy vypadat stejně jako dnes. V indonéské části je ochrana přírody na poměrně slušné úrovni. Indonéská část má navíc tu výhodu, že je méně přístupná. Pobřežní oblasti jsou zdevastované, ale vnitrozemí s obrovskými plochami národních parků je zachovalé. Nejhorší situace je v malajské části ostrova. Mimo národní parky zde už prakticky žádné přirozené deštné lesy neexistují, dřevařským společnostem se povedlo vše vytěžit až po hranice s Indonésií a nedotčeny zůstaly jen nepřístupné vrcholy hor. Nyní tam roste pouze druhotný les a za pár desítek let, až doroste nová generace stromů, zřejmě nastoupí další kolo kácení. V přístupných oblastech se také pravděpodobně budou rozšiřovat palmové plantáže. Malajská vláda nemá zjevnou snahu tento stav nějak změnit. Ochraně přírody na Borneu by však měla pomoci deklarace, kterou podepsaly všechny tři státy. Jedná se o zřízení obrovského chráněného území o rozloze přes 200 000 km² s názvem Heart of Borneo čili Srdce Bornea. S touto iniciativou přišel Světový fond na ochranu přírody a měla by chránit všechny zbytky přírodních lesů, které na ostrově jsou. Pokud jednotlivé vlády deklaraci skutečně dodrží, nemám o osud lesů na Borneu obavy.

Může ochranářské snahy nějak podpořit člověk z Evropy a třeba pomoci urychlit vytvoření tohoto území?

V tomto směru jsme sami vyvíjeli poměrně rozsáhlé snahy. Byl jsem v kontaktu s malajskou pobočkou Světového fondu na ochranu přírody. Problém ovšem je, že v Malajsii a Indonésii jsou na západní snahy o ochranu jejich přírody velmi citliví. Takové aktivity mohou být v konečném důsledku kontraproduktivní. Spíš je vhodnější trvat na vládní úrovni na dodržení deklarace, ke které se státy zavázaly. V Indonéské části ostrova jsou u hranic s Malajsií dva velké národní parky, mezi nimiž je řídce osídlená oblast pokrytá tropickým deštným lesem. Naše expedice směřují právě sem. Pokud se nám podaří domluvit se s místními obyvateli, chtěli bychom tam založit terénní výzkumnou stanici pro výzkum biodiverzity. Výzkum by se prováděl právě na území ležícím mimo národní parky, a pokud bychom objevili nějaké významné ohrožené organismy, měli bychom pak více argumentů pro spojení národních parků. Naším úkolem bude v lednu a únoru příštího roku přesvědčit místní, že terénní stanice bude pro ně přínosem a mohla by pro ně znamenat trvale udržitelný rozvoj. Stanici musí vybudovat oni sami.

Chování původních obyvatel je pro bornejskou přírodu důležitým faktorem. Jak jejich život změnily vlivy moderní civilizace?

Původní obyvatelstvo Bornea se dá rozlišit na dvě skupiny. Dominantní jsou Dajakové, kteří jsou tradičně zemědělci. Mnohem méně početnou skupinou jsou Penanové, kteří žijí v lesích jako nomádi, lovci a sběrači. Jsou prakticky na úrovni doby kamenné. Nestaví si žádná pevná sídla, putují deštným lesem, vždy se usadí na několik měsíců na jednom místě a spotřebovávají vše, co jim okolní les nabízí. Jakmile dostupné zdroje spotřebují, přesunou se jinam. Nemají ani nejmenší zájem na tom, stát se součástí naší civilizace. Přesto jsou malajskou vládou nuceni, aby žili ve vesnicích, a to mnohdy i násilně. Jak to v takových vesnicích vypadá, to si asi dokážeme snadno představit, protože máme z našeho prostředí příklad kdysi kočovné romské menšiny, která byla rovněž přinucena usadit se. Naopak Dajakové převzali západní způsob života, zejména v období po druhé světové válce, kdy byli kristianizováni. V horských oblastech žijí ale stále velmi prostě. Nejsou tam žádné obchody, nemají zaměstnání, pouze svá řemesla. Obživu získávají obděláváním rýžových polí a lovem. V některých vesnicích žijí stále společně v tradičních dlouhých domech. Obecně ale platí, že jsou se svým životem mimořádně spokojení.

Potkal jste se někdy s kočovnými Penany?

S Penany jsem se setkal několikrát, ale pouze s těmi usazenými, kočovníky jsem dosud nepotkal. Penanové jsou velice zvláštní, měřítkem Evropana působí nezdvořile. Ženy a děti se s vámi většinou nebaví. Příčinou je zřejmě stydlivost, kterou skrývají pod masku nezájmu a netečnosti. Nedají na sobě znát žádné emoce stejně jako většina indonésko-malajských národů. Další problém je, že samozřejmě vůbec nemluví anglicky, indonésky a malajsky jen omezeně, a já penansky neumím – komunikace podle toho vypadá. Penanština je zajímavý jazyk, například má několik výrazů pro zájmeno „my“, což vychází ze složité sociální struktury. „My“ se řekne několika různými způsoby podle toto, kdo tvoří skupinu – jestli je to jenom rodina, nebo jen cizí lidé, nebo jeden cizí člověk v jejich skupině a podobně. Další zvláštností je, že nikdy neděkují. Poděkování se u Penanů rovná údivu, že ten druhý pro něj něco vůbec udělal. U nich je zdvořilejší nepoděkovat.

Kdo je Martin Dančák (1974)

Český botanik a ochránce přírody, který už od dětství tíhl k ostrovu Borneo a první návštěvou v roce 2002 si splnil jeden ze svých snů. V České republice se mimo jiné věnuje výzkumu masožravých rostlin, které už několik let zkoumá i na Borneu. Jeho ochranářské aktivity sahají především na tento ostrov, kde se snaží vybudovat výzkumnou stanici, která pomůže k získání cenných dat pro budoucí zachování deštných lesů v této oblasti.

Věnuje téměř veškerý svůj čas botanice a každý rok cestuje na Borneo i do jiných částí světa. Zná dobře kulturu domorodých obyvatel tohoto ostrova a neúnavně se snaží najít cestu k zachování původních deštných lesů na planetě Zemi.

Italské designérské studio Selleti, ve spolupráci s belgickým Studio Job, připravilo pro blížící se pařížskou výstavu nábytku opravdovou lahůdku. Jejich nová kolekce inspirovaná rychlým občerstvením představuje pohovku ve tvaru hotdogu, doplněnou křeslem připomínající hamburger.

Produkty italské značky rozhodně nejsou pro každého – jejich práce je známá svou originalitou a neotřelým přístupem. Drtivá většina produkce z dílny této značky je určena sběratelům a bývá vyráběna v přísně limitovaných edicích. V loňském roce představila další nekonvenčně pojaté bytové doplňky – cihlový boxovací pytel nebo secesní lampu ze zlatých banánů.