Další osudy Hermanna Fegeleina jsou spjaty s působením v úzkém kruhu samotného Hitlera. Jako reprezentant SS a pobočník Heinricha Himmlera působil ve vůdcově štábu až do dubna 1945. Doslova na vlastní kůži pocítil i neúspěšný atentát plukovníka von Stauffenberga, ze kterého vyvázl s lehkým zraněním. Osobně se velice horlivě zajímal o detaily vyšetřování atentátu a pátrání po vinících.

Předchozí část: Hermann Fegelein: Švagr Evy Braunové byl Himmlerovým zlatým hochem (1)

Po vůdcově boku

Poslední válečné týdny pak sloužil v těsné blízkosti Hitlera v jeho berlínském bunkru. Začátkem roku 1945 spěla třetí říše nezadržitelně ke svému konci. Uvědomovali si to i někteří její čelní představitelé, mezi nimi také Heinrich Himmler, který se pokoušel sjednat separátní mír prostřednictvím představitelů švédské diplomacie. Když pak 28. dubna BBC oznámila, že Himmler učinil nabídku kapitulace, označil Hitler jeho jednání za „nejhanebnější zradu v dějinách lidstva“.

Zatýkání okruhu jeho spolupracovníků však začalo již o pár dní dříve a mezi zadrženými nechyběl ani Hermann Fegelein, který o vyjednávacích rozhovorech věděl. Proto z bunkru utekl, ale příslušníci Říšské bezpečnostní služby jej zatkli 27. dubna 1945 v jeho berlínském apartmánu. Byl oděn do civilních šatů a údajně se svou milenkou hodlal uprchnout do Švédska nebo Švýcarska. U sebe měl mít množství říšských marek a zahraniční měny, jakož i šperky, z nichž některé patřily Evě Braunové. Některé zdroje uvádějí, že byl značně opilý. Kromě toho se u něj našly dokumenty dokazující Himmlerovy aktivity ohledně sjednávání separátního míru.

Otazníky kolem smrti

Jak probíhaly poslední dny Fegeleinova života, dodnes s jistotou nevíme. Jisté je, že jej po zatčení převezli do Hitlerova bunkru. Führer nařídil zbavit Himmlerova protège všech hodností a původně ho chtěl převelet k Dobrovolnickému sboru Mohnke, v jehož rámci měl v bojích o Berlín dokázat svou loajalitu. Mnozí nacističtí pohlaváři se však domnívali, že Fegelein by opět utekl, proto Hitler rozhodl postavit ho před vojenský soud.

Následné verze o jeho smrti se značně rozcházejí. Podle jedné nebyl dostatečně při smyslech, aby se mohl před soudem obhájit, proto byl vojenský soud oddálen a Fegelein předán bezpečnostním orgánům. Sovětské zdroje naopak uvádějí, že vojenský soud vskutku zasedl, odsoudil ho k smrti a ještě 28. dubna večer jej měl zastřelit jeden z členů Bezpečnostní služby SD. Jeho tělo však nikdy nebylo nalezeno – údajně jej vhodili do jednoho z kráterů po výbuchu granátu a narychlo spálili.

Některé zdroje uvádějí, že Fegeleina dokonce zastřelil samotný Hitler, což je však málo uvěřitelná teorie. Führer sám údajně čelil úpěnlivým prosbám Evy Braunové, aby jejího švagra ušetřil. Činila tak hlavně proto, že její sestra s ním čekala dítě, které se mělo co nevidět narodit. Eva Barbara Fegeleinová přišla na svět jen několik dní před podepsáním německé kapitulace. Z tohoto někteří vyvozují, že Hitler sice trval na Fegeleinové degradaci a zařazení k bojové jednotce, ne však na jeho okamžité popravě.

Politický sňatek

Historikové se shodují v tom, že se jednalo o cynického člověka se špatnou pověstí. Byl prospěchář, který se rád vlichocoval jiným, zejména pak Himmlerovi. Albert Speer Fegeleina nazval „jedním z nejodpornějších lidí Hitlerova okolí“. Na Bernda Freytag von Loringhovena, jednoho ze štábních důstojníků, Fegelein působil „jako strašný zbohatlík s hrozným mnichovským přízvukem, arogantním dojmem a špatným vychováním“. Ne náhodou proto někteří komolili jeho příjmení na „Flegelein“ (Flegel – Hulvát).

Během působení na východní frontě neváhal nadsadit úspěchy své i svých svěřenců za účelem povýšení či vyznamenání. Chyběl mu řádný důstojnický výcvik a nedokázal rozpoznat skutečný potenciál svých jezdeckých jednotek, za což pak jeho muži pykali obrovskými ztrátami. Na druhou stranu byl mimořádně charismatický a zábavný člověk, zvláště když se v blízkosti nacházela nějaká žena. Nikdy nepromarnil příležitost zúčastnit se některé z pitek prominentních nacistů. Nechal se dokonce slyšet, že jediná věc, na které mu záleží, je „jeho kariéra a život plný zábavy“.

Hermann Fegelein se pohyboval v nejvyšších nacistických kruzích a politika výrazně ovlivnila i jeho osobní život. Několik dnů před spojeneckým vyloděním v Normandii si v Salcburku vzal za ženu Gretl Braunovou, sestru Hitlerovy družky Evy (které mimochodem také velmi imponoval). Někteří současní historikové v tomto manželském svazku spatřují pouze snahu ulehčit si další kariérní postup. Svatby se účastnili nacističtí prominenti Heinrich Himmler, Martin Bormann a samozřejmě Adolf Hitler.

O okázalosti této svatby svědčí i následné dvoudenní oslavy, které se mimo jiné konaly také ve Führerově Orlím hnízdě. Jméno Hermanna Fegeleina však bylo v nacistické smetánce skloňováno i v souvislosti s řadou jeho mimomanželských afér. Uměl dokonale využít svůj šarm a charisma a okouzloval tak něžnější pohlaví. Hitler však – přestože si potrpěl na dobrou pověst lidí ze svého nejbližšího okolí a nesouhlasil s takovým počínáním – jako by tento fakt vůbec nebral na vědomí.

Himmlerův synek

Jedním z nezanedbatelných důvodů jeho hladkého kariérního postupu byla značná přízeň, které se těšil u šéfa SS Heinricha Himmlera. Fegeleinova chlapecká tvář a jeho podlézavé chování údajně zapříčinily, že jeden z nejmocnějších mužů třetí říše ho měl v lásce jako vlastního syna. Dokladem toho je přidělování speciálních úkolů (často souvisejících s jezdectvím), nejlepších zaměstnanců, a údajně i velkorysých dotací.

Himmler držel nad Fegeleinem ochrannou ruku i během jeho působení v Polsku. V té době bylo proti němu vzneseno několik obvinění, mimo jiné i z „vraždy z chamtivosti“; všechny však říšský vůdce SS smetl pod stůl. Když utrpěl Fegelein na východní frontě v roce 1943 zranění, nejvyšší velitel SS se zasadil o to, aby se jeho oblíbenec dostal domů, kde pro něj vyhradil „teplé“ místo v kruhu Hitlerova štábu. Fegelein je tak jedním z nejkřiklavějších příkladů, jak daleko to i relativně mladý člověk mohl v třetí říši dotáhnout, pokud byl dostatečně průbojný a dokázal si získat přízeň těch nejmocnějších.

Na podvečerní zářijové obloze spatříme kromě hvězd a souhvězdí nastupujícího podzimu pouze jedinou jasnou planetu. Nažloutlý Saturn v souhvězdí Hadonoše nízko nad jihozápadem si však dlouho neužijeme – za horizontem se totiž ukryje ještě před půlnocí. Další planety přinese až ranní nebe. Jako první se nad východem zjeví výrazná Venuše a od druhé poloviny září ji budou následovat i naoranžovělý Mars a o něco méně nápadný žlutobílý Merkur. 

Od 16. do 20. září se přitom právě v této části ranní oblohy odehraje několik zajímavých setkání: 16. a 17. září dojde k poměrně těsnému přiblížení Merkuru a Marsu – bude je dělit úhlová vzdálenost cca 0,3°. V následujících dnech se v jejich blízkosti objeví i úzký srpek ubývajícího Měsíce a kompozici pak doplní zářivá Venuše a jasná hvězda Regulus ze souhvězdí Lva.

Podzimní rovnodennost

Slunce letos protíná nebeský rovník již 22. září. V ten den nastává podzimní rovnodennost. Podle svého názvu se úkaz vyznačuje tím, že den i noc trvá stejně dlouho, tedy 12 hodin.

To však není tak úplně pravda, protože v důsledku refrakce slunečního světla v zemské atmosféře a díky tomu, že má kotouček Slunce zhruba 1 stupeň, trvá den podzimní rovnodennosti o zhruba 10 minut déle než noc. Přestože nám podzim úředně i občansky začne 22. září ve 22 hodin a 3 minuty, letní čas ještě potrvá o měsíc déle tak, aby to bylo ve shodě s ostatními evropskými zeměmi. Toto uspořádání platí od roku 1996. Hodinky tak budeme na zimní čas posouvat až na konci října.

Východy a západy Slunce

22. září 2017 ve 22:01 SELČ vstupuje Slunce do znamení Vah; nastává podzimní rovnodennost a začíná astronomický podzim

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný ve druhé půlce září ráno nízko nad východem
• Venuše – viditelná ráno vysoko nad východem
• Mars – viditelný ve druhé půlce září ráno nízko nad východem
• Jupiter – nepozorovatelný
• Saturn – viditelný večer nad jihozápadem
• Uran – viditelný po celou noc
• Neptun – viditelný celou noc

Úkazy na nebi

• 5. září – Neptun v opozici se Sluncem
• 10. září – setkání Merkuru, Marsu a hvězdy Regulus ze souhvězdí Lva na ranním nebi nízko nad východem (o něco výš nad obzorem bude pozorovatelná i Venuše)
• 12. září – Merkur v největší západní elongaci (v úhlové vzdálenosti 18° od Slunce)
• 16. a 17. září – těsné setkání Merkuru a Marsu na ranní obloze za svítání nad východem (na nebi je bude dělit úhlová vzdálenost cca 0,3°)
• 18. září – setkání velmi úzkého měsíčního srpku, Venuše, Marsu, Merkuru a hvězdy Regulus ze souhvězdí Lva na ranní obloze nad východem
• 20. září – setkání Venuše a hvězdy Regulus ze souhvězdí Lva na ranním nebi nad východem (na obloze je bude dělit úhlová vzdálenost cca 0,5°)
• 27. září – setkání Měsíce, Saturnu a hvězdy Antares ze souhvězdí Štíra na večerním nebi nad jihozápadem

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Není tajemstvím, že obrázky hubených žen ovlivňují módu, vkus a také pocit spokojenosti lidí se svým tělem. Podobné snímky jsou ale takřka všudypřítomné, takže jejich skutečný vliv není lehké zkoumat.

Švýcarští vědci se proto vypravili za lidmi do vesnic v zastrčeném koutě Nikaragui, do míst, kde teprve nedávno zavedli elektřinu. Místní lidé prakticky nebyli v kontaktu s televizí, která je dnes hlavním médiem módy a vkusu. Jsou proto perfektními „pokusnými morčaty“ pro výzkum vlivu médií na vkus a ideál krásy.

TIP: Barva vlasů a inteligence: Jak jsou na tom blondýny s IQ?

Výzkumníci vybrali 80 dobrovolníků, mužů i žen. Polovině z nich ukazovali snímky s hubenými ženami, druhé půlce s ženami při těle. Za pouhých 15 minut se u těchto lidí změnil ideál krásy. Posunul se buď směrem k hubeným anebo ke kyprým, podle toho, jaké snímky kdo viděl.

Mezinárodní společnost profesionálních svatebních fotografů ve spolupráci se svatebním portálem Junebug Weddings již od roku 2008 pořádá fotografickou soutěž o nejlepší svatební fotografii roku. Prohlédněte si výběr 15 nejlepších snímků, které se urodily v letošním roce.

Jedna z nejpůsobivějších českých kreací si před pěti lety vysloužila titul Zahrada roku. Obklopuje sto let starou vilu Sněženka v pražské Zbraslavi. Na první pohled přitom vypadá, jakoby se o ni nikdo nestaral. 

„Skutečně to tak má vypadat, protože opravdu místo toho, abyste každý týden museli vytáhnout sekačku, kocháte se tím, který pták či motýl se zrovna v místě vyskytuje,“ vysvětluje krásu zelené plochy zahradní architektka Jana Pyšková. 

Jana Pyšková navrhuje zahrady už třetí dekádu a patří mezi špičky v oboru. Miluje přírodní zahrady, které vypadají, jakoby u domu existovaly od nepaměti. Naopak nemá ráda přísně upravovaný trávník a vysazuje ho jen na důrazné přání klientů. „Je to dřina, protože ho musíte od května do konce července určitě dvakrát týdně sekat a hnojit, což jsou na běžnou rodinnou zahrádku desítky kil hnojiv, prostředků proti houbám a tak dále. Znamená to tedy peníze, hluk a také spotřebu vody – úplně nesmyslnou,“ vysvětluje svůj postoj k trávníkům Pyšková.

Jezírko i ovocné stromy 

Zahrada však není levná záležitost. „Měla by stát asi deset procent ceny domu, aby byla dobrým okolím a pokračováním zázemí konkrétního obydlí,“ říká Pyšková. Ve skutečnosti  to tak podle architektky ale nefunguje a Češi se děsí, už když mají do zahrady investovat tři procenta z ceny domu. Najdou se ale i majitelé, kteří do zahrady vloží dokonce víc než do domu a její cena se klidně pohybuje hodně přes milion korun. 

Odpočinek prezidenta Beneše 

Stejně jako jsou pojmem prvorepublikové vily, zůstávají jím i jejich zahrady. Jedna z nejkrásnějších patří k vile prezidenta Beneše v Sezimově Ústí. Zaujme již rozlohou a samozřejmě i architekturou, kterou navrhl známý zahradní architekt Otokar Früchlinger. Dnes sem občas jezdí na jednání český premiér a jednou za měsíc se krásami zelené přírody může kochat i veřejnost. 

TIP: Vila manželů Benešových se otevře o víkendu návštěvníkům

„Zahrada vznikla v anglickém krajinářském stylu a k vidění je zde řada zvláštních prvků jako pergola, altánky, amfory a různé menší plastiky. To vše vytváří menší zákoutí, která místu dodávají charakteristický romantický ráz,“ vysvětluje Andrea Šlechtová, průvodkyně Benešovou vilou.  

Starat se o zahradu patřilo k ušlechtilým koníčkům, který si Benešovi rozhodně užívali. Pěstovali tu růže a paní Hana si v místě hýčkala jednu skalku. Dalo se tam i sportovat a v místě se dodnes zachoval tenisový kurt, na kterém si kdysi zahrál i Vlasta Burian. 

S dešťovkou a bez hnojiv 

Můžeme také u zahrad současnosti mluvit o určitých trendech? „Dnešek je do určité míry návratem k zahradničení před řekněme sto lety. Tehdy lidé zachytávali dešťovou vodu, necpali hnojivo někam, kam nemuseli, nesázeli nesmyslně rostliny tam, kde se jim nedařilo... Velkým trendem k staršímu zahradničení je dnes i pěstování jedlých věcí,“ shrnuje Jana Pyšková. 

Zahradní architekti všech dob i stylů se každopádně shodují minimálně v jedné věci: Zahrady domů a vil představují další zelené „pokoje“, do nichž je potřeba investovat a starat se o ně. Vložené úsilí se ovšem rozhodně vyplatí, jak potvrzují majitelé nejhezčích českých zahrad dneška. 

Rok 1917 byl pro ruské impérium zlomový. Proběhly v něm dvě revoluce - první únorová svrhla cara a druhá říjnová nastolila nový režim. Jedním z důsledků tohoto vnitropolitického chaosu a nestability bylo i zhroucení východní fronty. Rusové nakonec v listopadu toho roku požádali o uzavření příměří, které bylo podepsáno 15. prosince toho roku. 

Koho zachytil fotoaparát? 

Krávy, ovce, kozy, období dešťů, období sucha. Tak by se dal jednoduše a ve zkratce charakterizovat věčný koloběh života Masajů, jejich hodnoty a smysl života.

Vyvolený lid v koloběhu vody a sucha

Původ Masajů je částečně zahalen tajemstvím. Neznalost písma a chybějící písemné záznamy značně ztěžují archeologům a etnografům pátrání v dávné minulosti nejen samotných Masajů, ale i ostatních afrických národů. Nejpravděpodobnější se však zdá být, že do své současné vlasti přišli z oblastí jižního Súdánu. Sami Masajové tvrdí, že je stvořil bůh Engai a dal jim k dispozici veškeré pastviny na Zemi a stáda dobytka k tomu. Pokládají se za vyvolený lid boží a odtud pramení jejich neuvěřitelná hrdost nejen vůči všem černochům, ale také vůči bělochům. Ke svému okolí se chovají zdrženlivě, někdy až upjatě, ale zároveň suverénně.

TIP: Královny africké savany aneb Žirafí bojovníci s něžným pohledem

Prostory, které dnes Masajové převážně obývají, jsou bezvodé travnaté stepi, savany a trnitý buš bez pravidelných srážek. Tyto plochy jsou nevhodné pro zemědělství, ale vyhovují nomádskému způsobu života spojenému s chovem skotu. Přesto jsou Masajové na řekách, pramenech či studnách závislí a často ženou svá stáda dvakrát týdně napojit k vodě, a to i desítky kilometrů daleko. Jindy zase ženy transportují vodu v nádobách na zádech oslů. Když i tyto vzdálené zdroje vody vyschnou, musí se všichni přestěhovat na vlhčí místa. Veškerý proviant, kterého není mnoho, naloží na osly a opustí svůj dočasný domov, aby se sem s příchodem dešťů znovu vrátili.

Mnohoženství a péče o dobytek

Společenský život Masajů je postaven na oddělené výchově chlapců a děvčat a na věkovém kastovním uspořádání. Chlapci a děvčata v dětském věku žijí se svojí matkou v chýši, která je postavena z proutěného pletiva a směsi bláta a kravského trusu. Chýše stojí uvnitř kruhové ohrady, kde ve vlastních „domech“ bydlí i ostatní otcovy ženy s dětmi.

Celý komplex ohrad a chýší, zvaný enkang, je na ochranu před lvy a hyenami obehnán hustým plotem z trnitých větví. Všechny vchody do ohrady, jichž bývá několik, se na noc či v době ohrožení uzavírají navršením trnitých větví z buše. Chýše v ohradě jsou pak rozmístěny podle staletími daného vzorce. První žena žije i se svými dětmi v chýši, která je postavena vpravo u hlavního vchodu do ohrady. Jestliže má její manžel i druhou ženou, pak její chýše stojí vlevo od vchodu. Třetí žena bydlí v chýši vpravo vedle ženy první a tak dále. Prostě přímo ideální seskupení pro to, aby se Masaj nespletl, kde strávil poslední noc. Stačí si jen pamatovat: Včera v noci jsem byl vlevo, zítra jdu doprava a pozítří musím zase doleva, jen o kousek dál.

Ve středu velké kruhové ohrady je umístěna ještě jedna menší ohrada, kam je na noc zaháněn dobytek. Na rozdíl od lidí se tak dobytek těší dvojité ochraně. Jeden muž vlastní okolo 75 krav, stejný počet ovcí a koz a k tomu ještě asi deset oslů. Všechna zvířata jsou přes noc natěsnána v této malé ohradě. Zvláštní péče je věnována kůzlatům a jehňatům – ty tráví noc uvnitř chýší.

Jídlo, které se nekazí

Hlavní potravou všech Masajů zůstává dodnes kravské mléko smíchané s krví. Krev získávají tak, že ze vzdálenosti jednoho metru nastřelí krátkým šípem krční žílu živého dobytčete, kterou před tím provazem zaškrtili. Vytékající krev zachycují do připraveného kalabasu – nádoby z tykve. Aby se krev v tykvi nesrazila, rychle ji míchají tenkým prutem a krevní sraženina, která se na prut přichytí, je největší pochoutkou masajských dětí. Krev pak dospělí smíchají s čerstvě nadojeným mlékem a výživný nápoj je připraven ke konzumaci. Kráva je tak vlastně pro Masaje pochodující spižírnou a lednicí dohromady. Zásoby se nikdy nevyčerpají a v panujícím horku nikdy nezkazí.

Tradice nepoddajného etnika

Ze všech původních afrických domorodců si Masajové, i přes masivní tlak civilizace na země třetího světa, nejcíleněji uchovávají své tradice. Respektive se o to snaží. V odlehlých částech „nekonečných“ savan se jim stále daří zachovat původní způsob života nomádských pastevců. Ne však už tam, kde se dostali do přímého kontaktu s civilizačními vymoženostmi. Tam se z nomádů pozvolna stávají usedlíci, kteří se věnují mimo chovu dobytka také zemědělství a rádi cestují do okolních měst za nákupy. Ženy nakupují na místních tržištích ovoce, mouku a rýži, prodávají své korálkové ozdoby turistům a muži se potulují po místních barech. Po několika dnech strávených ve městě se vracejí zpět do divočiny.

Masajové žijící v Keni dnes patří mezi nejbohatší etnikum. Peníze nemají uložené v bankách, ale v dobytku. Ostatní kmeny jim závidí a často je proto odsuzují. Trnem v očích je i jejich nezvladatelnost – „divokost“ a neochota přizpůsobit se zákonům civilizace.

Masajové a ochrana přírody

Pro dřívější správu britské kolonie či pro současnou vládu Masajové byli a jsou zdrojem nikdy nekončících problémů. Zdánlivá harmonie mezi Masaji a divokou zvěří je jen klišé. Masaj si divokých zvířat nevšímá prostě proto, že jejich masem opovrhuje. Tam, kde žijí Masajové, je populace lvů silně zdecimovaná, neboť šelmy představují pro jejich dobytek hrozbu. Fakt, že museli opustit území nově vzniklých národních parků, vedl Masaje do permanentního konfliktu se strážci rezervací. Například v národním parku Ambosleli pod Kilimandžárem, na protest, že museli opustit srdce oblasti a byli tak odříznuti od stálých pramenů vody, začali Masajové v parku vyvražďovat vzácné nosorožce a lvy. Situace se částečně uklidnila až po uskutečnění finančně náročného projektu – vybudování vodovodu a svedení vody pro dobytek za hranice parku.

Kompromisem skončilo i vysídlení masajských rodin z kráteru Ngorongoro v Tanzanii. Jezero Magadi na dně kráteru zůstává v období sucha jediným vodním zdrojem v širokém okolí a Masajům sem byl povolen vstup s dobytkem pouze v případě, že všechny jiné zdroje vody už vyschly. „Napojit a ven!“ zní vládní nařízení. Přísné regule ochránců přírody mají své opodstatnění. Snem každého Masaje je vlastnit co nejpočetnější stádo dobytka a neznají v tom hranici. Přemnožený skot má neblahý vliv na přírodní prostředí, v okolí napajedel a stálých sídel pak přímo destruktivní. Zem je pod kopyty stád doslova rozprášena po okolí a příchod těžkých dešťů už jen zkázu dokončí. Destrukce krajiny je přímo úměrná rostoucí masajské populaci a jejich stád.

Výraznou měrou na ekologii se podepsal i přechod nomádského způsobu života na usedlý. V některých oblastech v Keni byly pozemky přeměněny na tzv. group ranches a rozděleny mezi jednotlivé masajské klany. Odpovědnost tak byla přenesena přímo na samotné Masaje s očekáváním, že toto opatření povede k ohleduplnějšímu využívání krajiny. A výsledek? Stav dobytka neklesá, dokonce roste. Jsou zakládána stále nová a nová obilná pole a ranče jsou ohrazovány drátěnými ploty, což negativně ovlivňuje volnou migraci divokých zvířat. Dočasným řešením se zdá být předání parků, které leží na masajských území, do částečné samosprávy samotným Masajům s podílem na zisku z turistického ruchu, ale hlavně na stálém tlaku ochránců.

Budoucnost s civilizací

Navzdory tomu, že každý etnograf a většina „dobrodruhů“ by si pokrytecky přála, aby přírodní národy žily stále v době kamenné, tlak civilizace je neúprosný. Africká „kultura luku a šípu“ rychle mizí. I Masaj žijící kdesi v odlehlé tanzanské buši, si rád poslechne rádio, pohovoří prostřednictvím mobilního telefonu s přítelem a rád se nechá od turisty za peníze vyfotit. Také mu není proti mysli zajet si do města na pivo a obléct se na to do slušivého kvádra, aby nebyl ostatním pro posměch. Budoucnost Masajů leží především v jejich rukou. Kdyby chtěli, tak se civilizaci ubránit dokáží. Potenciálu hrdosti na to v sobě mají dost. Jenže kmenová zásada „opovrhování“ civilizací a prací jako takovou už dávno vzala za své.

Stavba a život v masajské chýši

Výstavba nového domova je záležitostí žen. Na vybraném místě žena nejprve vyznačí půdorys budoucí chýše – obdélník o velikosti 3×2 metry – a pak na něj navrší kravský hnůj. Řídká mrva změkčí tvrdou lateritovou zem, do níž pak stavitelka v pravidelných vzdálenostech snadněji zatluče asi dva metry vysoké dřevěné tyče. V místě budoucího vchodu ukotví dva silnější kmeny, či bambusy. Na takto připravené budoucí stěny chýše připevní ohebné a kůry zbavené slabé větve a ohne je do pravého úhlu, čímž vytvoří základ pro střechu. Následně nashromáždí větší množství tenkých ohebných větví a proplete je mezi stávajícími, čímž vytvoří husté síto.

Poslední fáze stavby je přímo delikátní. Do dřevěného pletiva žena holýma rukama vetře a na celý povrch v několika vrstvách naplácá směs kravského hnoje a hlíny. Na takto připravenou hrubou stavbu pak rozetře řídkou mrvu a vše pečlivě uhladí. Slunce pak celou stavbu vysuší a promění v tvrdou, dešti odolnou chýši. Tak tomu říkám „vůně domova“...

Každá chýše je uvnitř rozdělena proutěnými přepážkami na tři malé místnosti. Jedna slouží jako ložnice pro muže, druhá pro ženu s dětmi a třetí je společenská místnost. Tady masajské ženy vaří na otevřeném ohništi a na noc sem berou malé ovečky a kůzlata, k nimž se chovají stejně jako k vlastním dětem. Vchod je tak úzký a nízký, že se jím člověk stěží protáhne dovnitř.

První roky po Vítězném únoru 1948 byly pro československé komunisty zvláštním obdobím. Mnozí z nich získali do té doby nevídanou moc a možnosti prosazovat své budovatelské vize. Na druhou stranu se už od podzimu mohli všichni důvodně obávat toho, že své postavení ze dne na den ztratí. Podobně jako v dalších zemích takzvaného východního bloku se totiž i v Československu začala aplikovat Stalinova poučka o zostřování třídního boje. Pro členy KSČ to znamenalo, že i uvnitř jejich strany musí působit vnitřní nepřítel.

Vnitřní nepřítel

Hon na čarodějnice vyústil do řady inscenovaných procesů, z nichž největší byl monstrproces proti vedení „protistátního spikleneckého centra“ v čele s Rudolfem Slánským, který skončil v listopadu 1952 uložením jedenácti trestů smrti. V návaznosti na něj proběhly hlavně během roku 1954 další politické procesy s vysoce postavenými funkcionáři KSČ. Patřil k nim i proces s takzvanými slovenskými buržoazními nacionalisty, do jejichž čela byl postaven Gustáv Husák.

Veřejné tažení proti slovenskému buržoaznímu nacionalismu začalo zdánlivě nečekaně na jaře 1950, ale uvnitř KSČ a Státní bezpečnosti se připravovalo již řadu měsíců. Po roztržce SSSR s Titovou Jugoslávií přicházely z Moskvy během roku 1948 zprávy o nebezpečné úchylce, buržoazním nacionalismu. Předsednictvo ÚV KSČ začalo hledat projevy buržoazního nacionalismu na Slovensku. Někteří slovenští komunisté totiž odmítali úplnou centralizaci státu a o určitých otázkách si chtěli rozhodovat sami v Bratislavě. Toto pojetí razili hlavně funkcionáři takzvaného povstaleckého vedení (Husák, Šmidke, Novomeský), kteří od konce roku 1943 řídili činnost Komunistické strany Slovenska (KSS) v domácím odboji a po válce zastávali vedoucí funkce ve Sboru pověřenců – jakési slovenské vládě.

Slovenští komunisté, kteří byli v době Slovenského národního povstání buď ve vězení, nebo byli méně významní, ale kteří po válce pronikli do ústředních orgánů strany (Široký, Bacílek, Bašťovanský), zastávali leckdy protichůdná, centristická stanoviska. Atmosféra uvnitř KSS nebyla po únoru 1948 dobrá. Zvláště mezi Viliamem Širokým a mladším a vzdělanějším Husákem probíhaly ostré diskuze, v nichž Husák svým věcným až chladným způsobem argumentace zpochybňoval či dokonce odmítal některé Širokého návrhy přivážené z Prahy.

Přiznání viny

První přípravy procesu začaly probíhat po příchodu sovětských poradců Lichačeva a Makarova do Československa v roce 1949. Tehdy byli zatčeni první straničtí funkcionáři, kteří byli donuceni k účelovým výpovědím potvrzujícím existenci „buržoazněnacionalistické“ skupiny mezi slovenskými komunisty. Vše nasvědčuje tomu, že Husákovo jméno se v protokolech vyšetřovatelů začalo objevovat na objednávku Širokého. V březnu 1950 předala StB Gottwaldovi hotovou zprávu o chystaném nebezpečném celorepublikovém spiknutí s centrem v Bratislavě s přímým napojením na jugoslávské a maďarské zrádce.

Všichni obvinění se káli, Husák dokonce nechal zveřejnit svou sebekritiku v hlavním ideologickém stranickém časopise Nová mysl. V textu precizně vyjmenoval sérii svých nacionalistických chyb a prohlásil, že se touto politikou dostal na kluzkou cestu do propasti služebníků reakce a imperialismu. Husák dokonale ovládal řeč komunistické moci a současně se zachoval jako pravověrný komunista: ukázněně se podrobil rozhodnutím vedení strany.

Po disciplinovaném přiznání viny došlo na odvolávání z funkcí. V březnu 1950 byl z funkce ministra zahraničí odvolán Vladimír Clementis, o dva měsíce později ztratil Husák funkci předsedy Sboru pověřenců. Zatčen však byl až v únoru 1951, protože zprvu byl buržoazní nacionalismus hodnocen jako politicko-ideologická úchylka, nikoliv jako kriminální zločin nejtěžšího kalibru.

Nekonečné a kruté výslechy

Klasicistní Zámek Koloděje stojí na východním okraji Prahy. Toto dnes poklidné místo má za sebou pohnutou historii. Státní bezpečnost zde v podzemních prostorách zřídila improvizované vězení pro zhruba třicet vedoucích komunistických funkcionářů zatčených v lednu a únoru 1951. Podmínky v narychlo upraveném, nevytápěném a neosvětleném sklepení kolodějského zámku, kam byl převezen i Husák, byly nelidské. Vyšetřovatelé StB zde byli takřka neomezenými pány. Anatomie vedení výslechů je dostatečně známá. Pokud se vězeň odmítal podepsat pod smyšlená obvinění, přicházelo „gestapácké“ násilí kombinované s trvalým psychickým trýzněním.

Gustáv Husák později praktiky v kolodějské mučírně popsal takto: „Desítky dní a nocí jsem musel chodit po cele, při výsleších stát, mnohokrát jsem musel být v temnici a spát na holé podlaze…byl jsem bit, škrcen a zraněn na krku při výslechu.“ Vzpomínal, že „tři dny a tři noci nepřetržitě stál na nohách (70 hodin) a za sedm dní a sedm nocí mohl spát čtyřikrát dvě hodiny, které byly přerušované buzením a vstáváním“.

Výslechy ukončila StB ve chvíli, kdy vězně zlomila a donutila podepsat přiznání. Navzdory týrání byl Husák ochoten připustit nanejvýš některé politické chyby. Husákovo vzdorování však mělo své limity vymezené trvalou manipulací, bezvýchodností situace i oddaností straně. V březnu 1954 podepsal definitivní verzi výslechového protokolu.

Odsouzení a rehabilitace

Gustáv Husák dostal za velezradu a sabotáž doživotí. Výkon trestu nastoupil nyní už bývalý člen KSČ ve slovenské věznici Leopoldov. Tato někdejší pevnost byla vedle jáchymovských lágrů jedním z nejtvrdších zařízení v Československu. Komunista Husák zde byl běžně ve styku, ať už jako spoluvězeň nebo spolupracovník, s mukly odsouzenými za protikomunistický odboj, udržoval však s nimi korektní vztahy, alespoň podle vzpomínek některých z nich.

TIP: Heliodor Píka: Justiční vražda nepohodlného generála

Jako gesto humanismu a důkaz dovršení cesty k socialismu byla v roce 1960 vyhlášena rozsáhlá amnestie, která se týkala i vybraných politických vězňů. Na jmenném seznamu schváleném politbyrem ÚV KSČ byl i Gustáv Husák. V té době už v rámci KSČ pracovali i za účasti historiků-komunistů rehabilitační komise, které měly revidovat rozsudky z politických procesů s komunistickými funkcionáři. Komise přes prvotní odpor Viliama Širokého a prvního tajemníka ÚV KSČ Antonína Novotného nakonec plně rehabilitovala jak Husáka, tak ostatní odsouzené. Gustáv Husák, tento pragmatický a zaťatý slovenský Robespierre, mohl začít pracovat na svém návratu do velké politiky.

Když přijde řeč na generály v první linii, vybaví se mnoha lidem propagandistické fotografie Heinze Guderiana řídícího z obrněného vozu postup německých tanků Francií nebo Erwina Rommela a Bernarda Montgomeryho, kterak udílejí rozkazy v dunách severoafrické pouště. Ani jeden z těchto slavných vojevůdců v bitevní vřavě nezemřel, mnozí další ale sdíleli osud milionů obyčejných vojáků, kteří padli na svých bojových pozicích. Je poměrně překvapivé, že přesné počty mrtvých generálů nejsou u většiny válčících zemí dodnes přesně známy. Jistě však víme, že největší ztráty v nejvyšším velitelském sboru měla třetí říše a Sovětský svaz – obě země přišly podle nejnovějších výzkumů o více jak 400 generálů.

V pomyslném žebříčku by dále následovala Čína (zhruba 300) a Japonsko (přibližně 150). Naproti tomu je skoro až s podivem, že například Spojené státy americké ztratily během druhé světové války necelou dvacítku generálů. Výše uvedená orientační čísla pochopitelně nezahrnují pouze ty, kteří padli přímo na frontové linii nebo v boji muže proti muži.

Mnozí generálové podlehli nepřátelskému bombardování, útokům partyzánů, byli popraveni jako zajatci nebo zůstali nezvěstní. Další zemřeli při leteckých či automobilových nehodách, kvůli náhlým zdravotním obtížím. Kromě toho je třeba připomenout, že mnoho především německých a sovětských generálů bylo z různých důvodů popraveno vlastním režimem.

Výstřely na konci války

Dne 30. března 1945 jel generálmajor Maurice Rose (1899–1945), velitel americké 3. obrněné divize, v koloně několika dalších vozidel k frontové linii. Na krajinu v okolí německého Padebornu již pomalu padala tma, když se Američané ocitli pod palbou. Osádky dvou džípů včetně generála se rychle ukryly v příkopech, když vtom dostal v čele jedoucí tank přímý zásah, který jej vyřadil z boje. Bylo zřejmé, že jde o dobře připravenou německou léčku, a tak vojáci znovu naskákali do svých vozidel a pokusili se ujet.

Sjeli ze silnice, přejeli přes pole a po chvíli na cestu znovu najeli. Vtom si ale všimli, že je obsazená skupinou německých tigerů. Řidič prvního amerického vozidla sešlápl plyn a džíp proklouzl podél německého obrněnce do bezpečí. Vůz generála Rose ale neměl tolik štěstí. Tiger se totiž otočil a ve snaze zatarasit únikovou cestu přimáčkl právě projíždějící auto ke stromu.

Poté se otevřel poklop na věži a velitel obrněnce s namířenou zbraní ihned vyzval tři Američany, aby se vzdali. Okamžitě si také všiml generálovy pistole a nervózně mu přikazoval, aby ji odhodil. Není zcela zřejmě, zda se Maurice Rose pouze rozhodl Němce uposlechnout, nebo se pokusil svou zbraň použít, pohyb jeho ruky jej ale nejspíše stál život. Tankista totiž několikrát vystřelil a minimálně jednou zasáhl generála do hlavy, čímž jej na místě usmrtil.

Zbylým dvěma Američanům se podařilo utéct a o celé události podat svědectví, takže se pak na místo mohli s posilami vrátit a vyzvednout tělo svého velitele. Maurice Rose pohřbili v Ittenbachu vedle vojáků, kterým velel. Rose se stal druhým a posledním americkým divizním velitelem zabitým na evropském válčišti. Tím prvním byl brigádní generál James Wharton, velitel 28. pěší divize, kterého 12. srpna 1944 zabil německý odstřelovač během inspekce na frontě. Stalo se tak jen několik hodin poté, co Wharton přebral nad divizí velení.

Planeta Mars už pomalu přestává být nedosažitelným cílem. Poté, co svůj úmysl přistát na povrchu Marsu ohlásily soukromé společnosti i některé státy, se konečně rozhoupala i americká agentura NASA.

Podle nových zpráv v NASA plánují misi v ceně mnoha miliard dolarů pro rok 2026, která zahrnuje dopravu vzorků hornin z povrchu rudé planety. Pokud se NASA povede dodržet časový plán, měly by se vzorky z Marsu dostat na Zemi v roce 2029. Nic takového se zatím lidstvu nepodařilo, takže by to byl ohromující úspěch.

První fáze této připravované mise, která nese provizorní jméno Mars 2020 rover, bude spočívat ve vyslání robotického roveru na povrch rudé planety, kam by měl dosednout v roce 2021. Rover bude na Marsu vrtat a skladovat vzorky v zásobárnách na povrchu Marsu.

Komplikovaný návrat z Marsu

Na sklonku roku 2026 vyrazí k Marsu druhý, menší rover, který tam přistane v létě 2027. Tam posbírá vyvrtané vzorky a doveze je k návratové kosmické lodi Mars Ascent Vehicle (MAV).

TIP: Jak dlouho trvá cesta na Mars? Kdo se tam dostal nejrychleji?

Kosmická loď MAV odstartuje z povrchu Marsu, setká se s další kosmickou lodí na oběžné dráze Marsu a pak vzorky vyrazí směrem k Zemi. Přistát by měly v létě 2029. Jak se zdá, v příštích letech nás čeká závod vládních kosmických agentur a soukromých kosmických společností o první vzorky z rudé planety.