Soutěžící musí během klání „Spicy King“ během 60 sekund pozřít co největší množství pálivých papriček. Po celou dobu jsou navíc polonazí ponořeni v kádi naplněné vodou a pálivým chilli. Šampionát, který se minulý měsíc konal v čínském Ningxiangu, ovládl borec Su, který během vyměřené doby zvládl sníst patnáct kousků pálivého potěšení.

Když byl dobyt Nový svět a evropská impéria si začala na mapě rozdělovat kontinenty, objevila se idea „vznešeného divocha“, kterou propagoval například filozof Michael de Montaigne. Čistí, civilizací neposkvrnění lidé měli obývat panenské pralesy, jež se podobaly pozemskému ráji před prvotním hříchem Adama a Evy. Tito krásní a přirození jedinci měli žít zcela v souladu se zákony přírody, uchráněni před civilizačními vlivy v podobě majetku, moci a organizované společnosti. Byly to dokonalé boží děti, a pokud činily něco špatného, pak šlo o pouhý důsledek jejich nevědomosti, nikoliv o zlý úmysl. 

I když dávno před Montaignem přicházely především z Oceánie a Nové Guineje první zprávy o lovcích lebek a o krvavých obřadech, koncept ušlechtilého divocha pevně zakořenil a svým způsobem přežívá dodnes. Nejeden člověk žijící v moderním městě věří, že kontakt s přírodou bez vlivu civilizace má na naše mravní kvality pozitivní vliv. Pravda je však taková, že pojídání nepřátel – nebo dokonce členů vlastního kmene – je typické právě pro etnika s minimálním technickým pokrokem. 

První byli neandertálci

První důkazy o kanibalismu máme už z období před 100 tisíci lety z neandertálských sídlišť v jihofrancouzském Marillac, kde se našly roztříštěné lidské kosti s vycucaným morkem. Podobně „upravené“ zbytky koster byly objeveny ve 40 tisíc let starém osídlení v belgické jeskyni Goyet. Nevíme, zda ostatky patřily nepřátelům, přátelům, či příbuzným a jaký byl smysl pojídání jejich těl. Šlo o rituál, který měl přenést sílu ze zabitých bojovníků? Bylo to uctění zesnulých předků? Nebo jen obyčejné vylepšení jídelníčku, jenž nebyl právě bohatý na maso? Mnoho otázek, žádné odpovědi. 

Klíč k porozumění kanibalismu nám však může poskytnout studium současných kmenů žijících v izolaci, především na Nové Guineji. Najít podobné komunity je dnes téměř nemožné: Už proto, že jakmile do jejich řad zavítají první antropologové, započne neodvratný proces jejich zániku a s ním i kolaps tradičních rituálů. Vyvozování poznatků o minulosti ze současného stavu představuje navíc vědecky velmi ošemetný postup a experti jsou při vytváření analogií značně opatrní. Přesto se vyplatí těmito společenstvími zabývat. 

Tak trochu paranoia

Posledními lidmi, kteří se podle našich znalostí kanibalismu běžně oddávají, jsou příslušníci kmene Korowai na Nové Guineji. Asi tři tisíce jich žijí v jihovýchodní části ostrova, která v současnosti čelí indonéské okupaci. Přežívají v hluboké džungli, kde v období dešťů spadne každý měsíc průměrně 800 mm srážek a kde vlhkost vzduchu nikdy neklesá pod 90 %. Kromě pojídání lidí proslulo zmíněné etnikum i mnoha dalšími zvláštnostmi. Obydlí si například staví vysoko na stromech, jako ochranu před nepřáteli: Množství vražd je tam extrémní a mírná paranoia představuje základní způsob myšlení, který zaručuje přežití. 

Ne všichni lidé Korowai jsou samozřejmě kanibalové. Část kmene opustila pod vlivem misionářů, centrální indonéské vlády a především mnoha lákadel civilizace tradiční způsob života a usadila se na mýtinách v dřevěných domech. Pro nově přesídlené komunity se stal kanibalismus přežitkem – a vytrácí se z nich stejně rychle, jako se dostává ke slovu moderní západní oblečení, televize, cukrovka a HIV. 

Na přístupných místech, kam dosáhne ruka zákona, se už vraždy neřeší kmenovou válkou nebo odškodněním v podobě několika prasat, ale – v lepším případě – soudem a vězením. Jeden z antropologů, který kmen Korowai studoval, zaznamenal vzpomínky jeho členů z 90. let 20. století, kdy se poprvé setkali s mocí centrální vlády. Domorodce, jenž zavraždil svého švagra, zatkli policisté – a s ním i náčelníka a další významné osoby. Všichni pak museli celou noc stát v rybníce plném pijavic, válet se v plechových sudech a pojídat zvířecí výkaly smíchané s tabákem a chilli papričkami. Zprávy o podobných událostech se rychle rozšířily do všech „civilizovaných“ komunit Korowai a klasické vyřizování účtů se rychle vytratilo.  

Všude jsou čarodějové

Část kmene však stále žije tradičně a kontakt s vnějším světem se snaží minimalizovat. Právě v této izolaci přitom přežívá jedna z prastarých tradic – lov čarodějů. 

I když pomineme úkladné vraždy, sužuje tradičně žijící lid Korowai nesmírně vysoká úmrtnost. Džungle je zamořená parazity a nemocemi, elefantiáza, malárie a tuberkulóza představují všudypřítomné nebezpečí, jemuž se nelze vyhnout. Jen málo domorodců se dožije středního či vyššího věku. Zmíněné „rány osudu“, jež mají původ v bakteriálních infekcích, však zůstávají pro přírodní společenství naprostou záhadou; vysvětlení pak hledají v „přirozených“ příčinách, kterým rozumějí. A právě prokletí čarodějem je vždy po ruce a dá se použít téměř na každou životní mizérii. 

Čarodějové zvaní „kakhua“ tedy představují nejvíc nenáviděný element korowaiského života – a co hůř, jsou všude kolem: Kakhua může být váš soused, který vám závidí tučné prase, může to být váš bratr, jenž by chtěl vaše manželky, a může to být dokonce i vaše dítě, které touží po pozici vůdce rodiny. Vyprávění o čarodějích není pro lid Korowai pohádkou či folklorem z dávných časů – jedná se o poučné příběhy, jež mají každého připravit na běžný život plný záludností. 

Proč by lhali?

Samozřejmě, i tito přírodní lidé vedou šťastný život, v němž zaujímá výsadní místo rodina a přátelé. Když se však něco pokazí, je třeba se mít na pozoru. Pokud někdo umírá z neznámých příčin, je vysoce pravděpodobné, že do jeho těla vstoupil kakhua. Jak americkým antropologům ze Smithsonian Institution vysvětlil jeden z domorodých nosičů: „Kakhua přichází, když člověk spí, a začne jej vyjídat zevnitř. Jenže všechno, co sní, nahradí popelem z ohniště, takže člověk neví, že ubývá. Nakonec, když už uvnitř nic nezbude, vystřelí mu kakhua do srdce magický šíp a zabije ho.“

Je však běžné, že než daný jedinec odejde na onen svět, zjistí totožnost zlého čaroděje a pošeptá jeho jméno svým blízkým – kteří se tak mohou pomstít. Vědci se pak sdílného nosiče ptali, zda umírající říkají vždy pravdu. Otázka jej na okamžik zmátla, načež odpověděl: „Jsou blízko smrti. Proč by lhali?“

Obvykle následuje rychlá a krvavá akce. Ať už je čaroděj cizinec, člen kmene, nebo dokonce rodinný příslušník, pozůstalí ho zavraždí. Pokud se na úkol sami necítí, obrátí se na některého ze známých „lovců čarodějů“, kteří obcházejí kmenová území a plní svoji povinnost ochránců komunity. Někteří mají na kontě desítky obětí a podle setkání s jedním z nich, jak jej popsal antropolog Paul Raffaele, zabíjejí bez ohledu na osobní vazby. „Sprovodil jsem ze světa několik přátel,“ svěřil se jeden z lovců. „Nelituji toho, byli to kakhua. I když mi samozřejmě někdy chybí.“

Dlouhé prase

Těla zabitých čarodějů jsou obvykle rozčtvrcena a upravena pro hostinu. Logika pomsty zní jednoduše: Když kakhua někoho sní, ostatní za trest snědí zlého kakhuu. Mozek se považuje za nejvíc ceněnou část menu a většinou ho dostane ten, kdo zasadil smrtelnou ránu. Ostatní obdrží podíl podle zásluh. Lebka a kosti se pak často vyskládají na přístupové cesty ke kmenovému území, aby příchozí viděli, jak dopadne čaroděj. 

Lidskému masu se říká „dlouhé prase“, ale podle zpovídaných kanibalů nemá s chutí vepřového mnoho společného. Jeden z nich jej přirovnal k masu kasuára, velkého nelétavého ptáka podobného pštrosovi, který se na Guineji hojně vyskytuje. Nevědomky tak potvrdil v západním světě tradované, a tudíž zřejmě pravdivé tvrzení, že lidské maso chuťově připomíná kuřecí. 

Přichází epidemie

Zatímco agresivní kanibalismus kmene Korowai se jeví jako „zdravotně nezávadný“, mnohem mírumilovnější forma pojídání lidí, kterou až donedávna praktikovali členové jiného guinejského společenství – Fore –, měla tragické následky. V přibližně dvacetitisícové populaci, žijící v hornaté východní části ostrova, byl běžný rituální kanibalismus; nesouvisel však se škodlivým působením čarodějů, ale především s uctíváním zesnulých předků. Tato praktika ovšem v 60. letech minulého století zapříčinila epidemii nemoci kuru, známé také jako chechtavá smrt. Podlehlo jí na tisíc lidí a centrální vláda zakrátko postavila pojídání nebožtíků mimo zákon. 

Obdobně jako v každé společnosti, i mezi lidmi Fore je běžné, že pokud někdo z kmene zemře, sejdou se k jeho uctění příbuzní z širokého okolí. Před padesáti lety však pohřební hostina nesestávala z vepřového a zeleniny – nýbrž z mrtvého předka. Proč přesně se popsaný zvyk vyvinul, není zcela jasné; antropologové odhadují, že mohlo jít o rituální připomínku dlouhého hladového období, jímž musel kmen projít. A aby přežil, uchýlil se k pojídání těch, kdo hladomor nepřestáli. 

Během hostiny se tělo zesnulého rozčtvrtilo a uvařilo. Zatímco muži se však obvykle masa nedotkli, nebo jej pojedli jen trochu, především mozek byl tradičně vyhrazen ženám a dětem. Ačkoliv se jednalo o vyjádření lásky k příbuzným, zadělali si rodinní příslušníci na problém: Pokud se totiž předtím u zesnulého rozvinulo degenerativní onemocnění mozku zvané Creutzfeldt-Jakobova choroba, nakazili se všichni, kteří mozek nebožtíka pozřeli. Tzv. nemoc kuru, pro niž neměli lidé Fore kromě zlé magie žádné vysvětlení, obvykle ročně zabila 2 % populace. Pozornost vědců se na ni ovšem zaměřila až s příchodem velké epidemie. 

Vražedné priony

Skupina vzácných onemocnění mozku označovaná zkratkou TSE se objevuje jak u zvířat (tzv. nemoc šílených krav), tak u lidí (zmíněná Creutzfeldt-Jakobova choroba). Ačkoliv má nákaza různou formu a průběh, mozek postiženého jedince obvykle „zhoubovatí“, vznikají v něm mikroskopické díry, zmenšuje se jeho objem a rozpadá se struktura. Odumírání nervových spojení má za následek třes, nekontrolovatelné pohyby, neschopnost usnout a u lidí vede ke změně osobnosti, k rozpadu vyšších duševních funkcí a ke ztrátě kontroly nad emocemi: Protože postižení často upadali do záchvatů nezadržitelného smíchu, dostala nemoc kuru přezdívku „chechtavá smrt“. 

Příčina onemocnění tkví pravděpodobně v tzv. prionech – infekčních částicích, jež vznikají mutací normálních prionových bílkovin, které se přirozeně vyskytují v mozku. Jejich funkce stále není zcela jasná, ale zřejmě se podílejí na vytváření nervových spojení. Zmutované priony své protějšky napadají a působí jejich rozpad, čímž se spustí nevratný a rychlý proces rozkladu mozkové struktury. 

Podle odhadů se například v USA nemoc přirozeně rozvine asi u jednoho člověka z milionu, jde tedy o relativně vzácné postižení. Pokud však priony proniknou do zdravého organismu, usadí se v jeho nervovém systému a po inkubační době (v délce několika měsíců, nebo i 50 roků) propukne degenerace mozku. Hlavním důvodem, proč v 90. letech 20. století podlehly nemoci šílených krav miliony kusů dobytka, se stala tehdejší běžná praxe dokrmování masokostní moučkou – což není nic jiného, než pomleté ostatky uhynulé krávy. 

Získaná imunita?

Stejně jako se nakazily krávy, padli nemoci za oběť i příslušníci kmene Fore. Priony jsou velmi odolné vůči vysokým teplotám (až 600 °C), takže ani vaření ostatků nezajistilo dostatečnou ochranu. A čím víc lidí na nemoc kuru zemřelo, tím víc se jich následně nakazilo. Mezi léty 1957 a 1960 se choroba značně rozšířila a vyžádala si na tisíc obětí. Od té doby, co byl vydán zákaz těla mrtvých pojídat a ostatky se normálně pohřbívají, počet nemocných výrazně poklesl – a k poslední zaznamenané smrti došlo v roce 2005.

TIP: Odpočívejte v pokoji: Podle archeologů zohavovali angličtí venkované mrtvoly

Pro genetiky však tragédie lidí Fore znamenala obrovský přínos. Dvě generace poté, co se kmen začal z epidemie pomalu vzpamatovávat, přišli vědci se zásadním objevem: Mnozí příslušníci společenství totiž získali vůči nemoci imunitu. Jejich „vylepšené“ prionové bílkoviny umějí působení svých zmutovaných „bratrů“ odolávat – škodlivé prvky jednoduše nedokážou zdravou bílkovinu zasáhnout a způsobit její deformaci.

Studie publikovaná v roce 2015 tak vyvolala velké očekávání: Už proto, že nějakou formou demence trpí podle Světové zdravotnické organizace na 48 milionů lidí. Každý rok navíc přibude 7,7 milionu diagnostikovaných případů. Pokud by se podařilo podobnou prospěšnou mutaci vytvořit uměle, mohlo by být stáří mnoha z nás mnohem příjemnější. 

1. Většina mozku „neleží ladem“

I vy jste někdy pravděpodobně slyšeli, že člověk běžně využívá jen 10 % své mozkové kapacity. Tato rozšířená nepravda má zřejmě původ v tvrzení amerického psychologa Williama Jamese, jenž na začátku 20. století prohlásil, že „průměrný člověk jen zřídka dosáhne byť jen malé části svého skutečného potenciálu“. Je záhadou, kdo k tomuto obecnému prohlášení přilepil velmi konkrétní desetiprocentní vzorec a vztáhnul jej přímo na mozek, ale faktem je, že obdoba citátu byla připisována například Albertu Einsteinovi.

Mýtu se chopila řada podnikavců, kteří přišli s množstvím knih radících, jak využít zbývajících 90 % potenciálu. Jenže lidský mozek nemá žádné nevyužité rezervy a nikdo by rozhodně nemohl žít jen s jeho fungující desetinou. Díky moderním přístrojům víme, že náš mozek stále pracuje bez ohledu na to, co právě děláme. Některé části jsou aktivnější, ale s výjimkou například mozku poškozeného nehodou se nedá říct, že by kterákoliv z jeho oblastí byla naprosto nečinná.

2. Žádné nové vrásky

Rozšířený mýtus tvrdí, že pokud se něco nového naučíte, přibude vám na mozku další záhyb. Je pravda, že lidský mozek je zvrásněný, což je dáno historickým vývojem rozumových schopností člověka. Když se lidé jako živočišný druh vyvíjeli, mozek se zvětšoval, aby dokázal pokrýt všechny vyšší funkce, jež nás odlišují od zvířat. Během tohoto dlouhodobého procesu se rostoucí mozek v naší hlavě „poskládal“. Pokud bychom vyrovnali všechny vyvýšeniny a prohlubně, zjistili bychom, že má zhruba velikost polštáře.

Na začátku lidského života v mateřském lůně je ovšem mozek hladký. Jak plod roste, zvětšuje se i mozek a v době, kdy novorozenec přichází na svět, má už tvarově zhruba stejný mozek jako kterýkoliv dospělý. Sečteno a podtrženo – v průběhu života člověku žádné další „vrásky na mozku“ nepřibývají.

3. Rozhodně ne největší

Navzdory tomu, že člověk nepatří mezi největší živočichy planety, má prý nejobjemnější mozek. Lidský mozek je skutečně velký – váží mezi 1 300 a 1 400 gramy. Existuje ale řada zvířat, která nás v tomto ohledu předčí. Například slon se pyšní zhruba pětikilovým mozkem a vorvaň je na tom ještě o tři kilogramy lépe. Na opačném pólu se nachází třeba aligátor (8,4 g) a spíše menší mozek mají i nesporně chytří orangutani (asi 370 g). Mozek malých ptáčků neváží víc než gram.

V kategorii velikosti však člověk jeden primát přece jen drží – relativní poměr mezi hmotností těla a mozku. Zatímco u ptáků je velikost mozku k tělu dána zhruba poměrem 1 : 220 a u většiny savců se závislost pohybuje kolem 1 : 180, u lidí se dostáváme k lichotivému číslu 1 : 50.

4. Mozart hlupáky nezachrání

V 50. letech 20. století přišel doktor Albert Tomatis s tvrzením, že poslouchání vážné hudby, konkrétně Mozartových skladeb, pomáhá při léčbě lidí s poruchami řeči a sluchu. Na to roku 1990 volně navázal výzkum Kalifornské univerzity vedený doktorem Gordonem Shawem. Ten pustil skupině 36 studentů jednu z Mozartových sonát a poté je nechal zpracovat IQ test. Podle Shawova tvrzení se po poslouchání Mozarta úspěšnost testovaných zvýšila průměrně o osm bodů. Zrodil se mýtus, že poslouchání klasické hudby zvyšuje inteligenci. Problém však je, že žádným jiným výzkumníkům se obdobné výsledky nepodařilo zopakovat.

5. Šedá mozková teorie

Často citované pořekadlo o šedé teorii a zeleném stromu života by se dalo parafrázovat v trochu nadnesené větě: „Mozek je šedý jen v lidských představách, ve skutečnosti hraje barvami.“

I když se totiž mozek často označuje jako šedá hmota, má ve skutečnosti také jiné barvy: vedle převládající šedé je to bílá, černá a červená. Bílá hmota se skládá z nervových vláken, která spojují buňky šedé hmoty. Takzvaná černá substance hraje klíčovou roli v řízení pohybu a je součástí bazálních ganglií. Zbarvení je dáno nahromaděním melaninu, jenž je zodpovědný i za tmavou barvu vlasů a kůže. Červená barva je v mozku zastoupena díky početným cévám. 

Když si bral stárnoucí šlechtic Heřmann Černín z Chudenic sedmadvacetiletou Sylvii Kateřinu, chtěl jediné - zplodit potomka. Přesto zůstalo i toto Heřmanovo manželství, v pořadí již třetí, bezdětné. Protože dítě nezplodil v žádném ze svých svazků, byl zřejmě nějaký zdravotní problém na jeho straně. 

Jak zplodit potomka

Problémem neplodnosti se ve středověku i v raném novověku zabývalo množství autorů z lékařského prostředí. Možnost neplodnosti nebyla vylučována u žádného z manželů, ačkoliv byla vina připisována častěji ženě. Jejím znakem měla být podoba pohlavních údů, kvalita semene muže (zda nebylo příliš horké nebo studené) či postava a barva pokožky ženy (bledost byla znamením nedostatečnosti k mateřství). Zda je žena plodná, mohlo být zjištěno např. vložením ječmene do její moči. Když do deseti dnů vyklíčilo, byla plodná.

Objevují se i rozličná vysvětlení neplodnosti (na vině mohla být např. touha ženy, a proto se dochovalo množství receptů na utišení její vášně, autoři spisů si byli ale také vědomi role, kterou při tom sehrával psychický stav ženy). Při její léčbě byl zdůrazňován především význam vhodného jídla (aby nenadýmalo) a pití, společné je i používání různých odvarů, mastí, tinktur a lázní. Ve středověku se objevují i vysloveně magické praktiky, jakými byly různé zaříkávací formule a amulety, které přetrvaly pravděpodobně ještě v 17. století.

TIP: Jak se léčila hysterie? Manželstvím, vymítáním nebo opiem!

Co se týče léků pro oba manžele, jednalo se většinou o odvar nebo prášek z nejrůznějších bylin a pro nás exotických přísad – drcených perel, vlčích varlat, sušené zaječí dělohy apod. Tyto léky měly být často kombinovány s lázní. Na konci některých receptů stála pak ovšem i zcela racionální rada v tom smyslu, že pro dosažení žádoucího účinku, by měla následovat „láska manželská“. 

Archeologové s potápěčským vybavením zaznamenali významný objev. V moři u severovýchodního Tuniska konečně nalezli dlouho ztracené starověké město, které bylo součástí římské říše.

Potápěči na dně moře objevili pozůstatky dávných ulic, památek a nádob z města, které neslo jméno Neapolis. Povědomě znějící název v překladu znamená „Nové město“ a v Římské říši ho nesla celá řada sídel.

Podle legendy tuto Neapolis na pobřeží severní Afriky pohltila obrovská vlna tsunami 21. července roku 365 našeho letopočtu, tedy již v závěru existence Římské říše. A vše nasvědčuje tomu, že se to skutečně stalo.

TIP: Co rozpoutalo zkázonosné vlny cunami během Minojské erupce?

U Kréty se tehdy odehrálo velmi silné zemětřesení a vlny tsunami zdevastovaly pobřeží Řecka, Kypru, Sicílie, Španělska, a také severní Afriky. Není divu, že tehdy pobřežní město Neapolis, které bylo centrem obchodu s rybami, možná nejvýznamnějším v celé Římské říši, zmizelo pod hladinou zdivočelého Středozemního moře.

Nová studie prokázala, že samičky hvízdalky pěnodějné (Engystomops pustulosus) se takto chrání před predátory. Dobře totiž vědí, že nejsou jediné, kdo pozorně naslouchá výrazným zvukům. Spolu s nimi číhají na méně opatrné hvízdalky i hladoví netopýři.

TIP: Metamorfózy studených obojživelníků aneb Rodinný život žab

Vedoucí výzkumu Karin Akreová z University of Texas navíc zjistila, že rychlý výběr partnera je řízen způsobem jeho milostného zpěvu. „Dámy“ si kupodivu nevybírají samečka vyluzujícího v jednotlivých intervalech největší množství „hvizdů“ a stejně tak ignorují samečky, kteří zakuňkají vždy jen jednou. Dávají jednoznačně přednost dvěma tónům. Čím déle samečci vyzpěvují, tím méně jsou však samičky vybíravé. Ze strachu, že kuňkání přiláká pozornost netopýrů, a také proto, že je čím dál těžší rozlišit volání jednotlivých samců, se často spáří s partnerem, kterého by si jinak nevybraly.

Dnes je nejpatrnější památkou na uctívání Radegasta slavná socha, která hledí z hory Radhošť. Opírá se však její umístění skutečně o historické kořeny? Možná. O Radegastově kultu na českém území nemáme přesvědčivé důkazy, pouze tradici a jisté indicie, které tuto možnost nepřímo potvrzují. Samotná Radegastova existence jako významného boha pantheonu západních Slovanů však reálná je. V porovnání s jinými božstvy, jejichž dávnou éru halí staletí, jsme o Radegastovi zpraveni o něco lépe od křesťanských kronikářů Thietmara z Merseburgu, Adama Brémského a Helmolda.

Jedna tvář, dvě jména

Centrem uctívání boha Radegasta, zvaného též Redigast či Radegost, se nacházelo v místě zvaném Retra v dnešním Německu, jež mělo ležet čtyři dny cesty od Hamburku. Zde stál na ostrově uprostřed jezera, v posvátném háji, dřevěný chrám kmene Ratarů. V základech stavby měly být uloženy zvířecí rohy, vnější stěny zdobily vyřezávané podobizny mužských i ženských božstev a uvnitř chrámu byly vztyčeny sochy, oděné do přileb a brnění, označené jmény. Kronikář Helmold také uvádí, že samotná Retra připomínala hrad s deseti branami, kam měli přístup pouze ti, kteří přišli obětovat nebo žádat věštbu. Toto místo se doposud nepodařilo lokalizovat.

Přední pozici mezi božstvy zaujímal sluneční bůh, uctívaný jako Redigast. Tak to alespoň uvádí Adam Brémský ve své kronice Činy biskupů hamburského kostela z 11. století. Toto místo i kult zdejšího boha byly však známy mnohem dříve. Bůh, kterého tu původně uctívali, byl totiž s největší pravděpodobností Svarožič, jeden z všeslovanských bohů, jenž vládl slunečnímu kotouči a zároveň měl pod palcem úrodu a plodnost. Místo, kde mu lidé přinášeli oběti a klaněli se jeho zlaté soše na purpurovém loži, se v oněch dobách zřejmě nazývalo Riedegost (Radegost). Tak o tom totiž referuje Thietmar z Merseburgu, který jako první popsal zdejší chrám a zmínil i jméno boha. Radegast to však nebyl.

Pochopitelně neznáme přesnou cestu, jak se stal ze Svarožiče Radegast. Mohla to být chyba Adama Brémského, který zřejmě vycházel z Thietmarova popisu, nebo postupem času stvořili nového boha sami jeho uctívači. A jisté není ani to, kdy k tomu mělo dojít. Jednoduše řečeno, máme příliš málo informací na to, abychom tuto záhadu rozuzlili. Faktem je, že stopy po uctívání Radegasta nacházíme na mnohem širším území a také za hranicemi dnešního Německa. Již ze 12. století jsou doloženy místní názvy připomínající Radegastovo jméno z okolí Lübecku, známe lokalitu Radegast v Lüneburku, Dolním Rakousku a v Haliči (Polsko) či českou Radhošť (Radgosť) u Vysokého Mýta a samozřejmě horu Radhošť v Beskydech. Zde si však opět nemůžeme být zcela jisti přímou souvislostí s bohem, jehož původně uctívali kdesi v Pobaltí.

Pohostinný válečník

Radegast, ať už měl jakýkoliv původ, byl bohem pohostinnosti. Původně však šlo o božstvo slumeční, které později získalo pod svůj patronát i válečnictví. Podobně jako u jiných pohanských božstev, keltských, germánských i slovanských, také Radegasta doprovázel posvátný kůň, jenž přebýval v posvátném chrámovém okrsku. Právě s jeho pomocí se vynášely věštby. Záleželo na tom, jakým způsobem kůň překračoval na zem položené kopí. Tento posvátný kůň vyrážel rovněž do bitev, což máme doloženo k roku 1068, kdy posvátné zvíře ukořistil biskup Buchard z Halbestadtu a na jeho hřbetě se z bitvy vítězně vrátil.

Radegast si žádal také oběti. Obvykle to býval hovězí dobytek nebo ovce. Avšak roku 1066, v souvislosti s povstáním proti zavádění křesťanství na pohanském území Slovanů, přinesli věřící k poctě boha Radegasta uťatou hlavu meklenburského biskupa Jana Skota, jenž byl rovněž biskupem z Glasgow. Zánik prastarého kultovního centra v Retře přišel o několik desetiletí později, ale žádné konkrétní datum nelze uvést. Musíme se proto spokojit s tím, že kult boha Radegasta zmizel v průběhu 12. století, nelze však pochybovat o tom, že v paměti lidí žil Radegast mnohem mnohem déle.

Ve vzdálenosti menší než světelný rok od supermasivní černé díry Mléčné dráhy se nalézají mladé hvězdy. Zatím ale nikdo neumí vysvětlit, jak se tam takové hvězdy mohly ocitnout.

Hvězdy vznikají zhroucením mračna kosmického plynu a prachu. Jenomže v těsné blízkosti centra Mléčné dráhy k tomu nemůže dojít. Gravitace černé díry to tam spolehlivě vyčistí dřív, než by tam nějaká hvězda mohla vzniknout.

Vedoucí výzkumu Maryam Habibi z institutu Max Planck Institute for Extraterrestrial Physics v německém Garchingu tvrdí, že když se objeví nějaké hvězdy v těsné blízkosti centra Mléčné dráhy, tak se tam musely dostat odjinud. A k tomu potřebují čas. Jenomže zmíněné hvězdy jsou tak mladé, že by to nestihly. Nedává to smysl.

Záhada mladých hvězd v centru Galaxie trvá

Odborníci si původně mysleli, že by dotyčné hvězdy mohly jen „předstírat“ nízký věk. To se může stát, když dojde ke splynutí hvězd nebo když hvězda přijde o vnější vrstvu materiálu. Habibi a spol. ale hvězdy pečlivě prozkoumali a zjistili, že jsou skutečně staré maximálně 15 milionů let.

TIP: Hvězdy obíhající supermasivní černou díru potvrdily teorii Alberta Einsteina

Habibi s kolegy přiznávají, že to neumějí vysvětlit. Je to záhada. Vědci teď budou hledat nějakou novou teorii, která by mohla vysvětlit, kde se vzaly tak mladé hvězdy tak blízko u supermasivní černé díry.

Vše nasvědčuje tomu, že se blízké době budeme potkávat se stále větším počtem robotů. A nebudou jenom v továrnách a na úřadech, pravděpodobně se také vydají přímo mezi lidi. Nebudou to ale mít snadné.

Inženýři Massachusettského technologického institutu vyvinuli nového autonomního robota, který je vybavený soustavou pokročilých senzorů a také nejnovější umělou inteligencí. Robot se teď učí pohybovat v místech, kde je spousta lidí a zároveň dodržovat lidské společenské normy.

TIP: V MIT tisknou roboty, kteří odejdou ze 3D tiskárny po svých

Pokud se roboti chtějí pohybovat venku mezi lidmi, tak musí pochopit a zvládnout nejen komplikované prostředí, ale také pochopit chování a pohyby okolních lidí – a správě na ně reagovat. Jestli to čtyřkolový robot všechno zvládne, tak se stane významným mezníkem na cestě k plně automatizovaným robotům, kteří se budou pohybovat mezi námi.

Pálavská Stolová hora zaujme už z velké dálky téměř dokonale rovnou vrcholovou plošinou, která vysvětluje její jméno. Masiv tohoto vápencového bradla je zároveň středem národní přírodní rezervace s trochu krkolomným názvem Tabulová, Růžový vrch a Kočičí kámen.

Dominanta ze dna moře

Celý hřeben Pavlovských vrchů se nad okolní rovinatou krajinu zvedá opravdu majestátně, čemuž vděčí za své geologické složení. Bloky vápenců, sedimentujících v druhohorních mořích kdesi na území dnešního Slovenska, doputovaly až na jižní Moravu a díky větší odolnosti vůči erozi tvoří nepřehlédnutelnou dominantu.

Relativně plochý vrchol je společný více kopcům, mimo Stolové hory (459 m n. m.) jej můžeme pozorovat třeba u nejvyššího vrcholu Pálavy – Děvína (550 m n. m.). Teorie jeho vzniku jsou různé, starší hovoří například o působení mořského příboje na hladině dávného moře, podle novějších jde o povrch zarovnaný v období pliocénu. Jednotlivá vápencová bradla ale byla rozlámána a různě nakloněna, takže dokonalá, na první pohled zřetelná rovina se zachovala právě jen u Stolové hory.

Přítomnost rozpustného vápence se odráží i v existenci krasových jevů – ať už povrchových, jako jsou různé škrapy, závrty a krasová okna – nebo jeskyní, které zde však dosahují délky jen v řádu metrů.

Nejsevernější výspa jižních druhů

Díky různorodému podkladu se v těchto místech vyvinulo i pestré druhové složení, které je závislé především na hloubce půdy. Do mozaiky rostlinných ekosystémů patří i společenstva skalních stepí, rostoucí na prudkých svazích. Rostliny v rozpukané skalní stěně využívají každou škvírku podobně jako trávy hlubších půd na rovnějších částech. Mezi tyto pionýrské druhy, osidlující nehostinná skalní stanoviště, patří například kostřava sivá, tařice skalní a tařice horská, hvězdnice zlatovlásek, pěchava vápnomilná nebo místní endemický poddruh hvozdík Lumnitzerův pálavský, jenž se vyznačuje množstvím fialových květů a omamnou vůní.

Na hlubších půdách rostou pro Pálavu typické „stepní“ druhy. Ty jsou však v rámci České republiky většinou vzácné a právě zde dosahují severní hranice svého rozšíření. Mimořádně příznivou lokalitou je Pálava pro koniklec velkokvětý. Na vůbec jediném místě u nás tady roste také šalvěj etiopská, jejíž populace v minulém desetiletí dosahovala pouhých několika desítek kusů. Díky záchrannému programu se s ní však dnes můžete setkat mnohem častěji. Zapomenout nesmíme ani na nádherné zlaté vlásky kavylů (kavylu sličného a kavylu Ivanova), žluté květy hlaváčka jarního, kosatce skalního písečného a prvosenky jarní, fialově kvetoucí koulenku rozprostřenou, diviznu brunátnou, hvězdnici chlumní nebo zvonek sibiřský. Zvláště chráněných druhů rostlin zde rostou zhruba čtyři desítky, cévnatých rostlin celkem na 500 druhů. Typické jsou také teplomilné keře – mahalebka obecná, růže šípková či svída krvavá.

Druhy jedovaté i ty ostatní

Neobyčejnému charakteru Pavlovských vrchů odpovídají i zajímavé živočišné druhy. Mezi těmi nejmenšími zde můžete narazit na jedny z nejjedovatějších zástupců české fauny. V prvé řadě je to stepník moravský, drobný pavouk, který byl popsán teprve v roce 2008. Samci tohoto druhu mají velmi výrazné červeno-černé zbarvení a dorůstají velikosti jednoho centimetru. Černé samice s oranžovou skvrnou na hlavě jsou pak zhruba dvojnásob velké. Pokud by vás stepník kousnul, dostaví se bolesti hlavy, horečnatý stav a zrychlený tep. Vzhledem k tomu, jak je pavouk vzácný a málo agresivní, je však tato možnost velmi nepravděpodobná.

Druhým jedovatým živočichem je majka fialová – výrazně zbarvený brouk, jehož velikost nepřesahuje čtyři centimetry. Jed tohoto druhu způsobuje při kontaktu s kůží puchýře a při požití v množství cca 30–40 mg je pro člověka smrtelný. Dříve byl v malých dávkách používán jako afrodiziakum. Mnohé druhy živočichů, například ptáků, jsou ale vůči toxinu rezistentní. Další živočišnou zajímavostí je nejdelší česká žížala Allolobophora hrabei, která může dorůst až půlmetrové délky.

Vzhledem k hlubinnému způsobu života ji ale nejspíš neuvidíte. Z ostatních pozoruhodných druhů je nemůžeme zapomenout na kudlanku nábožnou, stepníka rudého, žahalku žlutou či u nás se jen ojediněle vyskytující žahalku obrovskou. Dříve zde žila kolonie syslů, i v současnosti se můžete setkat s křečkem polním.

Rozhled z opevnění

Lidé využívali výraznou dominantu Stolové hory již odedávna. Už v době bronzové zde existovalo opevněné hradisko, a ve 13. stol. byl na sousedním Růžovém vrchu postaven hrad. Jeho zřícenina se zde z bílých skal tyčí k nebi dodnes. Dříve byl běžně označován jako Rossenstain, v souladu s názvem místa, kde byl zbudován. Dnes se zbylému opevnění téměř výhradně říká Sirotčí hrádek – podle jedné z větví rodu Wehingenů, kteří hrad postavili.

TIP: Drsné kouzlo střechy Evropy: Národní přírodní rezervace Králický Sněžník

Plochý vrch i úpatí hory sloužily ještě na začátku 20. století jako pole nebo k pastvě dobytka či ovcí. Právě pastva účinně bránila invazi keřů a stromů na travnaté plochy a dnes jsou právě nálety agresivních druhů, jako je pajasan žláznatý či trnovník akát, hlavním problémem nejen této rezervace. Proto patří k managementu území i pravidelné kosení. S ohledem na hmyz se nekosí vše zároveň, ale ponechávají se nepokosené pásy či čtverce. Dřeviny jsou pravidelně vyřezávány a také zde probíhá občasná pastva.

I díky svému nádhernému výhledu je Stolová hora populárním výletním cílem a oblibu si s velkou pravděpodobností zachová i do budoucna.