V celé řadě vzdálených galaxií jsou ohromné zásobníky plynu, které mohou poskytnout materiál pro tvorbu nových hvězd. Něco takového je ale v rozporu s dosavadními teoriemi.

Nový objev si na své konta připsala soustava radioteleskopů ALMA (Atacama Large Millimeter/Sub-millimeter Array) v Chile, která tím změnila náš pohled na vývoj tvorby nových hvězd v galaxiích.

Jak vystopovat zásobníky plynu v galaxii?

Edith Falgarone z Pařížské observatoře a její kolegové použili výkonnou soustavu ALMA k pozorování plynu tvořeného molekulami CH+, čili methylidinu. Dotyčná molekula jim posloužila jako značka ke zviditelnění galaktického plynu.

TIP: Důležitý objev: Superhmotné černé díry požírají kosmické medúzy

Tímto způsobem vědci vystopovali doposud nepozorované zásobníky gigantických množství chladného plynu, kterým víří turbulence galaktických vichrů, proudů elektricky nabitých částic, tvořených aktivitou hvězd. Tyto zásobníky jsou plněny proudění galaktických větrů, ale zřejmě také splýváním galaxií. Podstatné je, že tyto zásobníky plynu podle všeho mohou prodloužit fázi intenzivní tvorby nových hvězd v příslušné galaxii.

V roce 2012 se v hlubinách podvodní jeskyně Chan Hol v Mexiku podařilo objevit velmi starou lidskou kostru. Podle archeologů to mohly být nejstarší pozůstatky člověka objevené na amerických kontinentech.

Problém je v tom, že se fotky kostry záhy objevily na sociálních sítích. A když se archeologové vrátili, aby kostru obdivovali a vědecky prozkoumali, tak už jenom zjistili, že naleziště někdo vydrancoval. Z kostry nezbylo skoro nic. Vědci po usilovném pátrání dali dohromady asi 10 procent původní kostry, většinou v podobě malých úlomků.

TIP: V mexickém údolí Oaxaca objevili archeologové dávný palácový komplex

Podle analýzy izotopů v kostech je kostra stará přes 13 tisíc let, což z ní dělá doopravdy úžasný nález, který by mohl přispět k odpovědi na otázku, kdy se vlastně lidé dostali na americké kontinenty. Proto je obrovská škoda, že je většina kostry poškozena a zřejmě nenávratně ztracena. Archeologové si budou muset dávat na sociální sítě velký pozor.

Mexická ani mezinárodní odborná veřejnost zabývající se mexickým folklórem však tento názor nesdílí. Považují píseň za zlidovělé dílo španělského skladatele Sebastiana Iradiera, který navštívil na počátku šedesátých let 19. století Kubu a inspirován místní hudbou napsal skladbu, která se nakonec stala jednou z nejslavnějších písní všech dob.

S císařem za oceán

Obliba La palomy rychle rostla také v Mexiku, kam ji patrně přinesli vojáci španělského intervenčního sboru. Jeho vysláním reagovaly španělské úřady na moratorium zahraničního dluhu, vyhlášené v roce 1861 mexickým presidentem Juárezem. Svoje oddíly vyslala do Mexika i Francie Napoleona III., který ovšem sledoval daleko širší cíle, než jen vyrovnání dlužné částky. Vytvořením mexického císařství, svázaného pevnými pouty s Paříží, chtěl posílit pozici Francie jako světové mocnosti. Při hledání vhodného pretendenta trůnu zatím neexistujícího císařství se ozývalo jméno arcivévody Maxmiliána, mladšího bratra rakouského císaře Františka Josefa I. 

Součástí příprav k odjezdu bylo verbování dobrovolnického sboru pro nového mexického císaře, jehož součástí musela být i příslušná kutálka. Podle zavedené praxe tvořili významnou část vojenských muzikantů rakouské armády Češi a jinak tomu nebylo ani u hudebníků, kteří doprovázeli Maxmiliánovy dobrovolníky. Její hudba budila v Mexiku nadšení i v době, kdy už pověst císařství a císaře samotného těžce utrpěla a jeho jedinou oporou zůstávaly silné jednotky francouzské armády. Jinak stále více rezervovaní Mexičané odměňovali vystoupení kapely Maxmiliánových vojáků nadšeným aplausem.

Od klarinetu k trumpetě

A nejen to, místní muzikanti se inspirovali klarinetovými sóly českých hudebníků a napodobovali je svými trumpetami. Činili tak s takovým důrazem a vytrvalostí, že pozdější mexická odborná literatura uznala nesporný vliv vojenské kutálky císařství na hudební projev mariachis – tedy vliv mnohem významnější, než by byl podíl na melodii jediné písně, La palomy.

A ještě jednu stopu zanechali čeští účastníci Maxmiliánova nešťastného dobrodružství v Mexiku. Tedy patrně nejen čeští, třebaže ona stopa má nesporně český původ. Tancechtiví Mexičané a Mexičanky propadli polce. V severní části země tento tanec zlidověl natolik, že místní patrioti považují polku za místní vynález a tvrzení o jejím českém původu odmítají jako pokus připravit Mexiko o autorství důležité součásti místní kultury.

Australský stíhací letoun Commonwealth Boomerang patří do skupiny nouzových konstrukcí, které za války čas od času vznikaly z okamžité potřeby vyplnit nějakou díru ve výzbroji. Austrálie po zahájení války v Pacifiku pociťovala velký nedostatek moderních bojových letadel. Na pomoc ze strany Anglie nebylo možné spoléhat. Budoucí masivní dodávky americké výzbroje ještě představovaly hudbu budoucnosti. Proto padlo rozhodnutí vyvinout improvizovaný stíhací letoun za využití konstrukce již v australské licenci produkovaného cvičného letounu North American NA-33 (u RAAF sloužil pod označením Wirraway).

Vše probíhalo extrémně rychle. Vývoj zahájili u společnosti Commonwealth Aircraft Corporation (CAC) 21. prosince 1941. Druhého února 1942 australský válečný kabinet objednal stavbu 105 sériových exemplářů. A 29. května, po pouhých 16 týdnech a třech dnech, byl první exemplář zakázky, hrající roli prototypu, úspěšně zalétán. Konstrukční tým společnosti CAC při vývoji využil podstatnou část draku typu Wirraway (křídlo, podvozek a ocasní plochy). Letoun dostal nový jednomístný trup. Do února 1945 vzniklo celkem 250 letadel ve verzích CA-12, CA-13, CA-14 (experimentální výškový prototyp) a CA-19.

CA-13

• ROZPĚTÍ: 10,97 m
• DÉLKA: 8,15 m
• VZLETOVÁ HMOTNOST: 3 742 kg
• MAX. RYCHLOST: 490 km/h
• DOSTUP: 10 363 m
• DOLET: 2 574 km
• POHONNÁ JEDNOTKA: 1× hvězdicový Pratt & Whitney R-1830 S3C4-G Twin Wasp o 895 kW
• VÝZBROJ: 2× 20mm kanón, 4× 7,7mm kulomet, 36 kg pum
• OSÁDKA: 1 muž
• UŽIVATELÉ: Austrálie

Ve službě u RAAF obdržela bojové jméno Boomerang. V původní stíhací roli se typ pro své nízké výkony příliš neuplatnil. V letech 1942 a 1943 jej RAAF (Královské australské letectvo) s nepříliš velkým úspěchem využívalo k protivzdušné obraně západní a severní části kontinentu. Zato se velice osvědčil coby stíhačka určená k podpoře pozemních australských jednotek bojujících v džunglích Nové Guineje. Boomerangy sloužily k útokům na pozemní cíle, k jejich značkování pro výkonnější letadla a k průzkumu. V bojové službě setrvaly až do japonské porážky roku 1945.

Když silné deště doprovázející hurikán Harvey zaplavily Houston v Texasu a jeho okolí, přišel čas evakuace – lidé opouštějí město v automobilech, ve vznášedlech a na člunech, mravenci si poradili po svém.

Vory z vlastních těl

Velmi úspěšní invazní mravenci druhu Solenopsis invicta, kterým se přezdívá „ohniví mravenci“, zareagovali na náhlé záplavy ohromným množstvím vody tak, že vystavěli ostrovy z vlastních těl.

Jsou to vlastně plovoucí vory, které tvoří až několik tisíc mravenců. Těla mravenců mohou pod vodou udržet bubliny vzduchu, které pak vor nadnášejí, a které mohou využít k dýchání mravenci, co se ve voru ocitli pod vodou.

TIP: Kolektivní inteligence: Kočovní mravenci budují mosty z vlastních těl

Podle odborníků by bylo nejlepší, aby se lidé těmto mravenčím ostrovům zdaleka vyhnuli – jejich bodnutí patří mezi nejbolestivější, jaké vám může hmyz uštědřit. Pokud by se přesto někdo připletl mravencům do cesty, prý je nejlepší cestou k záchraně postříkat mravence na vodě mýdlem nebo podobným prostředkem. Mravenčí ostrov se pak potopí. 

Ukázkovým příkladem výše popsaného jevu je rys kanadský (Lynx canadensis), zapsaný na seznamu ohrožených druhů ve 48 státech USA. Tato statná kočkovitá šelma doplácí především na rychlý úbytek zajíce měnivého (Lepus americanus), který je základem jeho jídelníčku. Zajíci se totiž stále častěji stávají kořistí kojotů, kteří se za nepřítomnosti vlků velmi rozmnožili. Na rysy pak nezbývá dost potravy a jejich počty klesají. Přemnožení kojotů má i další neblahé důsledky a významným způsobem přispívá k rozvratu celého ekosystému. „Jejich populace jsou mnohem větší než v dobách, kdy na většině území USA žili vlci,“ říká William Ripple z katedry lesních ekosystémů. „Předtím, než byli vlci ve velkém vyhubeni, zabíjeli kojoty a udržovali tak jejich populaci pod kontrolou. Kojoty od pokusů lovit zajíce navíc odrazoval samotný strach z vlků.“

TIP: Život rysa ostrovida aneb Návrat evropského tygra se zatím nekoná

Kojoti mají pestrý jídelníček, ale vždy dají přednost králíkům a zajícům. Jakmile jim ze strany vlků nehrozí žádné nebezpečí, začnou se živit zajíci a podle zoologů mohou zabíjet dokonce i samotné rysy. Ti navíc čím dál obtížněji hledají útočiště, protože v teplejším klimatu ubývá sněhové pokrývky. Návrat vlků do přírody může tento neblahý trend zvrátit. Například v Národním parku Yellowstone se po obnovení vlčích populací snížil počet kojotů o 50 % a zdá se, že se postupně obnovují také populace zajíců měnivých. Vlci by tedy mohli být odpovědí hned na několik problémů. Jejich návrat do přírody mimo jiné provází zotavování lesních porostů i říčních ekosystémů a znovuobnovení populací důležitých druhů rostlin a živočichů.

Komár tropický je známým přenašečem žluté horečky či virů dengue a zika. Americká společnost Verily se před ním proto rozhodla uchránit Kalifornii a k uskutečnění svého plánu si zvolila netradiční metodu – populaci létavého hmyzu hodlá zredukovat tím, že ji rozšíří.

Během akce Debug Fresno vypustí do přírody dvacet milionů samečků, ovšem nakažených bakterií Wolbachia pipientis, kvůli níž jsou neplodní. Nákaza se bude postupně šířit a nakonec se budou se samičkami pářit pouze komáři s nefunkčním pohlavním ústrojím.

Stejně jako všechny společnosti, i ta keltská prošla v průběhu svého vývoje mnoha změnami. Kolem roku 450 př. n. l. se lámaly kulturní komplexy z takzvané doby halštatské do doby laténské, což s sebou přinášelo významné změny. Tehdejší společenskou elitu, která své mrtvé pohřbívala v bohatě vybavených mohylách, ani nenapadlo, že zakrátko dojde ke zvratu nejen ve způsobu pohřbívání, ale i v jejich sociálním uspořádání.

Válečníci se bouří

Na konci 5. a na začátku 4. století př. n. l. se do té doby fungující společenský systém raných Keltů začal hroutit. Svou roli jistě sehrálo přelidnění a velké sociální rozdíly, které mezi společenskými vrstvami existovaly – je vidět, že v tomto ohledu se dějiny skutečně často opakují. Reakce nižších vrstev na sebe samozřejmě nenechala dlouho čekat a rozpínající se snahy pozdně halštatské a raně laténské šlechty zarazila válečná expanze. Ambiciózní keltští válečníci si však své kořistnické, mocenské a agresivní touhy naštěstí vybíjeli na jihu, daleko od svých domovů. Započal velký společenský přerod.

Jako první vzplála kolem roku 400 př. n. l. etruská města v severní Itálii, o deset let později je následoval Řím a tak to šlo dál. Spolu s válečnými výboji se však objevil i nový druh sociálního uspořádání – rovnostářská společnost. Archeologové o ní vědí z nálezů plochých kostrových pohřebišť. Bohatě vybavené mohyly z předchozího období vystřídaly unifikované jednoduché pohřby v natažené pozici na zádech. Ale protože společenský vývoj připomíná jízdu na lochnesce, o pár desítek let později začaly znovu vyčnívat bohatě vybavené pohřby – nikoho jistě nepřekvapí, že šlo o válečníky. 

Kde bydleli Keltové?

Jak říká jistý archeologický bonmot – v pravěku lidé buď jenom žili, nebo jenom umírali – to proto, že z některých období se archeologům daří odkrývat pouze pohřebiště, a v jiných naopak sídliště. Na Keltech je uplatnění tohoto bonmotu téměř příkladné, protože kolem roku 200 př. n. l. zmizel z pramenné základny poznání keltského etnika jeden ze základních zdrojů informací – pohřebiště. Objevila se však oppida – údajně nejstarší města na sever od Alp.

Oppidum a Kelti k sobě patří stejně nerozlučně jako pepř a sůl na jídelním stole. Znamená to však, že se celá keltská společnost v Čechách natěsnala do několika málo ohrazených sídlišť? Kdepak. Mnohem pravděpodobněji se jeví varianta, že byla Keltům vlastní propracovaná struktura menších a větších sídelních struktur s různým systémem provázání a závislosti.

Nezávisle na oppidech

Když byly v roce 1877 objeveny Stradonice, druhé největší oppidum v Čechách, archeologům se zdálo, že Kelti jednoduše žili v oppidech. A protože některé interpretace se drží v povědomí lidí stejně úspěšně jako veš v kožichu, mnozí přijímají tuto myšlenku za vlastní dodnes. 

Jenomže představa oppida jako centra velkoprůmyslu a řemesel, které živí tvrdě pracující zemědělské obyvatelstvo přilehlých vesnic, už dnes neplatí. Od doby, co čeští archeologové vědí o nalezišti Radovesice v severozápadních Čechách, se pohled na keltskou společnost změnil. Ukázalo se, že menší osady byly na oppidech nezávislé, protože jejich obyvatelé sami provozovali řemesla a obchod. 

Jedním ze základních rozdílů mezi obchodními centry, jako Lovosice nebo Němčice na Hané, a oppidy bylo opevnění. Opevnění dělá oppidum. A je celkem jedno, zda jde o oppidum položené na kopci, jako třeba Závist či Stradonice, nebo o oppida nížinná. Zvlášť skutečnost, že existují i nížinná oppida, může leckoho překvapit. Většina se jich dnes nachází pod původní středověkou zástavbou moderních měst, a tak je velmi pravděpodobné, že takovým nížinným oppidem byla třeba Bratislava, Pasov a možná i keltská Lutécie pod dnešní Paříží. A třeba se archeologům podaří brzy objevit i další.

Dnes pětapadesátiletý Číňan Paj Jen strávil výcvikem policejních psů zhruba 15 let, během kterých podle svých slov vycvičil přes tři desítky špičkových služebních psů. Psí život, ale nebývá u policie dlouhý a osudy čtyřnohých vysloužilých veteránů se bohužel příliš neliší od osudů jejich lidských kolegů. Někdejší hrdinové jsou ve stáří rychle zapomenuti a dožívají opuštění v mnohdy nuzných podmínkách. Paj Jen se to rozhodl změnit a na pronajatém pozemku nedaleko města Chang-čou vybudoval psí domov důchodců. 

„Když jsem viděl jednoho svého bývalého svěřence, uvázaného na řetězu u misky zkyslé břečky, věděl jsem, že musím něco udělat,“ říká o svém projektu psího starobince Paj Jen.

Vysloužilí služební psi jsou staří a často nemocní. Doporučení veterinářů bývá obvykle jednoduché – utratit. „Pokud s nimi ale strávíte tolik času jako já, nemůžete je nechat zabít,“ prozrazuje bývalý psovod a instruktor Paj Jen.

Během sedmi let prošlo branami jeho domova mnoho psích vysloužilců a šestadvacet z nich je pochovaných na přilehlém psím hřbitově. Celkem za vybudování a provoz Paj Jen utratil už milion jüanů (v přepočtu zhruba 3,3 milionu korun), většinou z vlastních úspor. „Je to spousta peněz a občas mi i někdo nabízí, že mi na provoz domova přispěje. Já ale peníze odmítám – péči o své bývalé parťáky považuji za své poslání. Je to má odpovědnost,“ říká Paj Jen.

„Za svými psy chodím třikrát denně, nakrmím je, vykoupu a pokud je to potřeba i ošetřím. Většinu času ale trávíme zábavou. Psi jsou jako lidé – ve stáří nechtějí jen ležet a čekat na smrt. Chtějí si užívat a důstojně dožít svůj život,“ vysvětluje Paj Jen.