Historie odhalování zdroje Slunce, a tedy i ostatních hvězd, je dlouhá. Pravěké a starověké kultury si podobnou otázku zřejmě nepokládaly, neboť považovaly žhnoucí kouli na obloze za božstvo – například pro Egypťany šlo o oko boha Ra. Národy, jejichž duchovní život se točil kolem Slunce, bychom našli na celé planetě: kromě již zmíněných Afričanů třeba v Jižní a Střední Americe. Těmto civilizacím bylo nadmíru jasné, že bez slunečních paprsků by žádný život na Zemi neexistoval, a neochvějně si tak uvědomovaly jejich důležitost. 

Až vědecká revoluce, jejíž počátek můžeme klást do 17. století, se otázkou zdroje Slunce zabývala seriózně. Průlom přišel s ryze praktickým výzkumem – s parním strojem –, přičemž jeho konstrukce je jedna věc, a zlepšování jeho účinnosti věc druhá. K vylepšení funkce parního stroje bylo nutné pochopit fyzikální principy, které jej pohánějí. A tak zatímco mechanika těles se i zásluhou osobností jako Galileo Galilei či Isaac Newton nacházela ve velmi pokročilém stadiu a umožňovala třeba na dálku Slunce zvážit, termodynamika – zaměřující se na teplo a tepelné jevy, jakož i různé přeměny energie – stála teprve v počátcích. 

Ve 40. letech 19. století provedl Angličan James Joule sérii experimentů, při nichž dokázal měnit mechanickou energii na teplo, a prokázal tak souvislost mezi těmito dvěma formami energie. Němce Hermanna von Helmholtze to podpořilo v myšlence, kterou ve vědeckých kruzích razil už nějakou dobu. Tvrdil, že mechanický pohyb, teplo i záření jsou jen jinými projevy téhož fyzikálního jevu, který označoval jako sílu. Helmholtzův koncept dal vzniknout dnešnímu pojetí energie, z jejíž znalosti lze odvodit mnoho informací o daném fyzikálním systému. Netrvalo však dlouho a bylo zřejmé, že známé zdroje energie – například spalování uhlí – jsou konečné. Co tedy pohání Slunce?

Příliš věkovitá hvězda

Skot John Waterston se velmi intenzivně zabýval určením stáří Slunce. Odhadl, že kdyby bylo zdrojem solární energie hoření chemických látek, třeba uhlí, musela by se naše hvězda asi za dvacet tisíc let proměnit v popel. Jenže to bylo v příkrém rozporu s geologickými nálezy, které přesvědčovaly vědeckou veřejnost, že Země – obíhající kolem Slunce – je stará alespoň několik milionů let. 

V roce 1853 tedy Waterston postuloval, že by naši hvězdu mohly ohřívat neustálé dopady meteoroidů, což představovalo faktické rozšíření myšlenky, kterou v roce 1848 publikoval Němec Julius von Mayer. Ani meteoroidy však problém neřešily. Jednak je jich ve Sluneční soustavě konečný počet, ale především by hmotnost naší hvězdy neustále rostla. To by se následně muselo projevit změnami v drahách planet, ale pozorování o ničem podobném nesvědčila. 

Filozofové se však již zabývali mechanismy vzniku Slunce. Němec Immanuel Kant a Francouz Pierre-Simon Laplace postulovali, že naše hvězda vznikla smrštěním obřího oblaku plynu – vyslovili tedy hypotézu, jež se z dnešního pohledu považuje za korektní. Na základě jejich práce von Helmholtz v roce 1854 prohlásil, že komprese plynu by mohla Slunce ohřívat a dodávat tak energii, kterou ztratí zářením do prostoru. 

Tuto myšlenku obhajoval Angličan William Thomson, známý jako lord Kelvin, ještě v posledním desetiletí 19. století. Na základě jednoduchých výpočtů usoudil, že Slunce nemůže být starší než asi 40 milionů let – přesně tak dlouho by totiž bylo možné dodávat energii mizející zářením. Fyzikové však opět narazili na tvrdohlavé geology a biology. Například v té době již známá Darwinova teorie o původu druhů vyžadovala, aby byla Země mnohem starší. Na konci 19. století měli geologové dostatečně solidní důkazy, že naše planeta vznikla před více než miliardou let, tedy nikoliv před 20–40 miliony, na něž by vystačil Kelvinův-Helmholtzův mechanismus. Bylo jasné, že soudobá fyzika nedovede tento rozpor vysvětlit jinak, než že zdrojem energie Slunce musí být něco ještě trvanlivějšího.

Jaderné štěpení?

První nástiny přišly ze zcela nečekaného směru. Americký geolog Thomas Chamberlin v roce 1899 navrhl, že by Slunce mohly pohánět nepoznané zdroje tepla atomární či ultraatomární povahy (dnes bychom použili spíše termín „subatomární“, tedy „menší než atomární“). Kelvin zmíněnou myšlenku v plném rozsahu zavrhl, ale objev radia v roce 1903, které se samo udržovalo na vysoké teplotě, dával Chamberlinovi zapravdu.

Pokračování: Proč Slunce svítí aneb Historie výzkumu slunečního záření (2.)

Britové Ernest Rutherford a Frederick Soddy tento jev záhy popsali jako radioaktivitu: atomy se samovolně rozpadají na jednodušší, přičemž suma hmotností produktů je menší než hmotnost původního atomu. Hmotnostní deficit se transformuje v energii podle Einsteinovy formule E = mc². Nebylo tedy překvapivé, když Rutherford navrhl, že by jaderné štěpení mohlo být dobrým zdrojem pro Slunce. Dnes víme, že to není možné, pro úplnost ovšem dodejme, že radioaktivní rozpad udržuje v roztaveném stavu nitra kamenných planet a v hvězdné říši se uplatňuje ve zbytcích po výbuších supernov.

Na počátku operace Barbarossa uštědřily německé oddíly Rudé armádě sérii drtivých porážek, které jim umožnily rychlý postup na východ, takže mohly už koncem června 1941 vstoupit do litevské metropole. Zde se Němci dočkali bouřlivého přivítání od místního obyvatelstva, které Hitlerovi vojáky vítalo jako osvoboditele od stalinistického teroru. Nacisté těchto nálad využívaly téměř až do konce války, tisíce litevských mužů vstoupily do divizí SS a účastnili se bojů se Sověty.

Propagandistické dobové video z Litvy a Lotyška 1941:

Hasičský sbor německého městečka Worms byl povolán k velmi netradičnímu případu: Majitel posilovny totiž nahlásil, že jednomu z klientů uvízla v závaží o hmotnosti 2,5 kg „velmi choulostivá část těla“. Nemluvil sice přímo o penisu, nicméně na prsty je otvor v závaží příliš široký a na zbylé tělesné partie zas moc malý.

TIP: Čínský mnich odtáhl osmnáctitunový autobus pomocí svého penisu

Záchranáři se pokoušeli pohlavní orgán vyprostit dlouhé tři hodiny, ale nakonec museli kotouč rozbít pomocí brusky a vibrační pily. Nešťastník putoval do nemocnice a hasiči na sociálních sítích rázně varovali další návštěvníky posiloven, kteří by si snad nevěděli rady se svým mužstvím.

V Antarktidě se náhle otevřela velká díra v ledu a nikdo přesně neví proč. Jde o takzvanou polynii, plochu bez ledu, která je obklopená souvislým ledem.

V tomto případě jde o monumentální díru o rozloze 60 tisíc kilometrů čtverečních, která je tím pádem větší než například Nizozemí. Objevila se v příbřežním šelfovém ledu, který pokrývá Weddellovo moře. Díra je vzdálená stovky kilometrů od volného oceánu a bez satelitních snímků bychom se o ní nejspíš vůbec nedozvěděli.

TIP: Objevy pod ledem: Vědci hlásí stovku nově nalezených sopek z Antarktidy

V této oblasti nejsou podobné díry zase tak výjimečné. Tahle je ale největší od sedmdesátých let. Vědci ohledně vzniku díry podezřívají globální oteplování, ale mechanismus vzniku těchto děr zatím přesně neznáme. Na místo se teď vypraví robotičtí průzkumníci, aby našli odpovědi na otázky vědců.

Toho dne, 13. října 1972, vládla v kabině letounu Fairchild FH-227D skvělá nálada; třicítka mladých uruguayských ragbistů právě cestovala z domácího Montevidea do chilského Santiaga a těšila se na zápas. Legrácky létaly sem a tam, někdo zpíval, jiný si povídal s přáteli či členy rodiny, kteří se přidali k výletu. Tito mladíci však patřili nejen k výkvětu jihoamerických sportovců, ale současně i k budoucí elitě své země. V týmu Old Christians katolické Školy křesťanských bratří v Montevideu se totiž připravovali na světlé zítřky hlavně budoucí lékaři, právníci či architekti. 

Předehra inferna

Nikdo z celkem 45 lidí na palubě nepochyboval, že zanedlouho spatří ranvej chilského letiště. Kvůli špatnému počasí však dispečeři přerušili původně plánovaný dlouhý let jedním mezipřistáním v argentinské Mendoze. Čekalo se na zlepšení povětrnostních podmínek, jenže ani následující den nevypadal příliš nadějně. Vrtulový Fairchild FH-227D uruguayských aerolinek navíc postrádal dostatečný výkon tak, aby se dokázal vznést nad hustou a turbulentní oblačnost, která se nakupila nad štíty andských velehor. Pilot proto zvolil alternativní trasu podél pohoří a nakonec proletěl skrze údolí, které se otevírá mezi téměř sedmitisícovými vrcholy. Jenže ani tady nevládlo o nic vlídnější počasí.

Bujará zábava na palubě letounu utichla až ve chvíli, kdy se stroj zhoupl v prudké turbulenci a rychle ztratil výšku. Ačkoli pilot roztáčel motory na plný výkon, Fairchild ještě několikrát poskočil směrem dolů. Mladíci sledovali s hrůzou v očích, jak se okolo začínají míhat špičky čtyřtisícovek, až pravé křídlo zavadilo o jednu z nich a letadlo záhy dopadlo na tvrdou zem. Jen šťastná náhoda pak způsobila, že se vrak stroje v rychlosti 350 km/h neroztrhal na kusy (byť odpadla ocasní část, kvůli čemuž zemřelo sedm lidí), ale dopadl na svah hory, kde se po několika set metrové cestě zastavil. 

Vítejte ve zlém snu

Dvanáct nešťastníků zahynulo hned při katastrofě, dalších šest během následujících několika dní. Zbytek přeživších se náhle ocitnul v prostředí, kde teplota přes den nikdy nevystoupila nad -12 °C, přitom většina batohů a teplého oblečení zůstala nenávratně ztracena. Vyděšení pasažéři pak v troskách letounu nalezli jen několik čokoládových tyčinek a pár lahví vína. Nakonec se stáhli do torza trupu a očekávali záchranáře, kteří však ne a ne dorazit, neboť bílý stroj zůstával ve sněhové pustině pro letecký průzkum takřka neviditelný. A ačkoli trosečníci zavedli velmi úsporný systém přídělů, už za několik dní neměli nic k snědku ani k pití. Přitom jen tekutiny ztrácí organizmus v těchto nadmořských výškách až čtyřikrát rychleji než v běžných podmínkách. 

Nejpalčivější problém ovšem zmizel, když několik fotbalistů zhotovilo primitivní plechové trychtýře, do nichž sbírali vodu z roztátého sněhu na vnějším opláštění stroje. Jako mnohem složitější se ovšem jevil problém s jídlem. Mladík Nando Parrado, jemuž v troskách zemřela nejprve matka a poté i sestra a který později o svém zážitku napsal knihu Zázrak v Andách, popsal první dny o hladu takto: „Ve vysoké výšce jsou kalorické potřeby vašeho těla astronomické. Hladověli jsme, bez jakékoli naděje najít jídlo, přesto jsme stále dokola přehrabovali trosky. Zkoušeli jsme jíst kusy kůže, které jsme vytrhali z nalezených kufrů, ačkoli jsme věděli, že nám z nich bude špatně... Pokud jsme nechtěli sníst vlastní šaty, zbýval nám jedině hliník, plast, led a kamení.“

Po devíti dnech přišlo doslova hladové šílenství: Všem teď bylo jasné, že se musí posilnit, a to jakýmkoliv způsobem. Hluboce věřící mladíky z katolické školy představa kanibalismu přirozeně děsila, ale nakonec se přes největší moderní lidské tabu přenesli. „Byli jsme čtyři,“ popsal situaci Parrado. „Každý z nás držel žiletku nebo ostré kusy skla. Začali jsme opatrně rozřezávat oblečení z mrtvoly, na jejíž tvář jsme se nemohli ani podívat. Pak jsme pokračovali a  zmrzlé proužky masa odkládali na kus plechu. Nakonec jsme se konečně odhodlali a každý snědl kousek.“ Tři dny poté se z rádia vyproštěného z trosek dozvěděli, že veškerá pátrání skončila. 

Zoufalá cesta

Pojídání přátel anebo členů rodiny však ještě nepředstavovalo zdaleka to nejhorší. Po šestnácti dnech se na vrak letounu a nouzový přístřešek v jednom sesypala mohutná lavina. Osazenstvo trupu se doposud střídalo při spaní tak, aby na každého zbyl alespoň někdy „luxusní“ prostor v chráněné části kabiny. Ostatní se museli spokojit s děravým a profukujícím místem na jejím okraji. A k těmto trosečníkům se obrátilo štěstí definitivně zády, neboť zával nepřežili. Ostatní po prvotním šoku prorazili trubkou otvor do vrstvy sněhu, takže získali přívod čerstvého vzduchu. Avšak vyhrabání zbylých „šťastlivců“ trvalo plné tři dny, během kterých přeživší snědli těla mrtvých přátel, s nimiž ještě před pár hodinami sdíleli naději, smutek i obavy. 

Stále zoufalejší skupina si uvědomovala, že jediná naděje k záchraně povede skrze vlastní iniciativu. Téměř dva měsíce po pádu letounu se proto vydala na cestu trojice nejsilnějších mladíků, z nich jeden byl právě Parrado. Po strastiplném desetidenním putování, při kterém několikrát téměř umrzli (a jeden z nich se vrátil nazpátek), však vytrvalci objevili cestu do údolí. Psal se 21. prosinec 1972 a mladíci natrefili na místního arriera, tedy přepravce nákladů na hřbetech mul, který obratem zalarmoval policii a armádu. 

Dva dny poté na místě neštěstí přistály dva vojenské vrtulníky, které postupně odtransportovaly zbývajících 14 lidí, čímž skončila jedna noční můra. Média však kromě radostných ovací nezapomněla patřičně rozebrat kanibalskou epizodu a z uruguayského příběhu o přežití se doslova přes noc stala jedna z moderních legend. Přeživší však našli široké zastání též u rodin „snědených“ přátel a nakonec se jim dostalo i rozhřešení v podobě utěšujících slov a rozhřešení od samotného papeže.

Málo výživné maso 

Je totiž nesporné, že bez pojídání mrtvých by katastrofu nepřežil jediný trosečník, což vzaly na vědomí i církevní autority. Jako limit pro přežití bez jídla (avšak s dostatkem vody) se v příručkách nejčastěji uvádějí dva měsíce. Po tuto dobu člověk spotřebovává zásobní tuk a poté i vlastní svalstvo. K dlouhodobému spalování svalových bílkovin dochází při poklesu pod určitou hranici příjmu energie, která je ovšem individuální; špičkový atlet má tuto hranici podstatně výše než gaučový povaleč. Pro orientaci ale lze použít hranici pěti set kalorií, která se využívá při stanovení přísných redukčních diet pro extrémně obézní pacienty.

TIP: Jak se žije lidem, pro které je kanibalismus životním stylem

Jakmile lidské tělo klesne pod tuto hodnotu, začne se doslova ztrácet před očima. V kritických situacích je proto dobrý jakýkoliv zdroj jídla, avšak samotné lidské tělo není nikterak zázračný zdroj síly a vitality. Biolog James Cole z britské univerzity v Brightonu si dal tu práci a změřil výživnost našich orgánů i svalů. Například z 0,5 kg srdce dostanete pouze 650 kalorií, z dvou kil jater pak asi 2 600 kalorií. To však není mnoho.

Přitom poměr energie získané z půl kila čistého svalu vychází pro lidské tělesné schránky ještě hůř, neboť z něj vytěžíte asi 650 kcal – kdežto z té samé porce z divokého kance získáte skoro trojnásobek.

Nevýživný kanibalismus

Kanibalismus, praktikovaný nikoli z nutnosti, ale jako dobrovolná volba (třeba u některých divokých kmenů na ostrovech Papuy-Nové Guiney), není tedy nijak výhodný. Drsně, avšak výstižně řečeno platí, že zabít a sníst prase je i na těchto tropických ostrovech energeticky mnohem výhodnější, navíc pašík obvykle nebude mít tendenci bránit se zkonzumování se zbraní v ruce.

Dodejme, že o upraveném lidském mase koluje obecné přesvědčení, že chutná jako kuřecí. Podle praktikujících kanibalů se ale skutečné drůbeži (nebo jeho obdobě v podobě nelétavého ptáka kasuá­ra) jednoduše nevyrovná. Lidojedství má tedy v historii skoro vždy jiný než praktický důvod, který obvykle souvisí s vírou v přenos síly poraženého nepřítele do těla vítěze. 

Německé jednotky pod velením generálplukovníka von Leeba začaly jako první obsazovat oblast Pošumaví. Českoslovenští vojáci museli tento prostor předem vyklidit, a aby se obě strany vyhnuly ozbrojeným incidentům, uzavřely ve večerních hodinách 30. září 1938 v Berlíně dohodu o pohybech pro 1. říjen a následující dny. Tato dohoda vytyčovala tříkilometrové neutrální nárazníkové pásmo mezi armádami Československa a Německa. Menší odloučené československé jednotky mohly ustoupit i s materiálem a výzbrojí, ale pochopitelně pod dohledem německých vojáků. Do 10. října pak nacisté obsadili i zbývající tři pásma území v Čechách, na severní i jižní Moravě. Na obsazování dohlíželi britští, francouzští a italští vojenští pozorovatelé s úkolem informovat berlínský mezinárodní výbor i československou vládu o jeho průběhu.

Bez jediného výstřelu?

Dodnes panuje představa, že československá armáda i další ozbrojené složky nevypálily roku 1938 ani ránu a vše bylo vyklizeno bez boje. Jenže realita vypadala poněkud odlišně. V pohraničí docházelo ve dnech předcházejících podpisu Mnichovské dohody k četným ozbrojeným střetům, z nichž některé byly poměrně rozsáhlé. Impulzem k nim se stalo povstání sudetských Němců vyvolané agresivním Hitlerovým projevem na sjezdu nacistické strany NSDAP v Norimberku 12. září 1938. Projev byl vysílán rozhlasem a po jeho ukončení zahájili henleinovci rozsáhlé nepokoje, které zasáhly desítky měst a obcí. Během mnoha přestřelek zahynula řada československých četníků, příslušníků finanční stráže i státní policie.

O den později bylo ve 12 pohraničních okresech vyhlášeno stanné právo a k potlačení nepokojů nasazena armáda včetně tanků a letounů. Povstání se sice podařilo potlačit, ale ozbrojené incidenty pokračovaly v pohraničí s menší intenzitou dál až do podpisu Mnichovské dohody a československá strana měla mrtvé prakticky každý den. Ani přijetí podmínek diktátu neznamenalo zastavení všech ozbrojených akcí a k nejrozsáhlejšímu střetu došlo počátkem října v Českém Krumlově.

Boj o Český Krumlov

Situace v tomto městě byla napjatá už řadu dní. Českoslovenští vojáci a policisté většinu Krumlova 30. září ovládli a v ranních hodinách 1. října vyčistili od povstalců centrum s přilehlými ulicemi. Příslušníci armády, četnictva a policie pak vytvořili kolonu, která ustupovala směrem na České Budějovice. Henleinovci je na několika místech napadli, přičemž byl zabit vojín Jan Boháč a dva četníci byli zraněni výbuchy granátů. Město poté zcela ovládli nacisté, kteří také zajali mužstvo dvou družstev SOS. To si však československé velení nechtělo nechat líbit a večer 1. října se v Budějovicích vytvořila úderná skupina pod velením kapitána Stejskala. Disponovala i třemi lehkými tanky vz. 34 a obrněným vlakem, který o den dříve úspěšně zasahoval ve Vyšším Brodě.

TIP: Nejen územní ztráty: Co všechno se změnilo po vzniku protektorátu?

Úkolem skupiny bylo vysvobození zajatců a také krumlovských Čechů, které henleinovci věznili. V neděli 2. října se jí podařilo projet krumlovským předměstím a pak dorazila k zabarikádované Budějovické bráně, kde došlo k prudkému boji. Tři tanky vystřílely během střetu přes 60 granátů ze svých děl ráže 37 milimetrů a úspěšně si vedl také obrněný vlak. Ten ostřeloval i zámek a jeho věž, protože Němci odtud na vojáky stříleli. 

K československým vojákům se seběhla řada místních Čechů a po rozkazu kapitána Stejskala k ústupu s nimi odjeli do Budějovic. Československá strana měla během bojů tři zraněné, ztráty Němců nejsou známy. Krumlov byl tímto bojem vážně postižen, hořelo nádraží, henleinovci zapálili četnickou stanici a domy některých českých majitelů. Další boje už neproběhly díky vyjednávání obou stran a město bylo nakonec 8. října 1938 obsazeno německou armádou. 

Skleněné mosty a lávky rostou v posledních letech v čínských horách jako houby po dešti. Zájem turistů je velký a provozovatelé se je všemožně snaží ujišťovat o bezpečnosti staveb. V Tchaj-changu, lemujícím východní okraj Sprašové plošiny v provincii Che-pej, na to jdou poněkud jinak. Do svého horského chodníku umístili několik skleněných tabulí, které pod našlapujícími turisty praskají.

Adrenalinový chodníček

Ve skutečnosti jde jen o důmyslný trik, vyděšení návštěvníci nicméně poukazují na jeho poněkud drsnou formu. Objevily se i výtky, že žertík může přivodit slabším jedincům infarkt. Chodník se přitom vine desítky metrů nad zemí, v nadmořské výšce přes kilometr nad mořem.

Provozovatelé žertovné lávky se vyděšeným návštěvníkům sice omlouvají, jedním dechem ale dodávají, že výměna „praskajících“ částí není na pořadu dne. Současně doufají, že specialitka přiláká nové návštěvníky z řad vyznavačů adrenalinového vzrušení.

Doufejme, že je lávka v Tchaj-changu opravdu dokonale bezpečná a nedopadne podobně jako ta v Čang-ťia-ťie. Skutečnou prasklinu by totiž v chodníku nejspíš neocenili ani ryzí vyznavači adrenalinového vzrušení.

Autorky studie Elisabetta Palagiová a Giada Cordoniová z univerzity v italské Pise zjistily, že v době, kdy jsou ještě mláďaty, se šimpanzi nejvíce věnují samotářským hrám. Doba strávená společenskými hrami je ale stejná u mláďat i u mladých šimpanzů. Způsob hry se však v průběhu dospívání mění, a to nejen ve složitosti hry samotné, ale i ve výběru 'kamarádů'.

TIP: Přemýšlení o myšlení aneb Primáti opět překvapují

Z porovnání studie šimpanzů s výzkumem provedeným na lidech vyplynulo, že oba tyto živočišné druhy vykazují značný kvantitativní i kvalitativní vývoj ve hravém chování. Jak šimpanzi, tak lidé používají při komunikaci a budování sociální sítě hravé výrazy tváře a ke hře si raději vybírají stejně staré jedince.

Nejbližší planetou mimo naši Sluneční soustavu je Proxima b, vzdálená asi 4,2 světelných let. Díky její blízkosti ji už teď můžeme detailně studovat našimi přístroji. Podle nového výzkumu bychom na Proximě b mohli detekovat i polární záře.

Rodrigo Luger z Washingtonské univerzity v Seattlu spolu se svými kolegy tvrdí, že je to skutečně možné. Pokud má Proxima b atmosféru bohatou na kyslík a dusík, podobně jako Země, a zároveň i magnetické pole (což je ale zatím nezodpovězenou otázkou), měly by se na planetě vyskytovat i polární záře.

Planeta se zeleným majákem

Lugerův tým spočítal, že pokud Proxima b má nějaké polární záře, měly by být minimálně stokrát silnější, než polární záře, které známe ze Země. Tato exoplaneta by vlastně mohla svítit jako kosmický zelený maják. Podle badatelů je Proxima b ideální pro detekci polárních září (pokud tam nějaké jsou).

TIP: Nová studie naznačuje, že planeta u Proximy Centauri by mohla hostit život

Proxima b je sice potenciálně obyvatelná, zároveň je ale velmi blízko své hvězdě, Proximě Centauri. Oběhne ji jednou za 11,3 dne. Proto ji nejspíš její mateřská hvězda - neklidný červený trpaslík, zkrápí intenzivními sprškami částic z hvězdných erupcí.

Podle některých názorů už planeta kvůli tomu mohla dávno přijít o celou svou atmosféru. Jestli je ale chráněná silným magnetickým štítem, tak k tomu dojít nemuselo. V takovém případě máme naději na Proximě b polární záře doopravdy pozorovat. Prozradilo by nám to hodně o její případné obyvatelnosti.

Když operátoři meteorologického radaru v Coloradu zachytili v úterý 3. října velkou masu mnohobarevného signálu, blížícího se k Denveru, nejprve znejistěli. Připomnělo jim to ptáky, které meteorologické radary často detekují.

Jenže záhadné mračno se pohybovalo stylem, který je v této části roku pro ptáky velmi nezvyklý. Hádanku nakonec vyřešili uživatelé Twitteru z různých míst Colorada, kteří hlásili, že jsou obklopeni množstvím motýlů.

Ukázalo se, že meteorologický radar detekoval veliké, přibližně 112 kilometrů dlouhé hejno migrujících motýlů. Šlo o babočky bodlákové, které žijí téměř po celém světě, včetně České republiky. Jsou to tažní motýli a někdy táhnou i ve velkých hejnech, což byl právě tento případ. Babočky se nechávají unášet větrem a radar je zachytil na cestě do zimoviště, které mají v severním Mexiku a na jihovýchodě USA.

Vlevo radarový obraz hejna ptáků, vpravo motýli: