Ve druhé polovině dvacátých let začaly na hraničích Československa růst takzvané hraniční orientační sloupy. Jejich podobu navrhl architekt Josef Havlíček a sochař Bedřich Štefan. Havlíček údajně zjistil, že byl vybrán jeho návrh až po mnichovské tragédii, kdy uviděl známou fotografi i zachycující vyvrácení jednoho z hraničních sloupů příslušníky Freikorpsu.

Nové výsostné symboly československé státní moci se vyráběly na Slovensku v Podbrezové. Jako materiál byl zvolen lisovaný ocelový plech. Hmotnost sloupu činila asi 140 kilogramů. K tomu je třeba ještě přičíst šestikilogramový malý státní znak vyrobený z litiny. Celkově stál jeden hraniční sloup 1 390 Kč (z toho 1 250 korun samotný sloup a 160 korun emblém). Pro srovnání uveďme, že průměrný ministerský plat se pohyboval kolem 5 000 Kč. Celkem bylo vyrobeno 250 kusů, z nichž 232 nakonec stálo na hranicích.

Lesk a bída

V době zvýšeného ohrožení republiky již stály sloupy na hranicích celou dekádu a jejich stav se postupně zhoršoval, jak byly vystaveny slunci, dešti a větru. Pohled na poškozené sloupy byl často velmi tristní. V červenci 1936 otiskla Národní politika text Špatná navštívenka státu, kde si pisatel stěžoval na stav sloupu u Špindlerovy boudy. Hraniční orientační sloup měl vybledlé barvy, zrezivělé státní znaky a v jednom dokonce zela poměrně velká díra.

Československá republika se snažila celou věc napravit a již v září 1936 se sloup dočkal opravy. Téhož roku byl také srovnán sloup na hraničním přechodu v Horním Jindřichově u Rumburka. Ten se neudržel ve svislé poloze a asi o 20 cm se odklonil, což zahraniční návštěvníci celnice komentovali s neskrývaným pobavením. Podobné problémy se pak vyskytly i na mnoha dalších přechodech ve všech zemích včetně Podkarpatské Rusi. V zásadě se však dočkaly hraniční orientační sloupy velmi pozitivního hodnocení. 

Nacističtí vandalové

Kromě povětrnostních podmínek se na sloupech podepsalo i řádění příznivců nacismu, kteří často tento symbol pro ně nenáviděného státu úmyslně ničili. Například v červenci 1935 mladíci z Hitlerjugend poničili sloup u Přebuzi v Krušných horách. Téhož roku byl hákovými kříži počmárán i sloup u celnice v Janovicích na Broumovsku, u hraničního mostu do polského Těšína a další.

Tak jako se hraniční orientační sloupy staly pro Čechy a Slováky předmětem hrdosti, pro většinu sudetských Němců symbolizovaly útlak. Hned po okupaci pohraničí se tak staly terčem nenávisti těchto skupin obyvatel. I v dnešní době se však můžeme na zrekonstruované hraniční sloupy podívat. Díky úsilí Československé obce legionářské a různých klubů vojenské historie je najdeme například v Dolní Světlé, Břeclavi a jinde.

Když Daniela Tsvetanova kupovala svému synovi k devátým narozeninám želvu stepní jako domácího mazlíčka, určitě netušila, že o pět let později zvíře „uteče“ a doslova chlapci zlomí srdce. Při hledání „dezertéra“ nepomohly letáky ani žádost o pomoc na sociálních sítích. Později se rodina přestěhovala do Kalifornie, i když syn odmítal starý domov v Massachusetts opustit, dokud želváka Stevea nenajdou.

TIP: Štěstí německého zahradníka: Při sklizni našel svůj dávno ztracený prsten

A neuvěřitelné se nakonec stalo skutkem: Letos jistý mladý pár objevil necelé dva kilometry od jejich někdejšího bydliště na první pohled „domácí“ želvu, vzal ji pod svá křídla a rozjel pátrání. Původní majitelé se tak s uprchlíkem opět šťastně setkali a synek se prý neubránil slzám dojetí…   

Vnitřní část svetru je vyrobena z vlny, na svrchní části se nachází teplocitlivá příze s dvojí vrstvou barevných pigmentů – jednou stálou a druhou, která po vystavení chladu zprůhlední. Efekt změny barvy navíc není okamžitý, svetr tak mění barvu nestejnoměrně v různých částech.

Firma svůj chameleonský svetr nabízí ve třech základních barevných verzích – žluto-oranžové, smaragdovo-zelené a slonovinovo-šedé. Zajímavá novinka bohužel nepatří mezi nejlevnější – základní verze stojí 1 470 eur (v přepočtu zhruba 37 tisíc korun), varianta s kapucí 2 068 eur (52 tisíce korun) a čepice ze stejného materiálu za 220 eur (5 500 korun).

Bez efektivního poselského aparátu nemohla existovat správa země. Proto se nejvíc poslů věnovalo úřední korespondenci. Tito doručovatelé byli lépe situováni než obyčejní poslové doručující soukromá psaní. Jejich postavení záleželo také na tom, zprostředkovával-li dotyčný korespondenci krále, knížete, české komory, vrchnosti, města nebo soudu. 

Nevděčné povolání soudního posla

Soudní posel zpravidla nenosil dobré zprávy, za což se mu často dostalo příkoří, doručit ale musel každou vše. Když donesli v roce 1535 poslové půhon k tvrzi Diviše Malovce z Libějovic, bylo jim násilím bráněno jej předat, a když dosáhli svého, honili je ozbrojenci s kopími a kordy. Když doručoval v roce 1556 jistý soudní posel předvolání Janu Doubkovi z Lautrpachu, byl od něj „tuze zbit“, podobně Franz František nesoucí roku 1576 psaní do Světlé nad Sázavou byl za doručený list „honěn a tuze zpohlavkován“.

V roce 1586 na Libenicích byl soudní posel bit, protože nechtěl čekat s listem, až páni odbydou hostinu. Jeden mu natloukl tvář říkaje: „Tu máš pstruha!“ a pak velel dát ho „do žumpy“ i s průvodcem, který jej na tvrz přivedl. Zle pochodili také poslové pohánějící roku 1526 Jindřicha z Rožmberka na Krumlově. Pán jim vzal obranné listy i se zemskou pečetí, roztrhal je, rozdrobil na kousky a kázal jim je sníst. Když se vzpouzeli, hrozil palicí a dal jim přinést dobrého vína, aby snáze mohli polykat. Pak jim nechal vysázet na holá záda šest ran a teprve poté je ze zámku propustil. A aby v okolí nemeškali, poštval na ně ohaře.

Indonésie je s více než 260 miliony obyvatel čtvrtou nelidnatější zemí světa. Přibližně 60 % obyvatel ale nemá přístup ke zdravotní péči – nemohou si ji totiž dovolit. Změnit se to pokouší Gamal Albinsaid, podnikatel a lékař z Malangu.

„Obrovské množství lidí u nás nemá přístup ke zdravotní péči, a to ani k té nejzákladnější. Nemají na ni totiž peníze. Přemýšlel jsem proto na tím, co tito lidé mají,“ říká dnes osmadvacetiletý Gamal Albinsaid z Východní Jávy. „Mé rodné město denně vyprodukuje okolo 55 tisíc tun odpadu, velkou část přitom tvoří recyklovatelné materiály. Řekli jsme si proto, že zkusíme lidem nabídnout alternativní platidlo – umožníme jim přístup k lékařské péči za recyklovatelný odpad.“

Pojištění za odpad

V roce 2010 Gamal, který v té době pracoval jako ředitel jedné zdravotní pojišťovny, založil společnost Garbage Clinical Insurance zaměřenou na výkup druhotných surovin. Pro firmy připravil sedmdesátistránkový manuál, ve kterém popisuje, jakým způsobem lze třídit odpad a jak se zapojit do programu zdravotní péče. Tým vyškolených odborníků radí lidem jaký odpad lze recyklovat a kde jej mají hledat. Na první pohled nerealistický projekt funguje již sedmým rokem a stal se inspirací pro mnoho dalších následovníků v celé Indonésii.

TIP: Druhý život odpadků: Recyklace odpadu má smysl

Vstup do programu zdravotního pojištění je podmíněn dodáním alespoň 3 kilogramů vybraných recyklovatelných materiálů – kovů, plastů ale i organického odpadu vhodného ke hnojení a kompostování. Cena takto shromážděného materiálu odpovídá 11 750 rupiím (v přepočtu zhruba 19 korun, nebo 1 357 víček od PET lahví). Na první pohled směšná částka je ve skutečnosti v poměru k měsíční mzdě podobná, jako je tomu v Česku. V Indonésii navíc cena základního zdravotního pojištění startuje na 25 tisících rupiích.

Projekt Gamala Albinsaida pochopitelně není dokonalý. Výkupní ceny recyklovatelných materiálů jsou velmi nestálé a i po 7 letech se týká jen zlomku chudých obyvatel Indonésie. Aby byl projekt finančně životaschopný nesmí být procento lidí platících odpadem vyšší než 20 %. Aktuálně se tak dotýká zhruba 2 tisícovek obyvatel v okolí Malangu a Jakarty. I kapka v moři je ale stále lepší než odevzdaná rezignace.

Hubbleho vesmírný dalekohled si připsal další zajímavý úlovek. Nedávno pořídil pěkné snímky aktivní komety C/2017 K2 (PANSTARRS). Kometa byla objevena loni v květnu havajskou observatoří Pan-STARRS.

V současné době je kometa, které se přezdívá zkráceně K2, vzdálená asi 2,4 miliardy kilometrů od Země. Přestože je ještě velmi daleko od Slunce, tak je již aktivní. Obklopuje ji koma, tedy obálka kometárního jádra z plynů a prachových částic, která se u komety K2 táhne do vzdálenosti 130 tisíc kilometrů.

Vedoucí výzkumného týmu David Jewitt z Kalifornské univerzity v Los Angeles je přesvědčen, že kometa K2 je tak daleko od Slunce, že její pozorovaná aktivita není vyvolaná, na rozdíl od jiných komet, vypařováním vodního ledu. Podle něj to má na svědomí sublimace, tedy přímé odpařování hmoty v pevném skupenství, některých těkavých látek obsažených v kometě.

Na cestě z Oortova mračna

Kometa K2 přilétá z Oortova mračna, kde se daleko za oběžnými drahami planet v mrazivém tichu pohybuje ohromné množství suti, která zbyla ze vzniku Sluneční soustavy. Kometa, která už je na cestě ke Slunci zhruba milion let, má 19 kilometrů dlouhé jádro, které je podle badatelů pokryté zmrzlými těkavými látkami, jako je kyslík, dusík, oxid uhličitý nebo oxid uhelnatý.

TIP: Oortovo mračno: Místo na hranici Sluneční soustavy, kde se rodí komety (1.)

Takové těkavé látky jsou zřejmě přítomné na všech tělesech Oortova mračna. Většina komet je ale objevena mnohem blíže, obvykle u oběžné dráhy Jupiteru, kdy už jsou tyto těkavé látky dávno pryč. Proto je pozorování komety K2 unikátní. Podle Jewitta je to kometa zatím v nejvíce primitivním stavu ze všech, co jsme viděli.

Mnoho lidí a zvláště senioři dlouhodobě užívají několik různých léků zároveň. Bývá to komplikované, občas se některé léky ztratí nebo si je pacienti zapomenou vzít. Vědci americké Michiganské univerzity nyní vymysleli způsob, jak zajistit, aby lidé zaručeně brali všechny předepsané léky. Vypůjčili si na to technologii, které se používá při výrobě elektronických součástek.

TIP: Jak detekovat virus zika? 3D tištěným zařízením v ceně 2 dolarů

Jejich metoda spočívá ve zpracování užívaných léků tak, aby je bylo možné vzít všechny najednou. Pomocí tryskového 3D tisku z organické páry vytvořili dávky, které obsahují několik léčiv zároveň. Podle předběžných odhadů lze tímto postupem zpracovat asi polovinu dnes používaných léčiv.

Přímo před našima očima se odehrává revoluce v osobní dopravě. V současné době již existuje několik zajímavých projektů autonomních dronů pro zákazníky.

Ke známým projektům jako je Ehang 184 nebo Volocopter se teď připojil nový projekt Passenger Drone. Podobně jako další autonomní taxi je i Passenger Drone vybavený dotykovým displejem, kde lze zvolit cíl cesty. Zbytek už zařídí autonomní software dronu.

TIP: Prototyp létajícího taxi Eagle má za sebou první zkušební let

Se soudobými technologiemi baterií se Passenger Drone udrží ve vzduchu asi 30 až 35 minut. Jeho dolet je přitom kolem 32 kilometrů. Pro přepravu lidí ve velkých městech by to mělo stačit. Dron už má za sebou první zkušební lety a za pár let se s ním možná budeme vídat ve velkých městech světa.

Jezevec lesní (Meles meles) je naší největší kunovitou šelmou. Neobývá ovšem jen střední Evropu, ale je rozšířen takřka po celém kontinentu včetně Britských ostrovů. Areál výskytu rodu Meles sahá od okraje polárního kruhu přes celou Asii až po Japonsko na východě. Severní okraj rozšíření je na středním Obu a jižně dosahuje až po Izrael, Írán, Tibet a jižní Čínu. Přesto šelmu s atraktivním vzhledem většina lidí za celý svůj život nikdy nespatří.

Já jsem měl to štěstí, že jsem mohl intimní život jezevců pozorovat po řadu let v brněnských příměstských lesích přímo u jejich „hradů“. Často jsem na ně narazil po silných večerních deštích, kdy jejich pověstná ostražitost při lovu dešťovek rapidně klesala. Pěknou řádku jezevců jsem taky zachránil před zuby svých malamutů. To když během podzimních nocí pronikali na naši k lesu přilehlou zahradu, kde se živili spadaným ovocem.

Beskydské představení

Prosluněný hřbítek vyzýval k oddechu. Shodil jsem batoh z propocených zad a „zaparkoval“ malamuty do chládku pod nízkými smrčky. Hebká travička posloužila jako skvostné lehátko, kterým by nepohrdli ani zpovykaní staří Římané. Z dřímoty mě vytrhl stín kroužícího dravce, jenž mi přeběhl po tváři rozpálené horským sluncem. Posadil jsem se a chtěl jsem se podívat na hodinky, když můj zrak upoutal bělošedý stín kutící něco ve svahu pode mnou – to statný jezevec potřásal klínovitou hlavou a předníma nohama vytrvale hrabal v hlíně. Po chvíli mi došlo, že vyhrabává vosí hnízdo. Rozdrážděné vosy na něj pořádaly zuřivé nálety, ale jezevec se nedal odradit a cílevědomě hrabal dál. Co chvíli vrazil hlavu do díry a pochutnával si na vydobyté dobrotě.

TIP: Orel mořský aneb Pozvolný návrat největšího dravce Česka

Čas ubíhal a šelma se propracovávala čím dál hlouběji. Občas jezevec zatřásl hlavou, ale dotěrné bodalky odháněl marně. Žvanec mu však stál i za palčivá žihadla. Když téměř zmizel v díře, měl jsem sto chutí přikrást se k němu a plácnout ho po velkém zadku. Vosy by mě ovšem neušetřily a já bych se stejně nedokázal přikrást tak tiše, aby mě největší středoevropská kunovitá šelma nezvětřila. Z krátké zastávky se stala pořádná pauza, protože z nahodilé scénky se vyvinulo téměř hodinové divadelní představení. Teprve pak se nakrmený jezevec spokojeně odkolébal a zmizel mi v zeleném podrostu na okraji lesa.

Pradávný obyvatel Země

Jezevci (Melinae) jsou podčeledí kunovitých šelem a jejich stopy nalezneme již v miocénu, geologickém období třetihor, jež začalo již před zhruba 23 miliony let. Tady se setkáváme s pravými jezevci (rody Trochictis, Palaeomeles, Taxodon, Plesiomeles a Mellidellavus), rod Meles se však vyvinul ve svrchním pliocénu (doba před 2,6 – 1,8 miliony let).

Jezevec lesní (Meles meles) se z celé čeledi jeví zoologům jako nejprimitivnější. Z hlediska fyziologie i etologie bývá stavěn nejblíže k jezevci americkému (Taxidea taxus) a jezevci bělohrdlému (Arctonyx collaris). Jezevec lesní je ploskochodec, má neosrstěná chodidla a na předních končetinách velmi silné hrabavé drápy. Ze všech jezevců jde o největší druh.

Labyrint jezevčích hradů

Systému nor, který si jezevec lesní buduje, se často říká „hrady“. Spletitá architektura až třípodlažního podzemního systému chodeb a hnízdních komor může být 35 až 81 metrů dlouhá a zabírá až čtvrt hektaru plochy. Vyhrabaná zemina dosahuje objemu až 38 metrů krychlových. Tento systém může mít dva, ale také až padesát východů. Jezevci přitom využívají pouze několik vchodů, ostatní jsou záložní nebo je využívají mláďata, jiné fungují jako větrací šachty. Srdcem všech chodeb je hnízdní komora, která bývá vzdálena 5–10 metrů od hlavního vchodu a leží 1–3 metry pod zemí. Komora je vysoko vystlaná a i v zimě se v ní udržuje stálá teplota. Před narozením mláďat ji jezevci pečlivě čistí a v době odchovu mláďat vyhrabávají rodiče zvláštní komoru na odkládání trusu.

Zamotaný labyrint poskytuje možnosti, jak se vypořádat s mnoha nestandartními situacemi. Například když v podzemí jeden z jezevců uhyne, ostatní tuto část nory ucpou zeminou a přestěhují se do jiné části podzemního hradu. V literatuře je ovšem uveden i případ, kdy jezevci mrtvé zvíře vyvlekli z brlohu a jeho tělo zahrabali opodál do opuštěné králičí nory.

Podle zoologů mohou jezevci své podzemní hrady využívat a dostavovat po desetiletí či snad dokonce po staletí. Já jsem jeden z obývaných jezevčích hradů pozoroval soustavně v průběhu jedenácti let.

Pestrý stůl a období lásky

Své výsostné teritorium jezevci vymezují pomocí sekretu podocasních žláz a pachové značky umisťují na pařezy, kameny, ale i na cesty. V rámci této oblasti si shání potravu, jejíž největší část (až 75 %) tvoří rostliny a lesní plody. Sezónně požírají ovoce, lesní i zahradní plody, bobuloviny a ořechy. Jsou to však všežravci, takže kromě rostlinné potravy zařazují do jídelníčku veškerá zvířata, která uloví. Je možné, že nepohrdnou ani mršinami, i když některé prameny tuto možnost vylučují. Při lovu se zaměřují především na drobné savce, obojživelníky (zejména skokany), měkkýše, dešťovky, hmyz a hmyzí larvy. S oblibou vyhrabávají hnízda čmeláků a vos, jak jsem sám měl možnost pozorovat. Někteří zoologové uvádějí, že jezevec v jednom dni s oblibou loví jediný druh kořisti. Je tedy prý běžné, že jeden den má žaludek například plný skokanů a v následujícím se zaměří třeba na dešťovky. Rozhodně však tuto informaci neberme jako dogma.

V období jezevčí říje můžete zaslechnout hlasité zvukové projevy. Naříkavý hlas znějící jako „auooo-ooch“ velice připomíná bolestivý dětský pláč. V období lásky samci všude sledují dámy svého srdce a dvoří se jim. Když se samice rozhodne věnovat nápadníkovi svůj čas, může páření trvat deset minut, ale s přestávkami i jeden a půl hodiny.

Ochrana jezevců v Evropě

Jezevci se dokážou vypořádat s nejrůznějšími nároky života, který jim mimo jiné ztrpčují paraziti – především blechy a klíšťata. Mívají i vši a prašivinu a z vnitřních parazitů u nich byla zaznamenána kokcitióza, trichinelóza, plicnivka, motolice a další choroby. V případě virových onemocnění vztekliny a tuberkulózy skotu může být jezevec pouze mezihostitelem.

Zoologové odhadují početnost jezevčí populace v Evropě na 1,2 milionu exemplářů. Jde o poměrně uspokojivé číslo, ale i tak jsou jezevci celoročně hájeni ve Velké Británii, Irsku, Španělsku, Portugalsku, Itálii, Belgii, Nizozemí, Albánii, Řecku, Estonsku, Lucembursku v a Maďarsku. V Rakousku a Finsku jsou v době kojení chráněny samice. V Bulharsku a Makedonii je lov celoročně povolen.
Česká republika stojí na pomezí dvou krajních přístupů. Lov jezevců je u nás povolen od 1. října do 30. listopadu, ale v oblastech chovu tetřeva hlušce, tetřívků, jeřábků a koroptví je lov povolen celoročně. Česká jezevčí populace čítá podle odhadů 13 500 exemplářů.

Jedna velká rodina

Jezevci lesní jsou společenská zvířata a díky tomu v jedné noře často přebývá více párů se svými potomky. Rozloha teritoria jezevčí skupiny je v lesnatém terénu asi 28 hektarů a na této ploše většinou žije 9–11 jedinců. V době páření je v rámci skupiny patrná větší aktivita a dochází k určitým konkurenčním střetům. Ani v tomto období se však skupina nerozpadá. Zimu jezevci přečkávají v párech, ale ve stejné podzemní stavbě může zimovat několik hibernujících dvojic (mláďata z minulé sezóny obvykle přezimují odděleně). Chlad přečkávají pomocí takzvané nepravé hibernace, což znamená, že jsou schopni se rychle probudit, neboť teplota jejich těla klesá jen o cca 4 °C.

Obdobně jako například primáti, i jezevci praktikují tzv. sociální čištění srsti. Vzájemně si srst probírají na nedostupných místech, což kromě zkvalitnění izolačních vlastností jejich porostu rovněž posiluje sociální vazby. Jezevci si ovšem srst čistí i vlastními silami. Zuby si vykousávají nečistoty a jazykem chlupy dočišťují. Také se nijak nevyhýbají vodě, naopak se koupou s velkou oblibou.

Fantóm Národního divadla

Jezevec lesní má soumračnou a noční aktivitu a přes své výrazné zbarvení dokáže být „neviditelný“. Často (i když podstatně méně často než lišky obecné) může žít i v blízkosti lidských příbytků. Jasně to dokazuje příběh jezevce, který v padesátých letech 20. století přespával v kulisárně Národního divadla na Viničné ulici ve středu Prahy. Jeho přítomnost byla zjištěna až tehdy, když ho nešťastnou náhodou usmrtila těžká padající dekorace.

Rodný list jezevce lesního (Meles meles)

Řád: Šelmy (Carnivora)
Čeleď: Kunovití (Mustelidae)
Podčeleď: Jezevci (Melinae)
Velikost: Délka těla 550–812 mm, délka ocasu 115–202 mm, hmotnost 10–16 kilogramů, výjimečně až 20 kg
Počet zubů: 38
Popis: Jezevec má zavalitý trup, krátké nohy, špičatou klínovitou hlavu, krátký krk, silné nohy a poměrně malý ocas. Pruhovaná kresba ve tváři je individuální a členové rodiny se podle ní, ale samozřejmě hlavně po čichu, poznávají.
Způsob života: Zimu jezevec přečkává v polospánku (nepravá hibernace). Při oblevách se probouzí, takže i ve sněhu lze najít jeho stopy, a během zimní vycházky se zpravidla i vyprázdní. Rozsáhlou soustavu podzemních chodeb udržují jezevci v úzkostlivé čistotě a používají ji po řadu generací.
Smysly: Vynikající čich a sluch, horší zrak
Aktivita: Soumračná a noční
Březost: Březost samic trvá 210 až 240 dnů. Samice rodí obvykle tři mláďata v období od ledna do března a kojí je dvanáct týdnů.
Počet mláďat: 2–6 (většinou 3)
Potrava: Je všežravec. Rostlinná potrava se skládá z lesních plodů. Kromě toho konzumuje vosí a čmeláčí hnízda, dešťovky, žáby, hmyz, drobné savce, ptačí mláďata, vejce, měkkýše apod.
Délka života: Až 15 let

Od roku 1952 probíhal vývoj velkého plovoucího pásového transportéru (označovaného VOŽ), jehož komponenty posloužily k návrhu lehkého obojživelného tanku s krycím názvem „Leták“.

Stroj dostal hermetický svařovaný trup se zkosenými bočnicemi nad vrchní částí pásů a přídí, navrženou pro rozrážení vody při plavbě. Na jeho stropním pancíři byla v přední polovině umístěna otočná věž moderního nízkého tvaru s ostře zkosenou čelní stěnou. Na jejím vrcholu se nacházela velitelská věžička. Mechanismus otáčení věže konstruktéři po úpravách přejali z T-34/85. Podvozek, odpružený systémem torzních tyčí, sestával na každém boku ze šesti samostatně zavěšených pojezdových kol, hnacího a napínacího kola a dvou opěrných kladek.

Tank měl pohánět motor sovětské konstrukce, uvažovalo se o dvanáctiválci V-34M z T-34/85 s výkonem 372,9 kW, zvažovala se i jeho varianta s výkonem redukovaným na 298,3 kW, popřípadě vidlicový šestiválec, montovaný z jeho konstrukčních dílů a se 179 kW. Hmotnost neměla přesáhnout 15 t, přičemž
na korbě měl být schopen přepravit přes vodní plochu pět mužů se samopaly nebo 81mm minomet s obsluhou.

Ohledně výzbroje se uvažovalo o automatickém kanonu ráže 57 mm nebo o protitankovém ve stejné ráži. S ním by byl spřažen kulomet ráže 7,62 mm, na vrchol věže by se montoval těžký 12,7mm kulomet.

Osádka sestávala ze tří mužů. Přestože se „Leták“ mohl stát poměrně výkonným průzkumným prostředkem, nedošlo nakonec ani k postavení prototypu a program byl zrušen společně s dalšími projekty, na které armáda v roce 1956 rezignovala.