První odpal svého golfového supermaratonu absolvoval Adam Rolston 28. června 2017, v základním táboře Khüiten Peak - v nejvyšším a zároveň nejzápadnějším bodě Mongolska. Jeho golfové hřiště, táhnoucí se napříč celou zemí, měřilo téměř dva tisíce kilometrů. Na překonání této vzdálenosti potřeboval Adam 82 dnů a 20 093 odpaly. Během svého golfového supermaratonu spotřeboval asi 400 golfových míčků.

Inspirací k absolvování golfového maratonu se Adamovi stal Ron Rutland, který v roce 2015 urazil 26 700 kilometrů na cyklotúře napříč Afrikou a Evropou. Ron se tímto svým počinem rozhodl podpořit milovaný národní ragbyový tým Jižní Afriky na Světovém poháru (kde jeho tým nečekaně prohrál s outsiderem z Japonska).

Ronův příběh Adama velmi oslovil a osmadvacetiletý Ir hledal podobnou výzvu. Jakožto golfový nadšenec se nemusel rozhodovat dlouho. Stranou Adamova mongolského dobrodružství nakonec nezůstal ani Ron Rutland, který s Adamem vyrazil v roli golfového caddyho.

Opuštěnými porodními sály se už dlouhá léta neozývá dětský pláč, a nemocnice proto místnosti využívá jako skladiště. Na chodbách škol nepobíhají malí žáci, a tak jsou instituce zavřené. Populace stárne a pozvolna se ukazuje, že pokud nepřijde zásadní změna, ekonomika se zhroutí… 

Zní to jako výjev z katastrofického filmu, jenže přesně takové scény můžete vidět téměř v každém menším japonském městě. Pouze Tokio vypadá napohled jako hemžící se mraveniště, které bublá životem. Jde však o pouhou iluzi – devítimilionová metropole nahrazuje úbytek obyvatel příchodem mladých lidí z venkova, zatímco periferie země vymírají. 

Jak je možné, že ostrovnímu státu chybějí děti, které by zaplnily školy – generace, jež bude jednou držet při životě ekonomiku? Odpověď je zcela prostá, ale o to mrazivější: Japonci zkrátka zanevřeli na sex. Letošní průzkum tamního Národního statistického úřadu, kterého se zúčastnilo osm tisíc respondentů, odhalil drtivá čísla: 70 % mužů a 60 % žen ve věku 18–34 let není ve vztahu ani jej nehledá. A co víc – 42 % mužů a 44 % žen se přiznalo, že ještě nikdy nezažili sex. Z jejich odpovědí však vyplývá, že jim jejich neposkvrněnost nijak nevadí, protože jim partnerské vztahy prostě nestojí za námahu. 

Vymírající Japonsko

Na první pohled neuvěřitelné tvrzení by nakonec nemuselo být nijak škodlivé, kdyby v jeho duchu žil jen zlomek obyvatel. V Japonsku se však vyřčený názor netýká pouze dotazovaného vzorku – představuje hlavní trend napříč celou zemí.

Dnes má asijský stát zhruba 126 milionů obyvatel – přírůstek se však zastavil již v roce 2010 a od té doby populace postupně vymírá: Statistici dokonce odhadují, že do roku 2060 přijde země o celou třetinu národa, který navíc dramaticky zestárne. Už se současným průměrným věkem 46,9 roku se přitom pomalu blíží den, kdy jednoduše nebudou mladí, kteří by udrželi ekonomiku v chodu a vydělávali by na důchody. Japonští penzisté se navíc dožívají nejvyššího věku na světě – muži 80,5 roku a ženy 86,8 roku. 

Nejvyšší dluh na světě

Ubývající populace spolu se stárnutím vyvolávají zničující kombinaci problémů. Aby se Japonsko mohlo starat o své důchodce, musí si půjčovat peníze, přestože je jeho ekonomika třetí nejsilnější na světě – zaostává pouze za USA a Čínou. Podle analytiků ze společnosti Trading Economics převyšoval loni státní dluh země 2,5krát její hrubý domácí produkt, a byl tedy mnohem vyšší než například řecký, jenž dosahuje „pouhých“ 184 % HDP. 

Zatímco Řekové na svou zadluženost takřka doplatili bankrotem a museli se uchýlit k řadě reforem, Japonsko se nevzdává a s dluhem v přepočtené výši 207 bilionů korun hodlá bojovat. Pouhé vyčkávání či vládní injekce mu nejspíš nepomohou, protože jádro problému – neochota plodit děti – nadále přetrvává. Na jednu ženu tam dnes statisticky připadá 1,24 dítěte (v ČR 1,57), zatímco pro udržení stávající populace je zapotřebí průměr 2,1. Od roku 1899, kdy se začaly vést statistiky, se nejméně dětí narodilo loni a počet porodů se v minulém roce poprvé nepřehoupl přes milion. 

Zbytečně obtížná láska

Nezájem obou pohlaví o společný život a plození dětí přitom pramení z řady provázaných problémů, které se pojí s tradičními japonskými rolemi muže a ženy. Ačkoliv ostrovní zemi nesvazuje výrazný náboženský vliv, který by páry do oficiálního soužití nutil, společnost chápe sňatek jako zcela přirozený krok následující po „randění“: Zjednodušeně platí, že když spolu muž a žena chodí, měli by se nakonec vzít a založit rodinu. Pokud se děti rodí, pak v 98 % případů manželům. 

Mladí však na svatbu a uživení rodiny jednoduše nemají peníze a jsou si toho plně vědomi. Než by se tedy pokoušeli najít si partnera, soustředí se raději hlavně na sebe. „Muži i ženy se mi svěřují, že nevidí v lásce žádný smysl. Podle nich nikam nevede a nic jim do života nepřinese,“ vysvětluje vztahová poradkyně Ai Aojama. „Vztahy se staly jakýmsi minovým polem nezajímavých, nebo dokonce obtěžujících kompromisů a pro mladé jsou zkrátka zbytečně obtížné.“   

Dvacet let stagnace

Další kritickou ránu zasadila japonské plodnosti proměna společnosti, která je důsledkem slábnoucí a nezdravé ekonomiky. Po dvě desetiletí nevykazovalo tamní hospodářství téměř žádný růst, což zničilo systém, na který Japonci dlouho spoléhali. Dřív měl muž po dostudování školy zajištěnu pracovní pozici, načež podle svých schopností po kariérním žebříčku stoupal, až dosáhl maxima a na „dobytém“ místě obvykle setrval do důchodu. O domácnost se mezitím starala žena. 

Nové pracovní pozice vznikají pomalu, příležitostí je málo a snaha o udržení dobrého postu se mění v „otročinu“, nad níž zůstává Evropanovi rozum stát – stohodinový pracovní týden představuje realitu pro mnoho Japonců. Do zaměstnání navíc nastoupily také ženy, jimž byla řada pozic dlouho zapovězena, a konkurence se tak ještě vyostřila. Mnozí mladí se tudíž bojí odejít z práce v „rozumný“ čas, protože by je zaměstnavatel mohl považovat za málo loajální a lehce je nahradit. Přepracovanost a neustálý strach o místo pak nenechávají příliš prostoru pro romantiku. 

Možná se blýská na lepší časy: Za první tři měsíce tohoto roku rostla japonská ekonomika o 2,2 %, za což vděčí nové politice premiéra Šinzó Abeho. Zůstává však ve hvězdách, zda hospodářský růst přivede mladé lidi do společného lože.  

Doma u maminky

Někteří muži zacházejí ve svém nezájmu o dámskou společnost až do patologických extrémů a stávají se z nich tzv. hikikomori (chorobní samotáři) nebo parasaito šinguru (parazitičtí samotáři), kteří se ani po třicítce ještě neodstěhovali od rodičů. Podle odhadů žije „u maminky“ asi 13 milionů Japonců a přibližně čtvrtina z nich je starší 35 let.

TIP: Blíží se sexuální roborevoluce? Japonsko čeká boom na trhu sexbotů 

„Setkávám se dokonce s muži, kteří nemají absolutně žádné pochopení pro opačné pohlaví, a to fyzicky ani psychicky. Štítí se žen, a když se jich dívka dotkne, ucuknou,“ říká vztahová poradkyně Ai Aojama. Všichni muži nicméně myšlenku vztahů neopouštějí – pouze lásku hledají jinde, obvykle ve virtuálním světě nebo v náruči silikonových panen. 

Virtuální školačky

Zvlášť oblíbená je simulace randění LovePlus, kterou hrají muži na přenosných zařízeních Nintendo DS: Program hráčům nabízí na výběr z několika středoškolaček, s nimiž posléze mohou chodit a věnovat se standardním námluvním rituálům, jež by jinak praktikovali v realitě. Opět není výjimkou, že se podobným hrám oddávají i pozdní třicátníci a své virtuální partnerky považují za skutečné. Často jsou s nimi dokonce spokojenější než s opravdovými ženami, protože na ně herní přítelkyně nekladou vysoké nároky a nedusí je závazky – randění je pro ně pak pohodlnější, svobodnější, a tudíž také uspokojivější.

Se svobodou se pojí rovněž japonská zatíženost na středoškolačky, do jejichž rolí je stylizována většina virtuálních či umělých dívek. Za standardním erotickým lákadlem v podobě vypasované školní uniformy s krátkou sukní se totiž skrývá i podprahový návrat do doby, kdy byl život snadnější: Vztahy na střední škole byly svým způsobem nezávazné, a když člověk s někým chodil, nemusel okamžitě myslet na manželství. S nástupem dospělosti však muži o toto „privilegium“ v Japonsku přicházejí, a tak jej hledají ve virtuálních světech či fantaziích. 

Kariéra bez dítěte

Japonské ženy, které si pořídí dítě, už se pravděpodobně nikdy nedostanou do pracovního procesu. Existuje dokonce rčení: „Manželství je rakev ženy.“ O práci v Japonsku totiž přichází zhruba 70 % všech prvorodiček. „Můj přítel mě před třemi lety požádal o ruku, ale já jsem ho odmítla,“ vypráví třicátnice Eri Tomita. „Uvědomila jsem si totiž, že mi daleko víc než na něm a na manželství záleží na mé práci. A pak mě randění jednoduše přestalo zajímat.“ 

Eri vysvětluje, že když se v Japonsku vdáte, přijdete o jakoukoliv šanci na povýšení: „Váš šéf počítá s tím, že okamžitě po svatbě otěhotníte. S dítětem pak už nebudete zvládat pracovní nasazení, které se od vás vyžaduje, a nejste tudíž perspektivní. Nakonec musíte rezignovat a zůstat doma. A to já nechci.“ 

Žádný přítel, žádný problém

Japonské ženy si tak dnes obvykle prolnutí pracovního života s rodinným nemohou dovolit a stále víc se jich vydává cestou osamělosti. Jejich vztahům nepomáhá ani skutečnost, že jsou mnohdy cílevědomější a odhodlanější než současní muži.

TIP: Samota chtěná a nechtěná: Jak se žije dnešním singles

Zástupci obou pohlaví proto stále obtížněji hledají dlouhodobé společné cíle, a tím se vytrácí jejich víra v budoucnost vztahů. V roce 2013 dokonce z výzkumů vyplynulo, že je pro 90 % mladých žen v Japonsku vidina „single“ života daleko zajímavější než představa manželství. 

Trpasličí planeta Ceres, která je největším tělesem hlavního pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem, má na svém povrchu záhadné světlé skvrny. Už o nich leccos víme, jejich podstata nám ale stále uniká.

Nové snímky povrchu Ceres, pořízené ve vysokém rozlišení sondou Dawn odhalují, jak jsou tyto skvrny asi staré. Podle týmu německého institutu Max Planck Institute for Solar System Research jsou světlé skvrny z kráteru Occator staré zhruba 4 miliony let. Jsou tím pádem o 30 milionů let mladší, než kráter samotný.

Kryovulkanické skvrny

Světlé skvrny jsou tvořené minerálními solemi, které tam „vyšplouchl“ kryovulkanismus. Podle toho, co zatím víme, je právě trpasličí planeta Ceres nejbližším tělesem u Slunce, na němž dochází ke kryovulkanismu, tedy geologickým pochodům, při nichž kryovulkány chrlí hmotu o velice nízké teplotě.

TIP: Novinky z pásu planetek: Sonda Dawn objevila na Ceres organický materiál

Hlavní světlá skvrna v kráteru Occator, která nese jméno Cerealia Facula, má ve skutečnosti tvar kupole o výšce asi 400 metrů a šířce asi 3 kilometry. Z detailních snímků oblasti vyplývá, že Cerealia Facula zřejmě vznikla postupně, při opakovaných kryoerupcích. Podle vědců je dokonce možné, že nepříliš intenzivní kryovulkanismus probíhá na Ceres až do dneška.

Sociální média jsou plná nešťastných robotů, které vyřadil pád nebo nějaká podobná nehoda. Výrobci robotů v dnešní době usilovně pracují na vývoji stabilních robotů, kteří vydrží i velký náraz a nespadnou.

Tokijská univerzita a japonská společnost Kawasaki Heavy Industries šli jiným směrem. Smířili se s tím, že humanoidní roboti mají sklony padat. A pak vyvinuli robota Robust Humanoid Robot, čili RHP2.

TIP: Boston Dynamics představili nového humanoidního robota Atlase

Nový robot spadne vcelku snadno. Ale díky své důmyslné konstrukci stejně snadno zase vstane. RHP2 je také schopný velmi přesně detekovat chyby v pohybu. Když k takové chybě dojde, tak se robot vrátí do původního stavu. Uplatnit by se mohl v oblastech s vysokým rizikem, například v průmyslových provozech nebo místech katastrofy. 

Erijské jezero je nejjižnější z pěti Velkých jezer v severní Americe. Leží na hranici mezi Kanadou a USA a poblíž jsou slavné Niagarské vodopády. V posledních dnech se jezero dostalo do médií kvůli nápadné změně barvy.

Prakticky celé jezero zezelenalo. Dokládají to jak letecké záběry jezera, tak i snímky zařízení Operational Land Imager (OLI) na palubě satelitu Landsat 8. Jde o ohromný vodní květ, tedy přemnožení sladkovodních sinic. V tomto případě jde o sinice z rodu Microcystis.

TIP: Smrt z oceánu: Muže z Marylandu zabila vzácná infekce mořské bakterie

Příčina je v podobných případech vždy stejná. Jezero Erie je přehnojené živinami, především fosforem, který pochází ze zemědělství i z průmyslu. Přemnožené sinice ohrožují zdraví živočichů včetně člověka, ať už působením toxinů nebo tím, že ve vodách jezera spotřebují ohromné množství kyslíku.

„Karel IV. ze všech králů, kteří kdy v Čechách panovali, jest nejoblíbenější,“ napsal ve svých Dějinách národa českého František Palacký. Bylo to před více než 150 lety, ale popularita druhého Lucemburka na českém trůně od té doby nepoklesla. V celonárodní anketě byl dokonce před časem zvolen jako „Největší Čech“. Mezi Čechy se ustálil obraz Karla IV. jako moudrého, mírumilovného a dobrého českého krále, který, na rozdíl o jiných velikých mužů a žen českých dějin, dnes nevzbuzuje žádné velké kontroverze. Nebo ano?

Karlova osobnost

Karel IV. má oproti mnoha jiným obdivovaným historickým postavám určitou zvláštnost. Ta spočívá v tom, že i když ho poznáváte do hloubky a pomalu se před vámi rozplývá ten krásně zjednodušený romantický obraz jeho osobnosti, stejně nepřestanete nad jeho osobou a dílem žasnout a nezbyde vám nakonec, než uznale pokývat hlavou.

Karel IV. byl vzdělaný, velice chytrý a rozvážný, měl ohromný talent na jazyky a na poznávání lidských povah. Měl rád mír a také umění a byl velmi zbožný. Měl však i stinné stránky. Dokázal být nepříjemný, upjatý, vychytralý, úskočný a lstivý a v neposlední řadě také až machiavelisticky pragmatický a poněkud samolibý.

Dnes už víme, že Karlovy negativní rysy nebyly jen výmysly závistivých Němců, jak říkal František Palacký, ale Karlova osobnost tím netrpí. Naopak se stává z nereálného obrázku konkrétním člověkem z masa a kostí, který se přes své chyby a nezdary stal slavným, ačkoliv neměl na růžích ustláno a nezřídka dokonce unikl jen o vlásek jisté smrti. Stává se člověkem, který nám může být přes propast staletí do jisté míry vzorem.

Všechny Karlovy tituly

Karel IV. začal svou politickou kariéru jako patnáctiletý mladík roku 1331 v severní Itálii, v takzvané lucemburské signorii, kde jej jeho otec Jan Lucemburský nechal volně vládnout, vybírat daně, uzavírat aliance a vést boje. Hodil tak mladého Karla do vody, ale ten se neutopil a naopak se naučil zdatně plavat. O dva roky později dostal na starost celou zemi – Moravské markrabství, kde se dovedl obklopit schopnými rádci. O České království se poté staral hlavně od roku 1341, když otci Janovi začal ubývat zrak. K českým zemím tehdy už patřila velká část Slezska, Chebsko a skoro celá Horní Lužice, což všechno zabezpečil král Jan svou zdatnou evropskou diplomacií.

Karel se po Janově smrti v bitvě u Kresčaku roku 1346 stal českým králem a nedlouho poté byl, po velkém diplomatickém úsilí, korunován také králem Svaté říše římské, do které kromě českých zemí patřilo v podstatě celé území dnešního Německa, ale také Švýcarska, Rakouska, Slovinska, Nizozemí, Lucemburska a část Itálie a Polska.

Během Karlovy vlády se české země nejen konečně mohly přestat bránit tlaku, který po stovky let přicházel z Říše, ale mohly přejít do vlastní „protiofenzívy“. Karel zajistil Koruně české výjimečná práva a podstatně rozšířil její území, když získal Horní (Českou) Falc (1355), Svídnicko a Dolní Lužici (1368) a Braniborsko (1373).

Kromě již zmíněných titulů náležel Karlovi také titul krále lombardského, tedy panovníka ovládajícího severní Itálii (od roku 1355) a krále arelatského neboli burgundského (od roku 1365). Do roku 1353 také držel titul hraběte lucemburského, jež mu náležel po otci, ale ten poté předal svému nevlastnímu bratru Václavovi. Jeho největším a nejslavnějším titulem byla ale hodnost císařská.

Český král římským císařem

Honosit se titulem císaře, to nebylo pro vládce Svaté říše římské žádnou samozřejmostí. Mnozí římští králové na něj nikdy nedosáhli, přestože se snažili. Dva Karlovi císařští předchůdci, tedy jeho děd Jindřich VII. a jeho sok Ludvík Bavor, byli korunováni za dost nestandardních okolností a v dozvuku řinčení zbraní, a tak jejich císařský titul mohl být kdykoli snadno zpochybněn. Karlův nástupce na římském trůně, jeho syn Václav IV., sice po císařské koruně nepřestával lačně pokukovat, ale nikdy ji nezískal. Jeho bratr Zikmund ji získal po značném úsilí až 22 let po své korunovaci římským králem.

TIP: Slavná císařská korunovace: Co čekalo Karla IV. v Římě?

Dosáhnout na vysněný diadém tedy nebylo nic jednoduchého. Karlovi IV. se to v dubnu 1355 podařilo. Tím natrvalo upevnil svou moc v Říši a teprve pak mohl uskutečnit své dlouho připravované projekty doma i za hranicemi. Karlova cesta za císařskou korunou zůstává zlomovou událostí českých dějin a proto je důležité prozkoumat, jak této hodnosti Karel dosáhl. Nápovědu nám zanechal ve vlastním životopise Vita Caroli: „Jestliže budete nenávidět lakomství, poplyne vám bohatství. Avšak nepřikládejte k němu srdcí svých, nýbrž shromažďujte sobě poklady moudrosti. Neboť v moudrosti spočívá mnohé panování.“

Anténní galaxie (též známé jako NGC 4038 a 4039) jsou párem pokřivených srážejících se spirálních galaxií, nacházejících se asi 70 miliónů světelných let daleko v souhvězdí Havrana. Kombinovaný snímek Hubbleova teleskopu a radioteleskopu ALMA je nejostřejším pohledem na tento objekt vůbec.

Zatímco obraz ve viditelném světle - zde zejména v modré barvě - odhaluje nově zrozené hvězdy v galaxiích, pohled na vlnových délkách milimetrového a submilimetrového světla nám ukazuje něco, co není běžně vidět: oblaky hustého chladného plynu, z něhož se tvoří hvězdy. 

Masivní koncentrace plynu se nacházejí nejen v srdcích obou galaxií, ale také v chaotické oblasti, kde kolidují. Zde je celkové množství plynu miliardkrát větší než hmotnost Slunce - bohatý rezervoár materiálu pro budoucí generace hvězd. Pozorování, jako jsou tato, budou mít zásadní vliv a pomůžou nám pochopit, jak galaktické kolize vyvolávají zrod nových hvězd.

Označení Sudety bývá spojováno hlavně s neblahými událostmi třicátých a čtyřicátých let 20. století – se vzrůstem moci Sudetoněmecké strany Konráda Henleina, rozpadem Československa a vytvořením Sudetské župy na území připojeném Mnichovskou dohodou k hitlerovskému Německu. Ovšem Sudety jako zeměpisný pojem byly známé již ve starověku. Nejpravděpodobněji se jedná o slovo keltského původu, které lze přeložit jako „les kanců“. Na mapách takto začal být označován souvislý masív pohraničních hvozdů táhnoucí se od Lužických hor po Jeseníky, který odděloval Čechy s Moravou od Slezska.

Zrod „sudetoněmeckého národa“

Termín, který dal sudetskou geografickou oblast do souvislosti s jejími německými obyvateli, se poprvé objevil až v roce 1866. Tehdy se zrodil i termín sudetský Němec, který začal být používán pro příslušníky německého národa a jazyka žijící v habsburské monarchii na historickém území českých zemí a který byl užitečný pro odlišení Němců z Čech od Němců z alpských zemí.

V období první Československé republiky (1918–1938) se sudetští Němci ocitli v nechtěné roli národnostní menšiny, což je dále stmelilo. Třebaže se hlavně ve dvacátých letech zdálo, že vztahy mezi Čechy a Němci budou smířlivější, velká hospodářská krize a nástup Adolfa Hitlera k moci v Německu v roce 1933 daly takovému sbližování červenou. Nová nacistická propaganda dávala svým heslem „Heim ins Reich“, tedy Domů do Říše signál všem Němcům žijícím mimo území meziválečného Německa, aby udělali vše pro návrat do lůna otčiny.

Henlein míchá kartami

V Československu se národní mobilizace ujal Konrád Henlein se svou Sudetoněmeckou stranou a jak už z názvu tohoto národoveckého a nakonec pronacistického uskupení vyplývá, plnou měrou ke svým záměrům využil starého a v 19. století zpolitizovaného pojmu Sudety. Na konci třicátých let se pak Sudety a sudetští Němci nakrátko dostali do centra evropské politiky – stali se „mezinárodním problémem“, který zdánlivě elegantně vyřešila Mnichovská dohoda podepsaná na konci září 1938.

V českém prostředí rostl během druhé světové války a nacistické okupace odpor nejen k sudetským Němcům, ale i k používání pojmu Sudety. Bezprostředně po skončení války v květnu 1945 tak vešel v platnost výnos ministerstva vnitra o nepřípustnosti užívání pojmu Sudety. Zároveň bylo navrženo, aby se pro pojmenování příslušné oblasti užívalo jen obsahově neutrálního pojmu „pohraniční území“.

Zakázané Sudety

Snaha vytlačit pojmy Sudety a sudetský z úředního jazyka i z celkového povědomí, měla po roce 1945 jen částečný úspěch. V běžné mluvě toto označení přetrvávalo, ačkoliv se původní význam měnil a Sudety dostávaly nový obsah spojený se specifickými rysy poválečného českého pohraničí po odsunu Němců. Zprvu byly poválečné Sudety, takzvaná laboratoř republiky, spojovány s nadějemi na rychlejší vytvoření spravedlivější komunistické společnosti, ale po krachu těchto osídleneckých vizí získaly pověst problémového vykořeněného regionu.

Současně termín sudetský Němec často využívala komunistická propaganda pro negativní hodnocení aktivit sudetoněmeckých krajanských sdružení jako revanšistických organizací, toužících po odplatě za odsun a bojujících za majetkové nároky za zkonfiskovaný majetek. To udržovalo u početné části českého obyvatelstva (zvláště v pohraničí) trvalé protiněmecké nálady.

Image

Čtěte také

Neklidné Sudety: Co se dělo roku 1938 v Československu?

Příběh cestovního kufru na kolečkách se začal psát překvapivě nedávno – teprve v roce 1970. Vděčíme za to Bernardovi Sadowovi, pozdějšímu majiteli společnosti U. S. Luggage. Jednou se s rodinou vracel z dovolené a na letišti měl problém s přepravou svých dvou obřích kufrů. Napadlo ho proto vybavit zavazadlo čtyřmi kolečky. Nadšený vynálezce pak s nápadem obcházel řadu společností, které však o novinku nejevily zájem. Nakonec se jí chopila firma Macy’s a první kufr se prodal v říjnu 1970. Nutno dodat, že svým majitelům přinesl i nejednu potíž – jezdil velmi „neohrabaně“ a všemožně se viklal. 

Moderní kolečkové kufry spatřily světlo světa až v roce 1987. Tehdejší pilot společnosti Northwest Airlines Robert Plath umístil kolečka na kratší stranu zavazadla, použil pouze dvě místo čtyř a přidal výsuvnou rukojeť. Zpočátku kufry vyráběl v rámci své značky TravelPro výhradně pro zaměstnance leteckých společností, jeho vynález si však získával stále větší popularitu, a nakonec jej proto Plath v roce 1991 uvolnil i pro veřejnost. Globálnímu rozšíření kolečkových kufrů tak již nic nestálo v cestě.