Austrálie je i dnes vcelku horkým a z valné části pouštním kontinentem. Někteří vědci na základě dnešních modelů klimatu předpovídají, že pokud se situace s oteplováním bude vyvíjet jako doposud, bude v Austrálii za pár let pekelné léto.

TIP: Bude horko: Globální oteplování mění města v pekelné výhně

Podle těchto předpovědí by již kolem roku 2040 měla za letních dnů dosahovat teplota ve velkých australských městech teplot kolem 50 stupňů Celsia. A to už je co říct.

Lidský rod sice podle všeho pochází z afrického kontinentu, kde nebývá zrovna moc chladno, ale takové extrémní teploty v prostředí měst by měly závažný vliv na zdraví velkého množství obyvatel. Zejména senioři a také malé děti se mají čeho obávat. Jak se zdá, v Austrálii půjdou na dračku výkonné klimatizace.

Podle toho, co víme, je ve vesmíru mnoho supermasivních černých děr. V srdci prakticky každé galaxie se nachází alespoň gigantická černá díra, jejíž hmotnost odpovídá milionům a někdy i miliardám Sluncí.

Podle některých modelů by ve vesmíru měly být docela časté dvojice supermasivních černých děr. Ve skutečnosti jsme jich ale zatím objevili jenom velice málo. Spočítali byste je na prstech rukou.

Pět nových párů gigantických černých děr

Shobita Satyapal z Univerzity George Masona a její spolupracovníci teď na jeden zátah objevili celkem 5 nových dvojic supermasivních černých děr, což počet známých dvojic významně zvýší. S větším počtem objevených párů těchto monstrózních objektů samozřejmě vzrůstají naše šance, že porozumíme mechanismu vzniku supermasivních černých děr i jejich osudy během historie vesmíru.

TIP: Dvojice černých děr vznikají ve vesmíru 10× častěji, než jsme si mysleli

Badatelé při stopování supermasivních černých děr využili optická data z pozorování oblohy SDSS (Sloan Digital Sky Survey), data vesmírného infrateleskopu WISE, a také pozorování vesmírné rentgenové observatoře Chandra.

Unikátní barevné záběry z prvních týdnů operace Barbarossa ukazují německou brannou moc v plné síle. Povšimněte si, jak obyvatelé západní části SSSR vítají Němce jako osvoboditele od Stalina. Válečná zvěrstva "nových pánů" však velice rychle obrátila veřejné mínění proti Hitlerovi a sjednotila všechny v boji proti třetí říši.

Desítky tanků postupujících vpřed širokou ruskou stepí, kilometry obsazeného území usměvaví němečtí vojáci či desetitisíce zajatých rudoarmějců – to vše byl obrázek prvních týdnů invaze. To se však mělo v následujících měsících změnit. Rudá armáda se vybičovala až k fanatickému odporu a v nejtěžších chvílích přišla Sovětskému svazu na pomoc také zima... 

Velký kaňon řeky Yellowstone (Grand Canyon of the Yellowstone River) je prvním velkým kaňonem pod Yellowstonským jezerem. Začíná pod vodopádem Upper Falls (Horním), kde je ještě poměrně mělký. V celé kráse se ukazuje až pod vodopádem Lower Falls (Dolním), o několik stovek metrů níže po proudu řeky. Celý kaňon je 39 kilometrů dlouhý a končí nedaleko překrásného vodopádu Tower Fall (Věžní) – v místech, kde se potok Tower Creek přelévá přes okraj svažujícího se údolí a padá z výšky čtyřiceti metrů do řeky Yellowstone.

Upečené horniny

Oblast Yellowstone po geologické stránce byla a stále ještě je neklidným místem. Zhruba před 600 000 let zde došlo k mohutnému výbuchu sopky. Když se obrovský kráter propadl, vytvořily jeho okraje sopečnou kalderu o gigantických rozměrech 42 krát 72 kilometrů. Následně došlo k dalším sopečným výbuchům, při nichž se kaldera zaplnila sopečným materiálem. Šlo o sopečný popel, nesouvislé sopečné vyvrženiny a také výlevy ryolitových láv, které se v poměrně tenkých vrstvách vylily po rozsáhlém území kaldery.

V kaldeře, jejíž povrch se neustále pomalu zvedal a opět klesal, vznikly na několika místech trhliny, které sahaly hluboko do země. Podél nich začaly z hlubin pronikat žhavé plyny a horká pára. Jedno z takových míst, označovaných jako gejzírové pánve, se nalézalo i v místě, kde se dnes nachází horní úsek Velkého kaňonu. Horké agresivní vody, ohřívané Yellowstonskou horkou skvrnou uloženou relativně nehluboko pod povrchem země, měly rozhodující vliv na hydrotermální přeměnu ryolitových lávových proudů i ostatního sopečného materiálu. Sopečné horniny nejenže změnily barvu ze šedé na různé odstíny červené, hnědé a hlavně žluté, ale také se doslova „upekly“. Změkly, staly se křehkými, rozpadavými a tedy snadno rozrušitelnými.

Protržená ledová přehrada

Asi před 14–18 tisíci let nastala na severní polokouli doba ledová, která zasáhla i oblast Yellowstonu. Rozsáhlé území bylo pokryto ledovci a led několikrát přehradil i řeku Yellowstone. Za touto ledovcovou hrází se vytvořilo rozsáhlé jezero, které se zaplnilo pískem a štěrkem. Když na konci doby ledové hráz roztála, vyteklo z jezera naráz obrovské množství vody, které s sebou bralo i písek se štěrkem. Valící se spoušť způsobila nejen velké záplavy, ale také katastrofickou erozi přeměněných rozpadavých hornin. Tak vznikla obrovská strž – současný kaňon.

Takové rázové prohloubení kaňonu se pravděpodobně díky opakovanému zamrzání odehrálo vícekrát a zahlubování Velkého kaňonu pokračuje v menší míře i do současné doby.

Těžko uvěřitelná vyprávění

Prvním z bělochů, který Yellowstonský kaňon navštívil, byl pravděpodobně lovec kožešinových zvířat, John Colter. Zavítal sem v roce 1806, když se odpojil od vracející se průzkumné výpravy Lewise a Clarka (ta prozkoumávala rozsáhlé území na západě, které Spojené státy v roce 1803 koupily od Francie). Dalším člověkem, jenž Velký kaňon v polovině 19. století navštívil, byl jeden z nejváženějších amerických horalů, legendární James Bridger. Kaňon zcela od roku 1803 jistě spatřilo více traperů a prospektorů hledajících zlato, ale na rozdíl od dvou výše jmenovaných o svém zdejším pobytu nezanechali žádnou zprávu.

Jak Colter, tak i Bridger si zážitky z Yellowstonu nenechali jen pro sebe, ale ústním podáním je šířili dál. Jejich vyprávění byla však tak neskutečná a mnohdy i záměrně zveličená, že jim zpočátku málokdo věřil.

Oněmělí úžasem

V roce 1869 se do Velkého kaňonu vydali Charles W. Cook, David E. Folsom a William Peterson – občané ze sousední Montany. Vytvořili soukromou Cook-Folsom-Petersonovu expedici, která neměla žádný ambiciózní cíl. Její účastníci se prostě chtěli do oblasti Yellowstonu podívat. Jeli na koních údolím, dnes nazývaným Lamar Valley, až dorazili k obrovskému kaňonu, o jehož existenci neměli ani tušení.

Kaňon jako první uviděl Cook, který si do zápisníku poznamenal: „Jel jsem vpředu, za mnou Folsom a Peterson na svých koních. Pátral jsem, co se přede mnou v lese objeví. … Zatímco moje pozornost byla soustředěna na soumara za mnou, který se zastavil a pásl, můj kůň se náhle zastavil. Otočil jsem se dopředu a spatřil velký kaňon. …V úžasu jsem si sedl a čekal, než přišli moji společníci. Zdálo se mi, že uplynulo dalších pět minut, než někdo promluvil.“

Zpráva o krásách Yellowstonu se rychle šířila a tak hned následující rok se do oblasti Yellowstonu vypravila další výprava, nazvaná podle svých organizátorů jako Washburn-Langford-Doanova expedice. Velký kaňon pak dosti podrobně popsal Gustavus C. Doane, jeden z účastníků expedice. 

Obrazy ve prospěch přírody

Na základě zprávy Washburn-Langford-Doanovy expedice a na naléhání jejího člena a pozdějšího prvního správce národního parku Yellowstone Nathaniela P. Langforda, se na průzkum Yellowstonu vydala další početná expedice. Vedli ji geolog Úřadu pro geologický a geografický průzkum území USA Ferdinand V. Hayden. Pro expedici se mu podařilo získat částku 40 000 dolarů. Mohl si tak dovolit vypravit 34 mužů a sedm nákladních vozů, s nimiž se v červnu 1871 vydali Yellowstone prozkoumat.

TIP: Mezi americkými gejzíry: Národní park Yellowstone

V expedici byli nejen odborníci, ale i dva umělci. Malíř-krajinář Thomas Moran a fotograf William H. Jackson. Haydenovo rozhodnutí přibrat do výpravy právě tyto dva muže, bylo velmi prozíravé. Oba umělci poprvé zvěčnili zdejší krásy na barevných kresbách a černobílých fotografiích. Značnou měrou tak přispěli k tomu, že oblast byla následujícího roku vyhlášena národním parkem.

Eliška Junková prý byla malá jako panenka. Vážila sotva padesát kilo, byla něžná a elegantní. Měla mnoho ctitelů. Její život byl plný dobrodružství, úspěchů, ale i tragických okamžiků. 

Narodila se čiperka

V Olomouci sídlí zámečnická rodina. Rodiče a jejich osm dětí. A mezi nimi i Alžběta Pospíšilová. Je začátek dvacátého století. I když rodina nemá peněz nazbyt, děti jsou vedeny přísně. Dobrý prospěch ve škole je samozřejmostí. A zájmy? Hlavně nějaké smysluplné. Malá Alžběta tedy plave, jezdí na kole, chodí do Sokola, věnuje se hudbě, ráda čte a co víc, má neskutečný talent na jazyky. Němčinu ovládá od útlého dětství. Sama se naučí anglicky. Během dospívání potom ještě francouzsky a italsky. Později vzpomíná na své dětství jako plné příjemných zážitků. Pravdou ale je, že čtyři její sourozenci pár let po sobě zemřeli! Rodiče stárnou, sami na všechno nestačí. Jít studovat a nechat se živit tedy nepřipadá v úvahu. Malá Alžběta nastoupí do svého prvního zaměstnání už v šestnácti letech!

Divoká láska s vůní benzínu

Je šikovná a energická. Jako korespondentka v bance je svižná a je na ni spoleh. Kdo je jejím nadřízeným? Jakýsi Vincenc Junek. Je mu něco přes dvacet. Je trochu arogantní, ale jistý šarm jistě má. První jiskry přeskočí rychle. Ale co naplat. On má prý vážnou známost, Alžběta zase tajná dostaveníčka s mladým studentem. Nic ale netrvá věčně. Junka převelí do Brna a jeho schopná spolupracovnice odchází s ním. Po nějaké době ho následuje i do Prahy. Tady už je jejich vztah poněkud vážnější. Rozhodně ale ne zalitý sluncem. Hádky, rozchody, smiřování. Stále dokola.

Mladá dívka hovoří několika jazyky a chce cestovat. Milenci zamává a odjede do Francie. Pracuje v zahradnictví, piluje francouzštinu a za celou dobu nenapíše ani řádku. Prchlivý Vincenc si uvědomí, že mu odešla láska jeho života! Ale nevzdá se. Z povrchního mladíka se stane vášnivý automobilista. A jejich další setkání? Ve Francii. Romantiku ale nečekejte. Sejdou se na výstavě automobilů. Láska je zpátky a s ní i jejich nová společná záliba. Jmenuje se Bugatti T32.

Po svatbě nepřijde rodina, ale první závody

Svatba je malá, ale krásná. Ti dva jsou jako hrdličky. A taky to trvalo. Manželé Junkovi. Ale ještě jedna změna. Alžběta se zároveň nechá přejmenovat na Elišku. Proč? Jméno Alžběta se v cizích jazycích překládá jako Elizabeth. V česku potom Eliška. Její plány jsou hlavně za hranicemi. Nové jméno vše usnadní. Mladý pár poprvé závodí rok po svatbě. Vincenc jako řidič, Eliška jako spolujezdkyně. Je ale malá, nedosáhne na pedály. Co s tím? Inu, poradí si. Problém vyřeší několik polštářů. A úspěchy na sebe nenechají dlouho čekat. První medaile a první poháry.

Novomanželce však role spolujezdce nestačí. Udělá si tajně řidičské zkoušky. Když si její manžel koupí nový vůz, vezme si jeho starý. „Žena závodí v autě, žena závodí v autě! Vždyť si srazí vaz!“ Tak zněly první reakce. Brzy se ale obavy rozplynou. Eliška zvítězí na nejobávanějších závodech u nás i v zahraničí. Tleskají ji davy milovníků rychlého sportu. Nikdo už nepochybuje o tom, že drobná žena se může směle postavit největším mužským závodníkům.

Rychlý konec

Po každém návratu ze závodu ji vítají davy fanoušků. Ji i jejího manžela. Konečně se zase ví, kde leží Československo! Eliščina zářivá kariéra závodnice trvá čtyři roky. Ukonči ji tragická událost. Manželé se vydají na závod do Německa. Vincenc ale trasu nezvládne. Na měkkém asfaltu dostane smyk a narazí hlavou na skálu.Nemá přílbu a je na místě mrtvý. Z mladé manželky je rázem vdova. Klíče od auta pověsí na hřebík. Z jejich společného velkého bytu v centru Prahy se přestěhuje do malého podkroví a začne pracovat pro motoristické časopisy. Je sama. Léta utíkají. Rodiče už nemá, se sourozenci se příliš nestýká. Její další bratr zemře. Je ale otcem malého chlapce. Kdo se o něj postará? Elišce je čtyřicet let a její smutek a samota se rázem rozplynou.

TIP: Dámská jízda: Legendární výprava šestice českých žen do Afriky

Malý chlapec přinese do života nové světlo. Stará se o něj výborně! Znovu se objevuje ve společnosti. Pracuje pro Jana Baťu, kde navrhuje a vylepšuje pneumatiky na auta. Zakládá spolek pro ženy řidičky. Dokonce se podílí na plánování výstavby Masarykova okruhu v Brně. Je aktivní jako dřív. Cestuje, seznamuje se s novými lidmi. Její životní elán na několik let přeruší druhá světová válka, ale hned potom se vrací zpátky k práci. Podruhé se provdá. Láska k automobilům ji vydrží celý život. Ten skončí pár měsíců po jejich třiadevadesátých narozeninách. 

Během svého osmého blízkého průletu kolem planety Jupiter, pořídila sonda Juno pozoruhodný snímek největší planety naší Soustavy a dvojice jejích největších měsíců – sopkami posetého měsíce Io (na snímku blíže k planetě) a měsíce Europa, který podle přesvědčení vědců skrývá obří podpovrchový oceán. Množství vody v tomto oceánu je podle odhadů dokonce větší než součet veškeré vody na Zemi.

V době pořízení snímku se sonda Juno pohybovala ve vzdálenosti 27 kilometrů od svrchní části Jupiterových mračen.

Manželská postel, noční stolek, hotelová služba a snídaně. Žádná koupelna a k nejbližší toaletě 10 minut chůze. Hlavně ale – žádné zdi! Přesně tak vypadá nulahvězdičkový hotel v Alpách. Originální hotel je projektem švýcarských umělců Franka a Patricka Riklinových a vznikl jakou součást uměleckého festivalu Art Safiental land art. Pokud čekáte, že se absence hvězdiček projevila i na ceně noclehu, budete nejspíš zklamáni. Noc pod hvězdnou oblohou v tomto nulahvězdičovém hotelu vyjde na 253 dolary (v přepočtu tedy přibližně 6 tisíc korun).

Jedny z nejtajemnějších, ale i nejděsivějších podzemních prostor leží na jihu Vietnamu, zhruba 40 km severozápadně od Ho Či Minova Města (bývalého Saigonu). Tamnímu bludišti podzemních chodeb se říká také tunely Cu Chi – podle nedalekého městečka, jež se v minulosti stalo centrem partyzánského odboje proti Američanům a silám Jižního Vietnamu.

Vzpomínky na válku 

Dodnes se zachovalo 120 km z původních 200 km spletité podzemní sítě, kde během války číhalo na nezvané hosty nebezpečí na každém kroku. V černočerné tmě se skrývali nejen nepřátelští bojovníci a jejich nastražené léčky, ale i mravenci, jedovaté stonožky, pavouci a hadi. Zatímco venku zuřil válečný konflikt, v tunelovém propletenci pod povrchem se v provizorních podmínkách rodily děti, uzavíraly sňatky a občas i hrálo divadlo. 

Tunely začali obyvatelé Cu Chi hloubit holýma rukama nebo pomocí zemědělského náčiní již v průběhu 40. let 20. století, kdy Vietnamci spolu s Laosany a Kambodžany bojovali proti francouzské nadvládě. Během této tzv. indočínské války, kterou Francie nakonec v roce 1954 prohrála, sloužily tunely spíš jako únikové cesty a tajné průchody spojující vesnice. Smrtící pastí se staly až v době, kdy se rozhořel konflikt mezi Severním a Jižním Vietnamem v letech 1955–1975, a především v 60. letech minulého století. Tehdy se do sporu zapojili Američané a v roce 1965 vyslali na místo své jednotky. 

Všudypřítomné pasti 

V té době už tunely spolu s místními obyvateli z Cu Chi vylepšovali také členové Vietkongu, tedy Národní fronty osvobození Jižního Vietnamu, kteří dorazili z komunistického severu. Původně jednoduché chodby se tak rozrostly do tříúrovňového systému, prošpikovaného mnoha pastmi. Spleť tunelů, slepých uliček a padacích dveří zasahovala až do hloubky 10 m pod zemí. V první úrovni, 3–4 m pod povrchem, se kromě skrytých palebných pozic a ventilačních cest, jež kvůli kamufláži ústily ven jako díry v mraveništi, nacházela i většina nastražených léček. 

V propadlech čekaly na vetřelce špičaté kůly z bambusu nebo válce s ostny, které nepřítele spíš zmrzačily, než zabily. Pokud se zraněnému podařilo vyhrabat zpět na denní světlo, často do pár dní zemřel na infekci. Kůly se totiž potíraly odpadní vodou či lidskými výkaly. V pokládání pastí byli Vietnamci vůbec velmi vynalézaví: Do bambusového stvolu třeba schovali jedovatou zmiji. Pokud nepřítel zavadil o nastražený provázek, stvol se uvolnil a spustil hada přímo na nic netušící oběť. Rozdrážděný plaz většinou vojáka téměř okamžitě uštkl. 

Podzemní epidemie 

Další úroveň se nacházela asi 5 m pod zemí a zahrnovala obytné prostory včetně kuchyní, ložnic, velitelství nebo i provizorních nemocnic či škol. Zatímco první patro se otřásalo během náletů, druhé poskytovalo relativní bezpečí. Ve třetí úrovni ležely sklady na munici a zbraně. Nejníž, asi 8–10 m pod povrchem, pak byly studny s vodou i vyhloubená cesta k řece, kam se partyzáni chodili vykoupat či vyprázdnit.

Pokud se zrovna nebojovalo, zůstávali Vietnamci přes den pod zemí. Ven vycházeli jen pod rouškou tmy, aby mohli pracovat na polích a zajistit úrodu. Hygiena v tunelech za moc nestála, takže se tam rychle šířily choroby jako úplavice či cholera. Až polovina partyzánů v podzemí neustále trpěla malárií v jakémkoliv období války. Z 16 tisíc bojovníků Vietkongu, kteří pobývali v tunelech, se jich konce válečného konfliktu dožilo pouze šest tisíc. 

Nic pro klaustrofobiky

Pokud se chcete vžít do pocitů člena Vietkongu, můžete si krčení a plazení úzkou potemnělou chodbou v dusnu a horku vyzkoušet v Cu Chi hned na dvou místech: Tunely Ben Dinh leží blíž k Ho Či Minovu Městu a také k nim míří většina zahraničních turistů. Protáhnout se tam můžete i stometrovou chodbou, z níž naštěstí vedou na povrch vedlejší únikové cesty – pro případ, že by se vám začalo hrdlo svírat úzkostí. 

Zcela autentický zážitek jako z války ve Vietnamu však nečekejte: Nenarazíte totiž na hady ani jedovaté stonožky a chybí i charakteristický odér špíny. Naopak přibylo LED osvětlení a tunely se – nejen kvůli zavalitějším turistům – trochu rozšířily. V rámci hodinové prohlídky s průvodcem si můžete na střelnici vyzkoušet i střelbu na terč z kalašnikova, pušky M16 a dalších zbraní. Na závěr vám dají ochutnat skromnou stravu partyzánů, vařený kořen manioku. Nevýrazný pokrm raději obalte v nabízené směsi oříšků a soli, jinak snadno nabudete dojmu, že žvýkáte gumovou bramboru.

Podobný zážitek vás čeká i v tunelovém komplexu Ben Duoc, ležícím pár kilometrů na severozápad. Nachází se dál od Ho Či Minova Města, proto tam nebývá tak plno. Rozměry chodeb se navíc nijak neupravovaly kvůli pohodlí návštěvníků, takže vaše plazení získá punc opravdovosti. Díky menšímu „provozu“ máte rovněž větší šanci na setkání s místními netopýry.

Jeskynní katedrály

Pokud drobné létající savce neuvidíte v tunelech Cu Chi, nevěšte hlavu. Ve Vietnamu totiž na jeskyni obývanou netopýřími rodinkami narazíte doslova na každém kroku. Mnoho krasových útvarů lze navíc objevovat z paluby malé loďky či většího člunu, jak to u nás známe třeba z Punkevní jeskyně. 

TIP: Tankodrom na motorce: Cestou necestou po Ho Či Minově dálnici

Srdce speleologů i turistů zaplesá v národním parku Phong Nha-Ke Bang, který leží ve středním Vietnamu. Jako odrazový můstek pro výpravy za krasovou nádherou slouží městečko Phong Nha, známé i pod starším názvem Son Trach. Z říčního mola nedaleko centra vyplouvají každou chvíli lodě s nanejvýš dvanáctičlennou posádkou do jeskyní Phong Nha a Son Tien. Můžete si vybrat, zda je prozkoumáte obě, nebo vám bude stačit první jmenovaná, která je zároveň populárnější. Kdo však zavítá i do méně navštěvované Son Tien, toho odmění léčivé ticho mezi krápníky. 

Utajený domov obrů 

Park Phong Nha-Ke Bang před zraky lidí dlouho ukrýval největší známou jeskyni světa, Son Doong. Teprve v roce 1990 ji objevil jistý vietnamský farmář, když narazil na otvor vedoucí do gigantických podzemních prostor, kam by se klidně vešel i newyorský mrakodrap. V letech 2009–2010 nakonec obří jeskyni detailně prozkoumal tým britských speleologů: Ohromuje výškou 250 m, šířkou 150 m a najdete v ní masivní stalaktity dlouhé přes 70 m i vápencové perly o velikosti pomerančů – vznikají na dně jezírek z kamínků, kolem nichž se postupně vytvoří obal z kalcitu. 

Krasový domov obrů může bohužel na vlastní oči každoročně spatřit pouze pár stovek šťastlivců, kteří uspějí při losování o vstupenky, načež podstoupí náročnou pětidenní cestu tam a zpět. Jen pro zajímavost: Do útrob Son Doongu se zatím dostalo méně lidí než na vrcholek Mount Everestu. 

Bílé zvíře je mezi normálně zbarvenými soukmenovci příliš nápadné, takže se rychle stává kořistí nějakého dravce a jen málokdy se dožije dospělosti. Tím ani nemá možnost předávat své geny potomkům. Větší šanci na přežití mají albíni, kteří se narodili v zajetí – žijí v chráněném prostředí a někdy se dokonce stanou zakladateli linie bíle zbarvených zvířat.

Náročná služba na ponorce a lapálie námořníků nikoho nezajímaly, jednalo se přece o bojový prostředek. Jenže na začátku první světové války nikdo ještě pořádně nevěděl, co s dosud nevyzkoušenou zbraní dělat. Admirálové s nimi zprvu počítali jen k obraně vlastních přístavů, eventuálně s krátkými výpady do nepřátelských vod.

Předchozí část: Služba v ocelové rakvi: Každodennost prvoválečných ponorkářů (1)

Když například německá U-16 v říjnu 1914 strávila na hlídce patnáct dní, považovalo se to za rekord, který asi jen tak někdo nepřekoná. Konečné prvenství však patří U-157, jež se v roce 1918 vrátila na základnu po 157 dnech na moři! Jenže než mohly vratké ponorné čluny dosáhnout podobných výkonů, musely překonat sérii dětských nemocí v podobě nehod a havárií, jimiž konstruktéři v podstatě své produkty testovali.

Fatální nehody

Například americké ponorky Octopus a Stingray měly tak špatně řešené odvětrávání akumulátorového prostoru, že v něm při dobíjení explodoval uvolněný koncentrovaný vodík. Nikomu se sice nic nestalo, ale podobná nehoda na japonské ponorce No.4 připravila o život dva muže a dalších 14 zranila. Jiné nehody způsobovaly nedokonalé mechanismy kormidel a ovládání zátěžových nádrží. Ty měly obvykle stejný průběh – ponorka se nekontrolovaně řítila do hlubin a zachránilo ji jen bleskové nouzové vynoření.

V době míru si z podobných událostí nikdo příliš hlavu nedělal, ale když se právě taková příhoda odehrála v říjnu 1918 na německé UB-68 zrovna v době útoku na dohodový konvoj, děla doprovodných lodí se rychle postarala o to, aby ponorka na hladině dlouho nezůstala. Do zajetí putovalo 33 mužů včetně jejího velitele – jistého Karla Dönitze.

Další havárie měly na svědomí srážky s hladinovými plavidly. Většinou k nim docházelo při námořních manévrech a mohly stát život i kompletní posádku, jako se tak stalo v případě britské A-1, ruské Kambaly a japonské No.6. Na posledně jmenovaném člunu posádka nezahynula hned, čekalo ji několikahodinové trápení, o kterém velící poručík Cumotu Sakuma podal svědectví v dopise na rozloučenou. Umírající velitel přesně vylíčil, jak ke srážce došlo, co dělala posádka pro záchranu, proč se jí to nepodařilo, a pečlivý Japonec nevynechal ani omluvu císaři, pozdravy rodině a prosbu, aby se panovník postaral o pozůstalé. Sakumův pozdrav ze záhrobí japonské námořníky dodnes fascinuje tak, že jej v námořní akademii na ostrově Etadžima vystavují jako vzácnou relikvii. 

Neuvěřitelné štěstí

Pokud námořníci v relativním zdraví přežili výcvik a vyhnuli se havárii, čekal je boj. A to možná dřív, než by kdokoliv z nich předpokládal. Sotva totiž člun proplul minovými poli kolem přístavu, už se prakticky nacházel v bojové zóně. Tehdejší ponorná plavidla ještě nebyla ponorkami v pravém slova smyslu – jednalo se spíš o torpédové a dělové čluny s možností několikahodinového ponoru. Proto do operačních oblastí pluly převážně na hladině, kde na ně mohla čekat náhlá smrt v podobě torpéda z nepřátelské ponorky. Jeden takový případ se odehrál 6. listopadu 1917 v Jaderském moři.

Vyplouvající vilémovská U-35 se připletla přímo před torpédomety ponořené a číhající francouzské ponorky Faraday. Německá hlídka si všimla vystrčeného periskopu a spustila poplach, ale bylo již pozdě. V moři už se objevily bublinové brázdy tří odpálených torpéd. Zdálo se, že konec U-35 je otázkou několika vteřin, jenže štěstěna nestála na francouzské straně. Jedno torpédo svůj cíl podplulo, druhé se motalo v nevyzpytatelných kruzích a třetí před U-35 vyskočilo z vody, přeletělo ponorku mezi palubním dělem a věží, donutilo dva námořníky předvést ukázkový povel „k zemi“, dopadlo do vody a neškodně pokračovalo dál.

Kam pluje torpédo?

Ponorky se pochopitelně jenom navzájem nelovily, jejich hlavní poslání představovalo ničení nepřátelských válečných a nákladních lodí. Ozbrojené cíle se zpravidla (ale ne vždy) potápěly torpédy z relativního bezpečí periskopové hloubky. Pro posádku to ale neznamenalo žádné velké dobrodružství. Všichni jen mechanicky plnili tisíckrát nacvičované úkony, které jim nařizoval kapitán.

To on jako jediný viděl cíl periskopem a na něm spočívala tíha rozhodnutí. Zbytek posádky mohl jen doufat, že se mu podaří přežít odvetný protiútok. Osud však často ponorkářům přál. V první světové válce ještě žádné námořnictvo nemělo protiponorkové prostředky na patřičné úrovni, a tak ponorné čluny z místa činu obvykle prchly bez trestu.

Dělostřelci na palubě

Útok palubním dělem vypadal úplně jinak. V podstatě měl podobu těžké fyzické práce, protože jen pouhá manipulace s granáty o hmotnosti 12–45 kg (podle ráže děla) vyžadovala slušnou fyzickou kondici. Tak jako všude v ponorce i dělostřelci se potýkali s nedostatkem místa kolem kanonu a jejich povolání proto vyžadovalo naprostou souhru – jinak hrozilo, že některý z nich se na kluzké palubě neudrží a spadne do moře.

TIP: Podmořská ocelová dvojčata (1): Rakousko-uherské ponorky U-3 a U-4

I to se koneckonců stávalo, a to hlavně tehdy, když napadené plavidlo odpovídalo dělostřelbou a útočníka nutilo k úhybným manévrům. Jak na závěr shrnout život ponorkářů za Velké války? Služba na ponorkách určitě nevedla k takovým ztrátám jako v „mlýnku na maso“ při velkých pozemních bitvách. Přesto neměli muži v ponorných člunech na růžích ustláno a nikdo si netroufal jim jejich úděl závidět.