Řezníci zajišťovali masitou stravu pro celé město, bohaté měšťany si snadno zavázali nejvýtečnějším podpultovým zbožím a navíc poskytovali suroviny lojovníkům, mydlářům, ševcům nebo koželuhům. Jako samostatné řemeslo seřeznictví v českých zemích objevilo ve 13. století. Během století následujícího bychom v Praze našli více než sto a ve větších městech dvě až pět desítek řezníků. Na sklonku středověku byl řezník podobně jako pekař v každém městě samozřejmostí. Původně nešlo o odbornou práci, zabít a naporcovat dobytče mohl prakticky každý.

Masné krámy

Řezníci chovali dobytek buď přímo ve svých domech, nebo jej kupovali na venkově. Nakupoval mistr osobně, výjimečně nejzkušenější z tovaryšů. Ze vsi stádo odváděl řezník vybavený řeznickou holí a v doprovodu psa, který na povel „požeň“ štěkal a dorážel na zvířata, čímž je nutil k chůzi. Nákup většího množství dobytka vyžadoval velkou hotovost. Konšelé proto řezníkům často poskytovali bezúročné půjčky. Běžně se ale stávalo, že řezník nejlepší kusy prodal ještě další osobě za lepší peníz nebo se se všemi penězi vytratil neznámo kam.

S rostoucím počtem měšťanů rostlo i množství žádaného masa a tedy i počet řezníků a takzvaných masných krámů. Tyto tržní prostory, určené k prodeji masa a masných výrobků, byly původně dřevěné. Později dostávaly kamennou podobu a byly také často zahlubovány, aby v nich majitelé zajistili chladné prostředí a tedy lepší trvanlivost zboží. Řezníků bývalo ve městě vždy o něco víc než masných krámů, ale v omezeném počtu kvůli přiměřené konkurenci. Ten, kdo neměl svůj krám, prodával doma a byl „krámu čekatel“. Mohl jej získat například až poté, co jiný z řezníků umřel. Krám vlastnil řeznický mistr a po něm jeho syn. Pokud neměl syna, připadl nejstaršímu z řeznických čekatelů. 

Rozrůstající se vrstva měšťanstva poptávala také více masných výrobků a řezníci ve velkých městech se mohli specializovat. Vydělili se sádelníci,  lojovníci, drobníci a drštkáři, tedy ti, co zpracovávali a prodávali pouze droby, jitrnice, jelita a klobásy, a uzenáři. Takto úzce profilovaní řemeslníci byli vždy sdruženi v cechu společně s řezníky. V menších městech se řezníci běžně věnovali všem výše uvedeným činnostem, navíc vyráběli a prodávali mýdlo a svíčky ze skopového nebo hovězího loje. 

Vymření je navždy. Ale naše znalosti okolního světa jsou omezené a často se stává, že nějakého vzácného živočicha nebo rostlinu pouze nemůžeme nalézt. V případě obřích strašilek Howeových Dryococelus australis z ostrova Lorda Howea v jižním Pacifiku to bylo o něco komplikovanější.

Ostrovní druhy jsou vždy velmi ohroženy vymřením, protože mají k disppozici jen omezený prostor, kde žijí v omezených počtech. Strašilky Howeovy obývaly svůj ostrov do dvacátých let 20. století, kdy na ostrově Lorda Howea vymizely. Všichni je odepsali, ale pak byly v roce 2001 znovuobjeveny na 23 km vzdáleném malém ostrůvku Ballova pyramida. Dodnes ale nebylo jasné, zda jde skutečně o strašilky Howeovy. Na první pohled se totiž poněkud liší.

TIP: Stále naživu: Na Nové Guinei znovuobjevili divoké zpívající psy

Vědci ale nedávno vytáhli DNA jak z přeživších strašilek, které úspěšně chovají v zoologické zahradě v australském Melbourne, tak i z muzeálních exemplářů původních strašilek Howeových. A muzeální genetika potvrdila, že jde o stejný druh. Takže strašilky Howeovy jsou stále s námi.

V 11. století sjednotili rozdrobený východní islámský svět vyznavači sunnitského islámu, Seldžukové. Říše těchto původně oghuzských Turků svého času zahrnovala rozsáhlá území od Hindúkuše až po východní Anatolii a od Střední Asie k Perskému zálivu. 

Zmíněná velmoc znovu nastolila vládu sunny nad šíiou a začala perzekvovat náboženské odpůrce a jinověrce. Byli mezi nimi i šíitští ismáilovci, kteří již v 10. století ovládali území od Maroka až po Sýrii pod křídly fátimovské říše. Svou víru dále šířili prostřednictvím tzv. emisarů, které vysílali do všech světových stran. Jeden z nich však záhy pochopil, že Fátimovce čeká brzký konec, a začal budovat vlastní panství. Jmenoval se Hasan-e Sabbáh a měl se stát hlavou sekty hašašínů, jednoho z nejobávanějších muslimských řádů všech dob. 

Pod vládou Starce z hory 

Hasan-e Sabbáh patřil nepochybně k velmi charizmatickým mužům. Když tedy v roce 1096 odmítl uznat nového fátimovského vládce, řada věřících ho následovala. Řád, který Hasan svým učením založil, vyznával nizáríju, tedy víru, že tím pravým duchovním vůdcem je princ Nizár.

Hasan-e Sabbáh byl nadšeným emisarem už od svých sedmnácti let. Procestoval celý Blízký východ, kde si získal řadu oddaných stoupenců. Netrvalo dlouho a stal se trnem v oku Seldžukům, kteří se snažili šíitské větve islámu ze svého území vymýtit. V roce 1094 se Hasan před Seldžuky definitivně stáhl do bezpečí pohoří Elborz, kde o několik let dříve objevil pevnost Alamút neboli Orlí hnízdo. Legendární pevnost se zdála být nedobytnou a měla řádu umožnit klidnou prosperitu. Dobýt ji vojensky nebylo v lidských silách, a proto Hasan už v roce 1090 poslal své lidi, aby obyvatele Alamútu získali na jeho stranu. O čtyři roky později pak přešla pevnost do jeho rukou dobrovolně.

Říká se, že Hasan opustil své komnaty v Alamútu jen dvakrát, aby vystoupil na střechu pevnosti. Po zbytek života, až do roku 1124, se zdržoval v jejích útrobách, kde pracoval na svém učení. 

Hierarchie tajemného řádu

Hasan-e Sabbáh nazval své hnutí Nové učení. Není jasné, kdy přesně řád vznikl, ale patrně začátkem 80. let 11. století. Jednalo se o tajnou, vnitřně rozčleněnou společnost. Jednotliví příslušníci, hašašíni, se dělili do několika kruhů podle toho, jak vysoké postavení v řádu zaujímali. Nejvýše stála samozřejmě hlava řádu, Hasan-e Sabbáh, a jeho blízcí, tzv. Nejvyšší agitátoři. Pod nimi se hierarchicky nacházeli prostí Agitátoři, Společníci a Přívrženci. 

I přes nejnižší postavení v řádu se však Přívrženci proslavili nejvíce. Právě oni procházeli výcvikem na obávané nájemné vrahy, jež řád vysílal, aby se zbavil nepohodlných oponentů. Těmto vyslancům se pak říkalo fidáí čili „ti, kteří se obětují“.

S hašišem do ráje 

K učení Hasana-e Sabbáha nezaujímali jeho následovníci stejný přístup. Čím výše se v hierarchii řádu nacházeli, tím více byli zasvěceni do jeho tajů. Podle ismáilíji má Korán dva významy – jeden zřejmý a druhý skrytý –, přičemž ten skrytý se odhaloval pouze nejvýše postaveným, a proto zůstává Nové učení i dnes poměrně neznámé. 

Co o něm tedy víme? Věřící, hlavně ti, kteří vykonávali politické vraždy, měli slíbeno, že se dostanou do ráje – buď po smrti při „výkonu služby“, nebo už za života. Velké oblibě se mezi nimi údajně těšil hašiš, přičemž k hlavním verbovacím technikám patřila právě vidina návštěvy ráje. Mladí čekatelé se prý ve zdrogovaném stavu dostali do zahrady s krásnými pannami, kde je přivítal jakýsi stařec a slíbil jim život v tomto ráji, pokud se stanou stoupenci nizáríji. Oním starým mužem měl být sám Hasan-e Sabbáh, který získal zlověstnou přezdívku Stařec z hory. Někteří kronikáři dokonce tvrdí, že ráj se skrýval za zdmi Alamútu a Hasan tam své věrné pouštěl za odměnu.

Dále víme, že řád věřil v příchod konce světa, jemuž měl předcházet chaos a pád všech vlád a říší. Vraždy politických představitelů a vůdců tehdejších impérií tedy měly příchod konce světa vlastně pouze urychlit. Fakt, že se tak navíc podařilo odstranit zaryté odpůrce hašašínů, bylo možné považovat za shodu okolností.

Zabijáci vybraného chování 

Je vlastně tak trochu paradoxní, že sektu tolik proslavily právě vraždy. Politické krveprolití tehdy totiž představovalo populární nástroj všech vládnoucích vrstev, přičemž jej s oblibou používali jak nepřátelé hašašínů – Seldžukové –, tak křižáci, kteří se na Blízkém východě tou dobou angažovali.

Hašašíni však nebyli pouhými zabijáky. Jejich rozsáhlý trénink zahrnoval mimo jiné vojenské strategie a znalost jazyků. Muži vybraní k výcviku se rekrutovali z nejnižších vrstev řádu, ale těšili se velké vážnosti. Měli být zbraní sekty a jako takoví ji museli i reprezentovat. Požadovalo se od nich, aby zachovávali rytířské ctnosti, kterých si muslimská kultura velmi cenila.

Pokud šlo o realizaci samotné vraždy, hašašín se nejdřív musel dostat ke svému cíli, při čemž mu pomáhalo získané vzdělání. Atentátníci měli k dispozici otrávené dýky a na oběti útočili na veřejných místech. Za žádnou cenu pak nesměli utéct z místa činu. Měli přikázáno zůstat stát a čekat na trest, a to bez jediné emoce v obličeji. Hašašíni ke svým obětem také často přicházeli v přestrojení za křesťanského mnicha či islámského súfího.

Výhrůžky a varování 

Podobný účinek jako samotné vraždy měly i výhružné zprávy přibodnuté otrávenou dýkou na polštář spící oběti. Tímto způsobem se například urovnal spor nizáríji a Seldžuků. Když následník seldžuckého trůnu nalezl u hlavy zbraň s varováním, že příště může být zabodnutá v jeho hrudi, rozhodl se tažení proti sektě zastavit.

Hašašíni byli vycvičeni, aby na slovo poslouchali velmistra řádu a stali se jeho perfektním nástrojem. Traduje se historka, že hrabě Henri z Champagne a velmistr řádu Rašíd ad-Dín Sinan porovnávali své armády: Rašíd sice uznal, že Henriho armáda je desetkrát větší, ale tvrdil, že ta jeho je mocnější. Na důkaz přikázal jednomu z vojáků skočit z hradeb – mladík bez váhání poslechl… 

Saladinův postrach 

Hasan-e Sabbáh představoval nejznámější a nejvýznamnější osobu řádu a stejné slávy po něm dosáhlo jen několik velmistrů. Patřil k nim právě Rašíd ad-Dín Sinan, kterému se podařilo uzavřít mír s muslimským panovníkem Saladinem, a to opět prostřednictvím dýky zabodnuté u vládcovy postele. 

Snad už na sklonku Hasanova života se však řád zčásti rozdělil. Moc hašašínů sahala v době jejich největší slávy za hranice Íránu. V Sýrii se z nich stali zástupci a ochránci vlastní víry poté, co Saladin zničil fátimovskou říši. Jak už bylo řečeno, ani Saladin – legendární válečník obdivovaný svými muži i křesťanskými rytíři – si nedokázal s panstvím řádu poradit. Nakonec se musel s velmistrem dohodnout a hašašínská sféra vlivu se stala jakousi říší v říši. 

Kromě Alamútu vlastnil řád mnoho podobně nedobytných pevností. Část z nich přitom ležela na pobřeží Středozemního moře v dnešní Sýrii a uchovala si nezávislosti i dlouho poté, co Alamút padl. Prostřednictvím těchto pevností a strachu, který vzbuzovali, si hašašíni udrželi politickou nezávislost na okolních zemích. Ačkoliv je mnoho vládců považovalo za trn v oku, nedokázali s nimi nic udělat. Když například jednou nechal jistý zpupný správce několik hašašínů upálit, vládce jej okamžitě potrestal a k velmistrovi poslal omluvnou delegaci s dary. Došlo k tomu kolem roku 1230, tedy v době, kdy byl řád pevně zakořeněn a obyčejní lidé vyznávali nizáríju. O třicet let později se však situace s příchodem Mongolů změnila.

Na konci vlády 

Posledním velmistrem řádu se stal Rokn ad-Dín. Doba jeho vlády byla pohnutá, protože na Blízký východ začali po roce 1227 pronikat zmínění Mongolové, kterým nedokázali vzdorovat ani hašašíni. V roce 1256 tedy vydal Rokn ad-Dín nařízení, aby se všichni jeho poddaní nájezdníkům vzdali. Někteří rozkaz uposlechli, jiní se rozhodli bojovat na život a na smrt – mezi nimi i velitelé největších pevností, Alamútu a Lamassaru. Jejich sídla však padla a všichni obyvatelé zemřeli. Říká se přitom, že Alamút zahubila zrada – někdo z místních otevřel Mongolům bránu a ti vyplenili, co mohli.

TIP: Tajné organizace a utajení světovládci

Alamút se řádu znovu podařilo nakrátko získat v roce 1275, ale nakonec jej opět čekala porážka a jeho moc se zcela rozplynula. Syrská větev sekty pak ve svém boji zaznamenala o něco větší úspěch. V roce 1273 sice syrské hašašíny porazili egyptští vládci, nicméně se jim i přesto podařilo přežít. Čtrnáctým stoletím se prokousali coby opravdoví nájemní vrazi. Řád oficiálně zanikl, ale řada jeho členů našla nové místo v mamlúcké říši. Tito skvěle vycvičení zabijáci pak vykonávali nájemné vraždy politických oponentů až do začátku 15. století.

Ismáilíja dnes 

Ismáilovci neprohráli jen vojensky, ale také ideologicky. Z šíitských větví se pomalu prosazovala tzv. sekta dvanáctníků, jež se v 15. století stala oficiálním náboženstvím v Íránu. Dvanáctníci netrvali na tak extrémní interpretaci Koránu a celkově se zdáli mít blíže k lidem. Ismáilíja naproti tomu nacházela tajné myšlenky takřka v každém slově Svaté knihy a její víra se stala velmi složitou a nepřístupnou běžným věřícím. 

Nizáríja dnes představuje největší větev ismáilíji a reprezentuje ji čtyřicátý devátý imám, princ Aga Chán IV. (narozený jako Shah Karim al-Hussaini), tzv. imám atomového věku. Jeho rodina patří k nejbohatším na světě a značnou část svých nesmírných prostředků investuje do řady kulturních, technických či rozvojových nadací a programů. 

Voyager 1 dosáhl jako první těleso vyrobené lidskou rukou mezihvězdného prostoru. Ponořil se do něj po překročení tzv. heliopauzy v srpnu roku 2012. V současnosti od nás sondu dělí 139 astronomických jednotek, tedy víc než 20,8 miliardy kilometrů. 

Přestože družice odstartovala už v roce 1977, některé z přístrojů na její palubě dosud fungují a poskytují nám unikátní svědectví o dění v místech, odkud jinak nemáme žádné přímé informace. Z jedenácti palubních zařízení jich stále pracuje pět: Například detektor plazmových vln shromažďuje data o povaze okolního prostředí a mimo jiné měří hustotu plazmatu. Další přístroje určují vlastnosti kosmického záření nebo charakter magnetického pole v bezprostřední blízkosti sondy.

Vědci očekávají, že sběr dat postupně ukončí kolem roku 2020, neboť výkon radioizotopového generátoru stále klesá a zhruba v roce 2025 již zřejmě nezvládne napájet ani jedno zařízení na palubě. Teprve poté se vědecká část mise Voyager 1 uzavře.

Ještě v polovině 19. století tvořili noví adepti námořnického řemesla jednolitou masu rekrutů a teprve podle svých schopností se na lodích usadili buď ve strojovnách, za mířidly děl, anebo ve skupině palubního mužstva. Teprve když se na mořích objevily první malé a vratké torpédové čluny a řada námořníků na nich kvůli mořské nemoci nedokázala při nejlepší vůli pracovat, mezi nováčky se hledali jedinci se silnějším žaludkem. A s nástupem ponorek se právě v této skupině rekrutovali ti nejodvážnější, kteří byli ochotni sloužit na ponorných člunech.

Potížisté i snílci

Služba na nové zbrani zůstávala vyhrazena pouze pro dobrovolníky. Tehdejší ponorkové konstrukce totiž nebyly vůbec (nebo jen málo) vyzkoušené, a ačkoli každý věděl, že se ponorka dokáže spolehlivě ponořit, opak nikdo zaručit nemohl. Proto velení flotil povzbuzovalo námořníky vyšším žoldem (obvykle o 30–50 % ze základní mzdy), jenže pokud někdo k podmořským člunům nastoupil čistě ze zištných důvodů, dlouho u nich nevydržel. Bez ohledu na národnost se tak ponorkáři rekrutovali z psychologicky zajímavé směsky podivínů, v níž nechyběli notoričtí potížisté, samotáři či individualisté, anebo naopak snílci ovlivnění četbou románů Julese Verna.

To ovšem platilo pro mužstvo, u důstojníků se dala najít i jiná motivace. Zatímco na velkých hladinových lodích je čekaly dlouhé roky sice jistého, leč pomalého služebního postupu, pod hladinou měli šanci získat samostatné velení i s nízkou hodností příslušnou mladému věku. Většině ponorek v letech 1914 až 1918 tak veleli muži ve věku 25–30 let; britské Královské námořnictvo dokonce vydalo předpis, podle něhož žádný ponorkový důstojník nesměl přesáhnout 35 let. Druhým důvodem pro službu u ponorek pak mohl být nějaký prohřešek. Jednu takovou kaňku ve služebních záznamech měl například budoucí pětihvězdičkový admirál Chester Nimitz, který coby mladý poručík havaroval s torpédoborcem Decatur a u ponorek kajícně napravoval pošramocenou pověst. 

Páchnoucí vagabundi

V dobách před první světovou válkou se v jednotlivých flotilách velmi dbalo na čistotu a eleganci nejen lodí, ale i námořníků. Mezi nažehlenými a vymydlenými muži ve slušivých uniformách pak ponorkáři vypadali jako banda vagabundů. Už pouhých několik hodin pod vodou totiž stačilo k tomu, aby se člun naplnil nenapodobitelným zápachem ze sražené vlhkosti, potu, špinavých nohou a oblečení, kyseliny z baterií, zkaženého jídla a výpary z nafty i olejů.

Často se stávalo, že když se ponorka po několika hodinách pod hladinou vynořila, z otevřených poklopů se vedle sloupů nažloutlého smrdutého vzduchu vyvalili potácející se námořníci, kterým čerstvé povětří dalo tak zabrat, že některým nešťastníkům se okamžitě zvedl žaludek. Ponorkáři prostě páchli a svého odéru se nedokázali zbavit žádnou koupelí.

Nic pro klaustrofobiky

Ostatní námořníci jimi často pohrdali a jejich těžkou službu ocenil jen málokdo. Takto vzpomínal torpédista Bohumil Brkl padesát let po válce na službu na rakousko-uherské ponorce U-3: „Já byl kluk z vesnice zvyklý na mašiny, které pracovaly v dílně, ale nikdy jsem nebyl připraven na pobyt v ponorce – bylo to tam strašně těsné a strašně hluku, po pár hodinách nedýchatelně, od samého začátku se mi tam nelíbilo a návratu z břehu do ponorky jsem se vždycky děsil.“ Brkl si nakonec hluboce oddechl, jelikož po dvouměsíční ponorkové anabázi skončil v péči lékařů s nemocnými průduškami a oteklýma nohama, nicméně jeho krátká služba dost výstižně naznačuje, co náročná práce obnášela a jak často končila.

Kromě zápachu se námořníci dále museli vyrovnat se stísněným prostorem a dá se říci, že bez ohledu na národnost na tom byli všichni stejně. Doboví konstruktéři měli totiž dost starostí s řešením otázek technického rázu a na pohodlí posádky nikdo nebral ohledy. V Německu se dokonce vyprávěl víceméně pravdivý žert, že inženýři sice vymysleli dokonalý válečný stroj, jenže na lidi zapomněli, a ti se prostě musí někam vejít.

Abychom si uvědomili, že klaustrofobik by nepřežil ani cvičnou plavbu, stačí si připomenout třeba zkušenosti britských námořníků. Ačkoli na ponorkách sloužili už od roku 1901, teprve o osm let později dostali čluny třídy D, které byly konečně dost velké na to, aby se uvnitř na některých místech mohl průměrně vzrostlý muž vztyčit a narovnat si záda.

Málo místa

Pokud se člověk smířil se základními atributy nezvyklé služby, mohl se po ponorce rozkoukat. Rozdělení úseků se koneckonců dodnes nezměnilo od roku 1893, kdy Francouzi vyrobili ponorku Gustave Zédé. Pokud námořník zvládl nástup po kluzké palubě a sestoupil po žebříku pod věží dolů, ocitl se v centrále – řídící místnosti s periskopy, kompasy, kormidly a dalšími přístroji nezbytnými pro ovládání a kontrolu plavidla.

Směrem k přídi se ve skromném světle několika žárovek daly najít ubikace s úzkými lůžky a neméně temná torpédová komora. Od centrály dozadu se pak nacházely motory a některé typy ponorek měly torpédovou komoru také na zádi. Vše bylo maximálně stísněné, vždyť například prostor mezi pracujícími stroji dosahoval místy šířku pouhých pár decimetrů a odpočívající námořník měl často pod hlavou místo polštáře torpédo nebo pytel s bramborami. Jednotlivé úseky oddělovaly vodotěsné přepážky, které za určitých okolností po jistou dobu zaručovaly přežití posádky při zatopení jednoho oddílu.

Štestí v neštěstí

Někdy se to hodilo, jindy to zase jen zbytečně prodlužovalo umírání. Když se třeba na britské ponorce K-3 v červnu 1916 při cvičném ponoru porouchalo řízení a člun se přídí zabořil do bahna, remorkéry jej za trčící záď stihly vyprostit dřív, než se posádka udusila. O štěstí tak mohli mluvit nejen námořníci, ale i princ a budoucí král Jiří VI., který byl v době havárie na K-3 přítomen.

V bojových podmínkách se záchranné operace pochopitelně nedělaly, takže když Italové v roce 1915 poblíž Benátek vylovili vrak rakousko-uherské ponorky U-12, s úžasem zjistili, že po nárazu na minu se člun sice potopil, voda však zaplavila jen přední torpédovou komoru a zbytek posádky se pravděpodobně pokoušel o vynoření – jenže marně. Když námořníci poznali, že jim už moc života nezbývá, v hasnoucím světle posledních žárovek napsali vzkazy svým blízkým a počkali na smrt.

Žádný gastronomický zážitek

Jednou z věcí, která vojáky a námořníky vždycky hodně zajímá, je samozřejmě strava. Na moři odpradávna platilo, že k námořnictvu se nikdo nedal proto, aby se dobře najedl, ale to, co museli jíst ponorkáři, to překonávalo i ta nejdivočejší očekávání. Intendanti sice na podmořské čluny přidělovali stravu čerstvou i konzervovanou a v posádkách nechyběli námořníci s kvalifi kací kuchaře, kteří na elektrických vařičích nebo nad letovací lampou cosi skutečně kuchtili. Jenže problém byl, že čerstvé suroviny se bez lednic rychle kazily a konzervy se brzy přejedly.

Dokončení: Služba v ocelové rakvi: každodennost prvoválečných ponorkářů (2)

Nechme promluvit Dönitzova spolužáka Martina Niemollera, kapitána UC-67 během první světové války a později známého antifašisty: „Naše strava byla monotónní, zvlášť když zplesnivěl chléb a brambory. Když jsme potopili italský parník Etna, jásali jsme nad ukořistěným masem, rybami, zeleninou, vejci a pivem. Na portugalské plachetnici  Viajante jsme dokonce získali pravé mýdlo. My jsme se myli směsí písku a pemzy, a teď měl každý své vlastní voňavé mýdlo! Jaký lék!“ 

Když Vlasovovu činnost ve prospěch nacistů „ocenil“ vojenský tribunál Nejvyššího soudu SSSR trestem smrti, zahájil NKGB (Lidový komisariát státní bezpečnosti, známý spíše pod původní zkratkou NKVD a navazující KGB) akci Voron (Havran či Krkavec).

Realizace se ujal podřízený NGKB Ukrajinské sovětské socialistické republiky se sídlem v Kyjevě, přesněji jeho 4. správa (teroristické a diverzní operace na obsazených územích), která vyslala několik operativně čekistických skupin, aby nejprve získaly nezbytné informace, a pak Vlasova zatkly nebo zlikvidovaly. Součástí operace bylo proniknutí agenta NKGB Michala Alexejeviče Komissarova (krycí jméno Vladimirov) vybaveného falešnými doklady, trhavinami, pistolí a vhodnou legendou do bezprostředního okolí Vlasova. Mezi dalšími cíli figurovali i jiní členové vedení Komitétu pro osvobození národů Ruska (KONR) sídlícího v Praze a vysocí důstojníci Ruské osvobozenecké armády.

Padáky nad Brdy 

Dne 25. března 1945 seskočila skupina Fakel II (Pochodeň) vedená plk. Jakovem Alexejevičem Kozlovem vystupujícím pod jménem Bogun a 26. března přistála skupina Priboj (Příboj) pod velením npor. M. R. Soboleva alias Žuka. V noci 27. března šlo o skupiny Grom (Hrom), Sever, které velel mjr. Filipp Vasiljevič Zacharenko neboli Zaporožec, Uragan 2 v čele s V. A. Kubrjacevem (alias Beljajev), ale celá čtyřčlenná skupina tragicky zemřela při dopadu.

Téže noci měly větší štěstí výsadky Praga (Praha) a Škval (Nápor/Vichřice), jenž podléhal mjr. Nikolaji Ivanoviči Grigorjevovi (dříve uváděn jako kpt. N. S. Grigorjev), který používal krycí jméno Gajdar. Tato skupina, v níž byl i Komissarov, měla přistát asi 5 km severovýchodně od Dobříše, tedy v oblasti Hřebenů na východním úpatí Brd poblíž Kytína a Mníšku pod Brdy.

Všechny skupiny se poměrně záhy dostaly do kontaktu s členy tamních odbojových seskupení, především z Hnutí za svobodu a R 37 Brdy, případně s funkcionáři v ilegalitě pracující KSČ, jimž však pravý účel pobytu patrně nikdy nesdělily, a „oficiálně“ vyvíjely jen zpravodajskou a destrukční činnost. Své české pomocníky využívaly jako ochotné informátory o místních poměrech, spojky a průvodce při cestách do Prahy i jinam, kde se snažily zachytit stopu, jež by je dovedla až k Voronu (k Vlasovovi), a také k zásobování potravinami a čistým prádlem. Jistě nepřekvapí, že nejbližšími spolupracovníky Sovětů byli až na výjimky právě lidé levicového či přímo komunistického smýšlení. Někteří z nich se po složení přísahy partyzána (zaverbování) považovali za příslušníky Rudé armády. 

Nesnáze cest do Prahy 

Lov na Vorona se od počátku nevyvíjel dobře. Komissarov se sice po seskoku sešel se členy Škvalu, ale pak se jim ztratil a mjr. Grigorjev jej našel až 1. dubna 1945. První pokus proniknout do Prahy 10. dubna ztroskotal na špatném zpravodajském zajištění mise. Cesta Komissarova a jeho sovětského doprovodu totiž vedla po mostě přes Berounku hlídaný německým četnictvem a okolo střeženého letiště a skladu hořlavin, nemluvě o tom, že peníze, jež nafasoval, vytiskla čs. exilová londýnská vláda. Jejich použití v protektorátu by se tak rovnalo téměř jisté sebevraždě. Oddíl se proto raději vrátil na základnu a 17.–18. dubna se měl Komissarov vydat do Prahy vlakem.

Když však jeho český průvodce na schůzce v konspiračním bytě velitele Fakelu II plk. Kozlova zjistil, že Komissarov neumí vůbec česky a nemá potřebné doklady, aby prošel předpokládanou kontrolou ve vlaku nebo na nádraží, odmítl riskovat život. Druhý den plk. Kozlov a mjr. Grigorjev vyjednali s tajemníkem Okresního výboru KSČ v Dobříši Václavem Svobodou, že Komissarova do Prahy vezme syn dobříšského podnikatele nákladním autem. Ve 21.00 si u (Velkého či Malého?) Chlumce (východně od Hostomic) Komissarov přisedl do vozu a pod legendou opravy transformátoru naloženého na korbě konečně o půlnoci dorazil do Prahy. Ing. Jan Charvát bydlící u fotbalového stadionu Sparty však zrovna nebyl doma a nezasvěcená manželka jej za žádnou cenu nechtěla pustit přes práh, natož na neupřesněnou dobu ukrýt, proto se raději vrátil zpět.

Nevyšla ani akce plk. Kozlova, který s pomocí velitele četnické stanice v Dobříši prap. Josefa Duba a okresního velitele četnictva v Příbrami škpt. Šroubka kontaktoval pražskou policii s cílem přesunout část Fakelu II do Prahy. Četnická eskorta tam měla dopravit jeho „zatčeného“ zástupce Pavla Nikitoviče Gurtovenka (Bystrij), Gejzu Horňáka (Gejzovič) a Jurije Antonoviče Grečiškina (Bělov). Poté by Gurtovenko v metropoli zřídil základnu a odtud podnikal kroky proti Vlasovovi. Kozlov ovšem čekal na schválení plánu od 1. do 5. května, takže než v Kyjevě jeho záměr odsouhlasili, vypuklo v Praze povstání a akce se stala neproveditelnou. 

Úspěch neúspěch Škvalu 

Mezitím mjr. Grigorjev nezahálel a kromě dvojnásobné změny působiště uspěl s proniknutím do Prahy. V noci z 1. na 2. května přivedl své lidi do osady Buda u Kytína, kde si Komissarova měl převzít Václav Kunc (údajně získán ke spolupráci sovětským důstojníkem npor. Michalem 25. prosince 1944) a dopravit jej vlakem(!) do Prahy. Ten se však objevil až 3. května ve společnosti Roberta Haase von Wranau, Němce ze smíšeného manželství, a jeho známé, studentky medicíny Mileny Karáskové. V 5.00 dne 4. května se Kunc a spol. vydali vlakem z Mníšku pod Brdy do Prahy. Komissarov (pro nezasvěcené parašutista Michal, případně kpt./por. Viktor/Valerij) tam našel azyl ve střešovickém bytě po uprchlém Němci, který zajistil Haaseho otec bydlící nedaleko na Hládkově.

Komissarov tu nalezl telefonní seznam s adresou Komitétu pomoci ruským emigrantům. Před polednem k němu Karásková přivedla své přátele z ilegálního komunistického kroužku, rovněž bývalé studenty medicíny Helenu Kellerovou a jejího snoubence Adolfa Zeleného. Oba částečně ovládali ruštinu, obeznámili tedy Komissarova se situací ve městě a měli se o něj postarat. Komissarov pak požádal Kellerovou, aby v Komitétu zjistila adresu KONR.

Ta se však okolo 17.00 vrátila s nepořízenou, protože Komitét již před časem (po poškození při náletu?) uzavřeli. Komissarov se poté přesunul do Kuncova pankráckého bytu, kde se z rozkazu mjr. Grigorjeva neúspěšně snažil přemluvit neznámou ruskou šlechtičnu ke spolupráci, načež se vrátil do Střešovic a zpracoval hlášení pro Škval. S ohledem na večerní střelbu po Praze předpokládal brzké vypuknutí povstání. Druhý den zprávu převzal agent Dvožak neboli Václav Kunc, který používal také krycí jméno Vaňuša Dvořákov, a odvezl ji do Brd.

V bojující Praze

Další den (6. května) po poledni byl Komissarov kvůli bezpečnosti přemístěn na Smíchov do vily otce Zeleného, generál šéfa justiční služby v. v. Adolfa Zeleného, s nímž mluvil o přesunu členů a radiostanic Škvalu do Prahy. Poté Komissarov zpracoval nové hlášení, jež po Kellerové (podle ní již 5. května) a po Haasem poslal Grigorjevovi na Hřebeny (kousek odtud Na Rovinách u Kytína měl Kunc chatu). Záhy nato se vypravil do bojující Prahy.

Ověřil si, že Komitét již dávno nepracuje, a Zelený mladší mu zprostředkoval schůzku s prvorepublikovým ruským emigrantem plk. Ševčenkem. Ten mu potvrdil, že nová ruská emigrace se kompletně evakuovala už před 14 dny. Nepochodil ani v ubytovně pro emigranty na Vinohradech a na druhou adresu do Dušní ulice se kvůli bojům ani nedostal. Po návratu k Zeleným zde zanechal Karáskovou, kdyby přišla spojka od Škvalu, a raději se ubytoval u Ivana Varvařovského rovněž na Smíchově, ale blíže k Vltavě. 

Návrat do Brd

Dne 7. května sestavil Komissarov další zprávu, ale už ji prý neměl po kom poslat, protože spojky se dosud nevrátily. Podle Karáskové ovšem týž den od Michala (Komissarova) odvezla v doprovodu Jiřího Křečka do Mníšku nějaký vzkaz a zůstala tam (v nedalekém Kytíně či Budě?) několik dnů. Nervózní Komissarov se prý dohodl s mladým Zeleným a Aloisem Jíchou na cestě do Brd.

Odpolední cesta přes jisté peripetie s Němci dopadla úspěšně a při náhodném setkání s vlasovci získal i jisté (byť nesprávné) informace o Voronu. V Budě se shledal s Kellerovou, jíž Grigorjev nedovolil návrat, a po marném čekání se za ním 8. května vydal do lesa na základnu Škvalu. Nezastihl jej však a nedočkal se ho ani 9. května. Proto vyslal Kellerovou se Zeleným do Prahy, aby pokračovali v průzkumu situace. Teprve potom se členové Škvalu dověděli, že válka skončila a že Rudá armáda obsadila hlavní město.

Večer 9. května vystoupili z ilegality a ubytovali se v Berouně. Šance na dopadení Vlasova rychle klesaly, ale i tak nepřestali ve shromažďování informací a vysílání chvatně naverbovaných agentů. Ještě 11. května nechal mjr. Grigorjev autem odvézt dva dezertéry od Němců (bývalé rudoarmějce) k Plzni, aby dokončili akci Voron.

Uragan 1 v Suchomastech 

Nejblíže se k Vlasovovi dostala operativně čekistická skupina Uragan 1 pod velením kpt. Petra Stěpanoviče Saveljeva (krycí jméno Pavlov) vysazená až 31. března. Také ona měla plnit i destrukční úkoly. Podle Saveljeva se jim podařilo na zámek v Suchomastech (asi 7 km jižně od Berouna), kde se počátkem května dočasně usídlil štáb 1. divize ROA, proniknout v převlečení za dělníky, ale přestože se naskytla příležitost ukončit život Vorona, Saveljev pokyn nevydal, protože neměli šanci uniknout a rozkaz z Kyjeva nepožadoval splnění úkolu za každou cenu.

Vlasov byl nakonec zatčen Sověty 12. května 1945, když předtím několikrát neúspěšně jednal s Američany o vzetí do zajetí svých vojáků. Následoval nový soudní proces, jehož rozsudek se nelišil od předchozího. Dne 2. srpna 1946 generála Vlasova oběsili za vlastizradu spolu s 11 představiteli vedení KONR na nádvoří Butyrské věznice v Moskvě.

Do Prahy a pak domů

Když se členové Škvalu i ostatních skupin dozvěděli, že jim Voron definitivně unikl, přesunuli se postupně do Prahy, kde obdrželi nové pokyny. Komissarov se tak například snažil vypátrat některé osoby z KONR nebo ty z řad bělogvardějské ruské emigrace, kteří si zadali s Němci, a také české fašisty. Když znovu neuspěl, vrátil se 23. května 1945 zpět do SSSR, kam jej v téže době následovali i příslušníci jiných operativně čekistických skupin. Autokolonu s nimi do Kyjeva přivezli čs. řidiči.

TIP: Praha bojující: Před 75 lety vypuklo v Praze povstání proti nacistům

Na akci Voron se nevědomky podílely desítky Čechů, kteří nasazovali své životy a dělili se s domnělými sovětskými partyzány o své jídlo i obydlí. Údajně několik nejaktivnějších osob působících současně v Hnutí za svobodu a v R 37 Brdy mělo padnout v bojích během Pražského povstání. Zbytek přežil a přisvojil si jejich zásluhy, ale štěstí mu to nepřineslo.

Autor děkuje PaedDr. Josefu Velflovi a VÚA

Domenico Scandella, kterému nikdo neřekl jinak než Menocchio, žil ve vesnici Montereale. Nebyl to už žádný mladík, na hřbetě měl pět křížků a pochoval už čtyři děti. V této době se mu však dařilo. Vlastnil dva mlýny a dvě pole, což mu ale nikterak nebránilo neustále si stěžovat na krutý osud a drásavou chudobu.
Rád hrál na kytaru a dokonce uměl číst a psát. Kromě poměrně běžných publikací se seznámil i s dílem Jeana Mandevilla, necenzurovaným Boccaciovým Dekameronem či dokonce Koránem. Tyto knihy na jeho vnímavou mysl velmi zapůsobily a staly se základním stavebním kamenem velmi osobité nauky, která ho nakonec dovedla až k trestu smrti.

Když mlynář mudruje

Menocchio si totiž své třeskuté postřehy nenechal pro sebe, ale snažil se získat další stoupence. Jeho učení si navzájem protiřečilo, bylo z něj však jasné, jak je Scandella pyšný na své závěry. I když od spřáteleného vikáře dostal radu, že raději nemá příliš mluvit, nedokázal si pomoci. Chtěl prostě šířit to, co „vymyslel ve své hlavě“.

O Kristu tvrdil, že to byl jen člověk a stejně tak se mu nezdálo ani panenství panny Marie. Měl za to, že žena po porodu prostě nemůže být panna, a za Ježíšova otce proto považoval svatého Josefa. Co se týká kněžství, tak Boží duch je prý v každém, a kdyby strom dokázal uložit pokání, tak by to stačilo. Svátost kněžství tedy není nic jiného než „kupčení“ a církev a kněží jen utiskují chudáky. Především je však Bůh jen závanem dechu a rozhodně nestvořil svět. A andělé? „Příroda je vytvořila z nejdokonalejší substance světa, podobně jako v sýru se rodí červi (…).“ V debatě s krajany byl ještě přímočařejší: „Co je tento Pánbůh? Je to zrada, které se dopouští Písmo, aby nás oklamalo, a kdyby byl Pánbůh, ukázal by se.“

Nikdo nečekal italskou inkvizici

Není divu, že podobné názory neušly pozornosti svatého úřadu a Scandella stanul roku 1593 před soudem. Zápis o celém případu je neobyčejně podrobný a naznačuje hned několik věcí. Na jedné straně stojí Menocchiova velkohubá pýcha a opojení vlastním světonázorem. Na druhé je zde lehce pobavený a rozhodně krajně zvědavý přístup inkvizitora.

Soudci Scandellu nejprve umírněně upozorňovali na rozpory v jeho díle a pak se ho snažili napravit. Jejich snaha se však zcela minula účinkem. Proto mlynáře prohlásili za arcikacíře s tím, že je zachvácen mnohačetnými a takřka nepojmenovatelnými bludy. Jeho největším zločinem prý bylo, že své učení aktivně šířil, a to mezi nevědomými vesničany, kteří se snadno dostanou na scestí. Mohlo by se zdát, že tady mlynářův příběh končí. Že ho smrt nemine. To se však nestalo a svatá inkvizice byla překvapivě smířlivá.

Scandella měl jen veřejně odvolat své bludy, provádět pokání, nosit posměšné roucho a být nadosmrti uvězněn na náklady svých dětí. Ve skutečnosti však strávil ve vězení necelé dva roky a poté byl propuštěn na svobodu.

Druhá šance

Omilostnění samozřejmě provázelo několik zákazů, které se chytrý mlynář záhy naučil obcházet. Například potupný šat nakonec nosil pod svrchním oděvem. Jeho vážnost mezi sousedy překvapivě nikterak neutrpěla, a tak do svého starého života vklouzl jako do vychozených papučí. Dokonce se mu vrátil i někdejší úřad a s ním přístup k církevním penězům. Zdálo se, že se vůbec nic nezměnilo, protože Domenica neopustila ani jeho touha diskutovat se sousedy. Tentokrát však ještě přitvrdil. Ježíš byl hlupák, Marie děvka...

A tak se stalo, co se stát muselo. Proces byl roku 1599 obnoven a tentokrát již méně laskavě. Hubatý mlynář okusil torturu a po konzultaci s římskou kurií a radě samotného papeže padl ortel. Nenapravitelné zlo měl vymýtit oheň. Téměř sedmdesátiletý stařec tak byl někdy mezi léty 1599 a 1600 upálen v Pordenone.

Celých devět hodin „levitovala“ Noëmi Lakmaierová nad jevištěm opery v Sydney, zavěšená na dvou desítkách tisíc balonků. Pestrobarevné dílo vzniklo jako součást festivalu Protijed a umělkyně ho pojmenovala Cherophobia – tedy strach ze štěstí.

Noëmi ležela na speciálním lůžku přivázaném k zemi, takže zatímco ji balonky táhly vzhůru, vznášela se na místě. „Všichni chceme být šťastní,“ vysvětlila svůj záměr, „mnozí z nás se však zároveň štěstí bojí. Vzniká tak bezvýchodná situace, kterou jsem chtěla vyjádřit pomocí balonků a vlastního nehybně visícího těla.“ Podobné vystoupení předvedla umělkyně loni v Londýně – tam se ovšem vznášela plných 48 hodin. 

Než se nový lék dostane k lidem, musí projít testy na zvířatech nebo laboratorních modelech. Výsledky ale ne vždy odpovídají tomu, co se pak s lékem děje v lidském těle. V poslední době se na testování léků i výzkumu stále více podílejí orgány na čipu. Jsou to miniaturní verze mozku, srdce nebo třeba ledvin, které vědci napěstovali z lidských buněk a udržují je v živém stavu. Na jednotlivých orgánech na čipu ale není vidět, jak bude lék reagovat v jiných částech těla.

TIP: Placenta na čipu pomůže lépe pochopit těhotenství

Američtí vědci proto nedávno vzali několik mikroorgánů zároveň a z propojených srdcí, plic a jater na čipu sestavili „kompletní tělo na čipu“ (anglicky body-on-a-chip). Od novinky si vědci slibují, že ještě více zpřesní testy nových léků a léčebných postupů.

Naše tělo disponuje přirozenými adaptačními mechanismy na chlad. Když je nám zima, cévy v kůži se stáhnou, aby se krev proudící na povrch zbytečně neochlazovala. Zhýčkáni přílišným teplem však tyto mechanismy postupně ztrácíme. Obnovit je přitom může právě otužování, které ovlivňuje adaptaci cév v nosní sliznici na stažení cév v kůži vyvolané chladem. Zvyšuje se tak schopnost cév nepropustit choroboplodné zárodky do sliznice nosu.

TIP: Kde si v zimě zaplavat: 7 nejlepších míst pro milovníky ledové vody

Pokud se totiž obranná reakce cév v nose poruší, dojde v případě chladu k narušení napětí cévních stěn. Nosní sliznice pak prosákne a všudypřítomným choroboplodným zárodkům se otevře volný vstup do krevního oběhu. Pravidelné otužování udržuje potřebný reflex cév nosní sliznice a snižuje tak riziko vzniku „nemocí z prochlazení“. Otužilci jsou skutečně mnohem méně nemocní, a pokud je choroba přece jen skolí, odezní daleko rychleji.