12. října 2005 vyslala Čína z kosmodromu Ťiou-čchüan svou druhou pilotovanou vesmírnou loď Šen-čou 6. Tchajkonauti Fej Ťün-lung a Nie Chaj-šeng strávili ve vesmíru pět dní a za tuto dobu 76× obletěli planetu.

Šen-čou 6 (česky Božská loď 6) byla druhým pilotovaným letem Čínské lidové republiky, uskutečněným v roce 2005. Posádka otestovala nové skafandry a prováděla vědecké experimenty. Přesná činnost posádky byla utajena.

Návratový modul přistál v oblasti Vnitřního Mongolska (v severovýchodní Číně) ve stejném místě jako posádka předchozího letu Šen-čou 5 a dalších bezpilotních letů. Orbitální modul pokračoval v samostatném letu na oběžné dráze.

12. října 1964 vypustil Sovětský svaz Voschod 1 - první kosmickou loď s vícečlennou posádkou. Zároveň se jednalo o první let kosmonautů bez skafandrů.

Nebezpečný Voschod

Po předchozích letech úspěšného programu Vostok byl urychleně (z politických a prestižních důvodů) připraven konstrukční kanceláří Koroljova (předchůdce dnešní RKK Eněrgija) nový typ lodě pro vícečlennou posádku. Loď vážící 5 320 kg s typovým označením 11F63 nebyla vybavena záchranným systémem a let byl velice riskantní.

TIP: Proč Sověti tolik potřebovali Voschod? Pro první výstup do vesmíru

Voschod 1 odstartoval ráno 12. října 1964 z kosmodromu Bajkonur. Celý let trvající 24 hodin byl řízen automaticky bez zásahů kosmonautů, kteří jej absolvovali bez skafandrů, v lehkých sportovních oblecích.

Kosmonauti během letu pociťovali nevolnost žaludku z beztížného stavu. Přesto plnili připravený program - trojice prováděla ve stísněných prostorách různá pozorování, odběry krve a měření tlaku, studovala změny zraku, citlivosti hmatu apod. Rovněž poslala pozdrav sovětským sportovcům na olympiádě v Tokiu a povzbudila příslušníky Vietkongu v boji proti Američanům v jihovýchodní Asii.

Hladké přistání na padácích

Voschod 1 se během letu pohyboval ve výšce 178 - 408 km nad Zemí. Po 17 obletech Země začala loď brzdit a návratový modul s posádkou na padácích přistál ráno 13. října 1964 na území Kazachstánu, 312 km na severovýchod od Kustanaje.

Vůbec poprvé se tak sovětští kosmonauti na Zemi vrátili přímo na palubě lodi, zatímco v programu Vostok se vždy katapultovali. Jakmile do řídícího střediska dorazila zpráva, že jsou všichni tři v pořádku, propuklo nadšení. „Je vůbec možné, že se vrátili bez jediného škrábnutí?“ opakoval prý nevěřícně Koroljov.

Na počátku 17. století bylo Versailles malou vesničkou zhruba dvě desítky kilometrů od Paříže, obklopenou močály. Ludvík XIII. do zdejších lesů rád jezdí na lov. Aby měl veškeré pohodlí, nechá si tu v letech 1623 – 1624 postavit lovecký pavilon, který o deset let později jeho architekt Philibert Le Roy přestaví na pohodlný zámeček z cihel a kamene. Teprve Ludvíkův syn Ludvík XIV. tady vybuduje palác snů.

Nejslavnější obyvatelka

Naplno si sídla užíval především králův vnuk Ludvík XVI.! Spolu s ním se sem nastěhuje i jeho manželka – rozporuplně vnímaná Marie Antoinetta. Žena milovaná i nenáviděná versaillskými branami poprvé projela 16. května 1770.

Budoucí královna se narodila 2. listopadu 1755 rakouské císařovně Marii Terezii. Princezna byla v necelých patnácti letech provdaná za francouzského následníka trůnu, o rok staršího Ludvíka. Jejich vztah byl zpočátku komplikovaný, zejména proto, že mladí manželé měli potíže s intimním životem, tedy abychom byli zcela konkrétní – ještě několik roků od svatby mezi nimi doslova žádný intimní život neexistoval. Až po sedmi letech si královnin starší bratr Josef II. s oběma promluvil a zjistil, že Ludvíka trápí tzv. fimóza, čili deformace předkožky. Tu odstranil jednoduchý chirurgický zákrok. Ne, že by se vztah krále a královny rázem změnil v uragán vášní, ale ti dva se postupně stále těsněji sbližovali.  Byli přinejmenším blízkými přáteli a měli se rádi. A to přesto, že si Marie Antoinetta po čase pořídila milence Axela Fersena, kterého opravdu milovala.

Každopádně, první královské dítě se narodilo 19. prosince 1778. Byla to milovaná Madame Royale – Marie Terezie Šarlota. Pro Antoinettu byla zklamáním, protože toužila po synovi. Přesto o holčičku vzorně pečovala a dokonce ji i sama kojila. Následník trůnu se ale narodil už 22. října 1781. Ludvík Josef Xaver byl sice hodně podobný Axelovi Fersenovi, s tím si ale nikdo hlavu příliš nelámal. Brzy se narodil ještě další syn, a po té ještě holčička, která však byla znetvořená a po pouhých jedenácti měsících zemřela.

Úkryt pro královnu

V té době už královská rodina nebyla mezi lidem ve velké oblibě. Královna poddané iritovala.  Ludvík své veselé a bezprostřední manželce rád dopřával veškerý luxus a zábavy, které ji těšily. Je nutno říct, že Marie Antoinetta si opravdu dokázala užívat fakt, že je nejmocnější ženou dvora, hýčkanou a rozmazlovanou. Versailles snad nikdy nežily tak, jako za jejího panování.

V zámku měla královnička své komnaty, kde přijímala hosty, poskytovala audience, jedla a zkoušela si šaty… Ač to možná zní neuvěřitelně, Marie Antoinetta byla z rodného rakouského dvora zvyklá na mnohem skromnější poměry a také větší míru soukromí, než poskytoval dvůr francouzský. Nedostatek intimity těžko snášela. Její manžel jí proto v roce 1774 daroval Malý Trianon v zámeckém parku, kam královna zvala jen nejbližší přátele.

A kam se královna uchylovala, když i Malý Trianon byl příliš hlučný? Nedaleko svého zámku si v roce 1783 nechala vystavět vlastní malou vesnici Hameau – sem si chodila hrát na prostou venkovanku. Kolem rybníka vystavěla mlýn, stáje, mlékárnu… Nechyběla samozřejmě ani pole nebo zelinářské zahrady. Celkem zde stálo jedenáct domů, pět z nich využívala přímo královna a její hosté. Ve čtyřech dalších se pak nacházela farma, sýpka, holubník a mlékárna. Ta zpracovávala mléko od zdejších osmi krav a deseti koz. V páté budově se vařilo pro panstvo a v šesté žili sloužící, bez kterých se královnina družina neobešla ani tady, „na venkově“.

Madame Deficit pod gilotinou

Všechny Antoinettiny zábavy a záliby stály spoustu peněz. Co třeba její garderoba?! Nechává si šít na tři stovky modelů ročně! A to už vůbec nehovoříme o špercích, večírcích, plesech, hazardních hrách a údržbě veškerých královských nemovitostí – v čele s Versailles. Královně se mezi poddanými začíná přezdívat Madame Deficit. Francouzskému lidu došla trpělivost. Antoinetta se snažila jít „do sebe“ a podnikala úsporná gesta, jako že si nechala vyspravovat své obnošené boty či podrážet staré boty, přestala také pořádat plesy… Státní úspory to však zachránit nemohlo.

Po dobytí Bastily, která byla symbolem despocie francouzské monarchie, 14. července 1789 začala Velká francouzská revoluce. Je to začátek konce starého režimu. Smete i krále Ludvíka a celou jeho rodinu. V říjnu 1789 rozlícený dav vtrhne do Versailles, kde zatkne jak panovníka, tak jeho manželku i děti. Cesta krále i jeho manželky končí na popravišti na pařížském náměstí Revoluce, dnešním place de la Concorde.

Nejméně třikrát v roce dochází v Číně k obří migraci – děje se tak během placeného volna u příležitosti čínského Nového roku, na počátku května během oslav svátku práce, a pak také na počátku října, kdy si země připomíná svůj národní den. Na cesty za příbuznými a do turistických destinací doma i v zahraničí vyráží během volna miliony obyvatel země. Podobně jako například trojice žen, které si vyrazily do Jižní Koreje.

Cílem trojice Číňanek byla návštěva jihokorejského plastického chirurga. Dámy ovšem zřejmě podcenily dopad práce lékaře, a přestože měly v pořádku veškeré potřebné dokumenty, úředníci je na letišti odmítli vpustit na palubu letadla mířícího zpátky do Číny. Jejich aktuální podoba totiž neodpovídala fotografiím v pasech. Čínská ani jihokorejská média neuvádějí, jak dlouhou dobu musely nakonec ženy na letišti strávit, fotografie, která dokumentuje „stav“ nešťastných Číňanek ale už stihla obletět svět.

TIP: Skoro jako Češi: Třetina Číňanů si na cesty přibalí instantní nudle

Úsměvný incident jen dokresluje nedávno zveřejněná čísla o cestovním ruchu mezi oběma zeměmi. Jen za poslední rok se počet cestujících z Číny do Jižní Koreje snížil o neuvěřitelných 70 %. Podle odborníků je propad reakcí na umístění amerického protiletadlového raketového kompletu THAAD v Jižní Koreji. Čína tento protiraketový deštník totiž považuje za ohrožení národní bezpečnosti a svým cestovním kancelářím úřady proto důrazně doporučují nabízet jiné cílové destinace.

Celá věc má pochopitelně malý háček – jde toliko o cestu virtuální. NASA zanese vaše jméno na na mikročip v novém marsovském robotu InSight, který je dopraví na povrch rudé planety. První vlnu zápisů NASA spustila už v roce 2015, kdy se nechalo nabídkou NASA zlákat více než 825 000 lidí. 

InSight měl být na Mars vyslán původně už v prosinci 2015, ale kvůli technickým problémům byla mise odložena až na rok 2018. Díky odkladům mohl být přidán ještě druhý mikročip, který bude možné zaplnit jmény dalších pozemšťanů. Pokud už nyní vše půjde podle plánu, přistanou virtuální pozemšťané na Marsu v listopadu 2018. Pokud se chcete této události zúčastnit, měli byste si pospíšit – uzávěrka registrací je 1. listopadu.

„Mars naplňuje nadšením fanoušky vesmírných letů všeho věku,“ řekl vedoucí mise Bruce Banerdt. „Tato možnost z nich učiní součást kosmické lodě, která bude zkoumat vnitřek rudé planety,“ dodal Banerdt.

TIP: Jak dlouho trvá cesta na Mars? Kdo se tam dostal nejrychleji?

Robot InSight bude plnit především vědecké úkoly. Vědci si od něj slibují nové informace o vzniku Marsu a nepřímo také Země. Součástí zařízení bude seizmograf, který má měřit otřesy na planetě a sledovat dopady meteoritů. Kromě toho se má InSight provrtat tak hluboko pod povrch Marsu, jako žádný jeho předchůdce.

Třínohý modul si bere inspiraci z Phoenix Mars Lander, jenž úspěšně přistál v oblasti pólu v roce 2008 a zkoumal zmrzlou půdu a led. Oproti tomu InSight přistane v oblasti rovníku. Jeho mise je naplánována na dva roky.

Interferony jsou proteinové látky, které hrají velmi důležitou roli v regulaci a fungování imunitního systému. V těle je produkují především imunitní buňky, využívají se ale i jako léky v medicíně, hlavně proti virům a k upravení činnosti imunity.

Interferony jsou v dnešní době velice drahé. Pár mikrogramů interferonu beta, který se využívá například při léčbě autoimunitního onemocnění roztroušené sklerózy a podle některých studií má i protinádorové účinky, přijde v Japonsku na téměř 900 dolarů (téměř 20 tisíc Kč).

TIP: GMO proti opilství: Budeme léčit alkoholismus geneticky upraveným virem?

Japonští vědci proto vytvořili slepice, které jsou geneticky upravené tak, aby jejich vejce obsahovala právě interferon beta. Při dnešních cenách této látky jde o nefalšovaná „zlatá vejce“. Pokud se tyto slepice, které snášejí vejce s interferonem prakticky každý den, prosadí, tak by to mohlo významně snížit cenu léčby interferonem beta.

Na vývoji protitankové střely Chrizantema 9M123, lafetované na mobilním protitankovém kompletu, pracovali od 80. let inženýři Konstrukční kanceláře strojírenství (KBM) v ruské Kolomni. Měla navázat na dosavadní „slávu“ poloautomaticky naváděné střely 9M114 Šturm, která však měla značné potíže s navigací na cíl při snížené viditelnosti. Šéfkonstruktéry KBM Sergeje Nepobědimého a Andranika Ter-Stěpanjana proto pověřilo přímo ministerstvo obrany vývojem plně automatické střely, která by byla schopna nasazení „za libovolných přírodních podmínek“.

Představa o naprosté univerzálnosti však konstruktérům značně zkomplikovala práci a vedla k tvorbě dublovaného naváděcího systému. Ten se dnes ukazuje jako výrazná přednost celého kompletu. V mnoha ohledech je tedy chrizantema revoluční zbraň, která oprávněně působí všem potenciálním protivníkům ruské armády značné starosti. Dokáže si totiž poradit s pancéřováním různé kvality i u těch nejpokročilejších tanků.

Čtrnáct let vývoje

Rozplánování vývoje a testů počítalo se zavedením protitankové střely Chrizantema do výzbroje na začátku 90. let, tak aby vyplnila prostor po stávajících kompletech Ataka-V (9M120) a Šturm-V. Jenže rozpad Sovětského svazu tento ambiciózní plán téměř zcela zastavil. Sám Nepobědimij nakonec musel u nadřízených orodovat za to, aby celý projekt nebyl vyškrtnut ze státního financování. Nakonec byl coby komplet „univerzální“ protitankové střely provázaný s nosičem BMP-3 (vlastní vozidlo bylo zkonstruováno na podvozku BMP-3 a nese název 9P157-2). Pod označením 9K123 (v kódu NATO AT-15 Springer) jej pak Rusové představili v červnu roku 1996. V činné službě ruské armády se ale objevilo teprve roku 2005.

Proč je vlastně střela 9M123 Chrizantema považována za světovou špičku ve své kategorii? Do značné míry totiž mění dosavadní koncepci pozemních střetů mezi obrněnci. Teoreticky totiž mohou být tři vozidla se střelami nasazena proti 14 hlavním bojovým tankům protivníka, a dokáží jich (za příznivých podmínek a při dobře vycvičené obsluze) minimálně 60 % vyřadit z provozu.

Průraznost střel si poradí s celistvým tvrzeným i doplňkovým reaktivním pancéřováním. V základní podobě je střela vybavena tandemovou kumulativní hlavicí, která dokáže prorazit dynamickou ochranu a za ní vrstvené pancéřování o tloušťce odpovídající minimálně 1 100–1 200 mm válcované oceli. Bezpečně se tedy může měřit se všemi třídami hlavních bojových tanků včetně M1A2 Abrams nebo Leopard 2A6. 

Proti dvěma cílům najednou

Střely s odlišným účinkem lze využívat proti pestré paletě cílů. Verze 9M123 F a 9M123 F-2, (vybavené termobarickými hlavicemi) lze použít proti pozemním cílům s nízkým stupněm ochrany: budovám, lehkým opevněním, mobilní vojenské technice i živé síle nepřítele v krytech. Výbušná směs odpovídá 13,5 kg TNT. Nadzvukové rakety dokážou zasáhnout rychlostí 400 m/s cíle pohybující se v nižší letové výšce, například helikoptéry.

Podle výrobce lze ostřelovat pozemní cíle pohybující se rychlostmi do 60 km/h a nízkoletící cíle nepřesahující rychlost 340 km/h. Rameno výsuvného odpalovacího zařízení v jeden moment nese dvě střely a může je odpálit proti dvěma cílům současně. Radiolokátor s vlnovou délkou dva až tři mm i poloautomatický optickolaserový systém dokáže navíc současně navádět obě. Operátor do navádění střely vůbec nemusí zasahovat.

TIP: Mezikontinentální rakety Atlas vs. R-7: Hrozba zničení světa

Patnáct cílů za tři minuty 

Při poloautomatickém navádění se střela řídí podle laserového paprsku odraženého od cíle. V tomto případě je dobrá viditelnost nutností. Po vypuštění dvojice projektilů se odpalovací zařízení automaticky zasune zpět do korby, kde do ní nabíjecí automat podle volby obsluhy vloží další dva kusy ze zásobníku. Bubnový zásobník střeleckých vozidel obsahuje celkem 15 střel a destrukční potenciál kompletu se tak značně násobí.

V nouzových podmínkách lze provádět dobíjení manuálně – zvenčí stroje. Odpalovací zařízení řízených střel se může od své základní polohy natáčet v rozsahu 85° v horizontální rovině. Těmto parametrům odměru a náměru odpalovacího zařízení je přizpůsoben i radiolokátor a speciální opticko-laserový systém vozidla. Tyto „oči a uši“ slouží jak k vyhledávání cílů, tak i k navádění střel. 

Chrizantema 9M123

• MINIMÁLNÍ DOSTŘEL: 400 m
• MAXIMÁLNÍ DOSTŘEL: 5 000 m (6 000 m při navádění radiolokátorem)
• KADENCE: 4–6/min.
• PRŮMĚR HLAVICE: 155 mm
• HMOTNOST HLAVICE: 8 kg (9M123)/6 kg (9M123 F)
• DÉLKA CELÉ RAKETY: 2 300 mm
• HMOTNOST RAKETY: 46 kg
• HMOTNOST VČETNĚ KONTEJNERU: 62 kg 

Na zemi i ve vzduchu? 

Pohyb střely zajišťuje raketový motor na pevné palivo, jehož dvě výstupní trysky se poněkud nezvykle nalézají na bocích zadní části střely. Díky tomuto řešení raketa za letu rotuje. O samotné řízení směru letu se starají dvě rovné výklopné plochy (křidélka o délce 310 mm) na zádi střely, zatímco čtyři obloukovité rozkládací plochy zhruba ve třech čtvrtinách délky slouží pro stabilizaci.

Ruská armáda v současnosti disponuje méně než dvěma desítkami těchto strojů. Komplet „univerzální“ protitankové střely Chrizantema má i svého konkurenta, nosiče protitankových střel 9M133 Kornet, instalovaného rovněž na platformě BMP-3. V jeho prospěch hovoří hlavně fakt, že dokáže odpálit rakety na vzdálenost 10 km. Přesto se jako nejpravděpodobnější varianta užití tedy jeví přiřazení systému Chrizantem k dělostřelectvu ruské armády, zatímco typy Kornet připadnou motorizovaným jednotkám. Spekuluje se rovněž o tom, že si raketa Chrizantema brzy najde cestu do ruského letectva, a to jako výzbroj nových vrtulníků. 

Kráska na vývoz

Protitankový komplex 9K123 Chrizantema-S se v současnosti vyrábí v Saratově, dodává se ruské armádě a také se nabízí na export. V roce 2010 Rusko vyvezlo první část kompletů 9K123 Chrizantema do Libye. Dodávka prvních deseti kusů z objednaných 26 způsobila mezi západními zeměmi malé zemětřesení. Kontrakt za 1,75 miliardy dolarů byl totiž uzavřen navzdory dovoznímu embargu. Kaddáfího armáda tak získala bezkonkurenčně nejúčinnější protitankový komplet na africkém kontinentě. Jak přesně zasáhly tyto stroje do občanské války v Libyi, není zcela zřejmé. Pravděpodobně 5. října 2011 se ke třem vozidlům dostali protivládní povstalci z okolí města Syrta.

V roce 2014 uzavřel závod KBM další vývozní smlouvu, a to s Ázerbájdžánem. Dodávka se dosud neuskutečnila. Bližší podrobnosti zatím nejsou známy ani o uzavření kontraktu se Spojenými arabskými emiráty, o kterém se hovořilo na začátku roku 2015.

Zoo Dvůr Králové má v odchovu žiraf neuvěřitelné výsledky. Co je základem tak velké úspěšnosti?

Základem našeho úspěšného chovu žiraf, a nejen jich, bezesporu byla zvířata pocházející z velkých afrických expedic, které vedl inženýr Vágner. Neméně se na něm podílí nadšení lidí, kteří se zvířaty pracují, a dále neustálé zlepšování chovných podmínek, veterinární služby a krmení. Když to shrnu, tak úspěch tkví v bezvadné týmové práci.

V zoo pracujete déle než třicet let. Co vám za tu dobu práce se žirafami dala?

Myslím, že mi trochu předaly ten svůj nadhled. Ale ne ten „koukat se na lidi z výšky“, spíš ve smyslu posuzovat věci objektivně a neukvapovat se v rozhodování.

TIP: Na „konci světa“ - Rozhovor s keňským rangerem Jackem Marubu

Dokážete ještě vůbec rozlišit práci od volného času a zábavy, když se vracíte z práce a fakticky jste stále v zoo?

Práce u zvířat mi kromě potěšení přinesla i zázemí, protože přímo v zoo bydlím. Jsem tady ukryt před okolní honbou za mamonem, politikařením či nenávistí. Je pravda, že se občas rád jedu podívat jinam, ale pak se ještě raději vracím. Bydlení v zoo je nádherné, zároveň ovšem dost svazující. Člověk je 24 hodin v práci, kdykoliv připraven řešit nastalé problémy. Když jsme třeba čekali mládě okapi, měli jsme dokonce nonstop služby. Pokud si chci opravdu odpočinout, musím odjet ze zoo někam dál. Na druhou stranu, ani na dovolené nepouštím zvířata z hlavy a přemýšlím, co se doma asi děje.

Chtěl jste někdy vyměnit žirafy za jiná zvířata?

Dá se říct, že to bylo přesně naopak. Když jsem v roce 1980 nastoupil jako ošetřovatel do zoo, chtěl jsem pracovat u ptáků. V té době ale nebylo na oddělení volné místo, a tak jsem šel dočasně ke kopytníkům, konkrétně k žirafám. Když se po třech měsících místo u ptáků uvolnilo, už jsem byl ztracen a zůstal u žiraf. Dostaly mě.

Čím konkrétně?

Je to nejen jejich zvláštní tělesná stavba a ladnost pohybu, ale i přímý oční kontakt, který v Africe kvůli rozdílu výšky člověka a žiraf nemáte nikdy šanci spatřit. Každý, kdo se do těch hlubokých tmavých očí zadívá zblízka, si tato zvířata zamiluje. Žirafa dokáže být něžná ke svému mláděti, ale zároveň velmi důrazná vůči predátorům. Ve stádě panuje neviditelná hierarchie a jen zasvěcenec může poznat, kdo velí a kdo je veden. Zvláštní kapitolou jsou samci, kteří žijí spíše solitérně nebo v mládeneckých skupinách a v době říje bojují velmi tvrdě o své vyvolené.

Mezi běžné chovatelské zákroky patří stříhání žirafích paznehtů. Prý je k tomu potřeba až osm lidí. Je to opravdu tak?

Korekce paznehtů či kopyt skutečně patří k běžné práci, ovšem pedikúra žirafích paznehtů má svá úskalí. Základním krokem je uspání zvířete a jeho položení na zem. K tomu je opravdu potřeba osmi až deseti lidí, přičemž musí jít o secvičený tým. Žirafu je nejdřív nutné zklidnit speciálními preparáty, které se foukačkou nastřelí do svalu. Na krk se jí nasadí dvě lana a zvíře se pomalu směruje do rohu uspávacího boxu, na jehož podlaze je hluboká podestýlka, přirovnatelná k měkké matraci. Jakmile začne uspávací látka účinkovat, musí tři pracovníci, kteří žirafu podpírají, pomalu ošetřovaného sunout po stěně boxu až do polohy vleže. Až pak je možné opravit žirafě fazonu na paznehtech, ošetřit ji, nebo odebrat krev.

Ve vašem archivu je velmi netypická fotografie, na níž v jezdecké poloze sedíte žirafě za krkem. Skutečně lze žirafy ochočit do té míry, že na nich člověk může jezdit jako na koni?

Začátky mé ošetřovatelské kariéry byly poznamenané i klukovskou touhou ochočit si nějaké zvíře a sblížit se s ním více než s ostatními jedinci. To se mi podařilo s dospělým samcem žirafy Rothschildovy Robinem, který byl velmi trpělivý. Nejdřív mě nechal, abych ho kartáčoval, a pak mě i začal vozit. Nešlo ovšem o nijak řízené ježdění, Robin šel tam, kam chtěl on, a já se jen držel a říkal si, že svět je ze žirafího hřbetu krásný.

Poslouchají vás vaši svěřenci, když na ně zavoláte jménem?

Žirafy reagují na intonaci lidského hlasu ale taky na to, co dobrého jim přinesete. Pokud se objevím s pytlem chutného vrbového listí, nemusím na ně volat a přijdou se podívat všechny.

O žirafách se tvrdí, že nevydávají žádné zvuky. Jak tedy mezi sebou komunikují?

Tento mýtus byl již dávno vyvrácen, přesto se ještě v mnoha literárních pramenech uvádí, že jsou žirafy němé. Kdo ale někdy slyšel matku chránící své mládě, jistě mi dá za pravdu, že její hlasový projev je blízký řevu predátora. Naopak nejistotu dokáží vyjádřit bučením, podobnému kravskému, a při výstraze hlasitě funí.

Podle jakých projevů můžete rozpoznat jejich aktuální psychické rozpoložení, třeba nemoc nebo úzkost?

Pokud zvíře není ve své kůži, odrazí se to na postoji těla a pohledu. Nejasné oko a nahrbený postoj je známka nějaké nemoci. Roztažené nozdry a doširoka otevřené oči zase značí nejistotu a stres.

Přepravní bedna s koněm na dálnici dnes překvapí jen málokoho. Když ale z transportního boxu na projíždějící auta vykukuje žirafa, jde o velmi netypickou situaci. Jak obtížné je cestování s těmito zvířaty po Evropě?

Přepravujeme je v kontejneru na speciálním podvozku. Rozměry kontejneru se řídí předpisy silničního provozu, takže nesmí být vyšší než čtyři metry. Žirafa přitom nesmí při jízdě z kontejneru vykukovat, takže pokud převážíme dospělého jedince, je v bedně mírně skloněn. To není vůbec pohodlné, a tak je občas nutné zastavit a nechat cestujícího protáhnout. Někdy jsme otevřeli i dvířka aby se žirafa napásla na okolní vegetaci. Dnes se ale snažíme transportovat jen mladé jedince, a předejít tak jejich nepohodlí.

Žirafy sice výškou budí respekt, ale návštěvníky jsou vnímány spíše jako plachá a krotká zvířata. Jak moc je potřeba dávat si pozor hlavně před jejich kopyty?

U každé práce se zvířaty je vždy na místě obezřetnost a zkušenost. Žirafa například může kopat do všech stran, tedy nejen dopředu a dozadu, ale taky na strany. Pokud by někoho napadlo jít se blíže podívat na novorozené mládě, matka vetřelce okamžitě „vyprovodí“. Ty kopance jsou opravdu tvrdé a nezřídka se stává, že jim podlehne i lev. Taky by nebyl dobrý nápad vstoupit mezi samce a říjnou samici. Skončilo by to asi stejně jako u matky s mládětem.

V zoologických zahradách bohužel někdy dochází i k tragédiím, které končí smrtí chovatele. Je to vždy chyba člověka?

Je to různé případ od případu, ale většinou jde o pochybení chovatele nebo přecenění sil. U některých zvířat, jako například u levharta, stačí jedno drobné zaváhání. Taky u žiraf můžete pracovat třicet let, ale když vám dovezou nového jedince, začínáte nanovo. Každé zvíře je silná individualita a chovatel je musí respektovat. Stejně jako ve volné přírodě.

Jako chovatel zvířat určitě vnímáte zoologickou zahradu z jejich pohledu. Co z tohoto hlediska patří mezi nejčastější prohřešky ze strany návštěvníků?

Musíme jim donekonečna vysvětlovat, že nesmí zvířata krmit. Spousta lidí má asi pocit, že zvířatům je dobré krmení odpíráno a že výborný čerstvý rohlík nebo vánočka z neděle jim bude nesmírně chutnat. Opak je pravdou. Zásah do krmné dávky, která je přesně spočítána, může samotnému zvířeti způsobit zažívací problémy nebo dokonce smrt.

Kvůli nesnadnému životu a bezbrannosti má žirafa pověst tvora, který zapomněl vyhynout. Tento zoologický bonmot se dnes bohužel pomalu stává realitou. Co je největší hrozbou těchto zvířat v divoké přírodě?

Člověk a zase jen člověk a jeho rozpínavost a bezohlednost. Na druhou stranu, nelze spílat jen Afričanům, stačí se podívat k nám a zeptat se, kam zmizel vlk, medvěd a rys?

V posledních letech propukla v některých evropských zoo návštěvnická hysterie. Německo žilo medvídětem Knutem nebo šilhavou vačicí Heidi. Skutečně zoo k přitažení návštěvníků potřebuje svoji „celebritu“ nebo jde pouze o módní trend?

Boj o návštěvníka někdy směřuje i k podbízivosti a komerci. Udržet si návštěvníka není nijak lehké a je třeba reagovat jednak na jeho potřeby, ale také mu nabídnout nevšední zážitek. Víc než vystavování šilhavých celebrit se mi však líbí zážitkový program Chovatelem v zoo na jeden den, který běží s úspěchem v některých našich zoo. Člověk si dopoledne vyzkouší, co obnáší práce ošetřovatele, odpoledne si může pod odborným dozorem pohladit třeba právě žirafu, nebo nakrmit z ruky nosorožce.

Poslání zoologických zahrad se od dob jejich vzniku radikálně změnilo – od zábavných lunaprků se živořícími zvířaty až po moderní chovné stanice, které dnes pomáhají chránit ohrožené druhy. V čem vidíte poslání konkrétně vaší zoologické zahrady?

Naše zoo chová zejména africké kopytníky. Snažíme se chovat je v ucelených skupinách a početných stádech, která v některých případech nemají ve světě obdoby. Jde o velkou africkou genobanku, která může pomoci nejen chovům v jiných zoo, ale do budoucna i mizejícím zvířatům v přírodě. Záleží jen na člověku, jestli ještě bude kam zvířata vracet nebo zda zoo zůstanou jejich posledním útočištěm.

Kdo je Luděk Čulík (1961)

Luděk Čulík se narodil v Šumperku. V letech 1976–1980 pracoval jako chovatel cizokrajných zvířat v Praze, od roku 1980 do 1994 jako chovatel zvířat u žiraf v Zoo Dvůr Králové. Mezi lety 1996–2000 byl asistentem zoologa a od roku 2000 pracuje jako hlavní zoolog kopytníků. V letech 2004–2007 studoval na České zemědělské univerzitě v Praze obor speciální chovy. Je ženatý, má dvě dospělé děti.

Mezinárodní tým astronomů pozoroval neobvyklý fenomén, který doprovází splývání dvou kup galaxií ve vzdáleném vesmíru. Během této monumentální kolize, vzdálené od nás asi 1,6 miliardy světelných let, dochází k tomu, že z jedné galaxie v kupě Abell 1033 vytéká proud plynu.

Zářící ohon galaxie

To by samo o sobě nebylo až tak zvláštní, podobné věci se mezi galaxiemi dějí poměrně často. Velmi neobvyklé ale je, že tento ohon galaktického plynu se nerozplývá v prostoru, jak by měl, a ještě ke všemu je zřejmě jasnější a jasnější, což je jen obtížně vysvětlitelné.

Francesco de Gasperin z nizozemské Leidenské univerzity a jeho tým s něčím takovým rozhodně nepočítali. Svá pozorování přirovnávají ke kondenzačním stopám po letadlech, které by ale zůstávaly na obloze. Proud plynu ze zmíněné galaxie zůstává pohromadě neobvykle dlouho a nějaký neznámý proces mu dodává energii.

TIP: Uvnitř žhnoucí Pece: Kanibalská galaxie požírá své družky

De Gasperin s kolegy uvažují o tom, že se na udržování proudu plynu, který proudí z galaxie již déle než 100 milionů let a intenzivně září, zřejmě podílí (alespoň z části) energie uvolněná během splývání kup galaxií. 

Nad oceánem hodně fouká, čehož bychom měli co nejvíce využívat. Američtí vědci zkusili spočítat, jak mnoho energie bychom mohli z mořských větrů získat. A jejich výsledky jsou impozantní.

Například v severním Atlantiku vanou doopravdy divoké větry, kterým nestojí nic v cestě. Nejsilnější jsou v zimních měsících, kdy panují největší teplotní rozdíly mezi Arktidou a rovníkovými tropy. Větrné elektrárny v severním Atlantiku teoreticky vytěží čtyřikrát více energie, nežli průměrné větrné farmy.

TIP: Mamutí dánská větrná turbína zlomila rekord v produkci energie za 24 hodin

Vědci dospěli k závěru, že by rozsáhlé větrné farmy v severním Atlantiku mohly pokrýt veškerou spotřebu elektřiny. Nechtějí tím prý vyzývat k zastavění celého prostoru mezi Evropu a Amerikou větrnými elektrárnami, ale upozorňují na to, že na planetě máme ohromné a doposud nevyužité zdroje energie.