Celkem dvanáct dalekohledů na 10 různých observatořích pozorovalo lednový tranzit trpaslíka Haumeji přes kotouč vzdálené hvězdy. Vyplatilo se – získaná data potvrzují, že trpasličí planeta Haumea má vlastní prstenec. Je tak prvním známým objektem s vlastním prstencem za drahou Neptunu.

Haumea je jednou ze čtyř známých trpasličích planet nacházejících se za Neptunem – další jsou Pluto, Eris a Makemake. Má podobu elipsoidu o rozměrech 1 960 × 1 518 × 996 kilometrů a dosahuje asi jedné třetiny hmotnosti Pluta a 0,07 % hmotnosti Země. Má také dva měsíce pojmenované Hiʻiaka a Namaka. Objevena byla roku 2004 týmem vedeným Michaelem Brownem z Kalifornského technologického institutu.

TIP: Rodina trpasličích planet má nový přírůstek: Sněhurka je třetí největší

Planetárními prstenci se mohou pochlubit Saturn, Jupiter, Uran a také Neptun. Kromě těchto obřích světů mají své prstence i kentauři Chiron a Chariklo. Haumea je ale prvním zástupcem trpasličích planet s vlastním prstencem, a zároveň také nejvzdálenějším prstencovým světem v naší Sluneční soustavě.

Skupina architektů, designerů, urbanistů a technologů, kteří si říkají Umbrellium, vytvořila interaktivní technologii Starling Crossing, která by měla zlepšit bezpečnost chodců v silničním provozu. Pomocí soustavy senzorů a LED osvětlení vytváří na silnici dobře viditelné značky. Není to hudba vzdálené budoucnosti, prototyp Starling Crossing už dočasně instalovali v Londýně.

TIP: Nový trend? Londýňané teď mohou vyrábět elektřinu chůzí po chodníku

Starling Crossing zapíná a vypíná jednotlivé značky tak, aby se chodci bezpečně dostali přes silnici. Zároveň také sděluje řidičům a cyklistům, kdy mají zpomalit, zastavit, a opět se rozjet. Systém je vybavený schopností učení a dovede se přizpůsobit konkrétnímu silničnímu provozu. Sleduje pohyb chodců a upravuje své značení tak, aby chodcům na daném místě co nejvíce vyhovovalo.

Rozvoj a údržba cyklistické infrastruktury je v Nizozemsku samozřejmostí. Jak by také ne, když se tato země může pochlubit 35 000 kilometrů cyklistických stezek. Většina z těchto stezek je dlážděna asfaltem, konkrétně typem OGFC, který je na povrchu relativně hrubý, jeho svrchní vrstva je ale částečně porézní a lépe odvádí vodu. Odvod vody z povrchu vozovek je v Nizozemsku důležitým bezpečnostním opatřením, průměrný roční úhrn srážek je zde 70 až 90 centimetrů za rok (pro srovnání v Česku to v loňském roce bylo jen 63,7 cm).

Druhý život toaletního papíru

Přes svoje nesporné výhody má OGFC asfalt i jednu nevýhodu, na jeden kilometr vozovky je ho zapotřebí více než u jiných asfaltových směsí. Řešením, alespoň podle ředitele KNN Cellulose Erika Pijlmana, je zahuštění OGFC asfaltu celulózou.

Celulózu lze podle Pijlmana poměrně jednoduše a levně získat z odpadní vody. V současné době se filtrovaný odpad z odpadní vody suší a poté spaluje. Spalování kromě ekologického hlediska představuje i poměrně zásadní finanční náklady. Celulóza, zejména ta z toaletního papíru přitom představuje užitečnou surovinu.

KNN proto společně s firmou CirTec vyvinuli technologii, umožňující extrahovat z odpadního kalu vlákna celulózy. Zachycená a vyčištěná vlákna tvoří šedý načechraný materiál, ze kterého lze vyrobit téměř cokoliv – od izolace, biopaliv, textilu, buničiny a papíru až po nejrůznější filtry. Použití takto získané celulózy je takřka nekonečné. 

„Jen málokomu by se asi líbila představa obalu na pizzu vyrobeného z recyklovatelného toaletního papíru. Přestože celulóza prochází procesem sterilizace, materiál nachází uplatnění tam, kde nedochází k přímému kontaktu s lidmi,“ říká o možném využití celulózy Erik Pijlman.

TIP: Světlo bez elektřiny: Polsko má první cyklostezku se světélkujícím povrchem

Naproti tomu využití celulózy jako příměsi pro asfalt se jeví jako praktické a efektivní. Takto vylepšená směs dokonce zlepšuje vlastnosti OGFC asfaltu, který lépe drží a je odolnější vůči působení vody. První stavbou, kde celulóza z odpadní vody našla své uplatnění, je přibližně kilometr dlouhá cyklistická stezka spojující Leeuwarden a Stiens v provincii Frísko na severu Nizozemska. O projekt již ale projevili zájem i radní v Amsterdamu a Groningenu.

Podle guvernéra Fríska Michiela Schriera je zatím příliš brzy na hodnocení, zda se terciální celulóza stane plnohodnotným materiálem pro dopravní infrastrukturu, první výsledky jsou ale více než optimistické.

V roce 1941 britská armáda v Palestině zadrží Sofii Kukralovou. Do země přijela z Egypta, kde se stala aktérkou dvou milostných skandálů. Právě kvůli nim je podezřelá z vyzvědačství. Její vyvolení totiž pracují pro vojenskou rozvědku – nebo to o sobě alespoň tvrdí. Sama Kukralová vzbuzuje pozornost také rozmařilostí a bohatstvím, o kterém není jasné, odkud vlastně pochází.

Nenávist

Sofie je nádherná žena, elegantní blondýna s uhrančivým pohledem, které muži padají k nohám. Narodila se v roce 1911 v Litoměřicích. Její rodiče jsou gruzínští utečenci, kteří museli svou vlast opustit kvůli ruské okupaci. Temperament mladé dámy na sebe nedá dlouho čekat: manželství s dalším pražským emigrantem Havlem Kukraloffem vydrží sotva rok – ačkoli je pojí společná nenávist k ruským bolševikům. Sofie se po rozvodu vydá do slova a do písmene na cestu – kromě Československa se objevuje během čtyř let ve Švédsku, Dánsku, v Norsku i v Německu. Právě tady podle jejích slov začíná její kariéra špionky.

 V Hamburku Sofie pracuje ve zbrojovce, ze které vynáší informace pro československého agenta. Němci si aktivit krásné blondýnky všimnou a zadrží ji. Podle jedné verze internace trvá 7 měsíců, podle jiné je zatčena dokonce několikrát – vždycky ale jen na pár dní. Nacisté se k ní prý chovají spíš jako k návštěvě než jako k vězni. Začíná tady Sofiino propojení s německou tajnou službou? Je to pravděpodobné. Romantická mladá žena totiž nenávidí ruské bolševiky za to, že obsadili její rodnou zemi, a nic si nepřeje víc, než jejich nadvládu svrhnout! Ve spolupráci s Německem může vidět úžasnou příležitost, jak k pádu nepřátel přispět…

Podezřelá adopce

Po propuštění se Sofie přesouvá zase o zem dál – tentokrát do Maďarska. V Budapešti v roce 1941 potkává třiasedmdesátiletého Maxwella Claphama. Dokáže okouzlit i jeho. Nejde však o milostnou zápletku. Přesvědčí tohoto britského inženýra i jeho manželku Josephine, aby ji adoptovali. S nevlastní matkou pak Kukralová odcestuje do Istanbulu.

V Turecku obě přítelkyně okamžitě vzbudí pozornost nejen britské tajné služby. Sofie je nejen krásná, ale také vždycky vybraně – a nákladně – oblečená. Ačkoli není jasné, čím se vlastně živí, utrácí plnými hrstmi. Josephine je všude jejím hostem a její „dcera“ je k ní neuvěřitelně štědrá. Kukralová, která teď používá i „adoptované“ jméno Claphamová navíc mluví několika středoevropskými jazyky a zdá se, že má spousty známých. Dokonce i mezi vysoce postavenými Nacisty. Je to lhářka? Nebo může být skutečně nebezpečná? Britové nenechají nic náhodě a další cesty matky a dcery Claphamových přes Sýrii do Egypta jsou bedlivě sledovány.

Špionka s morálními zásadami: „Ženáči jsou tabu!“

V Káhiře se Sofie zaplete do dvou milostných dobrodružství. Britové v jejích materiálech později napíší, že: „… měla aféru s Bobem Sewelem z tajných služeb, a také s jistým Flettem, který jí v opilosti vyhrožoval, že pokud s ním nebude spát, udá ji coby zvěda.“  Sama Kukralová připouští, že s agentem Sewelem jsou přáteli – a že ji požádal o ruku, ona ale jeho nabídku nepřijala. Proč? „Řekla jsem mu, že ho mám ráda a že je moc milý, ale ženatý. Ženáči jsou pro mě tabu!“

S Alfredem Flettem je to mnohem bouřlivější. Tento muž se vydává za Nora, Kukralová je ale přesvědčená, že je německým agentem, protože hodně vyzvídá. Jedné noci se Flett opije a v jednu ráno se dobývá do Sofiina hotelového pokoje. Když ho odmítne vpustit, šíleně se rozčílí. „Jsem příslušník britské tajné služby,“ křičí na ni. „Jestli chceš zůstat v Egyptě, můžeš. Ale jestli neuděláš, co chci, budu tě muset zatknout!“  Kukralová u obou mužů – stejně jako u řady dalších vyzvídá podrobnosti o britských lodích a protiletecké obraně.

Nebezpečná cestovatelka

Ač stále není jasné, jestli nejde o nevyrovnanou lhářku trpící stihomamem a chybí jednoznačný důkaz, Britové Sofii Clapham Kukralovou zatknou hned po jejím dalším přesunu – tentokrát do Palestiny, která je za války mandátním územím Velké Británie. V internaci krásná žena zůstane až do roku 1946. „Vzhledem k její kosmopolitní povaze, nedostatku skrupulí, až morbidnímu zájmu o špionáž, nezvyklým znalostem zbraní a vojenských záležitostí by Sofie v případě propuštění znamenala potenciální hrozbu, ať by byla kdekoli,“ konstatuje kontrarozvědka. Taková osoba by rozhodně neměla mít možnost potulovat se po Středním Východu.

TIP: Ženy špionky: Půvab ve službách rozvědky

V roce 1946 se Sofie Kukralová dostává na svobodu. Teprve za rok dojde k překvapivým zjištěním. V německých dokumentech je objeven agent Wilhelm Heinen, který se zmiňuje i o vyzvědačce kryté kódem R 37 49. Jde bez pochyby o Kukralovou. S ní se Heinen v červnu 1941 sešel v bazénu budapešťského hotelu Gellert. Byl totiž přesvědčený o tom, že se v Bombaji nacházejí zajímavé informace. Vyslal tam proto agentu Kukralovou, aby navázala kontakty a předávala odtud zprávy. Kvůli tomuto plánu se proto mladá žena seznámila s britskými občany Claphamovými. Díky adopci chtěla získat britský pas a tak i volnou cestu do Indie. Tento záměr ale nevyšel, adopce nikdy nebyla posvěcena úřady, britské občanství bylo Kukralové odepřeno a její vyzvědačská kariéra skončila místo na vrcholu slávy v palestinském vězení.

Poslední zprávy o krásné vyzvědačce

Sofie Clapham Kukralová se britskou občankou nikdy nestala. Adopce nebyla uznána a ona tak zůstala československou občankou. Když se v roce 1947 objevily nové skutečnosti, potvrzující, že kráska skutečně byla do vyzvědačství zapojena, byla Sofie stále ještě v Palestině, kde se snažila od britských úřadů získat zpět svůj československý pas. Odmítla jakoukoliv spolupráci s Wilhelmem Heinenem.

Poslední zprávu o ní jsou z března 1951, kdy se Kukralová vrátila do Británie. Britská tajná služba nic nenamítala, je tedy pravděpodobné, že se Sofie definitivně vzdala svých špionských ambicí. 

Barbara Ann a Eric Kirshenblattovi si koupili dům v poklidné torontské čtvrti Forest Hill. Když se před třemi lety pustili do rekonstrukce, čekalo je překvapení v podobě žaloby od jejich sousedů. Ti tvrdí, že se při rekonstrukci inspirovali jejich domem, který stojí ve vedlejší ulici. 

Za porušení autorských práv a související škody požadují Jason a Jodi Chapnickovi po Kirshenblattových pořádný balík – 1,5 milionu dolarů jako náhradu vzniklé škody, 20 tisíc dolarů za porušení autorských práv a rovný milion dolarů pokuty. Současně žádají, aby soud nařídil sousedům změnit vzhled rekonstruovaného domu tak, aby se již nepodobal domu Chapnickových.

Podle Jasona Chapnicka je inspirace jejich domem více než zřejmá a dokládá to řadou fotografií. „Náš dům byl jedním z nejznámějších v Cedarvale a Forest Hill a jezdili jej obdivovat lidé z širokého okolí. Tím, že jej Kirshenblattovi zkopírovali, snížili cenu našeho domu,“ říká Jason.

Kirshenblattovi s obviněním nesouhlasí a tvrzení o inspiraci domem sousedů považují za absurdní. „Náš dům je postavený v tudorovském stylu, podobných domů existují desítky,“ odmítá vinu Eric Kirshenblatt a své tvrzení dokládá snímky z magazínu Canadian Homes and Gardens.

Aby toho nebylo málo, Kirshenblattovi svůj zrekonstruovaný dům prodali za 3,5 milionu dolarů, což je téměř o 2 miliony více, než za kolik jej původně pořídili. „Prostě náš dům ukradli a ani v něm nebydlí,“ kroutí hlavou nad chováním sousedů Jason Chapnick.

Kuriózní soudní spor nakonec po třech letech dospěl k mimosoudnímu vyrovnání, otevřel ale zároveň otázku autorských práv v architektuře.

Na porce, které sníme, víno určitý vliv skutečně má. Zásadní roli ovšem hraje, zda alkohol pijeme před jídlem, během něj, nebo až po něm. Jedna z posledních vědeckých studií na toto téma vyšla nedávno v časopise Discover.

Odborníci nechali účastníky pokusu pít alkohol (konkrétně půl láhve odrůdy Cabernet Sauvignon Shiraz) před jídlem a při něm. Velikost snědených porcí poté srovnávali s množstvím jídla, které si dopřáli strávníci bez doprovodné sklenky. Účinky alkoholu na chuť k jídlu a energetický příjem ze stravy sledovali po čtyři dny. Výsledky byly jednoznačné: Příjem energie z oběda se zvýšil o 25 %, pokud si lidé dali víno 20 minut předem, a o 22 %, když popíjeli během jídla. 

A jak vědci zmíněný fakt vysvětlují? „Z prázdného žaludku alkohol proniká přímo do krevního řečiště, a jak jeho koncentrace v krvi stoupá, naše schopnost kontroly naopak klesá,“ tvrdí Robbie Clark, dietolog a spoluzakladatel australské The Health Clinic. Jakmile totiž látka dorazí do mozku, začne ovlivňovat naše chování i tělesné funkce. S prázdným žaludkem se zkrátka alkohol vstřebává podstatně rychleji, což má vliv také na další orgány.

„Játra začnou ukládat tuky, protože dojde k narušení přirozeného metabolismu,“ vysvětluje Clark. Je proto lepší si konzumaci vína před obědem či při něm odpustit a skleničku si dopřát až s plným žaludkem.

Do válečného stavu se pštrosy emu vstoupila Austrálie poté, co si v roce 1932 na úrodu tamních farmářů zasedla přibližně dvacetitisícová populace nelétavých ptáků. Znechucení zemědělci se nejprve s pustošivými nájezdy pokoušeli vypořádat svépomocí, ale nakonec uznali, že si sami neporadí. Mnoho se jich přitom vrátilo „poznamenáno“ z první světové války, a tak viděli řešení situace v ozbrojeném konfliktu.

S Lewisem proti ptákům emu

Tehdejšímu ministrovi obrany siru Georgi Pearceovi se myšlenka překvapivě zalíbila a s farmáři vyjednal, že pokud za vystřílenou munici a případné další škody zaplatí naturáliemi, vyšle vojáky, aby s opeřeným problémem zatočili. Obratem pak nasadil do boje malou tříčlennou jednotku, jež byla ozbrojena prvoválečnými kulomety Lewis. Záhy se bohužel ukázalo, že jsou pštrosi odhodlaní protivníci. Místo aby zůstali spořádaně stát v hejnu a čekali, až je pokosí kulometná palba, hned při prvním útoku se rozutekli na všechny strany.

Pár desítek zvířat sice zahynulo, ale zbytek se následně držel od vojáků tak daleko, aby na ně kulomety nemohly. Veliteli poté došla trpělivost a nechal jednu zbraň namontovat na nákladní auto, které mělo hejno dohnat. Drncání v terénu však znemožnilo kulometčíkovi vystřelit.

TIP: Neuvěřitelné války: Španělští vesničané proti celé Francii

Válka s ptáky nakonec s přestávkami trvala od 2. listopadu do 10. prosince a podle mírnějších odhadů při ní padlo 2 500 emu. Austrálie prohrála na celé čáře a navíc sklidila kritiku od zbytku světa. Přes neutuchající stížnosti farmářů již proto vláda na pštrosy znovu nevytáhla a raději vyhlásila systém odměn za zabité opeřence. Do věci se tak vložili profesionální lovci – a v roce 1934 bylo zaregistrováno na 57 000 mrtvých zvířat.

Je časné ráno a my se zatajeným dechem sledujeme hrochy, kteří se vracejí do vody v zátoce řeky Seronera. Vzájemně si hlídáme záda a doufáme, že jsme si stativy rozložili na dobrém místě. Odtud bychom na zavalité milovníky vody měli dobře vidět a zároveň by se k tůni neměli vydat přímo přes nás.

Příliš rychlý „pohodář“

Pozorováním hrochů se dají strávit dlouhé hodiny. Stačí najít vhodnou zátoku nebo bažinu s bezpečným místem mimo hroší cesty. Takovým tůním se říká „Hippo Pool“, tedy Hroší rybník. Musíte si ale přivstat, protože to hlavní se děje při východu slunce. Ranní mlha se pomalu zvedá a my obdivujeme mohutnost těchto majestátních zvířat. Hroši jsou hned po slonech nejtěžšími suchozemskými tvory. Dospělý samec může vážit i čtyři a půl tuny a dorůstat délky bezmála pěti metrů. Výška přesahující 1,6 metru znamená, že když trochu zvedne hlavu, může vám koukat přímo do očí.

Mohlo by se zdát, že jde o dobrácké tlouštíky, kteří se jen povalují, a nic je nevyvede z míry. Takový dojem je ale úplně mylný. Hroši mají velmi vyhraněné teritoriální chování, a proto dokážou být pěkně nebezpeční až zákeřní. Když na to přijde, jejich zdánlivá netečnost vezme bleskurychle za své. K hmotnosti malého nákladního auta přičtěte schopnost běžet na vzdálenost několika set metrů rychlostí 30–50 km/h (údaje v odborných publikacích nejsou jednotné) a musí vám dojít, že rozzuřenému hrochovi nemáte šanci utéct.

Útočníci a oběti

Nejhorší, co můžete při pozorování hrochů udělat, je přiblížit se k samici s mládětem. Dobrý nápad není ani postavit se mezi hrocha a vodu. Když se zavalitý býložravec cítí ohrožen, nemilosrdně zahájí útok, v němž mu prakticky nikdo není rovnocenným soupeřem a takový střet mívá často tragický konec. Hroši mají dokonce na kontě víc lidských životů než kterékoli jiné africké zvíře včetně velkých šelem. Rovněž jsou známí svou nevyzpytatelností. Často útočí i na zvířata, která se přišla k vodě napít.

Hroši se jenom neradi vzdalují od vody, protože pobytem v ní chrání svoji citlivou kůži před sluncem. Na břeh vycházejí zpravidla v noci kvůli potravě. Sami jsme ale měli možnost vidět hrocha, který se na delší cestu od vody vydal ve dne. Krvavé šrámy na jeho hřbetě mohly teoreticky pocházet ze střetu s jinými hrochy, ale pravděpodobně byly spíš důkazem nebezpečného setkání se lvy, kteří si ve smečce na hrochy občas troufnou. Tento jedinec tedy protentokrát z útoku smečky predátorů vyvázl. Hroší kostry, které jsme viděli cestou daleko v savaně, ovšem svědčí o tom, že jiní jeho soukmenovci takové štěstí neměli.

Poklidná koupel a nesmlouvavé souboje

Nad ránem se hroši stahují zpět k řece. Z našeho stanoviště sledujeme, jak se zvířata ještě těsně před ponořením do vody krmí a jejich široké tlamě, která je ke spásání jako stvořená, opravdu mnoho trávy neunikne. Už je ale opravdu čas vrátit se zpět do vodního prostředí, kde si odpočinou nejen samotná zvířata, ale i jejich kůže, která jinak na suchu rychle praská a tvrdne. Hroší pokožka je 3–5 centimetrů tlustá a na slunci z ní zvířata vylučují zvláštní olejnatý sekret, který je chrání před UV zářením. Vzhledem k tomu, že tento výměšek má červenou barvu, o hroších se někdy říká, že potí krev.

Slunce na obloze stoupá a rozruch ve vodě postupně utichá. Hroši seskládaní k sobě spí a jen občas se oženou po ptácích klubácích, kteří jim z kůže vybírají parazity. Pozorujeme dřímající tlustokožce a jsme zklamáni tím, že prakticky nemáme co fotit. Vody v tůni je dostatek, což je pro hrochy dobré, ale minimalizuje to naděje na pozorování teritoriálních bojů. Hierarchie uspořádání v hroším stádě je zdrojem neustálého poměřování sil mezi vůdčím samcem a jeho vyzyvateli. Alfa samec hájí své právo na páření ve stádě a nestrpí konkurenci. Jiní samci se musí podřídit, nebo ze stáda odejít.

Hroší stádo má mnohdy až 150 kusů a v závislosti na stavu vody se mění i velikost prostoru, který mají zvířata k dispozici. V období sucha jsou samci namačkáni víc na sebe a teritoriální půtky se vyostřují. Souboj začíná hlasitými zvukovými projevy a poměřováním velikosti tlamy a zubů. V případě, že jeden ze soupeřů rovnou neuzná převahu druhého, může potyčka při vyrovnaných silách pokračovat i celé hodiny. Nezřídka je na jejím konci jeden z duelantů zmrzačen nebo dokonce usmrcen.

Bojovníci se životem

Hroši jsou ve vodě většinou ponoření tak důkladně, že jsou jim vidět jenom nozdry a uši, které z vrcholu hlavy trčí jako periskop z ponorky. Dotýkají se nohama dna a při pohybu vpřed se od něj zpravidla odrážejí. Když se hroch chce úplně ponořit, dokáže uzavřít nozdry a pod vodou tak vydrží 3–5 minut, v případě potřeby i déle.

Poklidnou atmosféru „našeho“ rybníku občas přeruší hlasité odfrknutí hrocha, který se nad hladinu vynořil k nádechu. Ponoření lenoši jen čas od času otevřou oči a jakoby znuděně zívnou. Toto otevírání tlamy umožňuje uvolnit plyny, které vznikající při trávení rostlinné potravy. Monotónní okamžiky nečinnosti nám zpestřují alespoň hroší dorostenci, kteří napodobují bojové pohyby. Otevírají tlamy, pošťuchují se pod hladinou a připravují se tak na skutečné boje o teritorium, které je čekají v dospělosti. Ne všichni se však zralého věku dožijí. Na souši jsou totiž poměrně zranitelní a stávají se kořistí predátorů. Ve vodě zase občas padnou za oběť střetům rozvášněných samců, kteří je v zápalu boje ušlapou. Dospělosti se proto dožívá jen přibližně pětina mláďat.

Chtěli byste se podívat do vesmíru? Možná to vyjde docela brzy. Soukromá společnost Blue Origin hodlá spustit turistické výpravy do kosmického prostoru již na jaře 2019.

Ve skutečnosti jde o zpoždění původního termínu, který byl zřejmě příliš ambiciózní. Turisté měli vyrazit do vesmíru s Blue Origin již v roce 2018 a letové zkoušky turistické kosmické lodi měly proběhnout již letos.

Společnosti teď hrozí, že prvenství ve vesmírné turistice soukromých společností pro sebe získají SpaceX, kteří stále počítají s tím, že na konci roku 2018 vyšlou dva turisty na dobrodružnou výpravu kolem Měsíce.

Suborbitální turistika

Blue Origin již pětkrát úspěšně vyslali svou raketu New Shepard, zatím ale bez lidské posádky. Piloti a inženýři společnosti by měli prověřit lety do vesmíru během příštího roku. A pak už přijde řada na turisty.

TIP: Blue Origin slaví: Znovupoužitelná raketa New Shepard dokázala úspěšně přistát

Lety Blue Origin s turisty budou suborbitální. Překonají hranici vesmíru, ale nedostanou se na oběžnou dráhu kolem Země. I tak to ale jistě bude unikátní zážitek. Raketa New Shepard by měla doletět vlastními silami zpátky na Zemi, kosmická loď s turisty bude přistávat na padáku.

Žijeme v nebezpečné době. Ve světě zuří ozbrojené konflikty a i v mírových časech lidem hrozí rozmanité úrazy, které si s těmi válečnými často příliš nezadají. V takových situacích bývá rozhodující okamžité ošetření, zastavení krvácení a zacelení ran.

Australští odborníci vyvinuli unikátní superlepidlo, které tohle dokáže během pár desítek vteřin. Přezdívají mu MeTro, protože je založené na methakrylovaném proteinu tropoelastinu.

TIP: Jak urychlit hojení ran? Funguje na to elektrická stimulace

Když se MeTro dostane do rány, přemění se na gel, který ránu ucpe, zamezí krvácení a po o chvíli působením světla ztuhne, čímž zároveň ránu sterilně uzavře. Takový prostředek by mohl být velice prospěšný v extrémně nouzových situacích a mohl by zachraňovat životy.