Tabbyina hvězda ze souhvězdí Labutě, oficiálně označovaná jako KIC 8462852, je žlutobílý trpaslík vzdálený asi 1 500 světelných let od Země. Dřívější pozorování ukázala nevysvětlitelné změny v její jasnosti. Změna jasnosti je obvykle signálem o tranzitujícím tělese – objekt, který z pohledu sondy zastíní hvězdu, sníží její jasnost. Potíž je v tom, že obvyklá změna jasnosti u tranzitujících exoplanet je několik promile či procent a celý jev je zároveň velmi pravidelný. U hvězdy KIC 8462852 ale vědci zaznamenali dva případy poklesu jasnosti o 15 a 22 %, což je zcela výjimečná hodnota.

Komety, mimozemšťané či prachové mračno?

Teorií o tom, co je příčinou nevysvětlitelného poklesu v jasnosti hvězdy se objevilo velké množství – ve hře bylo například hejno komet i spekulace o superkonstrukci mimozemské civilizace. Nejnovější dílek do záhadné skládačky Tabbyiny hvězdy přidal dalekohled Spitzer, observatoř SWIFT a pozemské dalekohledy belgické observatoře AstroLAB IRIS.

TIP: Záhadná hvězda KIC 8462852: Hejno komet, nebo mimozemšťané?

Pozorování ukázala, že poklesy v jasnosti jsou mnohem méně patrné v infračervené oblasti než v ultrafialovém a viditelném světle. Podle vědců to znamená, že snižování jasnosti mají na svědomí částečky prachu – pokud by hvězdu zakrývalo cokoliv většího, byly by poklesy stejně intenzivní v infračerveném i ultrafialovém světle. Za nejpravděpodobnější příčinu tak nyní vědci považují mračno prachu s orbitální periodou 700 dnů. 

Když byla v roce 2012 uvedena do provozu poslední velká turbína na přehradě Tři soutěsky, oslavovala Čína svůj triumf techniky. Jedná se totiž o největší elektrárnu na světě – s instalovaným výkonem 22 500 MW (pro srovnání: v případě Temelína jde přibližně o 2 000 MW).

Přehrada se však stala také učebnicovou ukázkou faktu, že lidová republika při vlastním rozvoji mnohdy nebere ohledy na lidi ani na přírodu. Při stavbě nádrže bylo zaplaveno 13 velkých měst, 140 menších sídel a 1 350 vesnic. Do roku 2007 se muselo kvůli přehradě přestěhovat 1,4 milionu lidí. A to je jen kapka v moři. Za posledních 50 let bylo kvůli podobným energetickým projektům nuceno změnit bydliště 16 milionů Číňanů, přičemž 10 milionů z nich skončilo v chudobě.

Hrozba zemětřesení

V obří asijské zemi se přitom přehrady budují dosud nevídaným tempem. Tamní vláda tvrdí, že jsou bezpečné, neznečišťují životní prostředí, pomáhají bojovat se změnami klimatu, zamezují povodním a suchům a celkově mají na společnost pozitivní vliv.

Jen na řece Jang-c’-ťiang a jejích přítocích Ja-lung-ťiang, Ta-tu a Min-ťiang vyrůstá v současnosti asi stovka vodních děl. Mohou se však změnit v časovanou bombu: Kanadská nezisková organizace Probe International v roce 2012 varovala, že skoro polovina nových čínských nádrží se nachází v oblastech s vysokým nebo velmi vysokým rizikem zemětřesení, přičemž v případě většiny zbývajících se jedná o oblasti s rizikem středním.

Největší obavy vzbuzuje fakt, že jsou přehrady mnohdy umístěny v kaskádách těsně za sebou, takže pokud by došlo ke katastrofě, neměla by se voda kam rozlít. „Pokud nastane havárie na jedné hrázi, plná síla následné tsunami udeří na další přehradu po proudu a tak dále, což může vyvolat dominový efekt,“ varoval tehdy geolog a autor zmíněné zprávy John Jackson. 

Způsobují přehrady zemětřesení?

Někteří vědci se navíc domnívají, že velké přehrady mohou zemětřesení i samy vyvolat. Obrovská masa vody totiž svou váhou působí na horniny nacházející se pod ní, což může vést k nepředvídatelným důsledkům. Když se v roce 2001 začala stavět na řece Min-ťiang gigantická přehrada C’-pching-pchu, seismologové varovali, že jen o kilometr dál leží velký tektonický zlom. Jejich slova však nikdo nebral dost vážně.

V květnu 2008 pak oblast postihlo zemětřesení o síle 7,9 stupně Richterovy škály, jehož epicentrum se nacházelo pouhých 5 km od nádrže. Živelní pohroma tehdy znamenala 87 tisíc mrtvých či nezvěstných osob. V dubnu 2013 došlo na stejném zlomu k dalšímu zemětřesení, tentokrát o síle sedmi stupňů – zemřelo téměř 200 lidí a tisíce jich skončily bez střechy nad hlavou. Čínský geolog Fan Siao tvrdí, že i tentokrát mohla být na vině přehrada. 

Narušení přirozeného toku řek velkými vodními díly přináší i další nepříznivé důsledky. Záplavové oblasti vysychají, což může ještě znásobit komplikace v obdobích sucha. Kvůli globálnímu oteplování se časem může přítok vody do přehrad snížit – nádrže se pak nenaplní a neposlouží svému účelu.

„Škody, které přehrady způsobují říčním ekosystémům, jsou obrovské. Dokážou proměnit volně tekoucí vodní cesty na jezera bez života, likvidují rostliny a stromy, brání migraci a rozmnožování ryb, jejich budování vede k vyhynutí některých druhů a ničí zavedené způsoby života místních lidí,“ uvádí bývalý profesor čínské historie a odborník na životní prostředí Země Charlton Lewis. Velké nádrže ohrožují také řadu unikátních a vzácných druhů ryb, jako je například jeseter jihočínský nebo veslonos čínský (jedna z největších sladkovodních ryb na světě). 

Ekologické? Ale jděte

Ačkoliv hydroelektrárny produkují méně emisí než například elektrárny uhelné, k čisté energii mají daleko. Ze zaplavených a rozkládajících se stromů a rostlin se uvolňují skleníkové plyny, jako je oxid uhličitý nebo metan. Pokud pak voda poklesne a tlející vegetace se dostane nad hladinu, emise vzrostou.

Během povodní v roce 2010 se u hráze Tří soutěsek nahromadilo tolik naplavenin, že mohli lidé doslova chodit po vodě. Kromě odpadků se v přehradách hromadí také chemikálie, třeba hnojiva stékající z polí. Vodní nádrže na území lidové republiky navíc ovlivňují život i v jiných zemích dále po proudu: například v Laosu a Thajsku zaplavuje voda odpouštěná z čínských přehrad pravidelně pole a ničí úrodu. 

Nesmyslnost budování gigantických vodních děl potvrzují i odborníci z Oxfordské univerzity, kteří obří přehrady výslovně zavrhují. Podle jejich zprávy tato monstra nejen ničí životní prostředí, ale navíc se náklady na jejich stavbu vyšplhají v průměru na dvojnásobek plánovaného rozpočtu, a projekt se tak mnohdy nevyplatí ani ekonomicky.

Země jako Čína, Brazílie, Pákistán nebo Etiopie stavějí velké přehrady s očekáváním budoucí prosperity, ve skutečnosti je však podle autorů zprávy čekají spíš obrovské dluhy. Některé státy si berou na budování nádrží vysoké půjčky v zahraniční měně, což může zvlášť chudší z nich dostat do vážných problémů. Je tedy možné, že příštím generacím budou obří betonové stavby sloužit hlavně jako připomínka lidské nerozvážnosti. 

Jak vypadá Mléčná dráha? Na takovou jednoduchou otázku je samozřejmě nesmírně obtížné odpovědět, protože žijeme uvnitř Mléčné dráhy. Nevidíme ji tedy zvnějšku, jako ostatní galaxie, a musíme pečlivě mapovat a modelovat, abychom dostali přibližný obraz Mléčné dráhy z vesmíru.

Největší problém je s protilehlou stranou Galaxie. Z našeho pohledu je za galaktickým jádrem, které je plné hvězd, prachu a plynu a není tím pádem průhledné ve viditelné oblasti světelného záření.

Pozorování odvrácené strany Galaxie

Alberto Sanna z německého Max-Planck Institutu pro radioastronomii (MPIfR) a jeho tým použili soustavu 10 radioteleskopů severní Ameriky, která operuje pod jménem Very Long Baseline Array (VLBA), a s její pomocí „dohlédli“ na protilehlou stranu Mléčné dráhy.

TIP: Naše domácí spirální rameno v Mléčné dráze není tak malé, jak jsme mysleli

Dokázali změřit vzdálenost hvězdné porodnice G007.47+00.05, která jim vyšla na 66 tisíc světelných let. Tato hvězdná porodnice je součástí galaktického Ramena Štítu-Kentaura a její pozorování a měření teď vlastně definitivně potvrdilo existenci tohoto spirálního ramena Mléčné dráhy.

Tučňáci mají v Antarktidě těžký život. Neustále tam bojují o přežití a smrt si občas mezi nimi vybere daň. Nedávno se tam odehrála tragédie.

Letos se v oblasti ostrova Petrel, který je součástí oblasti Adéliny země v Antarktidě, vytvořil velmi silný led. To se stalo osudné pro tučňáky kroužkové, kteří zde žijí v početné hnízdní kolonii. Tučňáci totiž museli urazit mnohem větší vzdálenost pro potravu a nemohli se kvůli tomu postarat o svá vejce a mláďata.

TIP: Příznivé zprávy: V Antarktidě je o miliony tučňáků kroužkových více

V kolonii, kde teď hnízdilo asi 18 tisíc párů tučňáků, přežila pouhá dvě mláďata. Podle očitých svědků je území této kolonie pokryto tisíci nevylíhlých vajec a mrtvolkami malých tučňáků. Podobné drastické události zde ale nejsou tak výjimečné. Velmi podobná katastrofa se na stejném místě odehrála před čtyřmi lety.

„Přetvařování se“ a vydávání za samičku bylo již dříve pozorováno u jespáka bojovného (Philomachus pugnax) a nyní jej vědci zaznamenali také u samců motáka pochopa (Circus aeruginosus). Někteří z pozorovaných motáků zjevně nestojí o účast v bojích o samice či teritorium a snaží se partnerku získat lstí.

Podle vedoucí studie bioložky Audrey Sternalskiové se jim to daří docela dobře. Svým „samičím“ vzezřením a chováním zmatou ostatní samce tak, že je nepovažují za protivníky. Bez zbytečného krveprolití si pak v klidu vybudují teritorium a najdou si samici k páření.

Ptačí transvestité

Ze studie vyplývá, že samičí mimikry si osvojí až 40 % pohlavně dospělých samců, kteří jejich výhod využívají po celý život. Sternalskiová spolu s kolegy vyzkoušela tuto teorii na několika skupinách motáků. Umístila do jejich blízkosti makety samic, typických samců a samců se samičími mimikry a pozorovala, jak se k nim budou ptáci chovat.

Typičtí samci se chovali agresivně vůči napodobeninám typických samců, avšak mírumilovněji přistupovali k maketám samců se samičími mimikry. Naproti tomu samci se samičími mimikry tolerovali makety obou typů samců a agresivitu namířili na makety samic.

TIP: Chobotnice se maskují tak, že na sebe upoutávají pozornost

„Tito samci nejenže vypadají jako samice, ale také se chovají jako samice bránící okolí hnízda,“ vysvětluje Sternalskiová. Podobné mimikry byly pozorovány také u některých druhů ryb, plazů a hmyzu a vyskytují se především tam, kde mezi sebou samci hodně bojují.

Londýnská vláda se tématem protivzdušné obrany zabývala na teoretické úrovni už roku 1912. V hlavách politiků však útok z nebes představoval tak nepravděpodobný scénář, že až do vypuknutí války nepřijali žádná preventivní opatření. Klidné je nechal také první úspěšný nálet, při němž německý zepelín svrhl 6. srpna 1914 bomby na belgický Lutych a zabil devět lidí. 

Zatemnit Londýn? 

Nedlouho poté císařské vzducholodě i letouny Taube zahájily útoky také na francouzskou metropoli. A záhy se vilémovské stroje začaly odvažovat až nad Albion, když hydroplány podnikaly nálety na přístavy na pobřeží kanálu La Manche. Vůbec první takovou akcí se 21. prosince 1914 stal útok osamoceného FF.29 na přístaviště v Doveru. O tři dny později tentýž typ svrhl pumu nedaleko doverského hradu, přičemž exploze vyrazila okna v okolních domech. Od té doby se nájezdníci nad ostrovy objevovali pravidelně.

Svými účinky zanedbatelné, avšak znepokojivé výpady ukázaly Britům nepřipravenost armády k obraně ostrovů před útoky ze vzduchu. Od dob Viléma Dobyvatele nevstoupila nepřátelská armáda na anglickou půdu (1066) a nyní se němečtí aviatici beztrestně proháněli nad územím Jeho Veličenstva. Koncem roku 1914 tak Britové přijali první opatření pro ochranu metropole a posléze i dalších měst. Vznikla síť primitivních pozorovatelen, které měly ve dne detekovat blížícího se nepřítele, a v Londýně armáda rozmístila tucet světlometů pro vyhledávání nočních vetřelců.

Diskutovalo se i o zatemnění města ztlumením a stíněním veřejného osvětlení. Přestože je zpočátku jako „příliš drastické“ Britové odmítli, nakonec k němu přece jen přistoupili. Sestřelovat německé stroje nad metropolí měly tři(!) kanony zcela nevhodné pro palbu ve vysokých elevačních úhlech. Co se týče letounů, téměř celý Royal Flying Corps bojoval nad Francií, a tak protivzdušnou obranu dostali na starost piloti Royal Naval Air Service.

Nedostatečná obrana 

Změna koncepce útoků, která měla donutit Brity k posílení protivzdušné obrany, už však klepala na dveře. Návrh německého admirála Paula Behnckeho na strategické bombardování britských měst vzducholoděmi schválil 7. ledna 1915 císař Vilém II. s tím, že se útoky mají zaměřit výhradně na vojenské cíle. Tato omezení však záhy padla.

Nálet, při němž dvojice zepelínů svrhla svůj smrtonosný náklad na cíle v hrabství Norfolk v noci z 19. na 20. ledna, si vyžádal čtyři mrtvé a šestnáct zraněných. Po prvotních zkušenostech se vzdušnými útoky sice tou dobou držely pohotovost tři námořní stíhačky, ale jejich piloti ani neodstartovali. Aby nájezdníky ohrozili, museli by za 45 minut vystoupat do 3 000 m, na což výkony letounů nestačily. 

Počty náletů narůstaly a v Londýně si vzducholodě vybraly první oběti 31. května 1915, kdy pumy z zepelínu LZ 38 zabily sedm lidí. Hlásná služba i protiletadlová obrana selhaly a obyvatelstvo se obracelo na vládu s otázkou, jak bude situaci řešit. Kabinet uvalil na zprávy o náletech cenzuru, která ale jen přispěla k šíření paniky a šeptandy. Začaly kolovat poplašné zprávy o německých agentech, kteří světly aut navádějí vzducholodě na cíle. Jiné „zaručené informace“ zase tvrdily, že nepřítel nad Anglií kromě bomb shazuje i otrávené potraviny.

Slepci, světlomety i lodě

Nová britská opatření již vykazovala více pragmatismu. Během podzimu 1915 se okolo metropole objevilo 26 protiletadlových děl ráže 76 mm, lafetovaných odborníky námořnictva na automobilové podvozky. Z Francie pak Britové dovezli 75mm protiletadlové kanony, které pálily granáty s časovými zapalovači přednastavenými pro explozi v různých výškách. Zhoustla též síť hlásných stanic, do nichž se postupně instalovaly naslouchací přístroje (radiolokátor zůstával hudbou vzdálené budoucnosti). Než jich armáda obdržela dostatečné množství, řešila včasnou detekci kuriózním způsobem.

Na nejvytíženějších stanicích vykonávali službu slepci, kteří svým citlivým sluchem údajně dokázali včas rozpoznat relativně tiché motory vzducholodí. Britové navýšili také počet světlometů, přičemž je kromě pevniny umisťovali i na hlídkující lodě. Tím ovšem posádkám zepelínů – a později i těžkých bombardérů Gotha – nevědomky usnadnili navigaci. Lodní světlomety disponovaly nižším výkonem než pozemní, takže se jejich světlo ze vzduchu jevilo jako bledší. Němci tak dle intenzity paprsků poznali, zda ještě letí nad vodou, nebo už překonali pobřeží.

Veřejná varování 

Ve snaze chránit civilisty vytiskla vláda během roku 1915 tisíce plakátů, které se objevily v ulicích větších měst. Obsahovaly siluety nejpočetnějších typů letounů i vzducholodí spolu s doprovodným textem, jenž radil, jak se v případě náletu zachovat. Zatímco vojákům mohla identifikace připadat jednoduchá, civilisté jen těžko rozpoznávali, zda přilétajícím strojům mávat, nebo raději vyhledat úkryt.

Proto plakáty upozorňovaly, podle jakých znaků rozeznat britské stroje od těch nepřátelských. U vzducholodí šlo o celkový tvar tělesa a umístění gondol, zatímco u letounů pomáhal prvek typický pro rané německé konstrukce – konce křídel skloněné dozadu. Toho si Britové mohli všimnout především u elegantních jednoplošníků Taube, které se zpočátku nad Anglií objevovaly nejčastěji.

TIP: PZL P.11: Originální polský letoun

Stovky mrtvých

Dle dostupných dat uskutečnily císařské vzducholodě za celou válku 51 náletů na Anglii, při nichž zahynulo 557 civilistů a dalších 1 358 utrpělo zranění. Na britská města zepelíny svrhly 5 000 pum, které způsobily škody za 1,5 milionu liber. Na ofenzivě se podílelo 84 vzducholodí, z nichž se tři desítky nevrátily – shořely v palbě britských letounů a děl nebo havarovaly.

Jak ztráty narůstaly (zejména po zavedení zápalné munice do výzbroje britských stíhaček), hlavní německou zbraní se staly bombardéry, které během 27 náletů shodily 112 tun bomb. Jejich útoky stály život 835 Britů a způsobily zranění 1 972 osobám, materiální škody dosáhly 1,4 milionu liber. Při porovnání se ztrátami, které Británii za druhé světové války způsobila Luftwaffe, jde o zanedbatelná čísla.

Již před rokem 1918 se objevily názory (prosazované navrátilci z fronty, kteří přežili zákopová jatka), že hysterie kolem náletů je zbytečná a nadsazená. Argumentovali, že průměrný Londýňan pravděpodobněji zemře při dopravní nehodě, než se stane obětí náletu. Toto sice potvrzovaly i statistiky, ovšem je třeba si uvědomit, že civilisté vůbec poprvé v historii zažili hrůzu útoku z nebe. Vzducholodě a letouny přenesly válku z bojiště i na domácí frontu a občané se již nemohli nikde a nikdy cítit v bezpečí. Psychologické dopady bombardování tak výrazně převýšily majetkové škody i ztráty na životech. 

Když byste Karlovy Vary navštívili kolem roku 1820, dostal by se vám do rukou jako orientační pomůcka pro lázeňské hosty plán s názvem Grundriß der K. Stadt Karlsbad. Jeho autory byli bratři Thaddaeus a Leopold Platzerovi. Zajímavá je severozápadní orientace plánu, tak aby zobrazené území bylo možné umístit v měřítku přibližně 1 : 1800 na mapový list o rozměrech 43 x 51,5 cm.

Co viděl tehdejší návštěvník?

Při levém okraji plánu na levém břehu říčky Teplé je zobrazeno území, kde se dnes nachází Grandhotel Pupp. Na mapě lze v uvedeném místě identifikovat Saský sál (Sӓchs. Saal) postavený v roce 1701, a pod ním také Český sál (Böhmisch Saal), který dal postavit zakladatel známé značky likéru Andreas Becher. Na jeho místě se dnes nachází Zrcadlový sál a Grandrestaurant. Pod Českým sálem jsou potom jasně patrné Puppovy aleje. Jde o původních 12 řad lip vysazených Johannem Georgem Puppem, které později nahradily kaštany a nakonec parkoviště.

Zhruba uprostřed plánu můžeme identifikovat centrum města s tržištěm (Markt), dnes Tržní kolonádu, a radnicí (Rathhaus). Všechny budovy jsou pro lepší orientaci opatřeny popisnými čísly a plán také navádí k výletu na vyhlídku Jelení skok (Hisrchensprung), nacházející se nahoře uprostřed.

Inženýři v oblastech ohrožených zemětřesením plánují stavby budov tak, aby pokud možno byly odolné proti otřesům. Co ale s budovami, které již stojí, a nejsou nijak zvlášť zabezpečené vůči zemětřesení?

Na kanadské Univerzitě Britské Kolumbie vyvinuli speciální beton, který je velmi odolný vůči otřesům. Experimenty ukázaly, že když se takový beton nastříká na běžné zdi, tak taková zeď zůstane stát i při poměrně silných otřesech.

TIP: Zkáza z hlubin: Geologický zlom ohrožuje Bangladéš, východní Indii a Myanmar

Nový beton nese označení EDCC (z anglického eco-friendly ductile cementitious composite). Jeho klíčovou složkou jsou polymerová vlákna, která mu dodávají potřebnou pevnost a zároveň pružnost při otřesech. Dalším vylepšením je, že 70 procent cementu v tomto betonu je nahrazeno průmyslovým popílkem. Použití tohoto betonu na budovy v ohrožených oblastech by mohlo zachránit mnoho lidských životů.

Hadice, se kterou kropím nádobí, si žije svým vlastním životem. Vždycky když nastříkám vodu na špinavé talíře, rozprskne se její proud všude po okolí – a spoustu odporných zbytků mi vmete do tváře. Mám pocit, že na konci směny mi mezi zuby uvízl kousek každého jídla, které se v téhle restauraci vaří: rýže, ryb, salsy, fazolí, čehokoliv, co si umíte představit. A pokaždé, když odložím toho svíjejícího se gumového hada, oblažím sebe i kolegy pořádnou sprškou. Omlouvám se o sto šest. 

Nejvíc nádobí, které jsem za svůj život musel umýt, zbylo po narozeninové oslavě pro deset lidí. Tak proč jsem se proboha upsal k čištění hrnců v restauraci pro 250 hostů? Možná proto, že jsem si chtěl na vlastní kůži vyzkoušet práci, o níž má hvězdný kuchař a cestovatel s vlastním pořadem na CNN Anthony Bourdain velmi vysoké mínění. Říká: „Umývání nádobí mi dalo všechny důležité lekce v životě.“ Je to práce, kterou slavný šéfkuchař Daniel Boulud z New Yorku považuje za „nejlepší způsob, jak začít dělat v tomhle byznysu“.

Nejmíň peněz, nejvíc starostí

Spousta vysílacího času se věnovala mužům a ženám, kteří vaří jídlo, nalévají víno a starají se o naši pohodu v restauraci. Jen málo pozornosti se ale dostalo lidem na té nejhůř placené pozici, jež s sebou ovšem nese nejvíc zodpovědnosti. „Nemůžete mít úspěšný podnik se skvělým servisem, pokud nemáte skvělé umývače nádobí,“ vysvětluje šéfkuchař Emeril Lagasse, který v USA vlastní síť čtrnácti restaurací. „Ti špatní vám potopí loď.“

Po letech strávených těmi nejhoršími úkoly – od uklízení zbytků přes vynášení odpadků až po leštění japonských skleniček na víno v ceně 66 dolarů za kus – se neopěvovaní hrdinové kuchyní konečně dostávají do záře reflektorů. 

Letos na jaře ovládl titulky šéfkuchař Rene Redzepi ze světoznámé dánské restaurace Noma, který svého umývače nádobí Aliho Sonku povýšil na obchodního partnera. Chlapík původem z Gambie pomáhal Redzepimu otvírat podnik v roce 2003. A v červenci odhlasovali zaměstnanci prestižní kalifornské restaurace French Laundry, že Core Award, nejvýznamnější firemní ocenění za dobrou práci, dostane umývač nádobí. Vítězem se stal Jaimie Portillo, který za sedm let nezameškal jediný pracovní den. 

Ne umývači. Portýři

Roční mediánová mzda pro půl milionu amerických umývačů nádobí dosahuje 20 tisíc dolarů (444 000 Kč) a za posledních deset let vzrostla asi jen o čtyři tisíce dolarů. Nicméně několik restaurací, včetně French Laundry, nyní dává umývačům pozici „sous-chef“ neboli „zástupce šéfkuchaře“, která znamená spoustu zodpovědnosti. 

„Tady jim neříkáme umývači, ale portýři,“ vysvětluje šéfkuchař Thomas Keller, který kromě French Laundry provozuje v USA dalších jedenáct podniků. Sám začínal na stejné pozici – jako umývač v restauraci své matky. „Jediný rozdíl v uniformě šéfkuchaře a portýrů je v délce rukávů. Portýři je mají z praktických důvodů krátké.“

Kellerova slova mi znějí v hlavě, když nastupuju na sedmihodinovou směnu v Caracolu, prvotřídní mexické restauraci v Houstonu, jež se specializuje na plody moře. „Každý v tomhle podniku na tobě závisí. Pokud nebudou čisté skleničky, nikdo nedostane drink. Pokud nebudou příbory, nikdo nepřipraví stoly. Pokud nebudou hrnce a pánve, není v čem uvařit jídlo.“ Ano, šéfe. 

Bitevní pole

„Hlavní starostí umývačů je, aby se nespálili o horké pánve a nepořezali se o rozbité sklo nebo ostré nože,“ radí mi Hugo Ortega, majitel Caracolu a letošní vítěz ceny James Beard Award za oblast Jihovýchod, což je jakási obdoba kulinářských Oscarů. Caracol je nyní největší z jeho pěti restaurací, ale kariéru začínal v roce 1987 také jako umývač nádobí, který přitom neuměl ani slovo anglicky. 

Ortegovy rady vyvolávají v nezasvěceném nováčkovi představu bitevního pole, zvlášť když vezmete v potaz pramálo zkušeností s hrnci o velikosti zahradních květináčů a s kuchyní o rozloze 300 metrů čtverečních. Zachránit mě může jedině fakt, že je večer po 4. červenci, tedy Dni nezávislosti, a Caracol má pouze 77 rezervací. Místo obvyklých čtyř umývačů budou na směně jen tři včetně mě. Kolegové mě vítají černým tričkem, čepicí, velkou plastovou zástěrou a lahví vody s mým jménem. Pro dnešek jsem „Tomas“. 

Moji „opatrovníci“ – třicetiletý Esteban Soc a devatenáctiletý Joselino Aguilar, oba z Guatemaly – mají přes černá trika natažené plastové pytle s otvory na ruce a hlavu. Za svoji práci dostávají 10 dolarů na hodinu (asi 220 Kč), jídlo zdarma, zdravotní pojištění a po roce týden placeného volna. 

Bereme tě!

Jen pár kroků od ústřicového baru začíná moje pracoviště: Umývací box je obskládaný odpadkovými koši a lemuje ho ocelový stůl ve tvaru písmene L. Z jedné strany číšníci kupí zbytky jídel, z druhé zas kuchaři skládají špinavé nádobí. Už na začátku směny je stůl plný použitého náčiní na přípravu jídel pro pozdní polední strávníky. 

V Caracolu se umývači střídají v oplachování a třídění nádobí, než se dostane do průmyslové myčky. Další zaměstnanci kuchyně pak všechno suší a odnášejí. Sleduju Estebana s Joselinem, abych za ně mohl ve vhodné chvíli zaskočit. Prozatím je tou nejšpinavější prací třídění talířů a vyhazování zbytků. 

Když ostříknu dřevěné prkýnko s oranžovým flekem, všichni okolo mě náhle s křikem odskočí, oči plné slz. V duchu si dělám poznámku: Pokud člověk prskne horkou vodu na zbytky oleje z papriček habanero, vyrobí tím slzný plyn. Poznámka číslo dvě: Všechno se tu dělá pořádně. Opláchnu mísu a ukazuju ji svému mentorovi. Kývne hlavou, ale nádoba neputuje do police, nýbrž ještě do myčky. Natlačím do ní celý regál nádobí, který pak půl minuty ostřikuje proud sedmdesátistupňové vody s odmašťovačem. Tedy většinou. Když dovnitř nacpu velké krájecí prkno, celá ta věc se zasekne a kolegové mi musejí pomoct otevřít ocelový poklop, abych mohl zavazející kus nádobí vytáhnout. 

Esteban si pro ukrácení dlouhé chvíle píská. Na jeho radu přestávám mýt každý talíř zvlášť a nejdřív je všechny srovnám do drátěného odkapávače, načež je ostříkám najednou. Kolegové se usmívají, šetřím jim čas. „Bereme tě!“ směje se Joselino. 

Lidé, kteří mají sny

Ukažte mi šéfkuchaře, který vyzdvihuje dřinu umývačů, a garantuju vám, že určitě sám strávil spoustu času „lovením perel“, jak se ironicky říká hledání ztracených talířů pod vrstvou pěny. „Pokud se chcete stát šéfkuchařem, musíte nejdřív umývat nádobí,“ nechává se slyšet Paul Sorgule, bývalý viceprezident New England Culinary Institute – Kulinářského institutu Nové Anglie. „Pokud nevíte, kdo co dělá a jak funguje kuchyně, pak do byznysu nepatříte.“ 

Dnes je Sorgule šéfkuchařem v newyorském resortu Mirror Lake a vyžaduje, aby noví kuchaři nejméně týden myli nádobí, než se dostanou k vaření. Sám se k myčce staví téměř denně na 15 až 30 minut, aby ukázal, že se téhle práci nevyhne nikdo. A nikdy nezapomene poučit číšníky, jak mají odkládat špinavé nádobí, aby umývačům usnadnili práci.  

To je to, co spojuje šéfkuchaře, kteří bývali umývači: touha podat pomocnou ruku lidem, kteří jsou ochotní se vrhnout do práce a naučit se něco nového. Bostonský šéfkuchař Michael Schlow například plánuje, že svým umývačům zaplatí kurzy angličtiny. Ve své italské restauraci ve Washingtonu už dva z nich povýšil na střední kuchařské pozice. Šéfkuchař Gonzalo Guzmán přesunul od myčky na seniorský post tři umývače. A Hugo Ortega odhaduje, že v jeho restauracích jich od dřezu na lepší místa postoupila již stovka. „Musíte najímat lidi, kteří mají sny,“ říká. 

Sůl a Savo

Začíná se opakovat tentýž vzorec. Těším se na talíře: Je jedno, jak jsou velké – stačí je osprchovat a strčit do regálu. Mračím se ale na šnekovitě zatočené misky na avokádovou kaši guacamole, které se čistí jen velmi těžko. Nevadí mi hluboké hrnce nebo mísy, mám dlouhé ruce. Ale pro někoho, kdo doma zápasí s čištěním mixéru, představuje nekonečné pucování toho místního opravdové peklo. 

A vůbec nejhorší jsou cínové talíře používané pro úpravu ústřic. Jsou poseté připečenou solí a šťávami, které prošly klasickou pecí na dřevo při teplotě 300 stupňů. Sprchování zdaleka nestačí, na tohle platí jen drhnutí pomocí soli a Sava. 

V ostrém kontrastu s prostory pro hosty je mycí stanice hlučná, vlhká a plná páry. Těžké gumové podložky pod našima nohama mají zabránit uklouznutí, jenže moje tenisky jsou už během prvních pár minut nasáklé vodou jako houba. Nikdo z nás nenosí rukavice, jsou příliš nepraktické. Ruce tak nemám nikdy suché, pokud tedy zrovna nepřerovnávám nádobí. 

Prý je to snadné

Pracovní morálka mých kolegů je obdivuhodná. Jakmile se naskytne sebemenší přestávka, okamžitě se rozhlížejí, kde by mohli přiložit ruku k dílu. Zápasí s obrovskými mísami, aby je dostali do polic, vynášejí odpadky v plastových kýblech a cestou přes kuchyni, chladicí box, skladiště a zadní východ s nimi balancují jako cirkusáci. 

Odpadkové koše jsou příliš velké, než aby je dokázal přes okraj kontejneru překlopit jen jeden člověk. Záhy to zjišťuju na vlastní kůži, když mi na uniformě přistane slizký odpad. Ptám se svých „školitelů“, jestli by mě nemohli prohnat myčkou, ale je to jen žert. Ve skutečnosti se modlím, aby už byl konec a já se mohl vrátit do hotelu a dát si sprchu.

Jak se blíží závěr směny, ptám se Estebana s Joselinem, co je po šichtě nejvíc bolí. „Jsem prostě jen utahaný,“ odpovídá první a druhý přikyvuje. Tesat do kamene. Nohy mám ztuhlé, píchá mě v kříži. Ale ze všeho nejvíc mě bodá zraněná pýcha. Teprve když složím zástěru, všimnu si, že přímo přede mnou trčí ze zdi hák, na který je možné zavěsit tu příliš živou hadici. Ptám se Joselina, jestli se dá umývání srovnat s prací na stavbě, kterou dělal doma. „Vůbec ne, tohle je snadné,“ směje se. 

Epilog: V mailu, který jsem dostal od Anthonyho Bourdaina, zmíněné kuchařské hvězdy ze CNN, stálo: „Roky strávené u dřezu mi daly do života spoustu důležitých lekcí. Je třeba respektovat lidi, kteří tvrdě pracují. Držet hubu a učit se. A upřímně si přiznat, že někdy taky můžete být ten největší blbec v místnosti.“

Cílem zvláštní akce bylo prokázat, že stereotypní úsloví „Běda mužům, kterým vládne žena“ již nemá v nové socialistické společnosti opodstatnění. Pro svoji dočasnou „vládu“ v obci si ženy vždy vytyčily konkrétní cíle. Většinou se nejednalo o převratné plány převracející celý život obce naruby, ale o drobnější úkoly pokračující v dřívější práci výboru. Konkrétně se můžeme setkat například s reorganizací knihovny, přípravou senoseče, zemědělskou brigádou či úpravou chodníků. Téměř vždy se zde také vyskytovaly činnosti tradičně spojované s feminitou – úklid a údržba obce.

Zveličování a nevraživost

Například v Sovinkách začaly ženy své úřadování tím, že důkladně vydrhly a uklidily kanceláře. Dané zaměření ladilo s tehdejšími instrukcemi, které spatřovaly těžiště práce žen v „otázce úpravy vzhledu obce a její výzdoby“.

Ačkoli dobový tisk popisoval akce žen v čele Národních výborů jako velmi přínosné a vyjmenovával všechny možné úspěchy, realita byla o poznání horší. Například v obci Hlučín představovala avizovaná rekonstrukce svatební síně ve skutečnosti jen dílčí změny, jako nové osvětlení, květiny a bustu prezidenta Gottwalda. Další splněný úkol, kterým mělo být získání místnosti pro mateřskou školu, se ve skutečnosti realizoval již za předchozího vedení. Časový nesoulad postihl také otevření obecní prádelny. Ze společného praní se obyvatelé Hlučína mohli těšit až měsíc po skončení akce, neboť teprve tehdy byla prádelna opravdu dostavěna.

Nové vedení obcí se u veřejnosti nesetkávalo s širokou podporou. Stávající funkcionáři Národních výborů „na dovolené“ nevěřili v úspěch nových funkcionářek a pozorovali jejich práci s ironií a zlomyslností. V Hlučíně na tuto výměnu přistoupili s přesvědčením, že se jedná o „takové hraní dětí na dospělé“. Ostatní obyvatelé obce byli ke schopnostem žen rovněž nedůvěřiví, v horším případě jim dávali jasně najevo svůj nesouhlas s celou akcí. Třeba tím, že nové členky Národního výboru nezdravili.

Tichá domácnost

Často se také ukazovalo, že nástup žen do vedení obcí má neblahý dopad na jejich rodinný život. Jejich manželé se cítili ohroženi a s ženami se hádali, nebo zavládla tichá domácnost. Ženám se vyčítala upadající domácnost, hladovějící děti a rozvrat rodiny způsobený tím, že daly přednost funkci v místní politice před místem, kam doopravdy patří – rodinou. Nutno podotknout, že tato akce se již v dalších letech nikdy neopakovala.