V předchozí, druhé části článku, přišlo na scénu neutrino. To je velmi těžké zachytit, protože jen velmi neochotně interaguje s hmotou. Jeho existenci se podařilo experimentálně prokázat až v roce 1955 a kromě něj doplnili vědci v následujících letech do zvěřince i další elementární částice: „těžké elektrony“ tauony a miony a příslušná tauonová a mionová neutrina. 

Pro proton-protonový cyklus však byla zapotřebí opačná reakce, bylo nutné vytvořit z protonu neutron. Dnes zmíněnou reakci označujeme jako inverzní beta rozpad: z protonu a elektronu vzniká neutron a elektronové neutrino. S tímto posledním dílkem ve skládačce pak proton-protonový cyklus vysvětloval zdroj energie Slunce více než uspokojivě. 

TIP: Nepřehlédněte první a druhou část článku!

Jak je zachytit?

Z výše popsaného je tedy zřejmé, že kromě fotonů záření by mělo být Slunce zdrojem proudu neutrin. Vzhledem k tomu, že neutrina mají velmi vysokou pronikavost, přinášela by téměř okamžitou informaci o dění v samotném jádře naší hvězdy – na rozdíl od fotonů, které nikdy neuniknou přímo, neboť je neustále rozptylují atomy sluneční látky. Mění se tím na spršku fotonů s nižšími energiemi, takže celkové kvantum energie vzniklé při termojaderných reakcích proniká k povrchovým vrstvám Slunce dlouhé stovky tisíc let. 

Pronikavost neutrin je současně jejich nejhorší myslitelnou vlastností, chceme-li je registrovat. Každou sekundu projde ploškou o hraně 1 cm 65 miliard neutrin slunečního původu. Odhaduje se přitom, že za celý lidský život se pouhá dvě z nich zachytí v našem těle. Jak tedy takové částice detekovat? 

Američan Raymond Davis si poradil a v roce 1967 dokončil obří neutrinový dalekohled: 1,5 km pod povrchem – kvůli ochraně před kosmickým zářením – umístil nádrže s 400 000 l perchloretylenu, čisticího prostředku používaného v domácnostech. Každá molekula zmíněné látky obsahuje čtyři atomy chloru, který by se při zásahu neutrinem měl změnit v radioaktivní argon. Jednou za pár týdnů promýval Davis nádrže heliem a zachycoval vzniklé atomy argonu v čítači (bylo jich vždy jen několik desítek). Tímto způsobem dokázal vyhodnotit, kolik neutrin se v nádržích zachytilo, a porovnat výsledek s předpovědí. Přišlo však překvapení: systematicky měřil pouze třetinu predikovaného počtu. 

Neutrinový problém

Zmíněný zádrhel vešel ve známost jako sluneční neutrinový problém a vědci hledali řešení. Buď bylo něco špatně s teoretickými modely vnitřní struktury Slunce, nebo se samotnými neutriny. Naše hvězda mohla mít nižší centrální teplotu (asi 13 milionů stupňů by vše uvedlo do souladu), mohla se vnitřně promíchávat nebo mohla vykazovat v nitru výrazně chudší chemické složení, což by též ovlivnilo efektivitu proton-protonového cyklu. 

V 60. letech 20. století však vstoupila na scénu helioseismologie, moderní obor slunečního výzkumu, který z pozorovaných vlastností seismických vln šířících se Sluncem umožnil stanovit vlastnosti nitra naší hvězdy. Helioseismické výsledky přitom perfektně ladily s tehdejšími teoretickými modely a prakticky vylučovaly nastíněné alternativy. 

Ital Bruno Pontecorvo již v roce 1967 poukázal, že jednotlivá neutrina by mohla volně přecházet mezi třemi známými typy. Davisův experiment možná detekoval pouze elektronová neutrina. Pontecorvo navrhoval, že určité množství elektronových neutrin z proton-protonového cyklu se mohlo během letu od Slunce přeměnit na neutrina tauonová či mionová, k nimž byl perchloretylen necitlivý. 

Na světě se však stavěly i další neutrinové detektory, s jinou pracovní látkou. Na počátku 21. století byla v kanadské provincii Ontario v bývalém niklovém dole uvedena do provozu Sudbury Neutrino Observatory. Jako pracovní látka se zde používala těžká voda (molekuly vody obsahují atomy těžkého vodíku – deuteria, které má v jádře kromě jednoho protonu také jeden neutron), jež vykazovala citlivost ke všem třem typům neutrin. V Japonsku zase vznikl detektor Kamiokande s čistou vodou coby pracovní látkou, který byl stejně jako jeho následovník Super-Kamiokande citlivý na elektronová a mionová neutrina. Na základě porovnání měřeného toku neutrin z těchto dvou experimentů se podařilo prokázat možnost neutrin přecházet mezi svými typy, tzv. neutrinové oscilace. 

Všechno zapadá

Nyní je tedy z hlediska základní fyziky vše v nejlepším pořádku. Zdrojem energie Slunce jsou termojaderné reakce vodíku, především v proton-protonovém cyklu. Zajišťují dostatek energie, aby právě kompenzovaly tepelné ztráty skrz „netěsný“ sluneční obal, a současně zaručují, že bude moct zmíněný proces probíhat dlouhodobě, po miliardy let. Zjištěné stáří Slunce je tudíž v souladu se stářím našeho solárního systému, a tedy i Země. A ani mezi astronomy a geology již nepanuje rozpor. 

Až kýčovitě nazdobená srdíčka, kadibudky komentující politickou situaci nebo koňské hlavy se smutným psím pohledem. A samozřejmě obří srdce se jmény a zamilovanými nápisy. Všechny perníkové pochoutky vznikají stejně: smíchá se mouka, cukr, vajíčka, olej, koření a kakao a pak přijde na řadu přísada ze všech nejdůležitější – med, který perník zalepí a zakonzervuje tak, že si na něm můžete pochutnat i po několika měsících. Klášterní mniši navíc do receptu v dávných dobách zahrnovali i pepř, neboť perník pak lahodil jejich chuťovým pohárkům při popíjení mešního vína. 

Fantazii se meze nekladou 

Perníkové těsto den či dva odpočívá, načež se z něj vykrajují nejrůznější tvary, jež se poté upečou a pomažou máslem. O 24 hodin později si polotovary vezmou do parády malířky a vytvoří na nich své pestrobarevné obrázky. Paní Svobodová krášlí pardubický perník již více než 35 let – od doby, kdy jako cukrářka dala sbohem zdobení dortů. Svého rozhodnutí však nelituje: „U zdobení perníku se člověk může mnohem víc rozvíjet a dávat průchod vlastní fantazii.“ 

Pochoutka Karla IV.  

Perníky u nás prodávali perníkáři (dříve zvaní cáletníci) už za Karla IV., a to nedaleko Staroměstského náměstí, v Celetné ulici (původně se jmenovala Caletná). Tehdy si však mohli sladkou pochoutku dovolit jen bohatší zákazníci – med byl totiž velmi drahý. Janu Žižkovi se ovšem „luxusní“ zboží znelíbilo a rozhodl se jej z královského trhu zcela vymýtit. Naštěstí se mu to nepovedlo a dnes se bez perníku neobejde snad žádná česká pouť, přičemž si jej může koupit každý. 

TIP: Co je největší pýchou staročeské kuchyně? Přece poctivý frgál!

Jedna věc se přesto nezměnila – šikovnost mistrů perníkářů. Pokud byste dnes hledali někoho na výpomoc, zjistíte, že z třiceti uchazečů má správný cit pro zdobení perníku pouze jeden. Dříve studoval tovaryš u svého mistra pět let a řemeslu se věnoval až sedmnáct hodin denně. Poté se však mohl stát cechmistrem, načež jej perníkářství velice slušně živilo. 

Už dlouho obdivujeme delfíny, jako jedny z nejvíce inteligentních tvorů na Zemi. Jak se ale zdá, mají s námi společné nejen velké mozky, ale i zákeřné onemocnění, které je postihuje.

Odborníci z Oxfordu totiž nedávno studovali mozky delfínů a objevili v nich jasné známky Alzheimerovy choroby. Jde o první známý případ, kdy se toto onemocnění vyskytlo u volně žijících zvířat.

TIP: Delfíni mají mezi sebou přátele i nepřátele, podobně jako lidé

Život většiny tvorů na Zemi je ohraničen dobou jejich plodnosti. Výjimku v tomto ohledu tvoří lidé a právě delfíni. Bohužel ale za to zřejmě platíme sklony mít Alzheimera nebo například cukrovku.

Exkurz dějinnou sexualitou prostřednictvím výtvarných děl umožňuje podívat se na historii poněkud z jiné stránky. Pokud máte pocit, že naše doba je extrémně zvrácená a sexuál­ní mravy příliš volné a nevázané, vězte, že se od předchozích dob tolik neliší.

V pravěku sloužila sexualita především k zajištění potomstva. Člověk byl tehdy mnohem blíže k přírodě, a tak mu záležitosti spojené s pohlavním stykem nepřipadaly nějak necudné nebo zvláštní – prostě byly součástí jeho života stejně jako jídlo nebo spánek.

Přirozená nahota

Přesto (nebo právě proto) byly různé sexuální symboly zachyceny v malbě na stěnách jeskyní i při výrobě figurek (zejména venuší) již ke konci starší doby kamenné (paleolitu). Malby jsou dílem lovců a sběračů, kteří ještě neznali zemědělství a nespojovali plodnost s úrodností země. Jejich sexualita byla svázána s rituály, jimiž žádali přírodní síly o plodnost, zrození, žití a znovuzrození. Nejviditelnějšími symboly jsou právě známé venuše. Z období před 32 až 11 tisíci lety jich bylo zatím nalezeno asi dvě stě.

Je zajímavé, že mnohem častěji byla zobrazována ženská postava než mužská, což nemusí souviset s nějakým matriarchálním uspořádáním společnosti. Žena byla zkrátka atraktivnějším objektem, proto se stávala inspirací erotického „uměleckého“ díla mnohem častěji než muž. Tento trend ostatně přetrval i v pozdějších dobách až dodnes. Na ilustracích si můžete prohlédnout možné rekonstrukce žen, které sloužily za předlohu při vytváření venuší. Ženské figurky mají hodně zvýrazněné druhotné pohlavní znaky (tedy ňadra), zatímco prvotní nejsou často ani naznačené.

Muži byli většinou kresleni schematicky a povšechně. Pokud mělo zobrazení sexuální motiv, pak byl pochopitelně zvýrazněn vzpřímený úd symbolizující mužskou sexuální vitalitu – princip plodnosti.

Zvrhlé nebo prostě lidské?

S nástupem civilizace přišel na svět obchod a peníze. Zrodilo se také ono pověstné „nejstarší povolání“ – prostituce. Ani starověcí lidé nepovažovali sex za nic špatného či nemravného. Rozdíl byl v tom, že už v něm neviděli jen prostředek k rozmnožování, ale plně si uvědomovali rozkoš z něj plynoucí, a proto ji také učinili předmětem obchodu.

V antice byly návštěvy nevěstince zcela běžnou záležitostí, aby muž ukojil svůj chtíč a mohl se posléze věnovat důležitějším starostem. Dobře je znám příklad pompejského nevěstince včetně oplzlých nápisů na zdi. Žena měla ve starověkém Řecku i Římě podřízené postavení, které se netýkalo jen volebního práva. Římané drželi své ženy pokud možno pod kontrolou a zapojovali je do veřejného života pouze tehdy, pokud chtěli využít jejich přitažlivost a krásu ke svým cílům. Manželka měla za úkol především vychovat děti a vštípit jim zásady společnosti, v níž vládnou muži. Zobrazování erotických i vyloženě pornografických motivů na zdech či nádobách bylo poměrně časté.

Při srovnání s dnešní dobou pramenily zásadní rozdíly v sexuálním životě především z uspořádání společnosti. V otrokářském systému bylo zcela běžné mít styk s otrokyní či otrokem. Také homosexuální praktiky byly pokládány za normální. Chlapci ve věku 12 až 18 let byli často staršími muži zaučováni umění sexu. Starověcí bohové dávali lidem svými činy popisovanými v mytologických příbězích příklad k nevázanému životu. Teprve s nástupem křesťanské církve přišla změna ve vnímání manželství i sexu. Trvalo to však hodně dlouho.

Falešná cudnost církve?

Pokud mluvíme o středověku od 6. století n. l., pak si musíme uvědomit, že naprostá většina Evropy se v té době nacházela na úrovni pravěku. Kam nepronikla římská civilizace a křesťanští misionáři, tam žily kmeny barbarů vyznávající polyteistická náboženství, jejichž vztah k sexu byl spjat s přírodou a náboženskými rituály, podobně jako v pravěku.

Nicméně s nástupem křesťanství, šířícího se od 9. století zásluhou Franské říše za Karla Velikého (vládl 768–814) po celém kontinentu, se pod vlivem (občas až nátlakem) katolické církve vztah k sexu rapidně změnil. Biskupové, kardinálové a především potulní kazatelé postupně začali hlásat přísnou mravnost, jež zakazuje pohlavní styk mimo svátost manželskou a i v manželství je povolen výhradně za účelem plození dětí, nikoliv rozkoše! Bylo skutečně těžké nepodlehnout pokušení hříchu.

V souvislosti s přísným hřímáním katolických mravokárců dnes často vnímáme středověk jako dobu přísných mravů, ctnostnou a klečící v bázni před trestem božím. Tuhle představu nám vnutilo především „prudérní“ 19. století, ale v poslední době máme především tendenci zdůrazňovat prohřešky proti tomuto řádu, které byly poměrně časté. Je potřeba si uvědomit dvě věci: za prvé přechod od starých náboženství ke křesťanství trval ve společnosti opravdu hodně dlouho, často několik staletí. To znamená, že se mnoho lidových zvyků, včetně těch sexuálních, udržovalo mezi lidmi hluboko do pozdního středověku.

Za druhé víme velmi dobře, že církevní nařízení se porušovala, protože lidská přirozenost si zkrátka nedala poručit. Porušovali je i sami kněží, jak o tom svědčí mnohé listiny a záznamy soudních procesů, což vedlo k obecnému úpadku církve a nutným reformám. Pro obyčejné lidi pak byla církev pouze „úředníkem“ (řečeno dnešní terminologií) ve vztahu mezi nimi a Bohem. A úředníky jsme přece zvyklí obcházet. Bůh o žádné pohlavní zdrženlivosti nic neříká, takže církevní nařízení je třeba brát s určitou rezervou.

Nicméně bychom neměli zase upadnout do opačné představy, že by snad byly mravy natolik volné jako třeba ve starověku nebo dnes. Církevní nařízení nevázaný sexuální život pranýřovala a tím do značné míry omezovala. Příslušníci náboženských řádů se oddávali službě Bohu a přes jisté prohřešky jednotlivců brali své poslání většinou velmi vážně. Také obyčejní lidé, kteří již naplno přijali křesťanství, si obvykle vážili slibu manželské věrnosti. 

V roce 1503 se u pobřeží Ománu potopila portugalská loď Esmeralda, která byla součástí flotily slavného mořeplavce a objevitele Vasco da Gamy. Do dnešní doby z původní lodi mnoho nezbylo.

Přesto byl vrak v roce 2013 objeven, jako vůbec nejstarší loď z napínavého Věku zámořských objevů. Od té doby ho zkoumají odborníci, kteří v něm hledají artefakty staré pět století.

TIP: Vědci objevili lidské pozůstatky ve slavném vraku z Antikythéry

Nedávno ve vraku objevili velice vzácný navigační nástroj, zřejmě zatím nejstarší dochovaný astroláb používaný pro navigaci na moři. 17,5 cm velký astroláb tvaru disku ze slitiny mědi je sice poškozený, stále je na něm ale zřetelný erb Portugalska a osobní znak tehdejšího portugalského krále Dona Manuela I.

Jupiter představuje typického zástupce celé třídy planet, tzv. plynných obrů. V naší Sluneční soustavě k nim patří ještě Saturn, Uran a Neptun. Vnitřní stavba zmíněných těles není zcela zřejmá, ale určitě zahrnuje vrstvy především vodíku a helia, z nichž některé vykazují v důsledku působení vysokých teplot a tlaků bizarní vlastnosti – například se chovají jako kovy. Atmosféry těchto planet opět sestávají převážně z vodíku a helia, ovšem s významnými příměsmi dalších, těžších prvků i složitějších sloučenin, které dodávají plynným obrům barevné odstíny.

TIP: Proč se Velká rudá skvrna zmenšuje?

Atmosféry těchto planet jsou nesmírně dynamické a v mnohém připomínají plynný obal Země – najdeme v nich obdobu přetrvávajících větrů (pasátů), tropických cyklon (hurikánů a tajfunů), či dokonce bouří. Tyto struktury se obvykle vyznačují plynnými masami s jinými teplotami a také s jiným chemickým složením. Proto v atmosférách velkých planet identifikujeme barevné pásy či skvrny. Některé z těchto útvarů existují dlouhodobě – například pásová struktura. Téměř neměnné pásy nacházíme v atmosférách všech obřích planet. 

Naproti tomu bouřlivé formy oblačných jevů mají podstatně kratší trvanlivost a často se mění přímo před očima. Jedinou výjimku představuje Velká rudá skvrna na Jupiteru, která existuje již víc než čtyři století. I ona však prodělává neustálé změny. 

Podle výzkumu týmu z University of Arizona se na displejích chytrých zařízení nachází často až desetkrát víc bakterií než na průměrném záchodovém prkénku, přičemž mezi nimi nechybějí ani mikroorganismy obsažené ve výkalech.

TIP: Plnovous může obsahovat podobné množství bakterií jako WC

Zdánlivě nenápadný, ovšem o to „zákeřnější“ problém se jako první na světě rozhodlo veřejně řešit tokijské letiště Narita, které kromě toaletního papíru umístilo do kabinek také speciální ubrousky na displeje: Po vykonané potřebě tak můžete utřít nejen sebe, ale rovněž svůj smartphone či tablet.

Utěrky navíc slouží jako ideální reklamní „tahák“ na zahraniční turisty – na potisku se totiž nachází odkaz na mobilní aplikaci s cestovními tipy a s překladačem.

V nejzápadnějším cípu Austrálie, asi 650 km severně od Perthu, se rozprostírá záliv Shark Bay (Žraločí zátoka). Rozlehlé mělké vody přitom ukrývají hned několik světových unikátů, díky nimž se v roce 1991 dostaly na seznam světového dědictví UNESCO. Pozoruhodné místo ročně navštíví přes 120 tisíc turistů. 

Kvetoucí moře 

Prvním z místních unikátů jsou ohromné porosty mořských trav, které tu pokrývají největší plochu na světě (asi 4 800 km²). Jedná se o společenstva kvetoucích rostlin, jež v hloubkách, kam ještě dopadá sluneční světlo, vytvářejí louky podobné těm suchozemským. Zmíněné trávy mají mimořádný význam: představují důležitý článek podmořského potravního řetězce (krmí se jimi například mořské želvy, kapustňáci, některé ryby, ježci či krabi), ale poskytují také útočiště malým rybkám, červům apod. Navíc mořská tráva pomáhá výrazně redukovat emise oxidu uhličitého a shromažďuje se v ní až 15 % uhlíku obsaženého v moři.

V Shark Bay roste dvanáct druhů, a to především v oblasti Wooramel Seagrass Bank – 129 km dlouhém a asi 8 km širokém mořském pásu o rozloze si 1 030 km².

Žraloci, delfíni a dugongové 

K jiným zdejším podivuhodným úkazům patří kolonie stromatolitů, vápnitých struktur bochníkovitého tvaru, jež vznikly činností prehistorických mikroorganismů (bakterií a sinic) v prostředí bez kyslíku. Jejich stáří se odhaduje na 3,5 miliardy let, a představují tedy zkameněliny jedněch z nejstarších forem pozemského života. Zmíněné organismy byly jako jedny z prvních schopny fotosyntézy, a obohacovaly tak atmosféru naší planety o kyslík.

TIP: Umírající poklad Austrálie: Velký bariérový útes má hodnotu 56 miliard dolarů

Název zátoky se samozřejmě odvozuje od žraloků, kterých se tu vyskytuje deset druhů, přičemž mezi nimi nechybí ani obávaný žralok tygří či obrovský. Navzdory rozšířeným mýtům, že tyto paryby nesnesou žádnou jinou společnost, narazíte v zátoce také na velké množství delfínů a stala se rovněž domovem dugongů indických zvaných mořské krávy. Vzácní mírumilovní vodní savci z řádu sirén dosahují hmotnosti až 400 kg a živí se především spásáním mořských trav. 

Nový bytový komplex, vznikající na předměstí ruského Petrohradu, má být místem, kde svůj poklidný životní prostor nalezne až 210 rodin vyznávajících zdravý životní styl. Nejde jen o vegetariánskou stravu – byť ta je podmínkou pro získání nájemní smlouvy, budoucí nájemníci se kromě masa budou muset obejít také bez alkoholu a cigaret. Způsobilost zájemců mají prověřovat pečlivě vyškolení obchodní zástupci developera.

TIP: O vegetariánství bez předsudků s odbornicí na výživu

Cílem projektu je podle manažerky Maji Podlipské vytvořit místo, kde budou moci společně žít lidé vyznávající podobné životní postoje a hodnoty. Součástí apartmánového komplexu je centrum jógy, posilovna, lázně, obchody, vzdělávací centrum a pochopitelně i vegetariánská restaurace. První dva apartmánové domy již stojí, zbývající část má být dokončena v průběhu příštího roku.

Petrohradský projekt je prvním svého druhu v Rusku, podobné projekty ale fungují i v dalších koutech světa. Ryze vegetariánská čtvrť vzniká od roku 2012 například v indickém Čennaí. V Evropě je za vegetariánský ráj považovaný italský Turín.

Třináctiletý Pepeijn Bruins velmi truchlil, když musel kvůli rakovině nechat utratit svého mazlíčka – krysu Ratjetoe. Aby o svého čtyřnohého přítele nepřišel tak docela, rozhodl se dát jej vycpat.

Spousta lidí si tímto způsobem ponechává milované zvířátko „na památku“, Pepeijn šel ovšem ještě dál a udělal si z Ratjetoe funkční hračku: připevnil krysu ke třem vrtulím na dálkové ovládání, takže může létat.

S projektem mu pomohli Arjen Beltman a Bart Jansen, kteří již dříve představili první vycpanou létající kočku či pštrosa na dálkové ovládání. Do budoucna chystají projekt s pracovním názvem Turbožralok, který jistě zaujme širší veřejnost.

O bizarních nápadech zmíněné dvojice vznikl před lety i dokument pro televizi. Je tedy možné, že se létající mazlíčci stanou velkým hitem.