V době před 30–25 tisíci lety se po našem území v hojném počtu proháněli jeskynní lvi, hyeny, medvědi, koně, zubři, pižmoni a další „menažérie“ vrcholící doby ledové. V období pozdního pleistocénu přitom obývali naši krajinu i takzvaní lovci mamutů. Na mnoha místech, která jsou dnes již z velké části pod dlažbou měst a asfaltem silnic, číhali naši dávní předci na svoji lovnou kořist. Ulovit velké a nebezpečné zvíře byla jedna věc, co se však se získanou kořistí dělo poté?

Mamut a mamutář

Jeden z nejzajímavějších objevů tohoto druhu spatřil světlo světa před 112 lety ve východočeském městě Hradci Králové v části zvané Svobodné Dvory. Počátkem dubna roku 1899 zde byly v někdejší cihelně pana Jaroslava Morávka-Tvrzského odkryty pozůstatky mamuta. Objev představovaly obří mamutí kly, z nichž větší měřil na délku 2,72 metru a jeho objem činil na dolním konci 60 centimetrů, a čelistní kost s lícními zuby. O celkové velikosti obřího savce svědčila prakticky každá odkrytá část jeho skeletu, včetně bezmála metrových žeber. Přitom šlo ještě o mladého, zřejmě dosud nedospělého jedince.

Ve své době se stal nález velkou atrakcí a se zájmem si jej prohlíželi tehdejší prominenti z blízkého i dalekého okolí. Podívat se přijeli i turisté a zájemci z Prahy, Vídně, Berlína nebo Vratislavy. Mamut se v Hradci Králové a okolí stal na konci 19. století novým fenoménem. V té době se také objevil nový termín – „mamutář“. Tím byli z legrace označováni laici, kteří o mamutech sice ve skutečnosti nic nevěděli, ale to jim nebránilo rozdávat o těchto dávných chobotnatcích rozumy na všechny strany.

Pod odborným dohledem

 K nálezu z cihelny se brzy vyjadřovali i opravdoví odborníci, kteří lokalitu osobně navštívili. Byli mezi nimi slavní badatelé své doby, jako například významný archeolog Jan Nepomuk Woldřich (1834–1906), Josef Ladislav Píč (1847–1911) nebo také Karel Jaroslav Maška (1851–1916), proslavený zejména objevy z moravských nalezišť. Všichni zmínění badatelé se přitom shodli na tom, že v případě mamuta ze Svobodných Dvorů se jedná o velmi významný objev. Zkamenělina masivního savce se nacházela ve vrstvě cihelné hlíny asi tři metry pod úrovní země a dělníci na ní doslova narazili svými kopacími nástroji.

Kromě obřích klů bylo z mamuta postupně odkryto také několik žeber s obratli, části pánevních kostí, spodní čelist se dvěma stoličkami, kloub jedné z nohou a množství dalších fosilních fragmentů ve dvou hromadách. Ani to ale ještě nebylo všechno. Později totiž byly objeveny i další části kostry, která se tak ukázala být téměř kompletní. Svým zachováním byla fosílie poměrně unikátní a později se stala na dlouho zlatým hřebem expozice královéhradeckého muzea. Nedaleko byly objeveny také početné kosti zubrů, koní, losů a srstnatých nosorožců.

Domněnka, nebo fakt?

Otázkou však zůstávalo, jak se kostra mamuta do onoho místa vlastně dostala. V polovině dubna roku 1899 byl přímo mezi žebry a obratli mamuta objeven ostrý pazourkový nůž, který nepochybně patřil pravěkému člověku. O několik dní později byl objeven ještě druhý pazourkový nůž a také zbytky někdejšího ohniště. Tento nález definitivně potvrdil již dříve vyslovenou domněnku, že mamut byl zabit a následně „naporcován“ dávnými lovci, kteří postupně využili jak jeho maso, tak i rozměrnou kůži, hustou a tepelně izolující srst a dále i některé orgány, zejména mozek, který byl oblíbeným pokrmem bohatým na bílkoviny.

Přijeli jste do severofrancouzské metropole Lille kvůli vybraným vínům, nejjemnějším sýrům a zvukomalebnému jazyku? Potom raději vezměte nohy na ramena a nasedněte na první vlak směr Paříž. V regionu Nord-Pas-de-Calais totiž žijí nekulturní barbaři, kteří mluví francouzsky jen špatně, pijí hektolitry piva a konzumují zapáchající sýry. Navíc tady pořád lije jako z konve a je tu skoro stejně chladno jako v sychravé Británii, takže sem žádný soudný Francouz (rozuměj nikdo z jihu) nevkročí ani v ohrožení života. Aspoň takovou představu má zbytek obyvatel země galského kohouta o nejsevernějším cípu své jinak úžasné rodné hroudy. Co se skrývá za těmito předsudky?

Vlámské, či francouzské město?

V srdci regionu Nord-Pas-de-Calais leží město Lille, jehož staré centrum se může pochlubit zachovalou vlámskou architekturou. V minulosti totiž spadala celá oblast spolu s částí dnešní Belgie a Nizozemska pod Flanderské hrabství, které až do roku 1526 ovládala Francie. Později si však lokalitu kolem Lille a přístavu Dunkerque (tzv. Francouzské Flandry) podmanili Španělé a začlenili ji do svého impéria, které zahrnovalo celé Nizozemí. Zmíněná situace přetrvala až do konce 18. století, a ačkoliv se území nakonec připojilo zpět k Francii, zůstávají zde i dnes patrné vlámské kořeny. 

Místo tradičního vína pijí přátelé při setkání pivo, které tvoří neodmyslitelnou součást zdejší kuchyně. Můžete ochutnat místní specialitu carbonnade flamande (hovězí dušené v pivě), pivní polévku či pomazánku, a dokonce zmrzlinu s příchutí zlatavého moku. Senioři tu mluví specifickým dialektem jazyka blízkého francouzštině: jedná se o tzv. pikardštinu, jíž se říká ch’ti nebo chtimi (čti šti, štimi). Mladší generace ji však ovládají spíše už jen pasivně.

Ňadro na fasádě 

Na rozdíl od lehce snobských a povýšených Francouzů mají obyvatelé regionu Nord-Pas-de-Calais (tzv. Les Ch’tis) pověst družných a vždy nápomocných lidí. Nebojte se tedy zeptat na cestu, i když vládnete pouze angličtinou. Místní vám ochotně ukážou správný směr nebo vás klidně sami doprovodí. 

Architektonické skvosty vlámské renesance najdete ve čtvrti Vieux-Lille (Staré Lille). Vstupní branou do světa úzkých dlážděných uliček se starosvětskými výlohami obchodů je hlavní náměstí Grande Place. Zdobená průčelí starých domů stále nesou stopy po rakouském obléhání z roku 1792. Zadíváte-li se pozorně, uvidíte na zdech dělové koule. A na fasádě budovy Obchodní komory můžete spatřit opravdu nezvyklý stavební prvek – růžovou kouli s tečkou uprostřed. Nešálí vás zrak, skutečně jde o ženské ňadro. Místním totiž připadaly dělové koule trochu nudné a lehce depresivní, proto jednu z nich nabarvili na růžovo a dokreslili jí bradavku. Procházka po památkách je tak hned o něco veselejší. 

Necákejte na obrazy!

Obyvatelé severu Francie mají pověst obhroublých, kulturou nepolíbených dělníků. Původně umazané město horníků a tkalců, které se potýkalo s úpadkem textilního i těžařského průmyslu, se však v posledních desetiletích proměnilo v kulturní a obchodní metropoli se špetkou francouzského šarmu. Dnes tu najdete hned tři vysoce ceněná muzea starého i moderního výtvarného umění: Palais de Beaux-Arts s díly Rubense, Maneta i bratří van Eycků, Muzeum moderního umění s klenoty od Picassa, Modiglianiho či Braqua a v neposlední řadě neotřelé Muzeum umění a průmyslu, které vzniklo rekonstrukcí městské plovárny. Vystavené exponáty se tak odrážejí na vodní hladině bývalého bazénu. 

Lille ovšem nenabízí jen vlámskou architekturu a slavné malíře. Navštívit můžete i rodný dům Charlese de Gaulla, všemi Francouzi milovaného prezidenta, či Citadelle, masivní vojenskou pevnost ve tvaru pěticípé hvězdy. A pokud se trefíte do správného víkendu, čeká vás jeden z četných folklorních festivalů v nedalekých městečkách nebo největší bleší trh v Evropě – Braderie de Lille.

Harampádí z celé země

Starý nábytek, rozpadající se knihy nebo jinou veteš, kterou už nebudou potřebovat – a dost možná nikdy ani nepotřebovali –, odmítají obyvatelé severu Francie vyhodit. Těší se proto na oblíbené bleší trhy, jež se každý rok konají ve větších městech. Tradice navazující na středověké jarmarky ožívá každý první víkend v září také v Lille. Silnice v centru se na dva dny uzavřou, aby mohlo více než deset tisíc prodávajících nastěhovat na chodníky své stánky s rozličným haraburdím, ale i s cennými starožitnými kousky. 

Na velkolepou akci Braderie de Lille přijíždějí každoročně dva až tři miliony návštěvníků z celého světa. Po ulicích Lille pak od soboty do pozdních nedělních hodin korzují davy „hledačů pokladů“ – nic pro nešťastníky, kterým bývá v přecpaných prostorách úzko. Celý víkend se pak turisté ládují slávkami jedlými, takže v neděli večer vyrostou na ulicích hory prázdných skořápek, dosahující výšky dospělého člověka.

Když se narodí obr

V regionu Nord-Pas-de-Calais, stejně jako v Belgii a ve Španělsku (zejména v Katalánsku), přetrvává loutkářská tradice a komunity místních se starají doslova o rodiny marionet. Každá loutka má vlastní jméno, povahu a nezřídka také celý životní příběh. Nejde však o žádné drobečky na hraní, nýbrž o pořádné obry. Dřevěnou konstrukci, která měří až osm metrů a váží i přes tři sta kilogramů, ovládá zespoda jeden nebo více lidí. Obři se nevyrábějí ze dřeva, ale rodí se, absolvují křest, uzavírají manželství, přivádějí na svět děti a stárnou jako normální lidé. 

Gigantické loutky pak každoročně vyrážejí také do ulic. Největší podobný festival se koná o prvním červencovém víkendu v malé obci Douai a na procházku se při něm vydává pětičlenná rodina 

Gayantova („gayant“ znamená v pikardštině „obr“). Pana Gayanta a jeho manželku Marii musí vést šest loutkářů: otec totiž měří 8,51 metru a váží 375 kilogramů a matka je jen o něco menší a lehčí. Tři synové – Jacquot, Fillon a Binbin – potřebují každý pouze jednoho nosiče, protože největší dlouhán Jacquot nemá ani 3,5 metru. 

V Lille mají obry dva – hrdinu Lydérica a krutého zbojníka Phinaerta. Podle legendy pomstil chrabrý Lydéric vraždu svého otce a únos matky tím, že proradného zbojníka zabil a založil v jeho bývalém revíru město, které později proslulo jako Lille, metropole regionu Nord-Pas-de-Calais.

S řadou zmínek o podivuhodných nebeských úkazech se můžeme v českém prostředí setkat už hluboko ve středověku. Značný zájem jim věnoval v první polovině 12. století Kanovník vyšehradský, jeden z Kosmových pokračovatelů. V jeho kronice můžeme najít třeba líčení přeletu hadovité nestvůry přes oblohu nebo vyprávění o krvavém dešti, ba dokonce o dopadu obřího kusu masa z nebes.

V zemi durynské

Pokročme ale k roku 1581, kdy mělo dojít k pádu podivného kamene z oblaků v Durynsku. Zmíněný leták uvádí, že „kámen veliký z oblaků, s hrozným hřímáním a povětřím, s velikým hromobitím a blýskáním, dolů na zem upadl. Z toho na lidi přišla veliká hrůza a zvlášť pak na ty, kteříž toho času po polích dělali, nebo s velikým strachem jedni přes druhé do svých příbytkův jeli a utíkali.“  Popisek u dřevořezby, která tisk doprovází, to rozebírá ještě podrobněji. Výjev zachycuje okamžik, kdy se přítomní ženci v hrůze modlí, děsí se a utíkají pryč.

Po pádu se kámen zarazil hluboko do země, ale na rozkaz místní vrchnosti byl vykopán. Jak že měl vlastně vypadat? Vážil 49 liber a byl dlouhý na půl lokte. Jeho tvar byl přibližně krychlový, ale strana zabořená do země byla o něco menší. Povětroň měl namodralou šedivou barvu, což se autorovi letáku jevilo jako logické – byl přeci barevný tak, „jako oblakové nebeští jsou“. Po vyzvednutí byl zvláštní kámen vystaven na zámku ve Výmaru, aby si ho lidé dobře uchovali v paměti. Takovéto události křesťanům připomínaly, jak je lidský osud nejistý a že se na ně může obrátit boží hněv.

Válečná žeň

Skutečná žeň podobných zpráv nastala během vleklé třicetileté války. Neklidné časy a pocit ohrožení přirozeně nahrávaly šíření zkazek o podivných astronomických a nebeských jevech a jejich vykládání. Kdosi tehdy oprášil i starý prognostikon sestavený v roce 1573 Tychonem Brahe. Mluvilo se v něm o převratných změnách v Evropě v roce 1632, kdy měla přijít ze severu záře a zahnat temnotu.

Jiná proroctví hovořila o zápase lva ze severu s orlem, symbolem Habsburků. Tento výjev byl například v roce 1630 spatřen na obloze v Chebu. Shodou okolností vstoupili na začátku třicátých let do válečného konfliktu s velkou vervou Švédové, vedení králem Gustavem Adolfem. Naděje, které do proroctví o porážce císařského orla severským lvem vkládali protestanti, se ale neměly naplnit. 

Černobíle zbarvení flétňáci australští (anglicky Australian magpie) připomínají naše straky nebo vrány. Ve skutečnosti jsou to pěvci, ale se strakami je pojí elegantní vzhled a vysoká inteligence. Problém je v tom, že během hnízdění bývají velmi agresivní a útočí na kohokoliv, kdo se jenom přiblíží k jejich hnízdu. Často žijí ve městech a lidí se rozhodně nebojí.

V Austrálii letos došlo k velikému nárůstu počtu útoků flétňáků na lidi. Jak jsou chytří, tak jsou i zákeřní a nebezpeční. Snášejí se střemhlav na lidi, často cyklisty nebo i kolemjdoucí, nezřídka na malé děti, a zezadu zaútočí na hlavu. Obzvláště nebezpečné jsou útoky na oči, bolestivé jsou i zranění uší.

TIP: Varování policie v Chicagu: Dávejte si pozor na zombie kojoty!

Australský web MagpieAlert! letos zaznamenal 3 274 útoků na lidi, které vedly k celkem 520 zraněním. Počet lidí zraněných flétňáky je letos v australské metropoli Melbourne tak vysoký, že úřady vydaly varování. Lidé by si měli dávat pozor na překvapivé útoky nebezpečných opeřenců. 

Vědci do astrofyziky často zavádějí termíny, které laikům zpočátku neznějí zcela „seriózně“. Patří mezi ně například známá „černá díra“ či „Velký třesk“, ale také třeba „jaderné těstoviny“. Poslední zmíněný pojem se vztahuje k nitru neutronových hvězd, tedy gravitačně degenerovaných pozůstatků po stálicích s hmotnostmi okolo 10–30 sluncí. Výsledná hmotnost mezi 1,4 a 3 slunci je u nich vtěsnána do koule o průměru kolem pouhých 10 km.

TIP: Záhadná kosmologie: Kvantová gravitace, temná energie, ekpyrotický vesmír

Překvapivě však i takové objekty zřejmě vykazují radiální gravitační stratifikaci: V samotném jádře se nejspíš nachází nejžhavější známá forma hmoty, tzv. kvark-gluonové plazma, zatímco na povrchu jde o neutronově degenerovanou látku. Mezi těmito dvěma vrstvami, při hustotách kolem 10¹⁷ kg/m³, jsou velikosti přitažlivé jaderné síly a elektrické odpudivé síly srovnatelné. Během jejich vzájemného „souboje“ vznikají komplexní struktury složené z neutronů a protonů, přičemž jejich geometrie připomíná různé druhy těstovin. Odtud tedy pojem „jaderné těstoviny“.

Jsou tiší, neviditelní a smrtelně přesní. Řeč je o snajprech, kteří díky svým schopnostem, výcviku a speciálnímu vybavení dokážou likvidovat nepřátele na stovky až tisíce metrů daleko. Na tomto snímku, jenž byl pořízen letos v červenci během bojů ve městě Mosul, vidíme dva odstřelovače irácké armády, jak vyhlíží svůj cíl z řad teroristů takzvaného Islámského státu.

Zdravá výživa bude vždy předmětem vášnivých diskuzí, nových vědeckých výzkumů a posledních trendových výstřelků. Vždy se bude zpochybňovat hodnota každého makronutrientu (bílkovin, sacharidů a tuků) a jedna z těchto látek bude vždy považována za hrdinu a jiná za nepřítele. Hrajeme si s vitamíny a minerály, probíráme zázračné doplňky stravy a superpotraviny. Experimentujeme s častějšími a menšími porcemi nebo s půsty. 

Zdravá výživa v hlavě

Co kdyby však zdravá výživa s načasováním jídla nebo kouzelnými kapslemi vůbec nesouvisela? Co kdyby odpověď neměla co dělat s potravinami, ale spíše s naším vědomím toho, jak se stravujeme? Co kdybychom kýžené změny ve stravování dosáhli jen tím, že budeme dbát na to, jak k němu přistupujeme?

Většina z nás jí bez přemýšlení. Spěcháme a cpeme si jídlo do úst na cestě z bodu A do bodu B. U večeře nás natolik pohlcuje konverzace (nebo Facebook na mobilu), že sníme celý talíř, aniž bychom si uvědomili, co na něm vlastně bylo a jak to chutnalo. Nebo jíme a v hlavě nám mezitím probíhají jen nekonečné seznamy úkolů, které je třeba ještě v práci nebo doma udělat. 

Nebezpečí bezhlavého stravování

Celé toto bezhlavé stravování však může mít špatný vliv na naše zdraví. Běžné porce v restauracích i jinde v potravinářském průmyslu se stále zvětšují a talíř plný jídla může vysoce převyšovat množství, které skutečně potřebujeme. Pokud ale nebudeme sledovat, kdy už je žaludek sytý, nebo se naopak vědomě nerozhodneme přestat, budeme pravděpodobně jíst pořád dál.

A právě to vyžaduje technika uvědomělého stravování: Abychom si jídlo uvědomovali, když ho požíváme. Věnujte při jídle pozornost chuti, vůni i struktuře jídla, všímejte si, jaké vám dává pocity.

Vědomě jíst

„Když už jste vynaložili takovou snahu na jednu rozinku, představte si talíř jídla. Vedla jsem tohle cvičení v jedné skupině, kde jeden muž říkal, jak moc má rozinky rád, ale nakonec si uvědomil, že to tak vlastně není. Další účastník měl opačnou zkušenost: Myslel si, že rozinky nesnáší, ale když jednu pozorně ochutnal, zjistil, že se mu líbí, jak chutnají.“ 

Uvědomělé stravování je fenomenální nástroj, který vám může každý den pomoci při přípravě jídla, kdy vás přiměje zamyslet se nad tím, co jíte, a trochu zpomalit. Nemusíte jíst tak pomalu a tak podrobně jako u rozinkového cvičení, najděte si tempo, které vám vyhovuje.

Uvědomělé stravování se nejlépe praktikuje na tichém místě, kde vás budou co nejméně rušit rozhovory dalších lidí, i když jíst zcela v tichu asi nebude možné. Postupujte podle sebe, přesto pomalu, ale jistě věnujte jídlu větší pozornost. Možná jednou za den, týden či měsíc si dopřejte jedno jídlo v naprostém tichu. Užijte si uvědomělé stravování bez rozptýlení a každé sousto si užijte. Možná vás překvapí, jak se s uvědoměním změní porce i volba potravin.

Letité běžecké hodinky Forerunner 25 konečně dosloužily a Garmin je stáhnul z nabídky. Jejich design a funkce už neodpovídaly tomu, co si člověk představít pod pojmem moderních sportovních hodinek. Jenže vyšší model Forerunner 35 stojí 4 990 Kč a Garmin potřeboval levnější model v nabídce. Co s tím?

Nebylo nic jednoduššího, než vzít právě FR 35 a ořezat z něj funkce. Lze tedy zjednodušeně říct, že nový Forerunner 30 je stejný jako FR 35, jen ochuzený o pár funkcí. Co tedy hodinkám chybí?

Celý článek

„Česká žena prvním poslancem v Rakousku!“ V podobném duchu se nesly nadpisy na titulních stranách novin po 13. červnu 1912. Toho dne proběhlo druhé kolo doplňovacích voleb do českého zemského sněmu ve volebním obvodě Mladá Boleslav-Nymburk.

Na základě dohody vedení českých politických stran bylo ujednáno, že budou kandidovat pouze ženy, a jako vítěz z tohoto klání vzešla nacionálně smýšlející dramatička a spisovatelka Božena Viková-Kunětická (1862–1934).

Skulina v zákoně

Volební zákon z roku 1907 sice zavedl všeobecné hlasovací právo pro muže při volbách do vídeňské říšské rady, ale zároveň z nich naprosto vyloučil ženy. Představitelky Výboru pro volební právo žen však nalezly skulinu ve starším volebním zákoně, který platil pro volby do českého zemského sněmu (Morava měla vlastní sněm). V těch mohly volit i některé ženy, vysokoškolsky vzdělané lékařky, definitivní učitelky, středoškolské profesorky nebo ženy, které měly příslušně zdaněnou živnost či hospodářství. 

Ženské hnutí na tomto zákoně využilo něčeho jiného – jisté formální mezery: zákon výslovně neuváděl, že by žena nemohla být poslancem, protože v době jeho vzniku se s účastí žen v politice jednoduše nepočítalo. A tak začalo ženské hnutí aktivně podporovat dosazování žen na post zemských poslanců. 

V roce 1912 se nečekanou smrtí mladočeského poslance Václava Škardy uvolnil v českém zemském sněmu mandát za volební obvod Mladá Boleslav-Nymburk. Tamní političtí zástupci se zabývali lokálními problémy a nejevili ambice ucházet se o uvolněný post. Zájem naopak projevily představitelky ženského hnutí, které oživily debatu o ženské kandidatuře. Mladočeši navrhli Boženu Vikovou-Kunětickou, kterou podpořila rovněž Česká strana národně sociální a navzdory odlišným postojům k řešení ženské otázky i aktivistky z ženského hnutí. Sociální demokraté proti ní postavili Karlu Máchovou.

Hořké vítězství

Ale takové plány se nelíbily politikům v samotné Mladé Boleslavi, kteří se vůči ženské kandidatuře ostře ohradili. Místní mladočeši dokonce navzdory rozhodnutí pražského ústředí strany představili vlastního protikandidáta, kterým se stal starosta Mladé Boleslavi Bohumil Matoušek. Ve městě poté proti Vikové-Kunětické odstartovala vyhrocená tisková kampaň. 

Viková-Kunětická nakonec postoupila do druhého kola voleb spolu s Matouškem, který však s vyhlídkou na zjevnou porážku raději na kandidaturu rezignoval. Bylo nepravděpodobné, že by získal podporu voličů Karly Máchové, neboť sociálně demokratická strana jim doporučila druhou ženskou kandidátku. Když mladoboleslavští mladočeši neuspěli ve snaze Vikovou-Kunětickou porazit ve volbách, snažili se ji alespoň urazit a zdiskreditovat. Přesto 13. června 1912 obdržela 1 161 z celkového počtu 1 210 platných hlasů.

Ženám vstup zakázán

Češi tak získali po Norsku a Finsku jedinou poslankyni v Evropě, ale k politickému zrovnoprávnění žen s muži bylo ještě daleko. První české poslankyni byl totiž znemožněn vstup do zemského sněmu. Kníže František Thun, tehdejší český místodržitel, jí odmítl vydat potřebné doklady. Thunova argumentace proti vyhotovení volebního osvědčení, jež opravňovalo ke vstupu do sněmu, byla založena na chápání poslance pouze jako osoby mužského pohlaví. 

TIP: Nechte nás volit: Americké ženy se poprvé zúčastnily voleb v roce 1920

Věc uznání mandátu uvázla a Vikovou-Kunětickou bezvýsledné dohady o jeho platnosti unavily natolik, že se jej rozhodla vzdát. Dostala se tím do konfliktu s vlastní stranou, pro niž byl její mandát klíčový. Definitivně se spor o platnosti mandátu Boženy Vikové-Kunětické uzavřel až roku 1913, kdy vláda český zemský sněm, naprosto podvázaný česko-německými spory a obstrukcemi, rozpustila. Pro Vikovou-Kunětickou skončila politická dráha za Rakouska-Uherska roku 1914, kdy se v prohlášení zřekla jakékoliv další kandidatury z důvodu přetrvávajícího odporu k volbě žen. 

Crowdfundingový web Kickstarter představil kampaň pro financování vývoje robotického zahradníka GardenSpace. Plánovaná novinka má být robot, který automaticky sleduje, zalévá a také chrání pěstované rostliny. Umí ale i něco navíc…

Robotického zahradníka stačí poslat na zahradu, připojit k domácí WiFi síti, nastavit ho, a pak už se o všechno postará sám. Robota pohání zabudovaná baterie, kterou nepřetržitě dobíjí solární panel na povrchu robota.

TIP: Co pomůže proti přemnoženému jmelí? Herbicidová puška!

Na začátku ještě robot potřebuje informaci, kde jsou na zahradě jaké rostliny. Pak se propojí s údaji o počasí a sestaví plán pro zalévání rostlin. Robot rovněž hlídá aktuální stav rostlin pomocí infračerveného senzoru. S pohybovým detektorem dokáže zachytit přítomnost nežádoucích vetřelců, například králíků. Toho pak zažene proudem vody, aniž by došlo k jeho zranění.

Pokud bude crowdfundingová kampaň úspěšná, měl by se robot prodávat za 399 dolarů (něco přes 8 700 Kč).