Stáří je nevyhnutelnost, která čeká na většinu lidí. Podle všeho ale časem dokážeme postup stáří a jeho negativních příznaků zbrzdit, tlumit nebo alespoň zmírnit. Pomoci by nám v tom mohly kmenové buňky.

Vědci nedávno zpracovali dvě klinické studie, v rámci kterých vyzkoušeli na lidech terapii s kmenovými buňkami. Cílem této léčby je odvrátit příznaky stárnutí, hlavně pokud jde o ochablost související s věkem.

TIP: Lék podporující opravy DNA by mohl fungovat proti stáří i proti ozáření

Lidé, jejichž věk byl v průměru 76 let, v těchto testech dostali v jedné dávce mezenchymální kmenové buňky z kostní dřeně dárců. Studie dopadly na výbornou. Léčba stárnutí kmenovými buňkami se jeví nejen jako velmi účinná ale i bezpečná .

Dnes všudypřítomné kalhoty se většinou připisují Jacobu Davisovi z Rigy, který kolem roku 1870 začal v Nevadě šít pro své zákazníky pracovní kalhoty, jež měly kvůli větší odolnosti švy kapes zesílené cvočky. Když pak získaly na popularitě, oslovil svého dodavatele látky Leviho Strausse (narozeného v Německu) a společně podali v roce 1873 na zmíněné kalhoty patent.

TIP: Ikony své doby: Sedm legend trhu, kterým na svět pomohla náhoda

Samotná látka má však podstatně delší historii. Slovo „džíny“ se odvozuje od města Janov (Genova), kde v 17. století malíř známý jen jako „Mistr modrých džínů“ zvěčnil chudé obyvatele města v džínových oděvech. Další název pro džínovinu, denim, pochází z francouzského spojení „de Nîmes“, což znamená „z města Nîmes“.

Mimochodem, malá kapsička nad pravou přední kapsou se na populárních kalhotách objevila poprvé roku 1902 a původně sloužila pro nošení kapesních hodinek.

Svatopluk I. proslul jako nejvýznamnější panovník velkomoravské říše. V pověstech se nám dochovala historka o třech prutech, na nichž hodlal demonstrovat sílu svornosti. Vzal tři pruhy a ohnul je: dohromady nešly zlomit, zato po jednom se lámaly jak třísky. Mělo to mít samozřejmě symbolický charakter: nesvorné a rozhádané dědice říše smetou okolní království… Svatého muže ale nečekejte. Svatopluk k vládnutí potřeboval velkou dávku nemilosrdného pragmatismu. A synky spíš bral po zadku než na exkurze do vladaření.

Jak to bylo doopravdy?

Svatopluk I. zemřel v roce 894, přičemž v té době země válčila s bavorským králem Arnulfem. Smír ale přišel brzy po Svatoplukově smrti roku 901. Možná právě díky ní. Dlužno dodat, že v té době vedlejší přemyslovské Čechy Velké Moravě podléhaly. Tu závislost ovšem po Svatoplukově smrti velmi rychle zrušil nový český kníže Spytihněv: přiklonil se k východofranskému králi Arnulfovi.

Zda a jakou zásluhu na míru měli Svatoplukovi synové, se přesně neví. Ale ví se, že synové nebyli tři, nýbrž pravděpodobně jenom dva. Aspoň takoví synové, mezi které se eventuálně dala dělit vláda. Svatopluk jim neukazoval spojené pruty coby lekci z vládnutí. Spíše je těmi pruty vychovával na jejich pozadí. Samozřejmě ne před obecenstvem, to se ve vládnoucích rodinách nedělá.

Omyl první: neschopní synové

Starší Mojmír, toho jména II., se stal velkomoravským knížetem. Mladší Svatopluk po otcově smrti obdržel lénem Nitransko, tedy byl podřízen svému bratru Mojmírovi. Skutečně se mezi sebou přeli o vládu, a to od roku 898. Mladý Svatopluk chtěl svrchovanou vládu. Tak to občas mladší bratři mají, jenže někdy ovšem dostanou přes ústa. To se stalo i Svatoplukovi, přestože měl vojenskou podporu sousedních Bavorů. Rozepře se během roku vyřešila ku prospěchu staršího Mojmíra. A zdá se, že vše proběhlo bez nějakého většího krveprolití. Jen soudobé kronikářské prameny zpočátku nevěděly, kdo je vládnoucí kníže, a tak jmenovali pro jistotu oba. 

Naopak! Mojmírovi II. vše hrálo do karet. Podařilo se mu opět obnovit moravskou arcidiecézi se třemi biskupstvími. Pod jeho protektorát se dokonce uchýlil i markrabě východní bavorské marky (v podstatě předchůdkyně pozdějšího Rakouska) Isanrik. Poté už následovala výše zmíněná mírová smlouva s východofranskou říší, která všechny tyto výdobytky potvrdila.

Omyl druhý: třetí následník?

Pro klid duše je třeba dodat, že byzantský císař Konstantin VII. Porfyrogennetos ve své knize O spravování říše pověst o třech synech Svatoplukových vypráví  také. A zmiňuje i jistého Predslava. Nicméně není tam výslovně uvedeno, že se jedná opravdu o syna. Toto jméno poté najdeme i v jiných pramenech.

Konstantin VII. ale psal půl století po pádu Velké Moravy. A informovali jej prý jeho zahraniční špehové. Protože zařazení pověsti do své knihy zamýšlel jako učebnicový příklad, je nasnadě, proč zvolil tři syny. V pohádkách to tak přece bývá: tři bratři, tři princezny, tři úkoly...

Rychlý konec říše

Zkáza přišla naráz a odjinud, i když se asi nedá říci, že zcela nečekaně. Hordy maďarských kočovníků, které odpočívaly a sbíraly síly k velkému tažení, vyrazily. Velká Morava byla první na ráně. Maďarští nájezdníci její vojsko hned v první bitce kdesi u Nitry zcela porazili a zničili. Stalo se tak v roce 906 a byl to skutečný a prakticky okamžitý konec. O pár let později se totiž mluví o Velké Moravě už jako o říši bývalé. I kdyby těch prutů bylo třeba pět a velice dobře k sobě svázáných, asi by to stejně nebylo nic platné.

Meziplanetární sonda NASA MAVEN (Mars Atmosphere and Volatile Mission) zjistila, že „magnetický ocas“ planety Mars tvaruje sluneční vítr zvláštním způsobem. Výsledkem je, že Mars má magnetický ocas, tedy vlastně magnetické prostředí za stranou Marsu, odvrácenou od Slunce, který je zcela unikátní.

Doposud jsme znali magnetický ocas Země, která má k dispozici své vlastní magnetické pole. A také víme, že planeta Venuše žádné vlastní magnetické pole nemá a její magnetický ocas se znatelně liší.

Unikátní magnetický ocas Marsu

Z měření sondy MAVEN vyplývá, že magnetický ocas Marsu je svým charakterem vlastně někde na půl cesty mezi magnetickým ocasem Země a Venuše.

TIP: Data sondy MAVEN naznačují, že atmosféru Marsu ukradlo Slunce

Mars kdysi měl vlastní magnetické pole. Ale přišel o něj už před miliardami let. Teď už na Marsu zůstávají jenom „fosilní“ magnetická pole v určitých oblastech povrchu rudé planety. Magnetický ocas Marsu vzniká zřejmě fyzikálním procesem takzvané magnetické rekonexe, když se magnetická pole nesená slunečním větrem střetnou s fosilními magnetickými poli Marsu.

Když je řeč o automatickém doručování zásilek, většina lidí si představí dron, jak ve vzduchu letí s nějakým balíkem. Velký kus práce ale mohou zastat i roboti, kteří převážejí zásilky po zemi.

Německá pošta a mezinárodní kurýrní služba DHL zahájila pilotní projekt se svými elektrickými PostBOTy. Stylově žlutá robotická vozidla budou po dobu 6 týdnů rozvážet zásilky v německém městě Bad Hersfeld.

TIP: Nový rekord: Dron doručil zásilku na vzdálenost 156 kilometrů

Robotický kurýr má výšku 150 cm, může jet rychlostí až 6 km/h a uveze 150 kg poštovních zásilek. Díky soustavě senzorů se PostBOT proplete v běžném provozu na ulici a zároveň sleduje lidského pošťáka jako jeho doprovod. Společnost DHL se nebojí experimentovat s novými technologiemi. Kromě PostBOTů pracuje například i na vývoji dronu pro doručování zásilek jménem Parcelcopter.

Během roku 1944 finští představitelé pochopili, že se válečná štěstěna k Německu začíná obracet zády. Finsko-německé vztahy chladly a politici i důstojníci skandinávské země začali hledat cesty, jak se vyvázat ze stále nevýhodnějšího spojenectví i válečného stavu se sílícím Sovětským svazem.

Předchozí část: Laponská válka mezi Finskem a Německem (1)

Vývoj událostí negativně ovlivnila také změna v německém velení. Generál Dietl, který se těšil respektu finského důstojnického sboru, totiž 23. června 1944 zahynul při letecké nehodě. Jeho nástupcem v čele 20. horské armády se stal generálplukovník Lothar Rendulic – pro Finy neznámá osoba a především nekompromisní vykonavatel Hitlerových rozkazů. Právě kruté diktátorovy příkazy požadující útoky na finské pobřeží nebo aplikování taktiky spálené země a Rendulicova ochota plnit je bez ohledu na následky znamenaly konec poklidného vyklízení Finska.

Neústupný Rendulic

Rendulic vycházel z předpokladu, že Rudá armáda bez ohledu na závazky a lhůty podnikne invazi na finské území a rozhodl se chovat tak, jako by už operoval na nepřátelské půdě. Věděl, že zatímco Sověti mohou jeho divize napadnout pouze z východu, dosavadní spojenec je schopen kdykoli udeřit z jihu. Věnoval se proto vyztužení jižních linií, a o to víc ho 7. září zaskočila ofenziva sovětské pěchoty a tanků.

Šokovaný generálplukovník považoval oblast za neprostupnou pro obrněné jednotky a masy obrněnců T-34 měly na morálku jeho mužů zdrcující dopad. Jednotky XXXVI. horského sboru musely pod tlakem opustit linii, již držely od roku 1941. Sověti záhy ovládli bitevní pole a Voglovi se jen se štěstím podařilo uniknout na západ.

Poté mu Rendulic nařídil krýt ústup XVIII. horského sboru na sever tím, že se v nových pozicích udrží deset dnů. Generál rozkaz splnil a 24. září se stáhl směrem k laponské metropoli Rovaniemi. Sovětské pronásledování k německému překvapení ustalo a z jihu ustupující XVIII. horský sbor se s nízkými ztrátami stáhl až k hranicím. V jižním Finsku byla evakuace německých jednotek dokončena do 13. září. 

Otevřené nepřátelství 

Slibně se vyvíjející situaci přerušily dva německé kroky. Kriegsmarine zaminovala důležité finské námořní trasy a Němci v noci na 15. září zahájili operaci Tanne Ost – pokus o obsazení ostrova Suursaari. Velení Wehrmachtu jej chtělo za každou cenu dobýt dříve, než padne do rukou Sovětů, protože jeho výhodná pozice umožňovala střežit minová pole držící Baltské loďstvo na základnách. Kriegsmarine vysadila na ostrově 2 700 mužů, poté ale protiútok finských torpédových člunů donutil podpůrná plavidla k ústupu. Výsadek zůstal bez podpory a absurditu laponské války potvrdil zásah sovětského letectva, jehož bombardéry se zapojily do akce na straně Finů. Operace Tanne Ost skončila debaklem a Němci ztratili 150 padlých a 1 230 zajatých.

Finové lokálním vítězstvím sice dokázali Stalinovi, že neváhají vůči Němcům použít sílu, avšak ponižující německá porážka definitivně zmrazila pokusy o spolupráci. Mannerheim pochopil, že má-li se „hostů“ zbavit, bude muset použít tvrdších metod. Úkolem co nejrychleji vytlačit Rendulicovy jednotky pověřil jednoho z nejschopnějších finských velitelů generálplukovníka Hjalmara Siilasvua, jemuž poskytl jednu obrněnou a tři pěší divize, jež doplnily ještě dvě brigády. Generál si zřídil velitelství v Oulu, kde připravil odvážný plán: výsadek poblíž švédských hranic u ústí řeky Tornio a pozemní úder na Kemi měly odříznout skupinu Kräutler a uzavřít Němcům jednu ze dvou cest, jimiž mohli Laponsko opustit.

Výsadek u Tornia

První muži finského 11. pluku se začali nedaleko Tornia vyloďovat ráno 1. října 1944. Dle původního plánu měli co nejrychleji vyrazit ke Kemi a zabezpečit mosty přes stejnojmennou řeku. Když však od zpravodajců zjistili, že město možná drží celý prapor Wehrmachtu, padlo rozhodnutí postupovat opatrněji. Rendulic si mezitím uvědomil rozsah finských akcí u Tornia, avšak nemohl proti nim zasáhnout. V dosahu měl totiž jen minimum německých útvarů a situace nebyla lepší ani v sektoru Kemi, kde působily pouhé čtyři prapory z Kräutlerovy divizní skupiny.

Velitel 20. armády začal přisunovat posily v podobě roty 211. tankového praporu, která přijela do Kemi po železnici 2. října. Do oblasti vyrazilo též několik pěších útvarů včetně 379. granátnického pluku nebo lyžařské kulometné brigády. Také Siilasvuo se rozhodl vyloděné útvary posílit a vyslal z Oulu další jednotky. Jako první dorazil 53. pěší pluk a výsadek se zanedlouho proměnil z diverzní akce na mohutnou operaci zahrnující několik divizí.

Ani jedna strana nehodlala prodat kůži lacino a 3. října se u Tornia střetly tři finské a tři německé prapory. Ačkoliv se Němci těšili podpoře tanků, Finové nápor odrazili. Wehrmacht si podržel iniciativu do 6. října, kdy z Oulu dorazila finská 11. divize generála Kalle Heiskanena. Jeden její pluk vyrazil na sever a obsadil Tornio. Mnoho Němců se ocitlo v obklíčení a Finové ještě téhož dne zahájili zuřivé útoky na izolovaná nepřátelská uskupení. Podstatná část Rendulicových vojáků však dokázala uprchnout. 

TIP: Vyhladovět a srovnat se zemí: 871 dnů blokády Leningradu

Finové zpomalují 

Porážka u Tornia ukázala německému velení, že postupným stahováním vystavuje své jednotky přílišnému nebezpečí. Dne 6. října proto Hitler schválil operaci Nordlicht, která místo spořádaného ústupu při záchraně většiny výstroje nařizovala co nejrychlejší evakuaci z Laponska. V některých sektorech bojiště se nicméně Němcům dařilo lépe a dále ve vnitrozemí se 7. horská divize bránila tak úspěšně, že umožnila stažení celému XXXVI. sboru.

Laponská válka tou dobou již naplno probíhala jako skutečný konflikt znepřátelených stran. Olej do ohně navíc přiléval Stalin, který chtěl Finy s pomstychtivostí sobě vlastní nechat, aby se s Rendulicem vypořádali sami. Aby ještě vystupňoval tlak, vyzval 16. října Mannerheima k zintenzivnění postupu proti Němcům.

Maršál znepokojený sovětskými výhrůžkami rozkázal, aby jednotky pochodovaly co nejrychleji. Finský postup už však nedosahoval očekávaného tempa, neboť svou roli začaly hrát zásobovací potíže, únava i demoralizace z bojů všeobecně považovaných za zbytečné. Německé horské sbory mezitím bez větších střetů dosáhly hranic s Norskem. Finové se do dalších bojů nehnali také proto, že na rozdíl od Němců nedisponovali těžšími zbraněmi, navíc již ve druhé polovině října probíhala demobilizace. 

Rozumný konec 

Začátkem listopadu 1944 již laponská válka pomalu utichala. Wehrmacht zadržoval Finy nedaleko norských hranic, ale nasazené síly se na obou stranách neustále zmenšovaly. K posledním bojům došlo 28. listopadu nedaleko švédské obce Karesuando, poté Finové ztratili s Němci kontakt. Wehrmacht sice zůstal v malé míře přítomen na finském území až do dubna 1945, ale k bojům už prakticky nedocházelo.

Za zbavení se někdejšího spojence Finsko zaplatilo obrovskou cenu. Polovina sobů – tak důležitých pro obživu laponského obyvatelstva – byla vybita. Třetina budov v Laponsku lehla popelem a veškeré komunikace nesly stopy bojů. Ztráty na životech odrážely specifický charakter tohoto konfliktu a nebyly nijak vysoké. Finové odepsali asi 770 padlých, 260 nezvěstných a 2 900 raněných. Rendulicovy divize ztratily 1 200 mrtvých a 2 000 raněných, zhruba 1 300 zajatců Finové předali Sovětskému svazu.

V Tchaj-changu, lemujícím východní okraj Sprašové plošiny v provincii Che-pej, tak například nedávno přišli s efektem praskajícího skla. Nově zprovozněný most přes Žlutou řeku v Čung-weji jde v tomto směru ještě o kousek dál. 

TIP: Poněkud drsný žertík: Praskající skleněný chodník v kilometrové výšce

Do 210 metrů dlouhého a 2,6 metru širokého skleněného mostu je vedle 61 běžných průhledných skleněných tabulí zabudováno také 77 tabulí s polarizačním 3D efektem. Návštěvníci si tak během cesty na druhý břeh mohou užít virtuální adrenalinovou vycházku nad rozbouřeným vodopádem.

Když nějaká zvíře žije v tropech poblíž rovníku, tak je mu úplně jedno, že se na planetě střídají roční období. Rozdíl mezi létem a zimou mnohdy ani nepozná. Ale v oblastech dál od rovníku je to jiné. Jejich obyvatelé se musejí změnám během roku přizpůsobovat.

Zoologové nedávno potvrdili, že u rejska obecného, běžného hmyzožravce, který žije i u nás, dochází při střídání sezón ke změnám tělesných proporcí. Když se blíží zima, tak se rejskům zmenšuje hlava a zmenšuje se jim i mozek. Na jaře se hlava rejsků i s mozkem opět zvětšuje.

TIP: Nezdolní hmyzožravci: V čem vězí tajemství přežití bizarních štětinatců?

Vědci si vyfotili rentgenové snímky rejsků v různých obdobích roku a poprvé ověřili tento jev na živých zvířatech. Ukázalo se, že během příchodu zimy se hlava rejsků zmenší až o 20 procent. Během jara se její rozměry vrátí do původní velikosti. Rejskům se zmenšuje i řada dalších orgánů a tělních proporcí. Biologické mechanismy těchto změn nejsou zatím jasné, ale jejich účelem je nepochybně šetřit energetické nároky rejsků během nepříznivého období zimy.

Jako tzv. denní snění (anglicky daydreaming), bývají označovány představy a fantazie bdícího člověka, které se odehrávají v jeho mysli a mívají souvislejší děj. Lidé si mohou představovat, jak by naložili s fantastickou výhrou v loterii případně plánují nejlepší postup při zombie apokalypse.

Podle nového výzkumu psychologů ale nejde o bezúčelné lelkování. Denní snění je podle nich projevem nezbytné údržby velké sítě v mozku, které se říká Default Mode Network (DMN).

TIP: Vědci dokázali zvýšit kreativitu lidského mozku: Není to ale zadarmo

Detailní funkce této sítě neuronů ještě nejsou úplně prozkoumané, nicméně vědci mají za to, že funguje jako autopilot. Na plno pracuje například tehdy, když naše vědomí nedělá nic anebo když se věnuje nějaké zcela rutinní činnosti. Poruchy činnosti sítě DMN navíc doprovázejí závažná onemocnění, jako je Alzheimerova chorba, schizofrenie anebo stavy dlouhého bezvědomí.

House of Commons neboli Dolní sněmovna má 650 poslanců: 533 z Anglie, 59 ze Skotska, 40 z Walesu a 18 ze Severního Irska. Zasedací místnost však nabízí pouze 427 míst! Pokud se tedy projednává skutečně klíčová otázka a vedení strany při hlasování vyžaduje maximální počet přítomných, poslanci běžně stojí okolo zasedacích ochozů. 

Když na budovu parlamentu za druhé světové války dopadla německá bomba, zvažovalo se během následných oprav rozšíření sněmovny. Proti se ovšem rezolutně postavil ministerský předseda Winston Churchill: „Komora by neměla být dost velká, aby pojala všechny členy, aniž by se tísnili. Žádný z členů by neměl mít vlastní sedadlo. Pokud by sněmovna byla dostatečně velká pro všechny, devět z deseti debat by se odehrávalo v depresivní atmosféře poloprázdné místnosti. Naopak při výjimečných událostech by ho měl ovládnout pocit přeplněnosti a naléhavosti.“

Speciální manuál o tom, jak se příslušníci parlamentu smějí, či nesmějí chovat, si musí každý nový člen pečlivě přečíst. Dozví se v něm mimo jiné, že se poslanci při jednáních navzájem neoslovují jménem, nýbrž svou pozicí ve vládě, ve sněmovně či názvem obvodu, za který jsou zvoleni. Jménem naopak předseda parlamentu – tzv. speaker – okřikuje neukázněné poslance, nebo dává jednotlivým členům slovo. 

Sprosté slovo na čtyři

Pro člena Dolní komory je také nedůstojné se jakkoliv zmiňovat o kolezích z Horní komory, tedy House of Lords. Mluví se o ní pouze jako o „druhém místě“ („the other place“) a totéž platí i obráceně. 

Může se to zdát překvapivé, ale ve sněmovně zdaleka nefunguje svoboda projevu: Každý má sice právo vyjádřit svůj názor, nesmí se však osobně otírat o ostatní členy parlamentu, urážet je, naznačovat, že jsou neschopní, nebo dokonce prohlašovat, že lžou. Rovněž nesmí padnout jediný sprostý výraz. V dějinách však na tamní půdě jednou zaznělo slovo, o němž se parlamentní zápis s důstojností vpravdě britskou zmiňuje jako o „čtyřpísmenném“ – samozřejmě se míní „fuck“, tedy „kurva“. 

Za popsané prohřešky může speaker dotyčné potrestat například vyloučením ze zasedání bez nároku na plat. Jde ovšem o extrémní řešení a výzva k omluvě obvykle začne pokáráním a pobídkou, aby hříšník svá slova odvolal nebo pozměnil. Podobnou žádost si však každý může vyložit po svém. 

Kdo říká pravdu? 

Typickým příkladem se stala debata, jež se odehrála během války o Falklandy v roce 1982. Britská nukleární ponorka tehdy potopila argentinský křižník General Belgrano a jistý poslanec ve sněmovně pronesl: „Může premiér vysvětlit tvrzení kapitána ponorky, že křižník sledovala celých třicet hodin? Nebo bude trvat na své verzi, podle které šlo o náhodné střetnutí? Jinými slovy – lže kapitán, nebo předseda vlády?“ V tu chvíli se do debaty vložil speaker: „Ticho! Ticho! Ctihodný člen nemůže použít takové slovo. Jsem si jist, že svůj výsledný komentář rád parafrázuje.“ A poslanec skutečně pohotově zareagoval: „Říká pravdu kapitán, nebo premiér?“ 

Ostatně poslanci nikdy nemluví k sobě navzájem – vždy se obracejí na speakera. Snižuje to peprnost mnohých osobních invektiv, které tak nemohou cílit adresně. Bývalý předseda vlády David Cameron však tuto tradici rád a s gustem obcházel tím, že své protivníky z opozice tituloval jako skupinu, například „idioti odnaproti“, což pak samozřejmě musel na příkaz speakera obratem odvolat. 

Řízený chaos

Předseda parlamentu zastává naprosto klíčovou funkci – už proto, že uděluje slovo. Poslanci, kteří chtějí mluvit, musejí vstát a „chytit jeho oko“. Předseda jim následně může udělit slovo: Řídí se přitom tím, aby zazněly názory z co nejvíce stran spektra, střídavě vyzývá vládní i opoziční poslance a snaží se dát prostor lidem z různých částí monarchie. 

Žádný mluvčí se nepřesouvá k řečnickému pultu, ale mluví z místa, kde právě stojí. Do řeči mu pak mohou svými poznámkami zasahovat ostatní členové parlamentu, hlasitě jej podporovat, či naopak ještě hlasitěji nesouhlasit. Pokud se však debata rozhoří příliš, speaker do ní vstoupí zvoláním „Ticho! Ticho!“ („Order! Order!“). A jestliže ani poté vášně neopadnou, cíleně osloví vyrušující poslance. 

Současný speaker John Bercow si přitom doslova libuje ve vtipných „disciplinárních“ větách typu: „Necháte se vskutku příliš snadno vzrušit. Za domácí úkol tisíckrát napište: Budu mlčet!“ Po internetu pak koluje řada videí, na nichž se obzvlášť vtipným urážkám z úst poslanců otevřeně směje, načež je ovšem kárá. 

Pokud hluk přetrvává, může se speaker postavit, a řeč tak definitivně ukončit – a s ní i jakékoliv projevy nesouhlasu. V extrémních případech může dokonce zrušit celé zasedání.

Stylové hlasování

Při schvalování zákonů však speaker nehlasuje – s jedinou výjimkou, kterou představuje rovnost hlasů. Tehdy má naopak povinnost hlasovat, a to tak, aby se zachoval existující stav. 

I samotné hlasování má jedinečný historický styl. Po ukončení debaty speaker zvolá „Kdo souhlasí?“ a příznivci zákona vykřiknou „Ano!“. Pak udělá totéž pro opačné hlasy a příslušní členové pronesou hlasité „Ne!“. Nato se poslanci zvednou a odejdou dveřmi na jedné, či druhé straně komory, což stvrzuje jejich hlasování pro, nebo proti. Na chodbě pak zapíšou své jméno do hlasovací listiny. Na odchod mají osm minut, poté se dveře zamknou. Nejde přitom o ztracený čas: Řadoví poslanci z jinak málo významných regionů se tak mohou setkat s vládními ministry, aniž by si museli komplikovaně sjednávat oficiální schůzku.