Minerály objevené sondou Dawn na povrchu Ceres naznačují, že tato trpasličí planeta v minulosti měla rozsáhlý podpovrchový oceán. Dvě nezávislé studie se nyní pokoušejí nalézt odpověď, co se s tímto vodním světem stalo.

Vodní svět pod pevnou slupkou

Mezinárodní tým odborníků v čele s Antonem Ermakovem z JPL se ve své studii zaměřil na evoluci tvaru a gravitačního pole Ceres. Data gravitačního měření zaznamená sondou Dawn ukázala, že Ceres byla v minulosti geologicky aktivní. Výpočty vědců potvrzuje existence trojice velkých kráterů Occator, Kerwan a Yalode i Ahuna Mons, nejvyšší hory na povrchu trpasličí planety. Všechny tyto útvary podle vědců vznikly v důsledku geologických změn a kryovulkanismu.

TIP: Útvar na povrchu planetky Ceres připomíná pyramidu: Má velikost Kilimandžára

Měření také ukazují, že hustota kůry Ceres je překvapivě nízká – spíše než hornině odpovídá svou hustotou ledu. To je ovšem v rozporu s dřívějšími zjištěními, podle kterých není led dominantní složkou kůry Ceres.

Odpověď na tento rozpor zdá se přináší druhá vědecká studie, zveřejněná nedávno v magazínu Earth and Planetary Science. Podle vědců by kůru Ceres mohla tvořit směs ledu, solí, hornin a tzv. klatrátů – molekul vody obalených plynem. Tento typ konstrukce je stokrát až tisíckrát pevnější než běžný led.

Tato vysokopevnostní kůra by podle vědců mohla spočívat na výrazně měkčí vrstvě, pravděpodobně tvořené kapalinou. Kombinace rozsáhlého podpovrchového oceánu a vysokopevnostní slupky by podle vědců umožňovala vznik dnešních geologických útvarů a zjištěných topografických anomálií. Zároveň vědci nevylučují, že by části dávného oceánu mohly pod povrchem Ceres přetrvat do dnešních dnů.

Dějepis je často ošemetná disciplína a bývá velmi obtížné přesně popsat všechny detaily a souvislosti té či oné události. Ještě ošemetnější jsou však snahy historii upravovat a překrucovat, zejména pokud jde o politiku. 

Jde o víc – jde o národ!

Doba národního obrození byla érou vzrušení ze všeho českého. Po éře „útlaku Němců a němčiny“ obrozenci a buditelé sbírali po venkově pořekadla, pověsti a básně a ukazovali je jako projev vysoké kultury českého lidu – kultury tak vyspělé a kvalitní, že se plně vyrovná německé.

Literární stránka národního obrození byla vzápětí následována politickou, která usilovala o autonomii (a později nezávislost) pro Země Koruny České v rámci Rakousko-Uherské monarchie. Ve chvíli, kdy se literární dimenze setkala s politickou, přišlo pro některé zanícené buditele na řadu staré pravidlo, že „účel světí prostředky“ a pokud se má český národ opravdu obrodit, je potřeba mu dopomoct jakýmkoli způsobem.

Z euforie se těžko vystřízliví

Do všeobecné „české horečky“ zazněla v roce 1817 vytoužená zpráva: našly se české rukopisy ze středověku! Jeden na Zelené Hoře, druhý ve Dvoře Králové. Jeden z devátého století, druhý ze třináctého. Obrozenci jásali – konečně máme důkazy o vyspělé české básnické epické tvorbě ze středověku!

Nikdo nechtěl slyšet námitky Josefa Dobrovského, který označil zelenohorský dokument za padělek – a dokonce jmenoval i údajného autora, Václava Hanku, tehdy jednoho z nadšených obrozenců.  Prohlášení takové historické cennosti za padělek by málokdo unesl i tváří v tvář tvrdým důkazům – a když se za pravost rukopisů postavila mladší generace v čele s Františkem Palackým a Pavlem Josefem Šafaříkem, zůstal Dobrovský ve svém názoru sám.

Hledání pravdy

Zatímco v českých zemích bylo zpochybnění pravosti rukopisů málem společenským zločinem, napadajícím přeneseně celý národ, v zahraničí sílily kritické hlasy. Bylo jisté, že si vědecky podložené argumenty jednou musí najít cestu i k domácímu publiku. Debata však byla stále značně vyhrocená, kritici rukopisů museli často čelit i osobnímu napadání.

Nejvýznamnějším aktérem sporů byl profesor a budoucí prezident Tomáš Garrigue Masaryk, za nímž stáli například tehdejší přední lingvista Antonín Vašek (otec Petra Bezruče), filolog Jan Gebauer a jeden z nejvýznamnějších českých historiků vůbec Jaroslav Goll. Brzy se však zmobilizovala i vlastenecká opozice: František Ladislav Rieger, Václav Vladivoj Tomek a Julius Grégr.

TIP: Uměním pro vlast: Podílel se František Horčička na slavných českých falzech?

Zásadním bodem, který prakticky ukončil debatu o pravosti dokumentů, byla práce jazykovědce Jana Hanuše Máchala z roku 1899. Máchal texty detailně literárně rozebral a zasadil tak poslední střípek do mozaiky důkazů proti oběma pýchám národního vlastenectví. Jejich obhajoba se následně přesunula mimo akademické kruhy a omezila se spíše na osobní útoky, než na věcnou argumentaci. Dnes už o pravém vzniku dokumentů historická obec nepochybuje. 

Dvojice žen vyrazila letos 3. května z Havaje směrem k 4 tisíce kilometrů vzdálenému pobřeží Tahiti. Na konci května se ale obě ženy dostaly do problémů – přestal jim fungovat motor jejich lodě a zbytek trasy se proto pokusily urazit plachtěním. Během plavby se ale odchýlily od kurzu a později došlo i k poškození hlavního stožáru jejich plachetnice. Aby nebylo problémů málo, přestalo jim fungovat i komunikační zařízení.

Po dvou měsících plavby otevřeným Pacifikem se ztracené ženy pokoušely upozornit na svou polohu vysíláním tísňového volání. Jejich vzdálenost od pevniny a námořních tras byla ale příliš velká. Po téměř pěti měsících na moři zahlédla ztracenou plachetnici tchajwanská rybářská loď, která kontaktovala pobřežní hlídku. Loď byla objevena asi 1 400 km jihovýchodně od Japonska, tedy tisíce mil daleko od Tahiti.

Obě ženy podstoupily lékařská vyšetření a prozatím zůstávají na palubě USS Ashland, dokud loď nedorazí do příštího přístavu. Podle amerického námořnictva přežily obě ženy díky zásobám sušeného zahrnujícího ovesné vločky, těstoviny a rýži. Na palubě měly také čističku vody.

Kořeny Leibstandarte sahají do roku 1933, kdy se Adolf Hitler stal kancléřem a za účelem jeho ochrany se zformovala elitní stráž: SS-Stabswache Berlin. Zpočátku čítala 117 mužů, zanedlouho se přejmenovala na SS-Sonderkommando Berlin a doplnilo ji podpůrné a výcvikové SS-Sonderkommando Jüteborg a SS-Sonderkommando Zossen. Nakonec padlo rozhodnutí oddíly sloučit a výsledný útvar v síle jednoho pluku dostal název Leibstandarte SS Adolf Hitler (LSSAH).

Hitlerova elita

Leibstandarte se zapojila do čistek vnitřních odpůrců včetně noci dlouhých nožů (1934), nechyběla u anšlusu Rakouska ani okupace Československa. Z politické síly se postupně měnila na vojenský útvar a v září 1939 se již coby pluk se třemi prapory zúčastnila přepadu Polska. Následujícího roku se LSSAH dočkala motorizace i prvních obrněnců. Při západním tažení se zapojila do obklíčení Amsterdamu, ve Francii zasahovala proti Britům stahujícím se k Dunkerque. Na Balkáně se pluk vyznamenal obsazením strategických průsmyků.

Nejtěžší zkouškou se pro LSSAH (nyní o síle brigády) měla stát operace Barbarossa. Leibstandarte bojovala u Kyjeva i Rostova, v létě 1942 ji velení stáhlo domů a posílilo na motorizovanou divizi SS. Po krátké okupační službě v jižní Francii se v listopadu oficiálně stala divizí pancéřových granátníků a dostala nové tanky včetně obávaných tigerů.

Ztráty na východě

Na jaře a v létě 1943 utrpěla Leibstandarte u Charkova i Kurska těžké ztráty. Během spojeneckého vylodění na Sicílii poslal Hitler pretoriány do Itálie, kde je čekala transformace na 1. tankovou divizi SS Leibstandarte SS Adolf Hitler. Po návratu na východ začátkem roku 1944 jen o vlas unikla zničení v korsunské kapse a na jaře se přesunula k doplnění do Belgie. Po britsko-americké invazi v Normandii vedla Leibstandarte obranné boje a koncem roku 1944 zasáhla do poslední německé západní ofenzivy v Ardenách.

Osud tomu chtěl, že bojovala i v posledním útoku na východě, když se v březnu 1945 zúčastnila operace Jarní probuzení v Maďarsku. Konec války zastihl zbytky divize v Rakousku, kde se přeživší vzdali Američanům. Za šest válečných let LSSAH proslula bojovými kvalitami, avšak i zločiny. V Polsku její příslušníci pozabíjeli 50 civilistů a ve Francii zavraždili 80 britských zajatců. Za bitvy v Ardenách se Leibstandarte u Malméd zapojila do vraždy 70 amerických vojáků.

V předchozí, druhé části článku, přišlo na scénu neutrino. To je velmi těžké zachytit, protože jen velmi neochotně interaguje s hmotou. Jeho existenci se podařilo experimentálně prokázat až v roce 1955 a kromě něj doplnili vědci v následujících letech do zvěřince i další elementární částice: „těžké elektrony“ tauony a miony a příslušná tauonová a mionová neutrina. 

Pro proton-protonový cyklus však byla zapotřebí opačná reakce, bylo nutné vytvořit z protonu neutron. Dnes zmíněnou reakci označujeme jako inverzní beta rozpad: z protonu a elektronu vzniká neutron a elektronové neutrino. S tímto posledním dílkem ve skládačce pak proton-protonový cyklus vysvětloval zdroj energie Slunce více než uspokojivě. 

TIP: Nepřehlédněte první a druhou část článku!

Jak je zachytit?

Z výše popsaného je tedy zřejmé, že kromě fotonů záření by mělo být Slunce zdrojem proudu neutrin. Vzhledem k tomu, že neutrina mají velmi vysokou pronikavost, přinášela by téměř okamžitou informaci o dění v samotném jádře naší hvězdy – na rozdíl od fotonů, které nikdy neuniknou přímo, neboť je neustále rozptylují atomy sluneční látky. Mění se tím na spršku fotonů s nižšími energiemi, takže celkové kvantum energie vzniklé při termojaderných reakcích proniká k povrchovým vrstvám Slunce dlouhé stovky tisíc let. 

Pronikavost neutrin je současně jejich nejhorší myslitelnou vlastností, chceme-li je registrovat. Každou sekundu projde ploškou o hraně 1 cm 65 miliard neutrin slunečního původu. Odhaduje se přitom, že za celý lidský život se pouhá dvě z nich zachytí v našem těle. Jak tedy takové částice detekovat? 

Američan Raymond Davis si poradil a v roce 1967 dokončil obří neutrinový dalekohled: 1,5 km pod povrchem – kvůli ochraně před kosmickým zářením – umístil nádrže s 400 000 l perchloretylenu, čisticího prostředku používaného v domácnostech. Každá molekula zmíněné látky obsahuje čtyři atomy chloru, který by se při zásahu neutrinem měl změnit v radioaktivní argon. Jednou za pár týdnů promýval Davis nádrže heliem a zachycoval vzniklé atomy argonu v čítači (bylo jich vždy jen několik desítek). Tímto způsobem dokázal vyhodnotit, kolik neutrin se v nádržích zachytilo, a porovnat výsledek s předpovědí. Přišlo však překvapení: systematicky měřil pouze třetinu predikovaného počtu. 

Neutrinový problém

Zmíněný zádrhel vešel ve známost jako sluneční neutrinový problém a vědci hledali řešení. Buď bylo něco špatně s teoretickými modely vnitřní struktury Slunce, nebo se samotnými neutriny. Naše hvězda mohla mít nižší centrální teplotu (asi 13 milionů stupňů by vše uvedlo do souladu), mohla se vnitřně promíchávat nebo mohla vykazovat v nitru výrazně chudší chemické složení, což by též ovlivnilo efektivitu proton-protonového cyklu. 

V 60. letech 20. století však vstoupila na scénu helioseismologie, moderní obor slunečního výzkumu, který z pozorovaných vlastností seismických vln šířících se Sluncem umožnil stanovit vlastnosti nitra naší hvězdy. Helioseismické výsledky přitom perfektně ladily s tehdejšími teoretickými modely a prakticky vylučovaly nastíněné alternativy. 

Ital Bruno Pontecorvo již v roce 1967 poukázal, že jednotlivá neutrina by mohla volně přecházet mezi třemi známými typy. Davisův experiment možná detekoval pouze elektronová neutrina. Pontecorvo navrhoval, že určité množství elektronových neutrin z proton-protonového cyklu se mohlo během letu od Slunce přeměnit na neutrina tauonová či mionová, k nimž byl perchloretylen necitlivý. 

Na světě se však stavěly i další neutrinové detektory, s jinou pracovní látkou. Na počátku 21. století byla v kanadské provincii Ontario v bývalém niklovém dole uvedena do provozu Sudbury Neutrino Observatory. Jako pracovní látka se zde používala těžká voda (molekuly vody obsahují atomy těžkého vodíku – deuteria, které má v jádře kromě jednoho protonu také jeden neutron), jež vykazovala citlivost ke všem třem typům neutrin. V Japonsku zase vznikl detektor Kamiokande s čistou vodou coby pracovní látkou, který byl stejně jako jeho následovník Super-Kamiokande citlivý na elektronová a mionová neutrina. Na základě porovnání měřeného toku neutrin z těchto dvou experimentů se podařilo prokázat možnost neutrin přecházet mezi svými typy, tzv. neutrinové oscilace. 

Všechno zapadá

Nyní je tedy z hlediska základní fyziky vše v nejlepším pořádku. Zdrojem energie Slunce jsou termojaderné reakce vodíku, především v proton-protonovém cyklu. Zajišťují dostatek energie, aby právě kompenzovaly tepelné ztráty skrz „netěsný“ sluneční obal, a současně zaručují, že bude moct zmíněný proces probíhat dlouhodobě, po miliardy let. Zjištěné stáří Slunce je tudíž v souladu se stářím našeho solárního systému, a tedy i Země. A ani mezi astronomy a geology již nepanuje rozpor. 

Až kýčovitě nazdobená srdíčka, kadibudky komentující politickou situaci nebo koňské hlavy se smutným psím pohledem. A samozřejmě obří srdce se jmény a zamilovanými nápisy. Všechny perníkové pochoutky vznikají stejně: smíchá se mouka, cukr, vajíčka, olej, koření a kakao a pak přijde na řadu přísada ze všech nejdůležitější – med, který perník zalepí a zakonzervuje tak, že si na něm můžete pochutnat i po několika měsících. Klášterní mniši navíc do receptu v dávných dobách zahrnovali i pepř, neboť perník pak lahodil jejich chuťovým pohárkům při popíjení mešního vína. 

Fantazii se meze nekladou 

Perníkové těsto den či dva odpočívá, načež se z něj vykrajují nejrůznější tvary, jež se poté upečou a pomažou máslem. O 24 hodin později si polotovary vezmou do parády malířky a vytvoří na nich své pestrobarevné obrázky. Paní Svobodová krášlí pardubický perník již více než 35 let – od doby, kdy jako cukrářka dala sbohem zdobení dortů. Svého rozhodnutí však nelituje: „U zdobení perníku se člověk může mnohem víc rozvíjet a dávat průchod vlastní fantazii.“ 

Pochoutka Karla IV.  

Perníky u nás prodávali perníkáři (dříve zvaní cáletníci) už za Karla IV., a to nedaleko Staroměstského náměstí, v Celetné ulici (původně se jmenovala Caletná). Tehdy si však mohli sladkou pochoutku dovolit jen bohatší zákazníci – med byl totiž velmi drahý. Janu Žižkovi se ovšem „luxusní“ zboží znelíbilo a rozhodl se jej z královského trhu zcela vymýtit. Naštěstí se mu to nepovedlo a dnes se bez perníku neobejde snad žádná česká pouť, přičemž si jej může koupit každý. 

TIP: Co je největší pýchou staročeské kuchyně? Přece poctivý frgál!

Jedna věc se přesto nezměnila – šikovnost mistrů perníkářů. Pokud byste dnes hledali někoho na výpomoc, zjistíte, že z třiceti uchazečů má správný cit pro zdobení perníku pouze jeden. Dříve studoval tovaryš u svého mistra pět let a řemeslu se věnoval až sedmnáct hodin denně. Poté se však mohl stát cechmistrem, načež jej perníkářství velice slušně živilo. 

Už dlouho obdivujeme delfíny, jako jedny z nejvíce inteligentních tvorů na Zemi. Jak se ale zdá, mají s námi společné nejen velké mozky, ale i zákeřné onemocnění, které je postihuje.

Odborníci z Oxfordu totiž nedávno studovali mozky delfínů a objevili v nich jasné známky Alzheimerovy choroby. Jde o první známý případ, kdy se toto onemocnění vyskytlo u volně žijících zvířat.

TIP: Delfíni mají mezi sebou přátele i nepřátele, podobně jako lidé

Život většiny tvorů na Zemi je ohraničen dobou jejich plodnosti. Výjimku v tomto ohledu tvoří lidé a právě delfíni. Bohužel ale za to zřejmě platíme sklony mít Alzheimera nebo například cukrovku.

Exkurz dějinnou sexualitou prostřednictvím výtvarných děl umožňuje podívat se na historii poněkud z jiné stránky. Pokud máte pocit, že naše doba je extrémně zvrácená a sexuál­ní mravy příliš volné a nevázané, vězte, že se od předchozích dob tolik neliší.

V pravěku sloužila sexualita především k zajištění potomstva. Člověk byl tehdy mnohem blíže k přírodě, a tak mu záležitosti spojené s pohlavním stykem nepřipadaly nějak necudné nebo zvláštní – prostě byly součástí jeho života stejně jako jídlo nebo spánek.

Přirozená nahota

Přesto (nebo právě proto) byly různé sexuální symboly zachyceny v malbě na stěnách jeskyní i při výrobě figurek (zejména venuší) již ke konci starší doby kamenné (paleolitu). Malby jsou dílem lovců a sběračů, kteří ještě neznali zemědělství a nespojovali plodnost s úrodností země. Jejich sexualita byla svázána s rituály, jimiž žádali přírodní síly o plodnost, zrození, žití a znovuzrození. Nejviditelnějšími symboly jsou právě známé venuše. Z období před 32 až 11 tisíci lety jich bylo zatím nalezeno asi dvě stě.

Je zajímavé, že mnohem častěji byla zobrazována ženská postava než mužská, což nemusí souviset s nějakým matriarchálním uspořádáním společnosti. Žena byla zkrátka atraktivnějším objektem, proto se stávala inspirací erotického „uměleckého“ díla mnohem častěji než muž. Tento trend ostatně přetrval i v pozdějších dobách až dodnes. Na ilustracích si můžete prohlédnout možné rekonstrukce žen, které sloužily za předlohu při vytváření venuší. Ženské figurky mají hodně zvýrazněné druhotné pohlavní znaky (tedy ňadra), zatímco prvotní nejsou často ani naznačené.

Muži byli většinou kresleni schematicky a povšechně. Pokud mělo zobrazení sexuální motiv, pak byl pochopitelně zvýrazněn vzpřímený úd symbolizující mužskou sexuální vitalitu – princip plodnosti.

Zvrhlé nebo prostě lidské?

S nástupem civilizace přišel na svět obchod a peníze. Zrodilo se také ono pověstné „nejstarší povolání“ – prostituce. Ani starověcí lidé nepovažovali sex za nic špatného či nemravného. Rozdíl byl v tom, že už v něm neviděli jen prostředek k rozmnožování, ale plně si uvědomovali rozkoš z něj plynoucí, a proto ji také učinili předmětem obchodu.

V antice byly návštěvy nevěstince zcela běžnou záležitostí, aby muž ukojil svůj chtíč a mohl se posléze věnovat důležitějším starostem. Dobře je znám příklad pompejského nevěstince včetně oplzlých nápisů na zdi. Žena měla ve starověkém Řecku i Římě podřízené postavení, které se netýkalo jen volebního práva. Římané drželi své ženy pokud možno pod kontrolou a zapojovali je do veřejného života pouze tehdy, pokud chtěli využít jejich přitažlivost a krásu ke svým cílům. Manželka měla za úkol především vychovat děti a vštípit jim zásady společnosti, v níž vládnou muži. Zobrazování erotických i vyloženě pornografických motivů na zdech či nádobách bylo poměrně časté.

Při srovnání s dnešní dobou pramenily zásadní rozdíly v sexuálním životě především z uspořádání společnosti. V otrokářském systému bylo zcela běžné mít styk s otrokyní či otrokem. Také homosexuální praktiky byly pokládány za normální. Chlapci ve věku 12 až 18 let byli často staršími muži zaučováni umění sexu. Starověcí bohové dávali lidem svými činy popisovanými v mytologických příbězích příklad k nevázanému životu. Teprve s nástupem křesťanské církve přišla změna ve vnímání manželství i sexu. Trvalo to však hodně dlouho.

Falešná cudnost církve?

Pokud mluvíme o středověku od 6. století n. l., pak si musíme uvědomit, že naprostá většina Evropy se v té době nacházela na úrovni pravěku. Kam nepronikla římská civilizace a křesťanští misionáři, tam žily kmeny barbarů vyznávající polyteistická náboženství, jejichž vztah k sexu byl spjat s přírodou a náboženskými rituály, podobně jako v pravěku.

Nicméně s nástupem křesťanství, šířícího se od 9. století zásluhou Franské říše za Karla Velikého (vládl 768–814) po celém kontinentu, se pod vlivem (občas až nátlakem) katolické církve vztah k sexu rapidně změnil. Biskupové, kardinálové a především potulní kazatelé postupně začali hlásat přísnou mravnost, jež zakazuje pohlavní styk mimo svátost manželskou a i v manželství je povolen výhradně za účelem plození dětí, nikoliv rozkoše! Bylo skutečně těžké nepodlehnout pokušení hříchu.

V souvislosti s přísným hřímáním katolických mravokárců dnes často vnímáme středověk jako dobu přísných mravů, ctnostnou a klečící v bázni před trestem božím. Tuhle představu nám vnutilo především „prudérní“ 19. století, ale v poslední době máme především tendenci zdůrazňovat prohřešky proti tomuto řádu, které byly poměrně časté. Je potřeba si uvědomit dvě věci: za prvé přechod od starých náboženství ke křesťanství trval ve společnosti opravdu hodně dlouho, často několik staletí. To znamená, že se mnoho lidových zvyků, včetně těch sexuálních, udržovalo mezi lidmi hluboko do pozdního středověku.

Za druhé víme velmi dobře, že církevní nařízení se porušovala, protože lidská přirozenost si zkrátka nedala poručit. Porušovali je i sami kněží, jak o tom svědčí mnohé listiny a záznamy soudních procesů, což vedlo k obecnému úpadku církve a nutným reformám. Pro obyčejné lidi pak byla církev pouze „úředníkem“ (řečeno dnešní terminologií) ve vztahu mezi nimi a Bohem. A úředníky jsme přece zvyklí obcházet. Bůh o žádné pohlavní zdrženlivosti nic neříká, takže církevní nařízení je třeba brát s určitou rezervou.

Nicméně bychom neměli zase upadnout do opačné představy, že by snad byly mravy natolik volné jako třeba ve starověku nebo dnes. Církevní nařízení nevázaný sexuální život pranýřovala a tím do značné míry omezovala. Příslušníci náboženských řádů se oddávali službě Bohu a přes jisté prohřešky jednotlivců brali své poslání většinou velmi vážně. Také obyčejní lidé, kteří již naplno přijali křesťanství, si obvykle vážili slibu manželské věrnosti. 

V roce 1503 se u pobřeží Ománu potopila portugalská loď Esmeralda, která byla součástí flotily slavného mořeplavce a objevitele Vasco da Gamy. Do dnešní doby z původní lodi mnoho nezbylo.

Přesto byl vrak v roce 2013 objeven, jako vůbec nejstarší loď z napínavého Věku zámořských objevů. Od té doby ho zkoumají odborníci, kteří v něm hledají artefakty staré pět století.

TIP: Vědci objevili lidské pozůstatky ve slavném vraku z Antikythéry

Nedávno ve vraku objevili velice vzácný navigační nástroj, zřejmě zatím nejstarší dochovaný astroláb používaný pro navigaci na moři. 17,5 cm velký astroláb tvaru disku ze slitiny mědi je sice poškozený, stále je na něm ale zřetelný erb Portugalska a osobní znak tehdejšího portugalského krále Dona Manuela I.

Jupiter představuje typického zástupce celé třídy planet, tzv. plynných obrů. V naší Sluneční soustavě k nim patří ještě Saturn, Uran a Neptun. Vnitřní stavba zmíněných těles není zcela zřejmá, ale určitě zahrnuje vrstvy především vodíku a helia, z nichž některé vykazují v důsledku působení vysokých teplot a tlaků bizarní vlastnosti – například se chovají jako kovy. Atmosféry těchto planet opět sestávají převážně z vodíku a helia, ovšem s významnými příměsmi dalších, těžších prvků i složitějších sloučenin, které dodávají plynným obrům barevné odstíny.

TIP: Proč se Velká rudá skvrna zmenšuje?

Atmosféry těchto planet jsou nesmírně dynamické a v mnohém připomínají plynný obal Země – najdeme v nich obdobu přetrvávajících větrů (pasátů), tropických cyklon (hurikánů a tajfunů), či dokonce bouří. Tyto struktury se obvykle vyznačují plynnými masami s jinými teplotami a také s jiným chemickým složením. Proto v atmosférách velkých planet identifikujeme barevné pásy či skvrny. Některé z těchto útvarů existují dlouhodobě – například pásová struktura. Téměř neměnné pásy nacházíme v atmosférách všech obřích planet. 

Naproti tomu bouřlivé formy oblačných jevů mají podstatně kratší trvanlivost a často se mění přímo před očima. Jedinou výjimku představuje Velká rudá skvrna na Jupiteru, která existuje již víc než čtyři století. I ona však prodělává neustálé změny.