Dopravní letadla patří k největším symbolům technického pokroku lidstva 20. století. Od letounů z latěk, drátů a plátna pro pár cestujících se rychle proměnila ve velkokapacitní stroje.

Létání po francouzsku

Dvoumotorové francouzské letadlo vyvinuté v posledním roce první světové války jako těžký bombardér mohlo nést až 1 000 kg bomb. Ještě v době jeho testování válka skončila a stroj byl přestavěn na dopravní. V atmosféře vyhládlé, ale konečně i mírem ovládané Evropy slavila továrna bratří Farmanů s „Goliáši“ obchodní a provozní úspěch. Kapacita 12 cestujících byla v té době nepředstavitelné číslo, neboť většina společností začínala s dopravou jedné maximálně dvou osob. Na svůj první civilní let se Farman F-60 vydal v únoru 1919 z Paříže do Londýna. Protože v Británii tehdy ještě nebylo civilní létání povoleno, cestovali v něm pouze vojáci.

Trup byl rozdělen na dva salony. Vepředu, v bohatě prosklené přídi, seděli čtyři cestující, za nimi, ve vyvýšeném otevřeném prostoru pilot s mechanikem, kolem kterých se procházelo do zadního salonu pro osm pasažérů. Letoun dokázal vystoupat do úctyhodných pěti kilometrů, ale rychlost tohoto jinak dobře ovladatelného stroje nepřesahovala 120 km/h, a tak byl při silnějšímu protivětru pomalejší než rychlík. V roce 1924 zakoupilo Československo licenci na výrobu osmi kusů Farmanů F-62, které byly po čtyřech vyrobeny v továrnách Avie a Letov. Přestože tehdy již šlo o zastaralé stroje, u ČSA (Československých státních aerolinií) a ČLS (Československé letecké společnosti) úspěšně létaly až do roku 1932.

Osmiletý Mohammad Kalleem nechodí do školy, aby nemusel čelit šikaně ostatních dětí. Najíst a napít se dokáže jen s velkými obtížemi a také ostatní obyčejné úkony mu dělají problémy. Narodil se totiž s dosud nepopsanou vadou, při které se mu neustále zvětšují ruce. Každá jeho horní končetina váží 8 kg! „Když jsem chodil do školy, děti často říkaly: Pojďme zbít toho kluka s velkýma rukama. Někteří mě pak skutečně bili,“ říká smutně Mohammad.

Podle jistého lékaře z Dillí se možná jedná o lymfangiom neboli zmnožené, zvětšující se lymfatické cévy, případně o vývojovou vadu růstu orgánů zvanou hamarcie. Obě nemoci lze léčit, rodiče chlapce však nemají dostatek peněz. Přesto doufají, že se pomoc najde.

A jak se k léčbě a možné operaci staví sám Mohammad? „Nemám s operací problém, pokud ji doktoři provedou bez injekce. Malá operace by byla v pořádku.“ Většího zákroku se ovšem obává: nelíbí se mu představa, že by dostal anestezii a následně by mu někdo „řezal“ do rukou. Než však začne jakákoliv cílená léčba, musí chlapec absolvovat speciální vyšetření kvůli stanovení přesnější diagnózy.

Vždy jde o peníze, i ve vývoji kosmických technologií. Holding Virgin Group uspěl ve vyjednávání se Saúdskou Arábií a před pár dny podepsal smlouvu o investicích v hodnotě 1 miliardy dolarů (asi 22 miliard Kč) se saúdskoarabským fondem Public Investment Fund (PIF).

Přestože jde zatím jen o nezávazné memorandum, pokud se jej podaří naplnit, mohla by tato „ropná“ investice významně urychlit stávající plány Virgin Group na lety s lidskou posádkou a na služby spojené s malými satelity.

Ropné investice

Zmíněné investice by také měly podpořit vývoj dalších technologií, včetně komerčních nadzvukových letů a kosmického zábavního průmyslu v Saúdské Arábii.

TIP: Budoucnost Virgin Galactic: Plán komerčních letů pokračuje

Podle zakladatele Virgin Group Richarda Bransona zbývají už jen pouhé měsíce do chvíle, kdy společnost Virgin Galactic dostane první lidi do kosmického prostoru a společnost Virgin Orbit rozmístí první satelity na oběžné dráze. Investice ze Saúdské Arábie tak podle Bransona zásadně urychlí vývoj dalších technologií a jejich zavádění do praxe.

Mločík Jacksonův je malý a velmi pěkně zbarvený obojživelník, který obývá tropické vlhké lesy v horách Guatemaly. Mnozí lidé se ale strachovali o jeho osud, protože ho od roku 1975 nikdo neviděl.

Jak to ale v podobných případech bývá, malá zvířata obtížně dostupných tropických lesů mohou dlouho unikat pozornosti. Potvrdilo se to i tentokrát. Vědci v Guatemale ke své velké radosti nedávno opět nalezli tohoto mločíka, jak spokojeně žije v horském pralese. Již řadu let ho intenzivně hledali a nakonec se jim to povedlo.

TIP: Obří ostrovní strašilky, považované za vyhynulé, stále žijí

Shodou okolností byl mločík Jacksonův před pár měsíci zařazen na seznam programu „Hledání ztracených druhů“, který zahrnuje 25 nejvíce žádaných druhů, které odborníci v dnešní době pohřešují. Mločíka si teď mohou zase vyškrtnout. 

Oheň nepochybně představuje jednu z nejstarších zbraní vůbec. Po staletí se používal k lovu i boji, ale až ve 20. století se objevily skutečně moderně řešené zbraně založené na jeho využití.

V první světové válce se rozsáhle uplatnily plamenomety, tedy prostředky, jež pod tlakem vystřikovaly kapalnou zápalnou směs. Avšak plamenomety ukazované ve filmech většinou bývají repliky užívající plyn, a proto disponující velmi krátkým dosahem, kdežto opravdové armádní plamenomety s kapalinou mají dosah v desítkách metrů.

Image

Čtěte také

Zakázané zbraně: Smrt, kterou smlouvy nedovolují (1)

Smrtící fosfor

Jako první tyto prostředky použili Němci a nejprve se kvůli tomu dočkali odsouzení od států Dohody, podle nichž se jednotky s plamenomety skládaly z odsouzených zločinců. Byl to samozřejmě nesmysl, avšak propaganda zafungovala a Němce s plamenomety většinou vojáci Dohody nebrali (mimo jiné i kvůli samotné zbrani) do zajetí. Avšak záhy se tyto prostředky objevily i na druhé straně. Vedlejším produktem snahy vyvinout efektivnější zápalné směsi se stal napalm, v podstatě zhuštěný benzin, jehož některé podoby se vzněcují samy při pouhém styku se vzduchem.

Tuto vlastnost ale nejvíce projevuje bílý fosfor, jenž se používá také jako osvětlovací prostředek. Obdobné efekty a účely mají i mnohé jiné chemické sloučeniny (často na bázi kovů, mimo jiné hořčíku a hliníku), které mohou vyvíjet teploty někdy i několika tisíc stupňů Celsia a běžně dostupnými způsoby se nedají uhasit. Ty nejúčinnější patří mezi organokovové sloučeniny a jako zástupce lze jmenovat trietylaluminium. Válkou, která se zapsala do historie jako ta s nejrozsáhlejším uplatněním zápalných zbraní, je nepochybně ta ve Vietnamu, což pak vedlo ke snahám tuto kategorii zbraní aspoň trochu omezit.

Zákaz na papíře

Klasické „tlakové“ plamenomety se však již v současnosti užívají jen výjimečně, protože mají omezený dosah a mohou ohrozit i své uživatele. Na jejich místo nastoupily takzvané reaktivní plamenomety, zpravidla jednorázově použitelné bezzákluzové modely (nejčastěji deriváty ručních protitankových zbraní), jež vystřelují zápalné granáty. V roce 1983 ale začala platit Úmluva o některých konvenčních zbraních, které mohou působit nadměrné utrpení. Její III. protokol zakazuje užívat zápalné bojové prostředky proti civilním, případně proti vojenským cílům způsobem, který by ohrožoval civilisty.

Každopádně ale definuje zápalné zbraně způsobem, jenž trochu připomíná onu formulaci o otravných střelách z Haagu. Dle protokolu se totiž jedná pouze o ty, u kterých je zápalný účinek primární, a tudíž se netýká například kouřových a osvětlovacích střel. Munice s bílým fosforem se tedy dosud často uplatňuje, a to leckdy i s evidentním (ačkoli otevřeně nepřiznaným) úmyslem zapalovat.

Nesmrtelný napalm

Řada debat se týká takzvaných termobarických (nebo také palivo-vzdušných) zbraní, které jsou založené na explozi velkého oblaku aerosolové výbušniny a mívají i silné zápalné účinky. Podle mocností, které je dnes používají (zejména USA a Rusko), se ale jedná primárně o výbušné prostředky, které tedy protokolu oné smlouvy nepodléhají.

Proti ryze vojenským cílům se zápalné zbraně užívat smějí a občas k tomu dochází. Například americké síly během invaze do Iráku v roce 2003 použily proti irácké armádě směs příbuznou napalmu, avšak z oficiálních prohlášení vyplývala úporná snaha popírat, že by skutečně šlo o kontroverzní napalm.

Inženýři Ripper Group z australského Nového Jižního Walesu spojili síly s místními záchranáři surfařů a vyvíjejí unikátní drony Shark Spotter, které budou nepřetržitě hlídkovat a zachraňovat plavce před žraloky.

Jejich předchůdci, drony Little Ripper, už mají nalétáno ve službě mnoho hodin. Pomáhají lidem v nesnázích, ať už v moři anebo na pláži. V případě potřeby shazují záchranné vybavení, jako jsou nafukovací vesty, píšťalky nebo elektromagnetická zařízení pro odpuzování žraloků.

TIP: Jak na žraloky? Austrálie nasazuje pokročilé sonary a drony

Drony Shark Spotter budou vybaveny přístroji a algoritmy, které jim umožní automaticky pátrat po žralocích v blízkosti surfařů. Až bude jejich vývoj dokončen, tak budou samy vyhodnocovat záběry kamer v reálném čase a reagovat na přítomnost nebezpečného žraloka. Útoky žraloků na lidi jsou sice vzácné, ale plavci a surfaři se teď každopádně budou cítit bezpečněji.

TIP: Pokřivený svět map: Jak velká by byla Česká republika na rovníku?

Pevnina na naší planetě tvoří jen necelou třetinu jejího povrchu. Jak by ale Země vypadala ve srovnání s ostatními tělesy Sluneční soustavy? Odpověď na tuto otázku nabízí poněkud neobvykle pojatá mapa Randalla Munroa. Kromě planet, které disponují pevným povrchem, nabízí Randallovo srovnání zajímavý pohled i na další tělesa Sluneční soustavy – měsíce, planetky a komety.

Po staletí si lidé dopřávají aperitivy před jídlem. Sklenička alkoholu zvýší hlad a připraví tělo na vydatnou hostinu. Průzkumy ukazují, že po třech skleničkách vína lidé během následujících 24 hodin zkonzumují o zhruba 6 300 kalorií více, než kolik by snědli, kdyby alkohol nepili. Tento paradox, kdy jsou lidé nutkáni spořádat vysoce kalorické jídlo po konzumaci alkoholu, který je sám vysoce kalorický, vysvětluje studie londýnských vědců.

TIP: Kukuřičné vločky měly snížit sexuální choutky a bránit masturbaci

Při výzkumu prováděném na myších vědci identifikovali typ mozkových buněk, jež se aktivují v přítomnosti alkoholu – a jde o stejné mozkové buňky, které jsou aktivní, když tělo hladoví. Mozek tak vysílá signál, že je čas na pořádnou hostinu. Když ale vědci u myší zablokovali buňky, jež se konzumací alkoholu aktivovaly, žádné přejídání se ani pod vlivem etanolu nekonalo. Vědci uvádějí, že stejný mechanismus jako u myší patrně funguje i v lidském mozku.

Erupce supervulkánu vyvrhne do vzduchu tisíce kubických kilometrů prachu, plynů a dalších částic, a má proto potenciál ovlivnit život na celé Zemi. Zatím takových obřích sopek známe na naší planetě dvacet a jedna z „nejaktivnějších“ leží právě pod americkým národním parkem Yellowstone: Jen během letošního července tam podpovrchové magma vyvolalo 878 drobných zemětřesení.

Proto se neustále pracuje na plánech, jak se vypořádat s případnou erupcí, nebo jak dokonce zajistit, aby se vulkán nikdy skutečně neprobudil. Do hledání řešení se zapojila i NASA, podle níž ohrozí supervulkány život na Zemi daleko pravděpodobněji než asteroidy. 

Jak uhasit sopku?

Drobná zemětřesení, deformace povrchu, gejzíry a podobné jevy ve skutečnosti pouze přirozeně provázejí přítomnost magmatu pod zemí. Nic nenaznačuje, že by měla sopka v nejbližší době vybuchnout. Skrz gejzíry a občasné úniky lávy nad povrch se zbavuje 60–70 % tepla, jehož objem odpovídá produkci šesti uhelných elektráren. Zbytek se však střádá pod povrchem. V současnosti nemáme prostředky ani technologii, abychom popsaný proces ovlivnili. Tým NASA v čele s Brianem Wilcoxem ovšem přišel s řešením bez ohledu na aktuální limity techniky. 

Wilcox se rozhodl vsadit na vodu: Pokud bychom navrtali tunel k magmatické kapse, mohli bychom její obsah tekutinou postupně zchladit. Problém tkví v tom, že by bylo potřeba vrtat přibližně do hloubky 10 km, tedy na hranici možností současných technologií. Především by ovšem podobná operace vyžadovala neuvěřitelné množství vody. Chyba při chlazení by navíc mohla erupci naopak vyvolat, a dokonce zhoršit její následky – podobně jako tomu bylo v roce 2010 v případě islandské sopky Eyjafjallajökull, jejíž probuzení urychlila voda z tajícího ledovce. 

Chráněná elektrárna

Další možností je vybudovat v okolí magmatické kapsy potrubí, jímž by cirkulovala voda a vracela by se k povrchu zahřátá na 350 °C. Náklady by sice v přepočtu dosáhly odhadem 75 miliard korun, ale na základech prvotního zařízení by posléze mohla vzniknout tepelná elektrárna produkující velmi levnou energii. Magma by se navíc opět postupně ochlazovalo, a snižovala by se tak pravděpodobnost, že se supervulkán probudí. 

TIP: Yellowstonský supervulkán: Ještě větší hrozba

Háček – kromě výstavby v národním parku – spočívá v samotném hloubení tunelů, které by nemohly vést přímo nad magmatickou kapsou. „Pokud bychom se prokopali k rezervoáru shora, mohli bychom narušit jeho strop a vyvolat erupci,“ vysvětluje Wilcox. Na nebezpečnost postupu poukazují i jiní experti. Proti podobným plánům je například italský vulkanolog Luca De Siena, který monitoruje dřímající supervulkán pod Neapolí: „Abyste mohli bezpečně vrtat, musíte mít dokonalý obraz magmatu pod povrchem, to je však problém. Za současného stavu vědění bych se do takové operace rozhodně nepouštěl.“ 

Rozdíl mezi šantánem a nevěstincem tvořila za první republiky jen velice tenká hranice. Tu hranici většinou představovaly jedny dveře kryté závěsem z rudého sametu, který rozděloval budovu na poloviny. Zatímco v přední části se vesele tančilo a ukazovaly se nožky, v zadních pokojích se o to veseleji souložilo a ukazovalo se úplně všechno.

Prostituce za první republiky

Říkali jim různě, kurvice, anka s čárkou, cajdrnožka, kočinda. Zaznamenány jsou i případy osobnějších oslovení, jako „moje chlupatá kapustička“. Dámy se možná smály, ale náš zákazník, náš pán. A u cajdrnožek z nejluxusnějšího pražského nevěstince na rohu ulic Josefovské a Rabínské to platilo dvojnásob. Aby ne, když tu holka stála dvacetinásobek toho, co se platilo za pouliční animírky.

Život to nebyl špatný. Luxusní prostitutka v salónu, když se umí ohánět, si může s klidem vydělat více, než univerzitní profesor. Svým zapálením pro věc v kombinaci s precizní technikou provedení si dokázala vydobýt mezi návštěvníky nevěstince Leopolda Frýdmana velkou popularitu. A to navzdory jedné velké nevýhodě, byla příliš hubená. Její kolegyně vážící běžně přes sto kilo a pyšnící se rozložitými matronovitými prsy si z ní často utahovaly. I to ovšem patřilo ke konkurenci, která mezi amazonkami veselosti často panovala.

Před policií opatrně…

Na ulici, kde svou kariéru cajdrnožky začínala, byly poměry daleko horší. Prostitutky měly zakázáno své zákazníky lovit oficiálně. Nesměly se svůdně oblíkat, výrazně líčit, ani na své potenciální kunšafty pokřikovat. Musely se chovat nenápadně, neboť policie jim šla neustále po krku. Mnohé z pouličních zběhlic si pomáhaly při shánění kšeftů různými srdcervoucími historkami o ztracených klíčích, nebo přísném otci, který je vyhodil z domu. Ačkoliv podobné historky od žen, které už dávno překročily čtyřicítku, ve dvou případech dokonce i šedesátku, zněly dost podivně. Některé se proto pro větší autentičnost začaly uchylovat k ukazování svých předností za oknem svých domů.

Policie sajtky relativně tolerovala, samozřejmě pouze při dodržováním jistých pravidel. Povinná registrace na úřadech byla jednou z nich. Po válce bylo v Praze registrovaných asi dva tisíce prostitutek a dvacet nevěstinců. Podle neoficiálních odhadů jich však mohlo nelegálně fungovat dvakrát více.

Do nevěstince za prací

Třeba v podniku U Červeného páva byl slavný skladatel Gustav Mahler pravidelným hostem. A to nejen kvůli milostnému sbližování. Chodil tam komponovat ty svoje slavné symfonie. Seděl celé hodiny v jejich japonském pokoji a pochvaloval jsi, jak ho tam jiní neruší. A nebyl jediný.  Do nevěstinců chodili za společností také další velikáni české kulturní scény, od Fráni Šrámka přes Jana Nerudu až po Egona Kische.

TIP: Pouliční láska na prodej: Zlatá éra českých nevěstinců

Navzdory ptačímu názvu, vážení pánové chodili k Pávovi lovit kamzíky. A to ne jen tak ledajací pánové, ale ti nejvyšší státníci. Třeba kancléř Otto von Bismarck měl kamzíky velice rád. Prý s nimi dosahoval těch nejvyšších vrcholů. Za jedním zlatovlasým kamzíkem tam chodil také následník rakousko-uherského trůnu František Ferdinand d’Este.

Mnohé zákaznice se dokonce staly slavnými. Jména právě jako Černá Mary, Tonka Myš fórová nebo Studentská Líza se objevily právě v dílech oněch výše zmíněných pánů. O Tonce Šibenice dokonce pan Kisch napsal povídku, ve které splní Tonka poslední přání odsouzence a stráví s ním noc před popravou.