„Soudruhu majore, tohle jsem našel u latríny,“ hlásil se voják u inženýra Alekseje Isajeva a podával mu zmačkanou knihu. Slovo GEHEIM v záhlaví si přitom správně přeložil jako TAJNÉ. Isajev, konstruktér raketových motorů, si přečetl název Über einen Raketenantrieb Für Fernbomber a poděkoval. Hned mu bylo jasné, že drží v ruce jeden z klíčových dokumentů, po kterých pátrali – návrh na kosmický bombardér.

Jakmile oddíly Rudé armády obsadily začátkem května 1945 raketovou výzkumnou stanici Peenemünde, přijeli tam odborníci, aby hledali nové německé zbraně. Pátrali po nich i na dalších místech Německa. Obdobné specializované oddíly vědců a inženýrů měli rovněž Američané a Britové.

Plán na nadzvukový raketový bombardér dokončili rakouský konstruktér Eugen Sänger a jeho přítelkyně Irena Bredtová o rok dříve. Navrhli dvoustupňový stroj, vystřelovaný z tříkilometrové kolejnice, který by se skokem po balistické dráze s vrcholem okolo 150 km dostal nad jakýkoliv cíl na Zemi a po shození bomby by se vrátil zpět. Měl být dlouhý 25 m, s rozpětím křídel 15 m, prázdnou váhou 10 t, včetně paliva 30 t, a dosahovat rychlosti až 22 100 km/h, přičemž bomba mohla vážit 4 t. Po dosažení výšky 145 km se měl odrážet od vrchních částí atmosféry jako žabka k cíli vzdálenému až 12 000 km. Němci tomuto kosmickému bombardéru říkali také Silbervogel čili Stříbrný pták (více v Tajemství vesmíru 11/2014).

Nalezená studie putovala spolu s ostatními do Moskvy. Po podrobném pročtení a zhodnocení Rusové užasli. V Reaktivním výzkumném ústavu dokončili kapalinový raketový motor s tahem 1,5 t, zatímco Wernher von Braun postavil pro svou raketu A4/V2 motor o tahu 30 t. A Sänger počítal se 100 t.

Projekt RaBo neboli RaketenBomber se nakonec dostal i do Kremlu na stůl Josifa Stalina. Sovětského vůdce představa bombardovacího kosmoplánu fascinovala. Kdo by mohl pro takový stroj vypracovat teoretické předpoklady? Nejspíš profesor Mstislav Keldyš. Pětatřicetiletý talentovaný matematik se osvědčil už na jiných praktických úkolech. A v té době sám upozornil na význam raket, především jako dodatečného pohonu pro letadla, neboť v nich viděl budoucnost leteckých sil. Ministerstvo leteckého průmyslu kvůli tomu dokonce 29. listopadu 1946 znovu založilo Vědecko-výzkumný ústav č. 1 (NII-1) a svěřilo Keldyšovi jeho vedení.

Stalin nařídil: „Přiveďte ho!“

V pátek 4. dubna 1947 se konala u Stalina v Kremlu porada nad Sängerovým projektem a Keldyšovým hodnocením. Sovětského vůdce kosmický bombardér stále fascinoval. Možná, že by jeho stavbu nejlíp vysvětlil sám rakousko-německý konstruktér. „Kde je Sänger? Musíte ho najít!“ nařídil proto Stalin generálu Ivanu Serovovi, náčelníkovi specializované kontrarozvědky Smerš. Diktátorův syn generál letectva Vasilij Stalin usoudil, že by se vyznamenal, kdyby Sängera otci přivedl. Proto se k tomuto úkolu sám přihlásil a nechal si jako specialistu přidělit podplukovníka profesora Grigorije Tokajeva z Žukovského vojenské letecké inženýrské akademie.

Kontrarozvědka Smerš zjistila, že projektant bombardovacího raketoplánu už pracuje u Francouzů. Jejich tajná služba ho přitom chránila tak bedlivě, že únos nepřipadal v úvahu. Tato zpráva Stalina rozčílila: „Já jsem hlavním vítězem nad Německem, ale raketové a atomové specialisty nám vyfoukli západní Spojenci!“ Tokajev se chtěl rehabilitovat, proto poslal do Moskvy ideový návrh na raketu TT1. Třístupňový nosič na tekuté palivo – podle mínění britského odborníka Kennetha W. Gatlanda silně ovlivněný Sängerovými představami – měl dopravovat výbušniny na tisícikilometrové vzdálenosti, stejně jako družice na dráhu okolo Země. Ovšem čekání na zprávu z Kremlu, jak Stalin jeho projekt přijal, Tokajeva znejistilo. Potom se náhodou dověděl, že ho má Smerš zatknout: 3. listopadu 1947 proto přešli s manželkou a dcerou do britského sektoru Berlína, kde požádali o azyl. Britové jim ho s radostí udělili – podplukovník měl přehled o tom, jaká německá vědecká tajemství Sověti získali.

Keldyšův tým dokončil studii Sängerova projektu v listopadu 1946. Některé jeho parametry přitom zdokonalil: Zatímco rakouský inženýr počítal s motory na zádi, moskevští specialisté posadili dva náporové motory na konce křídel. Ostatní charakteristiky zůstaly víceméně shodné. Sovětští odborníci však dospěli k závěru, že naděje na brzké postavení kosmického bombardéru neexistuje. Úroveň techniky nemohla konstruktérům poskytnout odpovídající materiály, přesto tento výzkum usnadnil vývoj některých bojových raket.

Rakušané nemají zájem

Eugen Sänger se narodil 22. září 1905 v Přísečnici u Chomutova v Čechách. Na vídeňské univerzitě pracoval jako asistent. Když si přečetl knihu Hermanna Obertha Raketou do meziplanetárního prostoru, doslova pro dané téma zahořel. Zabýval se problémy kapalinových raketových motorů a na podzim 1933 odzkoušel ve své laboratoři několik motorů vlastní výroby.

Studii o raketovém letu chtěl obhájit jako doktorskou dizertaci. Na radu svého profesora se však nakonec tohoto úmyslu vzdal a v roce 1933 získal titul za jinou práci. Původní dizertaci vydal o tři roky později v knižní podobě pod názvem Technika raketového letu. Uvedl ji slovy: „Tato studie se skládá z čistě teoretického, kritického srovnání různých možností proniknutí do kosmického prostoru, určuje nejracionálnější a nejspolehlivější metodu (létající lodička – družicová stanice – kosmická loď) a rozpracovává konečnou teorii této metody.“

Po dokončení projektu raketového letadla požádal Sänger rakouské ministerstvo obrany o finanční dotaci. Avšak 3. února 1934 zmíněná instituce jakoukoliv pomoc odmítla s odůvodněním, že taková myšlenka není proveditelná a jde jen o fantazii. Konstruktér si uvědomil, že musí své návrhy směrovat do Berlína, který horečně zbrojil. Pokračoval v experimentech ve své univerzitní laboratoři a v prosinci 1934 uveřejnil studii o nových možnostech raketových letů. Jenže jakmile se o ní dověděl děkan fakulty, okamžitě všechny pokusy zakázal. Na jaře následujícího roku rozebírali Sängerovu práci nadšenci v Guggenheimově letecké laboratoři Kalifornského vysokého učení technického. Stala se jedním z podnětů k zahájení jejich vlastního výzkumu.

Laboratoř v Trauenu

Sängerova článku si všimli také důstojníci německého vojenského letectva. V únoru 1936 mu nabídli, aby vybudoval raketovou laboratoř v Trauenu u Hannoveru. S radostí přijal. Největší pozornost věnoval konstrukci náporových motorů pro letadla. Spolu s ním tam pracovalo na osmdesát lidí, většinou s vysokoškolskými tituly – víc raketových specialistů soustředil pouze von Braun v Peenemünde, kde vedl vývoj dálkových balistických raket.

Začátkem roku 1940 navštívil Trauen s několika spolupracovníky právě von Braun. Myšlenka kosmického raketoplánu jako bombardéru se mu líbila. Definitivní verzi studie suborbitálního raketového bombardéru RaBo takřka na 400 stránkách předložil Sänger svým nadřízeným v srpnu 1944. Pro potřeby odborníků ji vytiskli ve stokusovém nákladu. Němci plán schválili a přesunuli další práce do laboratoří v horách poblíž rakouského Loferu. V tomto izolovaném středisku se pak odborníci zabývali různými bizarními projekty, například zvukovým dělem, větrným kanonem či elektromagnetickou železnicí. Rovněž projektovali mezikontinentální raketu A9/A10, určenou k bombardování východního pobřeží USA. 

Koncem války obsadili ústav v Trauenu britští vojáci, Američané ho od nich převzali 15. května a hned začali s výslechy. Do konce listopadu mluvili se Sängerem pětadvacetkrát. Potom ho propustili.

Návrat k fotonovému hvězdoletu

V červnu 1946 odjeli Sänger, Bredtová a několik dalších kolegů do Châtillonu nedaleko Paříže. Bývalý šéf výzkumu německé Luftwaffe Walter Georgi jim tam s pomocí svých vlivných přátel zajistil zaměstnání. Zůstali tedy v Evropě a pod ochranou tajné služby, aby se nedostali do sovětských rukou. Francouzi je využili jako poradce při vývoji bojových raket a raketových motorů. 

Sänger a Bredtová se vzali v roce 1951. Už v roce 1950 zvolili profesora Sängera prvním prezidentem Mezinárodní astronautické federace (IAF). Vrátil se i k myšlence, kterou se poprvé zabýval již v roce 1929 – k fotonovému hvězdoletu. Na základě Einsteinovy teorie relativity předpokládal přímou přeměnu hmoty v energii. Touto reakcí, anihilací, by ze spalované hmoty vznikalo světelné záření, jehož částice – fotony – by se uvolňovaly a vytvářely tah. Raketa poháněná tahem fotonů by mohla letět až rychlostí světla, tedy 300 000 km/s.

V srpnu 1954 dovolili Spojenci Němcům obnovit letecký výzkum. Spolková vláda požádala Sängera, aby ve Stuttgartu založil ústav pro studium reaktivního pohonu. Konstruktér vynakládal mnoho energie, aby se i západní Evropa začlenila do výzkumu vesmíru a aby se velké projekty uskutečňovaly v mezinárodní spolupráci. Na přelomu 50. a 60. let působil spolu s dalšími německými kolegy v Egyptě – stavěli tam bojové rakety krátkého a středního doletu. Když však izraelská tajná služba Mossad začala v roce 1962 v rámci operace Damocles těmto specialistům posílat dopisové bomby a po některých i střílet, Němci se raději stáhli.

V roce 1961 se západoněmecká letecká firma Messerschmitt-Bölkow-Blohm (MBB) vrátila k myšlence kosmického kluzáku a chtěla ho s využitím nové techniky postavit. Sänger navrhl jeho zdokonalenou verzi – stroj o hmotnosti 200 t by se dostal do vzduchu díky katapultu a pomocí kyslíko-vodíkového motoru by dopravil na oběžnou dráhu družici vážící 3 t. Studii o 32 stranách dokončil projektant posledního rána svého života. Profesor Sänger zemřel náhle při přednášce na Technické univerzitě v Západním Berlíně 10. února 1964. Bylo mu pouhých 59 let. Jeho manželka ho přežila o 19 roků. Firma MBB rozpracovávala jeho ideu ještě dalších pět let, poté vývoj vzdala.

Svým vzděláním, vědeckým přístupem a činností patřil Sänger k teoretikům první generace. Pro technickou preciznost jeho myšlenek jej však můžeme přiřadit k teoretikům generace druhé. Své mladší kolegy ovšem bezprostředně ovlivnil řadou originálních nápadů.

Tzv. selfies, čili autoportréty pořízené z ruky mobilním telefonem či fotoaparátem a následně obvykle umisťované na sociální sítě, jsou nesmírně populární. Svědčí o tom i odhady společnosti Google z letošního února, podle nichž uživatelé operačního systému Android pořídili asi 93 milionů „selfíček“ za den. Také vědci už zmíněný fenomén prozkoumali z několika úhlů. 

Jen vlastní snímky a úhel 15°

Například badatelé z mnichovské Ludwig-Maximilians-Universität zjistili, že si většina lidí přeje, aby bylo selfies na sociálních sítích méně – ovšem těch cizích. Pokud jde o počty vlastních záběrů, jsou spokojeni. Odborníci zavedli pro uvedený fakt dokonce speciální termín „selfie paradox“. Podle výzkumnice Sarah Diefenbachové jsme jednoduše ke snímkům ostatních mnohem kritičtější a máme tendenci je považovat za projevy narcismu, zatímco u těch svých býváme výrazně shovívavější.

TIP: Jak zabít vlnu populárních „selfies“? Co třeba pomocí „selfdies“?

Vědci z Otto-Friedrich-Universität v německém Bambergu zase zkoumali, jaká selfíčka na nás působí nejlépe. Celkem 172 účastníkům experimentu ukázali 3D snímky obličejů z různých úhlů a požádali je, aby zhodnotili atraktivitu jejich protagonistů. Dobrovolníci přitom nejlépe vnímali záběry, při nichž byl fotoaparát vpravo od obličeje v úhlu asi 15° a objekt snímal lehce z nadhledu. Zmíněnou techniku ovládá například americká hvězdička Selena Gomezová – s téměř 130 miliony odběratelů nejsledovanější osobnost Instagramu. 

Úmluva o některých konvenčních zbraních (1983) obsahuje II. protokol, ve kterém se omezuje použití min, pastí a dalších nástražných zbraní. Společně s takzvanou Ottawskou smlouvou, uzavřenou v roce 1997, se jedná o hlavní smluvní zákaz zbraní, jež jsou obecně zřejmě nejvíc odsuzované, a sice nášlapných protipěchotních min. Ty zaznamenaly velký rozmach za druhé světové války (v níž se rozsáhle užívaly rovněž výbušné systémy protitankové) a posléze v celé řadě konfliktů ve třetím světě během studené války.

Image

Čtěte také

Zakázané zbraně: Smrt, kterou smlouvy nedovolují (1)

Nenápadná smrt

Protipěchotní nástrahy obvykle mívají tlakový nebo kontaktní zapalovač, který přivádí k výbuchu náplň, jež bývá obvykle poměrně malá, ale to není nikterak na závadu, spíše naopak. Bez ohledu na to, zda je primární účinek trhavý (za pomoci tlakové vlny) nebo tříštivý (tedy produkování střepin), většina protipěchotních min nemá oběti zabít, nýbrž jim spíše způsobit těžké zranění, zpravidla na nohou, břiše či genitáliích. Platí zde extrémně krutá vojenská logika, podle které smrt vojáka připravuje protivníka jen o jednoho muže, zatímco těžké zranění prakticky vyřazuje z boje další muže, kteří se o zraněného starají.

Protipěchotní výbušné systémy, obvykle velmi jednoduché a levné, se dají vyrábět v obrovských počtech. Pokud se uplatní efektivní metoda pokládání (mimo jiné minování prostřednictvím vozidel nebo vrtulníků, nebo dálkové minování speciálními granáty či raketami), lze za velice krátkou dobu umístit tisíce min do velmi rozsáhlých oblastí. Výsledkem je, že v mnoha státech Afriky, Asie, ale i Evropy (zejména na Balkáně) dosud leží miliony těchto zbraní jako pozůstatek konfliktů, jež tam zuřily během studené války i po ní. Zejména v Africe takovéto zapomenuté nástrahy každý den zabíjejí nebo zmrzačují desítky nevinných lidí.

Korejská výjimka

Zmíněný II. protokol užívání protipěchotních min omezil, kdežto Ottawská smlouva zcela zakazuje, jejich produkci, skladování a pokládání. Dosud se k ní ovšem nepřipojily více než tři desítky zemí včetně USA, Ruska a Číny, takže její praktická efektivita je trochu pochybná, ale symbolický význam zcela jistě existuje. Vyspělé vojenské mocnosti zdůvodňují absenci svých podpisů rovněž tím, že se moderní nástrahy dají i na dálku spolehlivě deaktivovat, takže neznamenají takové nebezpečí. USA v roce 2014 prohlásily, že se protipěchotních min vzdávají s výjimkou těch na Korejském poloostrově.

Proti smlouvě jako takové však znějí i obecnější argumenty, například tvrzení, že nášlapné miny jsou striktně obranné zbraně, jež mohou odrazovat případné agresory, a tudíž mohou významně snižovat riziko války. Dá se skutečně soudit, že ohromný počet min, který se nalézá kupříkladu v demilitarizované zóně mezi oběma Korejemi, by pro případnou agresi KLDR znamenal velmi zásadní překážku. To vše však samozřejmě nezmenšuje nebezpečí, jež reprezentují už položené miliony výbušných zařízení v zemích třetího světa, kde ohrožují civilisty.

Řada států i nestátních subjektů tedy vyvíjí velkou snahu při jejich likvidování. Problém spočívá v tom, že ačkoli existují vysoce efektivní prostředky pro plošné odminování (výbušné, cepové, vyorávací a podobně), na řadě míst je nelze použít, takže znovu přicházejí ke slovu i klasické pyrotechnické postupy, které jsou pomalé a logicky i velmi nebezpečné. Navíc pochopitelně platí, že různé organizace povstalců a teroristů na jakékoli zákazy nehledí a stále široce užívají protipěchotní miny, které tak zřejmě budou zabíjet a mrzačit ještě dlouhé roky.

Obstojí více než 40 let stará hypotéza o čelákovických upírech ve světle nových důkazů? Jak to tak vypadá, pravda bude někde na půli cesty. Současná archeologie se totiž zdráhá vypouštět příliš konkrétní interpretace, a tak byly v duchu moderního pojetí výzkumu revidovány i čelákovické nálezy.

Středoevropský unikát?

Obecně se dá říct, že najde-li badatel na středověkém či novověkém hřbitově nepietně uloženou kostru (leží na boku či na břiše, má svázané končetiny, oddělenou hlavu či čelist od zbytku těla, tělo probodené kůlem, nebo jsou kosti v hrobě rozházené do neanatomické polohy), je pravděpodobné, že se dívá na důsledek protivampirického opatření. Jak to tedy bylo v Čelákovicích?

TIP: Panika napříč Evropou: Hon na upíry v 18. století

V roce 1966 došlo při hloubení výkopu pro vodovod k objevu lidských ostatků. Jak se později ukázalo, šlo celkem o čtrnáct jedinců, z nichž jedna kostra měla neurčitelné pohlaví a zbývajících třináct antropologové určili jako mladé muže. Na první pohled bylo zarážející takzvané nepietní uložení ostatků, tedy v nestandardních polohách a se speciálními, možná posmrtnými zásahy. Muži měli ruce svázané za zády, část těl měla oddělenou lebku a pokrčené končetiny.

O pět let později vydal dr. Jaroslav Špaček článek, v němž vyslovil hypotézu, že se v Čelákovicích podařilo objevit raně středověké pohřebiště „vampýrů“, což z lokality rázem učinilo minimálně středoevropský unikát. A protože historie plná krve a hrůz vždycky přitahovala, začaly se do Čelákovic stahovat různé existence a dodnes tam nadšenci ze všech koutů jezdí hledat upíry.

„Vampýři“ pohřbení v kostelích

Všechny zásahy na tělech pohřbených patří k těm, které se za protivampirické považují. Problém je v tom, že na rozdíl od jednotlivých hrobů se samostatná „pohřebiště vampýrů“ prostě neobjevují. Takové hroby jsou téměř bez výjimky součástí běžného pohřebiště a objevují se i na místech, kde bychom je nečekali – v kostelích či kaplích, jako například v Písku nebo Prostějově. Statistika říká, že jde až o jedno procento hrobů.

Vampýry se podle lidové tradice mohli stát lidé, kteří nezemřeli přirozenou smrtí, nebo se již za svého života odlišovali, ať už tělesnými znaky (náměsíčnost či levorukost) nebo povahovými rysy (mohlo jít o samotáře). A popravenci či sebevrazi do této kategorie zlých revenantů rozhodně patřili. Lidé se jich určitě báli a pohřebištím u šibenic se vyhýbali. Je tedy možné, že k protivampirickým zásahům na tělech popravených došlo i v Čelákovicích. Zda tomu však bylo na základě nějaké zkušenosti nebo čistě z preventivních důvodů se už bohužel nedozvíme. Písemné prameny mlčí.

Archeologické paralely nám dnes nabízejí ještě jedno vysvětlení, které vlastně nemusí být s tím prvním v  zásadním rozporu. Co když jsou čelákovičtí mrtví zahrabaní popravenci? S touto myšlenkou vystoupila zhruba před deseti lety archeoložka Pavlína Mašková a v poslední době se na její stranu přiklánějí i další badatelé.

Zahrabaní u popraviště

Středověké tresty využívaly široké škály zostřujících opatření. Jedním takovým bylo nedopřát odsouzencům pohřeb do posvěcené půdy, a tak je kati či jejich pacholci zahrabávali v blízkosti šibenic. Stejné pravidlo platilo třeba pro sebevrahy nebo lidi exkomunikované z církve. Šibenice se stavěly na vyvýšených místech, mimo vlastní město, ale zároveň v blízkosti cesty. A lokalita Mrchovláčka, kde k nálezu „vampýrů“ došlo, byla vždycky obecním pozemkem a zdá se být pro ni být ideálním místem. Doposud se tu žádná šibenice nenašla, což však neznamená, že k tomu někdy nemůže dojít.

TIP: Polští archeologové objevili středověké upírské pohřebiště

Dnes navíc nedokážeme rozlišit, zda k některým zásahům na kostrách nedošlo při popravě. I skladba koster je zvláštní. Jen málokdy nacházíme výhradně mladé mužské jedince a ještě v takovém počtu. Mašková nakonec nesouhlasila ani s původní datací a domnívá se, že naleziště je mladší, podle ní může pocházet z 15., 16. nebo nejpozději 17. století. A tak se ve světle nových dokladů zdá, že čelákovičtí „vampýři“ jsou spíš popravenci nebo sebevrazi.

Správnější by ale asi bylo nazývat je prostě čelákovickými revenanty. Ono totiž ani označení „protivampirické opatření“ není nejšťastnější. Podle etnologů se taková opatření uplatňovala proti široké škále navrátivších se duší, a ne vždy muselo jít zrovna o vampýry.

Prožíváme-li delší dobu idylu, prokáže nám osud dobrodiní, když nás vystrčí na mráz. Každodenní komfort střechy nad hlavou, tekoucí teplé vody a v zimě příjemně vyhřátého domova člověka neustále hýčká a rozmazluje. Pokud je pak nečekaně po krátký čas vystaven podmínkám mimo nastavené optimum, třeba při přešlapování na vymrzlé autobusové zastávce, dostane imunitní systém ránu.

Záštita organismu

Rýma, chřipka, lehké formy nachlazení: to vše jsou ve své podstatě banality, které je alespoň teoreticky lidské tělo schopné ustát. Pokud je tedy patřičně připraveno a posíleno. Třeba zrovna pravidelným otužováním, které vyjde o poznání levněji než umělé přípravky k posílení imunity. Je třeba počítat s tím, že si nemoci do organismu bez kvalitního obranného štítu najdou cestu, i když na sobě máte čtyři vrstvy oblečení a jen vás někde trochu ofoukl průvan.

Preventivní posilování imunitního systému je zatím skutečně nejsnazším řešením. Nejde přitom jen o pravidelné sprchování se studenou vodou, ale i pravidelný pohyb na čerstvém vzduchu v průběhu celého roku. Zdaleka ne každý má fyzické dispozice a chuť jít šnorchlovat mezi ledové kry. K praxi otužování a cévní gymnastiky však patří i saunování nebo řada úkonů klasické vodoléčby. Vana a sprchový kout jsou ale ve většině případů přeci jen blíž než lázně či severní pól. 

Odvaha začít

Metoda otužování je jednoduchá. Jde o to zprostředkovat tělu po krátký čas působení neoptimálních podmínek. V domácím prostředí je nejlepší volbou sprcha se studenou vodou. Je ale třeba se neunáhlit. Nemá cenu otužovat se šokově a jednorázově. Ze začátku bude jistě stačit, když si ke konci ranní hygieny dopřejete krátký pobyt ve vlažné vodě, kterou až po několika opakováních doplníte o vodu studenou.

Zatím si jen zvykáte. Po jednom nebo dvou týdnech je vhodné přestat se šetřit: studená (nikoli ledová) voda už pro váš organismus nebude představovat takové trauma. Otočte kohout, zhluboka se nadechněte a počítejte, pro začátek do padesáti. S každým dalším sprchováním si tuto osvěžující kůru o deset vteřin protáhněte. A teprve až se doberete dvou studených minut, je třeba začít pracovat i na dalších prvcích otužování.

Otužování je životní styl

Uvědomte si, jak doma topíte a jak se oblékáte. Otužování nebude mít takový efekt, pokud si přes den neustále dopřáváte tropy. Projděte také svůj jídelníček a zkuste jej vyladit zdravým směrem. Nezapomeňte na dostatek zeleniny a ovoce. Do své denní rutiny zařaďte napevno i pohybové aktivity. Vynechejte výtah a zkuste postupně zvyšovat i délku pěší trasy, kterou každý den urazíte.

Pokud do svého dne zařadíte i nějaký sport, bude to jen dobře. Otužování je totiž komplexním procesem, v rámci kterého se k výraznějšímu posílení imunity doberete změnou životního stylu. Otužovat se je možné také sluncem a vzduchem, nejen chladem. Pod sprchou pak můžete postupně přidávat další vteřiny a minuty. Přibližně u deseti minut je ale dobré zastavit.

Vůle vytrvat

Delší sprchování studenou vodou by už nic nového nepřineslo. Raději můžete vyzkoušet několik otužovacích kol v ustáleném rytmu přes den. Pokud za sebou budete mít měsíční otužovací kůru, výsledky by již měly být zřetelně patrné. Před vámi teď bude ta složitější část – osvojené návyky udržet a provádět je dále.

TIP: Kde si v zimě zaplavat: 7 nejlepších míst pro milovníky ledové vody

Otužování je nezbytné soustavně udržovat, i kratšími (3–5 minut) studenými sprchami několikrát za den, protože jinak pozitivní účinky v průběhu jednoho až dvou týdnů odezní. Zvyk na nepřízeň prostředí, který si tělo vypěstuje, může zase velice snadno ztratit. Pokud však vytrváte, bude vám pomáhat. Otužení těla samozřejmě neznamená, že už nikdy neonemocníte nachlazením. Zjistíte ale, že vůči němu budete podstatně odolnější a jeho negativní účinky odezní rychleji. 

Historie iráckého Mosulu sahá až do starověku. Dříve významné asyrské obchodní centrum, spojující Mezopotámii a Středomoří je ale v posledních letech spojováno především v souvislosti s islamistickými teroristy. Právě v Mosulu byl v červnu 2014 Abú Bakrem Bagdádím vyhlášený chalífát označovaný jako Islámský stát.

Během tří let bojů o Mosul bylo podle OSN z města vyhnáno více než 900 tisíc lidí. Z 54 městských částí je 15 silně a 23 středně poničeno. Hlavně v západní části města leží v rozvalinách celé čtvrti.

Se zajímavým plánem na obnovu zpustošeného Mosulu přišla nově společnost Vincent Callebaut Architectures. Klíčovým prvkem jejich návrhu je masové využití 3D tisku, a také recyklace materiálu z ruin města.

TIP: Apokalypsa v Mosulu: Z někdejší bašty Islámského státu zbyly jen ruiny

Pokud se tento návrh prosadí, z Mosulu by se mohlo stát futuristické město s 3D tištěnými mosty přes řeku Tigris, městskými farmami, zelení a modulární městskou zástavbou. Na mostech budou pracovat 3D tiskárny v připomínající svým tvarem pavouky. Zásobovat je materiálem pak mají bezpilotní drony.

Z planet naší soustavy krouží Merkur ke Slunci nejblíž: Obíhá kolem něj po lehce výstředné dráze ve vzdálenosti 46–70 milionů kilometrů. Blíž už žádnou stálou oběžnici nenajdeme. Přesto astronomové v minulosti vynakládali nemalé úsilí na pátrání po hypotetické planetě, jež dostala dokonce jméno: Vulkán. 

Z dat moderních slunečních družic vyplývá, že planeta větší než 100 km uvnitř dráhy Merkuru skutečně neexistuje. Nelze však vyloučit, že tam na kruhových trajektoriích najdeme menší tělesa. Někteří vědci se domnívají, že by mohlo jít dokonce o celou populaci kamenných planetek s rozměry od 100 m do 6 km – o tzv. vulkanoidy. Potvrzení, či naopak vyloučení jejich existence je pro odborníky důležité: Pomohlo by jim pochopit proces formování zejména kamenných planet z protoplanetárního disku.  

U příležitosti představení nového filmu natočeného na motivy kultovní detektivky Agathy Christie, připravila čokoládovna Godiva dárek, v podobě třímetrové repliky slavného vlaku.

TIP: Pro ženy, které mají své dny: Čokoláda s antimenstruační recepturou

Materiálem pro výrobu slavného Orient expresu byla pochopitelně čokoláda a ne jen tak obyčejná – Godiva je celosvětově známá pro své výrobky z té nejjemnější belgické čokolády. Na výrobu přes tři metry dlouhého vlaku padlo plných 60 kilogramů prémiové hořké a mléčné pochoutky. Výroba čokoládového vlaku zabrala téměř 350 hodin.

Když si výraz „duha“ nalistujete v meteorologickém slovníku, najdete jako vysvětlení jedinou strohou větu. Duha je „fotometeor, který se projevuje jako skupina soustředných barevných oblouků, jež vznikají v atmosféře lomem a vnitřním odrazem slunečního světla na vodních kapkách.“ Určitě to není vyčerpávající popis, tím spíš, že duhu můžete vidět například taky v kapkách rosy nebo ve stříkajících fontánách.

Když se lomí podvečer

Z definice je tedy jasné, že vznik duhy je v prvé řadě podmíněn slunečními paprsky, které osvětlují části dešťových kapek. Přitom se sluneční paprsky při průchodu kapkou lámou, rozkládají se, odrážejí a interferují (vzájemně se ovlivňují a prolínají).

Další podmínkou toho, abychom duhu na obloze ze země spatřili, je poloha Slunce, z nějž sluneční paprsky vycházejí. Sluneční kotouč totiž musí být níž než 42 ° nad obzorem. Což je také důvod, proč je duha v podmínkách České republiky nejčastěji pozorována pozdě odpoledne a večer, kdy už Slunce svítí nízko a duhový oblouk naopak vystupuje vysoko na oblohu.

Duha má Česko „ráda“

Z pohledu meteorologické takzvané synoptické situace (neboli rozložení tlakových výší a níží nad Evropou) jsou nejpříhodnější podmínky vzniku duhy při západním proudění vzduchu, po přechodu frontálního systému, kdy dochází k nápadnému rozhraní mezi oblačností s doznívajícími srážkami a pásem jasné oblohy, který přináší výběžek vyššího tlaku vzduchu.

Podle statistik se počasí v Česku mění průměrně každé čtyři dny a převažuje západní proudění. To znamená, že v letním půlroce u nás na duhu na obloze narazíte poměrně často. Hojný výskyt zřejmě přispěl i k tomu, že vznik duhy se mezi prvními podařilo objasnit i českému fyzikovi Janu Markovi Marcimu, a to v první polovině 17. století, tedy ještě před Newtonem. To, že se duha nevyhnula pozorování daleko dříve, dokazují pokusy o vysvětlení jejího vzniku už v nejstarší meteorologické knize Meteórologika z pera Aristotela (4. století př. n. l.). Prvenství vědeckého objasnění vzniku duhy, které se používá dodnes, patří René Descartovi, který své klíčové výzkumy prováděl v letech 1635–1637.

Proč zrovna oblouk?

Při výkladu charakteristiky duhy lidé hodně věnují pozornost pořadí barev v ní (viz Zákonitost duhových barev). Přitom se často zapomíná na vysvětlení vzniku duhového oblouku. Proč vlastně duha není například kolmá k zemi, nebo proč netvoří nekonečnou přímku rovnoběžnou s horizontem? To mají na svědomí paprsky, které se po vstupu do kapky lámou, odrážejí na protější straně kapky a vycházejí lomem opět na straně směrem ke Slunci pod ostrým úhlem vůči vstupu paprsku.

Přitom nejvíce vystupujících paprsků se koncentruje kolem úhlu 42 °, který nazýváme duhovým. Paprsky procházejí dešťovou kapkou ve všech rovinách, proto vidíme duhu jako symetrický oblouk kolem osy. A to ze stejné strany, na kterou míří náš stín vrhaný Sluncem. Z letadla by pak bylo možné pozorovat celou duhu a viděli byste, že má tvar kruhu.

Není duha jako duha

Při intenzivnějších srážkách se může nad (primární) duhou vytvořit ještě jedna, nazývaná sekundární. Vzniká dvojnásobným odrazem paprsků uvnitř kapek, má větší poloměr, většinou kolem 51 °, a barvy v ní jsou uspořádány v opačném pořadí. Pás mezi primární a sekundární duhou bývá nazýván Alexandrovým obloukem.

Meteorologie dále definuje bílou mlhu, která vzniká lomem a vnitřním odrazem světla na nepatrných vodních kapičkách mlhy nebo kouřma. Homogenita spektra kapiček způsobuje, že se nám zjevuje pouze bělavý oblouk, který někdy bývá ohraničen červeným pruhem na vnější a namodralým pruhem na vnitřní straně.
Dalším velmi vzácným případem je duha kolem Slunce, takzvaná terciální, která se nachází na druhé straně oblohy než duha primární a sekundární a vzniká lomem a trojnásobným vnitřním odrazem slunečních paprsků na dešťových kapkách. V měsíčním světle můžete výjimečně spatřit i na barvy chudou tzv. měsíční duhu.

Své kouzlo ovšem nepochybně má i „obyčejná“ duha denní. Jedna lidová pranostika dokonce tvrdí, že pokud spatříte duhu na obloze a něco si přitom budete přát, bude vaše přání splněno. Tak na to pod duhovým obloukem myslete a nechejte se překvapit.