Do popravčí knihy pánů z Rožmberka zapisovali úředníci záznamy v letech 1389–1409 a 1420–1423. Není typickou smolnou knihou, jak ji známe především z městského soudnictví od 16. století, do které písař průběžně zaznamenával výpovědi z výslechu obviněných. Tuto knihu nechal založit pán z Rožmberka z titulu svého úřadu krajského popravce – proto se jmenuje popravčí kniha.

Strážce pořádku

Popravce fungoval jako jakýsi vrchní policejní úředník – pomáhal panovníkovi potírat zemské zhoubce a škůdce, tedy osoby, které se zbraní v ruce porušovaly zemský mír. V krajích jich působilo vždy vícero. Za časů Karla IV. bývali jmenováni dva, počátkem 15. století již tři popravci v jednom kraji. Popravci také vedli seznam takzvaných psanců – osob obviněných z těžkých zločinů, které se odmítly dostavit k soudu. Takového psance bylo potom trestné ukrývat, živit nebo mu jakkoliv jinak pomáhat, a  on sám mohl být beztrestně zabit.

Smrtí se ostatně trestal i obchod se zbožím (či pouze jeho přechovávání), které pocházelo z loupeží, vloupání a krádeží, ale také z vojenského plenění a válečné kořisti. Dopadené osoby byly obvykle vyslechnuty pod právem útrpným a poté, co učinily přiznání, popraveny způsobem odpovídajícím závažnosti zločinu. Rožmberk pochopitelně nepředsedal výslechům, na to měl své lidi. Popravčí kniha zmiňuje rožmberského popravce šlechtice Jana Otrada z Vitanovic, často však nad výslechy dohlíželi pouze purkrabí hradů a další úředníci.

Zloději, lapkové, husiti

Nejběžnějším zločinem, pro který končili dopadení na šibenici, byly příležitostné krádeže a vloupání. Kradlo se všechno, hlavně však to, co šlo následně přeprodat: části oděvu, potraviny, veškeré železné předměty, koně a dobytek.

V době sporu Václava IV. se šlechtou a moravských markraběcích válek kralovalo mezi zaznamenanými zločiny jednoznačně přepadání. Probíhalo na cestách a zdaleka ne jen v hlubokých lesích. Kromě peněz brali lupiči zboží: koření, látky a klidně i sudy slanečků neboli herynků – ryba byla postním jídlem, a proto i významným obchodním artiklem. Samozřejmě nepohrdli žádnými zbraněmi a zbrojí: mezi lupem se nejčastěji objevovaly samostříly, meče a části zbroje (pancíře). Často šlo o kousky takzvaných lapků, kteří „vedli čestnou válku“ proti konkrétnímu nepříteli. Lapkové se mohli spoléhat na své urozené ochránce a zázemí v jejich hradních posádkách. Pohybovali se velmi rychle a po celém kraji měli špehy a bezpečné skrýše.

TIP: Jan Žižka: Záhadný zeman z Trocnova

V zápisech rožmberské popravčí knihy z let 1420–1423 se odráží dění husitských válek, kdy zplnoletněný Oldřich II. z Rožmberka opustil řady kališnické šlechty a husité na něm začali dobývat jednotlivé hrady. Protože měli v jižních Čechách silné pozice, mladý Rožmberk musel vážit své vojenské síly a obezřetně vyjednávat. Husité, kteří mu padli do rukou, se však k vyjednávání nedostali a putovali rovnou na mučidla. Žižka z lapkovského života vyklouzl, když v roce 1409 dosáhl královské milosti, která vymazala jeho psaneckou minulost. Jak toho dosáhl, nevíme, ovšem jeho tehdejší kumpáni tolik štěstí neměli. Téměř všechny je Rožmberk postupně pochytal, vyslechl a popravil.

Možná to znáte. Jste někde daleko, u moře nebo alespoň u rybníka a najednou musíte na toaletu. Vymyslíte co s dětmi, vyběhnete, zasednete na porcelánový trůn a najednou nic. Nejde to. Útěchou by mohlo být, že v tom nejste sami. Jde o velice běžnou situaci, která potkává mnoho lidí po celém světě. Nejlepší místo, kde si můžeme ulevit, bývá doma. Ale proč?

TIP: Strašidelné trávení: Náš strach ovlivňují střevní bakterie

Podle australského psychologa Nicka Haslama jde o svého druhu podmíněný reflex. Když se vrátíme domů, dostáváme automatický signál, že jsme v bezpečí. Když vykonáváme potřebu, jsme přirozeně zranitelní a doma nám obvykle nehrozí nic nečekaného ani nebezpečného. Ulevit si tak na WC je pro nás daleko snazší.

Mám pocit, že velká spousta cestovatelských reportáží začíná tím, jak autor už jako malý kluk plánoval cestu do dalekých míst a teprve v dospělosti si díky celoživotnímu odříkání svůj sen splnil. U mě to bylo mnohem jednodušší. Kamarád mi na jaře roku 2010 nabídl účast v expedici do Jižní Georgie, a když jsem si ujasnil, kde se vlastně tenhle kus země nachází, rád jsem nabídku přijal. Úplně prozaický začátek ovšem nijak neoslabil dojmy z cesty, která se stala mým dosud nejvýraznějším životním zážitkem.

S davem, nebo „po svých“

Jižní Georgie je jednou z posledních skutečných divočin světa a vzhledem ke vzdálenosti od nejbližší „civilizace“ je možné dostat se sem pouze po moři z Falklandských ostrovů. Pokud vás láká zdejší nedotčená příroda, máte v zásadě jen dvě možnosti lodní dopravy. Jednak můžete nasednout na obrovskou loď, která přepravuje účastníky komerčních zájezdů. Takový výlet trvá zhruba čtrnáct dní a začíná nejčastěji v Chile. Lodě vyplouvají několikrát ročně a místo na nich je dost drahé. Budete sice mít k dispozici relativní luxus, ale tato výhoda je přebita faktem, že na Jižní Georgii (ale i na ostatních zajímavých lokalitách) strávíte v průměru jeden den. To je doba dostatečná možná k prohlídce Kokořína (nic proti Kokořínu ...), ale na celý ostrov s bohatou faunou je to přece jen málo. Příjezd několika set turistů na jedinou pláž navíc připomíná vylodění v Normandii a jde o operaci na celý den. Čas určený na pozorování zvířat je tím omezen na minimum.

TIP: Rozbouřené vášně v ledovém větru aneb Jak vypadá koloběh života rypoušů severních

Naštěstí je tu ještě druhá možnost – sehnat malou loď s kapitánem, který zná oblast, má potřebnou licenci a je schopen a ochoten vás přijmout na palubě. Naše šestičlenná skupina zvolila právě tuto variantu a rozhodně jsme nelitovali. Kamarád a fotograf Václav Šilha a jeho paní Olga dokázali pro naši výpravu získat jednoho z nejpovolanějších – Jerome Ponceta, kapitána lodi Golden Fleece. Výčet expedic tohoto příjemného a vstřícného člověka by zabral několik stran. Plavil se s týmy polárníků, vědců i fotografů upsaných časopisům i televizním kanálům zvučných jmen a naše výprava pro něj byla v zásadě rutinní záležitostí.

Cíl není na dosah

Cesta na Jižní Georgii je velice dlouhá a pro suchozemce poměrně vyčerpávající. Obnáší let do Santiaga de Chile, následný letecký přesun na Falklandské ostrovy a nakonec čtyři dny nepřetržité plavby z Falkland na Jižní Georgii. Přestože jsme byli nadopovaní prášky proti nevolnosti, polovina naší výpravy odnesla závěrečné pohupování silnou mořskou nemocí. Já patřil do šťastnější skupinky, ale pohled na postižené kamarády mi rozhodně nebyl lhostejný.

Pocity člověka pronásledovaného nevolností a neustálým pohybem nahoru a dolů jsem si přece jen trochu vyzkoušel ve druhé polovině plavby. Ve své bláhovosti jsem se stále těšil na plavbu pod plachtami, protože první dva dny jsme pluli za pomoci výkonného dieselového motoru. Když se ale dostavil příznivý vítr a kapitán skutečně nechal rozvinout plachty, s překvapením jsem zaznamenal, že houpání zesílilo a stalo se takřka nesnesitelným. K úlevě většiny lidí na palubě včetně mne přestal po několika hodinách foukat příznivý vítr a my jsme opět „přepnuli“ na motor.

Čtvrtého dne plavby se před námi začaly rýsovat obrysy vzdáleného ostrova. Okolo lodi prolétávali mořští ptáci a zanedlouho jsme již viděli zasněžené horské štíty vystupující z vody.

Zvířata jako z pohádky

Pevnou půdu pod nohama jsme po delší době znovu pocítili v zátoce Elsehut. Vylodili jsme se na nafukovacím člunu, což je s dvacetikilovým batohem fototechniky na zádech vcelku dobrodružství, a pak jsme poprvé měli možnost poznat nebojácné obyvatele tohoto zapadlého koutu. Lachtani antarktičtí, rypouši sloní, tučňáci patagonští, tučňáci oslí, několik druhů buřňáků – to vše před námi defiluje na dosah ruky, bez náznaku strachu. Zdejší zvířata člověka neznají, a proto ho nepovažují za hrozbu. Díky Jeromovi se navíc dostáváme do míst, kam se obyčejně moc lidí nepodívá.

Připadám si jako v pohádce. Po prudkém výšlapu okolo dvou hlídkujících lachtanů, se dostáváme na místo, kde hnízdí desítky albatrosů šedohlavých. Z takové blízkosti jsem ptáky dosud fotil jen v zoo, ale zdejší albatrosi na nás prakticky nereagují. Snad jen když se jim zdá, že jim lezeme až do hnízda, výhružně zasyčí a dál se věnují svým záležitostem.

„Boj“ ve vysoké trávě

Oříškem pohybu po zdejších březích je brodění ve vysoké trávě, kterou tady nazývají tussac. Trsy místy dosahují až výšky našich ramen a mohou skrývat hned několik záludností. První z nich jsou lachtani. Šlápnout na jednoho z nich je asi to poslední, co bych si přál. Druhé nebezpečí, na které je nutno pamatovat, jsou nevábně vonící hromady trusu, které se tady za celá léta nahromadily přičiněním tučňáků. Tvoří mazlavou hmotu, do které není vůbec těžké zapadnout, ale vyhrabat se z ní dá člověku daleko víc práce.

Tyhle vrstvy jsou všude na ostrově. První den jsme proto hodně řešili, jak udělat fotku takzvaně od podlahy a nelehnout si k tomu. Když jsme zjistili marnost snahy vyhnout se nevyhnutelnému, od druhého dne jsme si už v případě potřeby rutinně lehali. Nevšímali jsme si, do čeho se to vlastně pokládáme a uvedený přírodní materiál se postupně stával součástí našeho oblečení.

Klub potápěčů

Dny na palubě ubíhají velmi rychlým tempem, zvlášť poté, co si zvyknete na určitou rutinu. Převážnou část dne trávíme na souši ve společnosti rypoušů a jiných obyvatel ostrova. Každé místo, které jsme navštívili, má svoje kouzlo a na každém by bylo možné strávit ne jeden, ale několik dní a nenudit se.

Za zmínku stojí i naše, zpočátku nemotorná snaha naučit se vyloďovat a naloďovat. Dle instrukcí kapitána na to nemáme moc času, protože ten určuje síla příboje na pláži. V zásadě je potřeba přistát na příhodném místě, co nejrychleji vyskákat na břeh, popřípadě do mělké pobřežní vody, pomoci kormidelníkovi otočit člun směrem k příboji a zatlačit ho proti vlnám. Zdánlivě snadný úkol je s těžkým batohem fototechniky na zádech a stativem v ruce tak trochu akrobatickým kouskem. Poté, co mi jedna noha zůstala v lanech na člunu a zbytek těla už byl ve slané vodě, jsem se stal zakládajícím členem nedobrovolného klubu plážových potápěčů. Nezbylo nic jiného, než se vrátit na palubu, osušit se, převléci a druhý pokus o přechod se již vydařil. K mojí trochu škodolibé radosti se řady potápěčského klubu v dalších dnech utěšeně rozrůstaly.

Ulička strachu

Zátoka San Andrew je tři kilometry dlouhá pláž, vyhlášená bohatstvím živočišných druhů. Dle dostupných údajů je zde okolo 350 000 párů tučňáků patagonských a kolem 8 000 samic rypouše sloního, nepočítaje v to mláďata a samce. Samci na pláži pobývají už od zhruba poloviny září a zabírají si nejlepší místa, kde se později starají o svůj „harém“ samic, který může obsahovat až padesát „dam“. V průběhu říje dochází k občasným soubojům, jak o teritorium, tak o samice. Tyto střety jsou impozantní. Představte si dvě zvířata – každé z nich asi čtyři metry dlouhé a tři tuny těžké – jak vztyčena přední polovinou těla do vzduchu sekají soupeře do hlavy a krku svými až dvaceticentimetrovými špičáky.

K již zmíněným zvířatům v San Andrew je nutné připočítat také stovky, možná tisíce lachtanů antarktických. Tato zvířata jsou podobně jako rypouši velice teritoriální a chrání svůj kousek pláže nesmírně odhodlaně. Na rozdíl od rypoušů jsou sice menší, ale překvapivě pohybliví a agresivní. Několikrát jsme se museli vyhnout místu, kde vedle sebe byli naskládáni až příliš hustě. Někdy ale nebyla jiná možnost a my se museli rychle protáhnout mezi lachtaními skupinkami, což pro mě osobně byla nejméně příjemná část celé výpravy. Měl jsem pocit, že probíhám smečkou zdivočelých psů velikosti dogy, kteří mi chňapají po kotnících. Lachtan přitom může vážit až sto dvacet kilogramů a o síle jeho stisku a ostrosti zubů se už přesvědčil nejeden z obyvatelů mořského světa. Naštěstí jsme uličku strachu nemuseli absolvovat mockrát a vždy to dobře dopadlo.

Posunuté hodnoty

Od návštěvy Jižní Georgie uběhl už skoro rok a já mám přesto pocit, jako bych to všechno zažil včera. Křik kolonií tučňáků, řev rypoušů sloních při zastrašování soka, to vše spojené s nezaměnitelným zápachem pláže, kde to kypí životem, mi stále zní v uších. Přestože jsem na začátku cesty neměl přehnaná očekávání, stal se z ní můj zatím životní zážitek, který přinesl i spoustu nových podnětů a plánů.

Mezi méně příjemné důsledky patří skutečnost, že jsem si po návratu uvědomil, jak málo přírody nás ještě obklopuje. A taky mi došlo, jak se k těm zbytkům chováme. Dalším důsledkem byl posun laťky, jak při pozorování, tak fotografování přírody. Je proto dobře, že jsme se po ukončení výpravy rozcházeli s tím, že něco podobného si musíme zopakovat.

Nejbližší extrasolární hvězda Proxima Centauri nepřestává překvapovat. Astronomové teď nově objevili přinejmenším jeden disk z chladného prachu, který se kolem této hvězdy obtáčí. Objev podle nich podstatným způsobem zvyšuje šance na přítomnost dalších planet u našeho nejbližšího hvězdného souseda.

Proxima je červený trpaslík, podstatně menší a chladnější než Slunce. Prozatím jsme věděli, že se v jeho blízkosti nachází velmi zajímavá planeta Proxima b, která se nalézá v teoreticky obyvatelné zóně Proximy.

Guillem Anglada ze španělského institutu Instituto de Astrofísica de Andalucía a jeho kolegové s pomocí soustavy radioteleskopů ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Array) v chilské poušti Atacama teď ale zjistili, že jen pár set milionů kilometrů za oběžnou drahou Proximy b se nachází disk chladného prachu.

Chladné disky Proximy

Tento disk by měl být tvořený materiálem o hmotnosti asi 1 procenta naší Země. Jeho teplota by měla dosahovat hodnot kolem mínus 230 °C, což je velmi blízké teplotám v Kuiperově pásu Sluneční soustavy, který se rozprostírá za oběžnou drahou Neptunu.

TIP: Pokud má nejbližší exoplaneta Proxima b polární záře, možná je brzy uvidíme

Z dat soustavy ALMA rovněž vyplývá, že asi ještě 10× dál by soustavě Proximy mohl být ještě jeden takový disk. Tato pozorování jsou zatím nejlepším dokladem možné existence dalších planet Proximy, po nichž teď budou vědci intenzivně pátrat.

Podle místních pracovníků OSN, která z obav o jejich bezpečí stáhla své lidi ze dvou oblastí na jihu země, se patrně upírské pověsti začaly šířit ze sousedního Mozambiku. Kromě zákazu nočního vycházení policie již zatkla nejméně 200 lidí, kteří pořádali hony na domnělé upíry.

Úroveň vzdělanosti je v zemi velmi nízká a šíření pověr souvisejících s čarodějnictvím či jinými okultními praktikami není nijak výjimečné. Násilnosti spojené s upírskými pověrami již v zemi vypukly v roce 2002.

Malawi patří rovněž k několika africkým zemím, kde je v ohrožení život albínů, neboť místní věří, že lektvary připravené z jejich těl jim zajistí zdraví a štěstí.

Není žádným tajemstvím, že se na Sibiři i jinde na severní polokouli nacházejí spousty mrtvol mamutů. V drivé většině jde o mrtvá zvířata uvězněná v ledu. Pro odborníky ale bylo velkým překvapením zjištění, že většina z těchto mamutů jsou samci. Je přitom prakticky vyloučené, že by u mamutů mnohonásobně převažovali samci nad samicemi. To se děje jenom nesmírně výjimečně a v extrémních případech, což rozhodně není případ mamutů. Jak si vědci tuto „genderovou“ nerovnováhu vysvětlují?

TIP: Mamuty zahubila žízeň. Alespoň na ostrově Sv. Pavla v Pacifiku

Vysvětlení je vlastně poměrně prosté - objevení mamuti jsou v drtivé většině oběti nehod v přírodních pastích. Samice mamutů se přitom pohybovaly ve stádech, kdežto samci mamutů, podobně jako dnes sloní samci, často žili samotářsky. A ten kdo žije sám, se snadněji dostane do problémů. 

Vypadají všechny úplňky stejně? Ani zdaleka ne. Jak ukazuje roční přehlídka úplňků zachycených z území Pákistánu od listopadu loňského roku, každý z úplňků je mírně odlišný. Jednotlivé měsíční kotouče jsou zobrazené ve stejném měřítku, jejich rozdílná velikost je dána různou vzdáleností Měsíce od Země díky jeho výrazně nekruhové oběžné dráze. Tmavá šmouha u úplňku ze srpna 2017 je stín Země při částečném zatmění Měsíce

Výhled mi zaplnily tisíce bílých stanů: Vyrostly na nekonečné travnaté pláni okolo obřího přístřešku, jenž měl rozlohu srovnatelnou s fotbalovým hřištěm. Uvnitř se mnichové účastnili bohoslužeb pod vedením lámů. Pro ty, kdo se nevešli – a že jich v okolí centrálního stanu bylo na tři sta tisíc –, se obřady přenášely na obrovské obrazovky jako na sportovním stadionu.

Během mé první návštěvy v údolí nedaleko kláštera Labrang na východě Tibetské náhorní plošiny jsem se mořem stanů prodíral snad přes hodinu, než se mi podařilo najít místo, kde bych se mohl usadit. Můj stan byl však maličký, vhodný jen k nouzovému přespání. Sousedé se proto nejdřív smáli jemu, pak mně a nakonec mě přizvali k večeři. 

Čínská injekce

Na Tibetskou náhorní plošinu jsem se poprvé dostal coby student čínské historie ve výměnném programu a mé sedmnáctileté já tehdy přechod z Pekingu do tibetské přírody doslova šokoval: Najednou jsem si uvědomil, že i v Číně existuje čistý vzduch, člověk okolo sebe může mít moře volného prostoru a hlavně že životní tempo nemusí být zcela zběsilé. Během výletu jsem potkal také batůžkáře, který se jen tak potuloval po travnatých pláních buddhistického ráje a vůbec se nestaral o dění ve světě. Tenkrát jsem si jen stěží dokázal představit svobodnějšího člověka. 

O deset let později jsem již místo navštívil jako „plnohodnotný“ turista. V Tibetu se totiž v roce 2008 vzedmula vlna nepokojů, během nichž se tamní lidé upalovali na protest proti čínské vládě. Autority se etnickou bouři pokoušely zažehnat penězi, a mimo jiné tak odstartovaly jakousi transformaci. Nejviditelněji se čínský zájem projevil ve zpřístupnění oblasti, kam teď proudí daleko víc návštěvníků. 

Rodiště dalajlámy

Míříte-li do této lokality poprvé, nezačínejte přímo v Tibetské autonomní oblasti, ale v Amdu. Uvedené historické tibetské území je dnes součástí čínských provincií Čching-chaj, Kan-su a S’-čchuan a společně se zmíněnou autonomní oblastí se rozkládá na Tibetské náhorní plošině. Na rozdíl od Tibetu nepotřebujete k návštěvě žádná speciální povolení a tamní travnaté pláně i strmá pohoří se svou krásou vyrovnají nejcennějším tibetským pokladům. Navíc se Amdo pyšní bohatým kulturním a historickým odkazem: Pochází odtud řada vlivných tibetských myslitelů a vůdců, mimo jiné současný dalajláma Tändzin Gjamccho.

V nadmořské výšce okolo tří kilometrů je blankytná obloha na hony vzdálená „klasické“ Číně, přestože východ oblasti dělí od Pekingu jen pár hodin letadlem. Většina turistů vyráží z Lan-čou v provincii Kan-su, kde si buď pronajmou auto, nebo absolvují tříhodinovou cestu autobusem do kláštera Labrang. Městská zástavba nejprve ustoupí mešitám čínské etnické skupiny Chuej v Lin-sia, které postupně vystřídají širé travnaté pláně a buddhistické chrámy. Poznáte tak, že se blížíte k východu Tibetské náhorní plošiny. 

Třikrát jinak

Jako cestovatelé můžete prozkoumat řadu chrámů, které jsou po oblasti rozesety, nebo se věnovat horské turistice. Městečka Sia-che, Langmusi a Ča-ka-na jsou od sebe vzdálena jen několik hodin jízdy autem a všechna se ideálně hodí k tomu, abyste tam zažili své první tibetské dobrodružství. Každé přitom nabízí něco trochu jiného. 

Chrám Labrang v Sia-che drží titul nejrozsáhlejší buddhistické instituce na Tibetské náhorní plošině – modlí se v něm na čtyři tisíce mnichů. Langmusi pak přitahuje spíš menší skupinky batůžkářů, kteří mohou křižovat rozsáhlé travnaté pláně či obdivovat dvojici nevelkých svatostánků. Pokud však toužíte po náročnější túře a lákají vás skaliska posetá vesničkami, sedněte do auta a za pár hodin dorazíte do Ča-ka-na. 

V létě obvykle mezi vesnicemi přejíždím autobusem a čas od času i stopem. Pokud ale nemluvíte čínsky či tibetsky, pomůže vám některá z řady cestovních agentur nebo se o vás postarají přímo v penzionu. 

Sezona za miliony

Klášter Labrang musel být přestavěn poté, co jej Číňané málem zničili během Velké kulturní revoluce. Většinu jeho krás si stihnete prohlédnout za jediný den: Doporučuju si však přivstat a projít se komplexem v době, kdy tam přicházejí poutníci na ranní modlitbu. Svolávají k ní tibetské trouby dung čen, načež chodby zaplní zástupy mnichů, kteří pospíchají do centrální modlitební místnosti. 

Jakmile se nabažíte duchovna, vydejte se do přilehlého městečka, kde můžete nakoupit suvenýry či tibetský textil. Každá procházka „turistickou čtvrtí“ mi připomíná rychlost, s jakou dnešní Amdo ovládá komercializace: Během svých návštěv občas přespávám u bývalého farmáře, který se svezl na vlně turismu a otevřel si penzion: Za letní sezonu teď vydělá přes milion renminbi, tedy asi tři miliony korun.

Politika versus víra

Langmusi zatím „divoký“ turismus tolik nezasáhl, přesto se město pomalu rozpíná. Z Labrangu se tam dostanete po pěti hodinách jízdy, ovšem neuvěřitelné výhledy a příroda za delší vyjížďku stojí. Někdejší maličké městečko se díky čínským finančním injekcím takřka zdvojnásobilo. Jeho hlavní „taháky“ představují dva chrámy a okolní hory, kvůli nimž není Langmusi snadno dostupné. Z jedné strany ho dokonce chrání kamenitá skaliska, o to víc ovšem láká batůžkáře prahnoucí po dobrodružství. 

Starší chrám Kirti stojí přímo pod skalami v ústí soutěsky. Zhruba o devadesát metrů výš vyvěrá pramen, jenž pohání modlitební mlýny. Pokud se vydáte nad soutěsku, spatříte káňata kroužící kolem termálních pramenů, jak číhají na kořist. Z vrcholku pak snadno zahlédnete i druhý klášter, Sertri. Všimněte si přitom rozdílů, které do regionu vnesla agresivní politika: Sertri v posledních desetiletích s čínskou vládou aktivněji spolupracoval a jeho chrámy jsou díky podpoře zachovalejší, zatímco konzervativnější Kirti si viditelně udržoval odstup. 

Žít z turismu

Hlavní tepnu Langmusi tvoří ulice plná penzionů, obchodů se suvenýry a restaurací. Ve městě uvidíte také spoustu reklam na trekové výlety – ať už pěšky, nebo koňmo. Průvodce vás obvykle vezme na rozlehlé travnaté pláně v okolí, a pokud si připlatíte, dovolí vám v divočině i přenocovat. 

Nádherné jsou obzvlášť výpravy, které vás zavedou k jezeru Ka-chaj, jež se stalo útočištěm řady vysokohorských ptáků. Poprvé jsem se tam dostal se skupinkou mnichů, které jsem potkal v restauraci nad miskou nudlí. Získal jsem tak jeden z nejkrásnějších zážitků v životě a také ponaučení, že v malém městě nikdy není na škodu zapříst rozhovor s místními. 

Tibetský Pán prstenů

Zdaleka nejoblíbenější trekovou destinaci však představuje malá horská vesnička Ča-ka-na, kterou dělí od Langmusi další dvě hodiny jízdy autem. Po cestě vás čekají vyhlídky na útesy, říčky, jedle i terasovitá pole, takže si budete připadat jako v tibetské verzi Pána prstenů. V členité a místy nepřístupné krajině se v 30. letech ukrývala armáda drancující přilehlé vesnice. Některé tamní penziony dnes pořádají túry vysoko do hor, jiné zas těží z historie a zavedou vás do rokle, kudy kráčela vojska Maa Ce-tunga (viz Osvobození Tibetu).

TIP: Lamaistický Disneyland: Přežije Tibet nápor čínských turistů?

Když jsem do Ča-ka-na přijel poprvé, chtěl jsem navštívit tábory nomádů v horách, ale plány mi zhatilo počasí. Přesto jsem návštěvy nelitoval: Při čekání jsem si četl na verandě penzionu s výhledem na domky, jež se tiskly ke skalní stěně, a odpoledne jsem zavítal do kláštera. Po návratu mě opět čekala útulná veranda a voňavý čaj s jačím máslem. Čas od času narušil idylku zvuk ze stavby, který mi připomněl, že se Amdo neustále mění. Výhled na překrásnou přírodu však naštěstí ještě nějakou dobu přetrvá. 

Globální oteplování si podle všeho vybralo jako svou oběť pozoruhodnou „kráčející“ antarktickou stanici Halley VI na plovoucím Bruntově ledovém šelfu, který se nachází ve Weddellově moři u pobřeží Antarktidy. Nedopřeje jí ani chvíli oddechu. Základna se letos musela přesunout o 23 kilometrů, když ji ohrozila rychle rostoucí trhlina na ledovci.

To ale nebyl konec. Čtrnáctičlenná posádka základny Halley VI bude muset i letošní zimu strávit jinde. Na Bruntově šelfu se totiž náhle objevila nová trhlina, která dostala přezdívku „Halloweenská“ (anglicky Halloween crack). A šíří se směrem k základně.

TIP: Významná vědecká stanice v Antarktidě musí prchat před prasklinou v ledu

Základna v hodnotě 26 milionů liber (asi 750 milionů Kč), kterou tvoří osm barevných modulů na teleskopických „nohách“, je sice mobilní, ale její budoucnost je teď poněkud nejistá. Vědci se prozatím snaží automatizovat co nejvíce pozorování a senzorů, aby klíčová měření na stanici mohla probíhat i bez přítomnosti posádky.