Taínové obývali karibské ostrovy před příchodem Evropanů na počátku 16. století. V průběhu 16. a 17. století byli vyvražděni, utýráni otrockou prací a ponecháni napospas zavlečeným chorobám.

Osídlili i ostrov Mona, který dnes patří Portoriku a je neobydlený. Britští archeologové nedávno zjistili, že tam Taínové po sobě zanechali tisíce maleb v jeskyních. Díky nim teď můžeme nahlédnout do jejich pozoruhodné kultury.

TIP: Ukradené kosti: Archeologům v Mexiku zmizela nesmírně cenná kostra

Umění Taínů bylo doposud objeveno v 70 jeskyních ostrova, přičemž celé desítky jeskyní ještě zbývá prozkoumat. Jeskynní malby znázorňují hlavně zvířata, lidské tváře a řadu abstraktních vzorů.

Počátkem listopadu se na noční obloze odehraje zajímavé nebeské představení. Chcete-li jej ovšem spatřit na vlastní oči, musíte si přivstat. Začíná totiž už brzy ráno 6. listopadu. Režírovat bude příroda a v hlavních rolích vystoupí nápadná stálice Aldebaran ze souhvězdí Býka a Měsíc. Náš souputník navíc bude jen dva dny po úplňku, takže bude intenzivně zářit téměř celá jeho přivrácená polokoule. A co je na programu? Přece zákryt Aldebaranu Měsícem!

Před čtvrtou hodinou ranní spatříte hvězdu v těsné blízkosti našeho kosmického souseda, přesněji řečeno po jeho levé straně. A přestože bude zákryt pozorovatelný očima, vyplatí se vzít si na pomoc dalekohled. Pohled na naoranžovělou stálici rychle směřující ke zvlněnému měsíčnímu okraji je totiž velmi působivý. Začátek zákrytu však bude dílem okamžiku: Ve 4:03 SEČ se Aldebaran skryje za Měsícem a opět se ukáže ve 4:38 SEČ při levém dolním okraji měsíčního disku (pro pozorovatele napříč Českou republikou se mohou časové údaje o pár minut lišit). 

Po skončení úkazu můžete upřít pozornost nad východní obzor, kde naleznete naoranžovělý Mars v souhvězdí Panny. Kolem půl šesté ráno se pak nad stejnou částí horizontu a v tomtéž souhvězdí objeví i velmi jasná Venuše. Ostatně zmíněná dvojice zůstane na ranním nebi viditelná po celý listopad. Večerní obloha bude naopak na tělesa Sluneční soustavy velmi skoupá: V prvních dnech měsíce na ní zastihnete pouze Saturn v souhvězdí Hadonoše nízko nad jihozápadem, ale i tato planeta záhy přestane být pozorovatelná. Souputník Země pak večerní nebe ozdobí na začátku a na konci listopadu. 

Východy a západy Slunce

Po většinu listopadu se Slunce nachází ve znamení Štíra, 22. listopadu ve 4:04 SEČ Slunce vstoupí do znamení Střelce.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – viditelná ráno nízko nad jihovýchodem
• Mars – viditelný ráno vysoko nad jihovýchodem
• Jupiter – viditelný ve druhé polovině listopadu na ranní obloze nízko nad východem
• Saturn – na začátku listopadu viditelný večer nízko nad jihozápadem
• Uran – viditelný téměř celou noc kromě rána
• Neptun – viditelný v první polovině noci

Zajímavé úkazy v listopadu 2017

• 2. listopadu – setkání Venuše a hvězdy Spica ze souhvězdí Panny na ranní obloze nízko nad jihovýchodem
• 5. listopadu – setkání Měsíce a hvězdy Aldebaran ze souhvězdí Býka na nočním nebi; zákryt Aldebaranu Měsícem ráno 6. listopadu vysoko nad jihozápadem (začátek zákrytu ve 4:03 SEČ při levém středním okraji měsíčního disku, konec ve 4:38 SEČ při jeho levém dolním okraji)
• 8. listopadu – setkání Měsíce a hvězdy Pollux ze souhvězdí Blíženců na noční obloze
• 13. listopadu – těsné setkání Venuše a Jupitera na ranním nebi nízko nad jihovýchodem (obě tělesa bude na obloze dělit úhlová vzdálenost cca 0,3°)
• 15. listopadu – setkání úzkého měsíčního srpku a Marsu na ranním nebi nad jihovýchodem
• 16. a 17. listopadu – setkání velmi úzkého měsíčního srpku, Venuše a Jupitera na ranní obloze nad jihovýchodem
• 17. listopadu – maximum meteorického roje Leonid
• 24. listopadu – Merkur v největší východní elongaci (v úhlové vzdálenosti 22° od Slunce)
• 30. listopadu – setkání Marsu a hvězdy Spica ze souhvězdí Panny na ranní obloze nad jihovýchodem

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Nebeské hory, tak zní v překladu název Ťan-šanu, horského pásma, protínajícího celý Kyrgyzstán. Důstojnost horských velikánů láká spousty turistů, cestovatelů i horolezců. Mezi nejoblíbenější cíle patří ledovec Inylček pod nejvyšším vrcholem pohoří Pik Pobedy (7 439 m n. m.), Pik Lenina a rovněž treky okolo jezera Issyk-kul.

Na cestě do Karakolu, turistického centra oblasti, projíždíme místní maršrutkou právě okolo tohoto jezera. Hladina leží v nadmořské výšce 1 607 metrů, tedy o pět metrů výš než vrchol naší Sněžky. Vody se táhnou od obzoru po obzor jako by to bylo moře, a tak nás ani nepřekvapuje, že se jedná o druhé největší alpínské jezero světa – hned po jihoamerické Titicace. Z jižní i severní strany obklopují Issyk-kul hory. Na severu Kungejský Alatau, na jihu Terský Alatau – náš cíl.

Výlet do starých legend

V Karakolu se dlouho nezdržujeme. Jen nakupujeme zásoby a po chvíli už další maršrutkou, ve společnosti několika domorodců a jejich čerstvě zakoupené ledničky (která zabírá víc než polovinu vnitřního prostoru), uháníme prašnou cestou do vesničky Djety-Oguz. Ta leží ve stejnojmenném údolí, tvořícím jeden z možných nástupních bodů na asi nejznámější kyrgyzský trek – túru k jezeru Alakol. Samotná vesnička je zajímavá například malými lázněmi či jako místo prvního setkání prezidentů Ruska a Kyrgyzstánu po rozpadu SSSR. Nás ale mnohem víc zajímá její okolí.

TIP: Kde slunce nezapadá - Lední medvědi a další zvířata ze souostroví Špicberky

Na mnoha místech tu z podloží vystupují mohutné pískovcové skály nádherně červené barvy. Název Djety-Oguz znamená Sedm volů a váže se k nejvýraznějším skalním útvarům, které mají připomínat sedm volských zadků. Vysvětlení vzniku skal i jejich barvy najdeme v místních legendách, které vyprávějí o únosu manželky, její vraždě na hostině a krvi, zbarvující okolní skály do ruda. Další legendy se váží i k dalším skalám Puklému srdci nebo Dračímu brlohu – stačí pouze popustit uzdu fantazii a němé skály najednou ožijí. V zapadajícím slunci sledujeme ještě ohnivěji zbarvená skaliska i život v osadě pod námi, který je dosud podobný tomu z legend.

Orel na zápraží

Využíváme nabídky místních a na noc se uchylujeme pod střechu, do vyparáděného obývacího pokoje. Stěny i podlaha jsou, jak je to v zemi zvykem, pokryty koberci. Pod střechou spíme na několik dní naposled a tak si docela užíváme na naše poměry nezvyklého luxusu. Ostatní okolnosti nám ale sympaticky připomínají, kde jsme. Na dvoře se motá čerstvě narozené telátko i malá káčata, koupelna i zdroj pitné vody jsou v horské říčce, která lemuje zadní část zahrady. V noci se pod tisíci hvězd na jasné obloze rozléhá jen šumění vody…

Druhý den ráno vybíháme na kopeček. Musíme zvěčnit Sedm volů ve světle vycházejícího slunce a pokochat se výhledem na hory, do jejichž srdce dnes máme namířeno. Cesta vede podél potoka po ještě vyježděné cestě a míjí desítky jurt. Jedna z nich nás na první pohled upoutá. Stavba je sice totožná s ostatními jurtami, ovšem před jejím vchodem není uvázaný pes, ale orel. Sokolnictví (i když v případě orlů by se snad mělo říkat „orlovnictví“) je stará kyrgyzská tradice a dobří sokolníci vždy byli váženými členy společnosti. Majitel orla, usměvavý vrásčitý děda, je hned připraven k akci. Jakmile mu zaplatíme domluvenou odměnu, převléká se do vyšívaného kroje i tradičního plstěného klobouku a předvádí se s dravcem před našimi objektivy. Evidentně nejsme první fotografové, jejichž pozornost si získal, což dokazuje mimo jiné renomovaným zahraničním časopisem, kde je zvěčněn na titulní straně. S orlem to ale umí a sbírka několika medailí ze sokolnických soutěží dokládá jeho schopnost dorozumět se s důstojným dravcem.

Vysokohorské orgie fotografů

Za orlí jurtou je už cesta o něco horší, a na rozdvojce údolí Djety-Oguz a Teleti se z ní stává regulérní stezka. Po pár hodinách konečně vycházíme z lesa a kocháme se pohledy, o jakých jsme snili. Pod zaledněnými horami (nejvyšší bod pohoří, Pik Jelcina, má 5 216 m n. m.) se na svěží zelené trávě, protkané desítkami pestrobarevně kvetoucích rostlin a průzračně čistým potokem, prohánějí stáda koní. Na jednom z méně podmáčených míst si stavíme kemp, pro mě jeden z nejhezčích v životě. I díky jasné obloze se soumrak na tomto místě proměňuje ve fotografické orgie.

Brzo ráno nás popohání chlad, který na listech trávy vytvořil stříbřitou polevu. Dnes nás čeká stoupání do sedla Teleti (3 800 m n. m.) a sestup do údolí řeky Karakol na druhé straně, takže nesmíme ztrácet čas. Říčku překonáváme po kluzkých kládách improvizovaného mostku a pak už jen stoupáme. Vegetace postupně ubývá, i když jasně žluté kvítky pryskyřníků a fialové prvosenky Primula turkestanica svítí ještě ze sutě, která pokrývá vrcholové části. Pokochat se můžeme i pohledem na zasněžené vrcholy Kungejského Alatau na druhém břehu jezera Issyk-kul, ztraceného kdesi v oparu.

Ledová lázeň

Výhled ze sedla jako obvykle stojí za všechnu námahu. Otvírá se před námi nádherný pohled, který zahrnuje i horu, která jakoby z oka vypadla peruánskému Alpamayo. Údajně se jedná o jednu z nejhezčích hor na světě a zde má svoji nepřehlédnutelnou konkurenci. Překonáváme několik sněhových polí, za nimiž se okolní krajina zelená a přibývá kvetoucích rostlin. O něco níž se přidávají i stáda pasoucích se koní. Klesání k řece máme zpestřené broděním horských potůčků i hromy pod zamračenou oblohou. Stany se nám ale naštěstí daří postavit včas. Nezbytnou kulisou noci je pak pro nás kromě deště i rozbouřený tok.

Další ráno je nebe opět modré, takže se sluncem v zádech míříme dolů údolím. Cestu nám však opakovaně přehrazují ledové potoky. Brodění s pohorkama v rukách nejenže v nohách probouzí tisíce trpaslíčků s jehlami, ale navíc docela zdržuje. K jezeru Alakol proto začínáme stoupat až v poledním vedru. Opět procházíme několika vegetačními pásmy s temným smrkovým pralesem v údolí, zelenými loukami ve střední části i skalnatými a suťovými srázy v nejvyšších výškách. Jezero Alakol, v jehož hladině (3 532 m n. m.) se zrcadlí okolní hory, má nádherně modrou barvu. Okolo něj je jen několik plácků pro stany, ale i tak se jedná o další pěkný kemp.

Z deště pod vodu

Poslední sedlo našeho treku se ze suti u jezera zvedá do necelých čtyř tisíc metrů. Dost nepříjemná je první část klesání do údolí Altyn-Arašan. V prudkém, suťovo-skalním svahu jsou zbytky sněhu a začínající déšť znepříjemňuje cestu ještě víc. Provazy deště nás nakonec doprovází až do večera, kdy už odevzdaně čvachtáme skrz kaluže, potůčky i řeky v totálně promočených věcech. Ještě štěstí, že v údolí na nás čeká poklad v podobě termálních pramenů. Každý z několika chudých baráčků v osadě na konci údolí má vlastní baňu – betonovou vanu, naplněnou vroucí sirnou vodou. Po několika dnech na horách a zejména po posledním promočeném si nemůžeme přát nic lepšího. S povděkem se noříme do léčivé vany s pivem v ruce, a po dostatečném prohřátí se můžeme vyválet v deštěm promáčené trávě.

Nic ale netrvá věčně a my musíme z osady zpátky do civilizace. Z Altyn-Arašanu bychom sice mohli jet i gazíkem, ale to bychom se připravili o příjemný závěr treku. Údolí je krásné a dolů je to už jen několikahodinová procházka mírným klesáním se zaledněnými horami v zádech. Z vesnice Ak-Suu už jedeme maršrutkou zpět do Karakolu. Přestože alakolský trek je jedním z nejnavštěvovanějších, rozhodně stojí za to si tyhle krásné hory projít. Zvláště když skrývají spoustu dalších údolí, sedel i vrcholů, které svoji krásu nabízejí každému nově příchozímu stejně vrchovatou měrou.

Jak se neztratit v Kyrgyzstánu

Jak tam dostat

Do Biškeku létají z Prahy Aeroflot (s přestupem v Moskvě) nebo Turkish Airlines (s přestupem v Istanbulu). Cesta v obou případech zabere okolo 12 hodin a jestliže budete letenku kupovat s dostatečným předstihem, můžete se dostat na cenu kolem 13 000 Kč na osobu. Do Karakolu a dále do vesniček tvořících východiska treku se pak dostanete za pár hodin autobusem, maršrutkou nebo taxíkem, přičemž ani poslední možnost nemusí být pro skupinu více lidí vůbec drahá.

Na treku

Samozřejmostí je plná polní – tedy stan, spacák, vařič a další vybavení spolu se zásobami jídla. Po cestě sice stojí pár pasteveckých jurt, ale možnost dokoupení zásob zde není. V Biškeku se dají koupit plynové bomby k vařiči, benzinový tedy není nutný. Trasa samozřejmě není značená, ale orientace je vcelku jednoduchá – hlavní cesty vedou údolími a přes sedla, kde je vyšlapaná pěšinka jediná možnost.

Mapa

Mapa v měřítku 1:100 000, kde je kromě treku okolo jezera Karakol zachycena také oblast u ledovce Inylček, se dá koupit jak v Biškeku, tak v Karakolu (v informačním centru) dokonce v několika provedeních. Na jednom z nich jsou dokonce uvedeny i údaje o časové náročnosti trasy. Nezanedbatelnou výhodou je, že hlavní názvy jsou zde i latinkou.

Karibský ostrůvek Eleuthera se stal útočištěm pro turisty s nadváhou. Zdejší The Resort funguje už druhým rokem a daří se mu náramně. Netradiční letovisko je dílem podnikatele Jamese Kinga, který nápad nosil v hlavě 14 let.

„Před mnoha lety jsem byl svědkem situace, kdy jeden ze zákazníků hotelu v Marylandu rozsedl hotelové křeslo. Jako by nestačila trapnost oné situace, klient byl přinucen hotelu zaplatit 150 dolarů za zničený nábytek,“ vzpomíná dnes úspěšný provozovatel letoviska pro XXL návštěvníky.

Karibský XXL ráj

Svůj prázdninový resort otevřel James před dvěma lety a na nezájem zákazníků si nemůže stěžovat. „Přibližně 60 % klientů přijíždí ze Spojených států, zejména pak z okolí New Yorku. Zbytek tvoří turisté z celého světa. Velké množství lidí k nám jezdí z Evropy, především z Velké Británie a ze Španělska,“ bilancuje James King.

Nejde ale jen o skladbu klientů, velikosti a proporcím zákazníků bylo přizpůsobeno takřka vše – od architektonického řešení až po hotelové vybavení. Dveře pokojů jsou širší, než je běžné, rámy postelí a židlí jsou větší a vyztužené ocelí. Bytelnější jsou i hotelové toalety. O hosty se v letovisku stará speciálně vyškolený personál.

Karibský XXL ráj má ale jeden háček – resort v současnosti přijímá jen skupinové rezervace. „Z počátku jsme přijímali i jednotlivé klienty, po čase se ale ukázalo, že klientům nově příchozí vadí. Nyní proto bereme jen skupiny.“ Ani samotáři ale nemusejí zoufat, na nedalekém Kočičím ostrově plánuje King v brzké době vybudovat nový XXL resort, který má sloužit právě jednotlivým návštěvníkům. 

Řada lidí se obává stonožek. A jak ukazuje nedávné pozorování z Thajska, jejich strach možná není tak nesmyslný, jak by se mohlo zdát. Vědci se poprvé stali svědky napadení hada stonožkou. Stonožka zabila hada, který právě snášel vejce.

Naše stonožky sice dovedou kousnout, bůhvíjak nebezpeční tvorové to ale nejsou. Zato v tropech žijí obrovské stonožky s jedovými kusadly, z nichž jde hrůza. V Thajsku mají stonožku druhu Scolopendra dawydoffi, která obzvlášť vyniká svojí útočností.

TIP: Draci z temnoty. V čínských jeskyních objevili šest nových dračích mnohonožek

Dorůstá délky kolem 10 cm. Z dřívější doby víme, že si tato agresivní stonožka občas ráda pochutná na krysím mláděti, ještěrce, netopýrovi nebo ptákovi. Teď se obětí jedovatého dravce stal malý had, který byl při snášení vajec prakticky bezbranný. 

Estetická krajina rudé planety nepřestává vědce udivovat. Jak asi vznikají četné duny na povrchu Marsu, když tam není hustá atmosféra podobná té pozemské? Se zajímavým řešením přišli badatelé britské Open University.

Jan Raack a jeho kolegové tvrdí, že krajinu Marsu alespoň z části tvaruje levitující písek. Nejde přitom o nějaké sci-fi fantazie, ale o vcelku jednoduchou fyziku, která by mohla fungovat.

Vroucí voda na Marsu

Mars je dnes sice chladnou a suchou pouštní planetou, přesto se ale najdou místa, kde se občas oteplí natolik, že se tam na povrchu objeví voda. Vzhledem k velmi nízkému atmosférickému tlaku na povrchu Marsu, který představuje pouhých 0,7 procenta tlaku při povrchu Země, se voda na Marsu ihned začíná vařit.

TIP: Kde se vzaly záhadné duny na Marsu

Právě díky vařící se vodě se pohybuje i spousta písku, který jako by se vznášel. Raackův tým si vše nasimuloval ve speciálním boxu. Badatelé jasně na vlastní oči viděli, že i malá troška vody dokáže rozpohybovat velké množství písku.

1. Typ ženy

Je vaše milovaná spíše konzervativní nebo extravagantní typ ženy? Má ráda jemné malé šperky, nebo zajímavé výrazné kusy?

Konzervativní typ bude dávat přednost spíše jemnějším a menším přívěskům a náušnicím. Extravagantní žena upřednostní výrazné a osobité náhrdelníky, náušnice nebo brože.

Pokud vaše polovička šperky prozatím moc nenosí, vyberte jí něco jemného a elegantního.

2. Typ postavy

Žena s krásnou a štíhlou postavou si může dovolit jak jemný tak výraznější šperk.

Má-li však plnoštíhlou postavu rozhodně byste se měl zaměřit na výraznější typy šperků.

3. Styl oblečení

Při výběru šperku je důležité zvážit styl oblékání ženy. Má vaše žena v oblibě jednoduché střihy šatů bez volánků a kytiček? Neuděláte chybu jak s jemným, tak s výrazným typem šperků.

Pokud dává přednost spíše výraznějším motivům jako jsou květy, pruhy, puntíky, nebo volánky, doporučujeme spíše volit jemnější šperky s čistým jednoduchým designem.

4. Materiál šperku 

Je Vaše polovička alergik? V tom případě spíše doporučujeme stříbrné šperky s rhodiem.

5. Barva šperku

Velmi důležité je mít na paměti jakou Vaše partnerka miluje barvu. K černé můžete přiřadit jakoukoliv barvu šperku. Jinak byste měl vybírat šperky, které s jejím oblečením budou ladit. Určitě nešlápnete vedle, koupíte-li čistý křišťál. Ten souzní s každou barvou šatů či halenek.

6. Styl šperku vs. příležitost

Je důležité uvědomit si, kam žena šperk bude nosit. V divadle ocení spíše bohatší a větší design šperku, přes den spíše střídmější design.

7. Velikosti šperků

Náušnice vs. přívěsek

Vždy platí pravidlo jednoho výrazného šperku. Pokud žena nosí velké náhrdelníky nebo přívěsky, na doladění jejího celkového outfitu by měli stačit jemné malé náušnice. Na druhou stranu jestli miluje výrazné velké a extravagantní náušnice, přívěšek či náhrdelník by měl být spíše menší a jemnější.

Velikost prstýnku

Je velmi těžké trefit velikost prstenu. Zvolte tedy univerzální - jsou převážně z rhodiovaného stříbra, které lze jednoduše přizpůsobit velikosti ženského prstu.

Více informací najdete na Preciosa Beauty

S nástupem reformace v 16. století se změnil i pohled na intimitu a sex. V rámci manželství už nebyl považován za špatný a škodlivý, ale naopak měl utužovat vztahy. Ale pozor, přestože renesance s sebou přinesla veliký obdiv k antické kultuře, o nevázaných radovánkách starověku zatím lidé nic netušili.

Předchozí část: Sto tisíc let sexu: Jak se měnil přístup společnosti k lidské sexualitě

Když byly při archeologických vykopávkách kolem roku 1800 v Herculaneu a Pompejích objeveny „nemravné předměty“, musely být před veřejností zatajeny, jinak mohlo dojít ke zhroucení společnosti, pro niž antika znamenala veliký vzor a při tom se sama vyznačovala přísnou „prudérností“.

Vstříc sexuální revoluci

Ale vraťme se ještě o kousek zpátky v čase na honosný pařížský dvůr Ludvíka XIV. (vládl 1643–1715), který byl ve své době vzorem pro všechny panovnické dvory v Evropě. Jistě si nemůžeme atmosféru tehdejší Paříže představovat podle Dumasových Tří mušketýrů, ale přesto je zřejmé, že „nahromadění“ takového množství šlechty na jednom místě muselo s sebou nést také jistou revoluci ve vztazích. Koketnost dámy se už nevymykala dobrým mravům, na rozdíl od proklamovaného ideálu cudné středověké paní. Svádění, milostné románky, pletky pánů s dámami i se služkami – to vše patřilo k dobové módě. Co také dělat jiného ve společnosti, která se baví především tancem, lovem, souboji, intrikami a nemá nic důležitého na práci?

Přísné mravy 19. století už byly zmíněny několikrát. Z dnešního hlediska to byla jistě nejupjatější doba celých dějin, která sexualitu v manželství sice připouštěla, ale rozhodně se o ní nesmělo hovořit. Prakticky vše, co souviselo se sexem, bylo postaveno mimo zákon.

Móda byla natolik cudná, že bylo velmi neslušné ukazovat na veřejnosti cokoliv z nahého těla vyjma tváře a rukou. Dámy s sebou musely vodit na schůzky garde, čili stráž, která je hlídala, aby se nedej bože se svým milým třeba nepolíbili před svatbou nebo se snad nějak dotýkali. Láska byla chápána v čistě duchovní rovině a v duchu dobové morálky se tak vtloukala lidem do hlavy od dětství.

TIP: 3000 let ženské krásy ve třech minutách

Na obraze společnosti nic nemění ani fakt, že část takzvané společenské smetánky se na mravy neohlížela, navštěvovala nevěstince (ty samozřejmě fungovaly dál, i když v ilegalitě) a užívala si vesele života. Na takové lidi se totiž pohlíželo s despektem a opovržením. Prostší lidé (a těch byla velká většina) se zdaleka necítili společenskou smyčkou natolik svázáni jako „ctnostné dámy a vznešení pánové“, ale i je dobová mentalita jistě zasáhla. Nedlouho po vynálezu fotografie začaly pochopitelně vznikat jedny z prvních erotických fotografií. Přestože byly nezákonné a velmi drahé na výrobu, najít kupce pro takové obrázky nebyl problém.

Přísné mravy se v Evropě udržely dlouho do 20. století a teprve sexuální revoluce v šedesátých letech je dokázala uvolnit. To už se ale dostáváme z historie do současnosti, s jejímiž sexuálními  mravy jste jistě dobře obeznámeni. 

Narvalové vypadají jako stvoření z říše fantazie. Mají na hlavě roh a lidem často připomínají mořské jednorožce. Ve skutečnosti jde o ozubené kytovce, kteří milují polární vody.

Vědci NASA už delší dobu sledují, jak globální oteplování postupně roztává led v Arktidě. Používají k tomu lodě, letadla, satelity i různá plovoucí zařízení. Velké plochy arktických moří jsou ale kvůli početným ledovcům obtížně dostupné. Proto NASA využila služeb narvalů, které vybavila přístroji pro měření hloubky a teploty vody, schopnými komunikace se satelitem.

TIP: Překvapivý objev: Vědci zjistili, k čemu narvalové používají svůj velký zub

Proč právě narvaly? Výzkum s těmito kytovci bývá velmi obtížný. Jsou plaší a umí se pohybovat velmi skrytě. Zároveň to ale jsou specialisté na ponory v ledové vodě, kteří se každý den potápějí do hloubek kolem 1 700 metrů. A přesně tohle vědci NASA potřebují. 

O nějaké holubičí povaze našich předků si nelze dělat iluze. Vraždy a násilnosti byly běžnými metodami boje o moc. Tak nějak se s nimi počítalo. Zvláště když vládnout může jen jeden a zájemců je tolik! Knížecí stolec se stává tak trochu „rizikovým pracovištěm“. Zvláště, pokud měl kníže ambiciózní sourozence.

Musí se bratrů zbavit!

Když v roce 999 umíral Boleslav II., jemuž dal Kosmas přídomek Pobožný, bylo přemyslovské území zhruba dvakrát větší než současná Česká republika. Brzy to už ale platit nebude. Boleslav II. vládl poměrně dlouho a dožil se na svou dobu vysokého věku. Postaral se o pokračování rodu, zanechal po sobě tři syny. Měl by vládnout nejstarší z nich - Boleslav III., který dostal díky barvě vlasů přídomek Ryšavý.

I když Boleslav II. nabádal své syny podobně jako kdysi Svatopluk na Velké Moravě k jednotě, podezíravý Boleslav III. se rozhodl bratry vyřadit z následnictví. Jaromíra dal vykastrovat, aby nemohl žádat trůn pro své potomky, a mladšího Oldřicha mínil udusit v lázni. Jenže to trochu „zpackal“. Oldřicha nejspíš někdo varoval a ten unikl téměř jisté smrti. Nakonec před Boleslavovou nenávistí raději všichni uprchli - vedle Oldřicha i zmrzačený Jaromír a také matka Emma a uchýlili se do vyhnanství k bavorským příbuzným.

Po krátkém intermezzu, kdy se Čech v roce 1003 zmocní polský král Boleslav Chrabrý, aby byl po roce vyhnán, se konečně vrací do vlasti kníže Jaromír. Žádný z našich panovníků neměl tak krutý úděl jako on. Starší bratr ho nechal vykastrovat a při „vyspělosti tehdejší chirurgie“ si asi dovedeme představit, jaké trauma si nesl po zbytek života. A to byl teprve začátek jeho potupného a nesmírně krutého konce! Jaromír usedá na český knížecí trůn s podporou mocného římskoněmeckého krále Jindřicha II. na podzim roku 1004. 

Všeho schopný Oldřich

Jaromírova vláda závislá na římskoněmeckém králi Jindřichu II. se zdála příliš slabá jeho mladšímu bratru Oldřichovi.  Na jaře 1012 provedl palácový převrat, zbavil Jaromíra trůnu a usedl na něj sám. A Jaromír? Podařilo se mu z Čech uniknout. Nejdřív si šel stěžovat k Boleslavu Chrabrému, a když tam nepochodil, obrátil se na Jindřicha II., jehož věrným vazalem byl donedávna také. Ten nejen že mu nepomohl, ale dal ho naopak uvěznit v Utrechtu na dlouhých dvacet let. Nejmladší z trojice bratří Oldřich vládnoucí více než dvě desetiletí od jara 1012 až do podzimu 1033 byl patrně nejschopnější. 

Konec Oldřichovy vlády byl dramatický a trochu záhadný. V roce 1033 byl sesazen a uvězněn. Do Čech se vrací, ani už skoro nevíme pokolikáté, Jaromír. Na Moravě ve stejnou dobu vládne Oldřichův neurozený syn Břetislav. Na jaře 1034 se Oldřich ale vrací z exilu, oslepí bratra Jaromíra a zapudí svého syna Břetislava. Moc dlouho nevládne. O pár měsíců později 9. listopadu 1034 nečekaně umírá…

Jestli Oldřich zemřel přirozenou smrtí či mu někdo pomohl, nevíme. Smrt ho překvapila při hostině. Mnozí se proto domnívají, že mohl být otráven. Logicky má nyní vládnout slepý a vykastrovaný Jaromír. Ten se ovšem zachová moudře a velkoryse. Mrtvému Oldřichovi veřejně nad rakví odpustí své zmrzačení, a když se vrátí z vyhnanství synovec Břetislav, uvede ho oficiálně na trůn a sám odchází do „knížecího důchodu“. 4. listopadu 1035, když v noci seděl na záchodě, „proklál ho kdosi ostrým oštěpem zezadu až do útrob břišních“.