Ignác Tirsch (1733–1781) se narodil v Chomutově do měšťanské rodiny, patrně německojazyčné – i popisky v jeho rukopise jsou psány německy. Záhy po vstupu do Tovaryšstva Ježíšova projevil přání vydat se do zámořských misií. Představení vyšli jeho touze vstříc ještě před tím, než dokončil studia, což nebylo zcela obvyklé. Za působiště mu určili oblast Nového Španělska.

Nedokončená mise

V pouhých dvaadvaceti letech Tirsch opustil starý kontinent. Na studium filozofie, které absolvoval v Brně, navázal studiem teologie na mexických kolejích. Vysvěcen na kněze byl v roce 1761, kdy se také vypravil do Kalifornie, do misijní osady na samém okraji kolonizovaného území. Jen cesta tam trvala několik měsíců. Region byl neúrodný a krajina vyprahlá. Indiáni z kmene Pericú, k nimž byl Tirsch vyslán, měli navíc pověst nepoddajných divochů, protože jen dvě desetiletí před jeho příchodem rozpoutali v jižní Kalifornii ničivé povstání.

Přestože v Tirschově době již podobné nebezpečí nehrozilo, byli misionáři zbaveni všeho, co do té doby určovalo jejich život. Sami si zajišťovali veškeré životní potřeby, vařili si, prali a zašívali oděvy. Museli si zvyknout na místní stravu a naučit se jazyk domorodců, zcela odlišný od jazyků evropských. Všechna příprava ale přišla vniveč, když v roce 1767 španělský král vypověděl jezuitský řád ze svých území. Po dvou letech, strávených zčásti ve vězení a zčásti obtížnou cestou, se Tirsch vrátil do Čech. Poté působil jako učitel na kolejích Tovaryšstva Ježíšova v Jihlavě a ve Znojmě. Zde jej však zastihla další rána: zrušení celého jezuitského řádu (1772). Tirsch se pak vrátil do rodného Chomutova, kde zemřel 21. ledna roku 1781.

Blažené vzpomínání

V letech po návratu do vlasti vytvořil Tirsch rukopis, v němž zachytil své vzpomínky na misie jako kvetoucí zahrady obývané šťastnými, bezstarostnými domorodci, radostně přijímajícími křesťanskou víru a evropský životní styl. Je zjevné, že léta v misii pro něj zůstala nejkrásnějším obdobím jeho života. Čas překryl vzpomínky na obtíže a nepohodlí a zvýraznil kouzlo Nového světa. Pro historiky jsou tato vyobrazení tím cennější, že v desetiletích následujících po vypovězení jezuitských misionářů původní obyvatelé Kalifornie padli za oběť nakažlivým nemocem a bezohlednosti bílých kolonistů.

Tirschův rukopis je ovšem unikátní v kontextu celého koloniálního Mexika. Mnoho misionářů si v průběhu těchto tří staletí zaznamenalo dílčí zajímavosti ze života domorodců, někteří dokonce sepsali obsáhlejší pojednání, vydali je tiskem, nebo sestavili slovníky indiánských jazyků, ale jen výjimečně dokázali to, co je obklopovalo, zachytit kresbou. Tirsch ztvárnil indiány a bělochy při práci i odpočinku, podobu kostelů a obytných budov, zjevně jej fascinovala i místní fauna a flóra. Nejsou to těžkopádné dokumentační skici. Figury mají až rokokovou lehkost, jako by autor kreslil předlohu pro gobelín nebo míšeňský porcelán, přitom si ale zachovávají exotický nádech.

Někdy se Tirsch zjevně poněkud odchýlil od předlohy, například v kresbě sviňuchy kalifornské, mořského savce, jemuž přikreslil výrazná ženská ňadra. Je také velmi pravděpodobné, že bederní zástěrky indiánských lovců odrážejí spíše pruderii jezuity než skutečnost. Z korespondence Tirschových spolubratří víme, že domorodí Kaliforňané chodili nazí ještě dlouho poté, co přijali křest. Celkově však kresby prozrazují velkou všímavost a obdivuhodnou paměť autora, neboť je kreslil z hlavy, s poměrně dlouhým časovým odstupem a bez jakýchkoli poznámek. Jezuité byli totiž při naloďování v amerických přístavech důkladně prohledáni a přišli o všechny osobní knihy i rukopisy. Není tedy divu, že je Codex pictoricus mexicanus dlouhodobě objektem zájmu českých i zahraničních historiků.

Videohry nemají příliš dobrou pověst. Když zrovna nepodněcují k agresivnímu chování, vedou hráče k usedlému životnímu stylu. Ve skutečnosti ale videohry mohou být i velmi prospěšné.

Američtí vědci z Harvardu vyvinuli videohru, která hráče trénuje v rozeznávání různých zvuků, především lidské řeči, v hlučném prostředí. Taková hra necílí přímo na sluch, ale spíše na mozek, který zvuky zpracovává a vyhodnocuje.

TIP: Náboženské zážitky aktivují stejné dráhy v mozku, jako sex a drogy

Když dobrovolníci pravidelně hráli tuto hru po dobu osmi týdnů, došlo u nich ke zlepšení rozeznávání zvuků v hluku zhruba o 25 procent. Bylo to sice jenom dočasné, ale trénink funguje. Hru ještě bude nutné prověřit v rozsáhlejších testech, ale zatím se zdá, že by mohla usnadnit život lidem s poruchou sluchu.

Nosálové jsou savci žijící v oblasti Jižní a Střední Ameriky a na jihozápadě Severní Ameriky. Patří do řádu šelem (Carnivora), čeledi medvídkovitých (Procyonidae) a celkem pět popsaných druhů spadá do dvou rodů – Nasua a Nasuella. Jednotlivé druhy mají různou velikost, tělesnou stavbu, barvu srsti a vyskytují se na různých územích. Největší jsou nosálové bělonosí a nosálové červení, kteří bez ocasu měří až 69 cm (jejich ocas je zhruba stejně dlouhý) a váží až 8 kg.

TIP: Nosáči se „učí“ od krav aneb Jsou všichni kahauové přežvýkaví?

Všichni nosálové mají dlouhý, extrémně ohebný nos, který dokážou natočit v úhlu 60° do kteréhokoli směru. Používají jej mimo jiné k drbání různých částí těla a k vyslídění potravy ukryté pod zemí. Nos ovšem není jedinou neobvyklou částí jejich těla. Silné končetiny umožňují těmto zvířatům hrabat v zemi a lozit po stromech, v čemž jim velmi napomáhá i schopnost natáčet chodidla o 180 °. Mohou tak bez problémů slézat ze stromů hlavou napřed.

Silné a pružné končetiny jsou pro tato inteligentní zvířata nezbytné při hledání potravy. Živí se bezobratlými živočichy, ovocem, ale také malými ještěrkami, hlodavci, ptačími a krokodýlími vejci.

V letošním roce vzbudil pozornost zajímavý objev na trpasličí planetě Ceres, která obíhá Slunce v Hlavním pásu planetek. Meziplanetární sonda Dawn na Ceres vystopovala organické látky v oblasti kráteru Ernutet. Je tam metan a další jednoduché organické molekuly.

Simone Marchi z výzkumné instituce Southwest Research Institute (SwRI) a její spolupracovníci si nejprve mysleli, že se organické látky na povrch trpasličí planety Ceres dostaly z okolního vesmíru, na asteroidech nebo kometách. Nasvědčoval by tomu i jejich výskyt v blízkosti kráteru.

Organické látky na Ceres

Tým Marchiové ale nedávno detailně prozkoumal rozmístění organických látek na povrchu trpasličí planety Ceres a jejich názor se změnil. Badatelé teď tvrdí, že organické látky na Ceres z vesmíru nepocházejí. Podle nich tyto látky vznikly přímo na místě, v důsledku chemických a fyzikálních pochodů na Ceres.

TIP: Útvar na povrchu planetky Ceres připomíná pyramidu: Má velikost Kilimandžára

Rozluštění původu organických látek na tělesech Sluneční soustavy je významné pro naše úvahy o počátku života na Zemi. Organické látky nejsou důkazem přítomnosti života, ale pro vznik života byla jejich přítomnost nutná.

Ráno 8. června 1967 se USS Liberty, výzkumná loď třídy Belmont Námořnictva Spojených států, nacházela na určeném operačním místě nedaleko egyptského Port Saidu. V tomto prostoru provádělo izraelské letectvo během šestidenní války v pravidelných intervalech letecké průzkumy.

Předchozí část: Draze zaplacený omyl: Izraelský útok na USS Liberty (1)

V 11.24 byla nahlášena střelba z moře na přístav Aríš. Po obdržení této zprávy z více zdrojů se rozhodlo námořní velení vyslat na průzkum tři torpédové čluny. Ty nahlásily krátce po 13.30 vizuální kontakt s neznámým plavidlem, přičemž chybně určily jeho rychlost na 30 uzlů. Určená rychlost indikovala, že neidentifikované plavidlo směřující k Port Saidu musí být bojová loď.

Důsledky chybné identifikace

Protože izraelské torpédové čluny dosahovaly podobné rychlosti, zavolaly si na pomoc letectvo. Dvě stíhačky typu Dassault Mirage III dostihly loď přibližně ve 14.00 a pokusily se o její bližší identifikaci. Podle zprávy izraelského ministerstva obrany z června 1982 o vyšetřování incidentu s USS Liberty provedli oba piloti identifikační přelety nad lodí. Zjistili, že nejde o izraelské plavidlo, přičemž neviděli žádnou vlajku. Loď byla natřena námořní šedí, měla stěžeň, jeden komín a dvě palné zbraně na přídi.

Po oznámení zjištěných skutečností dostali piloti povolení k útoku na loď a dodatečně za nimi byly poslány další dvě stíhačky typu Dassault Super Mystère. Stíhači provedli na Liberty čtyři nálety a zaútočili svými 30mm kanony a raketami. Mezitím přiletěly obě Dassault Super Mystère a zaútočily střelami a napalmem. Na Liberty začaly hořet palivové nádrže, interkom byl zničen a vnější komunikační systém poškozen, ale později se ho povedlo opravit.

Kapitán McGonagle byl raněn, ale zůstal při vědomí. Loď hořela a šířil se z ní hustý dým. Při tomto útoku zemřelo osm mužů a dalších 75 bylo zraněno. Po opravě komunikačních systémů zavolala posádka Liberty o pomoc. Zpráva se dostala k veliteli 6. flotily Martinovi, který nařídil lodím USS Saratoga a USS America okamžitě poslat letadla na pomoc. Přiletět měly přibližně za tři hodiny. 

Torpédový útok

Izraelští stíhači dostali rozkaz identifikovat loď, ale kvůli hustému dýmu se jim to nepodařilo. O totéž se měly pokusit tři izraelské torpédové čluny, které Liberty mezitím dostihly. Pomocí signálů požadovaly od neznámého plavidla, aby se identifikovalo, ale loď odpověděla nejasně. Kvůli podobnosti s odpověďmi egyptských plavidel, jež v minulosti tímto způsobem zmátla své židovské protivníky, izraelští námořníci usoudili, že jde o egyptskou loď El Quseir, která měla podobnou siluetu a zbraně na přídi.

Během náletu se podařilo stíhačům židovského státu sestřelit na Liberty americkou vlajku, která byla nahrazena větší standartou. Kapitán Liberty McGonagle předpokládal, že je torpédové čluny mají dorazit, a přikázal střílet na rychle se přibližující plavidla. Střelbu odvolal až po přiblížení člunů a zpozorování izraelské vlajky. Bylo ale už pozdě. Všechny tři torpédové čluny vypálily na Liberty torpéda, ale svůj cíl našlo jen jedno. To ovšem vytvořilo díru v trupu lodi, která v nejširším místě dosahovala až 11 metrů! Liberty byla poškozená a v plamenech, ale nepotopila se.

Zastavení palby

Poté, co připluli blíže k plavidlu, zahlédli izraelští námořníci na ostřelované lodi písmena GTR a okamžitě zastavili útok. Egyptská plavidla totiž používala arabské písmo a ze začátku si námořníci mysleli, že možná útočili na sovětskou loď. Ke zničené lodi přilétaly izraelské vrtulníky, aby konečně přesně identifikovaly plavidlo. Izraelci zahájili vyšetřování, které nakonec ukázalo, že omylem zaútočili na spojeneckou loď USS Liberty. Ihned s touto skutečností seznámili washingtonskou vládu, jíž zaslali dopis s omluvou. Zároveň byl odvolán letecký útok z lodí USS America a USS Saratoga.

TIP: Krize s hrozbou použití jaderné zbraně: Jomkipurská válka 1973

Izraelská vláda udělala vše pro to, aby pomohla posádce poškozené lodě – poskytla prostředky a personál na hledání pohřešovaných a přeživších, které trvalo dva dny. Podle oficiálních, na sobě nezávislých vyšetřování v USA a Izraeli byl incident s lodí USS Liberty označen za tragický případ chybné identifikace. Cena tohoto omylu byla vysoká – 34 členů posádky lodě zahynulo a dalších 171 bylo raněno. Židovský stát odškodnil v květnu 1968 rodiny zabitých částkou 3 323 500 dolarů a o jedenáct měsíců později i zraněné sumou 3 566 457 dolarů. Vláda USA požadovala navíc přes 7,5 milionu dolarů za materiální škody. V prosinci 1980 se obě země dohodly na šesti milionech dolarů.

Medaile cti pro kapitána

Rok po incidentu, 11. června 1968, byl kapitán lodě Liberty William McGonagle vyznamenán kongresovou Medailí cti za statečnost a odvahu prokázanou při útoku na loď. Posádka lodě byla vyznamenána bronzovými a stříbrnými hvězdami, přičemž bylo rozdáno též 170 Purpurových srdcí.

Izraelský útok na americkou loď USS Liberty je dodnes předmětem bouřlivých diskusí a také živnou půdou pro konspirační teorie. Především v USA se z pozůstalých a představitelů rodin mrtvých námořníků ozývají hlasy po dalších vyšetřováních. Mezi USA a SSSR tento incident posloužil částečně jako odstrašující příklad při podepsání Dohody o incidentech na moři v roce 1972.

Vodík, který je v lidském těle přítomný v každé molekule vody, pochází z Velkého třesku. Ve vesmíru nejsou žádné další zjevné zdroje vodíku. Uhlík, stejně jako kyslík, je dílem jaderných fúzí uvnitř hvězd. Většina železa v našich tělech vznikla při dávných a dalekých výbuších supernov. Zlato vzniklo s velkou pravděpodobností při srážkách neutronových hvězd, které můžeme pozorovat jako krátkodobé události záblesků gama nebo gravitačních vln. Prvky jako fosfor a měď jsou v našich tělech přítomny jen v malých množstvích, jsou ale důležité pro funkci všeho známého života.

Barevně kódovaná periodická tabulka představuje zatím ty nejlepší znalosti lidstva o původu všech známých prvků. Místa vzniku jader některých prvků, jako je například měď, nejsou dobře známa a jsou trvalým předmětem pozorování a počítačového výzkumu.

Stačila jedna projížďka na koni, a Mccheta přišla o svou pozici hlavního města. Kdysi dávno, v 6. století, si král kavkazské Ibérie Vachtang I. Gorgasali vyjel do míst, kde se dnes nachází metropole Tbilisi. Zastřelil holuba, jenž poté spadl do jednoho z tamních horkých pramenů a uvařil se. A večeře byla hotová. Zmíněná příhoda – a z vojenského hlediska výhodná poloha – pak prý panovníka inspirovaly k rozhodnutí hlavní město přesunout. 

Mccheta však nezůstávala opomenuta pouze v minulých časech. I v 21. století projede mnoho cestovatelů kolem bez povšimnutí. Většina z nich totiž míří z blízkého Tbilisi ke štítům Kavkazu. Do malého města na soutoku řek Aragvi a Kura tak cizinci obvykle nezabloudí – tisíce Gruzínů však vědí své a Mcchetu navštěvují poměrně hojně. 

Hlavní je úcta k tradicím

„Takhle ne, takhle tu být nesmíte!“ snažil se mi slovy, rukama i grimasami sdělit mnich střežící vchod do středověké katedrály Sveticchoveli. Z davu místních a rusky mluvících turistů se zaměřil pouze na mě. Prohlédl jsem si své krátké kalhoty, které sahaly až pod kolena. Podíval jsem se na Gruzína s mnohem kratšími nohavicemi, stojícího přímo u oltáře, ale nechtělo se mi nic říkat. Rezignoval jsem a šel si kolem pasu uvázat šátek dosahující až k zemi. Rozhodně jsem v této sukni nebyl sám, i když nutno podotknout, že tamním dívkám a ženám slušel mnohem víc. 

„Gruzie je silně konzervativní země, zde se tradice berou nesmírně vážně,“ vysvětlila mi později Gruzínka Sofie, která před několika lety uprchla před úzkoprsou společností do Španělska. Náboženské předpisy se v samotné Mcchetě, ale i v celé zemi dodržují velice přísně. Pokud se jim však podvolíte, najdete na svatých místech opravdové poklady.    

Tisíciletá historie

První sídla na území dnešní Gruzie vznikala zřejmě už před více než pěti tisíci lety. Později zdejší lidé čile obchodovali s Řeky, Římany i dalšími evropskými národy a pronikli i do jejich pověstí. Mccheta byla hlavním městem tehdejšího kavkazského království Ibérie od 3. století, ale zůstala jím pravděpodobně jen dvě stě let. 

Právě v někdejší metropoli se nechávali gruzínští vladaři až do 19. století korunovat i pohřbívat. Křesťanství se stalo oficiálním náboženstvím země již v roce 337 díky úsilí svaté Kristýny, jedné z nejznámějších misionářek té doby. Už před christianizací však Mccheta patřila k posvátným místům, kde obyvatelé kavkazských oblastí vzývali své pohanské idoly a bohy. Ještě na počátku 19. století se přitom jednalo o pouhou vesnici. Situace se změnila až v roce 1872, kdy se otevřela železniční trať Poti–Tbilisi. Dnes ve městě žije asi dvacet tisíc lidí.  

Tři svatostánky

Ve městě najdete tři hlavní poutní místa: v samotném jeho srdci se tyčí středověká katedrála Sveticchoveli, o kousek dál se rozkládá bývalý ženský klášter Samtavro a kopci nad říčním soutokem vévodí klášter Džvari. Za vidění stojí také středověké centrum i nedaleká pevnost. 

Sveticchoveli neboli katedrála Životodárných sloupů vznikla mezi lety 1010 a 1029. Více než devět set let představovala největší stavbu svého druhu v Gruzii. Teprve v roce 2004 ji překonala katedrála Svaté trojice v Tbilisi. Sveticchoveli trpěla nejvíce při nájezdech turkického vojevůdce Tamerlána ve 14. století, přičemž rekonstrukce se dočkala ve století patnáctém. V posledních letech opět probíhá citlivá renovace celého středu města i dalších památek figurujících na seznamu UNESCO. 

Tradice a ženy

Gruzínské ženy zůstávají samostatnou kapitolou. „Daly by se rozdělit do několika kategorií. Jsou tu holky, které se s tebou vyspí na prvním rande, těch je hodně málo. Pak ty, které s tebou budou chodit se vším tím kroužením okolo, těch je o něco víc, ale pořád málo. No a nakonec ty, které si tě nejdřív vezmou, a pak teprve něco bude,“ vysvětlil mi při jedné z debat Gruzínec Alex, načež dodal: „Víš, já jsem hodně otevřený člověk, ale chtěl bych mít ženu jen pro sebe.“ Gruzínka Sofie souhlasí: „Tady jsou chlapi hrozně ‚macho‘. Na jednu stranu jsou rádi, když s nimi holka spí, na druhou stranu nedokážou překousnout, že nejsou první. I proto jsem z Gruzie odešla.“ 

A právě ve Mcchetě je tento zvláštní střet nové a starší doby cítit nesmírně silně. Zdejší křesťanské dívky jsou cudné, trochu jako v Palestině či v jiných muslimských zemích. Pokud se na ně muž podívá, sklopí oči, a jen málokdy promluví, jestliže se jich cestovatel na něco zeptá. Mccheta představuje město víry a náboženství, tradic a historie. A nenavštívit ji by se opravdu dalo považovat za hřích. 

Stala se symbolem „amerického snu“ po německu. Kdo by neznal módní časopis Burda! Jeho vydavatelka Aenne Burda, zvaná též královna odívání začala své úspěšné podnikání tak trochu náhodou…

Ctižádostivá dívenka

Pocházela ze skromných poměrů. Maminka zůstala v domácnosti, otec pracoval jako strojvůdce. A tak se měli co ohánět, aby své tři děti uživili. Jenže Anna Magdalena Lemmingerová byla velice ctižádostivá. Rozhodně nechtěla dopadnout jako oni! A moc ráda se parádila! Toužila mít hezčí šatičky než její kamarádky! Přesvědčila rodiče, aby mohla navštěvovat klášterní školu a později vyšší obchodní školu. Kromě toho se ještě vyučila prodavačkou. Myslela na všechno! A začala pracovat v místní elektrárně.

V devatenácti letech se seznámila s dr. Franzem Burdou, velmi úspěšným knihtiskařem a vydavatelem. Po třech letech se za něj provdala. A jak bylo tehdy dobrým zvykem, vdané ženy – pokud je manžel zabezpečil – nemusely pracovat. Aenne se postupně ve čtyřletých intervalech narodili tři synové, ale role ženy v domácnosti ji příliš neuspokojovala. A to si mohla dovolit hospodyni i chůvu, protože manželovi se v podnikání opravdu dařilo!

Hrozba rozvodem

Jenže pan Burda měl všestranný talent. Dařilo se mu i na poli milostném. Když mu Aenne došla na jednu z četných avantýr, bylo zle! Hrozila rozvodem! S milenkou měl pan Burda dokonce nemanželské dítě a navíc – a to ji nejspíš nejvíc rozběsnilo -  jí financoval vydavatelství, které stálo před krachem. Aenne se ale zavčas uklidnila. Rozvod si rozmyslela a vytěžila z této prekérní situace maximum. Chladnokrevně přinutila manžela, aby na ni přepsal milenčino vydavatelství i se všemi zaměstnanci.

A tak začala paní Burda na konci roku 1949 podnikat. První časopis se jmenoval Favorit, ovšem žádná bomba to rozhodně nebyla. Po třech měsících ho Aenne přejmenovala na Burda Moden a začala vydávat ve vyšším nákladu. Ale ani tehdy ještě neměla vyhráno! Nebylo to rozhodně jednoduché! Začínající vydavatelka měla sice velké ambice, ale žádné zkušenosti. A většinu redaktorské i nakladatelské práce musela zpočátku zvládnout sama.

Konečně úspěch

Po třech letech dostala skvělý nápad. Začala do časopisu vkládat střihy. A náklad časopisu neustále rostl. I průměrně šikovná žena si po večerech dokázala pomocí střihu z Burdy „spíchnout“ dokonalý model. Střihy byly totiž bezvadně zpracované a perfektně seděly. Aenne se strefila do vkusu čtenářek. Vytvářela elegantní módu pro každodenní nošení. Zároveň ale jednoduchou, praktickou a cenově dostupnou.

V šedesátých letech už vycházel časopis v milionovém nákladu. Kdysi malé vydavatelství se rozrostlo v mediální koncern vydávající i další časopisy, zaměřené na háčkování, vyšívání i vaření. Aenne Burda totiž uměla i výborně vařit. Recepty sbírala už od mládí a první kuchařky tak na sebe nenechaly dlouho čekat. A zase uspěla.

Časopis expanduje

Burda Moden začala pronikat i za železnou oponu. Zpočátku opatrně, později už legálně. A tak mohly i ženy, kterým nestačila často neslušivá konfekce ze socialistických obchodů, šít modely dle nedostižné „západní módy“. Paní Aenne považovala za obrovský úspěch, když začal její časopis legálně vycházet i v SSSR. Raisa Gorbačovová, která se o to díky své slabosti pro módu nejvíce zasloužila, ji dokonce pozvala do Moskvy! A téměř osmdesátiletá Aenne tam se svou módní přehlídkou slavila ohromující úspěch!

Po této události se už se ale paní Burda pomalu začala stahovat do pozadí a mediální impérium předala svým třem synům. Zemřela v kruhu své rodiny v úctyhodných devadesáti šesti letech v roce 2005. Prožila opravdu zajímavý a obdivuhodný život. Kdysi pravila:  „Každá žena chce být krásná.“ Tato věta je stejně nadčasová jako její móda.