V roce 2017 se už osídlení Marsu nezdá být tak neskutečné a vzdálené, jak to bývalo dříve. Objevují se první projekty pro cesty na rudou planetu i pro osídlení Marsu lidskými kolonisty.

Na nedávné výstavě v čínské Šanghaji SUSAS 2017 se objevil zajímavý nápad architekta italského původu Stefana Boeriho, který ve spolupráci s univerzitní laboratoří Future City Lab a Čínskou vesmírnou agenturou vyvinul design vertikálních měst na Marsu.

Semena měst na Marsu

Podobná města dnes vznikají v Číně, jako reakce na velmi znečištěné prostřední současných čínských metropolí. Projekt pro Mars nese jméno „Vertical Forest Seeds on Mars“, čili Semena vertikálního lesa na Marsu. Jde o „semena“ městských ekosystému, která by byla přepravena ze Země na Mars, a tam by pak mohla „zakořenit“.

TIP: Velké plány: Spojené arabské emiráty sní o celém městě na Marsu

Boeri a jeho spolupracovníci se budou muset pořádně otáčet, jestli mají zájem o prvenství na Marsu. S osídlením Marsu už počítá šéf společnost SpaceX Elon Musk, vědci a inženýři Spojených arabských emirátů, i další zájemci.

Dlouhý rok trápil jistého Brita z městečka Preston urputný kašel, až se konečně odhodlal navštívit lékaře. Rentgen odhalil na plicích neznámý objekt, a jelikož byl dotyčný kuřák, okamžitě padlo slovo „rakovina“. Podrobnější endoskopické vyšetření však ukázalo, že nejde o nádor, nýbrž o hračku – malý dopravní kužel.

Lékaři cizorodý předmět vyjmuli, nešťastníkovi se ulevilo a pod náporem emocí si vzpomněl, že se mu hračka ztratila ze sady, kterou dostal před 40 lety. Tehdy mu bylo sedm a sem tam spolkl nějaký drobný předmět – nějak mu ovšem „vypadlo“, že jeden z nich také vdechl. Odborníci prý neznají případ, kdy by se komplikace spojené s vdechnutím cizího tělesa projevily až po 40 letech, a neznámý muž je tedy svým způsobem také rekordman.

Během roku 1944 finští představitelé pochopili, že se válečná štěstěna k Německu začíná obracet zády. Finsko-německé vztahy chladly a politici i důstojníci skandinávské země začali hledat cesty, jak se vyvázat ze stále nevýhodnějšího spojenectví i válečného stavu se sílícím Sovětským svazem.

Vzájemná nedůvěra

Tyto snahy nezůstaly Berlínu utajeny, a tak se velitel německých sil v Arktidě generál Eduard Dietl začal připravovat na eventualitu, že by Finsko uzavřelo se Stalinem separátní mírovou smlouvu. Německé plány počítaly se stažením vojsk na sever do Laponska, aby zde co nejdéle držely niklové doly v oblasti Petsama. Zároveň by tato dislokace umožňovala relativně nerušený ústup do Norska. Za využití práce válečných zajatců Wehrmacht opravil cesty ze severního Finska do severního Norska a začal v oblasti hromadit zásoby.

Zároveň Dietl přeskupil jednotky tak, aby nemohly být odzbrojeny. Ozvaly se též hlasy volající po obsazení finského území po vzoru Itálie, ovšem brzy utichly. Wehrmacht pro takovou operaci neměl dost sil a generálové si uvědomili, že Finové drží na strategických místech silné posádky. Kromě toho se Seveřané snažili zamezit koncentraci německých sil jižně od řeky Oulu, jež by znamenala riziko obsazení nejprůmyslovější části země. Helsinky také posílily obranu západního i jižního pobřeží a reorganizovaly útvary v severním Finsku tak, aby je Dietl nemohl zaskočit. Ze severních oblastí držených Němci vláda evakuovala část civilistů, celkem asi 168 000 žen, mužů a dětí. 

Neúspěšný sovětský úder 

V téže době padlo v Moskvě rozhodnutí skoncovat s vojenskou přítomností Finska na východní frontě a uvolněné síly vrhnout proti Německu. Dne 6. června 1944 tři sovětské armády udeřily na Karelské šíji a finské linie zasypal příval dělostřelby, leteckých pum i tankových granátů. Maršál Mannerheim v kritické situaci požádal Němce o pomoc a Hitler nabídl bombardéry, stíhačky, útočná děla i 122. pěší divizi, avšak ne zadarmo. Pokud mělo Německo pomoci Rudou armádu zadržet, muselo by se Finsko zavázat, že bude po jeho boku bojovat až do úplného konce.

Vymoci potvrzení této podmínky přiletěl 22. června do Helsinek německý ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop. Mannerheim chytře přesvědčil prezidenta Rista Rytiho, aby podepsal dokument ne ve formě oficiální dohody, ale osobního příslibu. A tak když von Ribbentrop 26. června opouštěl Helsinky, netušil, že se finští představitelé necítí být podpisem vázáni. Již v následujících dnech přišla podpora Wehrmachtu Finům vhod, když se jeho jednotky zapojily do velké bitvy u Tali. Ztráty Stalina přesvědčily, že dobytí Finska nestojí za vynaložené úsilí, a koncem měsíce útoky odvolal.

Mezi mlýnskými kameny 

Stabilizovaná fronta umožnila Finsku dále rozvolňovat vztahy s Berlínem, aniž by přitom padlo do Stalinových rukou jako snadná kořist. Dne 4. srpna 1944 podal Ryti demisi a prezidentem se stal Mannerheim, jenž se necítil vázán slibem svého předchůdce. Již 25. srpna zahájily Helsinky s Moskvou jednání o separátním míru a 4. září obě země podepsaly dohodu o příměří. Maršál se dočasně zbavil jednoho nebezpečí, nicméně věděl, že tento krok může vyvolat válku s třetí říší. Zvlášť když Finsko oznámilo německému velvyslanci, že s Berlínem přerušuje diplomatické vztahy.

Hitlera finská „zrada“ šokovala. Německá 20. horská armáda v severním sektoru východní fronty se ocitla v nezáviděníhodné situaci, neboť po odchodu finských jednotek by v obraně vznikla trhlina. Dalším vývojem si nemohli být jisti ani Finové, kteří ve snaze zachovat si nezávislost lavírovali mezi nebezpečím z východu i západu. Jejich vratkou pozici Moskva brzy potvrdila.

TIP: Finští vojáci na frontě v roce 1943

Šibeniční termín

Smlouva o příměří předpokládala, že Suomen armeija vytlačí německé síly z Laponska, avšak Stalin vnutil Mannerheimovi nevýhodnou podmínku nařizující Finsku demobilizovat armádu na předválečný stav nejpozději měsíc po uzavření příměří. To znamenalo, že Finové buď v této lhůtě vyprovodí Wehrmacht ze svého území, nebo budou demobilizovat s Němci v zemi. Druhá možnost by tak dala Rudé armádě legitimní důvod obsadit část země tisíce jezer.

Ve skutečnosti Němci ani Finové neměli chuť mezi sebou bojovat. Velitelé vynaložili značné úsilí, aby se vyhnuli krveprolití, a dohodli rozumný harmonogram pokojného vyklizení Laponska, to vše za víceméně předstíraných bojů coby divadla pro moskevské diváky. V praxi takové řešení ovšem naráželo na rozdílné představy. První ozbrojené incidenty mezi německou a finskou armádou propukly již před podpisem smlouvy, když se obě strany pokusily preventivně odzbrojit a zajmout malé jednotky protivníka dislokované v oblastech, které ovládaly. 

Pokračování ve čtvrtek 26. října

Migrény, tedy nepříjemné až naprosto zničující bolesti hlavy, hluboce ovlivňují životy milionů lidí po celém světě. Léčba migrény je navíc velmi individuální a bývá různě úspěšná.

Podle nové studie by se významným pomocníkem při léčbě migrén mohl stát ketamin. Jde o známý rekreační halucinogen ale také anestetikum ve veterinární i lidské medicíně. Američtí lékaři podávali ketamin v malých dávkách po dobu jednoho týdne 61 pacientům, kteří trpěli nezvladatelnými bolestmi hlavy, jejichž migrény nereagovaly na žádnou léčbu.

TIP: Trápí vás migréna? Možná pomůže zelené světlo!

Ketamin dovede vyvolat pořádné halucinace, které mohou být velmi intenzivní. V kontrolovaných dávkách ale pacientům s migrénou pomohl a u tří čtvrtin z nich významně omezil bolest působenou migrénou. 

Dobrou zprávou je, že kromě neškodných halucinací a živých snů lékaři u pacientů nezaznamenali žádné další významné vedlejší příznaky. Výsledky bude ještě nutné zopakovat a ověřit, ale lidem s migrénou už snad svítá na lepší časy.

Ve vzduchu létají autonomní drony, po zemi jezdí autonomní auta a ve vodě už plavou autonomní lodě a ponorky. Na krátkém seznamu zemí, které mají k dispozici autonomní ponorky (AUV, z anglického Autonomous Underwater Vehicles), se teď objevil Izrael.

Tým vědců a inženýrů Univerzity Bena Guriona vypustil svou autonomní ponorku HydroCamel II. Stroj o délce 2,4 metru využívá pokročilé technologie dnešní doby, je ve vodě velmi obratný a dovede se ponořit prakticky přímo svisle dolů.

TIP: Lockheed Martin zahajuje výrobu podmořských dronů Marlin Mk3

Autonomní ponorka HydroCamel II může být snadno vybavena sonary, kamerami anebo třeba mechanickou paží pro odběr vzorků. Takové plavidlo jistě rádi využijí vojáci, bezpečnostní služby, těžaři a prospektoři nebo vědci.

Nová studie tvrdí, že není nic takového jako „mužský mozek“ nebo „ženský mozek“. Namísto toho by lidské mozky měly být chaotickou míchanicí rysů považovaných za „mužské“ nebo „ženské“. Platí to prý i pro ty oblasti mozku, o nichž si vědci mysleli, že v nich jsou hezky vidět rozdíly mezi pohlavími.

TIP: Souboj mozků: Jsou chytřejší muži nebo ženy?

Jde přitom o první studii, která zkoumala rozdíly pohlaví mezi mozky jako celky. Podle badatelů, kteří vycházeli z více než 1 400 snímků mozku mužů i žen na magnetické rezonanci, jsou lidské mozky proměnlivější v rámci jednotlivých pohlaví, tedy například mezi muži, než navzájem mezi muži a ženami. Odpůrci genderových stereotypů jásají po celém světě. 

Zeinab Taherová kdysi kočovala etiopskou divočinou s obrovským stádem 350 ovcí, koz a skotu, díky němuž dokázala uživit nejen sebe, ale také svých devět dětí. Pak ovšem nepřišly podzimní deště a tráva, na níž se měl pást její dobytek, nevyrostla. Životodárná vláha se nedostavila ani na jaře a Zeinabina zvířata začala umírat… V šedesáti letech se tak žena musela usadit v provizorním táboře spolu s několika tisíci dalších nešťastníků, které počasí připravilo o zdroj potravy a jejichž život teď závisí výhradně na mezinárodní pomoci. 

Období sucha se postupně zhoršují a je čím dál víc zřejmé, že za to může globální oteplování. Změna podnebí a nestálost počasí ovlivňují zemi tak drasticky, že budou muset obyvatelé přehodnotit své zvyky a nejspíš se vzdát živobytí, jaké znali doposud. 

Mizející obživa

V Etiopii, která má na rozdíl od Somálska a Jižního Súdánu stabilní vládu, zatím drží většinu obyvatel při životě nouzová opatření a zahraniční charitativní pomoc. Podobný systém však není udržitelný trvale, a tak se země snaží přimět lidi ke změně – je potřeba, aby svou obživu založili na odvětvích, jež nejsou tolik citlivá na sucho. 

„V mnoha pasteveckých zemích už se chovem ovcí a dobytka jednoduše neuživíte,“ tvrdí Samir Wanmali, zástupce ředitele organizace World Food Program, která se zabývá potravinovou pomocí. Na jihovýchodě Etiopie se kvůli suchu muselo svých stád vzdát na 450 tisíc lidí a teď přežívají v táborech. 

V jednom takovém – na obrovské písečné pláni poseté chýšemi z plastu a větví – si Zeinab povzdechla, že i když zničující sucha pominou, stejně už se nebude moct k pastevectví vrátit. „I kdyby teď začalo pršet, jednoduše nemám žádná zvířata, která bych mohla chovat,“ vysvětluje. 

Krize se opakuje 

Loni kvůli fenoménu El Niño (viz Klimatický chlapeček) nedopadla vláha ani na úrodnou etiopskou vysočinu a víc než deset milionů tamních obyvatel zůstalo závislých na potravinové pomoci. Letos se proměnlivé teploty Indického oceánu projevily zničujícím suchem na jihovýchodě země, který je i tak daleko vyprahlejší, a přebývají tam proto hlavně kočovníci: V etiopském pohraničí se Somálskem žije zhruba pět milionů lidí, přičemž 40 % z nich se živí pastevectvím. 

K záchraně vysočiny loni vláda vyčlenila v přepočtu 15,6 miliardy korun a dalších zhruba 22,3 miliardy získala od mezinárodních agentur. Letošní krizi však musí zvládnout s mnohem menším rozpočtem, jelikož většina vnější pomoci směřuje k hladovějícím a válkami zničeným státům v okolí, jako jsou Somálsko, Jižní Súdán, Nigérie a Jemen. 

Nechuť pomáhat

„Svět nemá příliš chuť pomáhat s řešením dalšího sucha v Etiopii,“ vysvětluje John Graham, bývalý ředitel etiopské nadace Save the Children. „Dárci chtějí pomoct spíš poničeným zemím, kde se evidentně bez zásahu zvenčí nic nezmění. Etiopie je sama o sobě dost silná,“ dodává. Jakkoliv je však africký stát zdánlivě soběstačný, se současnou krizí si snadno neporadí: Humanitární organizace odhadují, že tam aktuálně zůstává na potravinové dávky odkázáno 7,8 milionu lidí. Než se krize přežene, vyžádá si jejich nasycení v přepočtu asi 22 miliard korun. 

Somálský region zasáhlo ničivé sucho také v letech 2008 a 2011: Spolu s nejistou pomocí od okolního světa to Etiopii přimělo hledat dlouhodobější řešení problémů. „Jde o začarovaný kruh, protože krize střídá krizi a času na vydechnutí a shromáždění zásob obvykle příliš mnoho nezbývá,“ vysvětluje Wanmali. „Je úplně jedno, ve které části Etiopie se nacházíte. Následky klimatických šoků si vás najdou všude.“

Vypěstuj si přežití!

Vedoucí programu na řešení etiopské krize Mitiku Kassa objasňuje, že nouzové dotace od Velké Británie, Spojených států a Evropské unie zajistí lidem jídlo až do podzimu. „Uvědomujeme si, že tato opatření problém zmírňují, ale neřeší – pracujeme proto na nových způsobech, jak získávat vodu,“ dodává. Vláda se snaží přivést vláhu do vyschlých částí země kopáním hloubkových studní a rozvodňováním těch několika málo řek, jež Etiopií protékají. Pokud by se vodu do jihovýchodního regionu opravdu podařilo dostat, mohla by se pastevecká oblast alespoň částečně změnit v zemědělskou. 

Úřady dál upozorňují, že na jihovýchodě spadne každý rok méně srážek. „Situace se stále zhoršuje, proto se snažíme lidem vysvětlit, že musejí začít žít jinak – k pastevectví by si měli přibrat také zemědělství,“ vysvětluje Ali Maadey. Zemědělci by si pak mohli vypěstovat jídlo a krmivo pro zvířata v zavlažených oblastech, přičemž jejich stáda by se měla zmenšit na únosnou mez tak, aby je nebyl problém nakrmit v období sucha.   

Přestat kočovat?

Ke změně se úřady snaží přimět stařešiny a další vůdce společenství – odkazují je na zavedené farmy v místech, kde se lidé rozhodli přistoupit na nové podmínky a bojovat s nepřízní počasí. Podél řek je takových oblastí hned několik: Z vyprahlé krajiny vystupují zelené lány kukuřice a dalších plodin, ale pořád to nestačí. „Rozvést po vyschlé zemi vodu pro potřeby zemědělství je značně náročné a vláda na to nevyčleňuje moc peněz,“ stěžuje si Maadey. 

Místní jsou navíc velmi nedůvěřiví. Pro lidi, kteří po generace putovali krajinou jako nomádi, je představa usídlení se na farmě skličující. „O pěstování plodin vůbec nic nevíme,“ vysvětluje Kira Ali, které je 63 let a žije v dočasném táboře spolu se Zeinab. Ani bydlení ve stísněné komunitě se jí však nezamlouvá. 

Zničující sucho tak nakonec zřejmě přiměje ke změně i zatvrzelé kočovníky – Zeinab už vůči zemědělství přestává mít výhrady: „Vláda by nás chtěla usadit na jednom místě na stálo. Měli bychom tam školy a lékařská centra, jen bychom museli zapomenout na kočování. Kdybych žila u zdroje vody, asi bych se dokázala stát farmářkou, ale potřebovala bych se nejdřív naučit, jak pěstovat plodiny.“ 

Zrození měst

Dřívější marxistický režim často obyvatele oblastí zasažených suchem násilně přemisťoval a nutil je farmařit – což mělo katastrofické následky. Současná vláda se proto snaží lidi na změnu nejprve připravit. Michael Jacobs stojí v čele amerického programu PRIME, který má pomoct při návratu hospodářských zvířat do zdecimovaných částí Etiopie. Podle něj sucho přiměje lidi změnit pohled na život. „Pokud Etiopie prodělá ještě několik podobných období, populace hospodářských zvířat prudce poklesne. K pastevectví se pak podle našich odhadů nebude moct vrátit víc než polovina lidí, kteří přijdou o dobytek,“ vysvětluje. 

V rámci programu PRIME však Jacobs nenabádá Etiopany výhradně k zemědělství – pomáhá jim také přeorientovat se na další žádoucí odvětví průmyslu: Školí je v truhlářství, svářečství a jiných technických oborech, které budou potřeba při budování a správě vznikajících městských regionů. 

Naděje zůstává

Podle Jacobse zůstane sice chov zvířat navždy součástí etiopské kultury, je však nutné neustrnout v čase a posouvat se vpřed – nejen kvůli klimatickým změnám, ale také s vývojem společnosti. 

Jeho myšlenky potvrzuje mimo jiné pětapadesátiletý Abdallahi Abdulay. Tomu sice uhynulo stádo koz a dobytka, které dokázalo uživit jeho tři ženy a osmnáct dětí, aspoň mu však zůstaly pozemky – a ty nyní poslouží jako odrazový můstek do nového života. „Pokud začne pršet, budu pěstovat plodiny. Za ně si pak koupím nová zvířata,“ věří. 

Scény jako z hororu jsou v poslední době k vidění v ulicích Bostonu a dalších městských oblastech státu Massachusetts. Hordy divokých krocanů zde obtěžují místní obyvatele, blokují dopravu a útočí na domácí zvířata. Někteří konce hovoří o krocaním teroru. Policie i odborníci varují, aby lidé opeřence nepodceňovali. Dospělí krocani mohou měřit více než metr a vážit až 10 kilogramů. Zejména samci v době rozmnožování neváhají zaútočit, aby tak ukázali své dominantní postavení.

TIP: Konec legrace: Na důchodce na Floridě zaútočila šílená veverka

Jen za poslední dva roky musela policie v Massachusetts řešit 137 případů spojených s krocany – v pěti případech byli ptáci tak agresivní, že představovali přímé ohrožení bezpečnosti a policisté je museli dokonce zastřelit. Ptáci ohrožovali děti v blízkosti škol a útočili na lidi v parcích i na ulicích. Důvod krocaní invaze je podle odborníků zřejmý – v městských oblastech ptáci snadněji získávají potravu. V New Jersey, v Iowě a v Oregonu úřady zakázaly krmení krocanů vyhláškou. Podobná opatření nyní zvažují i radní v Bostonu.

Říká se jí posměšně „Sewardova lednička“. V Americe roku 1866 nikdo nechápe, proč ministr zahraničí William Henry Seward tak usiluje o koupi ledové pustiny na severu kontinentu. Že má její poloha nějaký strategický význam? Koho to tehdy zajímá? Sewarda samotného stojí hodně úsilí přesvědčit veřejnost i americké senátory o výhodách tohoto obchodu. Využívá k tomu všechny prostředky. Do přesvědčování se už tehdy zapojují také lobbisté a mezi jejich metodami nechybí ani sliby, výhružky či úplatky. Přitom nikdo netuší to nejzásadnější. Pod zamrzlou zemí se skrývá takové množství zlata, o kterém se nesní ani největšímu snílkovi.

Seward měl smůlu, objevu zlatých žil se nedožil. A s ním tedy ani uznání, že jeho úsilí získat zdánlivě nehostinné území nebylo marné. On sám ostatně brzké ocenění ani nečekal. I tak na sklonku života považoval koupi Aljašky za největší úspěch své ministerské kariéry. Jak však vzápětí dodával: „Lidem bude trvat celou generaci, než si to uvědomí.“

 „Velkovýrobna“ kožešin

I pro Rusy je původně Aljaška zlatý důl. O zlatu samotném sice nemají ani zdání, co je však předně zajímá, jsou kožešiny. A ty byly ve své době téměř zlatem vyvažovány. Ruští lovci se za nimi vydávali ze Sibiře dále na východ. K tomu je inspirovaly objevitelské expedice vyslané ruskými cary, které do těchto neprobádaných končin směřovaly. Právě kožešiny tak vyvolaly na Aljašce první „zlatou horečku“ už krátce po jejím objevení. Ne náhodou se jim říká „měkké zlato.“

Ve druhé polovině 18. století se sem hrnou stovky ziskuchtivých dobrodruhů, kteří hromadně vybíjejí místní faunu, hlavně vydry mořské. Koncem století na ruský, ale i čínský dvůr dodávají na dvacet tisíc kožešin ročně! Za účelem tohoto lukrativního obchodu postupně působí na Aljašce různé obchodní společnosti. Největší je Rusko-americká společnost založená v roce 1799. Ruský car Pavel I. jí svěří obchodní právo i správu místních osad a Aljaška se stává oficiálně ruskou kolonií.

Kromě vyder mořských trpí příjezdem ruských kolonizátorů také původní obyvatelstvo. Soustavné vybíjení zvěře je připravilo o nutnou obživu a nezvaní hosté ze západu přivlekli na jejich území dosud neznámé choroby. Ty místní populaci doslova zdecimují. Během osmi let se tak například počet domorodých Aleuťanů ztenčí ze šestnácti tisíc na dva tisíce. Trpí také Eskymáci, které lovci téměř připraví o jejich hlavní obživu: velryby.

(Ne)výhodný prodej

Netrvá dlouho a zpočátku bohatý zdroj kožešin se začíná citelně ztenčovat. Většinu zvířat se drastickým vybíjením podaří téměř vyhubit. Lovci se vydávají dále na jih. Tam se však dostávají na území Američanů a Britů, kterým se to vůbec nezamlouvá. Carská Rus se tak kvůli Aljašce náhle ocitá před mezinárodním konfliktem. Co dělat se vzdáleným územím, jehož údržba najednou víc stojí, než vynáší? Nejlépe se ho zbavit. A pokud možno současně naplnit téměř prázdnou státní kasu.

Ruský car Alexandr II. si dobře uvědomuje, že je Aljaška dlouhodobě neudržitelná. V případě válečného konfliktu by o tuto nejvzdálenější část ruského impéria stejně přišel. Takže je výhodnější ji včas prodat. Ale komu? V úvahu by připadali Britové. Jenže i když se Aljaška rozprostírá hned vedle Kanady, tedy britské kolonie, právě Angličanům ji Rusové rozhodně poskytnout nechtějí. Britové by se přiblížili k ruskému území, což není ze strategického hlediska bezpečné. Jako další připadají v úvahu Američané, s nimiž má v té době Rusko podstatně přátelštější vztahy. Jak je však přesvědčit k nákupu vzdálené země, která nabízí kromě mrazu a ledu jen značně omezený zdroj kožešin?

Ledová láska

A pak se objeví americký ministr zahraničí William Henry Seward, který pro tuto ledovou pustinu v pravém smyslu slova zahořel. Jednání o koupi začíná v prosinci roku 1866. Ruský vyslanec baron Eduard de Stoeckl brzy Sewardovu vášeň prokoukne a podaří se mu vyjednat z původně odhadovaných pěti milionů částku ještě o padesát procent vyšší. Konečná cena se tak vyšplhá na sedm milionů dvě stě tisíc dolarů. Vzhledem k velikosti Aljašky, která čítá 1 519 000 km², to vychází na pět centů za hektar. V přepočtu na dnešní hodnotu by koupě vyšla přibližně na sto čtrnáct milionů. 

V době podepsání kupní smlouvy 30. března roku 1867 však nikdo nemá o rozsáhlém nerostném bohatství, které Aljaška skýtá, ani zdání. Kritika se snese i na hlavu amerického prezidenta. Neprozkoumaná daleká nehostinná země na severu dostane posměšný název „Johnsonova zahrada s ledními medvědy“.

Většina Američanů nechápe, k čemu by Spojeným státům toto vzdálené území, navíc oddělené Kanadou, mohlo být užitečné. Jenže brzy se ukáže, že šlo o zatraceně dobrý obchod. Už v roce 1880, osm let po Sewardově smrti, je objevena bohatá zlatá žíla v Juneau. Když je zlato nalezeno i na dalších místech, na Aljašku se začínají hrnout davy dobrodruhů v naději na rychlé zbohatnutí. V dobách pozdějších tu je navíc objevena i ropa a zemní plyn. Ropné společnosti zaplatí v roce 1969 Spojeným státům téměř miliardu dolarů za povolení k těžbě. Někdejší Sewardův bláznivý obchod se zkrátka neuvěřitelně vyplatil! 

V půli května 1967 požádala egyptská vláda o stažení vojsk OSN z egyptsko-izraelské hranice. Po jejich odchodu rozhodlo velení US Army, že je nutné i nadále sledovat blízkovýchodní region a získávat důležité zpravodajské informace, které měly sloužit pro případ budoucí americké angažovanosti v tomto prostoru. K průzkumu a sběru informací v této oblasti zatím americká armáda využívala letouny C-130 a EC-121. Zpravodajští plánovači věděli, že letecký sběr údajů je jen dočasné řešení, které neumožňuje najednou získat potřebné množství informací.

Zpravodajská plavidla

S tím úzce souvisela nutnost nasazení většího počtu letadel a v důsledku tedy výraznější logistické zatížení těchto operací. Zpravodajské velení proto přišlo s nápadem nasadit na sběr a shromažďování údajů technicko-průzkumnou loď. Udržování jedné zpravodajské lodě bylo ekonomičtější a navíc efektivita sběru informací jednoho plavidla se rovnala práci 13 průzkumných letounů.

V úvahu přicházely dvě lodě – USNS Valdez, plavící se poblíž Gibraltaru, a USS Liberty, kotvící v přístavu Abidžan na Pobřeží slonoviny. NSA (Národní bezpečnostní agentura) pro tuto akci upřednostnila USS Liberty díky její vyšší rychlosti (18 uzlů proti 8 uzlům USNS Valdez), lepšímu dosahu multikanálového vysílání a přijímání informací a též díky faktu, že byla na začátku turnusu.

Přesun do oblasti konfliktu 

Rozkaz o přesunu USS Liberty do operačního prostoru 13 námořních mil (25 km) od přístavu Port Said v Egyptě přišel 23. května 1967. Kapitán lodě William McGonagle nařídil hned následující den vyplout. Liberty čekala na její cestě ještě zastávka ve španělském přístavu Rota, kam dorazila 31. května.

Tam se měla posádka a plavidlo podrobit operační kontrole amerického vrchního velitele v Evropě generála Lymana L. Lemnitzera, který předal pravomoci vykonat operační kontrolu svému podřízenému, vrchnímu veliteli US Navy v Evropě, admirálu Johnu S. McCainovi, Jr. Na palubu lodi se v Rotě kromě zásob nalodili zpravodajští lingvisté ovládající arabský a ruský jazyk. Podle oficiálních zpráv nikdo z posádky neuměl hebrejsky.

Mise začíná

Liberty vyplula z Roty 2. června 1967. Během cesty do operačního prostoru u Egypta měl personál lodě sledovat u břehů Maroka a Alžírska arabské zpravodajství a komunikaci. V tomto případě šlo o získání zpravodajských dat (zároveň se tím posádka a lingvisté cvičili pro sběr informací v místě určení). Když vypukla šestidenní válka, USS Liberty se nacházela jižně od italského pobřeží. Její cílový operační prostor tak od této chvíle byl součástí válečné zóny.

Admirál McCain varoval 5. června 1967 viceadmirála Williama Martina, velitele americké 6. flotily s působností ve Středozemním moři, že do východního Středomoří a Egejského moře směřuje přibližně 20 sovětských lodí a 8 či 9 ponorek. Na základě této zprávy nařídil viceadmirál Martin všem americkým plavidlům a letounům, aby dodržovaly odstup minimálně 100 námořních mil (185 km) od pobřeží Libanonu, Sýrie, Egypta a Izraele a nejméně 25 námořních mil (46 km) od Kypru. Tento rozkaz se ale na Liberty nedostal kvůli poruše amerického vojenského komunikačního kanálu mezi lodí a velitelstvím. Nepomohlo ani to, že ho pro Liberty zopakovali pětkrát. 

Neznámé, či známé plavidlo? 

Ráno 8. června 1967 se USS Liberty nacházela na určeném operačním místě nedaleko egyptského Port Saidu. V tomto prostoru provádělo izraelské letectvo během šestidenní války v pravidelných intervalech letecké průzkumy. Židovští letci se tak snažili objevit nepřátelská plavidla dříve, než je dokáže zachytit pobřežní radar, a tím včas upozornit a zaktivovat potřebné síly. Při průzkumu v 5.45 hlásil izraelský letec neznámé plavidlo přibližně 70 mil (110 km) západně od Gazy. Na štábu izraelského námořního velitelství bylo plavidlo vyznačeno na radiačním panelu červenou barvou – neznámý cíl.

TIP: Stíhací operace Rimon 20 (1970): Dokonalá izraelská letecká past

Při dalších přeletech v 6.03 a 9.00 jej už identifi kovali jako zásobovací loď US Navy s nápisem GTR5. Izraelci zjistili pravou totožnost lodě – USS Liberty – a velicí důstojník na štábu změnil její status na radiačním panelu na zelenou – neutrální plavidlo. Krátce poté se však na štábu izraelské armády měnila služba důstojníků obsluhujících řídící panel.

Avraham Lunz, důstojník nastupující na směnu, neviděl v hlášení z rána nic zajímavého, pouze zkompletované informace o neutrálním plavidle. Když neměl informace o současné pozici USS Liberty, nařídil v 11.00 podle schválených procedur o udržování přesných časů a pozic odstranění značky plavidla z řídícího pultu. Detekce lodě Liberty nacházející se mimo oblast bojů nebyla nezvyklá a nevyžadovala pozornost. Navíc bylo běžnou praxí odstranit z řídícího pultu cíle, které zmizely z dosahu. 

Pokračování ve středu 25. října