Obrněné síly Spojených států mají od roku 1980 k dispozici tank M1 Abrams, jehož bylo vyrobeno kolem 9 000 kusů. Jako takový se zúčastnil také operace Pouštní bouře proti Iráku na počátku 90. let. Čtyřčlenná osádka měla k dispozici 105mm kanon M68 a pancéřové pláty z ochuzeného uranu, díky nimž nedokázaly irácké tanky T-72 zničit během války v Zálivu ani jediného Abramse.

Tanky M1 jsou také používány i v jiných armádách, hlavně v zemích blízkého východu. Ve své výzbroji je má armáda Egypta, Saúdské Arábie a Kuvajtu, přibližně padesátkou kusů M1 se pyšní také armáda Austrálie. 

Teleskopickou vyhlídku u severní hranice Jižní koruny ve vzdálenosti méně než 500 světelných let obývají modrá prachová oblaka a mladé energetické hvězdy. Světlo ze vzdálenějších hvězd v Mléčné dráze cloní prachová mračna. Světlo z jasných modrých hvězd v této oblasti se odráží od kosmického prachu a vytváří charakteristické modré světlo, jak je vidět ve výrazném komplexu reflexních mlhovin katalogizovaných jako NGC 6726, 6727 a IC 4812. 

Prach také odstiňuje hvězdy, které ještě teprve vznikají. Vlevo se kolem mladé proměnné hvězdy R Coronae Australis obtáčí menší nažloutlá mlhovina NGC 6729. Pod ní září oblouky a smyčky rázových vln obtékaných materiálem z nově vznikajících hvězd zvaných Herbig-Haroovy objekty. Na obloze toto pole měří asi jeden stupeň, což v odhadované vzdálenosti této nedaleké hvězdotvorné oblasti odpovídá téměř devíti světelným rokům.

Vize to byla odvážná: „Železniční tunel dlouhý čtyři sta kilometrů povede pod Alpami, pod územím Rakouska až na jih k Jadranu. Za pár let se jím bude přepravovat zboží i lidé. Rychlovlak cestu zvládne za dvě hodiny. Budeme nejrychlejším špeditérem v Evropě. Češi budou jezdit k moři na víkend.“ To vše hrdě hlásaly novinové titulky v 60. letech minulého století.  

Nejednalo se přitom o žádnou utopii, nýbrž o detailně propracovaný plán tunelu rychlostní železnice, jenž by ústil na umělý poloostrov ve vlastnictví československého státu. Výchozí stanice se měla nacházet nedaleko Českých Budějovic. „V původním pojetí měřil tunel tři sta padesát kilometrů a vedl přes Linec až do poslední stanice s názvem Adriaport v dnešním Slovinsku, v tehdejší Jugoslávii,“ popisuje základní myšlenku projektu Vladimír Tvrzník, bývalý ředitel Pragoprojektu, který na studii pracoval. 

Vize ekonoma Žlábka 

Myšlenka spojit Československo tunelem s pobřežím Jaderského moře se po druhé světové válce nezrodila v hlavě architekta, ale ekonoma – profesora Karla Žlábka. Svůj projekt pak detailně propočítal v roce 1975. 

„Profesor Žlábek byl člověk s vizí. Byl to velmi vzdělaný muž, studoval i ve Švýcarsku a dalších zemích. Ve svém návrhu vycházel z historických prací, které vznikly po první světové válce, kdy bylo v rámci Versailleských smluv Československu přislíbeno přímé železniční spojení s oblastí Jaderského moře,“ vysvětluje Jiří Svoboda, vedoucí střediska podzemních staveb Pragoprojektu.

Československo, země tranzitní

Koncem 70. let přejal Žlábkův návrh v Pragoprojektu inženýr Tvrzník s kolegy a dále ho rozpracoval. Nešlo v něm přitom v prvé řadě o rekreaci. Ekonom Žlábek věděl, že přístup Československa k moři by znamenal hlavně příjem z mezinárodního obchodu. Z naší vnitrozemské vlasti se měla stát tranzitní země, odkud by zboží putovalo ze severu Evropy na jih.

Celá trať měla měřit 410 km, z toho by 350 km připadalo na tunel. Denně jím mělo projet 220 nákladních vlaků o 14 vagonech, a to rychlostí 120 km/h. A každý den by na trať vyrazilo také 36 osobních souprav schopných jet rychlostí až 160 km/h. 

Uměle vytvořený poloostrov měl představovat československé území. Kus pevniny – s písčitými plážemi a slunečníky – by vznikl z 60 milionů krychlových metrů rubaniny, jež by zbyla po stavbě tunelu. Jeho součást měl tvořit i přístav Adriaport pro zaoceánské lodě, kde by se překládalo dovezené zboží. 

Stejně jako La Manche 

Ve své době mluvila o tunelu média u nás i v Evropě. A zahraniční inženýry moderní projekt nadchl. Ostatně, podobně navržené tunely se – zejména pro svoji bezpečnost – staví v Evropě dodnes, včetně toho pod kanálem La Manche. 

TIP: Vlaky pod Alpami: Ve Švýcarsku otevírají nejdelší železniční tunel světa

Základní kámen měl být položen v roce 1991 a stavba by pak trvala 30 let. Projekt však nakonec nezastavila jeho složitost ani vysoké náklady – tunel měl stát kolem 300 miliard korun (v přepočtu na dnešní ceny asi jeden bilion). Stopku smělé vizi vystavila politika. „Podle tehdejšího režimu zkrátka nebylo vhodné, aby se přes naše území pohybovalo takové množství zboží i osob, a navíc aby vzniklo tak jednoduché spojení někam přes železnou oponu,“ dodává Jiří Svoboda. Jedinečný projekt tedy bohužel zůstal pouze na papíře.  

Božská Andula, tak přezdívali herečce Anně Sedláčkové. Muži ji zbožňovali, ženy ji obdivovaly a chtěly se jí podobat. Stala se vzorem elegance. To, co se právě nosilo v Paříži, měla v Praze jako první právě Andula. Okouzlila i Hugo Haase. O jejich milostném vztahu tehdy věděla celá Praha. Co na tom, že byla v té době už podruhé provdaná: za advokáta Josefa Kašpara!

Osudové setkání

Píše se rok 1925. Andula Sedláčková je na vrcholu slávy. Po představení v Divadle na Vinohradech se na večírku poprvé setkává s Františkem Xaverem Hodáčem. Tajný milostný vztah, který mezi nimi vzplane, nezůstává bez následků! Čím tento podsaditý stárnoucí muž Andulu okouzlil? František X. Hodáč byl impulzivní a šarmantní člověk širokých a rozmanitých zájmů. Politik a ekonom, profesor ČVUT v Praze, který měl vřelý vztah k umění. Jeho dětem – Ivanovi a Nataše – se dostalo toho nejlepšího vzdělání. Byla to právě Nataša, která po otci zdědila lásku k umění. Dnes ji většina diváků zná jen pod pseudonymem Nataša Gollová. 

V březnu 1926 obletí celou republiku fotografie, na které pyšná Andula drží v náručí dcerušku Marcelu. Jaké štěstí! Poté, co o své první dítě přišla, se v devětatřiceti letech konečně stala matkou. Žádné noviny však neinformovaly o tom, že je to dcera nemanželská. Koneckonců, Andula je přece stále vdaná. A dítě má v křestním listu jméno Marcela Kašparová. Pravdu zná jen nejbližší okolí. Ani sama Marcela prý dlouho netušila, kdo je jejím otcem!

Prominentní dcerka

Malá Marcela prožívá šťastné dětství, vymodlené dítě se těší nekonečné lásce a péči své matky, ale i pozornosti slavných herců. Hraje si s ní Hugo Haas i Jiří Steimar, na výlety s ní jezdí Václav Vydra mladší. Otevírá se jí celý divadelní svět, s nímž bude po celý život tak úzce spjata. Matka v ní vidí zázračné dítě a vše podřizuje tomu, aby se Marcela prosadila.

V pohnuté době roku 1939 otevírá Andula své vlastní divadlo. Stárnoucí herečka si tak snaží vytvořit důstojné umělecké zázemí. Především to však má být odrazový můstek pro uměleckou kariéru její jediné dcery. Marcela debutuje v necelých třinácti letech. Od počátku ji provází nepříliš lichotivá pověst protekčního dítěte. V prvních rolích prokazuje nesporné nadání, kvalit své matky však nikdy nedosáhne. Ani kvalit své nevlastní sestry…

Krutý rok 1949

V poválečném období hledá Marcela herecké uplatnění. Vystupuje na různých pražských scénách, v malých rolích se objevuje i ve filmu. Ve volných chvílích zajíždějí s matkou na chatu v Kynžvartu. Spolu tam tráví i léto 1949. Nečekaně za nimi přijíždějí i Marcelini známí z Prahy, kteří uvažují o emigraci. A žádají Marcelu o pomoc. Ta jim doporučí jistého lesníka, kterého s matkou znají a důvěřují mu. Jaký omyl! Netuší, že onen člověk je agentem Státní bezpečnosti. Padly do pasti!

Známí jsou při pokusu o přechod hranic zadrženi a Marcelu v noci z 1. na 2. září 1949 zatknou příslušníci StB. Čekají ji výslechy a soud. A důvod? Napomáhání k útěku za hranice. V červnu 1950 je odsouzena ke dvanácti letům vězení. Spoluvina na zločinu velezrady! Andula bojuje o svou dceru a posílá dopisy s prosbou o pomoc na všechny strany. I ministru vnitra! Marně. V následujících letech se její svět skládá z návštěv, korespondence a balíčků pro Marcelu.

Konečně na svobodě

Svobodu přináší Marcele teprve amnestie nového prezidenta Antonína Zápotockého. Z vězení je propuštěna 8. září 1953. Vrací se však domů s podlomeným zdravím. Snaží se opět zapojit do uměleckého života. Objevuje se v epizodních filmových rolích a snaží se získat angažmá v divadle. Praha jí zůstává zapovězena a tak hraje jen v oblastních divadlech v Mostě a Varnsdorfu. Konferuje různé estrády.

V 60. letech přijímá raději stálé zaměstnání jako metařka v podniku Sady, lesy a zahradnictví. Později prodává v květinářství. Po celou dobu pečuje o svou matku. Žijí v naprosté chudobě. Dá se říct, že Marcelu, která se ničím neprovinila, stihl ještě horší osud než její nevlastní sestru Natašu Gollovou. Andula Sedláčková umírá brzy po svých osmdesátých narozeninách pod koly motocyklu.

Po smrti matky získává Marcela na krátkou dobu angažmá v souboru Národního divadla. Roku 1968 však zvolí emigraci. Se svým přítelem hercem Soběslavem Sejkem odchází do Švýcarska. Zakrátko se však oba vracejí zpět do vlasti. Marcela neunese svůj životní úděl a 12. dubna 1969 v Praze ve věku čtyřiceti tří let spáchá sebevraždu. 

Tým egyptských a českých archeologů si připsal významný úspěch. V egyptské Gíze, na pomezí mezi břehem řeky Nil a nivou v Abusíru, objevili po čtyřech letech vykopávek dlouho ztracený chrám.

Chrám byl postaven za vlády velmi významného egyptského faraona Ramesseho II., třetího panovníka 19. dynastie, který vládl v letech 1279–1213 př. n. l. Bývá považován za největšího panovníka egyptských dějin a zanechal po sobě celou řadu staveb.

TIP: Nově objevený „bilboard“ ze starého Egypta může přepsat historii hieroglyfů

Podle vedoucího výpravy českých archeologů Miroslava Bárty představuje objev chrámu Ramesseho II. unikátní doklad stavitelských a náboženských aktivit v oblasti Memfisu, hlavního města starověkého Egypta v období Staré říše. Ukazuje také trvalý význam kultu slunečního boha Rea.

Druhá polovina 30. let minulého století se ve většině evropských států nesla v duchu snah o zajištění hranic a státní suverenity vůči nacistickému Německu, které se netajilo záměrem revidovat výsledky první světové války. Francie zahájila výstavbu stálého opevnění na hranicích s Německem již v roce 1929, pozadu nezůstala Itálie a ani Československo, které mělo s Německem společnou hranici v délce více jak 1 500 km. Ta se navíc po anšlusu Rakouska v březnu 1938 prodloužila o dalších 558 km.

Kromě toho budovaly stálé opevnění i další státy, zejména Rumunsko, Jugoslávie, Polsko a Sovětský svaz. Po vzoru spojenecké Francie zahájilo Československo systematickou výstavbu pohraničního opevnění v roce 1935, tedy ve stejném roce, kdy Hitler v Německu obnovil povinnou vojenskou službu. Plány na výstavbu čs. pevností doznaly v průběhu let několika změn, původní záměry byly postupně redukovány a od roku 1936 se kromě těžkých objektů začalo stavět také lehké opevnění, které mělo v podobě souvislých linií tvořit základní kostru čs. obranného systému.

Pátá kolona i pozorování

Němci, kteří ještě v roce 1936 sami opevňovali svoji hranici s ČSR proti případnému útoku, bedlivě sledovali a vyhodnocovali výstavbu čs. pohraničního opevnění. Využívali k tomu především rozsáhlé sítě informátorů především z řad německých obyvatel Sudet, dále prováděli pozorování míst výstavby z vlastního území a využívali také letecké snímkování. S rostoucí silou Wehrmachtu se jeho štábní důstojníci začali intenzivněji zabývat způsoby, jak čs. pevnosti překonat pokud možno rychle a s malými ztrátami. Na začátku roku 1938 proběhlo v Německu přísně tajné štábní cvičení, které simulovalo válku s Československem během léta 1938. Při něm se již Němci museli vypořádat (zatím jen „papírově“) s průlomem vybudovaného opevnění.

Právě v dokumentech popisujících toto cvičení se lze poprvé blíže seznámit s taktikou, kterou hodlal Wehrmacht použít v boji proti čs. pevnostem. Je potřeba si uvědomit, že v první světové válce probíhaly těžké boje o fortová opevnění, jako byl například Verdun, jenže s dobýváním moderních obranných linií neměla na konci 30. let zkušenosti žádná armáda na světě. Pro případ války s Československem tak Němci museli hledat různé možnosti a způsoby, jak se s těmito obrannými stavbami co nejlépe vypořádat.

Moment překvapení

Nasazení jednotek Wehrmachtu proti čs. opevnění je nutno chápat v kontextu celé plánované útočné operace, jejíž zásady byly rozpracovány ve směrnicích Fall Grün z května 1938. Základ úspěchu měl spočívat v momentu překvapení a rychlosti provedení celé operace, čehož se nedalo dosáhnout po regulérní mobilizaci v Německu. Ta by totiž plány Wehrmachtu odkryla a umožnila také čs. armádě povolat záložníky. Němci tedy počítali s tím, že v prvních dnech konfl iktu nasadí takzvané urychleně připravené jednotky v podobě předem vybraných pěších pluků nebo jejich části posílených o jednotky dělostřelectva, protitankové obrany, ženijního zabezpečení a případně tankového vojska.

Více o těchto zesílených prvosledových formacích uvádí již zmíněná směrnice Fall Grün z května 1938: „Účel těchto úderných jednotek Wehrmachtu musí být v tom, že na početných místech a v operačně vhodných prostorech vpadnou do linie českého opevnění, prorazí je, nebo zneškodní z týlu. Pro úspěch akce má význam spolupráce se sudetoněmeckým příhraničním obyvatelstvem, přeběhlíky z československé armády, parašutisty nebo leteckými výsadky a sabotážními jednotkami.“

Nenápadný úder

Němci předpokládali, že přibližně do 4–7 dnů od zahájení útoku dorazí na frontu hlavní armádní síly postavené po všeobecné mobilizaci v Německu. Aby byl zajištěn jejich co nejrychlejší postup do čs. vnitrozemí, měly prvosledové útvary připravit na vhodných místech průlomy do obranných linií a zajistit je proti případným protiútokům.

V druhé polovině září 1938 byly u předem určených jednotek vytvořeny takzvané Übungstruppen neboli cvičné jednotky. Jednalo se o již výše uvedené urychleně připravené formace, skrytě posilované záložníky povolanými na cvičení. Tyto útvary prováděly přibližně od 20. září polní vojenská cvičení v oblastech sousedících s ČSR a postupně se měly přisouvat do blízkosti státní hranice, kterou by pak v určený den (takzvaný X-Tag, kdy měla být v Německu nařízena mobilizace) překročily, a zahájily útok.

V souladu se směrnicemi Fall Grün začaly již od května 1938 štáby určených armádních sborů rozpracovávat způsob nasazení jednotek pro první dny války s Československem. Nedílnou součást těchto příprav představovaly rovněž plány na boj s čs. opevněním. Němci pro tyto účely počítali s nasazením speciálních úderných skupin se zvláštní výzbrojí a výstrojí, které měly obdržet specifi ckou podporu pěchotních a dělostřeleckých zbraní. 

Je to zhruba rok, co v jihozápadní Číně zapnuli radioteleskop FAST. Se svým talířem o průměru 500 metrů je to největší radioteleskop s jednou anténou na světě.

Spuštění tak velkého a ambiciózního zařízení se neobešlo bez kontroverzí. Čínské úřady kvůli stavbě radioteleskopu přesunuli tisíce lidí a nejspíš s nimi nejednali v rukavičkách. Také to není tak dávno, co radioteleskop FAST usilovně sháněl odborníky, kteří by řídili jeho výzkum.

První pulzary na kontě FAST

Teď se podle čínského zpravodajství FAST blýskl prvními objevy. Údajně má na svém kontě tucty nových objevených kandidátů na pulzary. Několik z nich již potvrdil radioteleskop Parkes v Austrálii. Jedním z potvrzených pulzarů je J1859-01, který je vzdálený 16 tisíc světelných let a otočí se jednou za 1,83 sekundy. Jiný z těchto pulzarů J1931-01 je ve vzdálenosti 4 100 světelných let a jedna jeho otáčka trvá 0,59 sekundy.

TIP: Největší radioteleskop světa v Číně je teď oficiálně online

Astronomové objevili první pulzar v roce 1967. Dnes jich jen v Mléčné dráze známe asi 2 700. Od radioteleskopu FAST odborníci očekávají, že by mohl jejich počet zdvojnásobit.

U dlaždic a obkladů je důležitá přesnost – jak při jejich výrobě, tak i při jejich pokládce a jen zkušení obkladači si dokáží poradit se záludnostmi ne vždy dokonale přesných staveb. Na poněkud jinou strategii vsadil britský výrobce dlaždic a obkladů Casa Ceramica. Vchod do svého showroomu v Manchesteru firma vylepšila dlažbou, která budí dojem zvlněné podlahy. Jde pochopitelně jen o optický klam, výsledný dojem ale působí naprosto věrohodně. Ostatně za svůj počin získala Casa Ceramica oborové ocenění TTA Award.

Jak je ten podzim smutný,
teskný a přeukrutný.
Rve vítr listí z akátů,
zvedáme límce kabátů
a lije jako z putny.
Jak je ten podzim smutný.

Navzdory pesimistické strofě písničkáře Petra Skoumala z básně Podzim nám třetí roční období nechystá jen stále kratší, chladnější a méně radostné dny. Vděčnému pozorovateli připravuje nádhernou vernisáž fantastických ohnivých barev, kterou by přírodě mohli závidět i francouzští impresionisté. Ostatně i výše citovaný básník-písničkář dojem z úvodních veršů napravil v pointě své písně tvrzením, že krásně je vlastně pořád!

Kde se bere podzimní paleta

Zelené zbarvení listů je jak známo způsobeno chlorofylem. Ten v době vegetace zachycuje sluneční energii a pomocí fotosyntézy vytváří látky životně důležité pro stavbu a život rostlin.

TIP: Sekvoje a sekvojovce aneb Mrakodrapy mezi rostlinami

V listech ovšem není obsažen pouze zelený chlorofyl. V buněčných tělískách (chloroplasty) jsou přítomna i jiná barviva – žlutý xantofyl, fialový antokyan, červený karotin a další.

Jak zvolna končí léto, slábne sluneční aktivita a s ní i fotosyntéza. Právě v té době se začíná rozkládat i zelený chlorofyl, čímž se uvolňuje prostor pro žlutá a oranžová barviva (karotenoidy). Ta jsou proti rozkladu výrazně odolnější a zůstávají proto v listech i po rozkladu chlorofylu.

Zbytečné hýření?

Pestrá barevná paleta podzimních listnatých stromů je fascinující – od zlatavé, přes temně žlutou, zářivě oranžovou, červenou, cihlovou až po hnědou. Profesor John Shane z americké univerzity lesnictví v americkém Vermontu, který barvy podzimu po léta studuje, tvrdí, že žádné dva podzimy nejsou zcela totožné. Barvy totiž ovlivňují povětrnostní faktory, vlhkost půdy atd. Podle něj teplé a slunné dny, které se střídají s mrazivými nocemi, napomáhají oslnivě rudé barvě na listech některých druhů stromů.

Paul Schaberg, výzkumný fyziolog rostlin americké lesní správy ve Vermontu, bádá nad hádankou, proč stromy posílají na podzim do listů množství cukrů a dalších živin (např. dusík), když by bylo logické, aby jimi před zimním obdobím spíše šetřili. (Toto dělají pouze některé druhy stromů; hádanka ovšem dosud nebyla uspokojivě zodpovězena.) Vědci se domnívají, že antioxidanty působí v listech jako přirozená ochrana proti námrazám, proti slunečnímu žáru i jako prostředek odpuzující hmyz. Vyslovili i hypotézu, že se stromy snaží, aby se jejich listy udržely na větvích co možná nejdéle a získaly tak dostatek energie pro dlouhou a tuhou zimu.

Barevná chlouba, nebo obyčejná opatrnost?

Na podzim proudí do listů i antokyany – pigmenty rozpustné ve vakuolách některých buněk. Italský vědec Marco Archetti vyslovil odvážnou teorii: stromy barvami demonstrují svou sílu, zdatnost a zdraví. Vysílají tak barvami podobné optické signály jako například pávi pomocí svého ocasu. Strom prý tak hmyzu říká: „Jsem zdravý a silný, když do mě nakladeš vajíčka, zvládnu nasyntetizovat dost látek, abych tvé larvy zničil! Vyber si slabšího, hmyzáku!“

Fyziolog rostlin William Hoch z Univerzity Wisconsin – Madison vyslovil za svůj vědecký team jiný názor: „Objevili jsme, že pigment chrání listy před nadměrným slunečním světlem během podzimního období. Pokud je tento cyklus narušen, stromu to neprospívá. Pokusné stromy, na nichž jsme pigment oslabili, trpěly o mnoho více poškozením systému fotosyntézy, až do té míry, že nebyly schopny obnovit ve svých listech důležité živiny. Pro tyto listy je tedy ochrana před sluncem mnohem podstatnější během podzimu než uprostřed horkého léta.“

Ještě trocha poezie na závěr

Pestrá paleta zářivých podzimních barev listnatých lesů, zahrad a parků, orámovaná ranní mlhou, je úchvatná. Mnohokrát jsem zažíval veselou podzimní bohoslužbu přírody v divukrásných hvozdech karpatských Bukovských vrchů na východním Slovensku na pomezí Ukrajiny a Polska. Souvislé porosty listnáčů jsou fascinující. Ale na podobný obraz narážíme na každém kroku, stejně jako na bláznivý balet padajících listů tančících ve svěžím říjnovém větru. Není divu, že podzim je vděčným námětem básníků. Jan Skácel o něm v Babím létu píše:

Je tomu tak
a podzim přijde zítra.
Zas celé stromy budou odlétat,
zas ptát se budem
kam a komu vstříc.

Kam za barevnými listy?

Na dech beroucí barevné divadlo narazíte na každém kroku. Stačí jen otevřít oči a dívat se. Každoroční podzimní představení je pro nás připraveno zadarmo. Važme si ho.

Teritorium hlavního města Austrálie je samostatný stát na území Nového Jižního Walesu. Na území o rozloze 10× větší než má Brno žije necelých 400 tisíc obyvatel. Cesta do nejbližšího obchodu tak může být pro některé z místních obyvatel pořádně dlouhá. Řešením pro dopravu potravin do odlehlejších koutů této části země by mohly představovat drony.

TIP: Nový rekord: Dron doručil zásilku na vzdálenost 156 kilometrů

Řada projektů přepravy zásilek s drony v dnešní době vzniká v hustě obydlených městských centrech. Drony mají ale potenciál uplatnit se i ve venkovských oblastech, které bývají hůře dostupné. V Africe například rozvážejí zdravotnický materiál, v Austrálii se drony nyní pokoušejí o rozvážku rychlého občerstvení.

Pilotní projekt má na svědomí společnost Alphabet, která je mateřskou společností Google. Firma se ve spolupráci s mexickým řetězcem rychlého občerstvení Guzman y Gomezdo, pustila do rozvážky burrito na území Nového Jižního Walesu.