Když kosmické lodě a satelity doslouží, v mnoha případech se vracejí zpátky na Zemi. Menší z nich se rozpadnou a shoří v atmosféře, větší stroje se ale dostanou až na povrch. Často končí na místě, o němž se mluví jako o hřbitovu kosmických lodí.

Když stará kosmická loď dopadne na Zem, jde pochopitelně o velmi rizikovou událost. Operátoři se snaží omezit možné škody či újmy na zdraví a životech na minimum, takže navádějí kosmické lodě na to nejodlehlejší místo na Zemi. Co nejdál od pevniny a od lidí.

Hřbitov na Pólu nedostupnosti

Tím místem obvykle bývá okolí takzvaného Pacifického pólu nedostupnosti, známého též jako „Bod Nemo“. Nachází se v jižním Pacifiku, 2 688 km od nejbližší pevniny - atolu Ducie, jednoho z Pitcairnových ostrovů.

TIP: Kosmická loď Dragon se vrátila z ISS na Zemi. Přivezla cenný náklad

Odborníci odhadují, že zde na mořském dně, v oblasti o rozloze asi 1 500 kilometrů čtverečních, spočívají trosky minimálně 263 kosmických lodí a satelitů. Jsou mezi nimi i zbytky kosmické stanice Mir, která kdysi bývala pýchou kosmického programu Sovětského svazu. Z původní 143 tun těžké stanice spočívá na mořském dně okolo 20 tun zbytkového šrotu. Kromě Miru jsou zde pohřbeny i zbytky několika japonských HTV (H-II Transfer Vehicle), evropských ATV (Automated Transfer Vehicle) a ruských Sojuzů. 

Od podzimu 1944 se začaly množit sebevražedné útoky japonských letců (kamikaze) na spojenecké jednotky v Tichomoří. Čím více se blížily americké jednotky k domovským ostrovům země vycházejícího slunce, tím rostla jejich intenzita. Video s dobovým komentářem ukazuje speciálně upravené zbraně užívané piloty kamikaze i zoufalou a mnohdy neúspěšnou snahu amerických námořníků tyto fanatiky sestřelit dřív, než zasáhnou svůj cíl. Za povšimnutí stojí škody, které japonský sebevražedný pilot napáchal na letadlové lodi US Navy i "běžný provoz" na těchto plavidlech.

Kvetoucí rostliny dokázaly během historie proniknout do mnoha různých prostředí. Mořská voda pro ně ale není to pravé. Životu ve slaném prostředí se dokázalo přizpůsobit jenom málo rostlin. V dnešním světě přitom ale zasolená místa stále přibývají.

Čínští šlechtitelé vyvinuli superodolnou „mořskou“ rýži, která prosperuje i ve slané vodě. Taková plodina by mohla odstartovat revoluci v zemědělství a v budoucnu uživit až 200 milionů lidí.

TIP: Více jídla a méně metanu. Nová GM rýže zabíjí dvě mouchy jednou ranou

V dnešní době je mnoho zemědělských oblastí v Číně notně zasolených. Už sice existují odrůdy rýže, které je možné pěstovat v takových místech, jejich výnosy se ale pohybují kolem 1 až 2 tun na hektar, což je dost slabé. „Mořská“ rýže ale v zasoleném prostředí dosahuje slušného výnosu zhruba 6 až 9 tun na hektar.

Z Velké Británie bylo postupně vysláno ve 30 skupinách celkem 86 parašutistů. Měli plnit různé úkoly zadané vedením domácího odboje po dohodě s československou exilovou vládou v Londýně. U zrodu plánování výsadkových akcí stál II. odbor exilového ministerstva národní obrany v čele s plukovníkem Františkem Moravcem. Ten dal po jednáních s britskou stranou impulz ke vzniku takzvaného zvláštního oddělení D, které zahájilo činnost v dubnu 1941. 

Obtížné začátky

Začátek výsadkových operací nedopadl podle očekávání. První desant s názvem Benjamin byl jednočlenný. Rotný Otmar Riedl dostal za úkol vytvořit nové formy kontaktů a spojení mezi Londýnem a domácím odbojem. Parašutistu naložili do letadla 16. dubna 1941. Posádka po návratu na základnu tvrdila, že jej úspěšně vysadila v oblasti východně od Prahy.

Ve skutečnosti však došlo k obrovské navigační chybě a Riedl přistál stovky kilometrů daleko u Landecku v rakouských Alpách poblíž italských hranic. Po celodenním bloudění jej zatkli celníci a vyslíchala policie. Díky věrohodně znějící historce se mu však z nebezpečné situace podařilo celkem dobře vyváznout a dostal pouze dva měsíce vězení za nepovolený přechod státní hranice. Pak byl poslán do rodné Kroměříže a dočkal se ve zdraví konce války. Zadané úkoly však pochopitelně nesplnil.

Tento neúspěch ale organizátory výsadků neodradil a od začátku října 1941 do konce dubna 1942 bylo do protektorátu vysláno dalších jedenáct skupin s 26 muži. Jako první úspěšně přistál 4. října 1941 nedaleko Čáslavi svobodník František Pavelka. Jeho mise nesla krycí označení Percentage a cílem bylo kontaktovat vedoucí činitele domácího odboje, předat jim poselství z Londýna a hlavně zásobu nových krystalů do radiových stanic.

TIP: Mýty kolem atentátu na Heydricha

Parašutistovi se skutečně povedlo spojit s odbojáři organizací Ústřední vedení odboje domácího (ÚVOD) a Petiční výbor Věrni zůstaneme (PVVZ). Gestapo však jejich aktivity sledovalo a během rozsáhlého zatýkání padl do rukou nacistů i Pavelka. Následovaly brutální výslechy ve věznici na Pankráci, rozsudek smrti a poprava, která byla provedena 11. ledna 1943 v nechvalně známé věznici v Berlíně-Plötzensee. Pavelka se tak stal prvním parašutistou, který padl nacistickým bezpečnostním složkám do rukou.

Mělo to vše cenu?

Další výsadky pokračovaly až do března 1945. Stát se členem desantu bylo velmi rizikovou záležitostí. Z 86 parašutistů se 44 nedočkalo konce války. Někteří padli v boji s nacisty, jiní volili v bezvýchodné situaci dobrovolnou smrt vlastní rukou, několik začalo pod tlakem okolností spolupracovat s gestapem. Dodnes občas zaznívá kritika těchto operací a objevuje se tvrzení, že za tak velké oběti na životech (zejména v období heydrichiády) nestály. Je však třeba si uvědomit, že parašutisté představovali výraznou posilu domácího odboje. Čeští odbojáři viděli, že nejsou ve svém boji osamoceni a v Londýně na jejich statečnost nezapomínají, což byla velká morální posila.

Vydra říční byla až do poloviny 19. stol. rozšířena po celém území České republiky. V důsledku pytláctví, lovu pro kožešiny, úbytku vhodných stanovišť, zhoršení dostupnosti potravní nabídky a kontaminaci vod těžkými kovy a jinými toxickými látkami, však došlo ve druhé polovině dvacátého století k silnému poklesu vydří populace. V posledních desetiletích se zlepšilo mnoho klíčových faktorů životního prostředí včetně kvality vody, navíc bylo začátkem devadesátých let minulého století přistoupeno i k legislativní ochraně těchto zvířat. Částečně jsou dotčeným vlastníkům dokonce poskytovány náhrady za škody způsobené vydrami na rybích obsádkách. Díky těmto faktorům se početní stavy malých vodních lovců opět zvyšují, což však vede v jádrových oblastech výskytu k četným konfliktům s rybářskou společností.

Ve vodě jako doma

Během svého vývoje se vydra říční dokonale přizpůsobila k pohybu a lovu ve vodě. Její torpédovitě tvarované tělo, kuželovitý a nesmírně ohebný ocas, blány mezi prsty a silné končetiny z ní dělají dokonalého plavce. Ve vodě se dokáže pohybovat rychlostí až 7 km/h a potopit se do hloubky až 15 metrů. Pod vodou pak dokáže setrvat více než jednu minutu.

TIP: Opeření potápěči - Buřňáci jsou akrobati vzduchu i vody

Srst má vydra krátkou a nesmírně hustou. Na jednom centimetru čtverečním kůže jí roste až 50 000 chlupů, takže celé vydří tělo je pokryto 150 až 200 miliony chlupů. Srst je tvořena dvěma typy chlupů, které v sobě zadržují vrstvu vzduchu jako dokonalou izolaci od okolního prostředí. Ušní a nosní otvory dokáže vydra pomocí silných svěračů při potopení uzavřít a při vynoření zase otevřít. Další adaptací na podvodní život jsou dlouhé hmatové chlupy na tvářích, které umožňují orientaci v kalné vodě.

Cesty za potravou

Vydra říční původně žila na většině území Evropy a Asie. Její přirozený areál je ze severu ohraničen polárním kruhem a na jihu sahá až k polopouštní oblasti severní Afriky. Pronásledování vyder, úpravy toků a další změny v krajině ovšem vedly k roztříštění evropské populace na několik izolovaných skupin a z některých oblastí průmyslových částí Evropy (Švýcarsko, Belgie, Lucembursko) vymizely tyto inteligentní šelmy úplně.V České republice se vydra říční v posledních letech trvale vyskytuje na zhruba 60 % území.

TIP: Vnitrozemská delta Dunaje aneb Zanikající vodní svět u Bratislavy

Velikost území, které vydra využívá, závisí na mnoha faktorech, jako je pohlaví jedince, úživnost prostředí, roční období, věk a sociální postavení konkrétní vydry. V našich podmínkách se na lineárních tocích jedná o vzdálenost 5–20 km, v rybničních oblastech má využívané území spíše plošný charakter a zpravidla zde vydra loví v několika rybnících. Domovské okrsky vyder sledovaných na Českomoravské vrchovině kolísaly od 2,6 do 27,3 km² a zahrnovaly 8 až 24 rybníků.

Výkonný lovec

Složení vydří kořisti se v průběhu roku mění a liší se i kořist vyder žijících na různých stanovištích. Zásadní potravou jsou pro ně ryby, kterými vydry uspokojují v průměru kolem 75 % energetických potřeb. Loví ovšem také ptáky, savce, obojživelníky, plazy a bezobratlé. Zastoupení jednotlivých druhů na vydřím jídelníčku je závislé především na početnosti a také na jejich schopnosti lovící vydře uniknout.

Ačkoli je tento vrcholový predátor potravním oportunistou, má své preference. Vydry dávají přednost rybám o velikosti 10–15 cm, ale jsou schopné ulovit i jedince vážící několik kilo. Výjimečně si troufnou i na kusy váhově srovnatelné s nimi samými. Denně spotřebují kolem 0,4–0,9 kg masa, přes zimu pak jejich spotřeba narůstá (přes 1 kg denně). Menší kořist vydra spořádá přímo ve vodě, větší vytahuje na břeh.

Vydry často nechávají ležet zbytky své kořisti na okraji ledu, čehož se naučily využívat volavky popelavé a orlové mořští. Někteří ptáci se na tento způsob získávání potravy přímo specializují. Vysedávají trpělivě v okolí pravidelných vydřích lovišť a požírají zbytky ryb, případně přímo na vydry útočí a pokoušejí se jim kořist sebrat. A to jak volavky, tak orli.

V nebezpečném světě

Vydry jsou samotářští tvorové, kteří se drží stranou od ostatních jedinců svého druhu. Výjimečným obdobím vzájemného kontaktu jsou vydří námluvy, tzv. kaňkování. Odehrávají se nejčastěji na jaře a trvají dva týdny. Přibližně po 63 dnech březosti vydří samice porodí 1–4 mláďata, která během prvních dvou měsíců zůstávají v noře a matka je krmí výhradně mlékem. Poté jim začne přinášet malé rybky. Asi čtvrt roku staré vydry se už začínají potápět a ve čtvrtém až pátém měsíci dokonce samostatně loví. Přibližně v jednom roce života se úplně osamostatňují.

V samostatném životě čeká na vydry mnoho nástrah. Mezi hlavní faktory, které je ohrožují, jsou lov a pytláctví pomocí již několik let zakázaných želez nebo otrávených návnad. Ty jsou nebezpečné nejen pro vydry, ale i pro jiné živočichy a pro lidi samotné. Dalším významným faktorem jsou úhyny na silnicích. Úbytek vhodných stanovišť a nízká kvalita vody také mohou ovlivnit výskyt vydry říční, ale v posledních letech naštěstí nemají u nás až tak významný vliv.

Tady bydlí vydra

Vydra žije skrytým způsobem života a je aktivní především za soumraku a v noci. Navíc často využívá odpočinková místa a nory. Průměrně může mít ve svém teritoriu 15–20 vyhrabaných nor a přibližně stejný počet odpočinkových míst pod kořeny, v dutinách stromů, rákosí, hromadách kamení nebo v hustých keřích. Tato místa jí slouží jak k pravidelnému spánku, tak ke krátkodobému odpočinku během noční aktivity. Přesto je možné relativně snadno poznat, že se vydra na určitém území vyskytuje. V zimě, kdy není jednoduché dostat se k potravě a vzrůstá její spotřeba, může být aktivita lovce vyšší i přes den. Vydří přítomnost můžete ale i bez přímého pozorování zjistit pomocí pobytových znaků, jako jsou trus, skluzy do vody, zbytky po konzumaci potravy nebo i nory. Jestliže ve sněhu spatříte stopy pětiprstých končetin (dlouhé 5–9 cm a široké 4–7 cm), na nichž jsou prsty spojené plovací blánou, budete vědět, že tudy prošla vydra.

Vydří trus označuje hranice teritoria a rovněž nese informaci o pohlaví zvířete a využití daného potravního zdroje. Často jej můžete spatřit kolem rybníků a vodních toků – na viditelných místech, jako jsou kameny, padlé větve nebo kmeny, písečné náplavy a vyvýšené břehy. V trusu lze pouhým okem vidět šupiny, úlomky kostí, části krunýřů od raků, srst savců a další zbytky kořisti. Specifický zápach po rybině je dalším identifikačním znakem pro odhodlané pozorovatele.

Vydří ráj na Třeboňsku

Více než 500 třeboňských rybníků, řeky a kilometry propojovacích stok a kanálů vytvářejí pro vydry ideální prostředí. Díky tomu a díky potravní nabídce zde žije prosperující populace zhruba 200–300 exemplářů a Třeboňsko je jedním z center výskytu této šelmy i v rámci celé střední Evropy.

S vydrou se zde můžete nejčastěji setkat především v zimě, kdy jsou rybníky zamrzlé a kdy se vydry vyskytují v okolí nezamrzlých „ok“ případně na nezamrzlých úsecích toků. Díky dlouholeté ochraně, která je až na pár občasných úletů uplatňována i v praxi, ztratily vydry dřívější plachost. Není problém pozorovat je na vhodných místech často i v pravé poledne ze vzdálenosti pár desítek metrů. Díky tomu byly i všechny uvedené snímky pořízeny na Třeboňsku a jsou na nich zachyceny pouze volně žijící vydry.

Přímo v Třeboni také sídlí Český nadační fond pro vydru, o jehož činnosti se můžete dozvědět víc na stránkách www.vydry.org. Tady se dočtete i to, jak v případě zájmu můžete činnost organizace podpořit.

Rodný list vydry říční (Lutra lutra)

Řád: Šelmy (Carnivora)
Čeleď: Lasicovití (Mustelidae)
Velikost: Hmotnost 4–12 kg (vzácně i 15 kg), délka cca 100–130 cm.
Mláďata: Délka březosti 59–63 dnů, počet mláďat 1–4.
Délka života: V zajetí zhruba 15–20 let.
Potrava: Loví především ryby, ale také hlodavce, ptáky, obojživelníky a hmyz.

Hvězdný systém Kepler-13 dělí od Země zhruba 1 730 světelných let. Jedná se o trojhvězdný systém s jedinou potvrzenou planetou, která ale svou bizarností vydá za celou soustavu. Exoplaneta s označením Kepler-13 A b je jednou z nejžhavějších planet, jaké známe. Teplota na jejím povrchu dosahuje téměř k 5 tisícům stupňů Celsia. Vzhledem k tomu, že planeta má vázanou rotaci, jde o teplotu na přivrácené straně. Na odvrácené noční straně panují podmínky zcela jiné.

Titanové vločky

Podle vědců zde dochází k něčemu, co lze přirovnat ke sněžení – namísto sněhových vloček zde ale z nebe padají kondenzované částečky oxidu titaničitého – chemické sloučeniny, která se běžně používá jako pigment do nátěrových hmot, barvivo v potravinářství a jako účinná složka některých opalovacích krémů. Ta se do atmosféry dostává v podobě odvátého plynu z rozpálené strany planety.

TIP: Exoplaneta WASP-19b: Pekelný svět s titanovou oblohou

Objev je pro vědce do značné míry překvapivý – původním cílem pozorování totiž nebylo pátrání po oxidu titaničitém, nýbrž po příčinách nezvykle nízkých teplot ve vyšších vrstvách atmosféry planety. Pozorování ale do značné míry potvrdilo dřívější teorie, které předpovídaly, že k podobnému druhu srážek může na horkých planetách se silnou gravitací docházet.

Exoplaneta Kepler-13Ab tohle bezezbytku splňuje – je téměř 10× hmotnější než Jupiter a má zhruba 6× silnější gravitaci než největší planeta naší Soustavy.

Stáří je nevyhnutelnost, která čeká na většinu lidí. Podle všeho ale časem dokážeme postup stáří a jeho negativních příznaků zbrzdit, tlumit nebo alespoň zmírnit. Pomoci by nám v tom mohly kmenové buňky.

Vědci nedávno zpracovali dvě klinické studie, v rámci kterých vyzkoušeli na lidech terapii s kmenovými buňkami. Cílem této léčby je odvrátit příznaky stárnutí, hlavně pokud jde o ochablost související s věkem.

TIP: Lék podporující opravy DNA by mohl fungovat proti stáří i proti ozáření

Lidé, jejichž věk byl v průměru 76 let, v těchto testech dostali v jedné dávce mezenchymální kmenové buňky z kostní dřeně dárců. Studie dopadly na výbornou. Léčba stárnutí kmenovými buňkami se jeví nejen jako velmi účinná ale i bezpečná .

Dnes všudypřítomné kalhoty se většinou připisují Jacobu Davisovi z Rigy, který kolem roku 1870 začal v Nevadě šít pro své zákazníky pracovní kalhoty, jež měly kvůli větší odolnosti švy kapes zesílené cvočky. Když pak získaly na popularitě, oslovil svého dodavatele látky Leviho Strausse (narozeného v Německu) a společně podali v roce 1873 na zmíněné kalhoty patent.

TIP: Ikony své doby: Sedm legend trhu, kterým na svět pomohla náhoda

Samotná látka má však podstatně delší historii. Slovo „džíny“ se odvozuje od města Janov (Genova), kde v 17. století malíř známý jen jako „Mistr modrých džínů“ zvěčnil chudé obyvatele města v džínových oděvech. Další název pro džínovinu, denim, pochází z francouzského spojení „de Nîmes“, což znamená „z města Nîmes“.

Mimochodem, malá kapsička nad pravou přední kapsou se na populárních kalhotách objevila poprvé roku 1902 a původně sloužila pro nošení kapesních hodinek.

Svatopluk I. proslul jako nejvýznamnější panovník velkomoravské říše. V pověstech se nám dochovala historka o třech prutech, na nichž hodlal demonstrovat sílu svornosti. Vzal tři pruhy a ohnul je: dohromady nešly zlomit, zato po jednom se lámaly jak třísky. Mělo to mít samozřejmě symbolický charakter: nesvorné a rozhádané dědice říše smetou okolní království… Svatého muže ale nečekejte. Svatopluk k vládnutí potřeboval velkou dávku nemilosrdného pragmatismu. A synky spíš bral po zadku než na exkurze do vladaření.

Jak to bylo doopravdy?

Svatopluk I. zemřel v roce 894, přičemž v té době země válčila s bavorským králem Arnulfem. Smír ale přišel brzy po Svatoplukově smrti roku 901. Možná právě díky ní. Dlužno dodat, že v té době vedlejší přemyslovské Čechy Velké Moravě podléhaly. Tu závislost ovšem po Svatoplukově smrti velmi rychle zrušil nový český kníže Spytihněv: přiklonil se k východofranskému králi Arnulfovi.

Zda a jakou zásluhu na míru měli Svatoplukovi synové, se přesně neví. Ale ví se, že synové nebyli tři, nýbrž pravděpodobně jenom dva. Aspoň takoví synové, mezi které se eventuálně dala dělit vláda. Svatopluk jim neukazoval spojené pruty coby lekci z vládnutí. Spíše je těmi pruty vychovával na jejich pozadí. Samozřejmě ne před obecenstvem, to se ve vládnoucích rodinách nedělá.

Omyl první: neschopní synové

Starší Mojmír, toho jména II., se stal velkomoravským knížetem. Mladší Svatopluk po otcově smrti obdržel lénem Nitransko, tedy byl podřízen svému bratru Mojmírovi. Skutečně se mezi sebou přeli o vládu, a to od roku 898. Mladý Svatopluk chtěl svrchovanou vládu. Tak to občas mladší bratři mají, jenže někdy ovšem dostanou přes ústa. To se stalo i Svatoplukovi, přestože měl vojenskou podporu sousedních Bavorů. Rozepře se během roku vyřešila ku prospěchu staršího Mojmíra. A zdá se, že vše proběhlo bez nějakého většího krveprolití. Jen soudobé kronikářské prameny zpočátku nevěděly, kdo je vládnoucí kníže, a tak jmenovali pro jistotu oba. 

Naopak! Mojmírovi II. vše hrálo do karet. Podařilo se mu opět obnovit moravskou arcidiecézi se třemi biskupstvími. Pod jeho protektorát se dokonce uchýlil i markrabě východní bavorské marky (v podstatě předchůdkyně pozdějšího Rakouska) Isanrik. Poté už následovala výše zmíněná mírová smlouva s východofranskou říší, která všechny tyto výdobytky potvrdila.

Omyl druhý: třetí následník?

Pro klid duše je třeba dodat, že byzantský císař Konstantin VII. Porfyrogennetos ve své knize O spravování říše pověst o třech synech Svatoplukových vypráví  také. A zmiňuje i jistého Predslava. Nicméně není tam výslovně uvedeno, že se jedná opravdu o syna. Toto jméno poté najdeme i v jiných pramenech.

Konstantin VII. ale psal půl století po pádu Velké Moravy. A informovali jej prý jeho zahraniční špehové. Protože zařazení pověsti do své knihy zamýšlel jako učebnicový příklad, je nasnadě, proč zvolil tři syny. V pohádkách to tak přece bývá: tři bratři, tři princezny, tři úkoly...

Rychlý konec říše

Zkáza přišla naráz a odjinud, i když se asi nedá říci, že zcela nečekaně. Hordy maďarských kočovníků, které odpočívaly a sbíraly síly k velkému tažení, vyrazily. Velká Morava byla první na ráně. Maďarští nájezdníci její vojsko hned v první bitce kdesi u Nitry zcela porazili a zničili. Stalo se tak v roce 906 a byl to skutečný a prakticky okamžitý konec. O pár let později se totiž mluví o Velké Moravě už jako o říši bývalé. I kdyby těch prutů bylo třeba pět a velice dobře k sobě svázáných, asi by to stejně nebylo nic platné.

Meziplanetární sonda NASA MAVEN (Mars Atmosphere and Volatile Mission) zjistila, že „magnetický ocas“ planety Mars tvaruje sluneční vítr zvláštním způsobem. Výsledkem je, že Mars má magnetický ocas, tedy vlastně magnetické prostředí za stranou Marsu, odvrácenou od Slunce, který je zcela unikátní.

Doposud jsme znali magnetický ocas Země, která má k dispozici své vlastní magnetické pole. A také víme, že planeta Venuše žádné vlastní magnetické pole nemá a její magnetický ocas se znatelně liší.

Unikátní magnetický ocas Marsu

Z měření sondy MAVEN vyplývá, že magnetický ocas Marsu je svým charakterem vlastně někde na půl cesty mezi magnetickým ocasem Země a Venuše.

TIP: Data sondy MAVEN naznačují, že atmosféru Marsu ukradlo Slunce

Mars kdysi měl vlastní magnetické pole. Ale přišel o něj už před miliardami let. Teď už na Marsu zůstávají jenom „fosilní“ magnetická pole v určitých oblastech povrchu rudé planety. Magnetický ocas Marsu vzniká zřejmě fyzikálním procesem takzvané magnetické rekonexe, když se magnetická pole nesená slunečním větrem střetnou s fosilními magnetickými poli Marsu.