V dnešní době nejsou lidé s nadváhou ničím výjimečným. Podle nového výzkumu ale hazardují se svým zdravím ještě více, než jsme si mysleli.

Američtí vědci přišli na to, že nadváha či přímo obezita zvyšuje riziko nejméně u 13 typů závažných nádorů. Týká se to rakoviny mozku, jícnu, štítné žlázy, žlučníku, žaludku, slinivky, ledvin, dělohy nebo rakoviny tlustého střeva. Celkem 40 procent případů rakoviny, které jsou diagnostikovány v USA, má těsnou spojitost s nadváhou.

TIP: Čeho se dočkají stresovaní rodiče? Obézních dětí!

Až doposud jsme věděli tom, že nadváha škodí srdci a oběhové soustavě nebo že úzce souvisí s rozvojem cukrovky. Těsná spojitost s mnoha případy rakoviny je ale skutečně alarmující. Důvodem je zřejmě vztah obezity k zánětům probíhajícím v těle, a rovněž zvýšení hladiny některých hormonů. Jak záněty, tak i hormony přitom mohou výrazně zesílit riziko výskytu nádorů.

Lichtenštejnsko patří s rozlohou 160 km² k nejmenším státům Evropy, a dokonce nemá ani vlastní armádu – ačkoliv by o ní mělo přemýšlet kvůli svému sousedovi, Švýcarsku. Alpská země proslulá neutralitou a odmítavým postojem k válkám totiž během posledních třiceti let svým způsobem Lichtenštejnsko napadla už třikrát!

Ostřelování lesa i zbloudilí vojáci

K prvnímu incidentu došlo při cvičných střelbách dělostřelectva v roce 1985: Silný zimní vítr tehdy zanesl několik projektilů až do lichtenštejnského lesa Bannwald, načež tam vypukl rozsáhlý požár. To se neobešlo bez zlé krve a protestů ze strany Lichtenštejnců, ale celou záležitost se podařilo urovnat pomocí několika milionů švýcarských franků.

TIP: Neuvěřitelné války: Španělští vesničané proti celé Francii

Uplynulo však jen pár let, a Švýcaři „udeřili“ znovu. V roce 1992 nařídil švýcarský velitel během cvičení svým kadetům, aby se přesunuli k městečku Triesenberg a pozorovali okolí. Zřejmě si ovšem neuvědomil, že se tak již dostanou na území Lichtenštejnska. Jednotky rozkaz splnily, ale když zjistily, v jaké situaci se ocitly, okamžitě se stáhly. Malý stát se přitom o „invazi“ cizího vojska dozvěděl teprve v okamžiku, kdy se za ni Švýcaři začali pokorně omlouvat. Při vpádu naštěstí nevznikly žádné škody.

TIP: Neuvěřitelné války: Australská armáda proti zákeřným pštrosům

K podobnému incidentu došlo také v roce 2007. Uprostřed noci zaskočila jednotku 171 švýcarských vojáků prudká bouře, v níž se ztratili a nechtěně pronikli necelé dva kilometry za hranice sousedů. I tentokrát se vláda alpské země omlouvala relativně zbytečně, protože Lichtenštejnci o armádním přešlapu opět vůbec nevěděli.

Je nějak vědecky potvrzeno, že ženy mluví víc než muži? Poslední vědecký výzkum na dané téma potvrdil, že dámy skutečně hovoří víc než pánové. Zatímco průměrná žena pronese denně asi dvacet tisíc slov, u běžného muže jde o pouhých sedm tisíc.

Nedávná studie odborníků z University of Maryland navíc poodhalila důvod: Za větší hovornost žen podle nich může gen FOXP2, který je zodpovědný za produkci proteinu označovaného jako „bílkovina mluvení“.

Výzkum odhalil, že v mozku malých holčiček ve věku 3–5 let se zmíněného proteinu nacházelo o 30 % víc než u stejně starých chlapců. Podle vědců má přitom uvedená látka rozhodující vliv na to, že se děvčata učí mluvit dřív a rychleji než kluci. V porovnání se svými mužskými protějšky mají pak proteinu FOXP2 podstatně víc také dospělé ženy.

Rutinní prohlídka londýnské kanalizace odhalila obří blokádu tvořenou tukem, špínou, kondomy a dalšími odpadky, které se časem nahromadily v prostorách pod městem. Nechutný valoun měřil 250 metrů a vážil asi 130 tun, takže si od médií vysloužil přezdívku „fatberg“ neboli „tukovec“ (z anglického „fat“ čili „tuk“ a „iceberg“, tedy „ledovec“).

Hmota byla podle vodohospodářů tvrdá jako beton a musela se postupně rozřezat. Zatímco většina tukovce byla zlikvidována, o jeden kousek projevilo zájem Muzeum Londýna: Hodlá jej vystavovat jako „ilustraci života, který vedeme v moderních městech“.

Během 2. světové války sloužil parník britskému námořnictvu a po jejím skončení sloužil ještě 22 let zaoceálnské dopravě. Svou poslední plavbu podnikla Queen Mary 22. září roku 1967, dnes tato kráska kotví v kalifornském Long Beach a funguje jako plovoucí hotel. Zajímavostí je, že pouze dva ze tří komínů byly pravé. Ve třetím komíně se skladovala lehátka.

Zvuky klávesnice, klikání myši, šustění papírů nebo šum hovoru kolegů: Pro ty, kdo pracují v kanceláři, jde o běžné zvuky – pro inženýra Microsoftu LaSalleho Munroea, jenž má na starost správu vůbec nejtiššího prostoru na Zemi, však nikoliv. Sám přitom v laboratoři příliš často nepobývá, neboť uvnitř panují podmínky, které lidé nevnímají nijak příznivě: „Pokud tam za sebou zavřete dveře, čeká vás velmi zvláštní zkušenost. Když zadržíte dech, uslyšíte údery vlastního srdce i jak vašimi žilami proudí krev. Osobně moc často sám za zavřenými dveřmi nezůstávám,“ vysvětlil Munroe pro BBC.

Šumění molekul 

Jedinečná komora sloužící jako superpřesná audiolaboratoř se ukrývá v kampusu Microsoftu ve státě Washington, přesněji řečeno v přízemí budovy číslo 87. Technologický gigant ji nechal vystavět pro testování svých výrobků a dnes se tam zvukově analyzuje celá řada jeho produktů, včetně řady Surface computers, herních konzolí Xbox nebo brýlí HoloLens pro rozšířenou realitu.

Titulem nejtiššího místa světa se laboratoř pyšní od roku 2015, kdy v ní odborníci naměřili zvukovou hladinu −20,6 decibelu (dB), což je vskutku unikátní hodnota. Jen pro srovnání: Lidský šepot má asi 30 dB a normální dýchání někoho v naší blízkosti zhruba 10 dB. 

Rekord je ovšem specifický i proto, že se blíží nejnižší hranici bezhlučnosti, jakou jsme – mimo vakuum – vůbec schopni vytvořit. „Jen pro představu: Takzvaný Brownův pohyb, kdy do sebe náhodně narážejí molekuly vzduchu, je ‚slyšet‘ přibližně na hladině minus dvacet tři decibelů. Větší ticho již vyvinout nelze, a dostáváme se tak na hranice fyziky,“ vysvětluje Hundraj Gopal, hlavní inženýr projektu a technologický otec tiché komory. Pro lidské ucho se výše uvedená hodnota samozřejmě nachází hluboko pod úrovní slyšitelnosti, jež pro nás činí 0 dB.

Neslyšně přistávající tryskáč 

Anechoická komora, jak se prostor také nazývá, se nachází v srdci šesti cibulovitě se překrývajících stěn o tloušťce až 30 cm, což pomáhá dokonale tlumit ruchy z vnějšího světa. Navržení a výstavba místnosti trvaly týmu Microsoftu téměř dva roky a jen výběr vhodné lokace a vyhovujícího objektu zabral přes osm měsíců.

Komora tvoří krychli s délkou hrany 6,36 m a v podstatě nemá pevnou podlahu, ale „pluje“ na 68 tlumivých pružinách, namontovaných na samostatné základové desce. „Znamená to, že místnost nikdy nemá přímý kontakt s okolními budovami,“ vysvětluje Gopal. Všude po stěnách se nacházejí zvukotěsné pěnové klíny, které prostor dokonale akusticky izolují. Pokud by například přímo před budovou přistávalo letadlo, znělo by to uvnitř tohoto tichého bunkru asi jako lehký šepot.

Nesnesitelná lehkost ticha

Na dokonalém odhlučnění se však podílí řada dalších faktorů: „Tajemství je v čase a energii, kterou jsme věnovali úpravě izolací, v umístění těsnění do dveří, ve speciální technologii přívodu vzduchu nebo v rozložení kabelů. Vytvořili jsme hodně jedinečných řešení,“ dodává Gopal.

Než před dvěma lety zaklepali na dveře tehdy nové audiolaboratoře úředníci z Guinnessovy knihy rekordů, pyšnily se titulem nejtiššího místa planety Orfield Laboratories v Minneapolisu. Tamní rekord ovšem činil „pouhých“ −9,4 dB.  

Pobývat na nejtišším místě světa překvapivě není tak příjemné, jak by s mohlo zdát. Gopal, který komoru pravidelně zpřístupňuje návštěvníkům, má s jejich negativními zážitky bohaté zkušenosti: „Někteří chtějí pryč už za pár sekund. Říkají, že tam prostě nemohou vydržet. Takový pobyt není příjemný téměř nikomu. Uvnitř například slyšíte, jak lidé na druhé straně místnosti dýchají, jak jim kručí v žaludku. Určitý počet jedinců dokonce trpí závratěmi,“ vyjmenovává Gopal. Někteří návštěvníci navíc trpí halucinacemi, panickými záchvaty nebo i zvracejí. 

V bunkru bez ozvěny 

Ve světle faktu, že se většina z nás snaží uniknout před každodenním hlukem co možná nejdál, to zní možná paradoxně. Vysvětlení však přináší psycholog Peter Suedfeld z University of British Columbia: „Jsme zvyklí, že každý zvuk z okolního světa vytváří malou ozvěnu. V takových místnostech ovšem echo chybí. Je to podobné, jako když vejdete do úplně temné místnosti: Nejprve nevidíte nic, ale po čase si vaše oči zvyknou.“ 

V „chrámu ticha“ pak najednou slyšíme, jak nám vržou klouby, buší srdce, krev protéká žilami nebo jak nám jemně šumí v uších. Navíc máme tendenci vnímat sebemenší zvuk velmi intenzivně. Podle Gopala sice existují i jedinci, kteří pobyt pociťují jako jakýsi meditativní zážitek, jde však jen o malé procento návštěvníků. Otec tiché komory zároveň dodává, že tam zatím nikdo nevydržel déle než hodinu – a navíc se jednalo o získání peněz pro charitu. „Myslím, že pokud by člověk v místnosti strávil příliš mnoho času, zbláznil by se.“ uzavírá Gopal. 

Učiliště robotů 

Praktické využití nejméně hlučného místa planety je ovšem zcela jiné než poslouchat vrzání kloubů či proudění krve v žilách. Inženýři Microsoftu tam testují zvukové vlastnosti různých elektronických zařízení: Detekují například jemné vibrace, které vytvářejí kondenzátory na deskách elektrických obvodů, jimiž prochází proud. Právě takové vibrace mohou totiž na desce způsobovat nepříjemné „bzučení“, které pak zákazníci vnímají negativně. Analyzují se tam ovšem i další součásti počítačů, jež mohou potenciálně vyvolávat nežádoucí zvuky: od zdroje přes ventilátor až po monitor při vyšším podsvícení. 

V komoře se přitom testují i zvuky, které počítačové komponenty naopak vydávat mají – například ruchy při psaní na klávesnici. Podle Munroea jsou uživatelé právě na tento zvuk velmi citliví a správné „vyznění“ pak rozhodne o potenciální koupi produktu. V anechoické komoře se analyzují také reproduktory, mikrofony a další výrobky extrémně citlivé z hlediska zvuku. Odborníci z Microsoftu tam rovněž nedávno začali testovat robota – přesněji řečeno umělou osobní asistentku Cortanu. V „komoře ticha“ se robotická pomocnice vybavená umělou inteligencí učí, jak lépe rozeznávat lidský hlas. 

Katarská hnutí (z řeckého “katharos” – očista), která si na počátku 13. století předsevzala duchovní obrodu římsko-katolické církve, byla trnem v oku papeže Innocenta III. (1198–1216). Zatímco dříve bylo katarů, albigenských, valdenských a podobných odpadlíků od víry jen pár, na počátku 13. století již ovládli města jako Carcassonne, Béziers a celý kraj Languedoc.

Zatočit s kacíři, kteří svými rozkladnými a pochybovačnými tezemi nahlodávali duše pokojných a desátky odvádějících oveček, se proto muselo skutečně radikálně. Už nestačily mučírny inkvizice, obludné soudní procesy a planoucí hranice. Hořet měla celá města. A tak papež proti katarům vyhlásil křížovou výpravu…

Trestná výprava si žádá hlavy kacířů

Křižácké vojsko, tvořené rytířskou šlechtou ze severních provincií a několika tisíci routiers, neboli námezdných žoldáků, se na začátku června 1209 zformovalo v Lyonu. Kataři stále bláhově doufali v pokojné řešení a jejich mluvčí, vikomt Raymond Roger Trencavel (1185–1209), se pokoušel dojednat možnosti smíru s křižáky v Montpellier. Ti ho ale nepustili ani do jednacího sálu.

Vikomt sice dokázal uprchnout a stačil varovat obyvatele Béziers, ale za patami mu už pochodovalo křižácké vojsko. Vedl ho papežský legát Arnaud Amalric (115–1225), muž neúprosný a neznající slitování. „Vydejte dobrovolně ihned všechny kacíře k potrestání a já ušetřím vaše město!” zvolal na obránce na hradbách, zatímco jeho muži se již chystali k dlouhému obléhání.

Žoldnéři se v krvavém řemesle vyznají

Renaud de Montpeyroux, bézierský biskup, se ještě jednou pokusil zachránit zoufalou situaci a nabídl křižákům 222 hlavních představitelů katarského hnutí ve městě. Výměnou za zachování míru.

Nepochodil u křižáků, ani v Béziers. Katarské město se dobrovolně nechtělo vzdát. Den na to, 22. června 1209, tak došlo k jednomu z největších masakrů civilního obyvatelstva ve středověku.

Spustila jej malá potyčka u výpadové branky. Kolem ní šmejdili obránci, zvědaví na to, jak probíhají stavební práce v táboře obléhatelů. Nechali se ale zaskočit hlídkou žoldnéřských routiers. Ti na nic nečekali a prosekali si zmatenými obránci cestu až za hradby.

Nepomohl ani azyl katedrál

Dobře zásobené Béziers, s pevnými hradbami, důmyslným systémem věží, strategicky posazené na „ostrově“ obtékaném řekou Orb, mohlo vzdorovat celé měsíce. A teď, po jediném dni, otevřeli routiers jeho brány zevnitř. Zmatek byl dokonalý…

Žoldnéřské křídlo křižáckého vojska začalo rabovat město. Mečem a sekyrou padl každý, kdo se jim připletl do cesty. Vyvrátili i dveře dvou kostelů, kam se s křikem běželi schovat obyvatelé. Za chvíli bylo všude krve po kotníky.

Do hry následně vstoupili křižáčtí rytíři. Čekali mnohaměsíční obléhání a vpád do města takříkajíc zaspali. Rytíři byli z nastalé situace rozmrzelí a obávali se, že jim obyčejní žoldáci vyfouknou kořist před nosem. A tak neváhali – vjeli do do nikým nebráněného a poraženého města a dům od domu si vzali životy a majetek všech, kdo se jim připletl do cesty.

TIP: Za tajemstvím templářů: Byli Chudí rytíři Krista skutečně kacíři?

Arnaud Amalric, který měl možnost katastrofě zabránit, byl vůči utrpení obyvatel Béziers nekřesťansky imunní. Dvacetitisícové město, kde Kataři tvořili necelou třetinu obyvatel, mu posloužilo jako názorný příklad odplaty za odpor vůči papežskému stolci. Jedna jeho věta později vstoupila do dějin. „Zabijte je všechny, Bůh už si ty své pozná!”

Lidstvo každým rokem típne a zahodí okolo šesti bilionů cigaretových nedopalků. To dělá z nedopalků nejpočetnější typ odpadu na zemi. Nedopalky jsou přitom nejen nevzhledné, ale také škodí životnímu prostředí, oceánům i lidskému zdraví.

Nizozemský startup Crowded Cities se rozhodl problém s nedopalky řešit vránami. Nejde o nějakou temnou magii, jak by si někdo mohl myslet, nýbrž o důmyslné využití těchto mimořádně chytrých ptáků.

Vranní úklidové letky

Vrány jsou zvyklé žít ve městech mezi lidmi a očividně jim to dělá dobře. Zároveň jsou velice chytré a dovedou se naučit spoustu věcí. V Crowded Cities je chtějí vycvičit tak, aby sbíraly nedopalky, nosily je do speciálních odpadkových košů Crowbar, a dostávaly za to odměnu.

Zajímavý projekt v sobě pochopitelně ukrývá i jeden háček: Neohrožujeme vrány tím, že je necháváme sbírat nedopalky? Uznávaný odborník na krkavcovité ptáky, profesor John Marzluff, to komentuje překvapivě pragmaticky: „Nedopalky představují pro životní prostředí zásadní problém. Můžeme omezit počet strojů, které budou ptákům nabízet odměnu, můžeme také regulovat počet vycvičených ptáků. Pokud se ale pustíme do seriózního výzkumu, zda nedopalky vranám škodí, budeme si muset najít jiné řešení, jak se se záplavou cigaretového odpadu vypořádat. To je prostě realita.“ 

TIP: Proč vrány pořádají pohřby? Chtějí vylepšit vlastní šance na přežití

Podle nejčerstvějších dat lidé na celém světě spotřebují za jediný rok okolo šesti bilionů cigaret (6 000 000 000 000). Přibližně dvě třetiny, tedy 4 000 000 000 000 skončí jako odhozené nedopalky. Pro představu jde o množství, které by zaplnilo 2 500 000 olympijských plaveckých bazénů.

Lékařská pohotovost patří k nočním můrám řízení kosmických letů. Zatímco na Zemi je možné v několika minutách či desítkách minut dopravit pacienta do nemocnice, kde se mu dostane potřebné péče, na Mezinárodní vesmírné stanici si musejí astronauti vystačit s tím, co mají k dispozici. Tamní lékárnička je každopádně vybavena velmi nadstandardně, alespoň jeden astronaut na palubě má vždy lékařský výcvik a posádka může kdykoliv požádat o konzultaci experty na Zemi.  

NASA člení lékařskou pohotovost do tří tříd: Do třídy I patří například zhmožděniny, zatímco potíže třídy III – jako třeba krvácení do mozku nebo akutní zánět slepého střeva – vyžadují okamžitou evakuaci postiženého na Zemi. Astronaut se na rodnou planetu vrací v transportní lodi Sojuz, spolu se zbývajícími dvěma členy „své“ posádky. Operační postupy umožňují v případě nejvyšší nouze oddělit Sojuz od ISS do tří minut; typicky pak od příkazu k evakuaci do přistání na Zemi uplynou asi 3,5 hodiny. Astronaut se tak může dostat do péče pozemní nemocnice za několik málo hodin od vzniku akutních potíží, jež nelze vyřešit na palubě stanice.

Historie odhalování zdroje Slunce, a tedy i ostatních hvězd, je dlouhá. Pravěké a starověké kultury si podobnou otázku zřejmě nepokládaly, neboť považovaly žhnoucí kouli na obloze za božstvo – například pro Egypťany šlo o oko boha Ra. Národy, jejichž duchovní život se točil kolem Slunce, bychom našli na celé planetě: kromě již zmíněných Afričanů třeba v Jižní a Střední Americe. Těmto civilizacím bylo nadmíru jasné, že bez slunečních paprsků by žádný život na Zemi neexistoval, a neochvějně si tak uvědomovaly jejich důležitost. 

Až vědecká revoluce, jejíž počátek můžeme klást do 17. století, se otázkou zdroje Slunce zabývala seriózně. Průlom přišel s ryze praktickým výzkumem – s parním strojem –, přičemž jeho konstrukce je jedna věc, a zlepšování jeho účinnosti věc druhá. K vylepšení funkce parního stroje bylo nutné pochopit fyzikální principy, které jej pohánějí. A tak zatímco mechanika těles se i zásluhou osobností jako Galileo Galilei či Isaac Newton nacházela ve velmi pokročilém stadiu a umožňovala třeba na dálku Slunce zvážit, termodynamika – zaměřující se na teplo a tepelné jevy, jakož i různé přeměny energie – stála teprve v počátcích. 

Ve 40. letech 19. století provedl Angličan James Joule sérii experimentů, při nichž dokázal měnit mechanickou energii na teplo, a prokázal tak souvislost mezi těmito dvěma formami energie. Němce Hermanna von Helmholtze to podpořilo v myšlence, kterou ve vědeckých kruzích razil už nějakou dobu. Tvrdil, že mechanický pohyb, teplo i záření jsou jen jinými projevy téhož fyzikálního jevu, který označoval jako sílu. Helmholtzův koncept dal vzniknout dnešnímu pojetí energie, z jejíž znalosti lze odvodit mnoho informací o daném fyzikálním systému. Netrvalo však dlouho a bylo zřejmé, že známé zdroje energie – například spalování uhlí – jsou konečné. Co tedy pohání Slunce?

Příliš věkovitá hvězda

Skot John Waterston se velmi intenzivně zabýval určením stáří Slunce. Odhadl, že kdyby bylo zdrojem solární energie hoření chemických látek, třeba uhlí, musela by se naše hvězda asi za dvacet tisíc let proměnit v popel. Jenže to bylo v příkrém rozporu s geologickými nálezy, které přesvědčovaly vědeckou veřejnost, že Země – obíhající kolem Slunce – je stará alespoň několik milionů let. 

V roce 1853 tedy Waterston postuloval, že by naši hvězdu mohly ohřívat neustálé dopady meteoroidů, což představovalo faktické rozšíření myšlenky, kterou v roce 1848 publikoval Němec Julius von Mayer. Ani meteoroidy však problém neřešily. Jednak je jich ve Sluneční soustavě konečný počet, ale především by hmotnost naší hvězdy neustále rostla. To by se následně muselo projevit změnami v drahách planet, ale pozorování o ničem podobném nesvědčila. 

Filozofové se však již zabývali mechanismy vzniku Slunce. Němec Immanuel Kant a Francouz Pierre-Simon Laplace postulovali, že naše hvězda vznikla smrštěním obřího oblaku plynu – vyslovili tedy hypotézu, jež se z dnešního pohledu považuje za korektní. Na základě jejich práce von Helmholtz v roce 1854 prohlásil, že komprese plynu by mohla Slunce ohřívat a dodávat tak energii, kterou ztratí zářením do prostoru. 

Tuto myšlenku obhajoval Angličan William Thomson, známý jako lord Kelvin, ještě v posledním desetiletí 19. století. Na základě jednoduchých výpočtů usoudil, že Slunce nemůže být starší než asi 40 milionů let – přesně tak dlouho by totiž bylo možné dodávat energii mizející zářením. Fyzikové však opět narazili na tvrdohlavé geology a biology. Například v té době již známá Darwinova teorie o původu druhů vyžadovala, aby byla Země mnohem starší. Na konci 19. století měli geologové dostatečně solidní důkazy, že naše planeta vznikla před více než miliardou let, tedy nikoliv před 20–40 miliony, na něž by vystačil Kelvinův-Helmholtzův mechanismus. Bylo jasné, že soudobá fyzika nedovede tento rozpor vysvětlit jinak, než že zdrojem energie Slunce musí být něco ještě trvanlivějšího.

Jaderné štěpení?

První nástiny přišly ze zcela nečekaného směru. Americký geolog Thomas Chamberlin v roce 1899 navrhl, že by Slunce mohly pohánět nepoznané zdroje tepla atomární či ultraatomární povahy (dnes bychom použili spíše termín „subatomární“, tedy „menší než atomární“). Kelvin zmíněnou myšlenku v plném rozsahu zavrhl, ale objev radia v roce 1903, které se samo udržovalo na vysoké teplotě, dával Chamberlinovi zapravdu.

Pokračování: Proč Slunce svítí aneb Historie výzkumu slunečního záření (2.)

Britové Ernest Rutherford a Frederick Soddy tento jev záhy popsali jako radioaktivitu: atomy se samovolně rozpadají na jednodušší, přičemž suma hmotností produktů je menší než hmotnost původního atomu. Hmotnostní deficit se transformuje v energii podle Einsteinovy formule E = mc². Nebylo tedy překvapivé, když Rutherford navrhl, že by jaderné štěpení mohlo být dobrým zdrojem pro Slunce. Dnes víme, že to není možné, pro úplnost ovšem dodejme, že radioaktivní rozpad udržuje v roztaveném stavu nitra kamenných planet a v hvězdné říši se uplatňuje ve zbytcích po výbuších supernov.