Namalovat cyklus dvaceti pláten souhrnně nazvaných Slovanská epopej jejímu autorovi Alfonsi Muchovi trvalo téměř dvě desetiletí. Digitalizace byla o poznání svižnější. Fotografovi Janu Williamu Drnkovi to trvalo jediný měsíc.

Epopej má přesnou digitální kopii

„Mojí velkou láskou je tvorba velkoformátových fotografií s vysokým rozlišením. Této problematice se věnuji v podstatě celý život. Čím větší plocha tím víc gigabajtů. A když se loni na podzim často řešila Slovanská epopej a její plánovaný odjezd do Asie, napadlo mě zabít dvě mouchy jednou ranou. Zaprvé použít fotografie pro výpravnou obrazovou publikaci a za druhé vytvořit přesnou digitální kopii Epopeje a vlastně ji tak zálohovat. Pro jistotu, kdyby třeba náhodou došlo k nějakému poškození Muchova díla,“ vysvětluje Jan William Drnek pohnutky, které ho k tomuto projektu vedly. 

Fotilo se pouze v noci

Takto velká a komplikovaná akce by nebyla možná bez toho nejlepšího a finančně náročného technického vybavení, především několika objektivů a dvou digitálních zrcadlovek. Kromě kvalitního technického vybavení bylo třeba myslet i na organizaci náročného snímání pláten, která se musela koordinovat s běžným chodem Národní galerie, kde byla plátna vystavena.

„Musím říct, že Národní galerie v Praze nám vyšla maximálně vstříc. Pracovat jsme mohli prakticky každý den od 18 do 9 hodin následujícího dne a také celé pondělí, kdy je zavírací den. Pro všechny členy týmu, kteří se na digitalizaci Epopeje podíleli, to byl nesmírně náročný měsíc,“ vzpomíná Jan William Drnek, který přidává ještě jeden zásadní dojem z fotografování Epopeje. „Pocit mezi plátny v noci za naprostého ticha byl velmi zvláštní. Řekl bych až posvátný. Navíc celá expozice byla mistrovsky navržena a realizována a monumentálnost Muchova díla výrazně umocnila. Všechna taková místa, ať už v galeriích, muzeích či ve svatyních a chrámech, mají nějakou společnou energii. Snad ji vyzařují umělecká díla nebo se míchá s energií lidí, kteří ta místa s posvátnou pokorou navštívili,“ dodává fotograf.

Výsledkem projektu bude publikace

Po náročném fotografování Epopeje bylo nutné tisíce snímků zpracovat, upravit a poskládat z nich jednotlivá plátna. To byla činnost, která zabrala čtvrt roku. Výsledkem celého procesu pak bude jedinečná obrazová publikace, kterou vydá nakladatelství Albatros. „Nyní dávám dohromady realizační tým a začínáme velmi intenzivně pracovat na konceptu knihy. Našim cílem je vytvořit výjimečnou obrazovou publikaci. Základem budou samozřejmě pořízené fotografie,“ říká Jan William Drnek, který ale připomíná, že digitální data mohou sloužit galerii jako záloha jedinečného díla Alfonse Muchy. 

Zajímavosti z průběhu digitalizace Slovanské epopeje:

• Nasnímat bylo třeba celkem 650 m² plochy
• Jeden obraz se musel nasnímat na 150 až 250, někdy až na 350 záběrů
• I s různými testy vzniklo přes 20 tisíc snímků
• Data z jednoho plátna o rozměrech 810 × 610 cm zabrala 60 GB
• Fotografovalo se cca 6 týdnů zpravidla od 18 hodin do pozdních nočních hodin

Chlormetan nebo též methylchlorid je nejjednodušší a také nejhojnější chlorovaný uhlovodík na Zemi. Velké množství chlormetanu vzniká přirozenou cestou, především v oceánu. Produkují ho i některé organismy. Také se vyrábí průmyslově, dříve pro použití jako chladivo, dnes hlavně pro výrobu silikonových polymerů.   

Edith Fayolle z centra Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics a její kolegové nedávno překvapivě objevili chlormetan ve vesmíru. Našli ho ve hvězdné porodnici, u protohvězdy IRAS 16293-2422, vzdálené asi 400 světelných let, a pak také mnohem blíž, u proslulé komety 67P/Čurjumov-Gerasimenko. Ve hvězdné porodnici vypátrala chlormetan soustava radioteleskopů ALMA v Chile, u komety ho našla sonda Rosetta.

Halogenovaný uhlovodík ve vesmíru

Pro astrochemiky je to dobrá, přímo skvělá zpráva. Ještě nikdy neviděli halogenované uhlovodíky v takových prostředích. Teď je jasné, že podobné látky mohou vznikat spontánně ve vesmíru, a že se podílejí na chemických procesech, které doprovázejí vznik hvězd i planet.

TIP: Molekulární mračno Sagittarius B2 je smrdutou chemickou laboratoří

A to je zároveň špatná zpráva pro astrobiology. Někteří odborníci totiž doufali, že bychom mohli chlormetan použít jako indikátor přítomnosti života na cizích planetách. Očividně se spletli.

Chřipkové viry jsou odolní protivníci. Neustále se adaptují na imunitní systém i na naše léčebné zásahy. Jsou to tak trochu neustálé závody ve zbrojení. Nebo přinejmenším doposud byly.

Chřipka možná vypadá neškodně, ale ve skutečnosti jde o porřádně nebezpečný virus. Chřipka se šíří po celém světě jako požár a každoročně si vyžádá kolem půl milionu lidských životů, převážně mezi seniory staršími 65 let.

TIP: Chřipka: Zákeřný útočník z mikrosvěta

Rovnováha sil v této válce se teď, doufejme, přesune v náš prospěch. Britské úřady právě povolily klinické testy univerzální chřipkové vakcíny. Na rozdíl od řady jiných vakcín nevyužívá univerzální vakcína povrchové proteiny viru, ale cílí na proteiny uvnitř viru, které jsou u jednotlivých kmenů chřipky prakticky shodné. První lidští dobrovolníci by měli být touto vakcínou očkováni letos v zimě.

Jedovatí živočichové nejsou zase takovou vzácností. Obvykle ale používají jed k obraně před predátory anebo jed také někdy využívají predátoři při lovu kořisti. Maďarští vědci nedávno zjistili, že pulci žab využívají toxické látky v konkurenčním boji. Je to úplně první případ, o němž víme, kdy nějací živočichové používají jed proti příslušníkům vlastního druhu.

Zatím není jasné, jak přesně jedovaté látky pomáhají pulcům proti konkurentům. Podle jedné teorie jde o prevenci kanibalismu, k němuž pulci mívají sklony. Jiná hypotéza zase praví, že by to mohla být ochrana proti infekcím, které se při přemnožení pulců snadno šíří.

Koncem července se na cvičení nedaleko Moskvy představil nejlepší obrněnec, jakého dnes provozuje čínská armáda. Jedná se o tank ZTZ-99A2, jenž pohání dvanáctiválec WR703/150HB-2 o výkonu až 1 100 kW s automatickou převodovkou. Kolos váží 58 tun, osádku tvoří tři muži a s plnými nádržemi dokáže ujet 460 km (600 km s přídavnými sudy).

Říká se, že neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. V tomto případě bychom mohli známé rčení mírně poupravit – neštěstí nechodí po horách, ale po autech. Zejména po těch luxusních.

„Čekal jsem na zelenou a když se konečně rozsvítila, silnice přede mnou najednou zmizela,“ tak popsal svůj nevšední zážitek z cest ulicemi čínského Charbinu nešťastný řidič Rolls-Royce. Jeho auto za 5 milionů jüanů (v přepočtu zhruba 16 milionů korun) v mžiku spolkla přibližně dvoumetrová díra. Řidiči se naštěstí nic nestalo a jeho vůz se podařilo za pomoci těžké techniky vyprostit. Co bylo příčinou náhlého propadu vozovky úřady zatím nevědí.

Nedávná sluneční bouře, k níž došlo 11. září, rozsvítila na rudé planetě impozantní polární záři. Byla 25× jasnější než předchozí pozorování. Následky této události zachytily přístroje robotické laboratoře Curiosity na povrchu Marsu i sonda MAVEN na oběžné dráze Marsu.

NASA má teď podle svého vyjádření u Marsu k dispozici ty správné přístroje na správných místech, které jim dovolují na rudé planetě detekovat aktivitu Slunce a zkoumat podobné jevy na Marsu tak, jako nikdy předtím.

Polární záře Marsu

Sonda MAVEN má na palubě přístroje k detekci ultrafialového záření, s nimiž lze studovat obvykle dost slabé polární záře Marsu. Curiosity má zase zařízení RAD (Radiation Assessment Detector), s nímž monitoruje záření dopadající na povrch planety.

TIP: Mise splněna: Sonda MAVEN potvrdila, že Mars přišel o 90 % oxidu uhličitého

Planeta Mars nemá magnetické pole jako Země. Polární záře Marsu nejsou tím pádem omezené na oblasti kolem pólů planety, nýbrž se rozprostírají kolem celého Marsu. Částice slunečního vichru zasahují celou přivrácenou stranu atmosféry Marsu a tak pak vyzařuje UV záření. 

Start Sputniku se uskutečnil z 5. vědecko-výzkumné zkušební základny Ministerstva obrany s krycím jménem Taškent-90, určené pro testování balistických raket, která krátce předtím vyrostla u Ťuratamu v Kazachstánu. Předseda státní komise Vasilij Rjabikov však Kreml o vzletu oficiálně zpravil až po více než třech hodinách: „V pátek ve 22:28 moskevského času se nám podařilo vyslat do vesmíru první těleso vyrobené lidskou rukou, Sputnik!“ 

Už letí!

Rjabikov získal jako náměstek ministra válečného průmyslu dost trpkých zkušeností, aby byl při jednání s nejvyššími činiteli opatrný. Deset minut po vypuštění – když se družice dostala na dráhu, rozevřely se její prutové antény a vysílačka se začala hlásit z orbity – všichni na základně jásali: „Už letí!“

Nejvyšší ministerský úředník však chtěl mít naprostou jistotu a požadoval potvrzení ze všech třinácti speciálních sledovacích stanic. Nakonec se z opatrnosti rozhodl počkat ještě na další oblet. Přece jen šlo o historické „poprvé“, a on těm zatraceným inženýrům příliš nevěřil – co kdyby se z toho vyklubal nějaký podfuk? Netušil, že Koroljov byl přesvědčen o úspěchu a v hlášení Chruščovovi ho předběhl.

Sputnik vynesla do vesmíru raketa R-7 při svém třetím zdařilém vzletu. Jednalo se o ohromný úspěch: Podle pozdějšího přiznání náměstka hlavního konstruktéra Borise Čertoka byla totiž její spolehlivost velmi nízká, pouze 20–30 %. Ani 4. října přitom R-7 neletěla úplně hladce. Několik motorů se zapálilo s mírným zpožděním a v 16. sekundě selhal systém pro synchronizaci vstřikování paliva, takže motory dostávaly víc kerosinu, než měly. Samotnou výpravu to však neohrozilo.

Socialismus místo paliva

„Vypuštění Sputniku se dostalo na přední stránky ústředního deníku Pravda, ale jen stěží,“ napsal Sergej Chruščov ve vzpomínkách. „Zpráva zaujímala tolik místa jako návštěva maršála Žukova v Jugoslávii. Neobjevily se ani palcové titulky, ani nadšené komentáře. Důvod byl prostý – můj otec a sovětský lid se domnívali, že úspěch družice je přirozený, že tím krok za krokem překonáváme Američany.“

Teprve když si Nikita Chruščov prošel přehledy západního tisku a rozhlasu, které událost označovaly za počátek nového věku, uvědomil si její obrovský dosah: „My jsme první ve vesmíru!“ A hned si poskládal důvody: „Je to díky socialismu – kapitalismus zklamal. Všechny naše sdělovací prostředky musejí družici patřičně oslavit, ať přetiskují i západní noviny!“

Šestého října se nakonec článek s bombastickým titulkem objevil i na první straně Pravdy – a k tomu obdivné hlasy z celého světa, zvlášť ze Spojených států. Brzy už se Chruščov chlubil: „Sovětské rakety pohání do vesmíru socialismus!“ Kosmonautika se pro něj stala nesmírně účinným nástrojem propagandy.

Ani samotní tvůrci první družice však nevěděli, jak ostatní jejich počin oceňují. „Do Moskvy jsme se vraceli až šestého října,“ vzpomínal zástupce šéfkonstruktéra Sputniku Oleg Ivanovskij v létě roku 1989. „Vrtulovým letadlem Il-14 trvala cesta z kosmodromu osm hodin, samozřejmě s mezipřistáním. Teprve v Akťubinsku, kde jsme brali palivo, jsme viděli noviny se zprávou o Sputniku. Nemohli jsme pochopit, že náš výtvor svět takovým způsobem přijímá. Za ta léta jsme si zvykli, že o naší práci nikdo neví, že je utajená. Teď se stal pravý opak, a my jsme to museli přežít. Přiznám se, že já jsem se styděl, opravdu styděl.“

Když v roce 2011 zemětřesení u Japonska rozpoutalo vlny cunami, zaplatilo za to životem asi 16 tisíc lidí a také jaderná elektrárna ve Fukušimě. To ale nebylo všechno.

Postupně vyšlo najevo, že úder cunami v Japonsku vedl k zaplavení Pacifiku velkým počtem mořských živočichů, kteří se pak objevili na pacifickém pobřeží severní Ameriky. Vědci napočítali celkem 289 druhů, a to včetně nebezpečných invazních živočichů, jako je například hvězdice amurská.

TIP: Tajuplná invaze: Severozápadní pobřeží USA zaplavují vzácné ohnivky

Ne každý z těchto druhů to zvládl jedinou přímou cestou do Ameriky. Někteří živočichové se dodnes potulují mořskými proudy v Pacifiku a stále se objevují na amerických březích.

Nastává čas sklizní. Ve světě mají sklizně mnoho podob. Vždy se na nich ale podílejí lidé. Jedinou výjimkou je britská farma Hands Free Hectare, kterou založili badatelé Harper Adams University.

Tato farma jako první na světě sklízí úrodu zcela autonomně, bez doteku lidské ruky. Autonomní stoje této farmy dělají úplně vše, od zasetí, přes hnojení a kontrolu rostlin, až po sklizeň. Na farmě nejprve pracovaly stroje na dálkové ovládání, které poté nahradily autonomní roboti.

TIP: Pokrok v zemědělství: Robotičtí farmáři hlídají stáda na australských farmách

Teď mají ve Hands Free Hectare za sebou úspěšnou sklizeň asi pěti tun ječmene. Je možné, že jsme se ocitli na prahu autonomního zemědělství, které změní podobu celé civilizace.