Io patří se svým průměrem přes 3 600 km mezi největší přirozené družice ve Sluneční soustavě, je dokonce větší než náš Měsíc. Souputník Země je však geologicky mrtvý, zatímco Io se řadí k nejaktivnějším tělesům v našem solárním systému.

Na snímcích pořízených sondami Voyager, New Horizons a Galileo se podařilo detekovat víc než 150 aktivních sopek, přičemž se očekává, že ve skutečnosti by jich mohl být i dvojnásobek. Hlavní prvek veškeré tamní vulkanické aktivity představují sloučeniny síry. 

Mohutnou sopečnou činnost vyvolává slapový ohřev od Jupitera. Io obíhá kolem planety po mírně výstředné trajektorii, což v jeho nitru podněcuje obrovskou slapovou vlnu, způsobující v pevné kůře a plášti „příliv“ s výškou až 100 m. Třením se horniny taví a dochází k vulkanické aktivitě. Výkon slapových sil se odhaduje až na 10¹⁴ W! 

Za normálních okolností by působením slapů došlo ke změně trajektorie měsíce na kruhovou, jeho otáčení by se synchronizovalo do stavu vázané rotace a slapové síly by vymizely. V systému Jupiterových průvodců však existují tzv. rezonance, přičemž zejména vliv Europy a Ganymedu udržuje dráhu Io výstřednou. Dokud budou tyto vazby zachovány, tektonická aktivita na zmíněném měsíci neustane.

Hrob s pozůstatky jedné ženy a dvou mužů objevili polští archeologové nedaleko čtyřtisícové vesnice Górzyca, ležící přímo na hranici s Německem. Všechny tři kostry nesou známky poškození páteře v oblasti hrudníku – podle archeologů jde o typický znak upírský pohřbů, kdy je tělo domnělého upíra přibito k zemi kůlem. Přibití zemřelého mělo zamezit posmrtnému vstávání z hrobu. Mezi další rituály patřilo pohřbení tváří dolů a roztříštění obou kolen. Nalezené pozůstatky pocházejí z 13. až 14. století.

TIP: Odpočívejte v pokoji: Podle archeologů zohavovali angličtí venkované mrtvoly

Hlava jedné z koster byla uvězněna mezi dvěma velkými kameny – pole archeologů jde o další z rituálů používaných při upírských pohřbech. Někdy byl mrtvým vkládán kámen i do úst, případně jim byla oddělena hlava a pohřbena mezi koleny.

Nejde zdaleka o první nález tohoto druhu – před dvěma lety byla nalezena znetvořená kostra upíra v hrobu u města Kamień Pomorski, o rok dříve archeologové objevili v Gliwicích čtyři kostry, jejichž lebky byly záměrně odděleny a umístěny mezi nohy zemřelých. Všechny zmíněné objevy naznačují, že upírský mýtus byl ve středověkém a ranně novověkém Polsku značně rozšířený.

Výzkumníci Univerzity ve Waterloo v kanadském Ontariu vyvinuli metodu, s jejíž pomocí bude možné během pouhých dvou let zhruba zdvojnásobit počet známých černých děr hvězdné velikosti. Ten zatím není nijak oslnivý.

Hledání neviditelného

Černé díry pohltí úplně vše včetně světla, takže jsou doopravdy černé. Zároveň nijak znatelně nezáří a v tmavém vesmíru se proto neobyčejně špatně hledají. Prvním přímým důkazem jejich existence bylo až nedávné zachycení gravitačních vln na detektoru LIGO.

Astronomové Avery Broderick a Mansour Karami předpokládají, že se jim povede objevit přibližně 10 nových černých děr ročně. Při jejich hledání chtějí zkombinovat dva standardní nástroje současné astrofyziky – gravitační mikročočkování a interferometrii rádiových vln.

Když se jinak neviditelná černá díra shodou okolností ocitne ve vesmíru mezi námi a nějaký zdrojem záření, například hvězdou, tak svou gravitací ohne světelné paprsky hvězdy, takže máme dojem, že se hvězda zjasnila.

TIP: Světlo a gravitační iluze: Jak funguje gravitační čočka

Potíž je v tom, že i pro naše největší teleskopy je velice obtížné takové gravitační mikročočkování pozorovat v oblasti viditelného světla. Broderick s Karamim proto chtějí gravitační mikročočkování hledat pomocí radioteleskopů v oblasti rádiových vln.

Badatelům Světové meteorologické organizace (WMO) se před pár lety povedl husarský kousek. V chladných a bouřlivých vodách severního Atlantiku, v oblasti mezi Islandem a Velkou Británií, zaznamenali obrovskou vlnu o výšce 19 metrů.

Vlna vznikla ráno 4. prosince 2013, kdy ji zaznamenala automatická bóje, která je součástí sítě bójí Marine Automatic Weather Stations. Před vlnou v oblasti prošla mohutná studená fronta, ve které vanuly vichry o rychlosti 81 km/h.

TIP: Žhavý rekord: V Kuvajtu naměřili 54 °C v nejteplejším dnu východní polokoule

Podle odborníků to bylo vůbec poprvé, kdy jsme naměřili vlnu o výšce přesahující 19 metrů. Držitelem dosavadního rekordu byla vlna z roku 2007, která ve stejné oblasti oceánu dosáhla výšky 18,275 metrů.

Zatímco císařské námořnictvo napnulo za druhé světové války svou pozornost zejména do Pacifiku, japonská armáda a její letectvo na začátku války s USA a evropskými koloniálními mocnostmi postupovala v Jihovýchodní Asii a Indonésii. Zde slavily velké úspěchy v boji se spojeneckým letectvem (zejména s RAF) armádní stíhačky Nakadžima Ki-43.

První prototyp vzlétl 12. prosince 1938. Následně byl typ vybrán jako náhrada za dosavadní armádní stíhačky Ki-27. Sériové letouny Ki-43-Ia přicházely do výzbroje od června 1941. U armádního letectva byly známy jako stíhací letoun typ 1 model Ia. Trpěly strukturálními problémy, zejména křehkostí křídel, která vedla ke ztrátě několika letadel.

Nakadžima Ki-43-IIa 

• Rozpětí: 10,84 m
• Délka: 8,92 m
• Vzletová hmotnost: 2 590 kg
• Max. rychlost: 528 km/h
• Dostup: 11 200 m
• Dolet: 1 700 km
• Pohonná jednotka: 1× hvězdicový Nakadžima Ha-115 o 813 kW
• Výzbroj: 2× 12,7mm kulomet
• Uživatelé: Japonsko, Mandžukuo, Thajsko

Ačkoliv z pohledu západních zemí Ki-43 představoval stíhačku spíše podprůměrných výkonů (nevynikal rychlostí a disponoval pouze velmi slabou střeleckou výzbrojí), v první fázi války dosahoval skutečně mimořádných výsledků. Stejně jako v případě námořního A6M2 šlo o extrémně obratný a ovladatelný letoun, zcela postrádající jakoukoliv pasivní ochranu. Typ Ki-43 prošel za války jen velmi omezeným vývojem a rychle zastaral.

Příliš nepomohlo ani zavedení pasivní ochrany pilotova prostoru a nádrží. Produkce běžela až do srpna 1945 a dala celkem 5 751 či 5 919 kusů. Ztráty Ki-43 postupně narůstaly, byť si proti RAF na indickém bojišti vedly dobře minimálně do roku 1943. Vedle Indie bojovaly také v Pacifiku a na konci války se letouny zapojily do obrany mateřských ostrovů a sebevražedných útoků proti spojeneckým lodím. V americkém tichomořském kódu Ki-43 obdržel označení Oscar.

Tato krásná a široká mozaika zabírá na pozemské obloze téměř 20 stupňů. Na mlhoviny bohatá oblast se nachází na okraji superbubliny Orion-Eridanus, kterou vyplňují smyčky rozpínající se obálky plynu a prachu ponořené do molekulárních mračen poblíž roviny Mléčné dráhy. 

Vlevo se nachází rozsáhlá mlhovina Racek, kterou tvoří emisní mlhovina NGC 2327 (hlava racka) a difuznější IC 2177 (křídla a tělo). Křídla Racka mají ve vzdálenosti 3 800 světelných let rozpětí asi 240 světelných let.

Jasná modrá hvězda vpravo od středu je Sirius – alfa Canis Major a nejjasnější hvězda noční pozemské oblohy. Sirius najdete na nebi v souhvězdí Velkého psa, ve vesmírném prostoru se však nachází 8,6 světelného roku daleko od Země. V porovnání s většinou ostatních hvězd tedy doslova za rohem. Kromě ní je na snímku patrná i hvězdokupa Messier 41, též známá jako NGC 2287, a Thorova přilba – bublina kterou z molekulárního mračna vyfoukl svým hvězdným větrem žhavý obr – Wolf-Rayetova hvězda.

Společnost BAE Systems představila první ze 16 prototypů nového obojživelného transportéru Amphibious Combat Vehicle (ACV) 1.1, který vyvíjí pro americkou námořní pěchotu.

ACV 1.1 je plně obojživelný obrněný transportér s osmi koly. Vozidlo může vyrazit do akce z lodi a loď ho opět může vyzvednout. Námořní pěchota udělila společnosti BAE Systems na vývoj tohoto vozidla kontrakt v hodnotě 103,7 milionů dolarů (téměř 2,7 miliardy Kč).

Transportér váží 31 tun, uveze 3,3 tuny nákladu a 13 pasažérů. Kromě toho ještě pojme 3 členy posádky, jejichž místa jsou dobře chráněna proti explozím.

TIP: BAE Systems vyvíjejí noční vidění zkombinované s termálním zaměřováním

Samozřejmostí je zesílená ochrana transportéru proti minám i improvizovaným výbušným zařízením. Na souši ACV 1.1 dosáhne rychlosti přes 105 km/h, na mořské hladině až 11 km/h.

Přestože se želvy obrovské dožívají obvykle okolo 150 roků, Jonathan si s touto hranicí těžkou hlavu nedělá. V současnosti sice „starý křehký gentleman“, jak se mu přezdívá, nevidí a přišel rovněž o čich; veterinář Joe Hollins, který má staříka na starosti, však dodává, že Jonathan stále výborně slyší. „Jednou týdně ho vlastnoručně nakrmím, po jídle mu utřu tlamu a popřeju mu, ať se daří,“ vysvětluje.

Přesné datum Jonathanova narození není známé, zoologové jsou si ale poměrně jistí, že se narodil v roce 1832. Pod dohledem veterinářů a díky pravidelnému přísunu potravy se stal Jonathan želvou nejdéle přežívající v zajetí – na ostrově už strávil zhruba 130 let. 

Mravenci mají slabost pro hmyz, který nestráví všechny cukry přijaté s potravou a vylučuje sladké výkaly čili medovici. Cukry tvoří až 95 % sušiny medovice a mravenci si ji v jakémsi směnném obchodu „kupují“ třeba od červců, ostnohřbetek a dokonce i od housenek motýlů modrásků a petrobarvců. K nejznámějším paktům tohoto typu, označovaným odborně jako trofobióza, patří bezesporu spojenectví mravenců a mšic.

Dobře ochočené dojnice

Mravenčí dělnice loudí u každé mšice jemnými dotyky tykadel a předních končetin a mšice odpoví na tuto výzvu vyloučením kapky výkalů. Během jediné hodiny je mšice schopná vyloučit hromadu „sladkého hnoje“, která je těžší než ona sama.  Spolupracující druhy mravenců a mšic se navzájem přizpůsobily svým potřebám.

Mšice obvykle odstřikují výkaly daleko od sebe. Druhy, které jsou „dojeny“ mravenci, se ale tohoto zvyku zbavily a servírují mravencům medovici přímo pod nos. Některé druhy mšic dokonce předkládají kapku medovice mravenci na zvláštních štětinkách vyrůstajících ze zadečku. Pokud mravenec nabízené sousto z nějakého důvodu nepřijme, mšice kapku výkalů nasaje zpátky do střeva a je připravena servírovat medovici při další příležitosti.

Zuřivě střežený majetek

Mšice žijící v trofobióze s mravenci ztratily některé obranné mechanismy. Jejich tělo je například kryto slabší ochrannou vrstvou vosku. Mohou si to dovolit, protože o jejich bezpečí se starají mravenci. Zahánějí od mšic třeba dravé brouky nebo mouchy, které by do těla mšic rády nakladly vajíčka.

Mravenec Lasius neoniger se o jeden druh americké mšice z rodu Geoica stará tak, že nápadně připomíná zemědělce chovajícího dobytek. Mravenci si odnášejí na zimu vajíčka mšic do svého hnízda, ukládají je k vlastním vajíčkům a následně o ně pečují.

Pokračování: Mšice a jejich spolupracovníci: Výkonná genetická laboratoř

Když se na jaře vylíhnou v mraveništi mšice, mravenci je zanesou na kořeny rostlin, aby tam mohly sát sladké šťávy. Pokud rostlina uhyne, přestěhují mravenci mšice na jinou rostlinu. Když se mravenci stěhují na jinou lokalitu, berou mšice i jejich vajíčka s sebou. Stěhují je jako křehký porcelán a dávají pozor, aby nedošly žádné újmy. Za mšice se tito mravenci bijí se stejnou vervou jako za vlastní potomstvo.