Jak zjistit informace o spotřebě drog v rámci celého města? Stačí se podívat do městské kanalizace. Právě to udělali odborníci z pracovní skupiny Sewage Analysis CORe group Europe (SCORE), kteří analyzovali vzorky z čistíren odpadních vod ve více než 50 městech z 18 evropských zemí. Data o spotřebě nelegálních látek se získávají jen velmi obtížně, ale odpadní vody obvykle nelžou.

Vědci zkoumali vzorky každý den po dobu jednoho týdne v březnu 2016 a hledali v nich stopy amfetaminu, kokainu, extáze a pervitinu. Když něco objevili, tak údaje přepočítali na počet obyvatel a průtok vody, z čehož odvodili celkovou spotřebu daných látek.

TIP: Užíváte kokain? Nový test to odhalí z jediného otisku prstu

Pokud jde například o kokain, v týdnu vítězí Londýn, kdežto o víkendech byla nejvyšší spotřeba v belgických Antverpách. Kokain dlouhodobě frčí hlavně v západní a jižní Evropě, ve střední Evropě jeho spotřeba nestojí za řeč.

V národním parku Carlsbadské jeskyně v Novém Mexiku se nalézají ohromné prostory vápencové jeskyně Lechuguilla, která patří k nejrozlehlejším na světě.

Při průzkumu této jeskyně vědci objevili novou bakterii Paenibacillus, která byla zhruba 4 miliony let izolovaná od okolního prostředí. Pak překvapeně zjistili, že tyto bakterie jsou rezistentní vůči celkem 18 různým antibiotikům, včetně antibiotik poslední záchrany, která používáme proti bakteriím, na něž nefunguje nic jiného.

Bakterie Paenibacillus využívají celou řadu mechanismů obrany proti antibiotikům, včetně pěti, s nimiž se odborníci doposud nesetkali. Objev těchto bakterií tedy přinesl nejen šok, ale i cenné poučení.

TIP: V Číně objevili geny rezistence proti antibiotikům poslední záchrany

Jak je možné, že bakterie v zapomenuté jeskyni jsou tak nesmírně odolné vůči antibiotikům? Vysvětlení zřejmě spočívá v tom, že prakticky všechna antibiotika pocházejí z přírody, obvykle od různých mikroorganismů a dotyčné bakterie se navzdory své izolaci zřejmě s těmito látkami běžně setkávají. Lidské aktivity v tom podle všeho nehrají roli.

Snad každý fotograf přírody má „svá“ témata, ke kterým se rád vrací, a která pro něj představují vrchol snažení. Takový pomyslný žebříček mám samozřejmě i já a na jeho předních místech figuruje keňská rezervace Masai Mara a jeden z jejích nejlépe utajených obyvatel – levhart skvrnitý (Panthera pardus).

Přízrak savany a zlých snů

Levharti mě přitahovali už během prvních cest do Masai Mara, ale počátky mého snažení o vystopování této šelmy byly provázeny neuvěřitelnou smůlou. V žádném případě však nebyl problém v tom, že by levharti byli v této rezervaci nějakou vzácností. Podle dostupných údajů se zde na 1 520 km² pohybuje zhruba stovka těchto zvířat, což rozhodně není málo. Když vezmete v úvahu, že levharti se zpravidla vyhýbají otevřenému prostoru a dávají přednost zalesněným místům, dalo by se dokonce s nadsázkou říct, že nějaký ten levhart se v Masai Mara musí ukrývat prakticky za každým keřem. Tato kočkovitá šelma je však opravdovým mistrem kamufláže a když se rozhodne skrýt, tak prakticky zmizí. Z mého pohledu však levharti nechtějí být spatřeni až příliš často a ve hře na schovávanou jsou až nepříjemně zdatní.

Můžu být naprosto konkrétní – první tři roky, kdy jsem se levharty v Masai Mara pokoušel vypátrat a pořádně zdokumentovat, nestály mé výsledky za nic. Ne, že bych je vůbec neviděl, ale zpravidla byli ukryti ve vysoké trávě nebo za větvemi stromů, zkrátka v pozicích, které měly k pořízení nějakého smysluplného snímku opravdu daleko. V této době se pro mě „lov na levharta“ stal téměř posedlostí a chui (tak zní svahilský výraz pro toto zvíře) v mých očích získal podobu nepolapitelného přízraku, který mě občas trápil i ve snech.

Chybějící střípek mozaiky

Zlom se dostavil minulé léto, kdy jsem v Masai Mara strávil celé dva měsíce při práci na projektu LAGA 09. Na tomto fotografickém a filmový projektu se podílím s kamarádem, slovenským kameramanem Vladimírem Bízikem. Naším hlavním cílem bylo natočit dokumentární film, který by měl završit mou sedmiletou práci v této oblasti. Sbírali jsme materiál pro knihu a film, jež jsou postaveny na jednotlivých příbězích zvířat. Jejich osudy se odehrávají na pozadí jednoho z největších přírodních divadel naší planety – velké migrace pakoňů. A právě levharti byli důležitým článkem, který v mozaice zvířecích příběhů rozhodně nemohl chybět.

První levhart a zase prázdno

Levharti mají pevně daná teritoria a na rozdíl od mnoha jiných zvířat (včetně lvů a dokonce i gepardů) se za zvěří nepřemísťují. Rozhodli jsme se tedy nejprve zmapovat místa, kde jsem je už v minulosti spatřil. K takovým lokalitám patří v Masai Mara zejména okolí řeky Talek, jejíž menadrující břehy porostlé mohutnými fíkovníky nabízejí ostražitým šelmám ideální prostředí. Ještě než jsme se však dostali k tomu, abychom řeku Talek blíž prozkoumali, usmálo se na nás štěstí jinde.

Hned v prvních dnech našeho pobytu jsme v jiné části rezervace, známé jako Keekrock, narazili na překrásného levhartího samce. Levhart, kterému jsem později (podle nedalekého kopce) dal jméno Kisinger, byl právě na stromě a spal. Na větvi vedle něj visela napůl sežraná zebra, a tak nebylo divu, že při našem příjezdu pouze pootevřel oči a dál nehnutě odpočíval. Trvalo dobré tři hodiny, než se levhart konečně protáhl a měl se k nějaké aktivitě.

Tpělivost se nám ale vyplatila. Fotky, které se mi pak podařilo pořídit, byly rozhodně to nejlepší, co jsem do až té doby s levharty nafotil. Brzký úspěch mi pořádně zvednul sebevědomí, ale levharti mi brzy dali najevo, že takhle jednoduché to opravdu nebude. V následujících týdnech se po nich slehla zem a záběry Kisingera zůstaly po dlouho dobu těmi jedinými.

Hon na lvy a pavián jako kořist

Až po několika týdnech marného čekání se nám podařilo prolomit smůlu. Jednoho rána jsme vyrazili směrem k Taleku, kde jsme předchozího dne pozorovali pářící se lvy. Jelikož jejich milostné hry trvají obvykle tři až čtyři dny, doufal jsem, že se nám lvy podaří znovu najít a v ranním světle pořídit nějaké zajímavé záběry. Křižovali jsme zarostlé břehy řeky, ale po páru ani stopa. V tom jsem na jednom ze starých fíkovníků zaznamenal nějaký pohyb. Nejprve jsem si myslel, že jde pouze o paviány, ale raději jsme se vydali místo zkontrolovat. Ve chvíli, kdy jsme se k mohutnému fíkovníku blížili, mě napadlo, že jestli u Taleku existuje ideální místo pro focení levhartů, je to právě tento strom. Fíkovník vyrůstal z písečné pláže v korytě řeky hluboko pod námi a některé jeho větve tak byly přímo v úrovni našich očí. Navíc nám terén dovoloval přiblížit se k nim na pouhých několik metrů.

Po dlouholetém snažení konečně přišlo obrovské štěstí a zbožné přání se vyplnilo – na stromě opravdu byl levhart. Šlo o krásnou samici, která sice seděla trochu výš, než bych si představoval, ale věřil jsem, že když budu trpělivý, určitě sestoupí níž. Ze stavu blízkého blaženosti mě vytrhl nový pohyb, tentokrát v úrovni očí – v místech, kde se mohutné větve fikovníku rozdělovaly. Nemohl jsem tomu uvěřit! Z rozsochy stromu mě pozorovalo téměř odrostlé mládě! Mluvit o tom, jaké pocity a zároveň horečnou aktivitu u mě tato jedinečná situace vyvolala, je asi zbytečné. Sledovali jsme každý pohyb obou zvířat. Po chvíli se samice zvedla a já čekal její sestup směrem k mláděti. K mému překvapení ale zvolila opačný směr a začala šplhat do koruny stromu. Teprve pak jsem si všiml proč. V husté koruně visel ve větvích ulovený pavián!

Tam a zase zpátky

Úlovek pocházel pravděpodobně z noci – z doby, kdy mají levharti největší šanci paviány ulovit. Tyto primáty sice loví poměrně často, ale pavián pro ně rozhodně není snadná kořist. Vždyť dospělý samec paviána může vážit až 45 kilogramů, což je víc, než činí hmotnost levhartí samice. Také obrovské paviání špičáky budí zasloužený respekt a mohou levharta dokonce usmrtit. (více viz Nekrmte paviány! Velmi nebezpečná zvířata!) Přes den proto nemusí být žádnou vzácností vidět paviány, kteří dokáží levharta úspěšně odehnat. V noci se ale poměr sil zásadně mění …

Nafotit levhartici s uloveným paviánem byla tedy opravdová výzva, ale v duchu jsem samici ukrytou za hradbou listí musel přemlouvat, aby svou kořist konečně přesunula na nižší větve. Za nějakou dobu začala skutečně sestupovat, a to právě na větev, která byla přímo přede mnou. Měl jsem tak krátkou příležitost udělat několik snímků levharta s paviánem v tlamě. Po několika krocích si však samice vše rozmyslela a zkusila se i s kořistí dostat opět výš. Při přeskakování z větve na větev jí pak pavián bohužel vypadl z tlamy a jeho tělo dopadlo do hlubokého, vyschlého koryta řeky. Vzápětí matka i s mládětem seskočila ze stromu, popadla na zemi ležícího paviána a zmizela s ním v hustém porostu na druhé straně řeky …

Během naší expedice jsem měl možnost tuto dvojici pozorovat ještě několikrát. Žádné setkání už ale nebylo tak zajímavé, jako to první. Naštěstí jsme zanedlouho po této příhodě pouze pár kilometrů po proudu řeky objevili další levhartici, která měla dvě koťata, jimž nebyly více než tři měsíce. Několikrát se nám stalo, že se nám mláďata přišla „ukázat“ doslova na pár metrů. Tohle byly jednoznačně ty nejhezčí okamžiky, které jsem dosud s levharty prožil. Letos se do Afriky vracím znovu a doufám, že se mi levharty opět podaří najít. Setkání s Kisingerem nebo levhartí samicí od řeky Talek by znovu bylo jedním z nejhezčích dárků, kterými mne Afriak může obdarovat.

Dnes bychom řekli, že rakouská císařovna Alžběta byla kočka. Svým půvabem okouzlila i samotného císaře Františka Josefa I., který si ji odvezl do Vídně a udělal z ní císařovnu. S kočkou toho ale měla společného mnohem víc – byla divoká, tvrdohlavá a toužila po svobodě.

Z Mnichova do Vídně

Narodila se na Štědrý den roku 1837 v rodině bavorského vévody. V puse měla jeden zoubek. To prý přináší štěstí. Dostala jméno Alžběta, ale všichni jí říkali Sissi. Dětství strávila se sourozenci a matkou na venkovském sídle v Mnichově. Otce znala jen málo. Byl tak trochu do větru. Raději trávil čas s kamarády a milenkami než s rodinou. A malá Sissi jeho nespoutanost zdědila. V domě ji nic neudrželo. Celé dny běhala venku, plavala a jezdila na koni. 

To její starší sestra Helena byla úplně jiná. Vážná. Každý den pilně studovala. Připravovala se na skvělou budoucnost: Provdá se za samotného rakouského císaře! Tak to její maminka domluvila s matkou mladého vladaře. Obě dohazovačky byly totiž sestry. Když ale František přijel na námluvy, měl oči jen pro šestnáctiletou Sissi. „Ten půvab, ta dívčí a přece sladká rozpustilost!“ rozplýval se se před matkou. František se rozhodl. Sissi se ani nenadála a už seděla na trůně Rakouska-Uherska.

Věčně na útěku

Jenže pohádkový začátek neměl ani trochu pohádkové pokračování. Sissi si musela najít způsob, jak si vynahradit chybějící rodinné štěstí. Začala se až s posedlostí starat o svůj vzhled. Také ji okouzlilo cestování. To bylo přesně to pravé pro její dobrodružnou a svobodnou mysl! Vždy, když se cítila ve Vídni smutná, vyrazila na cesty. František by ji měl raději doma, přesto cesty štědře platil. A císařovna se nestyděla utrácet – za umění, za šaty, početné služebnictvo.

Kolikrát to byly nebezpečné cesty. Jednou se Sissi třeba nechala přivázat k palubě lodi, když zrovna zuřila silná bouřka. Chtěla na vlastní kůži pocítit ten divoký živel.Spoustu času strávila na ostrovech Korfu a Madeira, ale nejlíp se cítila v Uhrách – Maďarsku. Maďaři nebyli v upjaté Vídni příliš oblíbení. Právě jejich upřímnost a srdečnost ale Sissi učarovaly. Vyrážela smístní šlechtou na lovy a cítila se jako kdysi dávno doma v Mnichově.

Poslední nešťastné roky

V roce 1889 spáchal Rudolf sebevraždu. Sissi smrt jediného syna zničila, i když spolu neměli hluboký vztah. Od toho dne nosila pouze černé šaty a vyhýbala se společnosti. Zřejmě trpěla depresemi. Jen s několika dvorními dámami bloudila po Evropě. Svou poslední cestu podnikla do švýcarské Ženevy.

TIP: Bujón a spousta sladkostí: „Fitness” jídla anorektičky Sissi

Ten den měla ze Švýcarska odplout. Svým typicky rychlým krokem si to rázovala do přístavu, dvorní dáma v závěsu za ní nestíhala. Najednou před ni skočil mladík s malým nožíkem a píchl ji přímo do srdce. Sissi snad ani necítila bolest a dál pokračovala v chůzi. Po několika metrech se ale zhroutila na zem mrtvá. Mladého vraha brzy chytli. Na svůj čin byl hrdý – bojoval přece proti monarchii.

Nejrozšířenějším stíhacím typem Armée de l'Air byl na začátku druhé světové války Morane Saulnier MS.406 C1. Tehdy s ním létalo 12 stíhacích skupin ve Francii a jedna v severní Africe. V době vzniku šlo o jeden z nejlepších stíhacích letounů na světě, ale Francouzi tuto devízu promrhali jednak pomalým zaváděním do výroby a také laxním přístupem k dalšímu vývoji.

Na Moranu 406 toho totiž šlo mnoho zlepšit. Některé úpravy byly posléze zavedeny (u verze MS.410), ale až v době, kdy již typ nehrál pro poražené francouzské letectvo významnější roli. Prototyp vzlétl 8. srpna 1935 a k zahájení stavby velkosériového provedení MS.406 C1 došlo v létě 1938.

Morane Saulnier MS.406 

• Rozpětí: 10,61 m
• Délka: 8,13 m
• Vzletov hmotnost: 2 426 kg
• Max. rychlost: 486 km/h
• Dostup: 9 850 m
• Dolet (max.): 1 000 km
• Pohonn jednotka: 1× řadový Hispano-Suiza 12Y31 o 633 kW
• Výzbroj: 1× 20mm kanón, 2× 7,5mm kulomet
• Osádka: 1 muž
• Uživatelé: Finsko, Francie, Británie (Svobodní Francouzi), Chorvatsko, Itálie, Jugoslávie, Německo, Švýcarsko, Turecko

Stroj představoval jednomotorový samonosný dolnoplošník kovové konstrukce (část potahu tvořila překližka a plátno), se zatahovacím podvozkem a krytou kabinou. Kombinace příliš komplikované a hmotné konstrukce draku a slabé pohonné jednotky omezovala výkony. Kvůli nižší rychlosti měly morany problémy nejen v bojích se stíhačkami, ale také při pronásledování německých bombardovacích letounů.

Za války se výroba stupňovala, ale již během jara 1940 Francouzi zahájili u bojových útvarů jejich nahrazování modernějšími letouny. Celkem bylo ve Francii postaveno 19 MS.405 a mezi 1 083 až 1 094 MS.406, z nichž menší počet prošel úpravou na verzi MS.410. Ve Švýcarsku vzniklo 84 dalších strojů pod označením D.3800. 

Přibližně 200 tisíc světelných let od Země, se v jižním souhvězdí Tukana nachází emisní mlhovina NGC 248. Přestože nese jen jedno jméno, jde vlastně o dvojici mlhovin. Obě společně měří na délku 20 světelných let a 60 světelných let na šířku. Jejich výrazná červená záře je způsobena intenzivním zářením dvojíce centrálních hvězd. Mlhovina NGC 248 je součástí satelitní galaxie Mléčné dráhy – Malého Magellanova mračna.

Čínský festival ledových soch - Harbin International Ice and Snow Sculpture Festival, je největší přehlídkou ledového sochařství na světě. Jeho kořeny sahají až do roku 1963, na dlouhá léta ale padl za oběť kulturní revoluci v Číně. Obnoven byl opět v roce 1985, aby se o 16 let později stal celosvětově největší akcí svého druhu.

17. ročník soutěže odstartuje až 5. ledna, skvělou podívanou ale nabízí již jeho zkušební provoz. Akce nemá pevně stanovené datum ukončení, obvykle trvá do konce února nebo začátku března. Loňský ročník navštívilo okolo 16 milionů návštěvníků.

Ve 12. století byl velmož bojovníkem s mečem a štítem v brnění a přilbě, který sloužil v družině českého knížete. V celé zemi jich žilo jen pár stovek. Tvořili elitu, takže potřebovali honosné sídlo.

Kolem celého hradiště na návrší uplácaném z hlíny stavěli takzvaný polský plot. Jde o kůly zakopané asi 3 metry od sebe vypletené proutím. Pod ním služebníci vykopali ještě hluboký příkop. Než by se lupiči vyšplhali až na kopec, zasypaly by je šípy a oštěpy obránců. A kdyby se přece jen dostali až k plotu, museli by přelézt hromadu větviček, přičemž by je obránci zpoza plotu nabodávali kopími a meči.

Pro vítané návštěvníky

Každé hradiště mělo dvě až čtyři brány, kudy vcházely a odcházely návštěvy i samotní obyvatelé. Brána vypadala jako dřevěná věž vsazená na návrší mezi polský plot. Ve spodní části si všimni velkých vrat. Hlavní brána musela být tak široká, aby jí projel kůň i s povozem, ostatní byly jen pro pěší. Na bráně měli stanoviště strážní, kteří už z dálky viděli nepřítele a v případě boje zaujali výhodně krytou vyvýšenou pozici.

Bez kostela to ve středověku nešlo. Všichni věřili v Boha a potřebovali pravidelné bohoslužby. Kostel byl často navíc jedinou pevnou kamennou stavbou v hradišti, takže sloužil i jako poslední útočiště před nepřáteli, kterým se povedlo proniknout přes plot. Do kostela se vešli všichni obyvatelé hradiště a z jeho věže se dalo dobře střílet.

V nejlepších domech žil velmož a jeho příbuzní (žena a děti, bratři, sestry, babičky, strýcové...), stejně pohodlné ubytování měl i kněz. Domy měly často více místností, daly se hezky vytopit a na střechách je kryly dřevěné šindele. Honorace spávala na dřevěných postelích, děti u pecí či krbů. Při slavnostech nebo v ohrožení svolal velmož všechny obyvatele hradiště do hodovní síně, aby vydal příslušné pokyny. Jindy tu vítal návštěvy jiných velmožů. Dalo se tu hodovat, tancovat i rokovat. 

Čeledníky a vesnice v podhradí

Každodenní chod hradiště zajišťovali obyčejní čeledínové a děvečky. Vařili, prali, uklízeli, sekali dřevo, chodili na lov, sklízeli plody v okolí, někteří pracovali jako kováři. Čeledínové mohli mít i zbraň (většinou kopí a oštěp) a pomáhali při obraně. Bydleli v čelednících – domcích s jednou jizbou s primitivním ohništěm či pecí a střechou ze slámy. Museli dávat pozor, aby ji nezapálili! Podle zámožnosti velmože v hradišti žilo 15 až 40 služebníků.

TIP: Prostituce ve středověku: Proč církev tolerovala hampejzy?

Ne všichni lidé potřební k fungování hradiště byli ubytovaní na ohrazeném návrší. Někteří se museli spokojit s domky na vedlejší louce. Tito lidé pracovali na poli, byli mezi nimi tesaři, uhlíři, švadleny, ševci atd. Pokud se blížil nepřítel, o němž velmož dopředu věděl, schovali se v hradišti. Jejich domky pak ale obvykle padly za oběť plenění.