Pokud už nyní přemýšlíte nad tím, jak se zbavíte kil nabraných během vánočního obžerství, inspirujte se nejnovějšími vědeckými poznatky.

Dieta zlepšuje náladu

Zatímco mezi vedlejší příznaky abstinujících kuřáků patří nevrlost, při omezení příjmu kalorií to podle vědců neplatí. Naznačuje to alespoň studie prováděná na skupině 220 lidí ve Spojených státech. Část dobrovolníků, která na doporučení vědců omezila kalorický příjem o 25 % se cítila lépe, zlepšil se jejich sexuální život a měli obecně lepší náladu.

Méně je někdy více

Jaká je optimální míra fyzické zátěže, pokud chcete zhubnout? Paradoxně se ukazuje, že v případě cvičení méně znamená více. Vědci změřili efektivitu cvičení v různých režimech zátěže. Ze závěrů zveřejněných v časopisu Current Biology vyplývá, že lidé, kteří cvičili na střední úrovni zátěže spálili za stejný čas o 200 kalorií více než ti, kteří cvičili v mírném režimu. Co však vědce překvapilo bylo, že efektivita cvičení s maximální zátěží se nijak nelišila od středního režimu. Úbytek kalorií byl v obou případech totožný. 

Korálky místo bandáže žaludku

Nejúčinnější způsob léčby obezity v současnosti představují bariatrické chirurgické výkony, zejména pak bandáž žaludku. Přestože jde o téměř výhradně laparoskopický a miniinvazivní zákrok rozhodně nejde o banální operaci. V Česku se ročně provádí zhruba tisícovka těchto operací. Lékaři z fakulty Johnse Hopkinse nyní přišli s jednodušším a ve výsledku i efektivnějším řešením. Do části žaludku nazývaného fundus, zavedou injekčně mikroskopické korálky, které sníží průtok krve do této části žaludku. Efekt je přitom takřka okamžitý, neboť fundus je zodpovědný za produkci ghrelinu, známého jako „hormon hladu“. Méně krve, znamená i méně ghrelinu.

Ne po každém tuku se tloustne

Jezte ořechy, jsou zdravé, nabádají odborníci. Jsou zdrojem nenasycených mastných kyselin, ochránců před aterosklerózou a infarktem. Je tu ale háček. Ze 100 gramů ořechů byste vymačkali až 90 gramů tuku. Jsou tedy ořechy vhodné během hubnutí?

Podle rozsáhlé studie prováděné ve Španělsku rozhodně ano! Vědci zde zkoumali stravovací návyky 7 500 dospělých. Část z nich měla denní jídelníček obohacený o 4 lžíce extra panenského olivového oleje, druhá skupina konzumovala místo olivového oleje tři porce ořechů. Poslední skupina konzumovala běžnou středomořskou stravu s cíleným omezením tuků. Výsledky ukázaly, že skupiny konzumující stravu doplněnou o olivový olej a ořechy hubly podstatně více než lidé, kteří se primárně vyhýbali tukům.

Rostlinné bílkoviny vás nasytí lépe než maso

Nedávná studie publikovaná v časopise Food and Nutrition Research ukazuje, že pro pocit sytosti jsou mnohem výhodnější rostlinné bílkoviny než živočišné bílkoviny. Účastníci výzkumu, kteří snídali rostlinné bílkoviny, především hrách, fazole a čočku, navíc konzumovali při obědě o 13 % méně kalorií než ti, kteří snídali maso.

Cvičte už před snídaní

Po osmihodinovém spánku klesá hladina cukrů v krvi, a pokud začneme s fyzickou aktivitou bez snídaně, tělo si vezme potřebnou energii z tukových zásob. Při ranním sportu s prázdným žaludkem spálíme až o 20 % víc tuku než při tělesné námaze později během dne. V rámci výzkumu běhali účastníci na pásu, a to buď nalačno, nebo po snídani. Všichni pak po cvičení dostali čokoládový mléčný koktejl a v průběhu dne konzumovali stejná jídla, přičemž měli jíst až do chvíle, kdy se budou cítit příjemně sytí. Ukázalo se, že ti, kteří cvičili nalačno, neměli během dne zvýšenou chuť k jídlu, a nespotřebovali tak víc kalorií – na rozdíl od těch, kdo se hýbali s plným žaludkem.

Pláň obsahuje 10 miliard tun soli a ročně se zde vytěží přibližně 25 tisíc tun. Pod slanou krustou se nachází jezero mimořádně bohaté na lithium – množství zdejšího lithia představuje 50 až 70 % světových zásob tohoto lehkého kovu.

V zahradě Woolsthorpe Manor, rodiště Isaaca Newtona v hrabstí Lincolnshire, mají prastarou jabloň. Přesně před 350 lety z ní prý spadlo jablko, kterého si všiml Newton. Banální událost měla dalekosáhlé důsledky. Tehdy prý vznikla myšlenka gravitace což mnozí považují za ústřední moment celého věku osvícenství.

Britští vědci se rozhodli, že přečtou kompletní DNA Newtonovy jabloně. Není to ale jenom tak samoúčelná oslava pamětihodné události.

TIP: Bojíte se GMO? Sladké brambory jsou geneticky modifikované už tisíce let

Newtonova jabloň pochází z dob před zemědělskou revolucí. Badatelé hodlají porovnat genom slavné jabloně s moderními jabloněmi, což by mělo ukázat, jak se mění DNA s evolucí pěstovaných plodin v průběhu staletí.

Gejzír Old Faithful, v americkém národním parku Yellowstone, je zřejmě nejznámějším na světě. Každých 45 až 125 minut vychrlí v průměru 44 metrů vysoký sloupec vody. Je to skvělá show, když ale uhodí mráz, tak je všechno jinak.

Ještě v hloubce 22 metrů pod povrchem má voda v tomto gejzíru teplotu 118 stupňů Celsia. Za pěkného počasí je voda gejzíru často vařící, i když vytryskne do ovzduší.

TIP: Na Východním pobřeží řádí Snowzilla: USA zasáhla veliká sněhová bouře

V Yellowstone ale v těchto dnech teplota klesla hluboko pod bod mrazu, na téměř mínus 20 stupňů Celsia. Při každém výtrysku část vody zmrzne a změní se na sníh. Zbylá voda se zase dostane mnohem výš než obvykle. Old Faithful tak chrlí sníh a předvádí úplně jinou podívanou, než na jakou jsou návštěvníci Yellowstone zvyklí.

Je časná únorová noc a já se choulím za velkým vývratem, kde pomalu ale jistě promrzám. Teplo nastřádané při výstupu do horních partií Smrku (nejvyšší hora Rožnovské hornatiny, 1 272 m n. m.), je pryč. Čas běží a mráz za nehty na nohách i rukách mi našeptává: „Vzdej to!“ Když už skoro podléhám, ozve se ze zarostlého svahu nade mnou divoké: „Hu-hauhauhau!“ Konečně! Vzrušení rázem dává zapomenout na mrazivý chlad. Divoký, tajemný zvuk se ještě několikrát ozve z téhož místa, a pak ticho karpatské noci prořízne chraplavě drsné „kchreik“… a znovu je ticho. Tajemný duch beskydského pralesa patrně odlétl …
Sólistou strašidelného koncertu na nočním jevišti Smrku byl samec naší zřejmě nejvzácnější sovy – puštíka bělavého (Strix uralensis), pro kterého jsou Beskydy nejseverozápadnějším výběžkem jeho přirozeného rozšíření.

Bílá sova „Uralka“

Životní areál puštíka bělavého je impozantní: od Japonska, přes Sibiř a severní Evropu až po Evropu střední (v karpatském oblouku). Na tomto obrovském území je popsáno sedm až deset poddruhů puštíka bělavého. Na naše území zasahuje poddruh Strix uralensis macroura.

Puštíka bělavého kdysi nazývali čeští ornitologové „uralkou“ a mluvil tak o něm i fenomenální znalec Karpat profesor Julius Komárek, za jehož časů prý byla tato sova běžná. Ve své vynikající knize Lovy v Karpatech J. Komárek píše: „Typickou velkou sovou Poloninských Karpat je sova bělavá nebo uralská (Strix uralensis), která žije velmi hojně v celé lesní oblasti těchto hor od předhoří až po horní hranici lesa.“

Útok jako z hororu

Vystupoval jsem se svými malamuty na česko-polské hranici na Velkou Čantoryji (nejvyšší hora Slezských Beskyd, 995 m n. m.). Tento magický vrch je pro Slezany obdobou českého Blaníku – ve svém nitru prý ukrývá rytíře, kteří přispěchají lidem na pomoc, až jim bude nejhůř. Na prahu bukojedlového pralesa jsem se těšil na odpočinek. Shodil jsem batoh ze zpocených zad a… prásk. Citelná rána mi málem srazila kožený klobouk z hlavy a já úlekem zkoprněl. Ale to už se na nás opět vrhal podrážděný puštík bělavý. Překvapení psi si kryli se sklopenými šíjemi hlavy a všichni jsme chvatně a zbaběle vyklidili pozice. Na klobouku mám dodnes drápance, jako bych po něm někdo přejel nabroušenou vidličkou. Kdyby tohle řádění velké sovy viděl král hororu Alfred Hitchock, udělal by nepochybně z „uralky“ hlavní hvězdu svých legendárních Ptáků.

Puštíci bělaví vytvářejí zpravidla trvalé páry a ty své teritorium brání po celý život. Zuřivý puštík, který mi toužil vyškrábat oči, poněvadž jsem se bezděčně přiblížil k jeho hnízdišti, potvrdil fakt, jenž jsem zatím znal jen z ornitologické literatury. Tyto sovy mají velmi specifickou vlastnost – urputně a statečně brání své hnízdo proti zvířecím i lidským vetřelcům. Ve Švédsku dostal puštík pro tento povahový rys jméno „slaugula“, tj. „útočná sova“a tomuto označení dělá čest. Ornitologové tvrdí, že pokud je třeba okroužkovat mláďata puštíků bělavých v hnízdě, je nejlépe na sebe navléci středověké brnění.

Šumavské křížení poddruhů

Údaje o výskytu puštíka bělavého v minulosti z Beskyd naprosto chybí. Ve starých pramenech lze najít za období 1876–1926 jen šest nálezů z jiných lokalit Slezska. Teprve v jedné kronice lovecké chaty v pralese Mionší nalezneme (bohužel anonymní) záznam o hnízdění této vzácné sovy v roce 1966. Hodnověrný údaj o hnízdění puštíků bělavých (v NPR Mionší) je až z roku 1983; v roce 1989 bylo další hnízdění zjištěno na Smrku. V roce 1995 odhadovali odborníci, že v Beskydech hnízdí jeden až (maximálně) pět párů puštíků bělavých.

TIP: Král rybářů aneb Bleskurychlý lovec ledňáček říční

V Česku se kromě Beskyd a Javorníků vyskytuje puštík bělavý ještě na Šumavě, je to však výskyt sekundární: současná šumavská populace vznikla díky reintrodukci na německé i české straně. Němci využili k vypouštění i jedince poddruhu liturata, který žije jak v Polsku, tak na jižním Slovensku a v Maďarsku. I když prozatím chybějí důkladné genetické studie, je pravděpodobné, že na Šumavě byla s největší pravděpodobností uměle vytvořena nepůvodní hybridní populace: macroura-liturata.

Potěšující současnost

Z monitoringu posledního desetiletí je zjevné, že populace puštíků bělavých je nejen stabilní, ale že dokonce potěšitelně roste. Přítomnost druhu zoologové zjišťují převážně akusticky ve večerních a nočních hodinách od února do května, pokud možno za využití „hlasové provokace“. V červnu a červenci je zase možné na vytipovaných hnízdních lokalitách vyhledávat a pozorovat již vyvedená mláďata.

Studium života puštíků bělavých prokázalo, že jsou to až extrémně stálí ptáci, celoživotně věrní svému domovskému teritoriu. I z tohoto důvodu je možné považovat území se zaznamenaným opakovaným výskytem „houkajícího“ samce za obsazené hnízdní teritorium. Na základě terénního pozorování můžeme odhadovat, že na území centrální části Moravskoslezských Beskyd žijí na 100 km čtverečních dva páry těchto vzácných velkých sov, celkově tedy v Beskydech žije určitě více než 20 párů. V jiných částech Evropy bývá hustota hnízdících párů ve vhodných podmínkách vyšší – 5 až 25 párů na 100 km čtverečních. Pokud však bude současný trend růstu populace puštíků bělavých pokračovat, mohli bychom se v dohledné době dočkat jejich rozšíření i do Vsetínských a Hostýnských vrchů.

Tichý přelud

Po desítkách horských kilometrů a po skromné večeři jsem se psy lenošil ve večerní siestě za kamennou kaplí na Muřinkovém vrchu. Malamuti na boku, já na karimatce a s rukama za hlavou líně na zádech. Horští kosové – kolohřivci (Turdus torquatus) s bělostnými půlměsíci na hrudích vyzpěvovali své podvečerní árie a zdálky k nám zaznívalo kvorkání krkavce. A náhle, nečekaně a nízkým letem, kolem nás neslyšně jako přelud proplul nad mýtinou puštík bělavý. Psi zvedli hlavy, ale pozdě. Duch beskydského pralesa zmizel mezi kmeny jako divoká vzpomínka.

Let a hnízda puštíka bělavého

Puštík bělavý je velký téměř jako výr (rozpětí křídel až 170 cm), ale má výrazně delší ocas. Na rozdíl od jiných sov létá často i ve dne. Za letu poněkud připomíná káni, má však kulatou hlavu, hluboko zabírá křídly a suverénně létá mezi stromy. Hnízdí v březnu (občas i v únoru) až dubnu v dutinách starých stromů nebo i ve starých hnízdech dravců; ve snůšce bývá 3–7 bílých vajec, z nichž puštíci většinou odchovají jedno až tři mláďata.

Pro úspěšné hnízdění této sovy mají nezastupitelnou roli staré a přestárlé stromy i jejich polorozpadlá torza. V nepříznivých letech, kdy je nabídka vhodné kořisti minimální, páry nemusejí zahnízdit vůbec.

Jak loví?

Lovící puštík bělavý číhá neslyšně na větvi stromu. Jakmile svým skvělým sluchem a vynikajícím zrakem lokalizuje potenciální kořist, razantně se na ni vrhne a uchvátí ji do svých ostrých pařátů. Živí se především drobnými savci a malými ptáky. Na rozdíl od jiných dravých ptáků sovy neodnášejí kořist ve spárech, nýbrž v zobanu. Pro lov puštíků bělavých má rozhodující význam zachování pasek, pastvin, polan a mýtin.

Jak je chránit?

Platí totéž, co u ostatních zvířecích druhů – především je nutné chránit jejich životní prostředí. Puštíci bělaví preferují klidné lokality v závětrných oblastech s jižní a východní orientací svahů. Osidlují rozsáhlé lesní porosty bučin a smíšených porostů zejména pralesního typu. Na podobných lokalitách je nezbytné ponechávat staré i přestárlé stromy a jejich polorozpadlá torza, v jejichž dutinách a vrcholových zlomech kmenů puštíci hnízdí. Zkušenosti z východního Slovenska a Polska prokázaly, že pomáhá také vyvěšování hnízdních budek vhodných rozměrů. Pro život puštíků bělavých je nutné nezalesňovat lesní mýtiny, pastviny a polany. V místech, kde bylo zjištěno hnízdění těchto dravců, by alespoň v době od února do června rozhodně neměly být realizovány lesní práce.

Jednotka papežských zuávů vznikla v únoru 1861 jako pěchotní oddíl dobrovolníků, kteří hájili zájmy papeže Pia IX. v jeho sporu s italskými bojovníky za sjednocení Itálie, jež vedl Giuseppe Garibaldi. V jejích řadách bojovali především svobodní mladíci římskokatolického vyznání téměř z celého světa. Mezi papežskými zuávy, jichž bylo k roku 1868 přes čtyři a půl tisíce, nacházíme nejvíce Holanďanů a Francouzů, o poznání méně Italů, dále dobrovolníky z britských ostrovů, Kanady, Pruska či USA.

Předchozí části:

• Zuávové ve válkách 19. a 20. století (1): Elitní lehká pěchota
• Zuávové ve válkách 19. a 20. století (2): Na západní frontě

Jejich uniforma se příliš nelišila od uniformy francouzských zuávů, pouze barvu měla šedou s červeným lemováním a na hlavě nosili fezy. Papežští zuávové na sebe nejvýrazněji upozornili v bitvě u Mentany 3. listopadu 1867, kde jako součást papežsko-francouzské armády výrazně přispěli k vítězství nad Garibaldiho italskými oddíly dobrovolníků. V této bitvě se zuávové vyznamenali příkladnou odvahou, když čelili hlavnímu náporu nepřítele, což také znamenalo, že utrpěli největší ztráty.

Papežští zuávové bojovali proti Garibaldimu i v září 1870, tehdy však nikdo z papežských neodolal přesile italských unionistů. Zuávové čelili přesile sedm na jednoho a byli odhodláni bojovat až do konce. Rozkaz, aby se vzdali, byl symbolickou tečkou i za jejich existencí jako papežské jednotky. Část z nich, konkrétně francouzský oddíl zuávů, však pokračovala ve vojenské službě, tentokrát však jako součást francouzské armády, která bránila zemi proti pruskému vpádu roku 1870.

Čínské vedení se netají tím, že chystají ve vesmíru velké věci. Spojené státy a Rusko mají sice větší zkušenosti s pilotovanými lety, ale čínský vesmírný program, v němž má velké slovo armáda, je v posledních letech na vzestupu.

V roce 2003 Čína mimo jiné uskutečnila první pilotovaný vesmírný let a v roce 2013 vyslala na Měsíc první lidský stroj, který tam poprvé od sedmdesátých let měkce přistál. Podle nedávného prohlášení toho ale Čína chystá ještě daleko víc.

Odvrácená strana Měsíce i Mars

Kolem roku 2018 by se Čína chtěla stát první zemí, jejíž sonda hladce přistane na odvrácené straně Měsíce. V roce 2020 Čína hodlá vyslat svoji první sondu k Marsu. Jako první chtějí přivézt vzorky z rudé planety zpátky na Zemi, zkoumat Jupiter a jeho měsíce, řešit velké vědecké hádanky související se vznikem a vývojem Sluneční soustavy nebo pátrat po mimozemském životě.

TIP: Úspěšný start Tchien-kung 2: Čína je zase o krok blíž vlastní vesmírné stanici

Výhledově pak Čína počítá se zprovozněním trvale obydlené orbitální stanice, s pilotovanými misemi na Měsíc a se zřízením stálé základny na Měsíci. Rovněž zamýšlejí využít Měsíc i prostor mezi Zemí a Měsícem k rozvoji energetiky a průmyslu.

Lidé se v minulosti živili nejrůznějšími způsoby. Řemesla, která nám dnes připadají nevšední až kuriózní, byla kdysi samozřejmá. Vyplývala z módního diktátu, tlaku společenského postavení, lidského rozmaru, nebo naopak přirozené a nezbytné potřeby.

Trhač kostic

Byly to ústní dutiny velryb, které se staly poskytovatelem módního fenoménu po několik staletí. Rohovité desky (početně mezi 600-700) nacházející se ve velrybích tlamách slouží k filtraci drobných živočichů z vody. Trhači kostic, kteří tento surový materiál zpracovávali, působili v Holandsku, Anglii, Dánsku, v německých městech, ale i například ve Vídni či Praze. Jejich prací bylo vylámané desky očistit, železnými klíny rozsekat, naštípat a znovu očistit do podoby prutů různé délky a tloušťky.

Kostice se staly hitem módního odvětví a doplňků především díky svým vlastnostem – lehkosti, ohebnosti, pružnosti a pevnosti. Byly využívány pro výrobu korzetů, krinolín, klobouků, výztuh límečků, bot, deštníků, slunečníků, drbátek, holí, bičíků, udic, nabíraných rukávů či galanterního zboží.  

Brabenář

„…po všech jeho končetinách… chvatně pobíhají nahoru a dolů, sem a tam, nespočetní mravenci.“

Pracovní sezóna nastala středoevropským brabenářům zjara. To vyrazili do okolních lesů a vyhledávali mraveniště, ze kterých vybírali mravenčí kukly. Na jejich sběr používali brabenáři několik metod. Aby se dostali snáze ke kuklám, bylo třeba vrchní část mraveniště nejdříve prosít. Sítem propadli na zem položený šátek jen mravenci a kukly. Brabenář do svázaného šátku vložil trochu větviček, pod které přenesli mravenci své kukly. Pak zbývalo už jen mravence smést. Úspěšná denní sklizeň znamenala až 5 kilogramů kukel.

Brabenáři často trpěli na mravenčí kousance a měli ruce „živé maso“, proto se pro ochranu natírali například bezinkovou šťávou. Získané kukly následně prodávali jako ptačí krmení.  Vedle toho ze získaných kukel brabenáři zpracovávali i mravenčí líh a prodávali tuto medicínu tlumící například bolesti kloubů nebo zastuzeniny. 

Madame a monsieur toilette

„Než jsem se nadál, zahalila mě do svého pláště, pod kterým měla schované vědro, jehož zápach mi prozradil, k čemu sloužilo.“

Přestože byly v období starověkého Řecka a Říma veřejné toalety běžnou věcí, zanikly spolu s antickými civilizacemi. Než začal být tento zvyk znovu zaváděn na konci 18. století a především v průběhu 19., museli si lidé na veřejných místech vystačit pouze s parky, úzkými uličkami, břehy řek či temnými kouty. Roku 1797 bylo v Bayreuthu vydáno úřední oznámení zakazující vykonávat potřebu „na veřejných místech, u domů, v průchodu za domovními dveřmi…“

TIP: Otrava, krysy a správce stolice: Tři nejhorší povolání v historii

Jako řešení případné svízelné situace na veřejném místě se v 18. století vyvinulo řemeslo tzv. madame či monsieura toilette neboli kadibabek a kadidědků. Tito lidé zajišťovali servis tzv. mobilního veřejného záchodku.  Ženu či muže vykonávající toto řemeslo bylo možné potkat na frekventovaných veřejných místech, například na tržištích, oblečení v mohutných kožených pláštích a vyzbrojeni vědry, zajišťovali možnost ulevit si. Člověk, který jejich placených služeb využil, se posadil na dřevěnou káď a byl zavinut do mohutného pláště tak, že mu byla vidět pouze hlava.

Skupina vědců a filosofů METI (Messaging Extraterrestrial Intelligence) plánuje poslat další vzkazy do vesmíru. Spoléhají na to, že je zachytí někdo, kdo si je dovede přečíst a pochopit.

Členové METI zahájili diskuzi o tom, co by vlastně měly takové vzkazy obsahovat. Do vesmíru by je chtěli posílat už v roce 2018. Zdaleka ne každý s nimi ale souhlasí. Odpůrci jejich snah se ptají, kdo by měl vlastně za Zemi mluvit, a jestli je rozumné se vůbec snažit o komunikaci s okolním vesmírem.

Nebude to poprvé. Plakety se vzkazem cizím civilizacím mají na svým přístrojích sondy Pioneer 10 a 11 z let 1972 a 1973. V roce 1974 vyslal radioteleskop Arecibo vzkaz do kulové hvězdokupy M13: V roce 1977 vyrazily do vesmíru sondy Voyager 1 a 2, které nesou na palubě pozlacenou gramofonovou desku zachycující zvuky a obrazy z planety Země.

Posílat vzkazy do vesmíru anebo ne?

V METI chtějí postupovat mnohem více systematicky. Shánějí peníze na zakoupení času pro vysílání na výkonném radioteleskopu anebo na postavení svého vlastního vysílače. Vzkazy hodlají vysílat na již objevené planety, kde je alespoň malá teoretická šance na výskyt života, jako je například nedávno objevená Proxima b.

TIP: Měli bychom aktivně hledat mimozemské civilizace, nebo se jich bát?

Stephen Hawking a mnozí další ale před takovým jednáním varují. Podle nich je nebezpečné na sebe upozorňovat jiné civilizace, u nichž není vyloučeno, že budou mnohem technicky vyspělejší. Pak bychom se velmi snadno mohli octnout v nezáviděníhodné pozici divochů objevených evropskými cestovateli.