Začátkem devadesátých let minulého století se lidé po necelých dvaceti letech od ukončení programu Luna začali opět zajímat o průzkum Měsíce. Sonda Clementine vyslaná v roce 1993 například objevila v měsíční půdě vodu.

Řízené dopady

Další americká sonda už byla plně určena k průzkumu Měsíce. Lunar Prospector se stal třetí schválenou výpravou v rámci programu Discovery, jenž měl naplnit vizi „rychleji, lépe, levněji“ („faster, better, cheaper“). Po startu v lednu 1998 na nosiči Athena 2 byla 300kg sonda s pěticí přístrojů na palubě navedena na oběžnou dráhu kolem Měsíce, načež přítomnost vody na jeho povrchu definitivně potvrdila.

S blížícím se koncem aktivní životnosti Lunar Prospectoru se NASA rozhodla vyslat sondu rychlostí 1,69 km/s proti lunárnímu povrchu. Při dopadu mělo dojít k vytvoření kráteru a uvolnění několika tun hornin: potenciálně přítomná voda se měla odpařit, přičemž by vzniklý oblak pozorovaly i pozemní přístroje. K žádnému průkaznému sledování však bohužel nedošlo – zřejmě se nacházelo za hranicemi našich možností.

Stejně skončil i řízený pád evropské sondy SMART-1 (Small Missions for Advanced Research in Technology) provedený v září 2006. Zařízení bylo vypuštěno v září 2003 jako sekundární náklad rakety Ariane 5. Nešlo přitom o čistě vědeckou misi, nýbrž opět o technologický experiment, neboť cílem letu bylo prověřit nové materiály, technologie, techniky řízení či navádění apod.

Testování podmínek

V lednu 2004 vyhlásil americký prezident George W. Bush novou Vizi kosmonautiky, jejíž velmi podstatnou součástí se stal i návrat lidí na Měsíc. Nejprve však mělo přijít na řadu detailní zmapování tamních podmínek flotilou bezpilotních sond. V první řadě se jednalo o zařízení LRO (Lunar Reconnaissance Orbiter), které se do vesmíru dostalo v červnu 2009, překročilo plánovanou jednoletou životnost a pracuje dodnes. Jeho hlavním úkolem je zmapovat celý měsíční povrch s rozlišením 100 m, přičemž ve vybraných oblastech dokáže najít až půlmetrové detaily. Podařilo se například vyfotografovat lokality přistání pilotovaných výprav Apollo: na snímcích jsou vidět opuštěné přistávací stupně lunárních modulů, lunární vozítka, vybavení astronautů, ale třeba i jejich stopy.

NASA následně připravila misi GRAIL (2011), v jejímž rámci vytvářela dvojice sond model gravitačního pole Měsíce a mapovala jeho vnitřní geologickou strukturu. Využívalo se při tom extrémně přesné měření vzájemné polohy sond a jejích změn, stejně jako sledování obou zařízení přímo ze Země. Princip měření je jednoduchý: Každá gravitační odchylka „od normálu“ totiž jednu či druhou sondu zbrzdí či naopak urychlí. Superpřesné měření zmíněných odchylek pak umožní sestavit model vnitřní struktury Měsíce i mapu jeho historické teplotní evoluce. V konečném důsledku nám to může pomoct při objasňování vzniku a vývoje našeho souputníka – a mnohé též napovědět o vzniku a vývoji Země. Data pak budou použitelná i pro plánování budoucích lunárních misí, jelikož budeme snáze předvídat, s čím se mohou astronauti setkat.

Zatím posledním americkým příspěvkem k průzkumu Měsíce se stala mise LADEE realizovaná na přelomu roku 2013 a 2014, která zkoumala lunární exosféru: její hustotu, složení a časovou proměnlivost. Podle učebnic je sice Měsíc tělesem bez atmosféry, ve skutečnosti ji však má – byť nesmírně řídkou. Pozorování dokonce ukazují, že náš soused za sebou táhne několik set tisíc kilometrů dlouhý chvost, podobně jako komety. LADEE zanikla řízeným nárazem do lunárního povrchu letos v dubnu.

Pod asijským Měsícem

Je zajímavé, že prapor průzkumu Měsíce pozvedly v minulých letech asijské země. Ze čtyř misí uskutečněných v letech 2007 a 2008 vzešly tři z Japonska (SELENE/Kaguya), Číny (Čchang-e) a Indie (Chandrayaan). Některé z nich nesly menší doprovodné sondy o hmotnosti desítek kilogramů, které pomohly lépe zkoumat konkrétní fenomény.

A zatímco se Japonsko po úspěšné misi stáhlo do ústraní a plány na další výpravy včetně přistávací mise odložilo prozatím k ledu, Indie se na lunární povrch stále chystá. Sonda Chandrayaan 2 nicméně prošla už několika totálními revizemi, neboť se počítalo s různými stupni zapojení Ruska do její výroby. Nyní se však zdá, že celá mise – orbitální sonda, výsadkový modul i mobilní robot – proběhne čistě v indické režii, a to někdy v roce 2018.

Největší tah na Měsíc má ovšem v poslední době Čína. Po dvojici orbitálních sond Čchang-e 1 a Čchang-e 2 vyslala v prosinci 2013 do vesmíru třetí automat, který od roku 1976 poprvé úspěšně přistál na povrchu našeho souputníka! Nejatraktivnější součást mise představovalo šestikolové vozítko Jutu (Nefritový králík). Výprava sice začala velmi nadějně, ale obě zmíněná zařízení se postupně potýkala s vážnými technickými problémy: důvodem se staly drsné místní podmínky, neboť lunární noc trvá čtrnáct dní, přičemž je nutné chránit elektronické či mechanické části systému před mrazem až −140 °C. Čína dokonce oznámila, že Jutu pozbyl jakoukoliv schopnost pohybu (jde třeba i o natáčení antén nebo přiklápění panelů slunečních baterií v rámci tepelné regulace). Přesto ještě půl roku po startu robot stále pracoval, i když jeho tvůrci doufali pouze v tříměsíční životnost.

Další velmi ambiciózní misí se stala sonda Čchang-e 5-T1. Koncem roku 2014 družice obletěla Měsíc a její návratový modul Siao-fej přistál v pořádku na Zemi. Kromě toho na oběžnou dráhu Měsíce v lednu 2015 vstoupil měsíční modul, který byl během návratu sondy Čchang-e 5 T1 zaparkován v bodu L2 soustavy Země-Měsíc, odkud se následně vydal na oběžnou dráhu Měsíce.

Modul zaparkoval na excentrické oběžné dráze s dobou oběhu 127 minut, přičemž k povrchu se přiblížila na minimální vzdálenost 200 kilometrů. Primárním účelem mise bylo mapování povrchu a výběr možného místa přistání pro plánovaný výsadek čínského roveru Čchang-e 5 v roce 2017.  

Nástupem Vladislava Jagellonského na český a uherský trůn se ve střední Evropě utvořila politicky sjednocená enkláva rozpínající se od Baltu k Černému moři a Jadranu. Jagellonská velmoc se stala největším aktérem střední Evropy a udávala zde tón až do první čtvrtiny 16. století.

Pole je život, les nebezpečí

Společnost závěru 15. století byla i nadále převážně zemědělská, i když města lákala stále více obyvatel. Přes jejich zřejmý rozkvět většina lidí stále žila na venkově a živila se obděláváním půdy. Charakter společnosti se tedy od vrcholného středověku příliš nelišil, a ani každodennost v této oblasti nedoznala, vyjma nových technických pokroků v zemědělství, výraznější proměny.   

Topografii české země zachytila Klaudyánova mapa, vydaná roku 1518 mladoboleslavským lékařem. Díky ní si můžeme udělat jasnější, leč zřejmě nikoliv stoprocentní představu o vzhledu tehdejší krajiny. Těžce vyklučená zemědělská půda již v této době pokrývala významnou plochu země, stačilo však jen několik měsíců nečinnosti a pracně vydobyté polnosti opět pohltil les. Jeho plochy, dosud v podobě velkých ostrůvků převážně listnatých porostů, oddělovaly lidská sídliště a i na prahu raného novověku zůstávaly zdrojem obav a pověr. Na jedné straně skýtaly dřevo, lesní plody, med a bukvice pro krmení hospodářského dobytka, ale nezřídka se také stávaly posledním útočištěm vyvrhelů společnosti a v obyvatelích blízkých vesnic vzbuzovaly bázeň.

Lidé každodenně se zabývající prací na poli byli těsně spjati s přírodou a jejími nástrahami. Jejich porozumění rytmu jednotlivých ročních období daleko přesahovalo hranice chápání dnešního vymoženostmi zhýčkaného člověka. Rolník, svázaný se svým polem, byl vystaven rozmarům počasí, na němž leckdy spočívalo přežití celé jeho rodiny. Příodní pohromy neznamenaly jen neúrodu v příštím období, ale promítly se hned do několika následujících let. Strádající sklizeň se totiž výrazně dotkla i hospodářských zvířat, jimž kvůli neúrodě hrozil nedostatek krmné píce. A odtud zbýval jen krůček k masovému úhynu dobytka. 

Víno versus pivo

S každodenním životem na prahu 16. století souvisela rovněž změna klimatu, která ovlivnila skladbu pěstovaných plodin. Doba vlády jagellonské dynastie tak díky výraznému oteplení konečně dopřála vinohradnictví a topografická mapa Čech i Moravy se potáhla pavučinou nově zakládaných vinic. Vedle nich se stejné přízni těšilo i pivovarnictví a výroba tohoto tradičního nápoje byla bez přestání posilována zakládáním dalších, zejména královských pivovarů.

Jagellonská éra byla teprve předzvěstí blížícího se „boomu“ v oblasti rybníkářství, přesto se již tehdy začaly uplatňovat nové podnikatelské principy. Značné ústupky šlechtě z posledních let 15. století, včetně zřeknutí se odúmrtě, zaručovaly pánům vznik rozsáhlých panství. Právě na nich byly pod dohledem odborného dozoru zakládány rybníky, které se v následujícím století měly stát podnikatelskou doménou české a moravské šlechty. 

Češtinu přijímáme od mala, a tak si často ani neuvědomujeme, jak složitá a svým způsobem poťouchlá je to řeč, a jaké „vylomeniny“ s ní jdou provádět. Vydejme se na malou exkurzi do tajů naší mateřštiny.

Souhlásky a samohlásky

Jen ze souhlásek se dají skládat celá slova („scvrnkls“) a dokonce i věty („Smrž pln skvrn zvlhl z mlh.“), i když jejich význam je poněkud pochybný. Naopak všechny samohlásky jsou pěkně poskládané, dokonce i v učebnicovém pořadí, ve slovech „mateřídoušky“ nebo „dvacetikoruny“. Určit přesně, které slovo je v češtině nejdelší, asi nelze, nicméně k favoritům určitě bude patřit i „nejneobhospodařovávatelnějšími“.

I opakování stejných slabik nemusí znamenat, že dotyčný koktá, třeba si zrovna jen hraje s češtinou: „Ulili-li liliputáni oheň včas, zabránili požáru.“ Dokonce za sebe můžeme poskládat i osm stejných slabik: „Nebudou se štítiti títi Ti ti tiší špehové do vazu?“ Naši rodnou řeč také zdobí největší počet háčků, existují slova, ve kterých se jich objeví i pět: „nejztřeštěnější“, „přesvědčivější“ apod.

Zvláště v dnešní uspěchané době SMS zpráv a Twitteru se hodí těsnopis, ovšem v moderní formě. Třeba číslicový – „Pe3kovi bra3 spa3li, jak 8ahlí lo3, 3mající pos3břené pi100le, o5 a o5, s3leli,“ nebo třeba tzv. Q-systém: „Qapem přiqačil qartál a qelikému přeqapení qalita qasinek qůli qantu dodáveqázne. Qasinky neqasí.“

Zepředu i odzadu

Víte, co je palindrom? Třeba „kobyla má malý bok“ – tedy věty, které lze číst z obou stran. Těch má čeština také celou řadu, například: „Fešná paní volá: Má málo vína pan šéf?“ „Do chladu si masa mísu dal Chod.“ „Sabina hrává na varhany bas.“

A co takhle jazykolamy? Křepelky létající přes střechy jsou poněkud ohrané, ale zkuste si hezky nahlas a rychle přečíst následující:

• V hlavní roli lorda Rolfa hrál Vladimír Leraus a na klavír hrála Klára Králová.
• Rozprostovlasatila-li se dcera krále Nabuchodonozora, či nerozprostovlasatila-li se dcera krále Nabuchodonozora?
• Kolouch, kohout s mouchou mnohou s hloupou chloubou houpou nohou, plavou dlouhou strouhou ouzkou, chroupou oukrop s pouhou houskou

Vysílání dronů z pozemních stanic a jejich let k zákazníkovi a zpět vyžaduje značné množství energie. V Amazonu se to rozhodli řešit pomocí létajících základen. 

Připravují velké vzducholodě, které budou obsluhovat drony, doplňovat jim zásilky a vysílat je k zákazníkům. Těmto vzducholodím, které by mohly operovat ve výškách kolem 14 kilometrů, by zase doplňovaly zásoby a drony flotily menších vzducholodí. 22. prosince si společnost Amazon podala na takovou technologii patent.

Rostliny z čeledi podpětovitých (Gesneriaceae) se vyskytují na nejrůznějších typech stanovišť. Převažují však nížinné i horské deštné lesy, kde rostou terestricky (s kořeny v zemi) ve stinném podrostu, petrofyticky (na skalách) – ve škvírách nebo v mechu a opadu, který skálu pokrývá či epifyticky (na stromech). K dalším oblíbeným stanovištím patří stržené svahy a břehy cest, lesní světliny, horské louky a porosty nad hranicí lesa, břehy prudších toků i kolmé stěny vodopádů. Mezi nejextrémnější stanoviště v rostlinné říši však patří jen spoře osvětlené stěny vchodů vápencových jeskyní.

Rostliny z jeskyně

Rod Monophyllaea patří mezi nejstínomilnější rostliny světa, které v temných koutech nestrádají. K životu totiž potřebují i velmi vysokou vzdušnou vlhkost a stabilní teploty. Vyhovuje jim tedy prostředí, kde nefouká, nesvítí slunce a celoroční teploty se pohybují pouze v rozmezí 22–27 °C. Často rostou v úzkých skalnatých údolích s vodními toky, v podrostu lesního dna, kde obsazují kameny a paty obřích kmenů, nebo na stěnách vstupních portálů jeskyní.

Některé druhy jsou poměrně drobné, ale ty největší mohou mít list o délce několik desítek centimetrů. Asi třicet druhů rodu obývá Borneo (vývojovým centrem je Sarawak) a okolí – areál sahá od Sumatry přes Jávu na Novou Guineu a od jihu Thajska po Filipíny.

Stojí a padá s jedním listem

Jméno Monophyllaea pochází z řečtiny a popisuje vzhled rostliny. Monos znamená jeden, phyllon list, jedná se tedy o rostlinu, která za život vytváří jen jediný list. Až na tři druhy, které vytváří více listů, jsou skutečně všichni zástupci rodu jednolistí. Pokud se tento jediný list odlomí nebo příliš poškodí, rostlina si nedokáže vytvořit jiný a uhyne. Tato kuriózní vlastnost není specialita jen u Monophyllaea, jednolisté jsou i některé druhy afrického rodu Streptocarpus.

TIP: Bramboříky – krásné i nebezpečně jedovaté svinské ořechy

Typový druh Monophyllaea horsfieldii je zároveň i druhem nejznámějším, setkat se s ním lze sem tam i v evropských botanických zahradách, protože je samosprašný a snadno se množí semeny. Květy má droboučké, bílé a celkem nenápadné.

Květy stromů i země

Zvlášť bizarně tvarované květy má jihoamerický rod Nematanthus. Některé připomínají zlatou rybku, jiné našpulenou tlamičku nějakého zvířete, další trubku, kterou právě prolézá něco obzvlášť velkého a vytváří na květu bouli. Rovných 30 druhů roste v Brazílii, jediný z nich (N. savannarum) obývá širší areál, sahající od Venezuely až po Peru.

Nematanty jsou epifytní rostliny, které rostou na větvích a kmenech stromů převisle nebo popínavě, jsou však schopné i „pozemského“ způsobu života s kořeny v zemi. Pocházejí ze sezonně poloopadavých a opadavých lesů, takže jsou z přírody zvyklé na dostatek světla a na zimní sušší období.

Pestrá škála opylovačů

Nejrůznější tvary a barvy květů podpětovitých mají pádný důvod – různé opylovače. Druhy, které mají květy zcela nenápadné, bývají obvykle samosprašné a poradí si samy, proto se s lákadly pro opylovače nemusí namáhat. Druhy, jež mají výrazné trubkovité červené nebo oranžově žluté květy, opylují kolibříci, kteří se dlouhým zahnutým zobáčkem k nektaru snadno dostanou. Jsou to především epifytně rostoucí rody amerických tropů, například Sinningia, Columnea nebo Nematanthus.

Dalšími opylovači mnoha podpětovitých je hmyz – různé mouchy, včely, motýli a další. Hmyz preferuje jiné barevné spektrum než ptáci a vyhledává druhy s květy žlutými, bílými, modrými a zelenými (Saintpaulia, Episcia, Paradrymonia, Chirita, Petrocosmea a jiné). Nejpodivnějším opylovačem jsou drobní tropičtí netopýři, kteří přilétají na světlé květy rodů Paliavana, Drymonia, Kohleria, Gesneria, Rhytidophyllum a některé druhy Sinningia s bílými zvoncovitými květy. Druhy opylované netopýry také často zajímavě voní, což je u čeledi podpětovitých spíše výjimkou.

Pojistka podzemních hlíz

Ani ne tak vlastnostmi, ale tvarem květů uchvátí ekvádorský druh Pearcea hypocyrtiflora. Podobají se totiž oranžovo červeným bublinám, vznášejícím se na tenkých stoncích nad temně zbarveným koberečkem listů a v úzkých otvorech nabízejí nektar svým podobně pestrým opylovačům – kolibříkům. Celkem 17 druhů tohoto rodu (do něhož spadá i celý dřívější rod Parakohleria) obývá západ Jižní Ameriky mezi Kolumbií a Bolivií. Většina z nich roste v tropických nížinných deštných a podhorských mlžných lesích, ve stinném podrostu, na mechem porostlých skalách nebo padlých kmenech. Zkrátka v místech trvale dobře zásobených vodou.

Pearcea hypocyrtiflora je z nich asi nejkrásnější a také nejznámější, občas se objevuje i ve sklenících. Pěstování není těžké, podobně jako u velmi blízce příbuzného rodu Kohleria. Rostliny se totiž nespoléhají jen na rozmnožování semeny, ale vytvářejí si podzemní zásobní hlízky. Takzvané rhizomy jsou podobné světlým tlustým housenkám, které po odlomení vyraší v novou rostlinku. Je to strategicky výhodnější, protože při poškození rostliny, která nestačí vykvést a vytvořit semena, není nic ztraceno a z polámaných hlízek se snadno rozmnoží vegetativně.

Záhady z ostrovů

Příkladem velmi málo známého, ale přitom velkého rodu je Agalmyla. Ačkoliv mají často nápadné a barevné květy, většinu z necelé stovky druhů znají jen ti, kdo je popsali, popřípadě několik dalších vyvolených. Jsou to byliny nebo liány z podhorských deštných lesů jihovýchodní Asie, od Malajského poloostrova přes Filipíny a Sundy až po Novou Guineu – tedy z oblastí, kde mají botanici ještě mnoho práce.

O ekologii a životních strategiích Agalmyl se neví téměř nic, v přírodě prozkoumané nejsou a v botanických zahradách se dosud objevilo jen několik druhů. Podobně je to s mnoha dalšími rody čeledi, jejichž jména zní spíše jako nějaká zaklínadla domorodých šamanů – Tengia, Bournea, Gyrogyne, Paraisometrum, Loxostigma a další a další. Dnešní děti, které se někdy stanou botaniky, se rozhodně nemusí bát, že by jim současná generace milovníků tropických rostlin všechno „vyfoukla“.

Dobře utajená čeleď

Čeleď podpětovitých (Gesneriaceae) dostala jméno na počest švýcarského humanisty a přírodovědce Conrada Gessnera, žijícího v 16. století. Nejčastěji jsou to jednoleté nebo víceleté byliny, existují však rody keřovité anebo dokonce menší stromky.

Rozsáhlá čeleď obsahuje zhruba 133 rodů a více než 3 000 druhů. Rostou téměř výhradně v tropech a subtropech Afriky, Jižní a Střední Ameriky, jižní a východní Asie, východní Austrálie a na ostrovech Oceánie. Chladnějšímu klimatu jižní Evropy se přizpůsobily jen tři rody (Ramonda, Haberlea a Jancaea z jižní Evropy), stejný počet obývá studený jih Chile (Mitraria, Asteranthera, Sarmienta).

Mnoho tropických druhů jsou pohledné barevné a snadno pěstovatelné rostliny, které se staly oblíbenými okrasnými obyvateli interiérů. Větší část rodů je však známá pouze specialistům – často však nad jejimi tvary a životními strategiemi zůstává rozum stát.

Za protektorátu kolovala celá řada pozdravů, jazykových přesmyček a kryptogramů, jež vyjadřovaly jasně poměr Čechů k okupaci. Například AHOJ se vykládalo jako Adolfa Hitlera Oběsíme Jistě, VRAH znamenalo Vůdce Rajchu Adolf Hitler a protektorátu se říkalo protentokrát. Lidé se také někdy častovali pozdravy Stálýnový zdraví či Dneskatomorušili.

Jel pan Novák do Berlína a kamarád chtěl, aby mu napsal, jak to v hlavním městě Říše vypadá. „Když mi napíšeš zprávu černým inkoustem, bude pravda, co píšeš. Když použiješ červeného inkoustu, bude pravdou pravý opak.“ Za týden dostal pohlednici. „Nálada je skvělá, důvěra ve vítězství, město nálety nedotčeno, mám se báječně, všeho dost, jen červený inkoust nemohu nikde sehnat!“ 

 Na Moravcově pleši se udělal bolák a pan ministr zašel k lékaři. Lékař jej prohlédnul a pokrčil rameny: „S tím se teď nedá nic dělat. Musíte počkat, až to praskne, a pak vás budeme řezat!“

Šel starý Hácha po ulici a ztratil kapesník. Chodec jej zvedl a podal prezidentovi. Hácha mu dlouze děkoval: „Moc vám děkuji, příteli. Kapesník je jediná věc, do které smím strkat nos!“

Co znamenalo WH na německých vozech, když jely do Prahy? – Vezeme hov.o! A co WH znamenalo, když odjížděly s nakradeným zbožím? – Věnoval Hácha!

Který národ je nejpracovitější? Němci! Jedním volem dokáží zorat celou Evropu! Který národ je nejposlušnější? Češi! Ve dne poslouchají Háchu a v noci Beneše!

Baťovy závody prý budou uzavřeny. Odmítají vyrábět dvojjazyčné boty.

Hácha přijel do Berlína a dožadoval se, abychom měli také ministerstvo námořnictví. „Nač potřebuje protektorát ministerstvo námořnictví, když nemá moře,“ divili se v Berlíně. „No, když má Říše ministerstvo spravedlnosti…

Heydrich si zavolal Háchu a oznamuje mu, že chce zrušit stanné právo. „Jen to, proboha, nedělejte,“ prosí ho Hácha, „vždyť je to to jediné právo, které jste Čechům dal.“

Šli pánové 1. května 1945 po Praze a pozorovali tu a tam v okně nacistický prapor s hákovým křížem. Povídá jeden k druhému. „Víte, co znamenají ty prapory? Tyhle byty budou brzo k pronajmutí.“ 

Gestapák na inspekci v protektorátu prochází byt české rodiny – otec v práci, matka se klepe a klouček v klidu jí oběd. „No byt máte v richtiku, ale nikde sem tu neviděl obrázek vůdce,“ pokývá hlavou gestapák.  Na to klouček odpoví s dětskou upřímností: „Sim, tatínek říkal, že až se vrátí, tak ho taky pověsí.“

Milovníci hvězdného nebe si velmi oblíbili nejrůznější mlhoviny, jedná se totiž o vděčné objekty: Obvykle představují vhodný cíl i pro menší dalekohledy, a každá přitom vypadá jinak. Mlhoviny obecně dělíme na reflexní a emisní. První zmíněné tvoří především prach, který rozptyluje světlo blízkých hvězd. Jelikož se nejvíc rozptyluje modrá složka (proto je pozemská obloha modrá), mívají tyto objekty na barevných fotografiích namodralý nádech. Naproti tomu emisní mlhoviny svítí vlastním světlem, neboť horké okolní stálice přinutily zářit plyn v mlhovině. Nejčastěji „svítí“ v čárách vodíku, mají tedy načervenalý vzhled.

TIP: Co obklopuje slavný pás hvězd v Orionu? Temné mlhoviny i rozsáhlé hvězdokupy

Temné mlhoviny pak pozorujeme v případě, že je prachu příliš, a zastiňuje tak světlo hvězd z pozadí. Na obloze v takovém případě vidíme tmavou oblast. Nejlépe lze temné mlhoviny sledovat proti jasnému pozadí Mléčné dráhy, kdy velmi pěkně vyniknou. Na letním nebi mnohé z nich spatříte například v souhvězdí Orla. K velmi známým temným mlhovinám patří Uhelný pytel v souhvězdí Jižního kříže, není však pozorovatelný z našeho území. Fotogenická je rovněž Koňská hlava v pásu Orionu. I bez přístrojů pak dobře uvidíte temné mlhoviny v souhvězdí Labutě, kde jakoby trhají Mléčnou dráhu na dva rovnoběžné pásy.

Dokázal vyvinout maximální rychlost 219 km/h a měl se stát konkurencí sporťákům Ferrari a Maserati. Téměř půl století ale strávil zaparkovaný a zarůstající plevelem na okraji pozemku rodinné usedlosti v Massachusetts. Řeč je o klasickém kupé Aston Martin DB4 vyrobeném v tisícové sérii v roce 1962 v Anglii.

Na 40 let rezavějícího krasavce, v jehož výbavě nechybí rádio Motorola, sedmnáctipalcový volant, nádherná, původně chromovaná drátěná kola a kožený interiér, se nyní může těšit nový majitel – po nezbytné očistě půjde tento veterán 18. ledna do aukce. I přes jeho žalostný stav, odhaduje aukční síň Scottsdale Auction jeho cenu mezi 375 až 475 tisíci dolary (asi 9,7 až 12,3 milionu korun).

Slepým a chromým se vrací zrak i ztracený cit v končetinách, němí pronášejí první slova… K mnoha podobným „zázrakům“ stačí na náboženských sešlostech trocha transu a dotek „vyvoleného“. Jihoafrický pastor Lethebo Rabalago však na své ovečky rozprašuje insekticid.

Přípravek se jmenuje Doom Super Multi-Insect Killer, ale věřící mu říkají jednoduše Doom (v překladu „zkáza“). Jeho použití údajně Rabalagovi doporučil přímo Bůh a ti, kteří již jedovatý postřik „schytali“, si nemohou vynachválit jeho blahodárné účinky: Ulevuje prý od bolestí žaludku či zad nebo také uvolňuje ucpané dutiny. Výrobce je však takovouto aplikací zděšen a varuje věřící, aby si zasažené části těla okamžitě umyli vodou, jinak jim hrozí zdravotní potíže.

Jihoafrická policie dává od podařeného pastora ruce pryč. „Zatím neevidujeme žádné oznámení proti Lethabo Rabalagovi,“ okomentoval zvláštní pastorovi praktiky policejní mluvčí Motlafela Mojapelo.

Zmíněné spojení se dnes používá pro vyjádření falešného či povrchního smutku. Jeho historie se však datuje hluboko do středověku, kdy se věřilo, že krokodýli při zabíjení a pojídání kořisti skutečně prolévají slzy.

Slzy od Shakespeara

Podle některých teorií se uvedený mýtus zrodil ve 14. století spolu s vydáním knihy Cesty sira Johna Madevilla, jež líčila dobrodružství statečného rytíře na výpravě do Asie. Psalo se v ní, že „velcí hadi“ – kteří navíc nemají jazyk – roní při požírání úlovku slzy. Zmíněný projev tropických predátorů si později našel cestu i do Shakespearových děl, a od 16. století se tak „krokodýlí slzy“ staly v anglicky mluvících zemích ustáleným spojením.

TIP: Oukej! Kde se vzal tento celosvětově užívaný termín souhlasu?

Podle jiných teorií proniklo rčení například do našich končin v dobách křižáckých válek, kdy se do Evropy dostávaly i dříve neznámé orientální pohádky a legendy. Jedna z nich vyprávěla o potměšilých krokodýlech, kteří vábili u břehů Nilu své oběti na srdcervoucí pláč. Oči prý při tom měli zalité slzami velkými jako hrachy. Ve skutečnosti lze vzlykání obávaných predátorů vysvětlit velmi pragmaticky: Na očích mají zvláštní blánu, tzv. mžurku, a když ji spustí dolů, stéká po ní voda nahromaděná na hlavě.