Na konci období druhohor vymřeli dinosauři, amoniti a mnozí další živočichové i rostliny. Měl v tom prsty pád několikakilometrového meteoritu v Chicxulubu a nejspíš i mohutné soptění na území dnešní Indie. Jak ale samotné vymírání před 66 miliony let probíhalo?

Japonští vědci přišli s novou hypotézou, která obviňuje z masového vymírání saze. V dnešní době přitom převládá názor, že se na tehdejším vymírání podílely zejména aerosoly v atmosféře, které se do ní dostaly po dopadu meteoritu.

TIP: Nepředstavitelný náraz: Meteorit na konci křídy zřejmě prorazil zemskou kůru

Japonští vědci se ale domnívají, že slavný meteorit spálil po svém dopadu v oblasti dnešního Mexického zálivu spoustu ropy a vyslal do stratosféry ohromné množství sazí. Právě saze podle nich mohly být hlavním zabijákem dinosaurů, protože by vyvolaly globální ochlazení planety a velké sucho, a také by značně omezily fotosyntézu v oceánech.

Z turistických průvodců se o travertinech mnoho nedozvíte. Snad jen to, že se jedná o chráněné přírodní výtvory, jež najdete v blízkosti známých a hojně navštěvovaných lázeňských středisek. Přesto však stojí za námahu alespoň na krátkou dobu přerušit koupání v horké léčivé vodě a tyto geologické zajímavosti blíže prozkoumat.

Zrození travertinových kop

Travertin je světle zbarvená hornina, která se skládá z malých krystalků kalcitu. Je pórovitý a často obsahuje příměsi, které mu dodávají atraktivní žlutavé, oranžové nebo červené zabarvení. Jak vlastně travertiny vznikají? Dešťová voda proniká propustnými horninami podél tektonických zlomů pod zemský povrch a některé horniny, např. vápence, pozvolna rozpouští.

TIP: Skalní útvary středního Pováží aneb V krajině bílých skal

Tento proces velmi často usnadňuje oxid uhličitý juvenilního postvulkanického původu. Voda, obohacená o rozpuštěný vápník, využívá tlak oxidu uhličitého a stoupá puklinami k zemskému povrchu, kde díky poklesu tlaku a teploty dojde k vysrážení uhličitanu vápenatého ve formě tenké vrstvičky travertinu. Postupným usazováním nových vrstev vzniká travertinová kopa s vrcholovým kráterem, z něhož vytéká pramen minerální vody.

Kopce a terasy

Travertinové kopy jsou dodnes v terénu velmi dobře patrné. Dokonale vytvořenou kopu i s vrcholovým asi pět metrů hlubokým kráterem najdete nedaleko Ružomberka u obce Liptovské Sliače. Zdejší minerální voda je díky silnému zápachu, který způsobuje rozpuštěný sirovodík, nazývána „čertovica“ a podle místních obyvatel má téměř zázračné léčivé účinky.

Další travertinové kopy můžete spatřit v Bešeňové, nedaleko známého aquaparku. Atraktivní je zejména různobarevná skalka ve svahu nad železniční tratí. Z malého jezírka na vrcholu skalky vytéká pramínek železité minerálky a vy můžete „v přímém přenosu“ pozorovat pozvolné usazování jednotlivých křehkých vrstviček travertinu. Další neméně zajímavou lokalitou je lázeňská obec Lúčky. Zdejší travertinové terasy jsou až několik desítek metrů mocné a potok Teplianka v nich vytvořil 15 metrů vysoký vodopád, který je chráněn jako přírodní památka. Jezírko a parková úprava pod vodopádem jsou však už dílem lidské ruky.

Konec travertinů?

Liptovské travertiny jsou bezesporu významnou součástí přírodního dědictví Slovenska. Svědčí o tom i fakt, že většina těchto útvarů je chráněna jako rezervace nebo přírodní památka. Bohužel se však pokaždé najdou lidé, kteří si přírodních krás neváží a svou činností přispívají k jejich poškozování. Liptovské travertiny by o tom mohly vyprávět.

Kromě všudypřítomných odpadků, jejichž odhazování je bohužel v dnešní době celkem běžnou záležitostí, se na některých chráněných lokalitách prohánějí dokonce motorkáři, kteří si asi neuvědomují, jak snadno může dojít k nenávratnému poškození zdejší přírody. Současné generace se totiž vzniku dalších travertinů na Liptově nedočkají a našim potomkům je příroda nadělí až za mnoho tisíc let.

Rady do batohu

Region Liptov se nachází na severu Slovenska a právem se řadí mezi nejkrásnější a nejnavštěvovanější oblasti této země. Liptovská kotlina je ze všech stran obklopena vysokými horami – Chočskými vrchy a Západními Tatrami na severu, Vysokými Tatrami na východě, Nízkými na jihu a Velkou Fatrou na západě. Polovinu celkové rozlohy Liptova pokrývají lesy a co se týká přírodních zajímavostí, jedná se o jeden z nejatraktivnějších regionů Slovenska.

Vhodným průvodcem na cesty vám může být například mapa č. 231 z edice Shocart Vysoké Tatry, Liptov, Orava – Shc231, v měřítku 1:100.

Přehled nejzajímavějších lokalit Liptova

Bešeňovské travertiny
Soustava travertinových kop a teras. Hlavní pramen vytváří v dolní části komplexu oválné jezírko a zbarvuje terasu do červena a oranžova.

Lúčanské travertiny
Šest minerálních pramenů, z nichž některé byly pro potřeby lázní zachyceny vrty. V lokalitě Na skále vznikla rozsáhlá kopa o mocnosti 10–12 metrů, v centrální části travertinového vodopádu se nachází syngenetická jeskyně dlouhá 25 metrů.
Na konci místní části obce Lúčky – v Kalamenech je pro koupání celoročně a zdarma k dispozici uměle vybudované jezírko s teplou minerální vodou.

Liptovské Sliače
Rozsáhlá travertinová kopa s kráterem na vrcholu. Pro celý region Západních Karpat je travertinový kráter ojedinělým jevem.

Rojkov
Kráterové jezírko o průměru 10 metrů na vrcholu travertinové kopy.

Bukovina
Ojedinělý systém vyvěraček a ponorů. V pramenné linii vyvěrá 10 pramenů, které po několika desítkách metrů stékají do ponoru.

Jazierce
V této lokalitě vytvořila vyvěračka výraznou, stupňovitou terasu, jezírko a jeskyni délky 30 m. Vodní tok se ztrácí v ponoru a po 250 metrech vyvěrá v dvojité vyvěračce na spodním okraji terasy.

Ve stejný den (3. června 1940), kdy František Peřina bojoval nad Remeší, zaútočil bombardovací svaz Dornierů Do 17 na letiště u Etampes, kde měla základnu stíhací skupina GCD I/55. Těsně předtím než začaly dopadat pumy na vzletovou dráhu, se podařilo vzlétnout stíhačce MS.406 pilotované štábním rotmistrem Josefem Vopáleckým. Útočící nepřátelské letouny měl na dosah a ihned začal po jednom z bombardérů pálit.

Němečtí střelci ale nebyli žádní nováčci a podařilo se jim zasáhnout při opakovaném útoku osamocenou stíhačku do motoru. Ten okamžitě vysadil a začal hořet. Pilot si před startem nestihl ani vzít padák a stejně se nacházel příliš nízko na seskok, proto mu nezbylo než okamžitě nouzově přistát. Letoun se těsně nad zemí zamotal do telegrafních drátů a skončil v zahradách nedaleko Etampes. Stíhačka po dopadu vzplanula, ale Vopálecký naštěstí včas utekl, i když už na něm hořela i letecká kombinéza.

Pád letadla neušel pozornosti obyvatel, kteří se shromáždili kolem vraku a kvůli lámané francouzštině dokonce považovali zraněného pilota za Němce. Nakonec se vše vysvětlilo a v narychlo sehnaném automobilu jej dopravili do nemocnice, kde se pak léčil z utrpěných popálenin. Po francouzské kapitulaci se mu podařilo odplout z Bordeaux spolu s dalšími piloty do Velké Británie, kde vstoupil do RAF a bojoval v řadách 310. stíhací i několika dalších perutí.

Pardubický astronom a fotograf Petr Horálek už poněkolikáté přesvědčil Národní úřad pro letectví a kosmonautiku o kvalitách svých snímků. Jeho fotografie noční oblohy nad Vodní nádrží Seč se dostala do výběru nejlepších snímků loňského roku. Za dvacetiletou historii je to teprve popáté, kdy snímek dne pochází z Česka. Fotografie Petra Horálka uspěla již potřetí. 

3. ledna 1999 vynesla raketa Delta II z mysu Canaveral sondu Mars Polar Lander, která měla přistát v zamrzlém terénu poblíž okraje jižní polární čepičky Marsu, prozkoumat tamní půdu a podnebí a pátrat po přítomnosti vodního ledu – byla vybavena mimo jiné robotickou paží pro odběr vzorků. Průzkumník se ovšem o 11 měsíců později odmlčel během sestupu k povrchu planety.

TIP: Dobývání Marsu: Jak vypadal průzkum rudé planety v minulém století?

Přesné příčiny havárie dodnes neznáme: Odborníci z NASA se však domnívají, že vyklopení přistávacích nohou ve výšce asi 40 m vyvolalo vibrace, jež zmátly řídicí počítač: Ten se pak domníval, že zařízení již dosedlo, vypnul brzdicí motory příliš vysoko a Mars Polar Lander prudce narazil do povrchu tělesa. Podobná havárie se opakovala loni v říjnu během přistání evropského modulu Schiaparelli, jenž se při manévru roztříštil kvůli chybě navigačního systému. 

Žížalího obra našel na své zahrádce Paul Rees z hrabství Cheshire: Na délku zvíře měřilo něco přes 40 centimetrů a vážilo 26 gramů. Rees se svým synem pojmenoval rekordmana Dave a pak jej předal londýnskému Natural History Museum, kde vědci následně naměřené hodnoty potvrdili.

Z Davea se tak stala nejen nejdelší známá žížala ve Velké Británii, ale také nejtěžší jedinec svého druhu na světě – exempláře nacházené v přírodě obvykle váží třikrát méně. Fotografie živočicha následně dobyly internet, kde si gigant získal mnoho fanoušků. K jejich velkému rozhořčení se pak objevila zpráva, že byla žížala usmrcena kvůli vědeckým účelům a proměnila se v exponát ve zmíněném muzeu.

Otec vlasti patřil k nejhorlivějším ctitelům svatých ostatků, jejichž sběratelství, lidově řečeno, propadl. Nebyl však zaslepený. Protože si uvědomoval nebezpečí falešných relikvií, živě se zajímal o jejich původ. 

Výpravy za relikviemi

Nejjistější bylo získat ostatek přímo od nějaké význačné osobnosti, která sama byla garantem hodnověrnosti. Tímto způsobem získal otec vlasti nejcennější přírůstky, jakými byl ubrus ze stolu Poslední večeře od uherského krále Ludvíka, dva trny z Kristovy koruny darované francouzským dauphinem, pozdějším králem Karlem V., nebo část Kristovy bederní roušky od samotného papeže Urbana V. 

Není snad zcela od věci nazvat Karlovo sběratelské zaujetí opravdovým koníčkem. Vždyť panovník podnikal dokonce celé výpravy za svatými ostatky, jako byla ta v roce 1354, kdy se za nimi vydal do německé části říše. Navštěvoval kostely a kláštery, které byly proslaveny uchováváním nejrůznějších relikvií.

Jak je známo, Karel byl velice bystrý člověk, dalo by se říci až mazaný. Daná místa navštěvoval náhle a nečekaně, aby zabránil možné předchozí manipulaci s vzácnými předměty. Pod záminkou vykonání soukromé pobožnosti pronikl do objektu a po spatření relikvií vyjevil přání je získat. Na jeho žádost musely být mnohdy otvírány staré hroby, již několik staletí nedotčené. 

Celoživotní koníček

Ač je to překvapující, skutečnost je taková, že přes své vysoké postavení neměl Karel oprávnění ostatky skupovat. Církev se bránila nebezpečí zneužívání křesťanských památek, a tak sama zasáhla. Jakékoliv obchodování s relikviemi bylo totiž považováno za hřích srovnatelný se svatokupectvím a od IV. lateránského koncilu z roku 1215 všem zakázáno.

Až do své smrti Karel nepřestal ostatky uctívat a sbírat. V roce 1378, na samém sklonku své vlády, navštívil Francii, kde tehdy panoval jeho synovec Karel V. Za jeden z hlavních důvodů návštěvy udal touhu spatřit svaté ostatky. Dochovalo se zajímavé svědectví o tom, co všechno byl ochoten pro ně zakusit. Jednašedesátiletý císař, sužovaný dnou, se nemohl příliš pohybovat a vystoupat po točitých schodech k místu, kde byly ostatky uloženy, už nedokázal. Nechal se tedy za ramena a nohy na provazech vytáhnout nahoru. Jakkoliv to bylo bolestivé, přece se Karel odhodlal tuto nepříjemnost podstoupit, jen aby spatřil to, po čem toužil.

Image

Čtěte také

Středověký kult mrtvých: Úcta ke svatým přerostla v hon za jejich ostatky

Pokud bychom měli vyjmenovat typické symboly Anglie, určitě by v seznamu vedle doubledeckerů, červených telefonních budek, bobíků a fotbalu nechyběl ani Robin Hood a jeho Velký dub v Sherwoodském lese. Posledně jmenovanému symbolu ale nyní hrozí zkáza.

Tisíciletý Velký dub v ohrožení

Skupině ochránců přírody se podařilo vypátrat, že Sherwoodský les je jedním z vytipovaných míst, kde hodlá švýcarská společnost Ineos těžit břidlicový plyn. Konkrétně má jít o oblast, nacházející se jen 200 metrů od místa, kde stojí Velký dub (Major Oak). Major Oak byl dle místního folklóru hlavní skrýší Robina Hooda.

Ineos chce k těžbě použít metodu známou jako frakování, tedy těžbu, při níž se do podzemí vtlačuje směs vody, písku a chemikálií, což má ve výsledku vést k uvolňování podzemních zásob plynu. Sama metoda je mnohými považována za poměrně kontroverzní, především kvůli svým ekologickým dopadům. Sherwoodský les je přitom součástí rozsáhlé přírodní rezervace, která ročně přiláká až půl milionu návštěvníků.

TIP: Katastrofální únik zemního plynu z vrtu v Kalifornii potrvá měsíce

Ineos svůj zájem nepotvrdila ale ani nevyvrátila. Sherwoodský les prý figuruje na seznamu předběžných lokalit a není jisté, zda o finální těžbu bude mít firma zájem. Ochránci přírody ale mají v tomto směru jasno a snaží se donutit místní samosprávu i vládu k vyslovení jednoznačného zákazu průzkumu i těžby plynu v oblasti Sherwoodského lesa. Vedle Nottinghamského hrabství a Sherwoodského lesa má společnost Ineos zájem o těžbu plynu na pěti místech v hrabstvích Yorkshire a Lancashire. Zde by měla těžba odstartovat ještě letos.

Od svého objevu před pár lety jsou rychlé rádiové záblesky (FRB, anglicky Fast Radio Bursts) pro vědce stále velkou neznámou. A jejich tajemství dále prohlubuje i unikátní zdroj těchto záblesků ze souhvězdí Vozky.

Zdrojů záblesků známe jenom pár. Ale zdroj ze souhvězdí Vozky, označovaný jako FRB 121102, je jediným, který na nás blýská opakovaně. Odborníci z něj zachytili teď už celkem 17 rychlých rádiových záblesků. A to je pro dosavadní teorie o původu záblesků značný problém.

Co jsou rádiové záblesky zač?

Rychlé rádiové záblesky jsou totiž nesmírně energetické, i když trvají jenom pár milisekund. Přicházejí k nám z veliké dálky a vědci si mysleli, že takto energetické jevy pocházejí z nějakých velmi katastrofických událostí. Jako jsou například srážky hvězd nebo nějaké mohutné exploze.

Zdroj ze souhvězdí Vozky ale jejich teorie postavil na hlavu. Je prakticky nemyslitelné, že by se na jednom místě ve velice krátkém čase srazilo nebo explodovalo tolik hvězd či podobných objektů. Záblesky se navíc opakují v rozmanitých intervalech, někdy i po méně než minutě.

TIP: Extrémní událost: Observatoř Swift vystopovala srážku neutronových hvězd

Co jsou tedy rychlé rádiové záblesky zač? Astrofyzici krčí rameny. Zdroj ze souhvězdí Vozky by prý snad mohl být velmi mladou neutronovou hvězdou ve hvězdné porodnici nebo v hustém pozůstatku supernovy.

Žertík neznámého vtipálka souvisí se změnou zákonů povolujících v Kalifornii rekreační užívání marihuany. Zatímco anglické „wood“ odkazuje na les či háj, slovíčko „weed“ je používáno jako výraz pro marihuanu.

Nejde o první změnu, kterou legendární nápis prodělal. Původní nápis z roku 1923 zněl Hollywoodland. V roce 1978 byl kvůli značné zchátralosti restaurován a z Hollywoodland zbylo jen Hollywood. Nápis se také několikrát stal terčem vtipálků – v souvislosti s velikonočními svátky byl v 70. letech upraven na Holywood, a ani nejnovější úprava není úplně původní. Nápis Hollyweed se na jižním svahu kopce Mount Lee objevil již v roce 1976.