26. prosince 2004 přistála u Mezinárodní kosmické stanice ruská nákladní loď Progress M-51 s nákladem zásob a vánočních dárků pro dvoučlennou rusko-americkou posádku Saližan Šaripov a Leroy Chiao. Šlo o poměrně zásadní dodávku zásob. Oba astronauté měli v té době zásoby jen na 14 dnů a v posledních dnech museli dokonce snížit spotřebu jídla.

Zimní plavání je sice malý ale zcela regulérní a oficiální sport. Má svou asociaci, své vrcholné podniky i své rekordy. Poslední mistrovství světa v zimním plavání (koná vždy po dvou letech) hostil ruský Ťumeň, to příští se bude v roce 2018 konat v estonském Tallinnu a není třeba dodávat, že o pořádně studenou vodu tam nouze rozhodně nebude. Cesta k blyštivým medailím je ale stejně dlouhá v každém sportu. Nabízíme vám 7 lokalit, kde si plavání ve studené vodě dokonale natrénujete.

Ještě v 19. století šlo o zachovalý jeskynní systém a badatelé byli přesvědčeni, že je delší než Sloupské jeskyně. S příchodem moderní speleologie však kolem tohoto rozsáhlého podzemního bludiště přibývaly záhady a otazníky a ve 20. století byla část prostor v několika etapách nenávratně poznamenána lidskou činností. Odlehlejší části systému byly naštěstí zachovány. Zůstaly i některé nezodpovězené otázky a bílá místa na mapě. Dnes se mohou s pohnutou historií jeskyně Výpustek podrobně seznámit návštěvníci. Jedná se totiž o jednu ze 14 zpřístupněných jeskyní České republiky.

Podzemní bič Moravy

Ponorový systém Křtinského potoka ve střední části Moravského krasu je vytvořen ve dvou výškových úrovních. Horní patro Výpustku je rozsáhlejší a jeho částí vede prohlídková trasa. V horním patře se také odehrávala většina významných historických událostí. Spodním patrem protéká aktivní tok Křtinského potoka v hloubce přibližně 40 metrů pod úrovní patra horního. Obě jeskynní úrovně spojuje řada propastí.

TIP: Pod zemí i na povrchu aneb Světoznámým územím Moravského krasu

Paleontologické a archeologické nálezy svědčí o tom, že jeskynní vchody i vlastní prostory Výpustku byly známy odnepaměti. První písemné zmínky pocházejí od mastičkářů z počátku 17. století. Roku 1663 píše o Výpustku učený mnich M.A Vigsius, který již popisuje nebezpečné propasti. O šest let později se o jeskyni podrobně rozepisuje J. F. Hertod z Todtenfeldu v díle „Tartaro – Mastix Moravie“ (Podzemní bič Moravy). Mimo jiné uvádí, že „… v jeskyni jsou místy otvory vedoucí do chodeb a propastí, které se dosud nikdo neodvážil prozkoumati.“

Části ztracené a znovu objevené

Zajímavou a významnou etapou v historii speleologických průzkumů Výpustku byly návštěvy starohraběte Huga Františka Salma, který žil v letech 1766–1836. Poznatky z jeho výprav jsou dodnes opředeny řadou nejasností. Salm označil Výpustek za rozsáhlejší jeskynní systém než byly Sloupské jeskyně, které dobře znal. Při svých cestách do podzemí si značil cestu odsypáváním plev a jak uvádí, spotřeboval 3–4 pytle plev aniž dosáhl konce. Délku všech prostor odhadl na sedm kilometrů. Některé partie nepřehledného bludiště chodeb charakterizoval jako mimořádně nebezpečné. Dokonce uvádí, že na konci 17. století zde zahynulo 14 lidí z Olomouce, kteří do jeskyně vešli a nikdy se nevrátili. Salm údajně nechal tyto zvláště nebezpečné části zazdít, aby uchránil další návštěvníky před neštěstím. Podle dr. Jindřicha Wankela, děda profesora Karla Absolona, se jednalo o prostory za Babickou chodbou.

Wankel také předpokládal, že Salm znal ve Výpustku prostory, jež bylo dosud dopřáno poznat jen několika smrtelníkům a které pak byly dalšími badateli bezvýsledně hledány. Prostory za Babickou chodbou, nazývané dnes Salmův Výpustek byly znovu nalezeny ve 20. letech 20. století a později byl přístup k nim opět zavalen. V dnešní době je tato část opět přístupná, i když pouze speleologům.

Neznámé spodní patro

Koncem 19. století působili ve Výpustku dva významní archeologové – Dr. Martin Kříž a kustod Vídeňské akademie věd Josef Szombathy. Během průzkumů objevili v propasti blízko vchodu asi sto let starou kostru statného muže. V sedimentech chodeb pak byly odkryty kostry pleistocénní zvířeny, jeskynních medvědů, lvů a dalších obratlovců.

Na sklonku 19. století se také podařilo objevit podzemní tok ve spodním patře, když se do propasti č. 3 nechal spustit dělník F. Blažík. O několik let později prostory spodního patra zmapoval Ing. H. Bock, který se spolupracovníkem O. Olbertem odvážně sestoupil za pomoci dvojitého lana, na kterém byly uzly půl metru od sebe. Popisuje, že na dně tekl čistý potok, ztrácející se k severozápadu a stěny byly pokryty bahnem. Hloubka spodního patra byla 35 metrů od vstupu do propasti.

V roce 1947 byla členy Speleologického klubu objevena propast č. 9, která se taktéž napojuje na spodní patra, protékaná Křtinským potokem. Několik desítek metrů dlouhý úsek spodního patra se dosud nepodařilo prozkoumat dál. Po proudu i proti proudu toku brání v pokračování sifony. Odtokový je značně zanesený bahnem. Spodní patro je patrně i klíčem k dalšímu pokračování vodu protékaných cest, jejichž průběh je dosud neznámý.

Fosfátový důl a muniční sklad

K roku 1912 se váže jedna z jeskyňářských záhad. Členové tehdejší „Skupiny jeskynního bádání“, Bulla a Hope, objevili významné pokračování za tzv. Nízkou chodbou. Objevy měly délku přes sto metrů a zjevné pokračování. Patrně však došlo k zavalení ústí této tzv. Vysoké chodby a dodnes nebyla opět nalezena. Nízká chodba byla dobře známa již v dřívějších dobách a její prostory jsou i do dnešní doby zachovány v původním přírodním stavu.

Počátkem 20. století byl zjištěn vysoký obsah fosforu v hlinitých usazeninách Výpustku. Hlíny obsahující nahromaděné zvířecí kosti a netopýří guáno jsou kvalitním fosfátovým hnojivem, a tak byla v květnu roku 1920 zahájena v prostorách jeskyně těžba této suroviny. Během těžby byly výrazně sníženy profily chodeb, z labyrintu chodeb vznikly zánikem skalních přepážek tunelové prostory.

Přínosem byl nález kompletních koster pleistocénních zvířat a z vyvážek se podařilo zachránit i archeologické artefakty dokládající osídlení ve starší době kamenné. Ve 30. letech využívala prostory Československá armáda, která zde vybudovala muniční sklad. V chodbách byly odstřeleny skalní výčnělky a do Výpustku jezdila těžká vojenská technika.

Ztracené podzemní jezero

Těsně před druhou světovou válkou došlo k události, nad kterou si generace speleologů lámou dodnes hlavu. V blíže neurčeném místě byla vykopána šachta a objeveno přes půl kilometru nových prostor s jezery. Z objevu se dochovala mapa, jejíž autorem je Josef Urbánek. Na těchto prostorách jsou zarážející jejich obrovské rozměry. Mapa obsahuje záměry v hodnotách desítek metrů a vrcholem je „Vodní dóm“ s délkou 128 metrů a šířkou kolem 20 metrů. Pokud prostory skutečně existují, jednalo by se o jeden z největších dómů a největší podzemní krasové jezero v republice. Jen pro představu, rozlohou by byla prostora s jezerem o 30 metrů delší, než Hlavní dóm v Kateřinské jeskyni s podobnou šířkou a s jezerní hladinou po celé ploše.

Do dnešní doby se nepodařilo odhalit místo vstupu do těchto prostor, ani při podrobném průzkumu znovu otevřeného Salmova Výpustku. Je pravděpodobné, že ústí k Jezeru se nacházelo v hlavních prostorách, kde ve 40. letech vybudovali Němci podzemní továrnu na letecké součástky. Hlavní chodby jeskyně byly vybetonovány. Z německé továrny se dodnes zachovala kotelna, která vyhřívala jeskynní prostory až na 20 stupňů Celsia. Na sklonku druhé světové války Němci podzemní továrnu zapálili, což byl další nepříznivý zásah.

Současnost napravuje škody

Koncem 40. let a v 50. letech probíhal ve Výpustku nepravidelně speleologický výzkum. V 60. letech zabrala jeskyni a okolní areál Československá lidová armáda, která z ní vytvořila vojenský objekt. V jedné z chodeb, která již prodělala sérii zásahů, vybudovali vojáci podzemní kryt pro záložní velitelské stanoviště. Až v roce 2001 byl objekt vyňat ze systému bojové pohotovosti a odtajněn. V roce 2006 se Výpustku ujala Správa jeskyní české republiky, která jej po úpravách vstupního areálu a jeskyně samotné zpřístupnila veřejnosti.

Správa jeskyní se snaží postupně odstraňovat z jeskyně nežádoucí prvky. Během stále probíhajících úprav trasy se například podařilo odkrýt ústí propasti v Medvědím sálu. Odstraňovány jsou také betonová zdiva, která vybudovali Němci za druhé světové války, aby tak zamezili přístup do chodeb odbočujících z hlavního tahu. Po odstranění zdí se daří znovu odkrýt prostory, které nebyly poznamenány lidskou činností. Některé z nich jsou v těsném sousedství zdevastovaných prostor. Po nejnutnějších úpravách se podařilo některé z těchto částí připojit k prohlídkovému okruhu a tak návštěvníky čeká každým rokem nějaké nové překvapení. V areálu Výpustku vznikla také nová paleontologická expozice. Cesta vývoje této významné a zajímavé jeskyně zažívá pozitivní obrat a speleologické průzkumy přinesou jistě v brzké budoucnosti další objevy.

Rady do batohu

Jeskyně Výpustek je zpřístupněna celoročně. Mezi říjnem a dubnem je pondělí zavíracím dnem. Výjimky a změny v provozní době jsou aktualizovány na stránkách www.caves.cz.

Prohlídka trvá přibližně 70 minut, teplota v krytu je okolo 15 °C a v jeskynních prostorách kolem 8 °C.

Jeskyně Výpustek není tolik vytížena návštěvností jako např. Punkevní jeskyně, ale větší skupiny je lépe objednat emailem na vypustek.rezervace@caves.cz nebo na telefonu 516 439 111. V blízkém okolí je několik turistických stezek a také nádherný barokní kostel Panny Marie ve Křtinách postavený architektem Janem Blažejem Santinim.

Co uvidíte ve Výpustku?

Prohlídka jeskyně začíná ve vstupním vestibulu, kde je bohatá fotodokumentace a expozice zajímavým předmětů, mimo jiné lebek jeskynních medvědů. Pancéřovými dveřmi se návštěvníci dostanou do krytu kde si podrobně prohlédnou všechny zajímavé části podzemního vojenského zařízení. Za objektem krytu se jeskyně rozšiřuje do Medvědího sálu, kde je již v některých partiích patrný původní přírodní charakter podzemí. Medvědí sál přechází v  Babickou chodbu, z níž vybíhá veřejnosti nepřístupné pokračování do tzv. Salmova Výpustku. Jeho prostory mají zcela přírodní charakter a velmi krásnou a bohatou krápníkovou výzdobu.
Návštěvní trasa pokračuje kolem pozůstatků německé kotelny do Jindřichova sálu, kde se nachází pamětní deska z roku 1883, připomínající návštěvu Jana Lichtenštejna. Stojí za zmínku, že Lichtenštejnové v těchto a dalších snáze přístupných prostorách provozovali již na začátku 19. století veřejné prohlídky. Jeskynní prostory osvětlovali loučemi. V Jindřichově sále je ve stropních partiích zachován původní charakter prostor a narůstá zde mladá brčková krápníková výzdoba. Návštěvníci si prohlédnou i tzv. strojovnu náhradních zdrojů pro podzemní kryt a po krátkém úseku prohlídkového okruhu podzemí opouštějí.

Kam zmizelo pět kilometrů?

V současnosti má systém Výpustku délku přibližně 2 km včetně Výpustku Salmova. Otázkou je, kde je dalších 5 km chodeb z období Salmových průzkumů ... Je známo, že Salm často ve svých popisech přeháněl a délku navíc pouze odhadoval. Při průzkumech se zapálenou loučí se musel mnohdy plazit nebo lézt po čtyřech. Při podobných průstupech jeskynními chodbami má člověk pocit, že prošel mnohem více, než je skutečná délka prostor.

V 19. století celý svět považoval britské námořnictvo za ocelovou sílu, s níž není radno si zahrávat. Každý viděl v Británii vzor, od něhož je žádoucí převzít vše dobré. Podobné snahy však občas vedly až k absurdnímu kopírování. Tomuto jevu se nevyhnuli ani Němci, jejichž námořnictvo povstalo ze skromných poměrů teprve na přelomu 19. a 20. století. Rozhodně není náhodou, že oba státy dodnes vyznávají modrou a bílou barvu námořních uniforem s podezřele podobným střihem.

Také služební řády a předpisy se zpočátku dost podobaly, avšak po první světové válce začali Němci rozvíjet vlastní tradice. Rozdíly byly patrné už v osobě vrchního velitele, jímž v Německu musel být námořní profesionál, zatímco v Británii stejnou funkci zastával politik, který prošel sítem svobodných voleb. Lišil se i výběr a organizace mužstva jako takového. Personál Královského námořnictva spadal do čtyř kategorií – aktivní služba, záloha, dobrovolná záloha a služba jen po dobu války.

První z nich tvořili absolventi čtyřletých studií na námořní akademii Britannia v Dartmouthu, druhou bývalí aktivní důstojníci či muži z obchodního loďstva, kteří u válečného námořnictva absolvovali aspoň jeden rok služby. Dobrovolná záloha zase sdružovala suchozemce, kteří procházeli pravidelným výcvikem na moři. Všichni námořníci, spadající do některé z těchto skupin, za války obdrželi důstojnické hodnosti a muži z dobrovolné zálohy, kteří měli se službou na moři často jen omezené zkušenosti, zaplnili volná místa v technických a administrativních funkcích.

Do čtvrté kategorie – tedy mezi personál pro dobu války – se řadili výhradně jen odvedení námořníci. Systém fungoval poměrně efektivně, takže i když již na konci roku 1942 nastoupili všichni aktivní a záložní důstojníci, pořád se dalo sáhnout mezi poměrně kvalifi kované lidi. Velitelských postů se tak dočkali i někteří schopní muži z dobrovolných záloh, kteří zpravidla dostávali velení menších jednotek. Nejvýš to dotáhl asi záložní fregatní kapitán Henry McWilliam, který úspěšně velel eskortní letadlové lodi Hunter.

Příliš obdivovaná elita

Meziválečnému Německu dovolovala versailleská smlouva držet v aktivní službě pouhých 1 500 důstojníků, přičemž zálohami se nezabývala. Malé námořnictvo Výmarské republiky nabídnutou šanci trestuhodně nevyužilo a krátkozrakou politiku vedlo i v otázce aktivních důstojníků. Povolený stav až do poloviny třicátých let naplňovalo zhruba ze dvou třetin, což mělo během druhé světové války katastrofální následky.

Námořní důstojníky totiž okolí (a často i oni sami sebe) považovalo za elitu, jakési hochy, kteří jen tak s někým nemluví, o čemž svědčí i počty absolventů námořní akademie v Mürwiku. Tato jediná německá škola pro výchovu důstojníků ještě v roce 1931 přijala pouhých 45 uchazečů, přičemž toto číslo se i po nástupu Hitlera k moci sotva ztrojnásobilo. V polovině 30. let se znenadání rozevřely nůžky mezi nárůstem počtu lodí a důstojníků, a tak se nároky na kvalitu personálu razantně snížily.

Zpočátku se povyšovali zdatní poddůstojníci, jejichž místa ještě stihli zaplnit zkušení profesionálové z řad mužstva, ale od roku 1939 se důstojníky po roční praxi stávali i šikovní odvedenci. Poslední mobilizační rezervu tvořilo obchodní loďstvo a Kriegsmarine nepohrdla ani návratem starých císařských důstojníků včetně několika Rakušanů, kteří přísahali věrnost ještě Františku Josefu I. V mužstvu ovšem situace tak hrozivá nebyla. Německo mělo relativně dost civilních námořníků a technicky vzdělaných suchozemců a jak už bylo řečeno, ti nejlepší se kvůli nedostatku důstojníků v mužstvu dlouho neohřáli.

Relativně brzy dosáhli i na samostatné velení – obvykle na minolovce, stíhači ponorek nebo na ponorce. Obě strany odlišně pohlížely také na službu u námořnictva jako takovou. Zatímco Britové patří mezi mořské národy a jejich válečné námořnictvo považovalo obyvatelstvo za národní pýchu, Němci mají tradici především v pozemní armádě a loďstvo vnímali jako něco nového. Podle toho vypadal i základní výcvik. Začínající němečtí námořníci museli za účelem vybudování kázně ještě ve třicátých letech projít půlročním pěším výcvikem včetně obávaného kolotoče povelů „k zemi – vztyk“, zatímco Britové nesmyslný dril nepotřebovali. Jejich námořníci považovali kázeň za poměrně přirozenou věc a důstojníci měli za to, že nesmyslné řvaní není hodné jejich stavu.

Dokončení zítra

Přitom není pravdou, že by Měsíc upadl v naprosté zapomnění. Svědčí o tom rovněž ohromné množství projektů, jež se s postupným rozvojem technologií zrodily, ale které z nejrůznějších důvodů neopustily rýsovací prkna konstruktérů. Například Sovětský svaz vyhlásil v roce 1987 návrat na Měsíc s pomocí unifikovaných sond UMVL (Universalnyj Mars, Veněra, Luna). S prvním lunárním startem se počítalo v roce 1993, následovat měla série nových lunochodů. SSSR se však dostal do ekonomických i politických potíží, tudíž musel výrazně oklešťovat i své existující kosmické programy – natož aby zahajoval nové.

Také Spojené státy se několikrát chystaly na Měsíc vrátit. V prvé řadě šlo o sondu LPO (Lunar Polar Orbiter), jejíž studie byla rozpracována v roce 1975 s tím, že během čtyř až pěti let lze zařízení připravit ke startu. Po pětiletém přešlapování na místě byl ovšem projekt odložen na neurčito v duchu hesla „nejjednodušším způsobem likvidace je pozastavení“.

Nepatrné oživení

Polovina 80. let přinesla další úvahy o Měsíci. NASA začala chystat dvě řady sond: jednak Mariner Mark II pro průzkum vzdálených končin Sluneční soustavy (z uvažovaných projektů se nakonec realizoval pouze nynější program Cassini) a jednak Observer pro průzkum těles bližších Slunci. Prvním zařízením z druhého programu se stal Mars Observer (start v roce 1992), který však skončil neslavně – explozí jen několik desítek hodin před příletem k cíli. To mělo za následek zrušení druhé sondy Lunar Observer (a všech následujících).

Mezitím v červenci 1989 oznámil tehdejší americký prezident George Bush senior pilotovaný návrat na Měsíc a následný let na Mars. Šlo jen o rétorické cvičení nepodložené konkrétními projekty a především financemi (pouze „jízdním řádem“: 2004 návrat na Měsíc, 2005–2011 vybudování stálé lunární základny, 2018 výprava na Mars). Nejkonkrétnější plány tak existovaly v oblasti automatických sond.

Nejprve měla opakovaně startovat sonda Artemis – plošina schopná dopravit na Měsíc 200 kg nákladu. Počítalo se přitom se čtyřmi typy různých nákladů: třeba s metrovým ultrafialovým dalekohledem nebo se dvěma páry 60kg vozítek s životností 10 dní. Souběžně s programem Artemis měl běžet projekt Lunar Scout sestávající z dvojice družic (starty v letech 1996 a 1997), jež by dokázaly mapovat lunární povrch s rozlišením 4 m. V letech 1991 a 1992 však byly na zmíněné plány uvolněny jen symbolické finance a v dalších dvou letech už žádné, takže projekty definitivně zašly na úbytě.

Návrat v režii Japonska

Skutečnou lunární sondou se stala japonská Muses-A, na níž země vycházejícího slunce pracovala již od roku 1982. Po vypuštění do vesmíru v lednu 1990 raketu Mu-3S-II dostala mateřská sonda jméno Hiten (což je buddhistický anděl hrající nebeskou hudbu) a minisonda pro navedení na oběžnou dráhu Měsíce pak Hagoromo („Andělský plášť“).

Hmotnost druhého zmíněného zařízení činila pouhých 12 kg, z čehož třetina připadala na motor na tuhá paliva, který měl zajistit zbrzdění u Měsíce. Minisonda nenesla žádný přístroj, vysílala jen data o sobě samé a technickou diagnostiku (nicméně i z rádiového vysílání lze hodně vyčíst). Bohužel, její vysílač krátce po dosažení hranice vesmíru selhal; nicméně palubní počítač a další systémy zůstaly funkční. Sonda tedy pokračovala v letu, ale nevysílala. Podařilo se zjistit (vyfotografovat 105cm Schmidtovým teleskopem na Kiso Observatory), že přesně podle plánu zažehla motor a s vysokou pravděpodobností byla navedena na dráhu s parametry 7 400 × 20 000 km kolem Měsíce.

Na lunární orbitu se v únoru 1992 dostala i mateřská družice Hiten (byť se s tím původně nepočítalo), a to po rozsáhlém manévrování v soustavě Země–Měsíc. S posledními zbytky pohonných látek v nádržích byla pak 10. dubna 1993 navedena proti měsíčnímu povrchu. Dopad se podařilo historicky poprvé prokazatelně pozorovat ze Země – v infračerveném spektru.

Nesmělé americké kroky

K Měsíci se vrátily i Spojené státy, ovšem rozhodně ne systematicky – spíš „nedopatřením“. Družice Clementine představovala totiž čistě armádní program, který měl odzkoušet nové technologie v bezprostřední blízkosti Země. Jakmile se však ukázalo, že by byla výprava v původně zamýšleném rozsahu (dvě družice) příliš nákladná, bylo třeba najít náhradní řešení – a to se naskytlo právě v podobě průzkumu Měsíce. V lednu 1992 nabídlo Ministerstvo obrany USA spolupráci na programu agentuře NASA, která ji uvítala.

Sonda Clementine přišla na „pouhých“ 75 milionů dolarů. Testovala pro armádu odlehčené sluneční baterie, výkonné kamery, zmenšené stabilizační gyroskopy, nikl-vodíkové baterie s dvojnásobnou kapacitou oproti běžně používaným, novou grafitovou konstrukci… Jejím cílem bylo zkrátka prověřit technologie pro budoucí družice, které je nebezpečné nebo nákladné testovat při důležitých misích.

Dokončení: Znovu objevený Měsíc (2): Návrat družic po dlouhých 20 letech

Na závěr průzkumu Měsíce vymysleli vědci zajímavý pokus: Clementine začala vysílat přesně stanovené sekvence dat nikoliv směrem k naší planetě, ale proti lunárnímu povrchu. Odborníci na Zemi se snažili odražené rádiové vlny zachytit a na základě jejich studia usoudit na přítomnost hornin. Ačkoliv pozorování nebyla úplně průkazná, oznámili vědci objev vody v trvale zmrzlé měsíční půdě.

Pokračování příště

Kanadští nanotechnologové z Western Univerzity v Ontariu oslavili Vánoce nejmenším sněhulákem na světě. Nepostavili ho ale ze sněhu, nýbrž z mnohem tvrdších materiálů.

Kanadský mikrosněhulák měří na výšku pouhých 2,7 mikronu, čili 0,0027 milimetru. Lidský vlas má přitom tloušťku kolem 75 mikronů. Jeho tělo tvoří tři nanosféry, každá o velikosti 900 nanometrů. Obličej sněhulákovi vykreslili iontovým paprskem. Ruce a nos mu zase vyrobili z platiny.

TIP: Nejmenší státní vlajka náleží Kanadě a měří 1,178 mikrometru

Držitelem předešlého rekordu byl sněhulák vědců Národní fyzikální laboratoře v Londýně z roku 2009, který byl z podobných materiálů a měřil 10 mikronů.

Redukce tělesné váhy se řídí jednoduchým pravidlem: Abychom ztratili kila, musíme mít nižší energetický příjem než výdej. Po osmihodinovém spánku klesá hladina cukrů v krvi, a pokud začneme s fyzickou aktivitou bez snídaně, tělo si vezme potřebnou energii z tukových zásob. Většina badatelů potvrzuje, že cvičení po ránu nalačno skutečně vede k tukovým úbytkům. 

Na danou problematiku se zaměřil i tým z britské Northumbria University a přišel s překvapivými výsledky: Při ranním sportu s prázdným žaludkem spálíme až o 20 % víc tuku než při tělesné námaze později během dne. V rámci výzkumu běhali účastníci na pásu, a to buď nalačno, nebo po snídani. Všichni pak po cvičení dostali čokoládový mléčný koktejl a v průběhu dne konzumovali stejná jídla, přičemž měli jíst až do chvíle, kdy se budou cítit příjemně sytí. Ukázalo se, že ti, kteří cvičili nalačno, neměli během dne zvýšenou chuť k jídlu, a nespotřebovali tak víc kalorií – na rozdíl od těch, kdo se hýbali s plným žaludkem.

Myslíte si, že dětem naděloval vždycky Ježíšek? Ani náhodou! Kdo by to po takovém mrněti mohl chtít? Před Ježíškem nosil dárky svatý Mikuláš. Němečtí reformisté jej však zavrhli a místo něj začali prosazovat Jezulátko. Dárkům, které přinášelo v noci z 24. na 25. prosince, se podle něj říkalo Christkind (Ježíšek).

Dvojí dárky!

V první polovině 16. století to v Německu vřelo. Zakladatel protestantismu Martin Luther zavrhoval vše, co souviselo s „papežskou církví“, a právě Mikuláš byl jeden z jejích oblíbených světců. A protože byl Martin Luther důsledný, změny prosazoval i ve své rodině. Odmítal tak dávat dětem dárky na svátek svatého Mikuláše, tedy 6. prosince. Musely vydržet až do Štědrého dne! Děti však pro jeho reformní cítění neměly pochopení. Nerozuměly, proč jejich kamarádi dárky dostávat mohou a oni musejí čekat skoro tři týdny! Zoufalství Lutherových potomků vyřešila jejich matka. Traduje se, že dávala dětem dárky jak na Mikuláše, tak na Štědrý den.

Zvyk obdarovávat blízké v předvečer svátku Narození páně se poměrně rychle ujal v celé Evropě. Ne všude však naděloval Ježíšek. Mikuláš si svou úlohu leckde udržel, i když pod jiným jménem. Ve Velké Británii to byl Santa Claus, v Nizozemí Sinter Klaas. Funkce si pak rozdělili na německém území. Na jihu dárky nosil Ježíšek, na severu Weihnachtsmann neboli Vánoční muž. V Čechách se Ježíšek prosadil až v 19. století!

Ježíškovi vstup zakázán

Na černé listině se Ježíšek ocitl v padesátých letech 20. století. Komunistický režim se snažil zlikvidovat vše, co nějak souviselo s náboženstvím. Jezulátko jakožto dětská verze Ježíše Krista tak nutně muselo být postaveno mimo službu. Děti se proto ve školách dozvěděly, že na Ježíška může věřit jen hlupák. Dárky přece kupují rodiče v obchodech. Jenže co zbude z Vánoc bez křesťanské tradice? Komunistický režim rychle zavedl tradici novou. A nemusel ji ani dlouho hledat. Na 21. prosince totiž připadal oficiální den Stalinových narozenin. Mohutné oslavy přesahovaly i do období vánočních svátků a křesťanský duch Vánoc tak převálcovala komunistická konkurence.

Největší oslava proběhla v roce 1949, na který připadaly Stalinovy sedmdesátiny. Vánoční tematika jako by z tehdejších oficiálních médií zmizela. Místo vánoční výzdoby shlížela z výloh Stalinova kníratá tvář orámovaná hesly typu „Sláva Stalinovi, osvoboditeli všech národů“. Stalinovi byly věnovány výstavky, besedy, přednášky, schůze i brigády. Do oslav se zapojily školy i mateřské školky. Zdravici pro Stalina podepsalo v českých zemích téměř devět milionů lidí! A soudruh Stalin dostával samozřejmě i dary. Byli mezi nimi dva kladrubští hřebci či letadlo. Běžní pracující pak podarovali Stalina přesčasy neboli „mimořádnými stalinskými směnami“. V den Stalinových narozenin byly na Letné položeny základní kameny Stalinova pomníku a v Průmyslovém paláci se konalo „slavnostní shromáždění pražského lidu“.

Nutno podotknout, že většina pracujících oslavovala narozeniny sovětského diktátora zcela upřímně. O stalinských čistkách neměla ani zdání, zato v živé paměti zůstávaly hrůzy 2. světové války a Stalin-osvoboditel byl uctíván jako ten, který zachránil svět před Hitlerem.

Proběhly dokonce pokusy přesunout nadílku po sovětském vzoru na Nový rok. Naštěstí neúspěšně. Velká propagandistická akce, jejímž vyvrcholením měl být příjezd dědy Mráze do Československa, vypukla v roce 1951. Ve vysokém nákladu tehdy vyšla instruktážní brožurka „Děda Mráz přijede do Československa“, podle níž probíhaly přípravy po celé zemi.

Poselství z Čukotky

Děda Mráz vyrazil na začátku prosince z Čukotky a zastavoval na řadě ideově významných míst sovětských socialistických republik. Informace o jeho putování vysílal rozhlas, přinášely je stránky novin i časopisů. Ve všech školách visela mapa,na které mohly děti sledovat, kudy dědova cesta vede. Vystřídal během ní řadu dopravních prostředků od vrtulových saní přes letadlo či expres Transsibiřské magistrály. Na své pouti zavítal do Komsomolska, Burjatské autonomní republiky, Gruzie či Stalingradu. V Moskvě se poklonil nabalzamovanému Leninovi a osvěžil vyhlášenou moskevskou zmrzlinou. Cestou se setkával s pionýry, nebo zavítal do muzea partizánských bojů. 

Každé jeho zahraniční zastavení mezitím v československých školách komentovaly přednášky, které měly dětem přiblížit budovatelské nadšení sovětské mládeže či sovětskou národnostní politiku. Děda Mráz do Československa nakonec dorazil po sovětském vzoru 31. prosince. Právě tehdy se v sálech po celé zemi konala nadílka. Vousatého staříka při ní doprovázela Sněhurka a kromě dárků přivezli dětem i pozdrav od sovětských pionýrů.

Další rok se cesta dědy Mráze z Čukotky opakovala. Jak se však zdá, u dětí sovětská vánoční idea až tak moc nezabrala. Bylo jim totiž divné, že když na dědu Mráze spustí rusky, on jim evidentně nerozumí. A nechápaly také, jak se může objevit na tolika místech najednou. Dobová propaganda se tak rok nato pokusila dědu Mráze počeštit. Ten, který přijel ze Sovětského svazu, navštívil jen několik míst. Ostatním dětem naděloval československý děda Mráz. Tato verze však děti zmátla ještě více. A i když děda Mráz do Československa přijížděl ještě začátkem šedesátých let, našim dětem i nadále nosil dárky Ježíšek.

Image

Čtěte také

Pod taktovkou konzumu: V roce 1937 vznikla v Americe škola pro výcvik Santa Clausů

Až dnes v podvečer začne Ježíšek roznášet dárky, na Slovensku se do téhož pustí Ježiško a v Budapešti Jézuska. Přestože je jeho jméno jiné, jde stále o stejnou postavu. To v sousedním Německu si trh s vánoční nadílkou rozdělili vánoční muž Weihnachtsmann a obdoba českého Ježíška – Christkind, který nosí dárky také v Rakousku.

Zcela jiné poměry ale panují severně od českých hranic – v sousedním Polsku a na západní Ukrajině dárky nosí Svatý Mikuláš, Rusko, Bělorusko a východ Ukrajiny okupuje Děda Mráz. Ve Skandinávii úřadují Julemanden, Jultomten a Julenissen, ve Finsku pak vousatý dědeček Joulupukki.

TIP: Volno na Štědrý den: V Evropě spíše výjimka

Dětem ve Francii, Španělsku, Portugalsku a v Itálii zase nosí dárky Papá Noel. Výjimkou v Evropě je Nizozemsko, kde kraluje Santa Claus, respektive jeho předobraz svatý Mikuláš (SinterKlaas) a také Katalánsko, kde děti obdarovává strýček Kakánek, neboli El Tió de Nadal.

Vlogger a příležitostný snowboarďák Casey Neistat se rozhodl, že nebude čekat na dopravní drony. Postavil si vlastního a vyzdobil ho ve vánočním stylu.

Neistatův dron rozhodně není žádný drobeček. Pohání ho 16 rotorů a svého majitele unese i se snowboardem a kostýmem Santy.

TIP: Pohodová jízda pro jednoho: Čína představila jednomístný dron

Neistat se svým vánočním dronem natočil video v zasněženém Finsku. Dron ho táhne krajinou do kopce i z kopce, a když Neistat chce, tak s ním dron bez problémů zamíří do vzduchu. Jestli se tohle video dostane k Santovi, tak to pro něho bude zajímavou inspirací.