Společnost SpaceX se vrací na kosmodrom. Po přestávce, kterou zapříčinila exploze nosné rakety 1. září loňského roku, opět vypustí nosnou raketu s nákladem na oběžnou dráhu.

SpaceX ve svém prohlášení uvádí, že po společném vyšetřování katastrofy s americkou Federální leteckou správou (FAA), US Air Force, NASA a vládní agenturou pro vyšetřování nehod v civilním přepravě NTSB objevili pravděpodobnou příčinu exploze a učinili potřebná opatření. Zatím posledním úspěšným startem SpaceX na oběžnou dráhu zůstává vypuštění satelitu JCSAT-16, které se odehrálo 14. srpna loňského roku.

Nový start 8. ledna

K novému startu nosné rakety Falcon 9 společnosti SpaceX dojde v neděli 8. ledna, na kalifornském kosmodromu Vandenberg Space Launch Complex 4E. Raketa vynese na nízkou oběžnou dráhu Země komunikační satelit Iridium-1.

TIP: SpaceX už ví, co způsobilo zářijovou explozi Falconu 9

Společnost Iridium prohlásila, že podporuje loňské rozhodnutí SpaceX odložit start satelitu až na letošní leden, a že zcela důvěřuje schopnostem SpaceX dopravit satelit v pořádku na místo určení.

Zoologové měli svého času zato, že existuje velké množství druhů mant, ale pomocí rozborů mitochondriální DNA bylo nakonec stanoveno, že druhová variabilita těchto podvodních živočichů je minimální. Nedávné studie naznačují, že je třeba rozlišovat jen dva různé druhy – větší migrující (Manta birostris) a menší, jenž tráví většinu času na jednom místě (Manta alfredi).

TIP: Jak loví žraloci aneb Vyrovnané šance nerovných protivníků

Manty se vyvinuly z druhů, které filtrováním sbírají drobnou potravu u dna moře a díky tomu mohly narůst do takovýchto rozměrů. Živí se planktonem, malými rybkami a podobně. Na rozdíl od jiných druhů rejnoků nejsou nebezpečné a v přítomnosti člověka často projevují velkou zvědavost. Jejich hlavními predátory jsou kosatky a velcí žraloci.

Manty jsou jen zřídka chovány v zajetí, přičemž hlavním důvodem je jejich velikost. Jen málokteré mořské akvárium má zkrátka tak velké prostory, které by byly pro tyto důstojné obry dostatečné.

Možnost vzlétnout či přistát na jezeře, rovném úseku řeky či mořské zátoce je charakteristická pro vodní letouny. Na straně jedné tato schopnost usnadňovala provoz, neboť v řadě bojových oblastí se nenacházely vhodné parcely pro budování pozemních letišť. Na straně druhé však vodní letouny pro možnost operovat z vodní hladiny potřebovaly náležité přistávací zařízení, člunový trup či plováky. A tato úprava degradující výkony je postupně odsunula do pozadí.

Létající čluny

Vodní letouny se v zásadě dělily na dvě kategorie. V publikaci Letecký průvodce (Praha 1937) se o nich píše: „Letoun vodní (hydravion, hydroplán) – letoun schopný vzlétati a přistávati toliko na vodě. Letoun vodní člunový (hydravion člunový), létací člun – vodní letoun, jehož přistávací zařízení tvoří člun (nejčastěji přímo trup letounu). Letoun vodní plovákový (hydravion plovákový) – vodní letoun, jehož přistávací zařízení tvoří plováky.“

Do první kategorie tedy náležely létací čluny. Pod křídlem se obvykle kvůli stabilitě na vodní hladině nacházela dvojice vyvažovacích plováků. Nevýhodu této koncepce představovala aerodynamická hrubost: takové letouny často potřebovaly vysoký trup, aby se motory, obvykle umístěné na hornoplošném křídle, dostaly do bezpečné vzdálenosti od vodní hladiny. 

Do třídy létacích člunů patřila řada úspěšných vodních letounů druhé světové války: britský Short Sunderland, americký Consolidated PBY Catalina, německé Dornier Do 24 a Blohm und Voss Bv 222, japonské Kawaniši H6K (Mavis) a H8K (Emily) atd. Obvykle sloužily k dálkovému námořnímu průzkumu a protiponorkové hlídkové činnosti.

Jejich přednosti představovaly velký dolet a možnost (v případě nutnosti) přistát přímo na mořské hladině. Bohužel, za tyto klady platily při srovnání s pozemními letouny nižšími výkony. Během střetů s nimi (a nemuselo jít vždy pouze o stíhačky) byly hendikepovány a obvykle prohrávaly. Po skončení druhé světové války došlo k jejich postupnému stažení z výzbroje vojenských letectev.

Nižší výkony

Do druhé kategorie patřily plovákové letouny. Šlo vesměs o lehčí jednomotorové stroje, byť se ve službě vyskytovaly i stroje dvoumotorové (německý He 115, italský CANT Z.506 Airone). Byly vybaveny plováky a obvykle šlo o dvojici kovových plováků, nesených systémem vzpěr. Někdy měly tyto letouny jeden centrální plovák nesený vzpěrami a dvojici vyvažovacích plováků.

Za ono uspořádání stroje opět platily poklesem výkonů a v soubojích s pozemními letouny byly znevýhodněny nižšími parametry. Sloužily k celé řadě úkolů. Jednomotorové stroje jednoplošné či dvouplošné koncepce byly široce užívány na katapultech válečných lodí k průzkumu a korigování dělostřelecké palby.

Z pozemních základen operovaly stroje určené k námořnímu průzkumu, ale také k bombardovacím útokům, kladení min či k torpédovým akcím. A v této kategorii také za druhé světové války dosluhovali „poslední Mohykáni“ z kategorie vodních stíhacích letounů. Vodní stíhačky byly odsouzeny k vymizení již jen proto, že je plováky příliš zatěžovaly a znevýhodňovaly ve vzdušných bojích.

Pro stíhací roli však dosahovaly nízkých výkonů, což nemohla vyvážit ani schopnost působit z vodních ploch mimo oblasti s pozemními základnami. Skutečné specializované vodní stíhačky používala pouze tři letectva. Francouzské (Loire 210), italské (IMAM Ro.44) a především japonské (Nakadžima A6M2-N, Kawaniši N1K1). Britové do třídy přispěli několika více či méně povedenými prototypy (Blackburn Skua, nedokončená vodní úprava Hurricanu Mk.I, plovákové verze Spitfiru).

V USA vznikla sériově nestavěná plováková varianta Grummanu F4F-3 Wildcat. V německém letectvu sice specializovaný vodní stíhací letoun nesloužil, ale podle potřeby se této role (a ne vždy neúspěšně) chopila víceúčelová plováková Arada Ar 196. Zajímavé zástupce kategorie vodních stíhaček si představíme podrobněji.

Osmiletého chlapce jménem Abushe nelze přehlédnout. Důvodem jsou jeho neuvěřitelně modré oči. Jejich výjimečná barva je ale důsledkem vzácné genetické nemoci, která postihuje zhruba jednoho z 50 tisíc lidí na světě.

TIP: Modré, zelené, oříškové? Ve skutečnosti máme všichni oči hnědé 

Abushe trpí tzv. Waardenburgovým syndromem, vrozenou genetickou mutací, která má za následek poruchy sluchu, deformace obličeje s očima daleko od sebe a širokým nosem, narušenou pigmentaci kůže a očí. U lidí s Waardenburgovým syndromem je vyšší výskyt i dalších vrozených nemocí, jako jsou rozštěpy patra a rozštěpy páteře.

Většina z příznaků Waardenburgova syndromu se snad Abusheho netýká, i tak si kvůli svým očím vytrpěl své. Okolí jej označuje za monstrum a nadávky a bití zažívá Abushe častěji, než si dokážeme představit. Chlapec má přitom stejné sny jako každý kluk v jeho věku – žije se svou babičkou v třicetitisícovém městě Jinka v jižní Etiopii, má rád fotbal, obdivuje Messiho a sní o tom, že jednou bude hrát za Barcelonu.

Nenápadné měňavkovité vápenatky ze skupiny hlenek nemají mozek. Nemají ani nervy. Jsou to jenom jednotlivé buňky, které občas splývají do podoby gigantické buňky s mnoha tisíci jádry.

Přesto se i vápenatky mohou naučit odpovídat na podnět z prostředí a pak tuto zkušenost předat i jiným vápenatkám, když s nimi splynou.

TIP: Co se v mládí naučíš: Matky šimpanzů učí své potomky používat nástroje

Výzkum těchto měňavek ukazuje, že schopnost učení v evoluci nejspíš předcházela vznik samotného nervového systému. Jak je vidět, i život na hnijících listech a vlhkém dřevu, kde vápenatky bývají k zastižení, může být vzrušující.

Přečtěte si o historii plakátu na webu Válka revue! 

Když přijde řeč na průmyslové nákladní drony, lidé si obvykle představí buď relativně malé stroje pro roznášení zásilek Amazonu anebo helikoptéry v životní velikosti bez lidské posádky. Norská společnost Griff Aviation postavila unikátní dron, který představuje určitý mezičlánek.

Jejich Griff 300 váží 75 kilogramů a k tomu unese až 225 kilogramů nákladu. Jde o oktokoptéru a každou z osmi vrtulí pohání samostatný motor. Plně naložený dron by měl na jedno nabití baterií letět asi 30 minut.

Stroj lze řídit ze země klasickým dálkovým ovládáním. Uživatelé si ale mohou pořídit i mobilní řídící stanici, která připomíná kabinu helikoptéry a nabízí operátorovi obraz, jaký by měl i pilot.

TIP: Nákladní dron Cormorant má za sebou první autonomní let

Dron Griff 300 bude zajímat vojáky, policisty, hasiče, záchranáře anebo třeba údržbáře větrných turbín. Norové už vyvíjejí nový model Griff 800, který unese až 800 kilogramů. A plánují ještě výkonnější verze.

Galaxie na novém detailním snímku Hubbleova vesmírného dalekohledu se jmenuje IRAS 16399-0937 a je od nás vzdálená 370 milionů světelných let. Na první pohled připomíná krásné kosmické poupě, ale ve skutečnosti se uvnitř galaxie odehrávají vesmírná dramata.

Jde vlastně o dvě galaxie, které jsou v pokročilé fázi splynutí. Jejich jádra IRAS 16399N a IRAS 16399S jsou od sebe vzdálená asi 11 tisíc světelných let a společně vytvářejí zvláštní strukturu této dvojité galaxie.

Maser v galaxii

To ale není všechno. V nitru galaxie IRAS 16399-0937 se ukrývá monumentální astrofyzikální maser, tedy přirozený zdroj emisí stimulovaných spektrálních čar, obvykle v mikrovlnné části spektra.

Princip fungování astrofyzikálního maseru je podobný jako u laseru, i když vzniká díky procesům v molekulárních mračnech a nikoli v lidmi vyrobených přístrojích. Vědcům takové objekty poskytují cenné informace o prostředí ve vesmíru, včetně teploty, hustoty nebo magnetického pole.

TIP: Srážka galaxií Arp 299: NuSTAR odhaluje zrození monstra

Maser galaxie IRAS 16399-0937 navíc není žádný běžný astrofyzikální maser, jaké známe u nás v Mléčné dráze. Je stomilionkrát silnější než je obvyklé a vědci ho proto označují jako megamaser.