Pokud se lze spolehnout na záznamy indonéských úřadů, je Saparman Sodimejo, řečený Mbah Gotho, nejstarším žijícím člověkem na světě. Narodil se ve stejném roce jako ruský revolucionář Vladimir Iljič Lenin nebo španělský diktátor Miguel Primo de Rivera. Jen pár měsíců před jeho narozením byl z francouzského trůnu sesazen Napoleon III., je o dva roky starší než nejstarší fotbalová soutěž a o čtyři roky starší než slavný dostihový závod v Pardubicích. Je starší než Eiffelova věž, Socha svobody nebo třeba tenisový turnaj ve Wimbledonu.

TIP: Syrová vejce a samota: Nejstarší žena světa prozrazuje recept na dlouhověkost

Mbah Gotho se podle indonéských záznamů narodil 31. prosince 1870. Přežil všech deset svých sourozenců, všechny čtyři své ženy a také všechny své děti. I přes svůj vysoký věk se těší relativně dobrému zdraví. I když mu už nepříliš dobře slouží zrak, stále se může sám pohybovat. Rád poslouchá rádio a neomezuje se ani v jídle.

K metě nejstaršího člověka má Mbah Gotho i ve svém pokročilém věku stále daleko. Za nejstaršího člověka je považován James Olofintuyi z Nigérie, který se dožil 171 let, následovaný etiopským farmářem Dhaqabo Ebba, který zemřel v roce 2015 ve věku 160 let. V obou případech jde ale (podobně jako u Mbah Gotha) o těžko ověřitelné údaje. Oficiálně nejstarším člověkem s doloženým datem narození je Francouzka Jeanne Calmentová, která zemřela v roce 1997 ve svých 122 letech.

Originální psí kolekce cukrářky Emmy Jayne Morrisové se začala psát před šesti lety. Tehdy byla tato šestačtyřicetiletá cukrářka oslovena redaktory časopisu, zda by vytvořila dort podle dvojice psích šampionů – anglických buldoků Medvěda a Vévodkyně. Příprava prvního psího dortu byla podle Emmy velmi náročná. K dispozici měla fotografie psů pořízené z několika úhlů, šlo ale o složitý tvar s množstvím detailů. V současnosti čítá kolekce cukrářky Emma kromě anglických buldoků i sibiřské husky, portugalské vodní psy, čivavy, španělské kavalíry nebo třeba cavachony.

Neandertálci, naši nejbližší příbuzní, se podle všeho uchylovali ke kanibalismu. Ukazuje to nový výzkum belgických vědců, kteří v jeskyních u vesnice Goyet nalezli důkazy, z nichž mrazí.

Podle jejich zjištění se neandertálci neživili jenom koňským či sobím masem, ale nepohrdli ani těly svých společníků. Je to vidět na kostech novorozence, dítěte a čtyř teenagerů či dospělých, jejichž kosti nesou stopy po ořezávání a dobývání morku.

TIP: Kdo může za naše alergie? Geny, které jsme získali křížením s neandertálci

Je to prý nezpochybnitelné. Neandertálci před 40 tisíci lety praktikovali kanibalismus. V této době se již neandertálci blížili ke svému vymření, k němuž došlo nedlouho po příchodu moderních lidí.

Nosorožec dvourohý byl vědecky popsán v roce 1758, nosorožec tuponosý, jeho větší protějšek z jihu Afriky, paradoxně později – až v roce 1817. V této době žil jižní tuponosý nosorožec přirozeně jen jižně od řeky Zambezi a o jeho severním protějšku ze středu afrického kontinentu neměl nikdo tušení.

Fyzicky byl severní tuponosý nosorožec objeven až v roce 1898 majorem A. Gibbonsem, vědecký popis vytvořil v roce 1908 britský zoolog R. Lydekker na základě několika jedinců ulovených majorem P. H. G. Powell-Cottonem. Richard Lydekker ovšem nenašel mezi oběma tuponosými nosorožci žádné výrazné rozdíly, a tak byli považováni jen za poddruhy, které se liší svým rozšířením.

Výběrově zaměřená pozornost

Ačkoli se všeobecně předpokládá, že se zoologové systematicky věnují všem zvířatům rovnocenně, není to pravda. Některým druhům se zkrátka dostává větší pozornosti, na jiná se zapomíná. Nosorožci si na nedostatek zájmu nemohou stěžovat, ovšem značná část pozornosti se logicky točí kolem jejich ochrany. Na rozdíly mezi oběma tuponosými nosorožci se tak detailně za celou dobu od jeho objevení podívali pouze tři badatelé – Američan Edmund Heller v roce 1913, který s americkým prezidentem Theodorem Rooseveltem ulovil 22 severních tuponosých nosorožců, australský vynikající systematik savců Colin P. Groves v roce 1975 a francouzský paleontolog Claude Guérin v roce 1980.

Zvláště revize prof. Grovese ukázala, že se oba nosorožci liší více, než si do té doby všichni mysleli, nicméně také upozornila na to, že je třeba určité informace ještě prověřit či zjistit. Od té doby navíc do systematické zoologie vstoupily nové metody a přístupy, což v kombinaci s nově nashromážděnými údaji umožnilo oba tuponosé nosorožce posoudit znovu a důkladněji.

„Zrodil“ se nový druh

Před pár lety vznikl australsko-srílansko-český tým zahrnující prof. Colina Grovese, dr. Prithiviraja Fernanda a mě, tedy Jana Robovského z katedry zoologie PřF JU v Českých Budějovicích. Překvapivě se nám u tuponosých nosorožců podařilo zjistit celou řadu morfologických rozdílů, a to jak na kostře, tak v osrstění a vnějším vzhledu.

Severní tuponosý nosorožec je například celkově menší, má nižší korunky zubů a kromě odlišného tvaru zubů a patra má též méně klenutý profil hlavy a méně „propadlý“ hřbet za kohoutkovým hrbem. Nemá na kůži takové záhyby jako jižní tuponosý nosorožec, záhyb nad předníma nohama nemívá zcela vyvinutý. Jen těžko také na severních nosorožcích uvidíte zřetelné mezižeberní rýhy jako u jejich jižního protějšku. Určitou zajímavostí je, že severní tuponosý nosorožec nemá chlupy na bocích.

Výzkum jaderné i mitochondriální DNA potvrdil, že jsou severní a jižní tuponosí nosorožci odlišní, a prokázal stáří obou druhů kolem jednoho milionu let, což je na druh poměrně „slušná“ doba. Pokud byste naměřili určité konkrétní rozměry lebek, oba druhy též bezchybně rozlišíte. Výsledkem našeho snažení je nová revize, která na základě morfologických znaků i molekulárních dat konstatuje, že tak velká míra odlišnosti vyžaduje, aby poddruhy byly povýšeny na úroveň druhů – Ceratotherium simum a Ceratotherium cottoni, česky nosorožec tuponosý a nosorožec Cottonův.

Čekání na zázrak

To, že některé zmíněné morfologické znaky možná mají přímý vliv na evoluční schopnost tuponosých nosorožců, dokládá zřejmě i rozšíření obou afrických nosorožců. Zatímco se jižní tuponosí nosorožci vyskytovali a vyskytují v mnoha oblastech společně s nosorožci dvourohými, severní tuponosí nosorožci jsou si s nosorožci dvourohými zřejmě potravními konkurenty, protože se geografickým výskytem vylučují.

TIP: Tlustokožci ze zkumavky: Vědci vytvořili další dvě embrya ohrožených nosorožců

Doufáme, že naše revize zaktivuje ochranáře či jim pomůže sehnat více prostředků na záchranu nosorožce Cottonova – je třeba detailně prozkoumat jižní Súdán, národní park Garambu v Demokratické republice Kongo, v případě úspěšného vypátrání posledních divokých nosorožců se snažit je zkombinovat s královédvorskými jedinci v Keni a případně zkusit i klonování. Pokud jsou miliony dolarů vkládány do klonování mamuta, proč by se nemohly využít rozumněji u nosorožce Cottonova. Přežití tohoto druhu vyžaduje několik zázraků a šťastných konstelací. Doufejme v tyto šťastné konstelace – pro nosorožce Cottonova, pro ostatní nosorožce a pro všechna ohrožená zvířata.

Když 22. června 1941 Němci zaútočili na SSSR, tvořily základ výzbroje frontového bombardovacího letectva takzvané „rychlé bombardéry“ řady Tupolev SB. Využívalo je plných 71 z 82 bombardovacích pluků. U pěti západních pohraničních vojenských okruhů se nacházelo 1 428 strojů, (1 262 bojeschopných).

Šlo o letouny všech verzí, počínaje nejstarším provedením SB 2-M100 a SB 2M-100A známým z bojů ve Španělsku, přes zlepšené SB 2-M103 se zvětšenou zásobou pohonných hmot a pumovým nákladem a konče verzí Archangelskij Ar-2 (určenou pro střemhlavé bombardování). Letouny byly okamžitě vrženy do bojů a během denních akcí utrpěly katastrofální ztráty.

Tupolev SB 2M-100A

• Rozpětí: 20,33 m
• Délka: 12,27 m
• Vzletová hmotnost: 5 732 kg
• Max. rychlost: 423 km/h
• Dostup: 9 560 m
• Dolet: 2 187 km
• Pohonná jednotka: 2× řadový M-100A o 633 kW
• Výzbroj: 4× 7,62mm kulomet, 500 kg pum
• Osádka: 3 muži
• Uživatelé: Bulharsko, Československo, Čína, Finsko, Německo, SSSR, Španělsko

Vývoj zahájila skupina vedená A. A. Archangelským, jež patřila do Tupolevovy konstrukční kanceláře CAGI. Prototyp poprvé vzlétl 7. října 1934. Výroba se rozběhla v roce 1935 a první sériové stroje byly letectvu předány na začátku následujícího roku. Zprvu byl typ považován za střední bombardér (srednij bombardirovščik), od roku 1935 za rychlý bombardér (skorostnoj bombardirovščik), přičemž zkratka obou kategorií je v ruštině SB.

V druhé polovině 30. let však jeho celková koncepce odpovídala spíše zařazení do třídy lehkých bombardérů. Ačkoliv během dlouhé produkce typ průběžně modifikovali (nové pohonné jednotky, zvětšení množství paliva a pumového nákladu, zdokonalení střelecké výzbroje), v červnu 1941 SB představoval naprosto zastaralý typ. Do začátku roku 1941 bylo vyrobeno na 6 656 strojů, včetně cvičných i nákladních verzí.

Začátkem devadesátých let minulého století se lidé po necelých dvaceti letech od ukončení programu Luna začali opět zajímat o průzkum Měsíce. Sonda Clementine vyslaná v roce 1993 například objevila v měsíční půdě vodu.

Řízené dopady

Další americká sonda už byla plně určena k průzkumu Měsíce. Lunar Prospector se stal třetí schválenou výpravou v rámci programu Discovery, jenž měl naplnit vizi „rychleji, lépe, levněji“ („faster, better, cheaper“). Po startu v lednu 1998 na nosiči Athena 2 byla 300kg sonda s pěticí přístrojů na palubě navedena na oběžnou dráhu kolem Měsíce, načež přítomnost vody na jeho povrchu definitivně potvrdila.

S blížícím se koncem aktivní životnosti Lunar Prospectoru se NASA rozhodla vyslat sondu rychlostí 1,69 km/s proti lunárnímu povrchu. Při dopadu mělo dojít k vytvoření kráteru a uvolnění několika tun hornin: potenciálně přítomná voda se měla odpařit, přičemž by vzniklý oblak pozorovaly i pozemní přístroje. K žádnému průkaznému sledování však bohužel nedošlo – zřejmě se nacházelo za hranicemi našich možností.

Stejně skončil i řízený pád evropské sondy SMART-1 (Small Missions for Advanced Research in Technology) provedený v září 2006. Zařízení bylo vypuštěno v září 2003 jako sekundární náklad rakety Ariane 5. Nešlo přitom o čistě vědeckou misi, nýbrž opět o technologický experiment, neboť cílem letu bylo prověřit nové materiály, technologie, techniky řízení či navádění apod.

Testování podmínek

V lednu 2004 vyhlásil americký prezident George W. Bush novou Vizi kosmonautiky, jejíž velmi podstatnou součástí se stal i návrat lidí na Měsíc. Nejprve však mělo přijít na řadu detailní zmapování tamních podmínek flotilou bezpilotních sond. V první řadě se jednalo o zařízení LRO (Lunar Reconnaissance Orbiter), které se do vesmíru dostalo v červnu 2009, překročilo plánovanou jednoletou životnost a pracuje dodnes. Jeho hlavním úkolem je zmapovat celý měsíční povrch s rozlišením 100 m, přičemž ve vybraných oblastech dokáže najít až půlmetrové detaily. Podařilo se například vyfotografovat lokality přistání pilotovaných výprav Apollo: na snímcích jsou vidět opuštěné přistávací stupně lunárních modulů, lunární vozítka, vybavení astronautů, ale třeba i jejich stopy.

NASA následně připravila misi GRAIL (2011), v jejímž rámci vytvářela dvojice sond model gravitačního pole Měsíce a mapovala jeho vnitřní geologickou strukturu. Využívalo se při tom extrémně přesné měření vzájemné polohy sond a jejích změn, stejně jako sledování obou zařízení přímo ze Země. Princip měření je jednoduchý: Každá gravitační odchylka „od normálu“ totiž jednu či druhou sondu zbrzdí či naopak urychlí. Superpřesné měření zmíněných odchylek pak umožní sestavit model vnitřní struktury Měsíce i mapu jeho historické teplotní evoluce. V konečném důsledku nám to může pomoct při objasňování vzniku a vývoje našeho souputníka – a mnohé též napovědět o vzniku a vývoji Země. Data pak budou použitelná i pro plánování budoucích lunárních misí, jelikož budeme snáze předvídat, s čím se mohou astronauti setkat.

Zatím posledním americkým příspěvkem k průzkumu Měsíce se stala mise LADEE realizovaná na přelomu roku 2013 a 2014, která zkoumala lunární exosféru: její hustotu, složení a časovou proměnlivost. Podle učebnic je sice Měsíc tělesem bez atmosféry, ve skutečnosti ji však má – byť nesmírně řídkou. Pozorování dokonce ukazují, že náš soused za sebou táhne několik set tisíc kilometrů dlouhý chvost, podobně jako komety. LADEE zanikla řízeným nárazem do lunárního povrchu letos v dubnu.

Pod asijským Měsícem

Je zajímavé, že prapor průzkumu Měsíce pozvedly v minulých letech asijské země. Ze čtyř misí uskutečněných v letech 2007 a 2008 vzešly tři z Japonska (SELENE/Kaguya), Číny (Čchang-e) a Indie (Chandrayaan). Některé z nich nesly menší doprovodné sondy o hmotnosti desítek kilogramů, které pomohly lépe zkoumat konkrétní fenomény.

A zatímco se Japonsko po úspěšné misi stáhlo do ústraní a plány na další výpravy včetně přistávací mise odložilo prozatím k ledu, Indie se na lunární povrch stále chystá. Sonda Chandrayaan 2 nicméně prošla už několika totálními revizemi, neboť se počítalo s různými stupni zapojení Ruska do její výroby. Nyní se však zdá, že celá mise – orbitální sonda, výsadkový modul i mobilní robot – proběhne čistě v indické režii, a to někdy v roce 2018.

Největší tah na Měsíc má ovšem v poslední době Čína. Po dvojici orbitálních sond Čchang-e 1 a Čchang-e 2 vyslala v prosinci 2013 do vesmíru třetí automat, který od roku 1976 poprvé úspěšně přistál na povrchu našeho souputníka! Nejatraktivnější součást mise představovalo šestikolové vozítko Jutu (Nefritový králík). Výprava sice začala velmi nadějně, ale obě zmíněná zařízení se postupně potýkala s vážnými technickými problémy: důvodem se staly drsné místní podmínky, neboť lunární noc trvá čtrnáct dní, přičemž je nutné chránit elektronické či mechanické části systému před mrazem až −140 °C. Čína dokonce oznámila, že Jutu pozbyl jakoukoliv schopnost pohybu (jde třeba i o natáčení antén nebo přiklápění panelů slunečních baterií v rámci tepelné regulace). Přesto ještě půl roku po startu robot stále pracoval, i když jeho tvůrci doufali pouze v tříměsíční životnost.

Další velmi ambiciózní misí se stala sonda Čchang-e 5-T1. Koncem roku 2014 družice obletěla Měsíc a její návratový modul Siao-fej přistál v pořádku na Zemi. Kromě toho na oběžnou dráhu Měsíce v lednu 2015 vstoupil měsíční modul, který byl během návratu sondy Čchang-e 5 T1 zaparkován v bodu L2 soustavy Země-Měsíc, odkud se následně vydal na oběžnou dráhu Měsíce.

Modul zaparkoval na excentrické oběžné dráze s dobou oběhu 127 minut, přičemž k povrchu se přiblížila na minimální vzdálenost 200 kilometrů. Primárním účelem mise bylo mapování povrchu a výběr možného místa přistání pro plánovaný výsadek čínského roveru Čchang-e 5 v roce 2017.  

Nástupem Vladislava Jagellonského na český a uherský trůn se ve střední Evropě utvořila politicky sjednocená enkláva rozpínající se od Baltu k Černému moři a Jadranu. Jagellonská velmoc se stala největším aktérem střední Evropy a udávala zde tón až do první čtvrtiny 16. století.

Pole je život, les nebezpečí

Společnost závěru 15. století byla i nadále převážně zemědělská, i když města lákala stále více obyvatel. Přes jejich zřejmý rozkvět většina lidí stále žila na venkově a živila se obděláváním půdy. Charakter společnosti se tedy od vrcholného středověku příliš nelišil, a ani každodennost v této oblasti nedoznala, vyjma nových technických pokroků v zemědělství, výraznější proměny.   

Topografii české země zachytila Klaudyánova mapa, vydaná roku 1518 mladoboleslavským lékařem. Díky ní si můžeme udělat jasnější, leč zřejmě nikoliv stoprocentní představu o vzhledu tehdejší krajiny. Těžce vyklučená zemědělská půda již v této době pokrývala významnou plochu země, stačilo však jen několik měsíců nečinnosti a pracně vydobyté polnosti opět pohltil les. Jeho plochy, dosud v podobě velkých ostrůvků převážně listnatých porostů, oddělovaly lidská sídliště a i na prahu raného novověku zůstávaly zdrojem obav a pověr. Na jedné straně skýtaly dřevo, lesní plody, med a bukvice pro krmení hospodářského dobytka, ale nezřídka se také stávaly posledním útočištěm vyvrhelů společnosti a v obyvatelích blízkých vesnic vzbuzovaly bázeň.

Lidé každodenně se zabývající prací na poli byli těsně spjati s přírodou a jejími nástrahami. Jejich porozumění rytmu jednotlivých ročních období daleko přesahovalo hranice chápání dnešního vymoženostmi zhýčkaného člověka. Rolník, svázaný se svým polem, byl vystaven rozmarům počasí, na němž leckdy spočívalo přežití celé jeho rodiny. Příodní pohromy neznamenaly jen neúrodu v příštím období, ale promítly se hned do několika následujících let. Strádající sklizeň se totiž výrazně dotkla i hospodářských zvířat, jimž kvůli neúrodě hrozil nedostatek krmné píce. A odtud zbýval jen krůček k masovému úhynu dobytka. 

Víno versus pivo

S každodenním životem na prahu 16. století souvisela rovněž změna klimatu, která ovlivnila skladbu pěstovaných plodin. Doba vlády jagellonské dynastie tak díky výraznému oteplení konečně dopřála vinohradnictví a topografická mapa Čech i Moravy se potáhla pavučinou nově zakládaných vinic. Vedle nich se stejné přízni těšilo i pivovarnictví a výroba tohoto tradičního nápoje byla bez přestání posilována zakládáním dalších, zejména královských pivovarů.

Jagellonská éra byla teprve předzvěstí blížícího se „boomu“ v oblasti rybníkářství, přesto se již tehdy začaly uplatňovat nové podnikatelské principy. Značné ústupky šlechtě z posledních let 15. století, včetně zřeknutí se odúmrtě, zaručovaly pánům vznik rozsáhlých panství. Právě na nich byly pod dohledem odborného dozoru zakládány rybníky, které se v následujícím století měly stát podnikatelskou doménou české a moravské šlechty. 

Češtinu přijímáme od mala, a tak si často ani neuvědomujeme, jak složitá a svým způsobem poťouchlá je to řeč, a jaké „vylomeniny“ s ní jdou provádět. Vydejme se na malou exkurzi do tajů naší mateřštiny.

Souhlásky a samohlásky

Jen ze souhlásek se dají skládat celá slova („scvrnkls“) a dokonce i věty („Smrž pln skvrn zvlhl z mlh.“), i když jejich význam je poněkud pochybný. Naopak všechny samohlásky jsou pěkně poskládané, dokonce i v učebnicovém pořadí, ve slovech „mateřídoušky“ nebo „dvacetikoruny“. Určit přesně, které slovo je v češtině nejdelší, asi nelze, nicméně k favoritům určitě bude patřit i „nejneobhospodařovávatelnějšími“.

I opakování stejných slabik nemusí znamenat, že dotyčný koktá, třeba si zrovna jen hraje s češtinou: „Ulili-li liliputáni oheň včas, zabránili požáru.“ Dokonce za sebe můžeme poskládat i osm stejných slabik: „Nebudou se štítiti títi Ti ti tiší špehové do vazu?“ Naši rodnou řeč také zdobí největší počet háčků, existují slova, ve kterých se jich objeví i pět: „nejztřeštěnější“, „přesvědčivější“ apod.

Zvláště v dnešní uspěchané době SMS zpráv a Twitteru se hodí těsnopis, ovšem v moderní formě. Třeba číslicový – „Pe3kovi bra3 spa3li, jak 8ahlí lo3, 3mající pos3břené pi100le, o5 a o5, s3leli,“ nebo třeba tzv. Q-systém: „Qapem přiqačil qartál a qelikému přeqapení qalita qasinek qůli qantu dodáveqázne. Qasinky neqasí.“

Zepředu i odzadu

Víte, co je palindrom? Třeba „kobyla má malý bok“ – tedy věty, které lze číst z obou stran. Těch má čeština také celou řadu, například: „Fešná paní volá: Má málo vína pan šéf?“ „Do chladu si masa mísu dal Chod.“ „Sabina hrává na varhany bas.“

A co takhle jazykolamy? Křepelky létající přes střechy jsou poněkud ohrané, ale zkuste si hezky nahlas a rychle přečíst následující:

• V hlavní roli lorda Rolfa hrál Vladimír Leraus a na klavír hrála Klára Králová.
• Rozprostovlasatila-li se dcera krále Nabuchodonozora, či nerozprostovlasatila-li se dcera krále Nabuchodonozora?
• Kolouch, kohout s mouchou mnohou s hloupou chloubou houpou nohou, plavou dlouhou strouhou ouzkou, chroupou oukrop s pouhou houskou

Vysílání dronů z pozemních stanic a jejich let k zákazníkovi a zpět vyžaduje značné množství energie. V Amazonu se to rozhodli řešit pomocí létajících základen. 

Připravují velké vzducholodě, které budou obsluhovat drony, doplňovat jim zásilky a vysílat je k zákazníkům. Těmto vzducholodím, které by mohly operovat ve výškách kolem 14 kilometrů, by zase doplňovaly zásoby a drony flotily menších vzducholodí. 22. prosince si společnost Amazon podala na takovou technologii patent.

Rostliny z čeledi podpětovitých (Gesneriaceae) se vyskytují na nejrůznějších typech stanovišť. Převažují však nížinné i horské deštné lesy, kde rostou terestricky (s kořeny v zemi) ve stinném podrostu, petrofyticky (na skalách) – ve škvírách nebo v mechu a opadu, který skálu pokrývá či epifyticky (na stromech). K dalším oblíbeným stanovištím patří stržené svahy a břehy cest, lesní světliny, horské louky a porosty nad hranicí lesa, břehy prudších toků i kolmé stěny vodopádů. Mezi nejextrémnější stanoviště v rostlinné říši však patří jen spoře osvětlené stěny vchodů vápencových jeskyní.

Rostliny z jeskyně

Rod Monophyllaea patří mezi nejstínomilnější rostliny světa, které v temných koutech nestrádají. K životu totiž potřebují i velmi vysokou vzdušnou vlhkost a stabilní teploty. Vyhovuje jim tedy prostředí, kde nefouká, nesvítí slunce a celoroční teploty se pohybují pouze v rozmezí 22–27 °C. Často rostou v úzkých skalnatých údolích s vodními toky, v podrostu lesního dna, kde obsazují kameny a paty obřích kmenů, nebo na stěnách vstupních portálů jeskyní.

Některé druhy jsou poměrně drobné, ale ty největší mohou mít list o délce několik desítek centimetrů. Asi třicet druhů rodu obývá Borneo (vývojovým centrem je Sarawak) a okolí – areál sahá od Sumatry přes Jávu na Novou Guineu a od jihu Thajska po Filipíny.

Stojí a padá s jedním listem

Jméno Monophyllaea pochází z řečtiny a popisuje vzhled rostliny. Monos znamená jeden, phyllon list, jedná se tedy o rostlinu, která za život vytváří jen jediný list. Až na tři druhy, které vytváří více listů, jsou skutečně všichni zástupci rodu jednolistí. Pokud se tento jediný list odlomí nebo příliš poškodí, rostlina si nedokáže vytvořit jiný a uhyne. Tato kuriózní vlastnost není specialita jen u Monophyllaea, jednolisté jsou i některé druhy afrického rodu Streptocarpus.

TIP: Bramboříky – krásné i nebezpečně jedovaté svinské ořechy

Typový druh Monophyllaea horsfieldii je zároveň i druhem nejznámějším, setkat se s ním lze sem tam i v evropských botanických zahradách, protože je samosprašný a snadno se množí semeny. Květy má droboučké, bílé a celkem nenápadné.

Květy stromů i země

Zvlášť bizarně tvarované květy má jihoamerický rod Nematanthus. Některé připomínají zlatou rybku, jiné našpulenou tlamičku nějakého zvířete, další trubku, kterou právě prolézá něco obzvlášť velkého a vytváří na květu bouli. Rovných 30 druhů roste v Brazílii, jediný z nich (N. savannarum) obývá širší areál, sahající od Venezuely až po Peru.

Nematanty jsou epifytní rostliny, které rostou na větvích a kmenech stromů převisle nebo popínavě, jsou však schopné i „pozemského“ způsobu života s kořeny v zemi. Pocházejí ze sezonně poloopadavých a opadavých lesů, takže jsou z přírody zvyklé na dostatek světla a na zimní sušší období.

Pestrá škála opylovačů

Nejrůznější tvary a barvy květů podpětovitých mají pádný důvod – různé opylovače. Druhy, které mají květy zcela nenápadné, bývají obvykle samosprašné a poradí si samy, proto se s lákadly pro opylovače nemusí namáhat. Druhy, jež mají výrazné trubkovité červené nebo oranžově žluté květy, opylují kolibříci, kteří se dlouhým zahnutým zobáčkem k nektaru snadno dostanou. Jsou to především epifytně rostoucí rody amerických tropů, například Sinningia, Columnea nebo Nematanthus.

Dalšími opylovači mnoha podpětovitých je hmyz – různé mouchy, včely, motýli a další. Hmyz preferuje jiné barevné spektrum než ptáci a vyhledává druhy s květy žlutými, bílými, modrými a zelenými (Saintpaulia, Episcia, Paradrymonia, Chirita, Petrocosmea a jiné). Nejpodivnějším opylovačem jsou drobní tropičtí netopýři, kteří přilétají na světlé květy rodů Paliavana, Drymonia, Kohleria, Gesneria, Rhytidophyllum a některé druhy Sinningia s bílými zvoncovitými květy. Druhy opylované netopýry také často zajímavě voní, což je u čeledi podpětovitých spíše výjimkou.

Pojistka podzemních hlíz

Ani ne tak vlastnostmi, ale tvarem květů uchvátí ekvádorský druh Pearcea hypocyrtiflora. Podobají se totiž oranžovo červeným bublinám, vznášejícím se na tenkých stoncích nad temně zbarveným koberečkem listů a v úzkých otvorech nabízejí nektar svým podobně pestrým opylovačům – kolibříkům. Celkem 17 druhů tohoto rodu (do něhož spadá i celý dřívější rod Parakohleria) obývá západ Jižní Ameriky mezi Kolumbií a Bolivií. Většina z nich roste v tropických nížinných deštných a podhorských mlžných lesích, ve stinném podrostu, na mechem porostlých skalách nebo padlých kmenech. Zkrátka v místech trvale dobře zásobených vodou.

Pearcea hypocyrtiflora je z nich asi nejkrásnější a také nejznámější, občas se objevuje i ve sklenících. Pěstování není těžké, podobně jako u velmi blízce příbuzného rodu Kohleria. Rostliny se totiž nespoléhají jen na rozmnožování semeny, ale vytvářejí si podzemní zásobní hlízky. Takzvané rhizomy jsou podobné světlým tlustým housenkám, které po odlomení vyraší v novou rostlinku. Je to strategicky výhodnější, protože při poškození rostliny, která nestačí vykvést a vytvořit semena, není nic ztraceno a z polámaných hlízek se snadno rozmnoží vegetativně.

Záhady z ostrovů

Příkladem velmi málo známého, ale přitom velkého rodu je Agalmyla. Ačkoliv mají často nápadné a barevné květy, většinu z necelé stovky druhů znají jen ti, kdo je popsali, popřípadě několik dalších vyvolených. Jsou to byliny nebo liány z podhorských deštných lesů jihovýchodní Asie, od Malajského poloostrova přes Filipíny a Sundy až po Novou Guineu – tedy z oblastí, kde mají botanici ještě mnoho práce.

O ekologii a životních strategiích Agalmyl se neví téměř nic, v přírodě prozkoumané nejsou a v botanických zahradách se dosud objevilo jen několik druhů. Podobně je to s mnoha dalšími rody čeledi, jejichž jména zní spíše jako nějaká zaklínadla domorodých šamanů – Tengia, Bournea, Gyrogyne, Paraisometrum, Loxostigma a další a další. Dnešní děti, které se někdy stanou botaniky, se rozhodně nemusí bát, že by jim současná generace milovníků tropických rostlin všechno „vyfoukla“.

Dobře utajená čeleď

Čeleď podpětovitých (Gesneriaceae) dostala jméno na počest švýcarského humanisty a přírodovědce Conrada Gessnera, žijícího v 16. století. Nejčastěji jsou to jednoleté nebo víceleté byliny, existují však rody keřovité anebo dokonce menší stromky.

Rozsáhlá čeleď obsahuje zhruba 133 rodů a více než 3 000 druhů. Rostou téměř výhradně v tropech a subtropech Afriky, Jižní a Střední Ameriky, jižní a východní Asie, východní Austrálie a na ostrovech Oceánie. Chladnějšímu klimatu jižní Evropy se přizpůsobily jen tři rody (Ramonda, Haberlea a Jancaea z jižní Evropy), stejný počet obývá studený jih Chile (Mitraria, Asteranthera, Sarmienta).

Mnoho tropických druhů jsou pohledné barevné a snadno pěstovatelné rostliny, které se staly oblíbenými okrasnými obyvateli interiérů. Větší část rodů je však známá pouze specialistům – často však nad jejimi tvary a životními strategiemi zůstává rozum stát.