Do konce roku 1942 vzniklo celkem 2 486 kusů BA-64. Již na jaře 1942 došlo ve Vykše ke zformování školního 460. pluku obrněných automobilů, vedeného kapitánem Sdabovem.

Předchozí část: Obrněný automobil BA-64 (1): Průzkumník jménem Bobik

Obrněné automobily dostaly od vojáků slangové jméno Bobik a zúčastnily se bojů v oblasti Brjanska, Voroněže a Stalingradu. Bobiky byly rovněž zařazovány k jezdeckým útvarům jako mobilní palebná stanoviště. Podle některých zdrojů sloužily BA-64 rovněž jako tahače protitankových kanónů ráže 37 a 45 mm.

Bojové nasazení  a modernizace

Bojová praxe však odhalila řadu nedostatků. Malý rozchod kol a vysoko posazené těžiště vedly k příčné nestabilitě a převracení vozidla na bok. Údajně k tomu docházelo i na přímé, ale hrbolaté silnici při rychlosti vyšší než 30 km/h. Jako slabá se ukázala zadní náprava a její olejové tlumiče. Prototypy úspěšně absolvovaly jízdní testy v délce téměř 15 000 km, ale sériové BA-64 zůstávaly mnohdy nepojízdné z důvodu nefunkčnosti některých konstrukčních skupin již po ujetí desetinových vzdáleností.

Musely tak být urychleně zesilovány nápravy a převodovky. Na podzim roku 1942 velení rozhodlo o potřebě rozsáhlé modernizace. Její realizace byla svěřena technickému specialistovi podplukovníku V. P. Okuněvovi, výsledkem jehož práce se stal prototyp BA-64-125B se zvětšeným rozchodem kol a některými dalšími úpravami včetně zesílení části pancéřových plechů.

Rozměry pancéřové karoserie se však nezměnily. Sériová výroba verze BA-64B odstartovala v květnu 1943. V té době ale závod GAZ bombardovalo německé letectvo, přičemž vznikly velké škody na výrobních linkách a produkce BA-64, případně BA-64B se na několik měsíců prakticky zastavila. K další modernizaci došlo na podzim roku 1944 využitím nového šasi, převzatého z automobilu GAZ-67. 

Podle ruských informací vzniklo v období 1942 až 1946 celkem 3 901 BA-64 a 5 209 BA-64B. Brzy po ukončení války byly přesunuty k výcvikovým útvarům, kde sloužily do roku 1956. Kromě Rudé armády používal BA-64B polský armádní sbor v SSSR, který jich dostal 80. Nelze vyloučit, že některé z nich se podílely i na osvobozování severozápadních oblastí naší republiky.

Větší množství BA-64B se dostalo také do Číny, Severní Koreje, Jugoslávie, Mongolska, Rumunska a Německé demokratické republiky. Kromě armád je používaly i policejní formace. Na úrovni funkčních vzorů se testovalo ještě několik modifikací BA-64B.  Jednalo se především o úpravy s označením BA-64V a BA-64G s koly umožňujícími jízdu po kolejích.

Dále se zkoušelo přezbrojení kulometem SG-43 ráže 7,62 mm a rovněž varianta BA-64D s velkorážným kulometem DŠK lafetovaným ve větší věžičce. Opravdovou raritou bylo polopásové provedení BA-64-3 s pásovým podvozkem na zadní nápravě a lyžemi na přední. Do dnešních dnů se originálních bobiků kupodivu zachovalo pouze několik, takže je můžeme mimo Moskvu vidět v německých Drážďanech a americkém Aberdeenu. Ve všech případech se jedná o BA-64E.

Technický popis

Základním konstrukčním prvkem bobiků je šasi terénního automobilu GAZ-64 (BA-64), později GAZ-67 (BA-64B). Tato vozidla se vzhledově téměř neliší s výjimkou rozdílného rozchodu kol. K rámu šasi je upevněna pancéřová karoserie, která se dělí na motorový a bojový prostor oddělené pancéřovou přepážkou. V průběhu výroby se měnila tloušťka pancéřových plechů. V čele věžičky z 9 na 10 mm, bok věžičky z 6 na 7 mm, čelní pancíř motorového prostoru z 9 na 11 mm, žaluzie z 6 na 7 mm, vrchní část pancíře bojového prostoru z 9 na 11 mm a spodní část z 6 na 7 mm.

Karoserie nemá v motorovém ani bojovém prostoru pancéřovou podlahu, což vedlo k fatálním následkům při najetí na protitankovou minu. Kola jsou sice umístěna vně bočního pancíře, ale část tlakové a tepelné vlny pronikla především do motorového prostoru, většinou s následkem požáru. Vozidlo se zároveň převrátilo na bok. Podle pamětníků se v takovém případě často zablokovaly dveře po stranách místa řidiče.

V takovém případě osádka musela uprchnout dříve, než došlo k explozi palivové nádrže, jež byla upevněna popruhy zevnitř k zadnímu pancíři karoserie. Čtyřválcový zážehový motor GAZ MM o výkonu 37 kW s kapalinovým chladičem se nalézal v přední části rámu šasi. Vstup vzduchu k chladiči tvořil otvor ve spodní části čelního pancíře se čtyřmi pevnými žaluziemi a otvorem pro startovací kliku.

U verze BA-64B byl doplněn lapačem vzduchu na horním pancíři motorového prostoru. Třístupňová mechanická převodovka s jedním reverzním stupněm připojená v prostoru spojky k motoru pokračovala vzad pod pracovištěm řidiče. Vzhledem k minimálnímu prostoru seděl řidič v ose vozidla, páku řazení a ruční brzdy měl mezi nohama.

Prostor před vozidlem sledoval obdélníkovým okénkem v předním pancíři opatřeným sklopnou pancéřovou krytkou s průzorem z neprůstřelného skla. U verze BA-64B mohl použít k pozorování i boční střílny. Nedostatečná ventilace pracoviště řidiče byla již v rámci první modernizace BA-64 roce 1942 doplněna lapačem vzduchu upevněným nad přední hranou stropu pracoviště řidiče.

Ten se dále používal na všech BA-64B. V prostoru velitele-střelce byla uprostřed na podlaze upevněna kónická základna lafety kulometu se svislou osou. V horní části ji pak tři trubky spojovaly se spodkem věžičky, která se na ní otáčela. Z důvodu nedostatku místa byl kulomet lafetován excentricky vpravo od osy vozidla.

Na bocích věžičky se nalézaly štěrbinové průzory a spodek jejího obvodu chránila před střelami lomená pancéřová lišta uchycená na stropě prostoru řidiče. Zadní část horního obvodu věžičky byla zvnitřku opatřena několika plachtovinovými polštářky z důvodu ochrany hlavy velitele. S horním pancířem bojového prostoru věž spojovala pouze jednoduchá kruhová vodicí třecí dráha.

V prostoru velitele se po stranách nalézaly držáky pro zásobníky kulometu DT (12 vpravo a 7 vlevo), schránka na 5 až 8 obranných ručních granátů F-1, lékárnička, akumulátor, hasicí přístroj, hustilka a v některých případech (41,5 % z celkového počtu vozidel) i radiostanice 12 RP, od roku 1944 12RPB s dosahem 8–15 km. V pravé přední části věžičky byl navařen úchyt pro různé druhy antén, které mohly v ideálních podmínkách zvýšit dosah až na 30 km.

Vozidlo disponovalo také reflektorem a klaksonem na levém předním blatníku, rezervním kolem uchyceným na zadním pancíři, dále mechanickým zdvihákem a ženijním nářadím (sekera, pila, rýč/lopata a sochor) v držácích po obvodu pancéřové karoserie. Obrněný automobil BA-64 patřil k nejrozšířenějším vozidlům ve své kategorii. Přestože nevynikal nadstandardním technologickým provedením, ukázal se při správném použití jako platný a spolehlivý bojový prostředek na bojištích druhé světové války.

Image

Čtěte také

Průzkumná kavalérie: Německý obrněnec SdKfz 234/2 Puma

ESO podepsala dohodu se zástupci společnosti Breakthrough Initiatives týkající se úprav přístrojového vybavení dalekohledu ESO/VLT pro pátrání po planetách v blízkém hvězdném systému Alfa Centauri. Tyto planety by se v budoucnu mohly eventuálně stát cílem výzkumu prostřednictvím miniaturních kosmických sond navržených v rámci projektu Starshot.

Poznání nejbližších extrasolárních planet je prvořadým zájmem výzkumného a technologického programu Breakthrough Starshot spuštěného v dubnu 2016. Cílem je demonstrovat proveditelnost konceptu ultrarychlých světlem poháněných kosmických „nanosond“ a připravit cestu pro první start k Alfa Centauri již během příštích dvou desetiletí.

Navržené modifikace by měly výrazně vylepšit výkon celého zařízení a umožnit efektivní pátrání po potenciálně obyvatelných planetách v systému Alfa Centauri.

Pátrání po extrasolárních světech

Detekce obyvatelných extrasolárních planet ve viditelném světle je mimořádně obtížný úkol především kvůli nesrovnatelně vyšší jasnosti mateřské hvězdy, která slabou, blízkou planetu spolehlivě přezáří. Jednou možností, jak se tomuto problému vyhnout, jsou pozorování ve středním infračerveném pásmu elektromagnetického záření. Na těchto vlnových délkách není rozdíl jasností objektů až tak propastný. I tak je však hvězda stále milionkrát jasnější než planeta a je potřeba využít speciálních pozorovacích technik, které umožní oslepující světlo hvězdy dále zeslabit.

Současný přístroj VISIR pracující ve spojení s dalekohledem VLT nabídne potřebný výkon, pokud bude vylepšen pro použití se systémem adaptivní optiky, která výrazně vylepší kvalitu získaného obrazu, a navíc bude osazen koronografem, který centrální hvězdu zastíní a umožní tak pozorovat malou, blízkou a slabou exoplanetu. Program Breakthrough Initiatives ponese většinu nákladů na technologie a vývoj takto upraveného přístroje. ESO pak poskytne další potřebnou infrastrukturu a pozorovací čas.

V polovině 90. let minulého století otřásly Evropou případy skupinových sebevražd stoupenců sekty Řád chrámu slunce. V jejím čele stál Joseph Di Mambro, francouzský klenotník a později charismatický terapeut, který věřil, že je reinkarnací Osirise, Mojžíše nebo Cagliostra. Dalším vůdcem sekty byl Luc Jouret, extrémní levičák s lékařským diplomem, který se zajímal o homeopatii, jógu a makrobiotiku. V letech 1980 až 1986 měl v městečku Annemasse dobře prosperující ordinaci. Kombinoval homeopatii s mystickými či esoterickými metodami a hypnózou.

Jouret a Di Mambro se setkali už v polovině 70. let, ale jejich spolupráce ve vedení Řádu chrámu slunce se datuje od roku 1993. Získávali stále více příznivců a bohatli. Di Mambro byl duší „projektu“, manažerem a skvělým obchodníkem – především s iluzemi a bombastickými rituálními představeními, která ohromovala i bohaté a vzdělané lidi. Jouret byl frontman, mluvčí, působivý rétor, který lákal další a další ovečky. Ve společenství pak ovládali všechno, a určovali dokonce i to, kdo s kým bude mít sexuální styk. A pak se roztočil smrtící kolotoč. 

Tranzit na Sirius

Dne 4. října 1994 došlo k požáru v komplexu Morin Heights v Québecu nedaleko Montréalu. Dva členové řádu při požáru zemřeli, další tři těla, probodaná noži, byla nalezena ve skladu.

O den později shořela farma ve vesnici Cheiry ve Švýcarsku. Při prohledávání spáleniště policie objevila svatyni s kruhovým půdorysem. Uprostřed na rudém koberci se zlatou hvězdou ležela mrtvá těla devatenácti členů sekty. Další tři zemřeli ve vedlejší místnosti. Celkem šlo o dvaadvacet dospělých, z toho deset mužů a dvanáct žen a asi desetileté dítě. Dvacet z nich bylo prostříleno více než stovkou střel, tři zemřeli na otravu jedem. 

Téhož dne vyjeli hasiči k požáru tří horských chat, které patřily řádu ve švýcarském Granges-sur-Salvan. Okolo chat leželo pětadvacet těl. Mezi mrtvými byly čtyři děti. 

V prosinci 1995 zmizela v oblasti nedaleko francouzského města Grenoblu skupina šestnácti lidí. Jejich mrtvá těla byla objevena po rozsáhlém pátrání na náhorní plošině pohoří Vercros ve výšce tisíc metrů, asi třicet kilometrů od Grenoblu. Těla ležela na mýtině srovnaná jako podle hodinových ručiček, hlavami do středu kruhu. Všichni zemřelí byli členy francouzské odnože Řádu chrámu slunce. Někteří spáchali kolektivní sebevraždu, ale jiní, jako v předešlých případech, byli zavražděni výstřely z revolverů. Mrtvoly byly ohořelé, vrazi je polili nejspíš benzínem nebo jinou hořlavinou.

Poslední případ se objevil v březnu roku 1997. V kanadském městečku St. Casimir byla v domě, patřícím členu řádu, objevena těla tří Francouzek a dvou Švýcarů, kteří spáchali rituální sebevraždu. 

Později se objevily dopisy, které vysvětlily tuto smrtící sérii jako tranzit do vyššího světa, vyšší sféry existence a vědomí. Věřící měli přijmout zářná sluneční těla na hvězdě Sirius, a kdo se k tomu nemohl rozhodnout, tomu byla nabídnuta „pomoc“ ve formě zabití. Některá úmrtí pak měla být popravou zrádců. Jouret i Di Mambro zemřeli při „tranzitu“ v roce 1994.

Pro slovenského architekta Dušana Jurkoviče jsou typické pohádkové dřevěné stavby, které se až zázračně pojí s modernismem své doby. Jurkovič je někdy označován jako „básník dřeva“, což dokázal nejen na beskydských Pustevnách, ale i při stavbě své vily v Brně Žabovřeskách.

Ze Slovenska na Moravu

Dušan Samo Jurkovič se narodil 23. srpna 1868 v Turej Lúke u Myjavy, jako páté ze šesti dětí tamního notáře. Navštěvoval evangelickou církevní školu v Brezové, maďarskou měšťanku a poté nižší gymnázium v Šoproni. Od roku 1884 studoval ve Vídni na Státní škole řemesel. Na jeho tvorbu měla vliv hlavně práce architekta Blažeje Bully, v jehož kanceláři krátce zpracoval. Roku 1889 nastoupil do projektové kanceláře architekta Michala Urbánka ve Vsetíně. Tam také začal podrobněji studovat lidové stavitelství Valašska a zaměřil se hlavně na práci se dřevem.

Při přípravě expozice na Národopisné výstavě československé v Praze se seznámil s výtvarníky Mikolášem Alšem, Jožou Úprkou a dalšími. Po realizaci turistických staveb na Pustevnách se roku 1899 usadil v Brně. Zpracovával návrhy například pro továrníka Bartelmuse, s jehož dcerou Boženou se roku 1903 oženil. V té době už měl rozpracované návrhy na lázeňské budovy v Luhačovicích. Roku 1906 navrhl a nechal postavit vlastní vilu v Brně Žabovřeskách a o dva roky později se začal věnovat rekonstrukcím historických objektů (zámek Nové Město nad Metují). Realizoval i návrhy hřbitovů a pomníků pro západní Halič a celý život navrhoval nábytek. Po vzniku Československa se roku 1919 vrátil na Slovensko. Zemřel 21. prosince 1947 ve svém domě v Bratislavě. 

Klasické alkohol testery jsou skvělé, ne vždy je ale jejich použití dostatečně komfortní a hlavně diskrétní. Foukat do přístroje u stolu s kamarády vám nejspíš vynese nejednu štiplavou poznámku. Řešení nabízí „fitness“ náramek Proof. Ten si, podobně jako běžné sporttestry, stačí nasadit na zápěstí a nechat jej pracovat.

TIP: Nad alkoholem v prášku se stahují mračna: New York zakázal jeho prodej

Náramek (podle vývojářů) dokáže sledovat molekuly alkoholu v kůži a naměřené hodnoty poté odeslat do aplikace v chytrém telefonu. Můžete si tak nejen zkontrolovat „jak na tom aktuálně jste“, můžete si i nastavit úroveň intoxikace, při které chcete být upozorněni. Na rozdíl od dechových alkohol testerů umí náramek Proof vyhodnocovat váš stav okamžitě a v reálném čase. Vývojáři slibují, že aplikace bude umět zpracovávat i statistiky a další údaje. Věřme, že mezi nimi nebude chybět ani možnost online sdílení míry opilosti na sociálních sítích. Zařízení se má dostat do prodeje (za zatím blíže neurčenou cenu) v průběhu letošního roku.

Doručení dopisů, peněžních psaní a balíků soukromým osobám zajišťoval poštovní doručovatel (listonoš).Každý měl vymezený svůj okrsek, který obcházel pěšky, do vzdálenějších částí zajížděli jízdní poslové s vozy nebo jen s lehkými dvoukolovými kočáry, kariolkami.

Parádiví listonoši

Při nástupu do funkce přísahal doručovatel úřadu, že bude vykonávat službu poctivě a věrně ku prospěchu Jeho Veličenstva, nikoho při ní nebude obtěžovat, svěřené dopisy sliboval vždy řádně předávat, účtovat předepsanou sazbu a peníze náležitě odvádět poštovní pokladně. Samozřejmě musel držet listovní tajemství.

Listonoši byli náramnými parádníky, k roku 1831 chodili v černém kabátci s černými výložkami a žlutými knoflíky s iniciálami Jeho Veličenstva a ve svrchním černošedém kabátu nebo plášti s černým límcem. Kalhoty měli z černošedého sukna, dále černý kulatý klobouk, nosili poštovní trubku a na prsou měli štítek s vyobrazením trubky a příslušného čísla okresu. Každoročně měli nárok na nový kabátec, pár nových kalhot a nový klobouk. Svrchní kabát či plášť dostávali jednou za dva roky. Ve službě na sebe nesměli jiný šat vzít, jinak jim hrozila pokuta 2 zlaté při prvním shledání, 4 zlaté při druhém, při třetím 6 a napříště měli být už vyhozeni ze služby.

Pracovní den pražského listonoše začal v 7 hodin ráno, kdy převzal na poštovním úřadě dopisy, srovnal je a vyšel na pochůzku. Musel je roznést do druhé hodiny odpolední, kdy se vracel na poštovní úřad pro nově došlé dopisy, aby je ještě téhož dne roznesl. Pokud to nestihl, nesměl si zásilky vzít domů, nýbrž je vracel každý večer v 8 hodin zpátky na poštu. V celé Praze souběžně pracovalo 10 listonošů. Ve službě se potýkali i s řadou překážek. Například pokud adresáta nezastihli doma, museli se k němu neustále vracet, dokud list nedoručili, nebo museli pátrat po osobách, které podle udané adresy nešlo identifikovat. 

Tak jako paleontologové občas vykopou „chybějící články“, tedy fosilie, které sdílejí vlastnosti dvou skupin druhů zároveň, tak se nyní astrofyzikům dost možná podařilo objevit chybějící článek mezi pulzary.

Jde o záhadný objekt označovaný PSR J1119-6127, který odborníky mate svým chováním. Někdy se chvá jako rádiový pulzar, jindy zase jako magnetar.

Jak rádiové pulzary, tak i magnetary jsou extrémně husté pozůstatky ohromujících explozí supernov. V řadě ohledů se ale liší. Rádiové pulzary vysílají rádiové záblesky přesně jako hodinky. Magnetary jsou ve srovnání s nimi jako divoši. Mají nejsilnější známá magnetická pole ve vesmíru a bouřlivě z nich tryská rentgenové a gama záření.

Rádiový pulzar nebo magnetar?

Podle astrofyzika Walida Majida z Laboratoře tryskového pohonu NASA v kalifornské Pasadeně objekt J1119 prostě jen převléká kabát. Někdy je rádiovým pulzarem, a někdy magnetarem. Odborníci jsou nadšeni. Takový objekt jim totiž může prozradit mnohé o tom, jak vlastně fungují pulzary i magnetary, a co mají společného.

Dlouho jsme se domnívali, že pulzary a magnetary jsou dvě různé skupiny extrémních objektů ve vesmíru. V posledním desetiletí se ale objevují důkazy, podle nichž by mohlo jít o různá vývojová stádia jediného typu objektů. Majid a jeho spolupracovníci tvrdí, že objekt J1119 právě pozorujeme v unikátní přechovové fázi, kdy se mění z pulzaru v magnetar.

Když chtějí odborníci zjistit, jak funguje nový lék, tak ho většinou vyzkoušejí na pokusných zvířatech nebo tkáňových kulturách. Takové testy mají ale svá omezení a nebývají úplně spolehlivé.

Vědci proto v poslední době z kmenových buněk vytvářejí malé verze orgánů, takzvané organoidy. Takové orgány sice rostou na Petriho misce, ale v řadě ohledů fungují jako skutečné lidské orgány.

Američtí odborníci teď zaznamenali významný úspěch, když se jim povedlo vypěstovat organoidy lidských žaludků, které jsou dokonce schopné produkovat kyselinu chlorovodíkovou a trávicí enzymy.

TIP: Miniledviny z lidských buněk poslouží jako simulátor onemocnění ledvin

S takto vypěstovanými minižaludky teď bude možné testovat nové léky a rovněž zkoumat, jako vlastně fungují živé žaludky.

Grafen, který tvoří atomy uhlíku uspořádané do jediné, prakticky dvourozměrné vrstvy, je asi nejpevnějším ze všech známých materiálů. Vědci se už dlouho snaží převést dvourozměrný grafen do podoby materiálu, který byl trojrozměrný a použitelný mnoha různými způsoby. Až doposud se jim to ale moc nedařilo.

Nanoinženýři Massachusettského technologického institutu (MIT) navrhli 3D grafen, který vznikne stlačením malých vloček grafenu za vysoké teploty a tlaku.

Jejich materiál má houbovitou porézní strukturu, je velmi lehký, a přesto je velice pevný a stabilní. Výpočty a experimenty ukazují, že 3D grafen z MIT má hustotu odpovídající asi 5 procentům běžné oceli, ale zároveň je 10krát pevnější než ocel.

TIP: Plátky grafenu na pilířích nanotrubiček: Uhlíkové nanomateriály ve 3D

Vlastnosti nového materiálu badatelé testovali zajímavým způsobem, na důmyslných modelech struktury, které vytvořili pomocí 3D tiskárny s vysokým rozlišením.