Když v Evropě vypukla druhá světová válka, disponovalo francouzské L'aéronautique navale specializovaným typem plovákového stíhacího letounu. Na katapultech bitevních křižníků Dunkerque a Strasbourg se v té době nacházelo po jedné plovákové stíhačce Nieuport 210. Koncept využít při obraně loďstva plovákové stíhačky, umístěné na katapultech bitevních lodí a křižníků, vznikl u francouzského námořnictva roku 1931.

Jedním z typů zkonstruovaných na základě specifikací z roku 1933, byl Loire 210. Vývojový tým využil konstrukční řešení trupu hornoplošné stíhačky Loire 46 a spojil jej s novým dolnoplošným křídlem. Kabina celokovového letounu zůstala odkrytá. Oproti rozšířenějšímu schématu dvou plováků měl letoun aerodynamicky výhodnější řešení v této podobě: jeden centrální plovák a dva menší vyvažovací pod křídlem (stejné uspořádání zvolili pro své vodní stíhačky později Japonci).

Prototyp absolvoval první vzlet 21. března 1935. Letové testy i zkoušky na katapultech proběhly úspěšně, ale kvůli tehdy typicky francouzské liknavosti se celý program neuvěřitelně protáhl. K oficiální objednávce 20 sériových letadel došlo až 12. května 1937. Sériová produkce běžela mezi 18. listopadem 1938 a 8. zářím 1939.

Starší zdroje Loire 210 přisuzovaly vysokou nehodovost, způsobenou příliš křehkým křídlem. Mělo dojít až k pěti nehodám, ale ve skutečnosti jsou doloženy pouze dvě havárie, a to ještě bez zranění pilotů. Nicméně technickými obtížemi trpící letouny mezitím výrazně zastaraly, velení francouzského námořnictva ztratilo o koncepci zájem, a tak byla jediná letka v listopadu 1939 rozpuštěna.

Připomínka věku bývá v případě žen považována za netaktní. My si tentokrát tento drobný prohřešek ale dovolíme. Americká astronautka Peggy Annette Whitsonová se totiž stala nejstarší ženou, která kdy vystoupila do otevřeného vesmírného prostoru. Stalo se tak ve středu 11. ledna během výměny lithium-iontová baterie sloužící k ukládání energie ze solárních panelů Mezinárodní vesmírné stanice.

TIP: Jaký kosmonaut a jaká kosmonautka strávili ve vesmíru nejvíce času?

Peggy Whitsonová pochází z Mount Ayr v Iowě, studovala biologii a chemii na Iowa Wesleyan College a biochemii na Rice University v Houstonu. Poté byla zaměstnancem Národní výzkumné rady přiděleným do Johnsonova vesmírného střediska. Od roku 1988 pracovala pro dodavatele NASA společnost KRUG International. Roku 1989 přešla do oddělení biochemických výzkumů Johnsonova vesmírného střediska a od roku 1993 do oddělení medicíny.

V červenci 1999 byla zařazena do záložní posádky Expedice 3. Do vesmíru se poprvé podívala na palubě raketoplánu Endeavour v rámci Expedice 5, která odstartovala 5. června 2002. Druhý pobyt na ISS absolvovala v na přelomu let 2007 a 2008 v rámci Expedice 16. Peggy Whitsonová je i držitelkou rekordu v celkové délce pobytu ve vesmíru. Její aktuální zápis činí 434 dnů.

„Létáme za každého počasí a z jakéhokoli letiště po celém světě“, říká o svém výcvikovém simulátoru Mark Lowen, která má s létáním 20letou praxi. Markův realistický simulátor je vybavený softwarem běžně používaným při oficiálním výcviku začínajících pilotů a nabízí nejrůznější letecké scénáře. Výhodou je, že k absolvování letu nejsou potřeba žádné přechozí zkušenosti. Proletět se s třicetitunovým dopravním kolosem tak mohou zkušení piloti i naprostí začátečníci.

Většinou byly vaky těsně stažené k bokům, někdy ale visely na dlouhých šňůrách, takže si je mohli majitelé přehodit přes rameno.  Ty nejcennější váčky byly hedvábné. Zdobily je šperky a výšivky. Sice moc dlouho nevydržely, ale zato vypadaly pěkně. A ten, kdo si je mohl dovolit, měl i dost peněz na zaplacení sluhy – nosiče.

Firma nabízí opravy nejrůznějšího charakteru, od poradenství, přes servis softwaru, až po výměnu poškozeného displeje. Většinu oprav firma slibuje vyřešit během 30 minut. V provozu je prozatím první z mikroservisů v londýnské Greenwich High Road, v příštích měsících má ale v Londýně vyrůst šest dalších. V polovině příštího roku by Lovefone ráda provozovala síť 35 mikroservisů v Londýně a dalších velkých městech Anglie.

Pokusy o nové využití kultovních červených budek nejsou ničím novým. V loňském roce přišla newyorská společnost Bar Works s nápadem přetvořit je na mikrokanceláře pro podnikatele. Obdobné projety ostatně existují i jinde – v Česku například fungují vysloužilé telefonní budky jako knihovny, v Japonsku z nich zase jistá umělecká skupina vytvořila akvárium, v Británii se v některých z nich prodává pivo, slouží jako malé galerie a jinde v nich najdete třeba defibrilátor.

Přestože již několikrát na vlastní oči viděl řítící se lavinu, na letošní zimu nezávislý kameraman a producent Steven Siig zřejmě jen tak nezapomene. Jeho víkendovou horskou chatu pohřbila lavina. Náraz sněhové masy byl tak silný, že vyrazil i vchodové dveře. Uvnitř se v té době kromě Siiga nacházela i jeho manželka, jejich tři děti a pes.

„Všechno to bylo velmi rychlé a vlastně ani nebyl čas se bát,“ popsal svůj nevšední zážitek Steven Siig. Výška sněhové masy podle něj dosahovala 15 až 20 stop (4 až 6 metrů).

Mléčná dráha zahrnuje ohromné množství hvězd. Ne všechny z nich ale pocházejí z této Galaxie. Astronomové z Harvardu zjistili, že hvězdy Mléčné dráhy, které leží nejdál od galaktického jádra, jsou vlastně uloupené.

TIP: Trpaslík překvapil: Malá galaxie poprvé přistižena při kanibalismu

Badatelé simulovali prostředí kolem Mléčné dráhy a pohyby 11 nejvzdálenějších hvězd, které ještě gravitací ovlivňuje Mléčná dráha. Jde o hvězdy vzdálené asi 300 tisíc světelných let od Země.

Zhruba polovina těchto hvězd (5 z 11) svými charakteristikami náleží ke hvězdnému proudu Střelce. Hvězdný proud je dlouhá struktura tvořená hvězdami, která vznikla z trpasličí eliptické galaxie Střelec. Mléčná dráha s touto trpasličí galaxií splývá už celé miliardy let a svou gravitací z ní vytahuje hvězdy, tvořící zmíněný hvězdný proud. Vedle hvězdného proudu Střelce existuje ještě zhruba 17 dalších proudů, které nějakým způsobem zasahují do naší Galaxie.

Střely palných zbraní ohrožují nejen protivníka, ale i životní prostředí. Ve výcvikových zařízeních americké armády se vypálí ohromné množství střel, z nichž většina zůstane tam, kde dopadly.

Problém je v tom, že střely obsahují kovy a další chemické látky, které ohrožují životní prostředí. Postupně rezivějí a znečišťují půdu i podzemní vodu.

TIP: Americká armáda chce testovat 3D tištěné drony. Vojáci si je vytisknou přímo v akci

Vedení armády s tím chce něco dělat. Proto vyvíjejí biologicky rozložitelné střely, které budou obsahovat nejen rozložitelný plast, ale i semena rostlin. Tyto rostliny budou schopné dekontaminovat půdu v okolí a odstranit z ní nebezpečné látky.

Každý kdo kdy nestřídmě pil alkohol, a přitom ještě mohl stát, se jistě setkal s tím pocitem. Že před ním pizza, hranolky, klobása, řízek nebo nějaké jiná dobrota rozhodně není v bezpečí.

Proč mají pijani tak velkou chuť k jídlu, která nejednou vede k přejídání? Až doposud to nebylo úplně jasné. Řešení této záhady nedávno nabídla vědecká studie na myších. Jde o to, že alkohol podle všeho aktivuje mozkové buňky, neurony, které se za normálních okolností podílejí na pocitu hladu.

TIP: Máte sklony k nadměrnému pití? Vědci odhalili neurony, které za to mohou

Když se myš pořádně napije, tak jí zmíněné mozkové buňky řeknou, že má hlad. A kdo by nevěřil vlastnímu mozku? I když šlo o výzkum na myších, které alkohol nepopíjely, ale byl jim vpichován injekcemi, podle odborníků to u lidí bude nejspíš velmi podobné. I my totiž máme tento typ mozkových buněk a fungují stejně jako u myší. 

Ve svém výzkumu se Palenová zaměřila na axolotla dlouhoprstého (Ambystoma macrodactylum), který je na UV záření obzvlášť citlivý, a na skokana kaskádského (Rana cascadae), jemuž UV paprsky vadí ze všech obojživelníků nejméně. Oba druhy zkoumala v jejich přirozeném prostředí na 22 líhništích ve washingtonském národním parku Olympic a dokázala, že ze zkoumaných pulců axolotla dlouhoprstého dostala smrtelnou dávku UV záření pouze necelá dvě procenta. Zárodky skokana kaskádského nebyly poškozeny vůbec.

Polenová nepopírá důležitost dřívějších experimentů, ale upozorňuje, že byly provedeny v přísných laboratorních podmínkách a připomíná, že obojživelníci si ve svém prostředí dokáží poradit mnohem lépe. „Náš objev nechce popřít stovky studií dokazujících škodlivost UV záření na organismus živočichů, včetně lidí,“ říká. „Chceme jen  zdůraznit, že je potřeba lépe pochopit kde a kdy je toto záření škodlivé. Když provedeme jednoduché fyziologické testy na nějakém živočichovi mimo jeho přirozené prostředí, často dojdeme k mylným závěrům.“

TIP: Harpyje pralesní aneb Mýtická okřídlená stvůra z povodí Amazonky

Podle Palenové chrání obojživelníky v přírodě například rozpuštěná organická hmota obsažená ve vodě. Čím více zbytků listí a jiných organických částic ve vodě je, tím lépe jsou obojživelníci a jejich vyvíjející se potomci před UV zářením chráněni. Dokáží ale reagovat i na různé podmínky. V místech, kde je voda čirá, uloží vajíčka do stínu. „Konkrétní hrozby pro ekosystémy je potřeba kriticky zhodnotit, abychom mohli stanovit naše výzkumné a ochranné priority a pracovat na těch projektech, které opravdu pomohou obojživelníkům přežít,“ dodává Palenová.