Vaše záchranná stanice byla založena již před 32 lety. Jaké byly impulzy pro její vznik?

Ve druhé polovině 70. let minulého století jsme se v rámci pracoviště státní památkové péče a ochrany přírody Vlastivědného muzea v Novém Jičíně zabývali intenzivně ochranou dravců a sov, a v návaznosti  na provozování sokolnických aktivit jsme chovali dravé ptáky. Lidé nám začali nosit nalezená mláďata a poraněná zvířata, která našli v přírodě. Počet přinesených živočichů postupně tak rostl, že formou dobrovolné práce už to prostě nešlo zvládat. Tím se zrodila myšlenka záchranné stanice. Tehdy jsme byli zaměřeni především na dravce a sovy, kteří byli nejohroženější skupinou, s níž jsme v rámci této práce přicházeli do styku. Teprve postupně jsme se začali zabývat i ostatními druhy zvířat a někdy od konce 80. let jsme začali přijímat prakticky všechny druhy volně žijících živočichů.

Fungovalo tehdy hodně takových stanic, třeba i v rámci Evropy?

Pokud vím, tak ve střední Evropě jsme byli prvním zařízením svého druhu.

Postupně jste se začali hodně věnovat i osvětové činnosti, že?

Ano, poté, co jsme záchrannou stanici převzali od státu pod nevládní ekologickou organizaci, základní organizaci Českého svazu ochránců přírody v Novém Jičíně, jsme se začali věnovat i oblasti ekologické výchovy. Dnes tahle část, zahrnující především výukové programy pro školy a dále participaci na záchranných programech kriticky a silně ohrožených druhů, ale i jiné ochranářské práce v terénu, tvoří zhruba polovinu naší činnosti.

Říkal jste, že dravci byli dříve nejohroženější skupinou živočichů. To už dnes neplatí?

Všichni predátoři jsou stále ohrožení, ale před třiceti lety byla situace opravdu kritická zejména kvůli používání DDT v zemědělství v předchozích desetiletích.

Aktuální údaj říká, že vaší stanicí prošlo už přes 12 000 zvířat. Jaké druhy jsou to nejčastěji?

Desítka nejčastěji přijímaných druhů tvoří asi dvě třetiny všech příjmů. Jsou to poštolka obecná, ježek západní, rorýs obecný, káně lesní, puštík obecný, kalous ušatý, labuť velká, čáp bílý, kos černý a krahujec obecný. Je to pochopitelně odraz populace. Zvířata, která jsou v naší přírodě nejčastěji zastoupena, se i nejvíc dostávají k nám.

Uvádíte, že k ošetření byla za těch bezmála třicet let přijata zvířata více než 200 různých druhů. To znamená, že někdy se vám dostanou do rukou i poměrně neobvyklí zástupci naší fauny...

Doposud platilo, že každý rok se přinejmenším jednou potkáme s nějakou raritou. Letos jsme například poprvé v historii přijali slepičku tetřeva hlušce a také jeřábka lesního. Měli jsme tady několik vyder říčních, které se pomalu vracejí do volné přírody, v 90. letech jsme přijali i rysí koťata, jejichž matka byla upytlačena. Každá taková mimořádná záležitost je i oživení naší práce, protože jinak se nám tady objevují opravdu víceméně stejné druhy.

Do přírody se vám podaří vrátit něco přes polovinu přijatých zvířat. Jaké zejména problémy, které brání návratu do přírody, a zřejmě i způsobují smrt, jsou u té druhé poloviny?

Daří se nám velmi dobře navracet do přírody mláďata ptáků. Za celá ta léta máme osvědčenou metodiku, která zahrnuje i adoptivní rodiče. Dá se říct, že mláďata z naší stanice tak přicházejí do přírody často lépe připravena než z přirozeného odchovu. U savců už to bývá většinou problém. Tam je často neřešitelná i zlomenina. A případy, které jsou už beznadějné, zahrnují popálení elektrickým proudem, traumatická zranění po střetu s automobily a další věci, jako třeba postřelení nebo otravy.

Zvířata se k vám zpravidla dostávají tak, že je někdo ve volné přírodě najde a usoudí, že potřebují pomoc. Kdo především zvířata nachází?

Jsou to v prvé řadě děti a pak senioři. Množství zvířat se ale najde v areálech firem. Minimálně z nějakých třiceti procent nám je lidé i vozí a jejich ochota je často opravdu mimořádná.

Někdy ale ochota pomoci asi převáží nad racionálním úsudkem a k vám se pak dostávají zvířata, která pomoc nepotřebují. Jak by měli lidé postupovat, aby vám nebo jiným stanicím nepřiváželi například mláďata, jimž se jen na chvíli vzdálili rodiče?

Je potřeba vědět několik základních věcí. Lidé nám třeba už v lednu nosí malé zajíčky. Zaječice je ale přitom naprosto přirozeně nechává přes den samotné a až v noci je přichází kojit. Malí zajíčci schoulení někde u keře prostě nejsou bezprizorní. Obdobně se stává, že vyplašená srna často odběhne od mláděte, aby k němu nepřitahovala pozornost, ale když lidé odejdou, zase se k němu vrátí. Malé sovy, ještě neschopné letu, často pochodují v okolí hnízda, což je jejich přirozené chování, ale lidi je sbírají jako hřiby … Jestliže lidé nějaké mládě uvidí, měli by to konzultovat s někým alespoň trochu znalým, v nejlepším případě zavolat na některou ze záchranných stanic a celou věc probrat po telefonu.

V případě, že vám lidé donesou třeba mláďata zajíců, je šance je odchovat?

Udržet je při životě je opravdu problém. Je s nimi strašně moc práce a šance přežití je tak padesát na padesát. Existují sice náhražky zaječího mléka, ale ne každé mládě se s nimi dokáže srovnat.

Platí u mláďat obecně, že by se jich lidé ve volné přírodě neměli dotýkat, nebo jsou z tohoto pravidla nějaké výjimky?

Záleží na tom, kde je lidé najdou. Pokud je to jen v trochu přirozeném prostředí, tak by se jich určitě dotýkat neměli. Například teď jsme ale měli zaječí nalezence na dětském pískovišti v Ostravě a tyto situace se množí. V každém případě by nám lidé v podobných případech měli předem zavolat.

Podle velikosti vašeho zařízení mám pocit, že na nějaký masový odchov ani nejste disponovaní...

Naším cílem je skutečně návrat do přírody a mnoho výjezdů řešíme přímo v terénu například přesunem do vhodnějších míst. Naše práce se neskládá jen z toho, že bychom hromadně sváželi zvířata do stanice a tady se o ně starali. Nemůžeme fungovat jako útulek, na to nejsme kapacitně, finančně ani personálně vybaveni. A dle mého soudu to ani nemá význam.

Jak velké šance na úspěšný život ve volné přírodě mají jedinci, které po ošetření nebo odchovu znovu vypustíte?

Velmi vysokou. To máme ověřeno i prostřednictvím jejich monitoringu po vypuštění, a to jak pomocí tradičního kroužkování, tak moderních metod s miniaturizovanými vysílačkami. Mají stejnou šanci jako ta zvířata, která naši pomoc nikdy nepotřebovala. To je dáno samozřejmě i zkušenostmi. Našima rukama prošly už tisícovky zvířat a v této oblasti nemá nikdo takovou zkušenost jako my.

Lidé většinou nepoznají jednotlivé druhy a předpokládám, že nejsou mnohdy schopni rozpoznat zdravé jedince od zraněných. Můžete jmenovat jednoznačné znaky zraněného zvířete?

Zranění ptáci nemohou létat, drží končetiny v nepřirozené pozici, nebo mají viditelné povrchové krvácející zranění. Při popálení proudem může již chybět část křídla, někdy tkáň už viditelně odumírá. U savců je to podobné – drží končetiny v nepřirozené pozici, mají viditelné povrchové krvácející zranění. Všechny případy nejsme schopni řešit okamžitě, ale určitě nejpozději do 24 hodin.

Jsou při odchytu některá zvířata i nebezpečná?

Pro neznalé jsou někdy potenciálním ohrožením zcela neočekávaní živočichové. Zejména vodní ptáci, bukači a volavky, útočí na oko a mohou člověka velmi vážně poranit. Jako ve všech předchozích případech platí, že je nejlepší zavolat nám nebo některé jiné záchranné stanici.

Kolik vlastně existuje v Česku záchranných stanic?

Od roku 1997 u nás funguje takzvaná Národní síť záchranných stanic, do níž je zapojeno celkem 26 subjektů rozprostřených po celé České republice. Některé jsou větší a zavedené, v jiných stojí provoz třeba jen na dvou lidech. Každopádně každý rok projde sítí více než 12 000 zvířat ročně.

Kdo je Petr Orel

Příslušníci německé tajné státní policie dorazili 15. března 1939 do českých zemí hned za jednotkami Wehrmachtu a SS. V Praze se jako první objevili členové takzvané Operační skupiny Drážďany v čele s SS-Standartenführerem Ottou Emilem Raschem. Skupina se nejprve usadila v Panské ulici v hotelu Palace. Ten se stal prvním provizorním sídlem pražského gestapa. Část operační skupiny také obsadila budovu pražského policejního ředitelství. Nacisté však hledali příhodnější prostory, které by sloužily jako bezpečnostní centrála – volba nakonec v květnu 1939 padla na Petschkův palác stojící v Bredovské ulici (dnes Politických vězňů).

Obávaná Pečkárna

Monumentální čtyřpatrový palác nechal v letech 1923–1929 postavit známý pražský bankéř Julius Petschek. Měl sloužit pro potřeby jeho banky a o pár let později k němu Petschkovi ještě připojili nárožní dům ve Washingtonově ulici. Jelikož však měla bankéřova rodina židovský původ, ještě před příchodem nacistů prodala majetek státu a emigrovala do Británie. Palác zaujal gestapo jednak vzhledem ke své velikosti a pak také díky výhodnému umístění v centru Prahy. Nacistům přišlo vhod i moderní vybavení v podobě tiskárny, laboratoře, dílen, telefonní ústředny a garáží.

Budova prošla po zabrání rekonstrukcí a posléze se stala sídlem pražské řídící úřadovny gestapa, instituce nadřazené všem gestapáckým služebnám na území protektorátních Čech. Obyvatelé Prahy říkali obávané budově „Pečkárna“. V jejím suterénu nechali nacisté vybudovat 11 malých cel, každou pro jednoho člověka, kde by mohli izolovat významné vězně od okolního světa a také krýt případné konfidenty. Po svém zatčení 27. září 1941 zde skončil i protektorátní ministerský předseda generál Alois Eliáš.

Vedle cel se nacházely prostory takzvaného domácího vězení, které vězněný komunistický novinář Julius Fučík pojmenoval „Biograf“. Zatčení zde museli někdy i dlouhé hodiny čekat na předvolání k vyšetřovateli, který zpracovával jejich případ. Každý vězeň musel během tohoto čekání sedět vzpřímeně s dlaněmi položenými na kolenou a hledět do bílé zdi před sebou. Běda tomu, kdo by se přitom pokusil třeba jen promluvit na svého souseda. Dozorci takového nebožáka zbili a za trest jej potom obvykle nechali stát na místě tři dny a bez jídla.

Výslechy a popravy

Během okupace pracovalo v Pečkárně přes 1 000 úředníků a zaměstnanců gestapa. Budovou také tehdy nedobrovolně po svém zatčení prošlo přes 30 000 Čechů. V jednotlivých patrech se nacházely kanceláře vyšetřovatelů, do kterých dozorci z řad příslušníků SS přiváděli zatčené odbojáře k výslechům. Ty doprovázelo fyzické násilí v různé podobě. K nejhorším gestapákům patřil Oskar Fleischer, který vězně bil pěstmi, obuškem či důtkami, vytrhával jim vlasy, vrážel jehly pod nehty, drtil prsty a podobně.

Vyslýchané odbojáře se také snažil zlomit tím, že před jejich očima mučil rodinné příslušníky. Jednomu mladíkovi pak ukázal uříznutou hlavu jeho matky naloženou ve formaldehydu, aby jej donutil k výpovědi. Takové výslechy samozřejmě vydržel jen málokdo. Pražské gestapo vyšetřovalo během války obrovské množství lidí, pro které muselo najít odpovídající prostory. Po určitou dobu využívalo věznici v budově okresního soudu na Karlově náměstí a od června 1940 si zřídilo policejní věznici v komplexu terezínské Malé pevnosti.

Příště: Krví zkropené Kounicovy koleje (vychází 19. ledna)

Přímo v Praze však využili nejobávanější věznici na Pankráci, kde se od dubna 1943 do dubna 1945 popravovalo stětím hlavy gilotinou. Podle dochovaných seznamů zde nacisté za dva roky popravili celkem 1 079 českých vlastenců, z toho 155 žen. Exekuce prováděl kat Alois Weiss a dopadání nože gilotiny představovalo značně traumatizující zážitek pro všechny vězně umístěné v celách smrti, protože rány se rozléhaly po celé chodbě. Třiadvacetiletá Růžena Kodadová k tomu ve svém motáku propašovaném z věznice poznamenala: „Je to vůbec nemyslitelné, že něco takového se může ve 20. století stát.“ Sama byla popravena 9. září 1943.

Nepřehlédnutelnou dominantou Saturnova měsíce Mimasu je impaktní kráter na jeho povrchu, nazvaný po svém objeviteli Williamu Herschelovi. Kráter je obdivuhodný svým rozsahem – zabírá totiž téměř třetinu měsíční polokoule. Valy kráteru dosahují výšky přibližně 5 km, kráter je hluboký 10 km. V centrální části se nachází vyvýšeniny s vrcholem dosahujícím výšky přes 6 kilometrů. Vzhledem k velikosti Mimasu jde o ohromující útvar. Náraz tělesa, které tento kráter způsobilo, narušil vnitřní stavbu měsíce. Na opačné polokouli došlo vlivem šokových vln k popraskání měsíční kůry.

TIP: Co je důvodem vrtkavého chování Saturnova měsíce Mimasu?

Průměrná teplota povrchu Mimasu je 73 kelvinů, což je přibližně -200 °C. Při tak nízké teplotě se led na povrchu měsíce stává velmi tvrdým a jeho tvar zůstává zachován po dlouhou dobu. Proto se impaktní krátery dochovaly od svého vzniku až dodnes.

I když bývá naznačována podobnost mezi vzhledem Hvězdou smrti ze Star Wars a vzhledem měsíce Mimas s kráterem Herschel, vznikl film několik let dříve, než byl kráter Herschel objeven.

Horolezci musí být v nejlepším slova smyslu tak trochu blázni. I mezi nimi ale pochopitelně existují výjimky – naprostí šílenci. Možná právě do této skupiny patří i devětadvacetiletý sólolezec Austin Howell z Atlanty. Jinak by se nejspíš nepustil úplně nahý (až na elegantní čapku) do výstupu na stometrovou stěnu Shortoff Mountain. A nešlo o žádný snadný výstup pro začátečníky. Stěně Shortoff Mountain se mezi lezci přezdívá „Dopey Duck“ a co do obtížnosti je hodnocena číslem 5,9, což značí neobyčejně těžké lezení vyžadující velmi dobré schopnosti a výbornou trénovanost.

A co Austina k jeho extravagantnímu podniku vedlo? Smysl pro humor! „Někdy mám pocit, že lidi berou lezení moc vážně. Chtěl jsem udělat něco bláznivého,“ okomentoval svůj počin lezecký naturista.

Ruský Salechard, ležící 2 436 kilometrů od Moskvy, je považován za jediné město na světě, kterým přímo prochází severní polární kruh. Může se ale pyšnit i dalším primátem. Je patrně také jediným městem kde Santa Claus do svého spřežení nezapřahá soby ale mamuty. Nápad obléct deset metrů vysokou bronzovou sochu mamuta do typického čeveno-bílého santovského outfitu vzešel od dětí z místní školky. Pracovníkům zdejšího muzea se nápad zalíbil a mamut tak dostal slušivý vánoční kabátek vyrobený ze 150 metrů látky a 40 metrů umělé kožešiny.

Počátkem dvacátých let 20. století na tom mladá československá republika nebyla ekonomicky nejlépe. Opatření v oblasti finanční politiky, tvrdohlavě prosazovaná ministrem dr. Aloisem Rašínem, přinášela řadu problémů. Snižovaly se platy, rostla nezaměstnanost a Rašín se stával jakýmsi „hromosvodem“ všeobecné nespokojenosti.

Osudný 5. leden

Osudného 5. ledna 1923 Rašín oproti svému zvyku zaspal, takže jej v půl osmé ráno přišla vzbudit pokojská. Za půl hodiny přijel šofér s automobilem, kterým ministr jezdil do práce. Ze svého bytu v Žitné ulici č. 10 však vyšel až ve tři čtvrtě na devět. Pravděpodobně se ještě zastavil v kanceláři, poté sešel po schodech a prošel širokým tmavým průjezdem na ulici.Náhle však k němu přiskočil neznámý mladý muž a zhruba na vzdálenost pěti metrů vystřelil. Popošel blíž a ze dvou metrů vypálil další ránu, načež začal utíkat.

Nemohl se ale dostat daleko, protože střílel za bílého dne před očima mnoha svědků, kteří jej začali pronásledovat. Mladík doběhl do Příčné ulice a ukryl se ve sklepě domu č. 4. Když však viděl, že před domem stojí plno policistů i náhodných kolemjdoucích, došlo mu, že neunikne. Zvedl proto ruce a vyšel ze sklepa ven. „Pánové, nebojte se, já vám nic neudělám, já se vzdávám,“ vysoukal ze sebe třesoucím hlasem. Policisté pak na místě zajistili útočníkovu pistoli a odvezli ho na komisařství v Salmovské ulici.  

Co bude s Rašínem? 

Těžce zraněný ministr klesl po výstřelech do náruče svého syna Ladislava a byl odnesen zpět do bytu. Druhý výstřel lehce zranil řidiče Felixe Plunera, který ministrovi přidržoval dvířka od auta. Po prvotním ošetření doma pak převezli Rašína v bezvědomí do sanatoria v Podolí. Lékaři zde zjistili, že stav prominentního pacienta je kritický.

Zdravotní stav těžce zraněného Rašína se postupně stále zhoršoval. V únoru se objevila infekce mozkomíšního moku, k tomu u nemocného propukly záněty plic a bakteriální sepse. Lékaři mohli jen bezmocně přihlížet, protože v té době ještě neexistovala antibiotika a natolik vážně zraněnému člověku nedokázali pomoci. Ráno 18. února ještě popřál Rašín všem dobré ráno a ve tři čtvrtě na jednu zemřel.

Útočník

Po zatčení atentátníka se policisté ihned pustili do vyšetřování. Brzy zjistili, že jde o jistého Josefa Šoupala, narozeného 11. března 1903 v Německém Brodě. Pocházel z chudé rodiny žijící v dělnické čtvrti Kokořín. Šoupal se cítil být mužem činu. K rozhodnutí provést atentát na Rašína dospěl proto, že ministr reprezentoval „kapitalismus rdousící tisíce mých bratří“. Dne 14. října 1922 si v Plzni koupil za 293 korun německou pistoli Walther ráže 6,35 milimetrů s 25 náboji.

Proces s vrahem Šoupalem začal 4. července 1923 před šestičlenným senátem Státního soudu v Praze. Za vraždu se sice ukládal trest smrti, ale atentátníkovi nebylo v době činu ještě dvacet let, takže jej podle zákona dostat nemohl. Při své výpovědi poněkud nelogicky prohlásil, že se necítí vinen, protože nechtěl ministra zabít, ale jen zastrašit. Soud však tyto nesmyslné řeči nebral na vědomí a poslal atentátníka za zločin úkladné vraždy na 18 let za mříže. 

Čeljabinský meteoroid, který vstoupil v únoru 2013 nad jižním Uralem do zemské atmosféry, uvolnil energii 20× až 30× větší, než byla energie atomových bomb použitých v Nagasaki a Hirošimě. Rázová vlna rozbila okna v šesti městech v okruhu 100 kilometrů a přes tisíc lidí skončilo s různými poraněními v nemocnicích.

Včera to mohlo být ještě horší – v poloviční vzdálenosti, než jaká dělí Měsíc od Země, prosvištěla kolem Země planetka 2017 AG13. Co do velikosti šlo o objekt zhruba dvojnásobné velikosti. Planetku přitom zaznamenali vědci obsluhující přehlídkový dalekohled Catalina Sky Survey jen několik hodin před průletem.

TIP: Proč nikdo neviděl Čeljabinský meteoroid? Hrozí nám něco podobného znovu?

V absolutních číslech dělilo planetku 2017 AG13 od Země zhruba 160 tisíc kilometrů, ve vesmírných rozměrech lze ale hovořit o těsném průletu. Velikost objektu a jeho rychlost nebyla dostatečně velká, aby mohla ohrozit život na Zemi, v případě srážky by ale v závislosti na místě dopadu mohlo jít o vážnou katastrofu.

We caught newly discovered asteroid 2017 AG13 as it made an extremely close approach to Earth this morning. It was closer than the Moon! pic.twitter.com/uKjWzGXmMA

— Slooh (@Slooh) January 9, 2017

Během podvečerního nakupování v supermarketu narazil Chris Cooke na dvojici žen oblečených v pyžamu a županu. Se svým zážitkem se rozhodl podělit na sociálních sítích a na facebookových stránkách řetězce zveřejnil fotografii obou žen. Zároveň vyslovil přání, aby obchod přijal opatření, které by stanovilo standardy pro oblékání. Podle Chrise Cooka je nakupování v pyžamu nechutné. Banální zápletka se poté rozhořela v ostrý spor.

Na nákupy v pyžamu 

Podle mluvčího obchodu není v nákupním řádu uvedené, jak by měli být nakupující ustrojeni. „Spoléháme na zdravý rozum našich zákazníků,“ uvedli zástupci společnosti v reakci na stížnost Chrise Cooka. Do diskuse se ale zapojily i obě ženy, které se cítí být znechucené a považují stížnost i focení za projevy sexismu, rasizmu a osobní útok. „Není pro nás důležité, co si o nás myslí anonymové v obchodech. Nebyly jsme přece nahé. Nebudu se strojit jen proto, abych neurazila něčí jemnocit,“ uvedla například jedna z nakupujících.

Část diskutujících dávala za pravdu Chrisi Cookovi, většina diskutérů se ale postavila na obranu žen. Objevily se i návrhy, aby obchod vyloučil z nakupování lidi, „…kteří tráví svůj čas fotografováním cizích lidí v obchodech“.

Outfit jako věc veřejná

Spory o vhodnost či přiměřenost oblečení nejsou ani v dnešní liberální a tolerantní době ničím výjimečným. Americký politik David Moore se například vyslovil pro zákaz odhalující bradavky (u obou pohlaví) a zvýrazňující hýždě, genitálie a pánev obecně: například elastické kalhoty na jógu nebo pánské slipové plavky. V Thajsku zase platí zákon, podle kterého je na veřejnosti povinné nosit spodní prádlo a pokuta hrozí i v případě, když budete řídit auto, bez trička či košile. Francouzská města zase nedávno řešila, jak mají vypadat dámské plavky a spor o vhodnost oblečení se nedávno řešil i v Česku, v souvislosti s udílením státních vyznamenání.

„Pyžamová kauza“ a hlavně související reakce veřejnosti ukazují, že v otázce, zda je způsob oblékání naší ryze osobní záležitostí, nebo „věcí veřejnou“, rozhodně nepanuje shoda. Dost možná se tak brzy dočkáme nových pravidel pro oblékání během nakupování.

Aljaška je ohromná, stejně jako všechno, co je s ní spojeno. Se svou rozlohou 1,7 milionu kilometrů je největším státem USA. Mezi její prvenství patří například hora Denali (dříve známá jako Mount McKinley), která je se svou nadmořskou výškou 6 187 metrů nejvyšším vrcholem nejen USA, ale také celé severní Ameriky. 

Z dalších aljašských „obrů“ stojí za zmínku řeka Yukon, která je se svou délkou 3 190 kilometrů třetím nejdelším tokem USA (prvenství připadá Missouri, Mississippi je druhá) či ledovec Bering Glacier, jenž by svou základnou pojal dvě Lucemburska. Hnědí medvědi na aljašském ostrově Kodiak mohou být v postoji na zadních nohách vysocí až 3,5 metru, lososi v řece Kenai často váží více než 35 kil a výstřiky vody 16 metrů dlouhých velryb zahlédnete i půl kilometru od pobřeží. Aljaška je zemí gigantů.

Hlavní město polární záře

Největším sídlem aljašského vnitrozemí je s třiceti tisíci obyvatel město Fairbanks, ačkoli v největším pobřežním městě Anchorage žije desetinásobek obyvatel. Fairbanks má však nesmírně zajímavou historii – na dalekém severu vyrostlo na začátku 20. století, kdy Klondikem cloumala zlatá horečka, a již v roce 1908 v něm žilo více než 18 tisíc lidí. Nicméně opravdovou jiskru ve městě zažehla až nedaleká těžiště ropy. 

Časem však bylo stále zřetelnější, že ani tekuté zlato dlouhodobě nedokáže udržet oblast při životě, a tak se její obyvatelé museli „přeorientovat“ na přetrvávající hodnoty, konkrétně na turistiku. Ačkoli se nedaleko stále nachází největší aljašský zlatý důl Fort Knox, hlavní „tahák“ obce nyní představuje polární záře, která je zde vidět průměrně 240 nocí za rok. 

Vzpomínky na horečku

Přes den vás zase bude lákat přilehlé zábavní centrum Pioneer park, na jehož ploše 178 tisíc metrů čtverečních stojí řada muzeí a historických exponátů, které mimo jiné zachycují období zlaté horečky. Vstupné je zdarma a nejvýznamnější „dílek“ sbírky představuje zadokolesový parník SS Nenana, který až do poloviny 20. století brázdil řeku Yukon. Pokud však hodláte vytěžit z atrakcí parku maximum, nechte si poradit a navštivte jej v létě nebo na jaře. V podzimních a zimních měsících je aljašské podnebí opravdu kruté a mnohé výstavy nebývají otevřené. 

Milovníci aljašské kultury po návštěvě Pioneer parku jistě zavítají také do fairbanského muzea University of Alaska Museum of the North, které sídlí v budově inspirované eskymáckým iglú a polární září. Za deset dolarů na osobu vás hned u vstupu přivítá obrovský vycpaný medvěd grizzly, který měří přes 2,5 metru. Jakmile kolem tohoto „strážce“ proklouznete, nabídne vám muzeum řadu expozic, ať už historických nebo uměleckých: Nejvýznamnější část prostoru zaujímá 36 tisíc let starý bizon jménem Blue Babe, který tu byl objeven zcela zachovalý ve zmrzlé půdě.

Soukromá dálnice

Pokud vás po „muzejním turné“ přepadne touha utéct z města, doporučujeme nedalekou přírodní rezervaci Creamer‘s Field, odkud je přístup k typicky severskému boreálnímu lesu (porost dokonale adaptovaný pro život v subarktických podmínkách) a k mokřinám, kde nachází útočiště různé ptactvo.  

K další cestě na sever by vás mohla motivovat skutečnost, že z města Fairbanks je to za hranici polárního kruhu pouhých 317 kilometrů, které se dají pohodlně zdolat díky Daltonské dálnici: její stavbu poháněla v roce 1974 žízeň po ropě a budování trvalo pouhých pět měsíců. Odměnou za vykonanou cestu vám budou mimo jiné nádherné výhledy na Brooksovo pohoří a Mackenzie Mountains, které se budou v létě koupat ve světle polárního dne, zatímco v zimě na ně padne naopak polární noc. 

Po slavné silnici

Vedle Daltonské je nedílnou součástí industriální historie státu také Aljašská dálnice (známá též jako ALCAN), která si vysloužila pověst jedné z nejpozoruhodnějších staveb moderní doby: jejích přibližně 2,3 tisíce kilometrů vzniklo navzdory opravdu drsnému podnebí a terénu za neuvěřitelných osm měsíců.

Ačkoli byla stavba dokončena v říjnu roku 1942 (zrodila se na popud útoku na Pearl Harbor), civilní vozidla se po ní začala prohánět až v roce 1943. Po válce armáda dálnici předala washingtonské silniční správě, která začala najímat soukromé společnosti s cílem zvelebit vozovku a její okolí. Roku 1946 prodali Američané dálnici Kanadě za v přepočtu na dnešní částky 36,7 miliardy korun. Od té doby se stále opravuje. 

V roce 1996 byl silnici přiznán status památky civilního inženýrství mezinárodního významu. Dnes ji lemují historické milníky, které cestovatelům umožňují prohlédnout si významná místa podél vozovky: po cestě narazíte celkem na 58 významných lokací a 38 informačních tabulí, z nichž se dozvíte zajímavosti o bezprostředním okolí. 

Mezinárodnímu týmu astronomů se povedl skvělý kousek. Prozkoumali nitro kvazaru, tedy bouřlivého galaktického jádra se supermasivní černou dírou. A tam objevili teplotu mnohem vyšší, než jsme u takových objektů považovali za možné.

K tomuto objevu museli badatelé využít služeb různých radioteleskopů, vhodně zkombinovat jejich data a získat snímek v rádiové oblasti záření s mnohem větším rozlišením.

Použili ruský radioteleskop RadioAstron, jehož orbitální součást obíhá ve velké vzdálenosti Zemi, a jeho data dali dohromady s pozorováními portorického radioteleskopu Arecibo, a s dalšími teleskopy v Německu, USA a Mexiku. Tímto postupem vznikl virtuální radioteleskop s talířem o průměru 170 tisíc kilometrů.

Nemožně horký kvazar

S tímto „radioteleskopem“ badatelé pozorovali kvazar 3C 273, který je od nás vzdálený 2,4 miliardy světelných let. Na takovou vzdálenost sledovali oblast o velikosti 2,7 světelného měsíce (tj. vzdálenosti, kterou urazí světlo v absolutním vakuu za 1 celý měsíc). To je stejné, jako bychom ze Země pozorovali golfový míček na Měsíci.

TIP: Bouřlivá monstra: Nově objevené extrémně červené kvazary jsou jako žádné jiné

Už samotné takové pozorování je skvělým úspěchem. Vědci pak ale ještě ze záření kvazaru odvodili, že tento objekt musí mít teplotu asi 40 bilionů stupňů Celsia. Současné teorie přitom připouštějí, že kvazary mohou dosahovat teploty maximálně 1 bilionu stupňů Celsia.