Přečtěte si o historii plakátu na webu Válka revue! 

Když přijde řeč na průmyslové nákladní drony, lidé si obvykle představí buď relativně malé stroje pro roznášení zásilek Amazonu anebo helikoptéry v životní velikosti bez lidské posádky. Norská společnost Griff Aviation postavila unikátní dron, který představuje určitý mezičlánek.

Jejich Griff 300 váží 75 kilogramů a k tomu unese až 225 kilogramů nákladu. Jde o oktokoptéru a každou z osmi vrtulí pohání samostatný motor. Plně naložený dron by měl na jedno nabití baterií letět asi 30 minut.

Stroj lze řídit ze země klasickým dálkovým ovládáním. Uživatelé si ale mohou pořídit i mobilní řídící stanici, která připomíná kabinu helikoptéry a nabízí operátorovi obraz, jaký by měl i pilot.

TIP: Nákladní dron Cormorant má za sebou první autonomní let

Dron Griff 300 bude zajímat vojáky, policisty, hasiče, záchranáře anebo třeba údržbáře větrných turbín. Norové už vyvíjejí nový model Griff 800, který unese až 800 kilogramů. A plánují ještě výkonnější verze.

Galaxie na novém detailním snímku Hubbleova vesmírného dalekohledu se jmenuje IRAS 16399-0937 a je od nás vzdálená 370 milionů světelných let. Na první pohled připomíná krásné kosmické poupě, ale ve skutečnosti se uvnitř galaxie odehrávají vesmírná dramata.

Jde vlastně o dvě galaxie, které jsou v pokročilé fázi splynutí. Jejich jádra IRAS 16399N a IRAS 16399S jsou od sebe vzdálená asi 11 tisíc světelných let a společně vytvářejí zvláštní strukturu této dvojité galaxie.

Maser v galaxii

To ale není všechno. V nitru galaxie IRAS 16399-0937 se ukrývá monumentální astrofyzikální maser, tedy přirozený zdroj emisí stimulovaných spektrálních čar, obvykle v mikrovlnné části spektra.

Princip fungování astrofyzikálního maseru je podobný jako u laseru, i když vzniká díky procesům v molekulárních mračnech a nikoli v lidmi vyrobených přístrojích. Vědcům takové objekty poskytují cenné informace o prostředí ve vesmíru, včetně teploty, hustoty nebo magnetického pole.

TIP: Srážka galaxií Arp 299: NuSTAR odhaluje zrození monstra

Maser galaxie IRAS 16399-0937 navíc není žádný běžný astrofyzikální maser, jaké známe u nás v Mléčné dráze. Je stomilionkrát silnější než je obvyklé a vědci ho proto označují jako megamaser.

Na konci období druhohor vymřeli dinosauři, amoniti a mnozí další živočichové i rostliny. Měl v tom prsty pád několikakilometrového meteoritu v Chicxulubu a nejspíš i mohutné soptění na území dnešní Indie. Jak ale samotné vymírání před 66 miliony let probíhalo?

Japonští vědci přišli s novou hypotézou, která obviňuje z masového vymírání saze. V dnešní době přitom převládá názor, že se na tehdejším vymírání podílely zejména aerosoly v atmosféře, které se do ní dostaly po dopadu meteoritu.

TIP: Nepředstavitelný náraz: Meteorit na konci křídy zřejmě prorazil zemskou kůru

Japonští vědci se ale domnívají, že slavný meteorit spálil po svém dopadu v oblasti dnešního Mexického zálivu spoustu ropy a vyslal do stratosféry ohromné množství sazí. Právě saze podle nich mohly být hlavním zabijákem dinosaurů, protože by vyvolaly globální ochlazení planety a velké sucho, a také by značně omezily fotosyntézu v oceánech.

Z turistických průvodců se o travertinech mnoho nedozvíte. Snad jen to, že se jedná o chráněné přírodní výtvory, jež najdete v blízkosti známých a hojně navštěvovaných lázeňských středisek. Přesto však stojí za námahu alespoň na krátkou dobu přerušit koupání v horké léčivé vodě a tyto geologické zajímavosti blíže prozkoumat.

Zrození travertinových kop

Travertin je světle zbarvená hornina, která se skládá z malých krystalků kalcitu. Je pórovitý a často obsahuje příměsi, které mu dodávají atraktivní žlutavé, oranžové nebo červené zabarvení. Jak vlastně travertiny vznikají? Dešťová voda proniká propustnými horninami podél tektonických zlomů pod zemský povrch a některé horniny, např. vápence, pozvolna rozpouští.

TIP: Skalní útvary středního Pováží aneb V krajině bílých skal

Tento proces velmi často usnadňuje oxid uhličitý juvenilního postvulkanického původu. Voda, obohacená o rozpuštěný vápník, využívá tlak oxidu uhličitého a stoupá puklinami k zemskému povrchu, kde díky poklesu tlaku a teploty dojde k vysrážení uhličitanu vápenatého ve formě tenké vrstvičky travertinu. Postupným usazováním nových vrstev vzniká travertinová kopa s vrcholovým kráterem, z něhož vytéká pramen minerální vody.

Kopce a terasy

Travertinové kopy jsou dodnes v terénu velmi dobře patrné. Dokonale vytvořenou kopu i s vrcholovým asi pět metrů hlubokým kráterem najdete nedaleko Ružomberka u obce Liptovské Sliače. Zdejší minerální voda je díky silnému zápachu, který způsobuje rozpuštěný sirovodík, nazývána „čertovica“ a podle místních obyvatel má téměř zázračné léčivé účinky.

Další travertinové kopy můžete spatřit v Bešeňové, nedaleko známého aquaparku. Atraktivní je zejména různobarevná skalka ve svahu nad železniční tratí. Z malého jezírka na vrcholu skalky vytéká pramínek železité minerálky a vy můžete „v přímém přenosu“ pozorovat pozvolné usazování jednotlivých křehkých vrstviček travertinu. Další neméně zajímavou lokalitou je lázeňská obec Lúčky. Zdejší travertinové terasy jsou až několik desítek metrů mocné a potok Teplianka v nich vytvořil 15 metrů vysoký vodopád, který je chráněn jako přírodní památka. Jezírko a parková úprava pod vodopádem jsou však už dílem lidské ruky.

Konec travertinů?

Liptovské travertiny jsou bezesporu významnou součástí přírodního dědictví Slovenska. Svědčí o tom i fakt, že většina těchto útvarů je chráněna jako rezervace nebo přírodní památka. Bohužel se však pokaždé najdou lidé, kteří si přírodních krás neváží a svou činností přispívají k jejich poškozování. Liptovské travertiny by o tom mohly vyprávět.

Kromě všudypřítomných odpadků, jejichž odhazování je bohužel v dnešní době celkem běžnou záležitostí, se na některých chráněných lokalitách prohánějí dokonce motorkáři, kteří si asi neuvědomují, jak snadno může dojít k nenávratnému poškození zdejší přírody. Současné generace se totiž vzniku dalších travertinů na Liptově nedočkají a našim potomkům je příroda nadělí až za mnoho tisíc let.

Rady do batohu

Region Liptov se nachází na severu Slovenska a právem se řadí mezi nejkrásnější a nejnavštěvovanější oblasti této země. Liptovská kotlina je ze všech stran obklopena vysokými horami – Chočskými vrchy a Západními Tatrami na severu, Vysokými Tatrami na východě, Nízkými na jihu a Velkou Fatrou na západě. Polovinu celkové rozlohy Liptova pokrývají lesy a co se týká přírodních zajímavostí, jedná se o jeden z nejatraktivnějších regionů Slovenska.

Vhodným průvodcem na cesty vám může být například mapa č. 231 z edice Shocart Vysoké Tatry, Liptov, Orava – Shc231, v měřítku 1:100.

Přehled nejzajímavějších lokalit Liptova

Bešeňovské travertiny
Soustava travertinových kop a teras. Hlavní pramen vytváří v dolní části komplexu oválné jezírko a zbarvuje terasu do červena a oranžova.

Lúčanské travertiny
Šest minerálních pramenů, z nichž některé byly pro potřeby lázní zachyceny vrty. V lokalitě Na skále vznikla rozsáhlá kopa o mocnosti 10–12 metrů, v centrální části travertinového vodopádu se nachází syngenetická jeskyně dlouhá 25 metrů.
Na konci místní části obce Lúčky – v Kalamenech je pro koupání celoročně a zdarma k dispozici uměle vybudované jezírko s teplou minerální vodou.

Liptovské Sliače
Rozsáhlá travertinová kopa s kráterem na vrcholu. Pro celý region Západních Karpat je travertinový kráter ojedinělým jevem.

Rojkov
Kráterové jezírko o průměru 10 metrů na vrcholu travertinové kopy.

Bukovina
Ojedinělý systém vyvěraček a ponorů. V pramenné linii vyvěrá 10 pramenů, které po několika desítkách metrů stékají do ponoru.

Jazierce
V této lokalitě vytvořila vyvěračka výraznou, stupňovitou terasu, jezírko a jeskyni délky 30 m. Vodní tok se ztrácí v ponoru a po 250 metrech vyvěrá v dvojité vyvěračce na spodním okraji terasy.

Ve stejný den (3. června 1940), kdy František Peřina bojoval nad Remeší, zaútočil bombardovací svaz Dornierů Do 17 na letiště u Etampes, kde měla základnu stíhací skupina GCD I/55. Těsně předtím než začaly dopadat pumy na vzletovou dráhu, se podařilo vzlétnout stíhačce MS.406 pilotované štábním rotmistrem Josefem Vopáleckým. Útočící nepřátelské letouny měl na dosah a ihned začal po jednom z bombardérů pálit.

Němečtí střelci ale nebyli žádní nováčci a podařilo se jim zasáhnout při opakovaném útoku osamocenou stíhačku do motoru. Ten okamžitě vysadil a začal hořet. Pilot si před startem nestihl ani vzít padák a stejně se nacházel příliš nízko na seskok, proto mu nezbylo než okamžitě nouzově přistát. Letoun se těsně nad zemí zamotal do telegrafních drátů a skončil v zahradách nedaleko Etampes. Stíhačka po dopadu vzplanula, ale Vopálecký naštěstí včas utekl, i když už na něm hořela i letecká kombinéza.

Pád letadla neušel pozornosti obyvatel, kteří se shromáždili kolem vraku a kvůli lámané francouzštině dokonce považovali zraněného pilota za Němce. Nakonec se vše vysvětlilo a v narychlo sehnaném automobilu jej dopravili do nemocnice, kde se pak léčil z utrpěných popálenin. Po francouzské kapitulaci se mu podařilo odplout z Bordeaux spolu s dalšími piloty do Velké Británie, kde vstoupil do RAF a bojoval v řadách 310. stíhací i několika dalších perutí.

Pardubický astronom a fotograf Petr Horálek už poněkolikáté přesvědčil Národní úřad pro letectví a kosmonautiku o kvalitách svých snímků. Jeho fotografie noční oblohy nad Vodní nádrží Seč se dostala do výběru nejlepších snímků loňského roku. Za dvacetiletou historii je to teprve popáté, kdy snímek dne pochází z Česka. Fotografie Petra Horálka uspěla již potřetí. 

3. ledna 1999 vynesla raketa Delta II z mysu Canaveral sondu Mars Polar Lander, která měla přistát v zamrzlém terénu poblíž okraje jižní polární čepičky Marsu, prozkoumat tamní půdu a podnebí a pátrat po přítomnosti vodního ledu – byla vybavena mimo jiné robotickou paží pro odběr vzorků. Průzkumník se ovšem o 11 měsíců později odmlčel během sestupu k povrchu planety.

TIP: Dobývání Marsu: Jak vypadal průzkum rudé planety v minulém století?

Přesné příčiny havárie dodnes neznáme: Odborníci z NASA se však domnívají, že vyklopení přistávacích nohou ve výšce asi 40 m vyvolalo vibrace, jež zmátly řídicí počítač: Ten se pak domníval, že zařízení již dosedlo, vypnul brzdicí motory příliš vysoko a Mars Polar Lander prudce narazil do povrchu tělesa. Podobná havárie se opakovala loni v říjnu během přistání evropského modulu Schiaparelli, jenž se při manévru roztříštil kvůli chybě navigačního systému. 

Žížalího obra našel na své zahrádce Paul Rees z hrabství Cheshire: Na délku zvíře měřilo něco přes 40 centimetrů a vážilo 26 gramů. Rees se svým synem pojmenoval rekordmana Dave a pak jej předal londýnskému Natural History Museum, kde vědci následně naměřené hodnoty potvrdili.

Z Davea se tak stala nejen nejdelší známá žížala ve Velké Británii, ale také nejtěžší jedinec svého druhu na světě – exempláře nacházené v přírodě obvykle váží třikrát méně. Fotografie živočicha následně dobyly internet, kde si gigant získal mnoho fanoušků. K jejich velkému rozhořčení se pak objevila zpráva, že byla žížala usmrcena kvůli vědeckým účelům a proměnila se v exponát ve zmíněném muzeu.