Na světě jsou jenom tři savci, o nichž víme, že procházejí menopauzou. Jsme to my, lidé, a pak ještě kulohlavci Sieboldovi z příbuzenstva delfínů a kosatky. Otázkou je, proč? 

Vzácnost menopauzy, tedy ztráty plodnosti samic v určité věku, vědce dlouho mátla. Teď už ale záhadu nejspíš vyřešili, alespoň u kosatek.

TIP: V Arktidě dramaticky mizí mořský led, ale velryby jsou z toho u vytržení

Data o dvou populacích kosatek u severozápadního pobřeží Kanady, které zahrnují přes 43 let pozorování, ukazují, že v tom je péče o potomstvo. Starším samicím kosatek umírají potomci téměř dvakrát častěji než mladým, čímž se liší od ostatních živočichů. Menopauza zabraňuje tomu, aby starší kosatky při rozmnožování konkurovaly svým dcerám. Nedělalo by to dobrotu, podobně jako u lidí. Kosatky v menopauze fungují podobně jako lidské babičky a pomáhají vychovávat svá vnoučata.

Florida je nejjižněji situovaným státem USA a díky příjemnému subtropickému klimatu se těší přezdívce Sunshine State – Sluneční stát. Jih poloostrova Florida je ovšem výjimečný i z jiného důvodu – jde zřejmě o jediné místo na světě, kde můžete ve volné přírodě potkat aligátory spolu s krokodýly i kajmany.

Do sladké i slané vody

Ještě počátkem 20. století byla nízko položená , bažinatá  krajina jižní Floridy, kde je dnes národní park Everglades, pravým rájem aligátorů i krokodýlů. Aligátorů severoamerických zde žily miliony, krokodýl americký byl početně zastoupen podstatně méně, maximálně několika tisíci jedinci, obývajícími pobřežní oblasti.

Oba druhy se od sebe podstatně liší a to nejen vzhledem. Aligátor severoamerický (Alligator mississippiensis) je převážně sladkovodním druhem, obývajícím kromě Floridy i další americké státy situované v jihovýchodní části USA. Hlavní areál rozšíření krokodýla amerického (Crocodylus acutus) je situován podstatně jižněji. Historicky pro něj byla jižní a střední Florida nejsevernějším a nejchladnějším místem výskytu. Hojný byl v karibské oblasti, na obou pobřežích středoamerických států a v severních oblastech jihoamerického kontinentu. Dlouhodobý život ve slané nebo brakické vodě v ústí řek mu nečiní pražádné problémy.

Aligátoří „otužilci“

Aligátor je velkým druhem, ale krokodýl americký je větší. Může dosáhnout délky přes sedm metrů, zatímco aligátor jen asi pět a půl. To jsou ovšem extrémní hodnoty, platné pro velmi staré jedince z oblastí bohatých na potravní zdroje. Dnes jsou pětimetrové exempláře krokodýla a čtyřmetroví aligátoři považováni za mimořádně vzrostlé.

TIP: Tváří v tvář grizzlymu aneb Jak (ne)potkat velkou šelmu

Krokodýli jsou z evolučního hlediska oproti aligátorům v jisté výhodě. Síla stisku jejich čelistí je více než dvojnásobná a i z vody dokáží v případě potřeby za kořistí vyskočit podstatně výše. Jsou lépe přizpůsobeni lovu velkých savců, zatímco aligátoři se primárně zaměřují spíše na ryby, obojživelníky, želvy apod. Na druhou stranu jsou aligátoři překvapivě otužilí. Když jsem národní park Everglades v lednu 2010 navštívil, byla Florida zasažena neobvykle nepříznivým počasím. Zatažená obloha a ranní teploty -1 °C, doprovázené silným ledovým větrem, přinutily aligátory setrvat ve vodě, která neměla více než 13 °C. Přesto nebyli zcela paralizovaní, jak by se dalo předpokládat, občas bylo dokonce možné spatřit jednotlivá zvířata proplouvající vodními kanály. Choulostivější krokodýli dopadli hůř – 30 % krokodýlí populace v Everglades, tedy asi 400 zvířat, tyto mimořádně nepříznivé teplotní podmínky nepřežilo.

Kajman – soused i potrava

Kromě aligátorů a krokodýlů jsou v Everglades dokonce i kajmani. Znalý čtenář může oprávněně namítnout, že ti přece žijí jen ve střední a jižní Americe a bude mít v zásadě pravdu. Přesto je ale realitou, že v NP Everglades žije několik menších ostrůvkovitých populací kajmanů brýlových (Caiman crocodilus). Do USA se totiž dovážejí ze středoamerických farem jako domácí mazlíci jejich mláďata. Stává se, že přerostou bytové možnosti majitele a ten je následně ilegálně vypustí do přírody, případně sami uprchnou ze špatně zabezpečeného výběhu na zahradě.

Kajmani brýloví jsou velmi přizpůsobiví a subtropické klima Floridy se příliš neliší od jejich domoviny. Introdukce jakýchkoliv nepůvodních druhů je samozřejmě nežádoucí, nicméně v tomto případě k negativním důsledkům zřejmě nedochází. Jídelníček a způsob života kajmanů je totiž takřka stejný jako aligátoří. Přirozený běh přírody tedy kajmani nijak nenarušují a navíc jsou pod stálým predačním tlakem podstatně větších aligátorů, kterým nečiní žádný problém zpestřit si čas od času dietu menším kajmanem.

Loveni, chráněni, tolerováni

Jak již bylo naznačeno, konec 19. století byl pro floridské velké plazy, zejména pro aligátory, zlomovým obdobím. Tehdy totiž nesmírně vzrostla poptávka po jejich kůžích a jen v letech 1881–1891 bylo na Floridě uloveno 2,5 milionu aligátorů. Masové vybíjení pokračovalo desítky let a v roce 1956 byl počet volně žijících aligátorů v celých Spojených státech amerických odhadován na pouhých 26 000 kusů. Další ranou bylo vysušování rozsáhlých území ve prospěch mohutně se rozvíjejícího zemědělství. K tomu se stát začal prudce urbanizovat v důsledku mimořádně vysokého zájmu Američanů žít v teplém a slunečném klimatu. Tento jev ostatně pokračuje do dnešních dnů a počet obyvatel Floridy dosáhl v roce 2010 osmnácti milionů.

Kombinace všech uvedených faktorů měla na aligátoří populace devastující vliv a koncem šedesátých let byly již jeho počty jen zlomkem původních stavů. Krokodýli nedopadli o mnoho lépe a kolem roku 1970 se odhady počtu dospělých, volně žijících zvířat, pohybovaly kolem stovky. Oba druhy jsou naštěstí již několik desetiletí chráněny a aligátorů dnes žije jen na Floridě více než milion. Místní obyvatelé se zkrátka musejí vyrovnat s problémy danými skutečností, že soustavně roste počet floriďanů i aligátorů. Jen ten jejich Sluneční stát není nafukovací.

Útočníci a napadení

Soužití dravých plazů a lidí vůbec není jednoduché, což je vidět například na ostrově Sanibel v Mexickém zálivu. Ostrov je populárním turistickým letoviskem a místní mají k aligátorům v zásadě kladný vztah. Například se rádi pochlubí návštěvníkům „svým gatorem“, žijícím ve vodním kanále jen pár metrů od jejich verandy. Před časem byla ovšem idylka poněkud narušena. Jedenaosmdesátiletý důchodce pan Robert Steel si vyšel na svou pravidelnou ranní procházku po pěšině poblíž vodních kanálů. Když se dlouho nevracel, vydali se ho příbuzní hledat. Našli jej bez známky života ... a bez nohy. V médiích se zpráva o nešťastné události téměř neobjevila. Během letní okurkové sezóny by se nepochybně stala vděčným tématem, jenže pan Robert Steel si na svou poslední procházku vyšel 11. září 2001. V ten den měli novináři, Amerika a celý svět zcela jiné starosti.

V dubnu 2004 došlo k podobné události. Čtyřiasedmdesátiletá Jane Keefer byla na břehu napadena třímetrovým aligátorem a stažena do vody. Zvíře ji naštěstí po chvilce pustilo a manžel pomohl napadené z vody. O pár dní později zaznamenala média další útok. Zahradnici Janie Melsek, pracující u břehu, chytil aligátor za nohu a v relativně mělké vodě ji pevně držel. Ani přivolaní policisté nedokázali z počátku ženě pomoci a vytáhnout ji na břeh. Aligátor nakonec stisk uvolnil a při pokusu útok zopakovat byl zastřelen. Zahradnice byla s vážnými zraněními hospitalizována a její zdravotní stav se v následujících dnech zlepšoval. Po dvou týdnech ovšem nastalo zhoršení a došlo k úmrtí. Příčinou byly agresivní bakterie, které se dostaly do otevřených ran ještě ve vodě. Místní obyvatelé následně s překvapením zjistili, že útočníkem byl čtyřmetrový jedinec o váze 230 kilo. Skutečnost, že takoví obři žijí v těsné blízkosti rezidenčních čtvrtí, vyvolala zděšení a místní radnice přijala opatření k eliminaci problémových a vzrostlejších aligátorů.

Domov pro zmrtvýchvstalé

Populace krokodýlů se od roku 1973, kdy začali být chráněni zákonem, také vzpamatovala. Polovzrostlých a dospělých jedinců zde žije více než 1 200. Jsou soustředěni výhradně v jižní části Floridy, zejména v národním parku Everglades a jeho blízkém okolí.

Floridu lze vnímat různou optikou. Na první pohled může být viděna jako nezajímavý placatý poloostrov o velikosti bývalého Československa. Při zkoumavějším pohledu ale zjistíme, že se stala relativně bezpečným domovem stovek a tisíců živočišných druhů, z nichž mnohé zažily v posledních desetiletích doslova zmrtvýchvstání. Aligátoři a krokodýli mezi ně bez nejmenších pochyb patří.

Něžná péče obávaných predátorů

Letní a zimní teploty se na Floridě výrazně liší a je tedy zřejmé, že vejce musí být kladena tak, aby inkubace proběhla v nejteplejším období roku. K páření proto dochází u krokodýlů i aligátorů v jarních měsících. Začátkem léta kladou samice obou druhů vejce do hnízd, která si staví z listí, větviček a půdního humusu. V průměru mají hnízda až tři metry a výšku 35–50 cm. Počet nakladených vajec do značné míry závisí na velikosti a věku samice, nicméně obvykle se pohybuje v rozmezí 30–50. Po celou dobu inkubace, trvající zpravidla 65–90 dní, je samice nablízku a snaží se hnízdo chránit před predátory.

Teplota v hnízdě se pohybuje od 30 °C do 34 °C. Z vajec v chladnější části se líhnou samice, v teplejší části hnízda se vyvíjejí budoucí samci. Těsně před líhnutím o sobě dávají mláďata kvákáním vědět. Matka obvykle přispěchá, vrchní část hnízda odhrabe a nezřídka čelistmi opatrně naruší vápenitou skořápku, aby mláďatům pomohla na svět. Tím ale rodičovská péče zdaleka nekončí. Často se stává, že samice mláďata jemně uchopí čelistmi, několik si jich postupně naskládá do tlamy a odnáší je do vody. Tak postupně přenese všechny své potomky, v následujících týdnech a měsících se pohybuje v jejich těsné blízkosti, chrání je před dravci a samozřejmě i příslušníky vlastního druhu, u kterých se vyskytuje celkem běžně kanibalismus. O případném rozmnožování zavlečených kajmanů brýlových zatím není nic konkrétního známo, nelze jej ale vyloučit a v principu probíhá shodně.

Fascinující rodičovská péče je důkazem, že aligátoři a krokodýli zdaleka nejsou jen bezohlednými dravci, ale jak ukazují nejnovější vědecké poznatky, i vnímavými a poměrně inteligentními plazy.

Proslulý sovětský odstřelovač je světové veřejnosti znám zejména díky filmu Nepřítel před branami (Enemy at the Gates), který natočil roku 2000 režisér Jean-Jacques Annaud. Ve výpravném snímku s rozpočtem 68 milionů dolarů si Zajceva zahrál Jude Law a v roli jeho úhlavního protivníka majora Königa jsme mohli vidět Eda Harrise. Po jejich boku se objevila i další známá jména hereckých hvězd, jako například Rachel Weisz, Bob Hoskins či Ron Perlman. Rozhodně však nejde o jediné dílo, které se Zajcevovým osudem zabývá.

Název filmu byl převzat z publikace Williama Craiga Nepřítel před branami, bitva u Stalingradu, která vyšla už roku 1973. Sám Zajcev napsal o svém životě knihu, jež se nedávno dočkala českého překladu. Kromě toho se jeho osudy zabývá i román Davida Robbinse Válka krys, vydaný v roce 2000. Skutečný Zajcev byl však poněkud jiný, než jak jej prezentují film či romány. Střílet však skutečně uměl, i když vzhledem k počtu zabitých nepřátel zdaleka nepředstavoval největší sovětské eso.

Lovec a voják

Počátky Zajcevova střeleckého umění je třeba hledat už v době jeho dětství. Narodil se 23. března 1915 v městečku Jelino v čeljabinském okrese. Vyrůstal v přírodě pohoří Ural a střílet divokou zvěř jej naučil dědeček. V jeho společnosti a také s mladším bratrem často vyrážel na lov, přičemž ve věku 12 let zastřelil starou kulovnicí svého prvního vlka. Když dokončil průmyslovou školu v Magnitogorsku, nastoupil v roce 1936 do řad sovětského válečného námořnictva a poté absolvoval vojenskou hospodářskou školu.

Vypuknutí války s Německem jej zastihlo ve funkci účetního na základně Tichomořské flotily ve Vladivostoku a on se pak dobrovolně přihlásil na frontu. Jeho nadřízení brzy odhalili Vasilijovo střelecké umění a posléze jej přidělili k 1047. střeleckému pluku (v sestavě 284. střelecké divize 62. armády generálporučíka Vasilije Čujkova). Právě na této armádě ležela na podzim 1942 hlavní tíha obrany Stalingradu. V prudkých bojích odráželi její vojáci den za dnem nápor jednotek Wehrmachtu a v této situaci byl dobrý každý prostředek k povzbuzení jejich morálky. Sovětská propaganda hledala různé cesty a navazovala přitom na své zkušenosti z předválečného období.

Kdo zastřelí víc nepřátel?

Jedním z tradičních prvků propagandy stalinského režimu v Sovětském svazu bylo již od 30. let soutěžení. V této souvislosti je třeba zmínit tzv. stachanovské hnutí nazvané podle horníka Alexeje Grigorjeviče Stachanova, který údajně vyrubal za směnu v trvání pět hodin a 45 minut 102 tuny uhlí, čímž čtrnáctinásobně překročil stanovenou normu. Podle něj pak pracovníci všech možných odvětví soutěžili, kdo udělá víc a vyrobí větší množství výrobků.

Tento model převzala i válečná propaganda a začal být praktikován v řadách příslušníků Rudé armády. Muži 62. armády tvrdě bojovali o každý dům a bylo třeba jim ukázat nějaké vzory, hrdiny, jejichž příklad mají následovat. Tak se zrodil „snajperismus“, tedy soutěžení v tom, kdo z odstřelovačů zabije nejvyšší počet Němců. Politické oddělení stalingradského frontu myšlenku podporovalo a vše vrcholilo v období oslav 25. výročí bolševické revoluce.

Tak začala „nová socialistická soutěž o co největší počet zabitých friců“ a pravidelná hlášení o dosažených úspěších odstřelovačů končila na stole náčelníka Hlavní politické správy Rudé armády Alexandra Ščerbakova. Pochopitelně byly také stanoveny odměny. Voják se 40 zlikvidovanými Němci na kontě dostal medaili „Za statečnost“ a mohl se kromě toho pyšnit titulem „Vzorný odstřelovač“. Bylo však ještě třeba vybrat nějaký symbol, prostě odstřelovačský vzor. A tím se stal právě Zajcev.

Zrod legendy

Legendy o Zajcevovi zdaleka nenajdeme jen v Annaudově filmu. Ten je pouze jakýmsi pomyslným „vrcholem ledovce“. Jejich zrod spadá na vrub sovětské propagandy, která si Zajcevův život upravila podle svého. Začalo to už tvrzením, že šlo o „prostého pasáčka ovcí z Uralu“. Jak jsme ale již uvedli, Zajcev měl ve skutečnosti slušné vzdělání, což se však politickým komisařům „státu dělníků a rolníků“ příliš nehodilo. Něco si k legendě přidal i spisovatel Vasilij Grossmann, působící jako válečný dopisovatel.

Dokončení: Stalingradská legenda Vasilij Zajcev a jeho následovníci

Život odstřelovačů ho fascinoval a vykreslil jej nejen v sérii novinových článků, ale i v úspěšné knize Za Volhou není země, jejíž název byl inspirován právě Zajcevovým výrokem. Mnoho legend se objevilo i v samotných Zajcevových pamětech. To však nic nemění na skutečnosti, že ve Stalingradu dlouho působil jako odstřelovač a skutečně zaznamenal řadu úspěchů. Jeden z prvních prožitých bojů sám popsal následujícím slovy:

„Německá děla nám připravila doslova ohnivou bouři, a když skončila, zaútočila na nás pěchota. První vlnu jsme odrazili s pomocí kulometů Maxim, druhá se dostala o něco blíže a museli jsme ji odrážet granáty a samopaly. Další německé útoky začínaly mohutnými ztečemi granátníků, postupujících ze tří stran najednou. Podařilo se jim prolomit naše pravé křídlo, brzy poté i střed a nakonec i křídlo levé a všechna naše postavení zachvátil boj muže proti muži. Na okamžik jsem polevil v pozornosti a jeden z granátníků mi vrazil do zad bajonet, načež jsem zřejmě omdlel, protože si jen pamatuji, že jsem se náhle ocitl na stanici první pomoci při velitelství praporu. Přinesli mě tam naši nosiči raněných.“ Zranění však nebylo vážné a Zajcev mohl zahájit svou odstřelovačskou kariéru.

Někteří kosmologoé nepočítají s tím, že by náš vesmír byl jediný, ale jeden z mnoha a mnoha. Jejich vlastnosti by byly náhodné, určené pouze množstvím energie, která by se uvolnila při vzniku jejich bubliny prostoročasu. Mnoho nových kosmů by vůbec neumožňovalo vznik hmoty, natož života. Řada z nich by se brzy zase zhroutila do sebe. A asi jen velmi vzácně by se mezi nimi objevil vesmír s příznivou hodnotou kosmologické konstanty, jako je ten náš.

Nepřehledněte: Předchozí část článku o záhadách kosmologie

Kosmologie v černé díře

Zdá se vám bránový vesmír extravagantní? Pak jste zřejmě ještě neslyšeli o kosmu v černé díře, který si vymyslel teoretický fyzik Raj Patria. Podle něj se totiž celý pozorovatelný vesmír nachází uvnitř černé díry, tedy v místě se zhrouceným prostoročasem, v němž by měla sídlit singularita, podobná té z našich představ o Velkém třesku.

Astrofyzik Niayesh Afshordi nabízí jiný extrémní koncept zrození našeho kosmu – v podobě trojrozměrné brány v gravitačním chřtánu černé hyperdíry ze čtyřrozměrného vesmíru. Těžko říct, jestli je taková představa méně šílená než Velký třesk, ovšem podle Afshordiho a jeho kolegů dobře řeší některé problémy singularity Velkého třesku. Černé hyperdíry vycházejí z alternativních a poněkud problematických kosmologických modelů a úplně přesně neodpovídají pozorováním teleskopu Planck. Afshordi to však zatím nevzdává.

Bitva o paradoxy černých děr

Singularity černých děr jsou přinejmenším stejně protivné jako singularita, kterou tušíme ve Velkém třesku. Vesmír vznikl velice dávno, téměř před čtrnácti miliardami let. Černé díry se podle všeho neustále rodí všude kolem nás a na rozdíl od Velkého třesku je můžeme – alespoň nepřímo – sledovat v přímém přenosu. 

Poslední dobou se černé díry staly velice horkým bojištěm astrofyzikálních teorií, kde si nevybíravě vyřizují účty obecná relativita s kvantovou mechanikou. K hlavním viníkům nastalé situace patří nejslavnější fyzik přelomu tisíciletí Stephen Hawking. Když před lety „napasoval“ na černé díry kvantovou mechaniku, zjistil, že nejsou tak úplně černé. Podle něj by vlastně měly trošku zářit a pozvolna se při tom vypařovat. 

Potíž však spočívá v tom, že by se podle Hawkingova konceptu mělo s černou dírou vypařit i všechno, co kdy spolkla. S tím má ovšem zásadní problém kvantová fyzika, podle níž nemůže informace o hmotě nikdy zaniknout, ani v černé díře. A to tvoří podstatu informačního paradoxu černých děr.

Zmutovaný paradox ohnivé zdi

Vášně kolem informačního paradoxu černých děr časem vychladly. Nedávno se však objevil jeho mutant, zákeřný a nakažlivý jako ptačí chřipka. Podle Josepha Polchinského z Kalifornské univerzity v Santa Barbaře vytvářejí fotony Hawkingova záření, jež opouští černou díru, na horizontu událostí přízračnou stěnu energie. A ta by sežehla všechno, co k ní dorazí. S tím nicméně zase bojuje obecná relativita, pro kterou je průchod horizontem událostí, padá-li něco do černé díry, vcelku nudný. Pokud byste se ocitli na horizontu událostí, jednoduše spadnete do černé díry a ničeho si nevšimnete – jen toho, že vás roztrhají slapové síly.

Tak vznikl paradox ohnivé zdi (firewall paradox), přičemž se ukazuje, že se v tomto sporu jedná o víc než jen o nějakou zeď – relativita jde čelem proti kvantům. A fyziky doopravdy děsí představa, že si budou muset vybrat mezi obecnou relativitou a kvantovou mechanikou, což by otřáslo celým světem. Proto ve snaze zabránit fatálnímu dilematu vymýšlejí podivuhodné triky, které by ohnivé zdi kolem černých děr uhasily a nahradily něčím méně osudovým.

Ledová zeď a zdánlivý horizont

Leonard Susskind ze Stanfordu a Juan Maldacena z Princetonu proměnili černé díry a unikající částice Hawkingova záření v systém kvantově provázaných čili entanglovaných červích děr. To by sice uhasilo ohnivou zeď, podle kritiků by však kolem černé díry v důsledku kvantových vztahů naopak povstala ledová zeď, prý srovnatelně ohavná. Juan Maldacena přišel také s dalším mazaným nápadem – nechat uvnitř černé díry plynout čas opačným směrem. Informace by se z ní dostávala méně dramaticky, aniž by vzedmula stěnu ohně na horizontu událostí. Pozorovatel padající do černé díry by ovšem prošel posunem času, což je v rozporu s obecnou relativitou. 

Podle odborníků na teorii superstrun nemají černé díry horizont událostí se singularitou uvnitř, ale vyplňuje je tzv. fuzzball – klubko zašmodrchaných strun. Fuzzball by sice stále intenzivně připomínal černou díru, neměl by ovšem horizont událostí, a tudíž by ani nevyvolával paradox ohnivé zdi. Do bojů u stěny z plamenů se nedávno vložil i samotný Stephen Hawking: nemilosrdně zrušil horizonty událostí černých děr a nahradil je zdánlivými horizonty (apparent horizon), za nimiž nelze kvantově interpretovat hmotu. Joseph Polchinski však pochybuje, že se Hawkingova zeď chaosu nějak podstatně liší od ohnivé zdi. 

Planckova hvězda

Aby toho nebylo málo, zjevily se nedávno tzv. Planckovy hvězdy. Podle zmíněné představy by se umírající stálice nezhroutily do singularity, ale zkolabovaly by do struktury o Planckově hustotě. Ta se v podstatě pohybuje jen krůček od singularity, neboť odpovídá hmotě 10²³ sluncí, stlačené do prostoru jediného atomového jádra. Kvantověgravitační efekty by pak udržely zhroucenou hvězdu mimo singularitu. 

TIP: Po tajemstvích temné hmoty a temné energie ve vesmíru pátrá síť superpočítačů

Z pohledu stálice by šlo o pouhý mžik, ale v okolním vesmíru by v důsledku nesmírně velké dilatace (čili protažení času působením mohutné gravitace) uplynuly miliardy let. Planckova hvězda by v nitru černé díry rostla a po vyhasnutí Hawkingova záření by se vynořila do vesmíru. Paradox ohnivé zdi by pak zcela ztratil smysl. Šarvátky u ohnivé zdi ještě zdaleka nekončí. Jak to dopadne?

Postupným studiem silničních map celého světa dospěli odborníci k závěru, že suchozemskou část naší planety dělí vozovky na 600 tisíc fragmentů. Víc než polovina výseků má přitom rozlohu do 1 km², a nepředstavuje tak vhodné místo pro život divoké zvěře. Naopak pouhých 7 % podobných částí pevniny měří přes 100 km².

Kromě toho by se do roku 2050 měly světové silnice „prodloužit“ o víc než 60 %, a jejich síť tudíž ještě zhoustne: Pokud tedy nezavedeme adekvátní opatření, zaniknou kvůli naší dopravě nejen některé živočišné druhy, ale rovnou celé ekosystémy.

Znáte úsloví: nikdy nejezte žlutý sníh!? Bohužel jen v „barvě“ problém není. Nejnovější studie uveřejněná v časopise Environmental Science, tvrdí, že bychom se měli vyvarovat ochutnávání sněhu bez ohledu na jeho barvu. Podle vědců totiž sníh funguje jako mimořádně efektivní lapač drobných jedovatých částic pocházejících z především výfukových plynů aut.

Testy ve sněhové komoře ukázaly, že sníh na sebe dokáže velmi efektivně vázat toxické látky včetně benzenu, toluenu, ethylbenzenu a xylenu. Myslete na to, až budete mít chuť se zchladit někde na horách…

Když už mají zvířata jako ptáci, ryby nebo psi dovedou vnímat magnetické pole, proč bychom to neměli umět my? Společnost Cyborg Nest vymyslela vychytávku, která přesně tohle dokáže. Poskytne majiteli schopnost vnímat magnetické pole Země.

TIP: Nositelná elektronika s mikrolaboratoří analyzuje pot na kůži

North Sense má velikost malé krabičky od sirek a je odolný proti vodě. Lze ho připevnit k tělu pomocí dvou piercingů, typicky doprostřed hrudi, což zvládne kterýkoliv odborník ze specializovaného piercingového salónu. Nabíjí se pomocí USB portu.

Když se člověk s tímto tělesným vylepšením obrátí směrem k severu, začne North Sense vibrovat. Autoři zařízení chtějí, aby ho majitel vnímal jako svůj další smysl a ne jenom nějaké technické vylepšení. Zařízení North Sense proto záměrně nemá GPS a není připojené k síti. Tělesný kompas North Sense bude možné pořídit za 419 dolarů (něco přes 10 500 Kč). V prodeji by měl být koncem ledna nebo začátkem února tohoto roku.

Nártoun filipínský (Tarsius syrichta) je maličké zvířátko, vysoké 8,5 až 16 centimetrů. Samci váží 80–160 gramů, samičky jsou ještě o něco lehčí. Dospělý jedinec je velký asi jako lidská pěst. V místě výskytu, jihovýchodní části Filipínských ostrovů, se nártounovi přezdívá Maumag. Zejména hojně se tento živočich vyskytuje na ostrově Bohol.

TIP: Ostražití lovci aneb Ledňáčci od kostarické řeky Rio Frío

Nártoun filipínský nemůže, stejně jako ostatní nártouni, pohybovat očima v očních důlcích. Místo toho je jeho krk přizpůsoben k otáčení až o 180 stupňů. Oči jsou v poměru k tělu přímo obří a zajišťují vynikající noční vidění. Jedná se o jednoho z nejmenších primátů na světě.

Rodné městečko Ivančice bylo Alfonsovi těsné už od dětství. Nejprve se roku 1871 vydal hledat štěstí na studie do Brna. I když se to v oficiálních životopisech neuvádí, na Slovanském gymnáziu nepatřil zrovna k pilným žákům. Opakoval druhý i třetí ročník, měl hodně zameškaných a také neomluvených hodin. Poté ho dokonce pro neprospěch vyloučili!

Rodiče trpce zklamal, i vrátil se do Ivančic, kde protekčně získal místo písaře u soudu. Zároveň se pokouší o přijetí na Akademii výtvarných umění v Praze. Ortel uznávaného profesora Antonína Lhoty zní ale nekompromisně: „Mladý muži, malířů je hodně, ale peněz je málo. Najděte si raději jiné zaměstnání, kde se lépe uplatníte.“ 

Malířem kulis ve Vídni

Jednoho podzimního odpoledne roku 1879 se mu dostaly do rukou vídeňské noviny a zrak mu padl na inzerát firmy Kautsky-Brioschi-Burghardt. Společnost vyrábějící divadelní dekorace hledala šikovné malíře. Mucha se okamžitě do Vídně vypravil, předložil pár kreseb a byl přijat. Přes den maluje, večer navštěvuje kurzy malířství. A také divadelní představení, na něž má zaměstnanecké „volňásky“. Jednou se dostane do veřejnosti volně přístupného ateliéru vídeňské malířské celebrity Hanse Makarta. Je ohromen jeho velkolepostí. Život ve Vídni Alfonse doslova fascinuje.

Možná by se Muchův život vyvíjel úplně jinak, kdyby nedošlo k velké tragédii: 10. prosince 1881 totiž vypukl ve vídeňském divadle Ringtheater obrovský požár, při němž zahynulo téměř 400 diváků. Vídeňané úplně přestali chodit do divadel, firma Kautsky-Brioschi-Burghardt přišla o zakázky a Alfons dostal jako jeden z prvních výpověď. Vrací se tedy na Moravu a za pár zlatých maluje krajinky i portréty…

A opět zasáhl osud…

Svým talentem zaujal znalce umění a amatérského malíře hraběte Karla Khuena-Belassiho, který ho doporučil svému bratrovi Eduardovi. Ten si ho najal, aby freskami vyzdobil jeho zámek Emmanhof u Hrušovan a rovněž i hrad Gandegg v Tyrolích. Práce snů! Dostává volnou ruku a navíc i plné zaopatření!

Nadmíru je spokojen i pan hrabě. I rozhodne se mladému umělci umožnit studium malby v zahraničí a stává se jeho mecenášem. Mucha si prosadí Královskou akademii v Mnichově. Díky skvělé přijímací zkoušce může nastoupit hned do třetího ročníku. A moc si toho považuje. V Mnichově se mu vlastně dostává prvního výtvarného vzdělání i uznání ze strany učitelů i spolužáků. Vydrží tam dva roky.

Za štědré podpory pana hraběte míří v roce 1887 do Mekky umělců – do Paříže. Neumí jediné francouzské slovo, ale je šťastný. Jako kdysi ve Vídni, i tady si připadá jako ve snu. Zapisuje se na Julianovu akademii. Po ročním studiu se o prázdninách vrací do Hrušovan, musí se nějak revanšovat svému chlebodárci. A opět hurá do Paříže. Jenže přestupuje na Colarossiho akademii. Důvod? Neznámý! Pak ale nastává krutý pád...

Ztracená důvěra 

V roce 1889 zčistajasna končí hraběcí podpora. Alfons Mucha, navyklý na relativně pohodlný život, se náhle ocitá bez prostředků. Nikdy to nevysvětlil ani on, ani jeho syn Jiří v životopise svého otce. Můžeme se jen domýšlet. Publicista a režisér Jan Boněk ve své knize Praha Alfonse Muchy uvádí: „Mucha nikdy nepřiznal žádnou vinu ze své strany. Přitom nejpravděpodobnější příčinou se zdá být hrabětem objevená skutečnost, o které svědčí poznámka v matrice mnichovské Královské akademie. Je zde totiž zapsáno, že Mucha nezaplatil školné, a proto byl ze školy vyloučen. Hrabě byl jistě hluboce zklamán, dobře věděl, že Mucha měl na studia peněz dost. Stará hloupost zřejmě nerozvážného malíře po letech dohnala, hrabě Khuen-Belassi zradu důvěry neodpustil.“ 

Opět se tedy dostává na pomyslné dno. Hledá si práci jako ilustrátor, nějak se živit musí. Na začátku devadesátých let 19. století prý pobývalo v Paříži na padesát tisíc registrovaných malířů! Konkurence obrovská! Bojuje se o každou zakázku. Mucha sdílí ateliér s kolegou Luďkem Maroldem (1865–1898). Aby vůbec přežil, přijme Mucha nakonec mizerně placené místo ilustrátora dětského časopisu. Stává se ale známějším, dokonce získává za ilustrace ocenění. Stále si věří – právem… 

Ve snaze ještě navýšit počet mužů ve zbrani se diktátor rozhodl pro totální mobilizaci. Výsledkem se stal dekret z 25. září 1944 nařizující ustavení domobrany. Takzvaný Volkssturm měl zahrnovat muže, kteří byli dosud ze zdravotních, profesních či věkových důvodů od branné povinnosti osvobozeni. Zároveň Hitler rozhodl, že Německo oddíly domobrany nasadí výhradně na svém území, i kdyby je ostatní bojiště potřebovala sebezoufaleji. 

Při celkovém pohledu tvořily většinu mužstva vyšší povolávací ročníky a v domobraně se ocitlo i mnoho veteránů první světové války. Celkem se jednalo o 6 milionů osob, z nichž však Himmler v chaosu posledních válečných měsíců dokázal povolat a odvést jen malou část.