ESA nemá, nikdy neměla a v dohledné budoucnosti ani nebude mít vlastní pilotovanou loď, přestože současná hlavní evropská raketa Ariane 5 byla navržena pro starty s posádkou. Nicméně nelze tvrdit, že by se agentura v tomto směru nesnažila. Příkladem je například raketoplán Hermes, jehož vývoj ale ustal kvůli nedostatku financí.

Nepřehněte předchozí část článku

Kosmický náklaďák

Pokud už hovoříme o evropské kosmické lodi, nelze nezmínit plavidlo ATV. Pod názvem Automated Transfer Vehicle (automatická přepravní loď) se ukrýval válcovitý kosmický náklaďák o rozměrech většího autobusu a hmotnosti kolem 20 t, který se po vynesení na raketě Ariane 5 z jihoamerického Kourou dokázal samostatně připojit k ISS, a to pomocí GPS a laserové navigace (Evropané dokonce technologii spojování vesmírných plavidel slíbili Číňanům pro jejich chystanou orbitální stanici). ATV přitom dopravila na ISS přes 7 t zásob a výbavy. 

Nákladní loď zůstávála na stanici i více než půl roku a uměla vlastními motory korigovat let celého 450t komplexu, zajistit zvýšení dráhy ISS či úhybné manévry před kosmickým smetím. Na konci mise pak zanikla v atmosféře nad jižním Pacifikem s nákladem několika tun odpadu ze stanice. ATV má za sebou celkem pět letů a další se už nechystají.

Modul pro loď Orion

ESA po ukončení programu ATV připravovala novou loď nazvanou ARV (Automated Re-entry Vehicle), která by nesla nákladní modul opatřený tepelným štítem a padáky a náklad by mohla vozit do kosmu i zpět. Krásně se tak rýsovala přeměna ATV v pilotovanou loď, nicméně program ARV byl zrušen a evropské lodě k ISS zkrátka dolétaly.

Servisní modul ATV však získala NASA jako součást pro svou loď Orion, pro niž zajišťuje pohon, elektřinu, řízení a další podstatné služby. A kdo ví, třeba díky této vydatné pomoci z Evropy najdou jednou Spojené státy místo pro Evropana v lodi směřující k asteroidu či na Mars (ESA podobnou žádost sama přiznává). 

I přes absenci vlastní pilotované lodi dokázala ESA dostat na oběžnou dráhu více než 40 členů svého oddílu astronautů z 18 evropských zemí na palubách lodí Sojuz a dříve také v amerických raketoplánech. K dlouhodobým pobytům na ISS dnes již létají Evropané běžně (naposledy tam od května do listopadu 2013 pracoval Ital Luca Parmitano). Ještě dodejme, že ESA má nyní 14 aktivních astronautů, kteří se buď připravují k vesmírné misi, nebo jsou k dispozici ke jmenování do posádky. 

Columbus na ISS 

Bezesporu největším a nejdůležitějším příspěvkem Evropy ke stavbě ISS se stala laboratoř Columbus, kterou tam v únoru 2008 dopravil raketoplán Atlantis při 24. letu ke stanici v programu STS. V období desetileté životnosti modulu (která může být prodloužena až do roku 2024) si vědci z celého starého kontinentu slibují provedení tisíců pokusů v beztíži z oblasti biologie, materiálové či kapalinové fyziky a mnoha dalších oborů. 

Columbus má tvar válce o průměru 4,5 m, délce 7 m a hmotnosti 10 t. Základní konstrukční prvky a řešení systémů pro uchování životních podmínek pro astronauty sdílí s osvědčenými italskými nákladními moduly řady MPLM, z nichž se jeden – Leonardo – nakonec stal také permanentní součástí ISS. Columbus pojme deset standardních vědeckých platforem ISPR, přičemž osm z nich lze připevnit na zdi a dvě na strop. Každá taková jednotka pak dokáže pracovat jako samostatná laboratoř díky vlastnímu napájení elektřinou, chladicím systémům či video- a datovému spojení s vědci na Zemi. Columbus rovněž disponuje vnější platformou pro upevnění nákladu či experimentů, které vyžadují přímé působení kosmického prostředí. Momentálně se na ní nachází například přístroj pro monitorování lodní dopravy na Zemi a brzy ho doplní „kolega“ pro studium počasí a hurikánů. Řídící středisko laboratoře sídlí v Německu poblíž Mnichova a je ve spojení s NASA i se samotným modulem na oběžné dráze. Někteří vědci však mohou své pokusy kontrolovat přímo z vlastních pracovišť. 

Evropa brázdí Sluneční soustavu

Do meziplanetárního prostoru vstoupila ESA v roce 1986 velmi úspěšně: vypravila tehdy sondu Giotto, která proletěla okolo jádra Halleyovy komety a výrazně posunula vpřed naše znalosti o těchto impozantních tělesech. Koncem minulého tisíciletí pak evropská agentura vyvinula pro americkou misi Cassini (dodnes zkoumá z bezprostřední blízkosti Saturn a jeho měsíce) přistávací pouzdro Huygens, které v lednu 2005 dosedlo na měsíc Titan.

Družice Venus Express ještě nedávno létala kolem Venuše, Mars Express zase krouží kolem rudé planety, Rosetta do konce loňského roku zkoumala kometu 67P/Čurjumov-Gerasimenko, přičemž v létě 2014 se stala prvním umělým tělesem na oběžné dráze vlasatice. V listopadu 2014 vyslala k jejímu povrchu malý přistávací modul za účelem skutečně blízkého průzkumu tělesa. V rámci mise BepiColombo plánuje ESA vyslat družici na orbitu Merkuru. A pokud jde o vývoj nových technologií, stala se evropská agentura autorem vysoce úspěšné pokusné družice SMART-1 s iontovým pohonem. 

Svět má problém s oxidem uhličitým a vědci hledají různá řešení, která by omezila jeho emise. V indickém městě Tuticorin jako první na světě vymysleli, že budou recyklováním vypouštěného oxidu uhličitého vyrábět užitečné látky. Jako například prášek do pečiva nebo i další látky s podobným složením.

Recyklovaný oxid uhličitý

Chemická továrna v tomto městě se dala dohromady s místní společností Carbon Clean Solutions. Procesem recyklování oxidu uhličitého ušetří 60 tisíc tun tohoto plynu ročně, které by jinak skončily v atmosféře.

Majitel továrny Ramachadran Gopalan se nechal slyšet, že je obchodník, nikoliv zachránce planety. Prostě se rozhodl zužitkovat odpad. A indičtí chemici vyvinuli novou metodu k navázání oxidu uhličitého z továrních emisí. Prý ho tímto způsobem polapí více než 90 procent.

TIP: Vědci stvořili krystal, který lapá uhlík ze vzduchu jako divý

Není to tak dávno, co na Islandu přeměnili oxid uhličitý z emisí na kámen. Indický postup ale nabízí užitečnější produkty, takže by mohl být ekonomicky zajímavější. 

Po necelých dvaceti hodinách cestování z Prahy do Santiaga de Chile, hlavního chilského města, jsme se přenesli ze začínajícího léta na konec podzimu. Údolí obklopené lehce pocukrovanými horami, v němž metropole se sedmi miliony obyvatel leží, nás přivítalo drobným mrholením a studeným větrem. Hned jsme se začali těšit na cestu na sever, za teplým počasím.

Údolí vína a kouzel

Naším hlavním cílem byla vesnice San Pedro de Atacama, turistické centrum s výhodnou polohou pro objevování zákoutí nejsušší pouště světa i náhorní plošiny Altiplano. Přestože se do něj dá z hlavního města dostat prakticky nonstop během několika desítek hodin jízdy autobusem, zvolili jsme variantu se zastávkami po cestě, abychom poznali i jiné lokality.

Prvním místem, které naznačovalo, že deštivým dnům by mohl být na delší dobu konec, bylo Ovalle. Město nás vítalo jasně modrou oblohou bez mráčku a slunce se opíralo do vinohradů a zavlažovaných políček.

Brzy ráno jsme vyrazili do Valle del Encanto – Údolí kouzel. V jedné z mnoha soutěsek vyhloubených přítoky řeky Limarí byly objeveny pozůstatky čtyři tisíce let staré kultury. Takzvané petroglyfy, obrazce vyryté do skal, se při správném světle vyloupnou ze skalního reliéfu přímo kouzelně.

Údolí má ale co nabídnout i milovníkům přírody. Na jeho úbočích se ježí husté porosty mnoha druhů kaktusů a díky velkým rozdílům denní a noční teploty je téměř pravidlem, že před východem slunce je celé údolí zalité mlhou. Pohled z hrany kaňonu na mlhu, oranžově nasvícenou vycházejícím sluncem, patří k silným zážitkům. Pěkný je i výhled z některého z okolních kopečků na zemědělskou krajinu, posetou pravidelnými řádky vinohradů.

Hlavní město Atacamy

Další stovky kilometrů po chilské části panamerické dálnice, vinoucí se převážně podél nekonečného pobřeží Pacifiku, nás po několika dnech konečně dovedly do San Pedra. Malá vesnička s hliněnými, prašnými ulicemi se pyšní titulem „astronomické hlavní město světa“. Je tady totiž více než 300 slunečných dní v roce a průzračně čistý vzduch. Izolovanost místa navíc v noci zajišťuje minimální rušení světelnými zdroji.

San Pedro by si ovšem mohlo přibrat ještě jeden titul – hlavní turistické město pouště Atacama. Několik hlavních ulic v centru je tvořeno prakticky jen cestovními kancelářemi, které nabízejí výlety k slaným lagunám, na Altiplano či ke gejzírům El Tatio. To vše je „na dosah“, což ovšem v poměrech Atacamy často znamená desítky či stovky kilometrů chaotickou změtí vyježděných kolejí a pochybných „necest“. I z těchto důvodů často nezbývá, než služeb cestovek využít.

Křehké dílo z písku

Jednou z možností, jak se davům turistů vyhnout, je půjčit si kolo, náčrtek okolí vydávaný za mapu, a vyrazit. Díky rozlehlosti okolí a pohodlnosti většiny turistů je pravděpodobné, že se vám podaří za celý den nikoho nepotkat.

Podél říčky San Pedro vyrážíme k pozůstatkům vesnice Pukará de Quitor, odkud je krásný výhled na okolní oázu a dál k bolivijským hranicím, tvořených pásmem sopek a hranou náhorní plošiny Altiplano. Neuvěřitelně čistý vzduch a absence jakýchkoli měřítek v krajině působí dojmem, že k mohutné sopce Licancabur je to pár kilometrů.

Přes brod se dostáváme do Quebrada del Diablo (Ďáblovy soutěsky), kam vyrážíme pěšky bez bicyklů. Celý labyrint soutěsek a kaňonů vznikl v sedimentech jezera, které zde existovalo před zhruba 23 miliony let. V hlinitém písku jsou kromě ostrých hřebínků vytvořeny i mikrotvary, třeba mřížky z minerálů. Celá soutěska působí dojmem, že by ji kompletně spláchl jeden větší liják.

Vodní a větrná eroze zde utvářela ráz celé krajiny. Drobný písek se slepil ve vysoké kamenné monumenty připomínající sochy a na závětrných stranách skalnatých hřbetů vytvořil hluboké duny. Dávné potoky a říčky zase vytvořily labyrinty ostrých hřbítků a hlubokých soutěsek ve všech měřítkách. Díky v různých dobách usazovaným horninám se tady střídají barvy od světle žluté po tmavě červenou. Spolu se stále modrým nebem je to parádní podívaná.

Slaná paleta

O kus dál leží solné pohoří Cordillera del Sal. Mozaika barevných i tvarových kombinací písku je tady doplněna solemi v nejrůznějších odstínech bílé. Měsíční údolí (Valle de la Luna), jak je tato oblast také nazývána, je populární zejména díky západům slunce, které vytvářejí ještě neuvěřitelnější barevné nálady.

Opravdové solné království najdete u laguny Chaxa, vzdálené od Cordillera del Sal několik desítek kilometrů. Laguna je součástí rezervace Salar de Atacama, která chrání unikátní faunu a flóru slaných jezer pouště Atacama. Voda se sem dostává z deštivých svahů nedalekých And systémem podzemních kanálů a tvoří velké jezerní oblasti: příhorskou Puncar s několika většími jezery, a Sonor, jejíž součástí je právě laguna Chaxa nebo jezera Tebenquiche a Ojos del Salar.

Solné krusty vznikají vzlínáním solí podzemní vody a podle svých fyzikálních i chemických vlastností vytvářejí různé tvary, od plochých polygonových povrchů po až 70 cm vysoké solné výkvěty. Minerály těchto vod také způsobují pestré zbarvení vod jezera, v Chaxa převládají odstíny červené a oranžové.

Altiplano – střecha Ameriky

Výletem, který je rozhodně nutné podniknout s místní cestovkou, je jízda ke gejzírům El Tatio. Leží ve výšce 4 320 metrů nad mořem a jsou zřejmě právem propagovány jako nejvýše položené na světě. Horká voda o teplotě 85 °C zde vystřikuje do výšky až deseti metrů. Gejzíry jsou ovšem nejaktivnější před východem slunce, což znamená ranní strastiplnou jízdu rozhrkaným autobusem. Noční teploty bývají v tuto dobu i – 20° C, a dovnitř autobusu fičí mnoha otvory ledový vzduch.

Náhorní plošina v okolí gejzírů pro nás byla vhodnou přípravou na altiplánský národní park Lauca. Altiplano, někdy nazývané také Puna, je po Tibetu druhou největší náhorní plošinou na světě. Plošina je na obou stranách ohraničena pásmem hor – na západě často aktivními vulkány, jako je Licancabur, Miscanti nebo Oleague, na východě pohořími východní Kordillery Real a Apolobamba.

Náročný život ve výšinách

Život na Altiplanu je drsný. Vedle řídkého vzduchu vyzkouší odolnost návštěvníků obrovské rozdíly mezi denními a nočními teplotami. Ty běžně dosahují 40 °C, přičemž zejména noční mrazy bývají opravdu kruté. K tomu připočtěte nedostatek srážek (průměrný roční úhrn dosahuje pouhých 280 mm) a téměř neustále pražící slunce.

Z výše uvedeného je zřejmé, že živočichové a rostliny, které se těmto nepříznivým podmínkám dokázaly přizpůsobit, jsou vyhranění specialisté a často je na jiných místech ani nenajdete. Ze zástupců fauny je možno zmínit lišku patagonskou (Pseudalopex culpaeus) a hlavně několik druhů lam. Srst lamy vikuňa (Vicugna vicugna) je údajně nejjemnější na světě. Kvůli tomuto primátu byly lamy po staletí vybíjeny, jelikož například svetry z jejich vlny jsou vysoce ceněny a částky za jeden kus oděvu dosahují i tisíců dolarů. V druhé polovině minulého století byly vikuně téměř vyhubeny, po zavedení přísné ochrany a omezení obchodu se jejich stavy stabilizovaly. Dnes to vypadá, že jsou pro budoucnost zachráněny.

Země ojedinělých zážitků

Jedním z národních parků, kde je možné spatřit alespoň některá ze zvířat Altiplana, je NP Lauca. Park leží u chilsko-bolivijských hranic, na dohled hory Sajama – nejvyššího vrcholu Bolívie (6 542 m).

Dominantou oblasti jsou sopky Parinacota a Pomerape spolu s jezerem Chungara. To má rozlohu 21,5 km² a leží ve výšce 4 568 metrů. Díky dobré dostupnosti z pobřežního města Arica jde o oblíbený cíl jednodenních výletů. Mnoho lidí však takto výraznou a rychlou změnu nadmořské výšky špatně zvládá a jejich dojmy se pak soustředí na zcela jiné prožitky, než je potěšení z přírodních krás.

TIP: Ostrov Réunion aneb Vrchol kotle a země plná spalujícího ohně

My byli ovšem aklimatizováni dobře, takže jsme si mohli v kempu na břehu jezera postavit stan a užívat si západ i východ slunce. Zatímco pohled na jezero, zrcadlící se bílé sopky a zelenou rostlinu llareta v popředí je poměrně běžný zážitek, rudě nasvícené horské hřebeny nebo první ranní paprsky slunce, schovaného za Sajamou, patří k vjemům ojedinělým. Stačí však jen trocha dobré vůle, aby bylo možné aplikovat toto rčení na celé Chile a zejména jeho horské partie.

Umění je všude kolem nás. Ne vždy ale musí nést podobu obrazu či sochy. Uměním může být i mapa, a dokonce i digram. Dokazuje to originální kolekce Mini Metros amerického designéra Petera Dovaka, který zpracoval diagramy podzemních dopravních sítí v 200 městech celého světa. V jeho výběru nechybí spletité trasy metra v Šanghaji, Paříži, Tokiu, Londýně či podzemní dráhy v Berlíně, stejně jako úsporné trasy varšavského či pražského metra. Přehled všech zpracovaných digramů najdete na webu autora.

Mars se dlouhodobě považuje za další cíl pro pilotované mise. A přestože bychom ve Sluneční soustavě našli planety geologicky podobnější té naší, Mars se Zemi nejvíc podobá svým povrchovým prostředím. Povrchový tlak a složení tamní atmosféry sice neumožňují volný pohyb astronautů bez skafandru, ale teploty jsou přijatelné, aby případné základny nemusely čelit přílišnému horku či zimě. Technicky vzato by bylo možné využít zkušenosti z polárních stanic. 

Povrchová teplota Marsu do značné míry podléhá globálním změnám způsobeným jak vysokou výstředností dráhy, tak třeba přítomností prachových bouří. Zatímco v letní poledne lze na rovníku zaznamenat i +20 °C, v zimě na pólech klesají teploty až k −153 °C. Nejvyšší odhadnutá teplota tamních povrchových hornin činí asi +30 °C, jde však o materiál rozehřátý přímým slunečním svitem.

V 50. letech minulého století si vědci ze západní Evropy začali uvědomovat, že sólově realizované projekty maximálně na národní úrovni jen stěží mohou konkurovat kosmickým letům v režii Sovětského svazu či USA (kam navíc odjela po válce za prací ze starého kontinentu spousta špičkových odborníků a techniků). Proto na sklonku roku 1958 (krátce po startu Sputniku) zorganizovali dva uznávaní členové tehdejší západoevropské vědecké obce – Francouz Pierre Auger a Edoardo Amaldi z Itálie – setkání, na němž zástupci osmi evropských zemí jednali o vytvoření mezinárodní organizace, která by jejich kosmické projekty zastřešovala. Mimochodem, oba zmínění organizátoři konference se v budoucnu dočkali uznání: po Augerovi byla pojmenována evropská observatoř v Argentině pro studium kosmického záření, jež se dostává na povrch Země, a Amaldi propůjčil jméno evropské zásobovací lodi ATV-3, která se v roce 2012 spojila s Mezinárodní vesmírnou stanicí. 

Nepřehledněte: Vznik a počátky ESA

Vědci se nakonec dohodli, že budou fungovat dvě různé mezinárodní agentury: Jedna se měla soustředit na stavbu nosných raket (později byla pojmenována ELDO neboli European Launch Development Organisation) a druhá na samotný výzkum vesmíru (ESRO – European Space Research Organisation). Poslední jmenovanou dnes považujeme za přímého předchůdce organizace ESA, přičemž byla oficiálně založena 20. března 1964. 

Zrodila se ESA

Skupina ELDO nelenila a dala se do práce. V hlavách jejích konstruktérů se zrodil nový nosič s příznačným názvem Europa. Jeho základ (první stupeň) měla tvořit britská vojenská střela Blue Streak, horní stupně měly dodávat Francie a Německo, o aerodynamický kryt vynášené družice by se postarala Itálie, o telemetrické systémy a sledování letu rakety ze Země zase Nizozemsko a Belgie. Kosmodrom byl vytipován dokonce v Austrálii. 

Europa však svým tvůrcům mnoho radosti nepřinesla. Dodávky komponent od mnoha týmů z různých koutů kontinentu se nedařilo řádně koordinovat a řídit a projekt se dostával do skluzu – přesto však raketa nakonec odstartovala. Nicméně druhý a třetí stupeň při zkušebních vzletech ve druhé polovině 60. let selhávaly, nosič nebyl spolehlivý. Velká Británie proto coby dodavatel prvního stupně projekt v roce 1968 ukončila (viz Tajemství vesmíru 4/2014). 

Západní Evropa však o vesmíru snít nepřestala. Ostrovnímu království se již ke hvězdám moc nechtělo, zato Francie burcovala ostatní k dalšímu vývoji nové rakety (pozdější Ariane – viz Tajemství vesmíru 4/2014) a vynucovala si ve vývoji hlavní slovo. Jejím partnerům to nijak zvlášť nevadilo, a tak se agentura ESRO v květnu 1975 (jen o dva měsíce dříve, než si velitelé lodí Sojuz a Apollo na oběžné dráze v historickém okamžiku podali ruce) transformovala do Evropské kosmické agentury, známé pod zkratkou ESA. Nová instituce přitom pokračovala ve všech projektech bývalé ESRO.

Přidává se Česko

Na jaře 1975 měla ESA deset zakládajících členů z oblasti na západ od berlínské zdi: Belgii, Dánsko, Francii, Německo, Itálii, Nizozemsko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko a Velkou Británii. První podstatnou kosmickou misi zahájila agentura už ve zmíněném roce 1975, a to vypuštěním družice Cos-B pro monitorování záření typu gama, tehdy ještě na americkém nosiči. 

Dnes má ESA dvacet členů i z oblasti někdejšího východního bloku (první postkomunistickou zemí se v roce 2008 stala právě naše republika). Kromě zakládajících států a ČR se jedná o Rakousko, Finsko, Řecko, Irsko, Lucembursko, Norsko, Polsko, Portugalsko a Rumunsko. Spolupráci se přitom podařilo navázat už i s „exotickými kraji“, jako je třeba Turecko či Izrael. ESA zaměstnává více než dva tisíce lidí a disponuje ročním rozpočtem přesahujícím čtyři miliardy eur (v roce 2013 se jednalo o 4,3 miliardy eur, tj. asi 120 miliard korun). 

Hermes: evropský raketoplán

ESA nemá, nikdy neměla a v dohledné budoucnosti ani nebude mít vlastní pilotovanou loď, přestože současná hlavní evropská raketa Ariane 5 byla navržena pro starty s posádkou. Nicméně nelze tvrdit, že by se agentura v tomto směru nesnažila. 

Historicky měl zřejmě nejblíže k realizaci evropský miniraketoplán Hermes v 80. letech minulého století, který mohl podle posledního návrhu před zrušením projektu pojmout tři lidi a až 3 t nákladu při cestě na zemskou orbitu. Vynášet ho měla právě raketa Ariane 5, a to z jihoamerického kosmodromu Kourou, přičemž si měl nosič při startech se zmíněným raketoplánem sáhnout až na pomyslné dno svých možností. V kosmu by pak letoun sloužil jako vědecká laboratoř, opravář družic či obsluha kosmických stanic. Před návratem do atmosféry měl odhodit kuželovitý obslužný modul a přistát jako kluzák buď opět v Kourou, či na některém větším letišti v západní Evropě. Při startu se počítalo s hmotností asi 21 t a na délku měl stroj měřit 19 m. 

V roce 1984 jej dokonce Francie (kde se zrodila myšlenka letoun zkonstruovat) nabídla Spojeným státům jako příspěvek k chystané mezinárodní orbitální stanici. Nicméně nedlouho poté země galského kohouta uznala, že na vývoj letounu nemá finance ani technické prostředky, a svěřila projekt právě do rukou ESA. Vývoj pokračoval až do roku 1992, kdy musela stejnou porážku uznat i evropská agentura; navíc se po havárii Challengeru předpisy pro bezpečnost raketoplánů výrazně zpřísnily. Projekt byl zrušen a žádný Hermes nevznikl. S dalšími nápady na miniraketoplán či kosmickou loď poté přicházeli Němci a Italové, u některých projektů se podařilo dokonce připravit testovací prototypy, nicméně žádný z nich nakonec nepřežil. 

Pokračování zítra

Nejtragičtější hromadnou sektářskou sebevraždu má na svědomí Jim Jones, kazatel, který kolem sebe v 60. letech minulého století shromáždil komunitu s názvem Svatyně lidu.

Své první příznivce, převážně z řad chudých Afroameričanů, začal oslovovat především hlásáním tezí o sociální spravedlnosti, rasové snášenlivosti a právech chudých. Podporoval je řadou praktických akcí, například rozdáváním polévky, šatstva či uhlí pro chudé. Postupem času se jeho rétorika začala měnit ve stále militantnější kritiku vlády, ostatních církví či politiky vůči Afr­oameričanům. Postupně se vyhlásil za reinkarnaci mnoha známých osobností včetně Lenina nebo Batmana a své vnitřní démony se pokoušel přehlušit velkými dávkami drog.

Počátkem 70. let už měl kolem dvaceti tisíc příznivců a na veřejnost začínaly prosakovat informace o ponižování, týrání, sexuálním zneužívání či podivných machinacích s penězi uvnitř sekty.

Masakr v Jonestownu

Na zvyšující se pozornost úřadů reagoval Jones radikálním krokem. Pronajal pro svoji komunitu 3 800 akrů půdy v guyanské džungli v Jižní Americe a začal budovat svůj Jonestown. Jonesovy následovníky však čekala jen nelidská dřina, práce od rána do večera za zvuku Jonesových kázání linoucích se z amplionů. Čas od času někdo uprchl a vynesl na světlo zprávy o brutálním bití, ale také o nacvičování hromadné sebevraždy. Nikdo tomu však nevěnoval pozornost, až na kongresmana Leo Ryana.

Ten se 17. a 18. listopadu roku 1978 vydal Jonestown navštívit, aby zjistil, jak se věci mají. Na místě skutečně vyslechl šokující výpovědi některých členů sekty, kteří se s ním chtěli okamžitě vrátit do USA. Ryan měl dost poznatků k tomu, aby podnikl radikální opatření, ale při návratu k helikoptéře ho na letišti čekala skupina Jonesových mužů a začala zběsile střílet. Kongresman Ryan, reportér Don Harris, kameraman Bob Brown, fotograf Greg Robinson a bývalá členka hnutí byli zabiti a dalších 11 členů výpravy bylo zraněno.

Smrtící jahodový koktejl

Jim Jones věděl, že věci se daly tak jako tak do pohybu. Nechal shromáždit všechny obyvatele Jonestownu a oznámil jim, že přijdou vojáci a společný život skončí. Poté je vyzval k sebevraždě: „Když nemůžeme v míru žít, musíme v míru umřít,“ křičel Jones a jeho stoupenci to po něm skandovali. Jakmile ztichli, řekl: „Vezměte si jed, jak to dělávali ve starověkém Řecku. Je to revoluční čin… Nemáme možnost přežít.“ Členové sekty pak vypili z papírových pohárků smrtící koktejl z jahodového sirupu, obrovského množství uklidňujících tablet, silných prášků proti bolesti a kyanidu.

V osadě zemřelo více než devět set lidí včetně 276 dětí. Část příslušníků sekty vypila kyanid, na těle ostatních se našly vpichy po injekčních jehlách, sto padesát lidí, kteří se pokusili utéct nebo odporovat, bylo zastřeleno. Do okolní džungle se podařilo uprchnout jen několika málo obyvatelům kolonie. Jones byl nalezen s prostřelenou hlavou. 

Tragédie byla objevena až o několik dnů později. Nalezená těla ležela všechna tváří k zemi, u části z nich byly viditelné stopy po jejich vlečení po zemi. „Nespáchali jsme sebevraždu, spáchali jsme akt revoluční sebevraždy na protest proti nehumánnímu světu,“ promlouvá Jones na konci nahrávky, kterou sekta během sebevraždy pořídila. 

Mír byl ratifikován 24. října 1648. Ne všichni ale byli jeho uzavřením nadšeni. Největší zklamání cítili určitě čeští emigranti. Už dvacet osm let se snažili o obnovení stavovské monarchie v Čechách, bojovali ve švédských i jiných službách, působili na dvorech vládců a najednou se ocitli ve vzduchoprázdnu. Jejich naděje na návrat domů a opětovný zisk majetků byly ztraceny. „Běda, jak nešťastný je konec švédské války. Doufali jsme v osvobození ode jha antikristova tyranství, a hle, upadli jsme hlouběji do jeho osidel.“ Toto napsal nejslavnější z nich, Jan Amos Komenský. 

Nové konflikty

Ne všichni ale složili zbraně. Nový konflikt vypukl mezi Polskem a Švédskem a do této války se nakonec zapojili jako polští spojenci i Habsburkové. Komenský, tehdy sídlící v polském Lešně, se pokoušel do protihabsburské koalice nalákat i cromwellovskou Anglii, která ale o středoevropské záležitosti nejevila zájem. V rámci války došlo také k poslednímu pokusu o evangelický převrat. V okolí Lešna shromáždil český šlechtic a bývalý švédský důstojník Václav Sádovský ze Sloupna válečné veterány. Toto vojsko mělo vpadnout do Čech a vyvolat všeobecné evangelické povstání. Chimérický plán byl odsouzen k nezdaru a k vpádu do Čech nakonec vůbec nedošlo. Smutné bylo, že toto jednání si Poláci vyložili jako nepřátelské vůči své zemi a nakonec zaútočili na Lešno, které lehlo popelem.

Utužení absolutismu

Vestfálským mírem české země definitivně přešly od stavovského státu k absolutistické monarchii, což bylo uzákoněno již přijetím Obnoveného zřízení zemského v druhé polovině dvacátých let. Až dosud si čeští stavové svého panovníka volili, nyní nastupovali králové z rodu Habsburků podle dědičného práva. Stavům volba příslušela jen v případě vymření Habsburků po meči i po přeslici. Omezení ale bylo víc, například stavovský sněm mohl projednávat jen věci, které mu panovník předložil.

Sněmu ale zůstal jeden důležitý mocenský nástroj, a to schvalování berní. Jenže tento nástroj stavové příliš nevyužívali. Změnilo se totiž i samotné složení stavovské obce. Ze starých panských rodů, kterých bylo před rokem 1618 asi sedmdesát, jich zbylo v zemi jen dvacet. Ostatní rody, jakými byli třeba Pernštejnové nebo Smiřičtí, vymřeli, nebo byli ze země vypuzeni. Na jejich místo nastoupily zčásti rytířské rody povýšené do panského stavu a zčásti rody cizí, které dostaly v českých zemích inkolát (zemské domovské právo). Většina rodů přišla z ostatních zemí habsburské monarchie, převážně ze zemí rakouských, uherských, ze Slezska, ale hojně byly zastoupeny i rody z říše, Itálie anebo z Francie a španělského Nizozemí. Tato kosmopolitní šlechtická obec byla úzce spojena s vídeňským dvorem a neměla zájem na tom, pouštět se s ním do konfliktů. Naopak, pevně za ním stála a tuto věrnost brzy prokázala v době povstání uherských magnátů.

Zkrvavená země

Válka dopadla krutě na všechny složky obyvatelstva, ale nejvíc jí trpěl venkov. Vesničané se nemohli spolehnout na hradby, ani se nemohli vykoupit. Soldateska je brala za zdroj obživy a snadné kořisti a podle toho se k nim chovala. V českých zemích nezmizelo obyvatelstvo jen kvůli válečným tažením. Významnou roli zde hrála i emigrace. Kvůli víře opustilo jen Čechy na 150 000 lidí a na Moravě nebyl tento počet o mnoho nižší. Tito emigranti směřovali nejčastěji do Slezska, Saska, ale třeba i do Falce. Obrovský úbytek pracovních sil se pochopitelně musel projevit v hospodářství. 

Co se týká laserových zbraní, Velká Británie kráčí ve stopách armády Spojených států. Britské ministerstvo obrany udělilo kontrakt v hodnotě 30 milionů liber (necelých 950 milionů Kč) konsorciu UK Dragonfire, aby vyvinulo prototyp laserové zbraně Laser Directed Energy Weapon (LDEW) Capability Demonstrator.

Prototyp vojenského laseru by měl být hotový v roce 2019, kdy podstoupí testy v terénu. Měly by ukázat, jestli je taková zbraň v bojovém nasazení praktická a účinná. Experti budou klást důraz zejména na prověření laseru v různých klimatických podmínkách na souši i na vodě.

TIP: Lasery na obzoru: Americká armáda chce do osmi let zavést laserové zbraně

Tento laser zřejmě nenasadí do ostré akce. Ale podle toho, jak se osvědčí v testech, pak britská vláda rozhodne o programech vývoje zbraní budoucnosti. Pokud vše půjde podle plánu, tak by britské jednotky měly dostat první laserové zbraně v polovině příštího desetiletí.