Doručení dopisů, peněžních psaní a balíků soukromým osobám zajišťoval poštovní doručovatel (listonoš).Každý měl vymezený svůj okrsek, který obcházel pěšky, do vzdálenějších částí zajížděli jízdní poslové s vozy nebo jen s lehkými dvoukolovými kočáry, kariolkami.

Parádiví listonoši

Při nástupu do funkce přísahal doručovatel úřadu, že bude vykonávat službu poctivě a věrně ku prospěchu Jeho Veličenstva, nikoho při ní nebude obtěžovat, svěřené dopisy sliboval vždy řádně předávat, účtovat předepsanou sazbu a peníze náležitě odvádět poštovní pokladně. Samozřejmě musel držet listovní tajemství.

Listonoši byli náramnými parádníky, k roku 1831 chodili v černém kabátci s černými výložkami a žlutými knoflíky s iniciálami Jeho Veličenstva a ve svrchním černošedém kabátu nebo plášti s černým límcem. Kalhoty měli z černošedého sukna, dále černý kulatý klobouk, nosili poštovní trubku a na prsou měli štítek s vyobrazením trubky a příslušného čísla okresu. Každoročně měli nárok na nový kabátec, pár nových kalhot a nový klobouk. Svrchní kabát či plášť dostávali jednou za dva roky. Ve službě na sebe nesměli jiný šat vzít, jinak jim hrozila pokuta 2 zlaté při prvním shledání, 4 zlaté při druhém, při třetím 6 a napříště měli být už vyhozeni ze služby.

Pracovní den pražského listonoše začal v 7 hodin ráno, kdy převzal na poštovním úřadě dopisy, srovnal je a vyšel na pochůzku. Musel je roznést do druhé hodiny odpolední, kdy se vracel na poštovní úřad pro nově došlé dopisy, aby je ještě téhož dne roznesl. Pokud to nestihl, nesměl si zásilky vzít domů, nýbrž je vracel každý večer v 8 hodin zpátky na poštu. V celé Praze souběžně pracovalo 10 listonošů. Ve službě se potýkali i s řadou překážek. Například pokud adresáta nezastihli doma, museli se k němu neustále vracet, dokud list nedoručili, nebo museli pátrat po osobách, které podle udané adresy nešlo identifikovat. 

Tak jako paleontologové občas vykopou „chybějící články“, tedy fosilie, které sdílejí vlastnosti dvou skupin druhů zároveň, tak se nyní astrofyzikům dost možná podařilo objevit chybějící článek mezi pulzary.

Jde o záhadný objekt označovaný PSR J1119-6127, který odborníky mate svým chováním. Někdy se chvá jako rádiový pulzar, jindy zase jako magnetar.

Jak rádiové pulzary, tak i magnetary jsou extrémně husté pozůstatky ohromujících explozí supernov. V řadě ohledů se ale liší. Rádiové pulzary vysílají rádiové záblesky přesně jako hodinky. Magnetary jsou ve srovnání s nimi jako divoši. Mají nejsilnější známá magnetická pole ve vesmíru a bouřlivě z nich tryská rentgenové a gama záření.

Rádiový pulzar nebo magnetar?

Podle astrofyzika Walida Majida z Laboratoře tryskového pohonu NASA v kalifornské Pasadeně objekt J1119 prostě jen převléká kabát. Někdy je rádiovým pulzarem, a někdy magnetarem. Odborníci jsou nadšeni. Takový objekt jim totiž může prozradit mnohé o tom, jak vlastně fungují pulzary i magnetary, a co mají společného.

Dlouho jsme se domnívali, že pulzary a magnetary jsou dvě různé skupiny extrémních objektů ve vesmíru. V posledním desetiletí se ale objevují důkazy, podle nichž by mohlo jít o různá vývojová stádia jediného typu objektů. Majid a jeho spolupracovníci tvrdí, že objekt J1119 právě pozorujeme v unikátní přechovové fázi, kdy se mění z pulzaru v magnetar.

Když chtějí odborníci zjistit, jak funguje nový lék, tak ho většinou vyzkoušejí na pokusných zvířatech nebo tkáňových kulturách. Takové testy mají ale svá omezení a nebývají úplně spolehlivé.

Vědci proto v poslední době z kmenových buněk vytvářejí malé verze orgánů, takzvané organoidy. Takové orgány sice rostou na Petriho misce, ale v řadě ohledů fungují jako skutečné lidské orgány.

Američtí odborníci teď zaznamenali významný úspěch, když se jim povedlo vypěstovat organoidy lidských žaludků, které jsou dokonce schopné produkovat kyselinu chlorovodíkovou a trávicí enzymy.

TIP: Miniledviny z lidských buněk poslouží jako simulátor onemocnění ledvin

S takto vypěstovanými minižaludky teď bude možné testovat nové léky a rovněž zkoumat, jako vlastně fungují živé žaludky.

Grafen, který tvoří atomy uhlíku uspořádané do jediné, prakticky dvourozměrné vrstvy, je asi nejpevnějším ze všech známých materiálů. Vědci se už dlouho snaží převést dvourozměrný grafen do podoby materiálu, který byl trojrozměrný a použitelný mnoha různými způsoby. Až doposud se jim to ale moc nedařilo.

Nanoinženýři Massachusettského technologického institutu (MIT) navrhli 3D grafen, který vznikne stlačením malých vloček grafenu za vysoké teploty a tlaku.

Jejich materiál má houbovitou porézní strukturu, je velmi lehký, a přesto je velice pevný a stabilní. Výpočty a experimenty ukazují, že 3D grafen z MIT má hustotu odpovídající asi 5 procentům běžné oceli, ale zároveň je 10krát pevnější než ocel.

TIP: Plátky grafenu na pilířích nanotrubiček: Uhlíkové nanomateriály ve 3D

Vlastnosti nového materiálu badatelé testovali zajímavým způsobem, na důmyslných modelech struktury, které vytvořili pomocí 3D tiskárny s vysokým rozlišením.

Vaše záchranná stanice byla založena již před 32 lety. Jaké byly impulzy pro její vznik?

Ve druhé polovině 70. let minulého století jsme se v rámci pracoviště státní památkové péče a ochrany přírody Vlastivědného muzea v Novém Jičíně zabývali intenzivně ochranou dravců a sov, a v návaznosti  na provozování sokolnických aktivit jsme chovali dravé ptáky. Lidé nám začali nosit nalezená mláďata a poraněná zvířata, která našli v přírodě. Počet přinesených živočichů postupně tak rostl, že formou dobrovolné práce už to prostě nešlo zvládat. Tím se zrodila myšlenka záchranné stanice. Tehdy jsme byli zaměřeni především na dravce a sovy, kteří byli nejohroženější skupinou, s níž jsme v rámci této práce přicházeli do styku. Teprve postupně jsme se začali zabývat i ostatními druhy zvířat a někdy od konce 80. let jsme začali přijímat prakticky všechny druhy volně žijících živočichů.

Fungovalo tehdy hodně takových stanic, třeba i v rámci Evropy?

Pokud vím, tak ve střední Evropě jsme byli prvním zařízením svého druhu.

Postupně jste se začali hodně věnovat i osvětové činnosti, že?

Ano, poté, co jsme záchrannou stanici převzali od státu pod nevládní ekologickou organizaci, základní organizaci Českého svazu ochránců přírody v Novém Jičíně, jsme se začali věnovat i oblasti ekologické výchovy. Dnes tahle část, zahrnující především výukové programy pro školy a dále participaci na záchranných programech kriticky a silně ohrožených druhů, ale i jiné ochranářské práce v terénu, tvoří zhruba polovinu naší činnosti.

Říkal jste, že dravci byli dříve nejohroženější skupinou živočichů. To už dnes neplatí?

Všichni predátoři jsou stále ohrožení, ale před třiceti lety byla situace opravdu kritická zejména kvůli používání DDT v zemědělství v předchozích desetiletích.

Aktuální údaj říká, že vaší stanicí prošlo už přes 12 000 zvířat. Jaké druhy jsou to nejčastěji?

Desítka nejčastěji přijímaných druhů tvoří asi dvě třetiny všech příjmů. Jsou to poštolka obecná, ježek západní, rorýs obecný, káně lesní, puštík obecný, kalous ušatý, labuť velká, čáp bílý, kos černý a krahujec obecný. Je to pochopitelně odraz populace. Zvířata, která jsou v naší přírodě nejčastěji zastoupena, se i nejvíc dostávají k nám.

Uvádíte, že k ošetření byla za těch bezmála třicet let přijata zvířata více než 200 různých druhů. To znamená, že někdy se vám dostanou do rukou i poměrně neobvyklí zástupci naší fauny...

Doposud platilo, že každý rok se přinejmenším jednou potkáme s nějakou raritou. Letos jsme například poprvé v historii přijali slepičku tetřeva hlušce a také jeřábka lesního. Měli jsme tady několik vyder říčních, které se pomalu vracejí do volné přírody, v 90. letech jsme přijali i rysí koťata, jejichž matka byla upytlačena. Každá taková mimořádná záležitost je i oživení naší práce, protože jinak se nám tady objevují opravdu víceméně stejné druhy.

Do přírody se vám podaří vrátit něco přes polovinu přijatých zvířat. Jaké zejména problémy, které brání návratu do přírody, a zřejmě i způsobují smrt, jsou u té druhé poloviny?

Daří se nám velmi dobře navracet do přírody mláďata ptáků. Za celá ta léta máme osvědčenou metodiku, která zahrnuje i adoptivní rodiče. Dá se říct, že mláďata z naší stanice tak přicházejí do přírody často lépe připravena než z přirozeného odchovu. U savců už to bývá většinou problém. Tam je často neřešitelná i zlomenina. A případy, které jsou už beznadějné, zahrnují popálení elektrickým proudem, traumatická zranění po střetu s automobily a další věci, jako třeba postřelení nebo otravy.

Zvířata se k vám zpravidla dostávají tak, že je někdo ve volné přírodě najde a usoudí, že potřebují pomoc. Kdo především zvířata nachází?

Jsou to v prvé řadě děti a pak senioři. Množství zvířat se ale najde v areálech firem. Minimálně z nějakých třiceti procent nám je lidé i vozí a jejich ochota je často opravdu mimořádná.

Někdy ale ochota pomoci asi převáží nad racionálním úsudkem a k vám se pak dostávají zvířata, která pomoc nepotřebují. Jak by měli lidé postupovat, aby vám nebo jiným stanicím nepřiváželi například mláďata, jimž se jen na chvíli vzdálili rodiče?

Je potřeba vědět několik základních věcí. Lidé nám třeba už v lednu nosí malé zajíčky. Zaječice je ale přitom naprosto přirozeně nechává přes den samotné a až v noci je přichází kojit. Malí zajíčci schoulení někde u keře prostě nejsou bezprizorní. Obdobně se stává, že vyplašená srna často odběhne od mláděte, aby k němu nepřitahovala pozornost, ale když lidé odejdou, zase se k němu vrátí. Malé sovy, ještě neschopné letu, často pochodují v okolí hnízda, což je jejich přirozené chování, ale lidi je sbírají jako hřiby … Jestliže lidé nějaké mládě uvidí, měli by to konzultovat s někým alespoň trochu znalým, v nejlepším případě zavolat na některou ze záchranných stanic a celou věc probrat po telefonu.

V případě, že vám lidé donesou třeba mláďata zajíců, je šance je odchovat?

Udržet je při životě je opravdu problém. Je s nimi strašně moc práce a šance přežití je tak padesát na padesát. Existují sice náhražky zaječího mléka, ale ne každé mládě se s nimi dokáže srovnat.

Platí u mláďat obecně, že by se jich lidé ve volné přírodě neměli dotýkat, nebo jsou z tohoto pravidla nějaké výjimky?

Záleží na tom, kde je lidé najdou. Pokud je to jen v trochu přirozeném prostředí, tak by se jich určitě dotýkat neměli. Například teď jsme ale měli zaječí nalezence na dětském pískovišti v Ostravě a tyto situace se množí. V každém případě by nám lidé v podobných případech měli předem zavolat.

Podle velikosti vašeho zařízení mám pocit, že na nějaký masový odchov ani nejste disponovaní...

Naším cílem je skutečně návrat do přírody a mnoho výjezdů řešíme přímo v terénu například přesunem do vhodnějších míst. Naše práce se neskládá jen z toho, že bychom hromadně sváželi zvířata do stanice a tady se o ně starali. Nemůžeme fungovat jako útulek, na to nejsme kapacitně, finančně ani personálně vybaveni. A dle mého soudu to ani nemá význam.

Jak velké šance na úspěšný život ve volné přírodě mají jedinci, které po ošetření nebo odchovu znovu vypustíte?

Velmi vysokou. To máme ověřeno i prostřednictvím jejich monitoringu po vypuštění, a to jak pomocí tradičního kroužkování, tak moderních metod s miniaturizovanými vysílačkami. Mají stejnou šanci jako ta zvířata, která naši pomoc nikdy nepotřebovala. To je dáno samozřejmě i zkušenostmi. Našima rukama prošly už tisícovky zvířat a v této oblasti nemá nikdo takovou zkušenost jako my.

Lidé většinou nepoznají jednotlivé druhy a předpokládám, že nejsou mnohdy schopni rozpoznat zdravé jedince od zraněných. Můžete jmenovat jednoznačné znaky zraněného zvířete?

Zranění ptáci nemohou létat, drží končetiny v nepřirozené pozici, nebo mají viditelné povrchové krvácející zranění. Při popálení proudem může již chybět část křídla, někdy tkáň už viditelně odumírá. U savců je to podobné – drží končetiny v nepřirozené pozici, mají viditelné povrchové krvácející zranění. Všechny případy nejsme schopni řešit okamžitě, ale určitě nejpozději do 24 hodin.

Jsou při odchytu některá zvířata i nebezpečná?

Pro neznalé jsou někdy potenciálním ohrožením zcela neočekávaní živočichové. Zejména vodní ptáci, bukači a volavky, útočí na oko a mohou člověka velmi vážně poranit. Jako ve všech předchozích případech platí, že je nejlepší zavolat nám nebo některé jiné záchranné stanici.

Kolik vlastně existuje v Česku záchranných stanic?

Od roku 1997 u nás funguje takzvaná Národní síť záchranných stanic, do níž je zapojeno celkem 26 subjektů rozprostřených po celé České republice. Některé jsou větší a zavedené, v jiných stojí provoz třeba jen na dvou lidech. Každopádně každý rok projde sítí více než 12 000 zvířat ročně.

Kdo je Petr Orel

Příslušníci německé tajné státní policie dorazili 15. března 1939 do českých zemí hned za jednotkami Wehrmachtu a SS. V Praze se jako první objevili členové takzvané Operační skupiny Drážďany v čele s SS-Standartenführerem Ottou Emilem Raschem. Skupina se nejprve usadila v Panské ulici v hotelu Palace. Ten se stal prvním provizorním sídlem pražského gestapa. Část operační skupiny také obsadila budovu pražského policejního ředitelství. Nacisté však hledali příhodnější prostory, které by sloužily jako bezpečnostní centrála – volba nakonec v květnu 1939 padla na Petschkův palác stojící v Bredovské ulici (dnes Politických vězňů).

Obávaná Pečkárna

Monumentální čtyřpatrový palác nechal v letech 1923–1929 postavit známý pražský bankéř Julius Petschek. Měl sloužit pro potřeby jeho banky a o pár let později k němu Petschkovi ještě připojili nárožní dům ve Washingtonově ulici. Jelikož však měla bankéřova rodina židovský původ, ještě před příchodem nacistů prodala majetek státu a emigrovala do Británie. Palác zaujal gestapo jednak vzhledem ke své velikosti a pak také díky výhodnému umístění v centru Prahy. Nacistům přišlo vhod i moderní vybavení v podobě tiskárny, laboratoře, dílen, telefonní ústředny a garáží.

Budova prošla po zabrání rekonstrukcí a posléze se stala sídlem pražské řídící úřadovny gestapa, instituce nadřazené všem gestapáckým služebnám na území protektorátních Čech. Obyvatelé Prahy říkali obávané budově „Pečkárna“. V jejím suterénu nechali nacisté vybudovat 11 malých cel, každou pro jednoho člověka, kde by mohli izolovat významné vězně od okolního světa a také krýt případné konfidenty. Po svém zatčení 27. září 1941 zde skončil i protektorátní ministerský předseda generál Alois Eliáš.

Vedle cel se nacházely prostory takzvaného domácího vězení, které vězněný komunistický novinář Julius Fučík pojmenoval „Biograf“. Zatčení zde museli někdy i dlouhé hodiny čekat na předvolání k vyšetřovateli, který zpracovával jejich případ. Každý vězeň musel během tohoto čekání sedět vzpřímeně s dlaněmi položenými na kolenou a hledět do bílé zdi před sebou. Běda tomu, kdo by se přitom pokusil třeba jen promluvit na svého souseda. Dozorci takového nebožáka zbili a za trest jej potom obvykle nechali stát na místě tři dny a bez jídla.

Výslechy a popravy

Během okupace pracovalo v Pečkárně přes 1 000 úředníků a zaměstnanců gestapa. Budovou také tehdy nedobrovolně po svém zatčení prošlo přes 30 000 Čechů. V jednotlivých patrech se nacházely kanceláře vyšetřovatelů, do kterých dozorci z řad příslušníků SS přiváděli zatčené odbojáře k výslechům. Ty doprovázelo fyzické násilí v různé podobě. K nejhorším gestapákům patřil Oskar Fleischer, který vězně bil pěstmi, obuškem či důtkami, vytrhával jim vlasy, vrážel jehly pod nehty, drtil prsty a podobně.

Vyslýchané odbojáře se také snažil zlomit tím, že před jejich očima mučil rodinné příslušníky. Jednomu mladíkovi pak ukázal uříznutou hlavu jeho matky naloženou ve formaldehydu, aby jej donutil k výpovědi. Takové výslechy samozřejmě vydržel jen málokdo. Pražské gestapo vyšetřovalo během války obrovské množství lidí, pro které muselo najít odpovídající prostory. Po určitou dobu využívalo věznici v budově okresního soudu na Karlově náměstí a od června 1940 si zřídilo policejní věznici v komplexu terezínské Malé pevnosti.

Příště: Krví zkropené Kounicovy koleje (vychází 19. ledna)

Přímo v Praze však využili nejobávanější věznici na Pankráci, kde se od dubna 1943 do dubna 1945 popravovalo stětím hlavy gilotinou. Podle dochovaných seznamů zde nacisté za dva roky popravili celkem 1 079 českých vlastenců, z toho 155 žen. Exekuce prováděl kat Alois Weiss a dopadání nože gilotiny představovalo značně traumatizující zážitek pro všechny vězně umístěné v celách smrti, protože rány se rozléhaly po celé chodbě. Třiadvacetiletá Růžena Kodadová k tomu ve svém motáku propašovaném z věznice poznamenala: „Je to vůbec nemyslitelné, že něco takového se může ve 20. století stát.“ Sama byla popravena 9. září 1943.

Nepřehlédnutelnou dominantou Saturnova měsíce Mimasu je impaktní kráter na jeho povrchu, nazvaný po svém objeviteli Williamu Herschelovi. Kráter je obdivuhodný svým rozsahem – zabírá totiž téměř třetinu měsíční polokoule. Valy kráteru dosahují výšky přibližně 5 km, kráter je hluboký 10 km. V centrální části se nachází vyvýšeniny s vrcholem dosahujícím výšky přes 6 kilometrů. Vzhledem k velikosti Mimasu jde o ohromující útvar. Náraz tělesa, které tento kráter způsobilo, narušil vnitřní stavbu měsíce. Na opačné polokouli došlo vlivem šokových vln k popraskání měsíční kůry.

TIP: Co je důvodem vrtkavého chování Saturnova měsíce Mimasu?

Průměrná teplota povrchu Mimasu je 73 kelvinů, což je přibližně -200 °C. Při tak nízké teplotě se led na povrchu měsíce stává velmi tvrdým a jeho tvar zůstává zachován po dlouhou dobu. Proto se impaktní krátery dochovaly od svého vzniku až dodnes.

I když bývá naznačována podobnost mezi vzhledem Hvězdou smrti ze Star Wars a vzhledem měsíce Mimas s kráterem Herschel, vznikl film několik let dříve, než byl kráter Herschel objeven.

Horolezci musí být v nejlepším slova smyslu tak trochu blázni. I mezi nimi ale pochopitelně existují výjimky – naprostí šílenci. Možná právě do této skupiny patří i devětadvacetiletý sólolezec Austin Howell z Atlanty. Jinak by se nejspíš nepustil úplně nahý (až na elegantní čapku) do výstupu na stometrovou stěnu Shortoff Mountain. A nešlo o žádný snadný výstup pro začátečníky. Stěně Shortoff Mountain se mezi lezci přezdívá „Dopey Duck“ a co do obtížnosti je hodnocena číslem 5,9, což značí neobyčejně těžké lezení vyžadující velmi dobré schopnosti a výbornou trénovanost.

A co Austina k jeho extravagantnímu podniku vedlo? Smysl pro humor! „Někdy mám pocit, že lidi berou lezení moc vážně. Chtěl jsem udělat něco bláznivého,“ okomentoval svůj počin lezecký naturista.

Ruský Salechard, ležící 2 436 kilometrů od Moskvy, je považován za jediné město na světě, kterým přímo prochází severní polární kruh. Může se ale pyšnit i dalším primátem. Je patrně také jediným městem kde Santa Claus do svého spřežení nezapřahá soby ale mamuty. Nápad obléct deset metrů vysokou bronzovou sochu mamuta do typického čeveno-bílého santovského outfitu vzešel od dětí z místní školky. Pracovníkům zdejšího muzea se nápad zalíbil a mamut tak dostal slušivý vánoční kabátek vyrobený ze 150 metrů látky a 40 metrů umělé kožešiny.

Počátkem dvacátých let 20. století na tom mladá československá republika nebyla ekonomicky nejlépe. Opatření v oblasti finanční politiky, tvrdohlavě prosazovaná ministrem dr. Aloisem Rašínem, přinášela řadu problémů. Snižovaly se platy, rostla nezaměstnanost a Rašín se stával jakýmsi „hromosvodem“ všeobecné nespokojenosti.

Osudný 5. leden

Osudného 5. ledna 1923 Rašín oproti svému zvyku zaspal, takže jej v půl osmé ráno přišla vzbudit pokojská. Za půl hodiny přijel šofér s automobilem, kterým ministr jezdil do práce. Ze svého bytu v Žitné ulici č. 10 však vyšel až ve tři čtvrtě na devět. Pravděpodobně se ještě zastavil v kanceláři, poté sešel po schodech a prošel širokým tmavým průjezdem na ulici.Náhle však k němu přiskočil neznámý mladý muž a zhruba na vzdálenost pěti metrů vystřelil. Popošel blíž a ze dvou metrů vypálil další ránu, načež začal utíkat.

Nemohl se ale dostat daleko, protože střílel za bílého dne před očima mnoha svědků, kteří jej začali pronásledovat. Mladík doběhl do Příčné ulice a ukryl se ve sklepě domu č. 4. Když však viděl, že před domem stojí plno policistů i náhodných kolemjdoucích, došlo mu, že neunikne. Zvedl proto ruce a vyšel ze sklepa ven. „Pánové, nebojte se, já vám nic neudělám, já se vzdávám,“ vysoukal ze sebe třesoucím hlasem. Policisté pak na místě zajistili útočníkovu pistoli a odvezli ho na komisařství v Salmovské ulici.  

Co bude s Rašínem? 

Těžce zraněný ministr klesl po výstřelech do náruče svého syna Ladislava a byl odnesen zpět do bytu. Druhý výstřel lehce zranil řidiče Felixe Plunera, který ministrovi přidržoval dvířka od auta. Po prvotním ošetření doma pak převezli Rašína v bezvědomí do sanatoria v Podolí. Lékaři zde zjistili, že stav prominentního pacienta je kritický.

Zdravotní stav těžce zraněného Rašína se postupně stále zhoršoval. V únoru se objevila infekce mozkomíšního moku, k tomu u nemocného propukly záněty plic a bakteriální sepse. Lékaři mohli jen bezmocně přihlížet, protože v té době ještě neexistovala antibiotika a natolik vážně zraněnému člověku nedokázali pomoci. Ráno 18. února ještě popřál Rašín všem dobré ráno a ve tři čtvrtě na jednu zemřel.

Útočník

Po zatčení atentátníka se policisté ihned pustili do vyšetřování. Brzy zjistili, že jde o jistého Josefa Šoupala, narozeného 11. března 1903 v Německém Brodě. Pocházel z chudé rodiny žijící v dělnické čtvrti Kokořín. Šoupal se cítil být mužem činu. K rozhodnutí provést atentát na Rašína dospěl proto, že ministr reprezentoval „kapitalismus rdousící tisíce mých bratří“. Dne 14. října 1922 si v Plzni koupil za 293 korun německou pistoli Walther ráže 6,35 milimetrů s 25 náboji.

Proces s vrahem Šoupalem začal 4. července 1923 před šestičlenným senátem Státního soudu v Praze. Za vraždu se sice ukládal trest smrti, ale atentátníkovi nebylo v době činu ještě dvacet let, takže jej podle zákona dostat nemohl. Při své výpovědi poněkud nelogicky prohlásil, že se necítí vinen, protože nechtěl ministra zabít, ale jen zastrašit. Soud však tyto nesmyslné řeči nebral na vědomí a poslal atentátníka za zločin úkladné vraždy na 18 let za mříže.