Čeljabinský meteoroid, který vstoupil v únoru 2013 nad jižním Uralem do zemské atmosféry, uvolnil energii 20× až 30× větší, než byla energie atomových bomb použitých v Nagasaki a Hirošimě. Rázová vlna rozbila okna v šesti městech v okruhu 100 kilometrů a přes tisíc lidí skončilo s různými poraněními v nemocnicích.

Včera to mohlo být ještě horší – v poloviční vzdálenosti, než jaká dělí Měsíc od Země, prosvištěla kolem Země planetka 2017 AG13. Co do velikosti šlo o objekt zhruba dvojnásobné velikosti. Planetku přitom zaznamenali vědci obsluhující přehlídkový dalekohled Catalina Sky Survey jen několik hodin před průletem.

TIP: Proč nikdo neviděl Čeljabinský meteoroid? Hrozí nám něco podobného znovu?

V absolutních číslech dělilo planetku 2017 AG13 od Země zhruba 160 tisíc kilometrů, ve vesmírných rozměrech lze ale hovořit o těsném průletu. Velikost objektu a jeho rychlost nebyla dostatečně velká, aby mohla ohrozit život na Zemi, v případě srážky by ale v závislosti na místě dopadu mohlo jít o vážnou katastrofu.

We caught newly discovered asteroid 2017 AG13 as it made an extremely close approach to Earth this morning. It was closer than the Moon! pic.twitter.com/uKjWzGXmMA

— Slooh (@Slooh) January 9, 2017

Během podvečerního nakupování v supermarketu narazil Chris Cooke na dvojici žen oblečených v pyžamu a županu. Se svým zážitkem se rozhodl podělit na sociálních sítích a na facebookových stránkách řetězce zveřejnil fotografii obou žen. Zároveň vyslovil přání, aby obchod přijal opatření, které by stanovilo standardy pro oblékání. Podle Chrise Cooka je nakupování v pyžamu nechutné. Banální zápletka se poté rozhořela v ostrý spor.

Na nákupy v pyžamu 

Podle mluvčího obchodu není v nákupním řádu uvedené, jak by měli být nakupující ustrojeni. „Spoléháme na zdravý rozum našich zákazníků,“ uvedli zástupci společnosti v reakci na stížnost Chrise Cooka. Do diskuse se ale zapojily i obě ženy, které se cítí být znechucené a považují stížnost i focení za projevy sexismu, rasizmu a osobní útok. „Není pro nás důležité, co si o nás myslí anonymové v obchodech. Nebyly jsme přece nahé. Nebudu se strojit jen proto, abych neurazila něčí jemnocit,“ uvedla například jedna z nakupujících.

Část diskutujících dávala za pravdu Chrisi Cookovi, většina diskutérů se ale postavila na obranu žen. Objevily se i návrhy, aby obchod vyloučil z nakupování lidi, „…kteří tráví svůj čas fotografováním cizích lidí v obchodech“.

Outfit jako věc veřejná

Spory o vhodnost či přiměřenost oblečení nejsou ani v dnešní liberální a tolerantní době ničím výjimečným. Americký politik David Moore se například vyslovil pro zákaz odhalující bradavky (u obou pohlaví) a zvýrazňující hýždě, genitálie a pánev obecně: například elastické kalhoty na jógu nebo pánské slipové plavky. V Thajsku zase platí zákon, podle kterého je na veřejnosti povinné nosit spodní prádlo a pokuta hrozí i v případě, když budete řídit auto, bez trička či košile. Francouzská města zase nedávno řešila, jak mají vypadat dámské plavky a spor o vhodnost oblečení se nedávno řešil i v Česku, v souvislosti s udílením státních vyznamenání.

„Pyžamová kauza“ a hlavně související reakce veřejnosti ukazují, že v otázce, zda je způsob oblékání naší ryze osobní záležitostí, nebo „věcí veřejnou“, rozhodně nepanuje shoda. Dost možná se tak brzy dočkáme nových pravidel pro oblékání během nakupování.

Aljaška je ohromná, stejně jako všechno, co je s ní spojeno. Se svou rozlohou 1,7 milionu kilometrů je největším státem USA. Mezi její prvenství patří například hora Denali (dříve známá jako Mount McKinley), která je se svou nadmořskou výškou 6 187 metrů nejvyšším vrcholem nejen USA, ale také celé severní Ameriky. 

Z dalších aljašských „obrů“ stojí za zmínku řeka Yukon, která je se svou délkou 3 190 kilometrů třetím nejdelším tokem USA (prvenství připadá Missouri, Mississippi je druhá) či ledovec Bering Glacier, jenž by svou základnou pojal dvě Lucemburska. Hnědí medvědi na aljašském ostrově Kodiak mohou být v postoji na zadních nohách vysocí až 3,5 metru, lososi v řece Kenai často váží více než 35 kil a výstřiky vody 16 metrů dlouhých velryb zahlédnete i půl kilometru od pobřeží. Aljaška je zemí gigantů.

Hlavní město polární záře

Největším sídlem aljašského vnitrozemí je s třiceti tisíci obyvatel město Fairbanks, ačkoli v největším pobřežním městě Anchorage žije desetinásobek obyvatel. Fairbanks má však nesmírně zajímavou historii – na dalekém severu vyrostlo na začátku 20. století, kdy Klondikem cloumala zlatá horečka, a již v roce 1908 v něm žilo více než 18 tisíc lidí. Nicméně opravdovou jiskru ve městě zažehla až nedaleká těžiště ropy. 

Časem však bylo stále zřetelnější, že ani tekuté zlato dlouhodobě nedokáže udržet oblast při životě, a tak se její obyvatelé museli „přeorientovat“ na přetrvávající hodnoty, konkrétně na turistiku. Ačkoli se nedaleko stále nachází největší aljašský zlatý důl Fort Knox, hlavní „tahák“ obce nyní představuje polární záře, která je zde vidět průměrně 240 nocí za rok. 

Vzpomínky na horečku

Přes den vás zase bude lákat přilehlé zábavní centrum Pioneer park, na jehož ploše 178 tisíc metrů čtverečních stojí řada muzeí a historických exponátů, které mimo jiné zachycují období zlaté horečky. Vstupné je zdarma a nejvýznamnější „dílek“ sbírky představuje zadokolesový parník SS Nenana, který až do poloviny 20. století brázdil řeku Yukon. Pokud však hodláte vytěžit z atrakcí parku maximum, nechte si poradit a navštivte jej v létě nebo na jaře. V podzimních a zimních měsících je aljašské podnebí opravdu kruté a mnohé výstavy nebývají otevřené. 

Milovníci aljašské kultury po návštěvě Pioneer parku jistě zavítají také do fairbanského muzea University of Alaska Museum of the North, které sídlí v budově inspirované eskymáckým iglú a polární září. Za deset dolarů na osobu vás hned u vstupu přivítá obrovský vycpaný medvěd grizzly, který měří přes 2,5 metru. Jakmile kolem tohoto „strážce“ proklouznete, nabídne vám muzeum řadu expozic, ať už historických nebo uměleckých: Nejvýznamnější část prostoru zaujímá 36 tisíc let starý bizon jménem Blue Babe, který tu byl objeven zcela zachovalý ve zmrzlé půdě.

Soukromá dálnice

Pokud vás po „muzejním turné“ přepadne touha utéct z města, doporučujeme nedalekou přírodní rezervaci Creamer‘s Field, odkud je přístup k typicky severskému boreálnímu lesu (porost dokonale adaptovaný pro život v subarktických podmínkách) a k mokřinám, kde nachází útočiště různé ptactvo.  

K další cestě na sever by vás mohla motivovat skutečnost, že z města Fairbanks je to za hranici polárního kruhu pouhých 317 kilometrů, které se dají pohodlně zdolat díky Daltonské dálnici: její stavbu poháněla v roce 1974 žízeň po ropě a budování trvalo pouhých pět měsíců. Odměnou za vykonanou cestu vám budou mimo jiné nádherné výhledy na Brooksovo pohoří a Mackenzie Mountains, které se budou v létě koupat ve světle polárního dne, zatímco v zimě na ně padne naopak polární noc. 

Po slavné silnici

Vedle Daltonské je nedílnou součástí industriální historie státu také Aljašská dálnice (známá též jako ALCAN), která si vysloužila pověst jedné z nejpozoruhodnějších staveb moderní doby: jejích přibližně 2,3 tisíce kilometrů vzniklo navzdory opravdu drsnému podnebí a terénu za neuvěřitelných osm měsíců.

Ačkoli byla stavba dokončena v říjnu roku 1942 (zrodila se na popud útoku na Pearl Harbor), civilní vozidla se po ní začala prohánět až v roce 1943. Po válce armáda dálnici předala washingtonské silniční správě, která začala najímat soukromé společnosti s cílem zvelebit vozovku a její okolí. Roku 1946 prodali Američané dálnici Kanadě za v přepočtu na dnešní částky 36,7 miliardy korun. Od té doby se stále opravuje. 

V roce 1996 byl silnici přiznán status památky civilního inženýrství mezinárodního významu. Dnes ji lemují historické milníky, které cestovatelům umožňují prohlédnout si významná místa podél vozovky: po cestě narazíte celkem na 58 významných lokací a 38 informačních tabulí, z nichž se dozvíte zajímavosti o bezprostředním okolí. 

Mezinárodnímu týmu astronomů se povedl skvělý kousek. Prozkoumali nitro kvazaru, tedy bouřlivého galaktického jádra se supermasivní černou dírou. A tam objevili teplotu mnohem vyšší, než jsme u takových objektů považovali za možné.

K tomuto objevu museli badatelé využít služeb různých radioteleskopů, vhodně zkombinovat jejich data a získat snímek v rádiové oblasti záření s mnohem větším rozlišením.

Použili ruský radioteleskop RadioAstron, jehož orbitální součást obíhá ve velké vzdálenosti Zemi, a jeho data dali dohromady s pozorováními portorického radioteleskopu Arecibo, a s dalšími teleskopy v Německu, USA a Mexiku. Tímto postupem vznikl virtuální radioteleskop s talířem o průměru 170 tisíc kilometrů.

Nemožně horký kvazar

S tímto „radioteleskopem“ badatelé pozorovali kvazar 3C 273, který je od nás vzdálený 2,4 miliardy světelných let. Na takovou vzdálenost sledovali oblast o velikosti 2,7 světelného měsíce (tj. vzdálenosti, kterou urazí světlo v absolutním vakuu za 1 celý měsíc). To je stejné, jako bychom ze Země pozorovali golfový míček na Měsíci.

TIP: Bouřlivá monstra: Nově objevené extrémně červené kvazary jsou jako žádné jiné

Už samotné takové pozorování je skvělým úspěchem. Vědci pak ale ještě ze záření kvazaru odvodili, že tento objekt musí mít teplotu asi 40 bilionů stupňů Celsia. Současné teorie přitom připouštějí, že kvazary mohou dosahovat teploty maximálně 1 bilionu stupňů Celsia.

Když se člověku poškodí zub, obvykle to bývá nenávratné. Lidské tělo sice dokáže vytvořit tenkou vrstvu zuboviny, čili dentinu, který tvoří většinu hmoty zubu pod sklovinou, na vyspravení velkých dutin to ale nestačí. Zubaři obvykle v takovém případě musí dutinu vyplnit náhradní hmotou. Zub už ale nikdy není takový jako dřív.

TIP: Jak spravit poškozenou lebku? Napěstováním kmenových buněk!

Britští vědci teď ale přišli na to, že když použijí lék Tideglusib, který se testuje pro léčbu neurologických onemocnění, včetně Alzheimerovy choroby, dochází ke stimulaci kmenových buněk ve dřeni zubu. Tyto kmenové buňky vytvářejí zubovinu, čímž výrazně přispívají k regeneraci zubů vlastními prostředky těla. V budoucnosti tak možná nebudeme potřebovat zubní plomby.

Společnost Panasonic vstoupila do klubu těch, co vyvíjejí autonomní kabiny pro převoz cestujících. Na letošním veletrhu CES (Consumer Electronics Show) v Las Vegas představili projekt Panasonic Autonomous Cabin Concept.

Je to spíše luxusní konferenční nebo hotelový pokoj na kolečkách než čtyřmístný autonomní automobil. Jeho nejlepší vychytávkou je stůl, který dominuje celému prostoru kabiny.

Tento stůl ale není určený k jídlu nebo podobným běžným činnostem. Ve skutečnosti jde o interaktivní systém se čtyřmi displeji, který nabízí zábavu, informace, software a další vymoženosti moderního věku.

TIP: Ve Velké Británii testují autonomní kabiny LUTZ Pathfinder

Kromě displeje ještě Panasonic pro svou kabinu používá další pokročilé technologie, jako je rozšířená realita, osobní audio zóny nebo rozeznávání obličejů.

Příjezd na Galapágy je útěkem od falešných pokladů dnešní civilizace k unikátnímu ekosystému a původním obyvatelům. Milovníci divoké přírody si přijdou na své ve vodě i na souši, kde mohou z bezprostřední blízkosti pozorovat neobyčejné zvířecí druhy. Jeden z nich si umí podmanit lidská srdce zvlášť zdatně.

Sympatický „zloděj“

Minulý rok v únoru jsem měl to štěstí, že se mi na Galapágách podařilo strávit čtyři týdny. Užíval jsem si každou chvilku v tomto prehistorickém světě, který se mi hned od počátku ukázal v tom nejlichotivějším světle. Už pár hodin po příletu mě nalákaly vlny Pacifiku a u ostrova San Cristóbal jsem se i se surfovým prknem ponořil do vody. Jen jsem vypádloval na místo, kde se lámou vlny a sedl si na prkno, vynořila se přede mnou obrovská mořská želva, aby se nadechla. Ani ne dvě minuty na to mi metr nad hlavou prolétl obrovský pelikán, jemuž moje přítomnost zřejmě ani v nejmenším nevadila. A když už přišla krásná vlna a já začal zabírat rukama, abych ji sjel, „ukradl“ mi ji s lišáckým výrazem v očích lachtan galapážský.

Bleskurychlý lovec

„Tohle je tedy něco!“ řekl jsem si už po dvou hodinách na ostrově. Na různých místech na světě můžete při surfování vidět možná tak delfíny, ale na Galapágách si člověk velmi rychle zvykne na mnohem neobvyklejší podívanou. Jednou v podvečer jsem například surfoval na místě zvaném La Lobería. Bylo asi dvacet minut před západem slunce, když ze zdvihající vlny před námi začal v sekundových intervalech vyskakovat menší tuňák. Byl to tuňák pruhovaný (Katsuwonus pelamis) a rozhodně mu šlo o život. Vzhledem k tomu, že dva týdny předtím na stejném místě ukousl žralok nohu a kus ruky zdejšímu surfaři, znejistěl jsem nejen já, ale i místní surfaři. V tom se ve vlně objevil obrovský samec lachtana a v pozici torpéda se ukrutnou rychlostí hnal za tuňákem. Za několik okamžiků jsme jej už viděli lachtana s kořistí v zubech. Mlátil s tuňákem o hladinu jako rozzuřený pes.

S lachtanem ruku v ruce

Kouzlu a hravosti lachtanů galapážských jsem propadal den za dnem stále víc. Pod vodou mě uchvátila jejich obratnost a zvědavost a s pohyby mořské víly jsme si hráli celé hodiny při freedivingu.

Nikdy nezapomenu na mládě lachtana, které se se mnou potápělo do podvodní jeskyně. V asi osm metrů hluboké prostoře jsem si klekl na dno a malý lachtan připlaval za mnou. Vznášel se přede mnou v té podvodní nádheře a svýma andělskýma očima se díval do mých. Položil jsem ruku na jeho přední ploutev a on neprojevil žádné známky strachu nebo nepohody. Klidně se na mě díval a jeho ploutev byla stejně teplá jako lidské tělo. Byl to jeden z těch neobyčejných a prchavých momentů, které se velmi špatně popisují, ale člověk je má v sobě po zbytek života.

Zakuckaný plavec

Jednou jsem potají, aby to lachtaní samice neviděly, navštívil lachtaní školku. Lehl jsem si v mělkém přírodním bazénku na hladinu a nechal si okusovat prsty zvědavými mláďaty. Někteří odvážlivci okusovali i můj objektiv a když už to vypadalo, že jsme dobří kamarádi, připlavala dospělá samice a spolu s malými lachtánky mě vyhnala z vody ven.

Večer jsme pak mohl do nekonečna sledovat pohyb lachtanů na pláži, například jak dominantní samec brání své teritorium, nebo jak členové skupiny vylézají z moře a nemotorně přelézají už spící lachtany a vyrušují je tak ze spánku. Při tom jsem si všiml i toho, jak často si lachtan může loknout vody. Vidět takového plaveckého přeborníka, jakým lachtan bezesporu je, zakuckaného, je na denním pořádku. Ani po měsíci každodenního kontaktu s těmito zvířaty jsem k nim neztrácel obdiv a oni mě stále překvapovali něčím novým.

Francouzské protitankové jednotky neměly dostatečný výcvik a hlavně ani výzbroj k zastavení německých tanků, takže se hledaly i jiné cesty, jak nepřítele zpomalit. K útokům na pozemní cíle velení povolalo i stíhačky. Dne 5. června dostala stíhací skupina GC I/6, v níž létal i štábní kapitán Jaroslav Kulhánek, rozkaz napadnout tanky, jež prorazily spojeneckou obranu u městečka Péronne na řece Sommě.

Podle plánu měly letouny zaútočit do týlu postupujících obrněných formací a vést palbu tak, aby je zasahovaly z boku nebo zezadu, kde byl pancíř německých strojů nejslabší. Český pilot spolu s dalšími dvěma spolubojovníky spatřil v určené oblasti několik desítek německých tanků na otevřeném prostranství a přízemním letem na ně zaútočil. Několik zasažených obrněnců vzplanulo, ale Němci se bránili palbou z kulometů a nízko letící Kulhánkovu stíhačku mnohokrát trefili.

Letoun naštěstí neutrpěl vážnější poškození, i když na něm mechanici později napočítali 36 zásahů. Pilot měl štěstí, že Němci minuli důležité agregáty, protože během nízkého letu by neměl šanci vyskočit a po nouzovém přistání by se ocitl přímo mezi německými vojáky. Nebylo to naposled, co Spojenci stíhačky nasadili proti tankům, i když již tyto útoky nemohly zvrátit výsledek tažení. Štábní kapitán Kulhánek po pádu Francie odešel bojovat do Velké Británie, kde létal se 124. perutí. Konce války se však nedožil. Padl v březnu 1942 nad okupovanou Francií.

Když japonský zábavní park Space World lákal zájemce na jedinečnou atrakci, jež nemá ve světě obdoby, jen málokdo by si asi představil, že se bude jednat o kluziště plné mrtvých ryb. V „oceánové momentce“ zamrzlo celkem pět tisíc živočichů, přičemž některé autoři podivného díla naaranžovali do různých obrazců, zatímco jiní měli vypadat přirozeně.

Ani umělecký záměr však Space World neochránil před vlnou nevole, která se proti němu zvedla na internetu i v reálném světě. Vedení se sice zkusilo obhájit tvrzením, že všechny ryby nakoupilo na trhu již mrtvé, nicméně nakonec muselo atrakci zavřít a veřejně se omluvit.

Přestože jde s velkou pravděpodobností o vzdálenou hudbu budoucnosti, české úřady se možností, že by v Česku vznikla rychlodráha Hyperloop seriózně zabývaly. V říjnu loňského roku například Brno zahájilo jednání ke studii proveditelnosti na stavbu Hyperloopu. V lednu pak měla v moravské metropoli proběhnout odborná konference k vysokorychlostním tratím a Hyperloopu, které by se měli zúčastnit zástupci města, centrálních národních institucí, univerzit, start-upové komunity i společnosti Hyperloop Transportation Technologies. Nyní se zdá, že plány na projekt vysokorychlostní dopravy v Česku vzaly za své.

TIP: Hyperloop One zvládl první veřejný test pohonného systému v nevadské poušti

Dopravní systém Hyperloop by podle propozic zkrátil dobu cestování mezi Prahou a Brnem na pouhých 15 minut. Obdobný plánem se zabývaly i slovenské úřady. Zde měl Hyperloop spojit Bratislavu s Budapeští a Vídní.

V aktuálně zveřejněném užším seznamu míst, kde by mohl Hyperloop vzniknout, ale Česko nefiguruje. Podobně dopadlo i Slovensko, Maďarsko a Rakousko. V seznamu, který obsahuje 35 lokací z celého světa, Evropu zastupuje Polsko, Německo, Estonsko, Španělsko, Francie, Nizozemsko a dvě uvažované tratě v Británii. Další uvažované lokality jsou v Severní Americe (16), Asii (8) a po jedné v Jižní Americe, Austrálii a na Středním východě.