Firma Sundrop už šest let vyvíjí a ověřuje technologie, které by umožnily pěstovat potraviny i na velmi nehostinných místech planety: Chce přitom nejen dobýt stávající pouště a polopouště, ale zároveň připravuje zemědělství na nepříliš vzdálenou budoucnost, kdy kvůli globálnímu oteplování nebude dostatek sladké vody ani v lokalitách, jež jsou v současnosti „zabezpečené“.

Moře a slunce

Bez vody se samozřejmě zemědělství neobejde, k zavlažování však bohužel až doteď nebylo možné využít její největší zásoby ukryté v oceánech. První pouštní superfarma společnosti Sundrop tento problém řeší: Provoz zahájila v Austrálii letos v říjnu a k chodu využívá slanou mořskou vodu – čerpá ji z nedaleké pobřežní oblasti a vlastními silami ji přetváří na sladkou, či dokonce pitnou. 

Pouštní superfarma sází na soběstačnost, a jejím hlavním energetickým zdrojem je proto sluneční svit. K úpravě vody slouží výměník na vrcholku 115 metrů vysoké věže: Slanou vodu tam ohřívají cílené sluneční paprsky, jež odráží neuvěřitelných 23 tisíc zrcadel rozmístěných v okolí komplexu. Tekutina se následně vypařuje, a zbavuje se tak soli (viz Termální desalinizace). Horká pára navíc pohání generátory, které vyrábějí energii pro další zařízení, jako jsou čerpadla. Provozovatelé dokonce uvádějí, že pomocí slunečních paprsků vyprodukují denně až 39 MWh energie, tedy množství, jež by vystačilo k ročnímu chodu desítky průměrných českých domácností.  

Slaná dezinfekce

Spotřebuje se vlastně vše, co do farmy vstoupí: Sůl a minerály získané z mořské vody využívají zemědělci při hnojení nebo je dál prodávají. Vyčištěná voda slouží nejen k závlaze, ale i pro osobní spotřebu personálu zařízení.  

Uplatnění se navíc našlo také pro slanou vodu: Rozprašuje se ve sklenících, a chrání tak rajčata před plísněmi a dalšími chorobami. Funguje však nejen jako „dezinfekce“, ale rovněž coby chladicí médium pro skleníky.

Když je nouze o zdroje

Ve sklenících australské superfarmy roste momentálně 180 tisíc keříků rajčat a předpokládá se roční produkce o hmotnosti zhruba 15 tisíc tun. Protože v poušti v podstatě neexistuje úrodná půda, vyrůstají rajčata v balících kokosových vláken a veškeré živiny dostávají v zavlažovacím roztoku. Gurmány tedy pouštní výpěstky těžko uspokojí, na druhou stranu jde o jeden z mála způsobů, jak zajistit obživu v takovýchto částech světa. 

Po úspěchu v Austrálii se Sundrop netají plánem na obdobné pěstírny po celém světě – a opět volí místa s „nepříznivým“ klimatem. Ještě letos by se tak měla začít červenat rajčata v Portugalsku a v americkém státě  Tennessee. 

Vědci již delší dobu pracují na vývoji technologie, se kterou by bylo možné ovládat náhradní končetiny myslí. To by umožnilo navrátit ochrnuté lidi zpět do života. Problém je v tom, že většina takových zařízení vyžaduje vložení implantátů přímo do mozku.

Na Univerzitě v Minnesotě proto vyvinuli zařízení pro ovládání přístrojů myslí, k jehož provozu nejsou mozkové implantáty nutné.

Rozhraní tohoto přístroje využívá elektroencefalografii (EEG) v podobě čapky s 64 elektrodami, které zaznamenávají signály mozku. Zařízení pak signály přeloží do pohybů robotické paže, kterou tím pádem lze ovládat myšlenkami. Dosavadní výsledky jsou prý slibné.

TIP: Nový level pro operátory dronů: Ovládat myslí celá hejna

Podobná zařízení by mohla zlepšit kvalitu života mnoha lidí, zejména těch, kteří jsou po mozkové mrtvici anebo po těžkém zranění páteře.

Tuleni (řád Pinnipedia) jsou šelmy, které se vyvinuly z medvědovitého nebo lasicovitého předka na hranici oligocénu a miocénu, tedy zhruba před 23 miliony lety. Brzy se rozdělili na tři hlavní skupiny – mrože (dnes žije jediný druh), lachtany (dnes 17 druhů) a pravé tuleně (dnes kolem 21 druhů). Zřejmě nejzáhadnějším ze všech těchto druhů je bajkalský tuleň Nerpa (Phoca sibirica).

Jediný sladkovodní druh tuleně 

Tuleni si v současných mořích vydobyli dost významnou roli a je sporné, jak přesně toho dosáhli. V porovnání se svými potravními konkurenty mají pár důležitých výhod – na rozdíl od vyder jsou vybaveni silnou vrstvu podkožního tuku, který je nejlepším tepelným izolátorem přírody a díky němu nepotřebují neustálý příjem energie. Nejsou tak hákliví na změny prostředí jako kapustňáci a na rozdíl od delfínů mohou žít i v mořích, která zamrzají. Přitom i v druhohorách bylo více typů vodních obratlovců, pro změnu však plazů. Kromě jiného živorodé analogie delfínů – ichtyosauři a čtyřploutví pleziosauři a notosauři.

Několik z nejprimitivnějších fosilních tuleňů včetně toho vůbec nejlíp zachovalého (Devinophoca claytoni) bylo nalezených na Slovensku. Díky těmto nálezům víme, že pravým tuleňům postupně zakrňovaly končetiny až se zadní přeměnily na dvě dokonalé ploutve. Přední používají tuleni na zrychlení, kormidlování, a na hrabání v ledu. Při pohybu na souši jim přední končetiny slouží k obraně.

Tuleni jsou jedni z nejpočetnějších mořských savců, ale i tak se lidem podařilo některé druhy, jako například tuleně karibského (Monachus tropicalis), již zcela vyhubit. Stejný osud pravděpodobně nemine ani „našeho“ tuleně středomořského. Druhem, který zatím není v ohrožení a současně je jediným z tuleňů, který nežije v mořích, je bajkalská Nerpa.

Relativní bezpečí

Bajkalský tuleň pravděpodobně pochází z předků dvou nejrozšířenějších oceánských tuleňů (P. hispida, P. caspica). Jak přesně se dostal do Bajkalu není známo, ale nejpravděpodobnější je, že proniknul přes Lenu až do systému jezer hraničících s dávným Bajkalem. I dnešní Nerpy totiž vstupují do řek a nezřídka po nich proplavou i víc než tisíc kilometrů. Takto je bajkalský tuleň veden i v Mongolsku kam proniká po řece Selenga.

TIP: Kouzelný podmořský svět Severních Sulawesi

Ani údaj o délce samostatného vývoje v Bajkalu není znám. Bude to však řádově ve sto tisících let. Jen pro zajímavost – Bajkal byl v minulosti rozdělen nejméně na tři samostatná jezera a v každém z nich se tuleni vyvíjeli samostatně. Tak vznikly i samostatné poddruhy dnešní Nerpy a pravděpodobně i dva rozdílné druhy.

Už před 4 500 lety byli tuleni v Bajkalu zdrojem potravy pro zatím nepopsanou kulturu lovců a sběračů a intenzivní lovení tohoto druhu se odehrávalo ještě nedávno. Lov mláďat byl úplně zastaven, komerční i nelegální lov dospělých však nadále pokračuje. I dnes představuje ročně více než 4 000 mrtvých tuleňů, což je však v porovnání s 15 000 v časech, kdy projekt ochrany začal, velmi výrazný rozdíl. Dnes početnost populace bajkalských tuleňů značně kolísá v rozmezí 50–80 tisíc jedinců. Přímé ohrožení druhu tedy nehrozí, ale jsou tady značná narušení. Z tisíců dřívějších kolonií již po dvacet let zůstává jediné útočiště – Uškaní ostrovy.

Život „přítele rybářů“

Život Nerpy začíná koncem jara, kdy je oplodněno vajíčko. Příští jaro se rodí mláďata (velikostí, váhou a chováním velice podobná lidským novorozencům), která spatří světlo světa v době, kdy je Bajkal pokryt i dvoumetrovým ledem. Předtím musí samička vytipovat místa, kde se vytvoří kry, jež pokryje nafoukaný sníh. V těchto závějích vzniknou až deset metrů dlouhé labyrinty doupěte vybaveného i systémem dýchacích otvorů.

Malí tuleni se mají čile k světu a už ve věku dvou dní doupě prolézají. Třídenní mládě se již učí plavat a hrát si s rybami a ledem. Při potápění musí dávat velký pozor, aby otvor, kudy vstupuje pod led, nezamrzl. Prolomit i jenom centimetrovou krustu a dostat se zpět na vzduch totiž může být pro drobného tvora nesmírně obtížné. Po měsíci opouští doupě a jeho bezprostřední okolí a plave v jezeře.

Velmi důležité je další stádium vývoje, kterým je výměna bílé, novorozenecké srsti (lanuga) za šedou anebo hnědou srst. Při slunění se tuleni sdružují v obrovských stádech – urganech. Když se roztápí led, často migrují po celém jezeře, potápějí se do hloubek až 400 metrů a loví 29 různých druhů ryb, a různorodé „mořské“ korýše, tak typické pro Bajkal. Největší podíl potravy tvoří ryba stejně záhadná jako samotný tuleň. Je to hlubokomořská sladkovodní, živorodá golomyanka. Extrémně vysoký podíl tuku z ní dělá ideální tulení potravu, a protože pro lidi je nestravitelná, nepovažují rybáři Nerpu za takového nepřítele, jako je tomu u příbuzných druhů v oceánech.

Falešný poplach

Tuleni pravděpodobně nejsou tak inteligentní jako delfíni, ale rozhodně jde o chytrá zvířata. Jsou dokonalými znalci Bajkalu a rádi sledují jiné živočichy. Z dlouhodobého pozorování mohu usuzovat, že spolu komunikují na velké vzdálenosti, dokáží si hrát a dokonce se nechat okouzlit projevy přírody, jako je třeba bouřka. Dokážou si i vymýšlet a lhát, což platí především o starších jedincích, a to stejně samcích i samicích. Když je totiž kolonie plná a oni nemají šanci dostat se na své oblíbené místo, spustí poplašný signál, kvůli němuž se dá na splašený útěk i 600 tuleňů. Je to pořádná mela a ještě v průběhu toho největšího varu si dotyčný jedinec klidně plave opačným směrem, pohodlně vyleze na svůj oblíbený kámen a čeká na návrat ostatních. Pak spokojeně usne.

Němé děkuji

Při snaze poznat co nejlépe život bajkalských tuleňů jsme prošli několik stovek kilometrů po křišťálově čistém ledu a nejednou jsme pod ním viděli tuleně plavat. Leželi jsme s nimi nehybně na ledu při teplotách pod -40 °C. Měsíce jsme pozorovali jejich chování v hezkém počasí i při dvoutýdenní bouřce, když ptáci tak promokli, že jsme je chytali do holých dlaní. Zažili jsme s tuleni několik tisíc zemětřesení, z kterých jsme my pocítili jen několik, zatímco tuleni reagovali na mnohé.

TIP: Tajemství podvodní migrace rypoušů odhaleno aneb Spánek padajícího listu

Objevili jsme s kamarádem Robem mládě zachycené do sítě-kazajky před nejméně třemi měsíci a navzdory vlastnímu zákazu jakkoliv zasahovat do chodu přírody jsme skočili do vody a vyprostili je. Zachránili jsme je a ono neodplavalo. Koukalo na nás, po druhé v životě svobodné, a zdálo se nám, že pláče. Možná to bylo tohle němé děkuji, které zapůsobilo i na jiné a zapříčinilo úplný zákaz lovu mláďat na Bajkale. Díky tomu bylo zachráněno už tisíce mláďat a později desetitisíce dospělých tuleňů.

Rodný list tuleně bajkalského

Vědecké pojmenování: Phoca sibirica
Pozice: vrchol potravního řetězce v nejhlubším jezeře světa
Březost: 11 měsíců, obvykle 1 mládě, ale nejčastěji ze všech tuleňů rodí dvojčata
Mléko: mimořádně bohaté na tuky a obsah cukru je nízký, některé samičky krmí mladé až 3 měsíce
Novorozenec: délka kolem 50 cm, váha 4 kilogramy (5 % váhy dospělé samice)
Dospělec: průměr 75 kilogramů (do 140 kg) – je jedním z nejmenších tuleňů (kolem 110 cm)
Přesrstění: po prvním měsíci
Sexuální svazky: monogamní
Potrava: ryby (zejména golomyanka) a kryl
Populace: 50–80 tisíc jedinců, není panmiktická (ne všichni se vzájemně kříží)
Věk: 56 let pro obě pohlaví, samičky nejčastěji rodí svoje prvé mládě ve věku 4–9 let, samci dospívají ve věku 7–10 let
Délka ponoru: do hodiny, obvykle 10–25 minut
Nebezpečí: legální lov, pytláctví, znečistění celulózním průmyslem (první případ masového úhynu byl zaznamenán v letech 1987–88, tisíce tuleňů zahynuli v roce 1997 a stovky umřely nepřirozenou smrtí roku 1999)

Šlo o válku proti Polsku. V březnu 1939, po Hitlerově okupaci zbytku českých zemí, se od Německa odvrátily Francie a Británie, které s ním předtím podepsaly mnichovskou dohodu. Oba státy v dubnu deklarovaly garanci nezávislosti několika evropských zemí v čele s Polskem. Poláci, kteří nechtěli ani slyšet o pokojném vydání Gdaňsku Němcům, západní garance přijali. To rozčílilo Hitlera, který začal na Poláky, k nimž ho od roku 1934 vázala smlouva o neútočení, pohlížet ještě víc jako na nepřátele.

Gdaňsk a koridor, spojující Polsko s pobřežím Baltu, si nyní hodlal vzít silou. A stejně tak zbytek Polska. Plán Weiss („Bílý“) podepsal už 3. dubna 1939. Když se 11. srpna italský zahraniční ministr Ciano zeptal německého kolegy: „Tak Ribbentrope, co chcete? Koridor nebo Gdaňsk?“, Ribbentrop odpověděl: „Teď už nic, chceme válku.“

Vraťme se však do Obersalzbergu, kde Hitler 22. srpna 1939 oznámil generalitě Wehrmachtu, že válka musí začít ještě za jeho života – tedy hned. Šokovaným generálům, obávajícím se kampaně na dvou frontách, vůdce toho dne oznámil, že nazítří dojde mezi Německem a jeho úhlavním nepřítelem SSSR k uzavření paktu o neútočení. 

„Nyní můžeme v klidu na Polsko zaútočit,“ prohlásil, „protože Británie a Francie mu bez podpory Ruska na pomoc nepůjdou.“ I Hitler sám chápal, že kdyby zaútočil jen tak, bez jakéhokoli zdůvodnění, takovou agresi by musel celý svět odsoudit, i kdyby nechtěl. Zámika musela pro formu existovat za každou cenu. Na setkání s generály Hitler už věděl, o co půjde. Řekl tehdy: „K zahájení války připravím propagandistický důvod.“

Dobře zrežírovaná příprava

Jednu z provokačních operací, předcházející Gliwicím a vedoucích ke druhé světové válce, si vzal na starosti sám Hitler. Rozhodl se Brity zastrašit. Za tím účelem přijal 26. srpna Göringem dohozeného zprostředkovatele mezi Berlínem a Londýnem s Paříží – švédského podnikatele Johana Birgera Dahleruse. Ten po válce popsal, jak proběhlo jejich setkání:

„Hitler naslouchal a nepřerušoval mne, ale pak náhle vstal a velmi rozrušeně a nervózně přecházel po místnosti a jakoby pro sebe si říkal, že Německu se nedá odolat… Vyrážel rychle ze sebe: ‚Jestliže dojde k válce, pak budu stavět ponorky, stavět ponorky, ponorky, ponorky.‘ Potom se dal dohromady, zvýšil hlas, jako kdyby se obracel na četné posluchačstvo, a vykřikl: ‚Budu stavět letadla, stavět letadla, letadla, letadla a naprosto zničím své nepřátele.‘

Když jsem už myslel, že konečně přistoupí k věci, zastavil se v koutě a rozhazuje rukama zase začal křičet: ‚Chce-li Anglie bojovat rok, budu bojovat rok! Chce-li Anglie bojovat dva roky, budu bojovat dva roky!‘ Tu se na chvíli odmlčel, divoce koulel očima, pak křičel ještě hlasitěji: ‚A chce-li Anglie bojovat tři roky, budu bojovat tři roky. A když bude třeba, budu bojovat deset let!‘ řval nakonec jako smyslů zbavený a přitom udeřil pěstí do prázdna, až se celý zapotácel. Poté se náhle uklidnil. Zdvořile mě požádal, abych jel ihned do Londýna a osvětlil tam jeho stanovisko.“

Hitlerův vabank

Následně pak Hitler svým podřízeným pyšně vysvětlil: „Teď si myslí, že jsem blázen.“ A dodal: „Nebudou si nic začínat s bláznem.“ „Přestaňme hrát vabank,“ varoval pak Hitlera vyčerpaný Göring. Vůdce odpověděl: „To je jediná hra, kterou jsem kdy hrál – vabank o všechno.“ Dne 31. srpna ve 12.40 podepsal Hitler Směrnici č. 1: „Nyní, když byly vyčerpány všechny politické možnosti pro smírné řešení situace na východní hranici, jež je pro Německo nesnesitelná, rozhodl jsem se pro řešení silou.“

Večer vyslovil smluvené heslo Fall Weiss a šel spát. Tou dobou se začal naplňovat jeho „propagandistický důvod“. V tajných materiálech se jmenoval Operace Himmler. Jméno dostala po říšském vedoucím SS Heinrichu Himmlerovi, který ji zosnoval jako utajenou akci, a to spolu s šéfem Bezpečnostní služby (Sicherheitsdienst – SD) Reinhardem Heydrichem a šéfem gestapa Heinrichem Müllerem.

Sestávala z řady provokačních kroků proti Polsku a „akce Gliwice“ byla jen jedním z nich. Vedením samotné operace pověřili Alfreda Naujockse, mladého důstojníka SS a příslušníka SD, který se těšil Himmlerově naprosté důvěře. Před akcí se Naujocks skrýval v Opelnu, malém německém městečku nedaleko tehdejších polských hranic.

Pokud by v naší Sluneční soustavě existovala další planeta, s téměř jistotou se bude nacházet daleko za drahou Pluta. V předchozí části článku jsme si připomenuli historii jejího hledání.

Co ukrývá Oortův oblak?

Američtí astrofyzikové John Matese a Daniel Whitmire vyslovili v roce 2010 názor, že by mohl existovat průvodce našeho Slunce větší než planeta Jupiter. Měl by se přitom nacházet v oblasti Oortova oblaku, v daleké zásobárně ledových těles na okraji našeho solárního systému. Hypotetická planeta dostala název Tyche. Vědci tvrdili, že důkazy o její existenci může poskytnout družice NASA nazvaná WISE (Wide-field Infrared Survey Explorer), jež byla vypuštěna v prosinci 2009 s úkolem prozkoumat celou oblohu v oboru infračerveného záření. Satelit pořídil více než 2,7 milionu fotografií vesmírných objektů – od vzdálených galaxií až po asteroidy a komety v blízkosti Země. Objevil přitom velké množství dosud neznámých objektů včetně mimořádně chladných hvězd neboli hnědých trpaslíků, dvaceti komet, 134 blízkozemních těles a více než 33 tisíc planetek v hlavním pásu mezi Marsem a Jupiterem.

O existenci těles větších rozměrů v oblasti Oortova mračna svědčí několik planetek, které se dostaly blíže ke Slunci. Patří mezi ně například objekt pojmenovaný Sedna (o průměru 995 km) a nedávno objevené těleso 2012 VP113 (s průměrem 450 km), jež se ke Slunci přibližuje nejvíce na vzdálenost 80 AU, zatímco nejvzdálenější bod jeho dráhy leží 446 AU od naší hvězdy. Sedna krouží kolem Slunce ve vzdálenosti 76–937 AU s dobou oběhu zhruba 11 400 let. Pro porovnání: kamenné planety a planetky se nacházejí ve vzdálenosti 0,39–4,2 AU; obří planety obíhají 5–30 AU daleko a Kuiperův pás (tvořený tisíci ledových objektů, včetně trpasličí planety Pluto) se rozprostírá ve vzdálenosti 30–50 AU. „Pátrání po obdobných tělesech jako Sedna či 2012 VP113 ve vnitřním Oortově oblaku bude pokračovat. Jejich výzkum může přispět k poznání vzniku a vývoje Sluneční soustavy,“ uvádí Scott Sheppard z Carnegie Institution for Science. Přítomnost vesmírného objektu planetárních rozměrů v Oortově mračnu tedy zatím nelze stoprocentně vyloučit.

Velká planeta Tyche

Pokud by existovala vzdálená planeta Tyche, byla by velmi studená a zářila by příliš slabě, než aby ji bylo možné spatřit dalekohledem v oboru viditelného světla. Citlivější kosmické teleskopy pracující v infračerveném záření však dokážou odhalit i nepatrnou záři studených těles. A právě WISE je pro tyto účely dostatečně citlivým dalekohledem.

Proč se ovšem této hypotetické planetě přezdívá Tyche a proč byl zvolen řecký název, když se jména ostatních planet odvozují z římské mytologie? V 80. letech minulého století se často hovořilo o možném hvězdném průvodci Slunce. Objekt pojmenovaný po řecké bohyni Nemesis se měl stát kandidátem na vysvětlení periodických období velkého vymírání na Zemi. Nemesis měla obíhat kolem naší hvězdy po velmi protáhlé eliptické dráze, „vyrušovat ze spánku“ komety v oblasti Oortova oblaku přibližně každých 26 milionů let a posílat spršky ledových těles do vnitřních oblastí Sluneční soustavy. Některé ze zmíněných vlasatic se měly srazit s naší planetou, což mohlo znamenat katastrofální důsledky pro život.

Nedávné vědecké analýzy však již nepodporují představu, že velká vyhynutí organismů nastávala v pravidelných intervalech – hypotetická Nemesis tudíž už nepřipadá v úvahu. Stále však existuje možnost, že má Slunce vzdáleného, doposud nespatřeného průvodce planetárních rozměrů s dobou oběhu několika milionů roků, který nemusí mít devastační vliv na pozemský život. A k odlišení tohoto objektu od zlomyslné Nemesis použili astronomové jméno její laskavé sestry z řecké mytologie – Tyche.

Tisíce nových hvězd

Ovšem ani po vyhodnocení dat z družice WISE neobjevili astronomové žádný důkaz existence hypotetického tělesa ve Sluneční soustavě běžně označovaného jako planeta X. Podle nedávné studie se do vzdálenosti 10 000 AU od naší hvězdy nenachází žádné neznámé těleso o rozměrech Saturnu či větší, a žádné těleso větší než Jupiter nenajdeme dokonce do vzdálenosti 26 000 AU. (Pluto obíhá v průměrné vzdálenosti 40 AU.) „Ve vnějších oblastech Sluneční soustavy se velmi pravděpodobně neukrývá plynná obří planeta nebo malá hvězda jako průvodce Slunce,“ uzavírá Kevin Luhman z Penn State University. 

Výzkum však odhalil několik tisíc nových „obyvatel“ v okolí Slunce: jedná se o 3 525 hvězd a hnědých trpaslíků do vzdálenosti 500 světelných let od naší hvězdy, přičemž objev zahrnuje i binární soustavu hnědých trpaslíků vzdálenou od Země 6,5 světelného roku. Byla pojmenována WISE J104915.57-531906 a jedná se o třetí nejbližší hvězdný systém ke Slunci.

Neexistující Nemesis

Nemesis je hypotetická hvězda typu červeného trpaslíka, o jejíž existenci se začalo hovořit po roce 1984. Kolem Slunce měla obíhat po eliptické dráze v průměrné vzdálenosti 1,5 světelného roku, daleko za hranicí Oortova oblaku (nejbližší stálice Proxima Centauri je vzdálena 4,2 světelného roku). Hvězdy typu červeného trpaslíka jsou ovšem málo hmotné – kolem 0,075 slunce –, a gravitační působení okolních stálic a vliv rozsáhlých oblaků prachu a plynu by soustavu Slunce–Nemesis během několika stovek milionů let narušilo natolik, že by se rozpadla. Navíc se ukazuje, že „periodická“ vymírání nejsou až tak periodická – intervaly mezi jednotlivými náhlými katastrofami dosahují různých hodnot. 

K narušení „pořádku“ ve vnějších oblastech Oortova oblaku může docházet v důsledku přiblížení jiných hvězd. Například Gliese 710 se nyní nachází 64 světelných roků od Země a za 1,4 milionu let se přiblíží ke Slunci pouze na 1,1 světelného roku. Důležitou roli hrají také galaktické slapy, jejichž vliv se mění v důsledku oběhu stálic kolem středu Mléčné dráhy, což se může rovněž projevit narušením podmínek ve vnějším Oortově oblaku. Důsledkem je pak nasměrování většího množství kometárních jader do centra Sluneční soustavy, přičemž cesta k naší hvězdě trvá těmto vlasaticím miliony let.

Nelze opomenout ani vliv skryté hmoty, která se koncentruje v galaktické rovině Mléčné dráhy. Perioda oběhu Slunce činí 250 milionů roků, přičemž se naše hvězda dostává střídavě nad rovinu Galaxie a pod ni každých 32 milionů let. Gravitační působení skryté hmoty pak může ovlivňovat vyvrhování komet z Oortova oblaku.

Není zrovna tajemstvím, že se budoucí americký prezident Donald Trump těší v Rusku výrazně vyšší oblibě, než jeho předchůdce – některé tamní organizace však překračují hranice obdivu: Například petrohradská skupina kozáků pojmenovaná Irbis zašla až tak daleko, že jej přijala do svých řad coby čestného člena. 

Trump se ceremoniálu samozřejmě nezúčastnil. Vedoucí skupiny Andrej Poljakov ho však pozval na návštěvu Petrohradu, přičemž měl program údajně zahrnovat nezapomenutelnou ukázku kozáckých zvyků, díky níž by budoucí hlava USA nahlédla hlouběji do tajů ruské duše. 

Usměvavý, optimistický a vtipný politik, který si uměl získávat lidi jako nikdo druhý – to byl obraz, který o nejmladším potomkovi Tomáše Garrigue Masaryka chovala československá i světová veřejnost. Takřka nikdo přitom netušil, že se Jan potýká s vážnými duševními problémy.

Nezvladatelný mladík

Jan přišel na svět 14. září 1886 v Praze jako nejmladší z dětí univerzitního profesora Masaryka. Jeho dětství bylo na české poměry poněkud netypické, ovlivněné moderním stylem výchovy vlastním jeho matce Charlottě, rodilé Američance. Malý Jenda se záhy ocitl ve stínu, z něhož již nikdy neměl vystoupit – ve stínu činnosti svého výjimečného otce.

Jan a jeho sourozenci vyrůstali v milující a intelektuálně nesmírně inspirující rodině. Zdá se proto zvláštní, že Jan začal mít při studiích vážné problémy. Rozhodně to nebylo pro nedostatek inteligence. Janův náhlý propad se dá nejspíše vysvětlit jako osobní revolta proti otci, ale také jako předznamenání krize, která jeho sociálně nevyvinutou osobnost provázela až do vypuknutí první světové války.

Mizerný prospěch, styky se špatnými kamarády, několikrát odložená maturita – výsledkem bylo rozhodnutí odejít načas za příbuznými do USA. Jan vyrážel za oceán s vidinou amerického snu a slavného návratu, ale ve skutečnosti byl jeho dlouhý pobyt v USA fiaskem. Příbuzní jeho matky si jej předávali z ruky do ruky. Na několik let našel útočiště v podniku průmyslníka Cranea, otcova příznivce, ale ani zde se nedokázal uplatnit.

S problémovým zaměstnancem si nevěděli rady a Jan tak putoval (ve věku 26 let!) do dětského sanatoria. Zde se nad sebou mezi mnohem vážněji nemocnými dětmi zamýšlel a srovnával si vše v hlavě.

Vojákem a diplomatem

V roce 1913 se Jan v doprovodu matky vrátil po sedmi letech do vlasti. Nový zásah do života rodiny Masarykových v podobě světové války však už byl na dohled. V roce 1915 odešel otec s dcerou Olgou do exilu, aby bojoval za samostatný český stát, zatímco Jan byl odveden k vozatajstvu do rakouské armády. Sestra Alice a matka na tom byly hůře – prodělaly výslechy a Alice byla dokonce na 8 měsíců uvězněna. Navzdory této paradoxní situaci sloužil Jan řádně a dotáhl to na poručíka a vyznamenání. Když se začátkem listopadu 1918 vrátil bývalý voják c. k. armády domů, nastávala éra první republiky, díla jeho otce. S mladým státem se hluboce ztotožnil a zvraty, kterými mělo Československo projít v následujících desetiletích, se staly osudovými i pro něj samotného.

O budoucí roli tohoto nedostudovaného gymnazisty, který však nepostrádal inteligenci a kouzlo osobnosti, rozhodl sám prezident. „Můj otec řekl: ‚Našel jsem pro tebe něco vhodného.‘ Tušil jsem, co to bude, protože jsem mluvil několika jazyky a uměl jsem jezdit na koni, hrál na piano – a navíc jsem znal a miloval Spojené státy. ‚Ode dneška, dodal, ‚se pokládej za diplomata.‘“ Tak začalo období Janova diplomatického působení ve Washingtonu a v Británii, kde byl od roku 1925 velvyslancem. Stával se z něj rychle i dobrý řečník, což byl dar, který měl v budoucnu bohatě využívat. 

Už jsme viděli drony, které se mohou pohybovat i pod vodou. Ale žádný z nich se ještě nemohl tak elegantně dostat do mořské vody a pak zase ven, jako AquaMav inženýrů Královské univerzity v Londýně.

Konstruktéři dronu AquaMav se inspirovali letem terejů, mořských ptáků z příbuzenstva kormoránů, kteří loví ryby úžasným střemhlavým letem pod hladinu.

TIP: Jak vyšetřit zdravotní stav velryb? Pomocí velryboptér

AquaMav váží pouhých 200 gramů. Když se chystá pod hladinu tak složí křídla jako terej a pak se vrhne střemhlav do vody. Dron je postavený tak, že dokáže rychle získat vzorky vody, například během katastrofálního znečištění, a pak je dopravit k chemickému rozboru.

Zemědělci a zahrádkáři vidí v kyjatce hrachové (Acrythosiphon pisum) nepřítele. Mnozí entomologové si ji však oblíbili jako nenáročného, vděčného laboratorního živočicha, který jim pomáhá proniknout do tajů složitého života mšic.

Předchozí část: Mšice jako užitkový hmyz: Dojné krávy mravenců

Až dvacet generací „matrjošek“

Životní cyklus kyjatky začíná zjara, kdy se z přezimujících vajíček líhnou bezkřídlé samice zakladatelky čili fundatrix. Ty nemrhají časem na námluvy a rychle plodí další generace samic z neoplozených vajíček. Je to pro ně výhodné – obejdou se bez samců a produkují pokolení svých vlastních klonů.

Také další generace mšic přicházejí na svět bez páření samic se samci. Rozmnožování probíhá přímo překotně. V těle samice se vyvíjejí dcery a v jejich organismu už v té chvíli začíná vývoj vnuček. Mšice jsou poskládány jedna do druhé podobně jako panenky matrjošky. Cílem zběsilého plození potomků je využít optimální podmínky vegetační sezóny.

Když začne být mšic na jednom místě příliš mnoho, vyprodukuje  matka okřídlené klony. Tyto samice označované jako migrantes se rozletí do okolí a samy pak plodí generace bezkřídlých klonů na nových stanovištích. S příchodem kratších podzimních dnů  se mezi mšicemi objeví samice a samci schopní páření, tzv. sexuales. Samice nakladou oplodněná vajíčka a ta – na rozdíl od svých rodičů – přečkají bez úhony zimu. Zjara se z nich vyklube další pokolení samic zakladatelek. Během jediného roku je tak zplozeno kolem dvaceti generací mšic.

Bakterie – dar dalšímu pokolení

Navzdory vědeckému jménu se kyjatka hrachová zdaleka neživí jen na stoncích a listech hrachu, ale saje šťávy i z dalších motýlokvětých rostlin – vikve, čočky, fazolu, vojtěšky nebo jetele. Jde o rostliny, jejichž šťávy jsou bohaté na cukry, ale tato potrava je chudá na další základní živiny, například  životně důležité aminokyseliny. Většina živočichů by na tak jednotvárné dietě rychle umřela. Mšice zvládnou přežít díky mikrobiálním spojencům, jež hostí ve specializovaných buňkách těla, tzv. bakteriocytech. Mikroskopičtí podnájemníci – bakterie druhu Buchnera aphidicola – vyrábějí pro mšici nedostatkové živiny. Mšice jim za to platí vydatnými porcemi cukrů, jichž mají dost a dost.

Mšice by bez buchner nepřežily, proto si bakterie předávají z generace na generaci jako cenné dědictví. Samice, které plodí dcery z neoplozených vajíček, propašují bakterii přímo do zárodku budoucího potomka. Pro pokolení počaté při podzimním páření samců a samic uloží matka životadárné bakterie do vajíčka.

Výbava osobní ochrany

Kyjatka hrachová však neomezuje své hostitelství jen na bakterie Buchnera aphidicola. Podnájem ve svém těle nabízí i dalším mikroorganismům, například bakterii Hamiltonella defensa. Ta sehrává v těle mšice roli osobního strážce. Kyjatku totiž ohrožují lumčíci, kteří s oblibou kladou do jejího těla vajíčka a larvy, jež se z nich vylíhnou, mšici pomalu za živa požírají. Hamiltonella defensa mšici ochrání a larvy lumčíka zahubí. 

K další bakteriálním podnájemníkům kyjatky hrachové patří bakterie Regiella insecticola. Ta splácí mšici pomyslnou činži ve formě zdravotnické péče. Mšice má totiž ještě dalšího smrtelného nepřítele, jímž je nákaza houbou Pandora neophidis. Pokud však žije ve spolku s regiellou, je k houbě o poznání odolnější.

Univerzální genetický arzenál

Za všechny jedinečné vlastnosti, které zde byly jmenovány, vděčí kyjatka hrachová genům. Má jich opravdu požehnaně, neboť DNA této mšice se skládá z bezmála půl miliardy písmen genetického kódu, v kterých se skrývá asi 35 000 genů. Genetické bohatství mšice vynikne v porovnání s DNA jiných organismů. Člověk má šestkrát více písmen genetického kódu, ale zároveň o 10 000 genů méně než kyjatka. Ptáci ve své dědičné informaci schraňují dvakrát více písmen genetického kódu, ale jen polovinu genů. Jiné druhy hmyzu mají DNA stejně rozlehlou jako kyjatka, ale na geny jsou podstatně chudší.

Kde vzala mšice tolik genů a k čemu je potřebuje? Vysvětlení je překvapivé – kyjatka si celou řadu genů „zazálohovala“. Vytvořila si jejich kopie a uložila je do své DNA. Získala tak „rezervní“ geny a využila je k vývoji genů nových, díky kterým se jí dostalo i nových, výhodných vlastností. Některé z „nadbytečných“ genů zůstaly nepozměněné a dávají organismu vyšší výkonnost, podobně jako má osmiválcový motor vyšší výkon než čtyřválec.

Arzenál zmnožených genů dovoluje mšicím přehazovat výhybky mezi různými typy rozmnožování. Základní sada genů regulujících tvorbu pohlavních buněk zajišťuje tradiční plození potomků, při kterém samci oplodňují samice. Aktivace nadstandardní genetické výbavy umožní kyjatce přivádět na svět letní klonované generace z neoplozených vajíček.

Mšice jsou rovněž bohatě vybaveny geny, jež jim zajišťují úspěšné vyhledávání vhodných rostlin. Kyjatka díky tomu spolehlivě najde hrách a jeho motýlokvěté příbuzné. Rostliny se sice ataku mšic brání pestrým sortimentem jedů, ale kyjatka toxiny dokáže zneškodnit díky sadě ochranných genů.

Výhoda slabé imunity

Skoro se ani nechce věřit, že dědičně obdařená kyjatka některé geny postrádá, ale je to tak. Chybí jí například řada úseků DNA klíčových pro správnou funkci imunitního systému. Z toho důvodu si s mnoha cizorodými látkami nebo choroboplodnými mikroorganismy sama neporadí, protože je nedokáže rozeznat jako cizí. Evolučně jde o velmi riskantní krok. Kyjatka jej však musela podniknout, protože potřebovala vytvořit vhodné podmínky pro své mikrobiální podnájemníky. Soužití s buchnerami, regiellami či hamiltonellami by bylo nemožné, kdyby imunitní obrana mšice na bakterie neustále útočila. Slabý imunitní systém dovoluje mšicím uzavřít s bakteriemi příměří.

Mšice nakonec nepodstupují tak velký hazard, jak by se na první pohled zdálo, protože symbiotické bakterie je chrání proti chorobám i cizopasníkům. Kyjatky jsou jako druh před chorobami a cizopasníky chráněny i svou úžasnou plodností. Množí se tak rychle a masově, že jejich existenci může ohrozit jen máloco.

Kontrolovaný biochemický ping pong

Kromě genů imunitních mšicím chybí i některé geny důležité pro látkovou výměnu. Vzdaly se metabolických  procesů, které za ně vykonávají symbiotické bakterie. Když potřebuje kyjatka hrachová složitějším způsobem zpracovat některé molekuly, přehazuje si je s buchnerou jako horký brambor. Mšice podrobí molekulu jedné biochemické reakci, pro kterou je vybavená, a pak předá polotovar bakterii. Ta provede s molekulou další biochemickou reakci, pro níž má geny, a výsledek své práce vrátí mšici. Tímto biochemickým ping pongem mšice nakonec získá kýžený finální produkt.

TIP: Nesobecké oběti hmyzích hrdinů: Mšice zahyne, aby ostatní mohli žít

Navzdory velmi dlouhému a těsnému soužití si bakterie Buchnera aphidicola a mšice kyjatka navzájem vyměnily jen velmi málo genů. Pár genů, které mšice buchnerám přeci jen uzmula, používá kyjatka v bakteriocytech – tedy v buňkách vyhrazených pro pobyt buchner. Provoz vypůjčených genů vytváří v bakteriocytech podmínky příhodné pro buchnery. Mšice tak drží bakterii v šachu. Kdyby se buchnera začala v těle hostitele příliš roztahovat, mšice by potlačila práci vypůjčených „hostitelských“ genů a bakterii by rázem bylo ouvej.

Slavení Vánoc za nacistického režimu ve válečných letech zachytil i německý filmový týdeník (Wochendschau). Jedná se většinou o idylické záběry života doma v zápolí a také skromných oslav svátků na frontě.