Po první světové válce se zdálo, že vzducholodě mají v ozbrojených silách odzvoněno. Výjimku tvořily jen Spojené státy americké. Jejich námořní hranice je totiž po obou stranách kontinentu hodně dlouhá a vzducholodě měly pro pohraniční práci skvělé předpoklady. Oproti běžným letadlům vydržely ve vzduchu nesrovnatelně déle a nevalná rychlost znamenala výhodu, protože osádka mohla o to pečlivěji obhlížet obzor.

Ve třicátých letech tak v řadách pobřežní stráže sloužily desítky jednoduchých neztužených vzducholodí (tzv. blimpů), které střežily námořní trasy, pomáhaly lodím v nouzi a v dobách prohibice stíhaly pašeráky alkoholu. Po vstupu USA do druhé světové války se vzducholodě, včetně té s označením K-74, věnovaly hlavně vyhledávání ponorek.

Nepříliš úspěšná ponorka

Na druhé straně Atlantiku, v Německu, v červenci 1941 vyrobily loděnice v Kielu člun U-134 typu VIIC. V té době prožívali němečtí ponorkáři euforické časy, ale pro U-134 to neplatilo. Sice už na první plavbě pod velením kapitánporučíka Rudolfa Schendela potopila svou první loď, ale záhy se ukázalo, že zničený parník byl vlastní. Člun si reputaci nevylepšil ani v příštích měsících. Vyplouval totiž do nehostinných vod kolem Norska, kterými se jen občas pohyboval dobře střežený konvoj do SSSR.

Za takřka rok služby U-134 potopila jen jednu nepřátelskou loď a potom ji velení přemístilo do francouzského přístavu La Pallice, odkud se zapojovala do bojů v oblasti mezi Británií a Kanadou. Teprve tam si Schendel připsal další oběť, ale o šťastnou misi zrovna nešlo, protože se během ní z neznámých příčin zastřelil námořník Gerhard Rataj.

Neúspěšný kapitán Schendel odešel předávat zkušenosti do výcvikové flotily a člun převzal nadporučík Hans-Günther Brosin. Ani o novém veliteli se nedá říci, že by se narodil pod šťastnou hvězdou. Už na námořní akademii si zamiloval létání, a tak požádal o vstup do námořního letectva. Dva roky létal na cvičných strojích, a když už se těšil na pořádný hlídkový junkers, rostoucí ztráty v ponorkovém loďstvu způsobily, že se znenadání ocitl na palubě ponorky. Po půlročním výcviku dostal velení na U-634, ale pilot Brosin si s vodním živlem příliš neporozuměl.

Dne 12. listopadu 1942 se dokonce U-634 na cvičné plavbě srazila s U-272 a obě plavidla se potopila. Zahynulo 29 mužů, ovšem Brosin měl štěstí. Nejenže srážku přežil, ale kvůli nedostatku důstojníků nešel ani před soud a už 3. února 1943 převzal U-134.

Do první akce s novým velitelem ponorka vyplula o měsíc později, jenže než se dostala do operačního prostoru, těžce ji poškodil letecký útok a U-134 domů doplula jen s velkými obtížemi. Brosin se poučil a rozhodl se, že příště už před letadly nebude prchat nouzovým ponorem, ale zůstane na hladině a bude bojovat palubními zbraněmi. Coby bývalý pilot koneckonců dobře věděl, jak své muže vycvičit v nebezpečné protiletadlové kanonýry.

Duel s K-74

Na Brosinovu druhou, celkově devátou a nakonec i poslední misi se U-134 vydala 6. června 1943 do Karibského moře. Plavba probíhala klidně a první potíže přišly až u Bermud. Neúspěchy pronásledovanou ponorku totiž objevil hydroplán Martin PBM Mariner pilotovaný Johnem Hitchcockem, který kolem U-134 shodil šest hlubinných bomb. Ponorka se bránila tak urputnou protiletadlovou palbou, až jeden motor letounu začal hořet a Hitchcockův atak nejspíš zcela ztroskotal, protože Brosin domů hlásil jenom útok, a ne škody.

O 12 dní později odstartovala z floridského Richmondu k rutinní misi vzducholoď K-74 poručíka Nelsona Grillse. Před půlnocí měl operátor radaru kontakt ve vzdálenosti osmi mil. Na tom nebylo nic zvláštního, stejnou událost vzducholoď koneckonců zaznamenala i o hodinu dříve a vyklubal se z ní vlastní tanker a nákladní loď. K-74 se však za podezřelým cílem vydala a vzduchoplavci brzy na hladině spatřili ponorku zalitou měsíčním světlem.

Grills váhal, protože útoky na ponorky vzducholodě neměly v popisu práce a správně měly jen kroužit kolem a přivolat posily. Jenže obava o osud nedalekého tankeru a nákladní lodi a v neposlední řadě i nedávný emotivní výstup velitele jednotky kapitána Knoxe, který vzduchoplavcům zle vyčinil za malou agresivitu, způsobily, že se Grills přece jenom rozhodl na ponorku zaútočit. Vzducholoď se plížila ve výšce asi 150 metrů, zatímco strojník Garnet Eckert usedl za kulomet a druhý pilot Isadore Stessel si vzal na starost shoz čtyř hlubinných náloží. Pro přesnější palbu Eckert z gondoly vyhodil oranžové světlice, a to byl patrně moment, kdy si vzducholodě všimly překvapené hlídky na U-134. 

Němci v nečekané situaci zachovali chladnou hlavu a na obrovitý cíl plížící se rychlostí pouhých 87 km/h zahájili ze dvou 20mm dvojčat přesně mířenou palbu. Eckertův kulomet v přídi gondoly statečně odpovídal, leč výsledky jeho snažení nejsou známy. Němci ovšem mířili velmi přesně – jejich střely proděravěly nosný balon a v gondole vypukl požár. Radista Gerrold Giddings odvysílal SOS, ale hořící K-74 stále ještě bojovala.

Pomalu přeletěla nad ponorkou a Stossel se pokusil uvolnit hlubinné nálože. K údivu Američanů a patrně i Němců se však nic nestalo. Ovládání shozu bomb totiž předtím nikdy nikdo nepoužil a nálože se ze závěsů prostě neuvolnily. Nakonec K-74 dosedla na hladinu, Němci přerušili palbu a svůj úlovek si vyfotografovali. Vzduchoplavci mezitím vyšplhali na rozstřílený balon, který se stále držel na hladině, a drželi v pohotovosti samopal pro případ, že by je Němci chtěli postřílet. Naštěstí k ničemu podobnému nedošlo a U-134 v klidu odplula.

Giddingsovo SOS o sestřelu K-74 ponorkou zburcovalo pobřežní obranu a už za úsvitu zbytky vzducholodě objevil hydroplán Widgeon, který na místo nasměroval stíhač ponorek SC-657 s torpédoborcem Dahlgren. Než však obě lodě dorazily, balon se definitivně potopil a vzduchoplavci byli ve vodě, což životem zaplatil druhý pilot Stessel, kterého zabili žraloci. Zbytek mužů se s pomocí spásného samopalu ataku predátorů ubránil a dočkal se záchrany.

Návrat v dešti bomb

Zkáza K-74 americké úřady rozzuřila tak, že na U-134 zahájily mohutný zátah. Už příští noci na člun zaútočil námořní hlídkový a bombardovací letoun Lockheed Ventura pilotovaný Johnem Lawrencem. Shodil na U-134 tři hlubinné nálože, a byl to tentokrát Brosin, kdo volal o pomoc. Ohlásil jak sestřel vzducholodi, tak těžké škody na přídi. Ponorka obratem dostala z velitelství flotily pokyn, aby se stáhla asi tisíc mil na východ, opravila škody a vrátila se do hlídkové oblasti. Když však Brosin oznámil, že „škody jsou opravdu značné“ a že k takovému manévru nemá dost nafty, velení nařídilo návrat.

O rozsahu poškození a zpáteční cestě U-134 můžeme pouze spekulovat a v podstatě víme jen tolik, že za dva měsíce se zmrzačená ponorka připletla do cesty konvoji UGS-14. Eskorta v podobě stíhačky F4F Wildcat a torpédového bombardéru TBF Avenger z eskortní letadlové lodi Croatan se pokusila ponorku dorazit, ale U-134 se ještě jednou podařilo útok mohutnou protileteckou palbou odrazit a nakonec i uniknout. Dne 24. srpna 1943 se však její osud přece jenom naplnil. Poblíž španělského mysu Finisterre ji našel bombardovací Vickers Wellington Kanaďana Donalda McRaeho ze 179. perutě RAF a shodil na ponorku šest hlubinných náloží. Nikdo z posádky nepřežil – pomsta za zkázu K-74 byla dokonána.

Snímek Hubbleova vesmírného dalekohledu zachycuje oblaka ionizovaného plynu pojmenovaného DEM L316A. Jde o pozůstatek po explozi supernovy typu Ia. K explozím tohoto typu supernov obvykle dochází, když bílý trpaslík získá navíc hmotu – například akrecí plynu z hvězdného souputníka, případně spojením s jiným bílým trpaslíkem. V okamžiku, kdy jeho hmotnost překročí Chandrasekharovu mez, hmota hvězdy již není dále schopna odolávat vlastní gravitaci a začne se hroutit. Rychle se zvýší teplota a zažehne se řetězová termojaderná reakce, která hvězdu rozmetá na kusy.

Mračno DEM L316A je součástí Velkého Magellanova oblaku, vedle Mléčné dráhy nejrozsáhlejšího objektu na nebeské sféře viditelného ze Země pouhým okem.

Krásná Jitka ze Svinibrodu se dostala na český knížecí stolec vskutku kuriózním způsobem. Přemyslovec Břetislav si pro svou nevěstu dojel do rodinného kláštera, odkud ji prostě unesl. A tak Jitka zemřela 2. srpna 1058 už jako česká kněžna.

TIP: Přemyslovské únosy: Kdo si musel svou lásku doslova ukrást?

Přestože historikové předpokládají, že byla celá akce připravená a věděli o ní Jitčin otec stejně jako ona sama, romantický příběh prostupuje českými dějinami se stejnou intenzitou. Břetislav, kterému historie přiřkla přezdívku „český Achilles“, byl tak trochu nemanželského původu a sňatek s urozenou Jitkou běžnou cestou nepřipadal v úvahu. O co větší komplikace byly na začátku, o to úspěšnější bylo manželství. Jitka porodila Břetislavovi pět synů! A právě nejstarší Spytihněv byl tím, kdo matku vyhnal ze země a ta byla nucena dožít v Uhrách.

Ještě v roce 2014 označil viceprezident Mezinárodního olympijského výboru John Coates přípravy na letní olympiádu v brazilském Riu za „nejhorší, jaké kdy zažil“. Situace se od té doby hodně změnila a s řadou komplikací už si brazilští organizátoři poradili. Objevily se však nové výzvy a zdá se, že problematické otázky spojené s olympijským kláním, které se na jihoamerické půdě koná poprvé, budou Brazilci řešit do poslední chvíle. 

Strašák zika 

Snad největším strašákem se v posledních měsících příprav stal pro organizátory nebezpečný virus zika, šířící se Brazílií od roku 2014. Světová zdravotnická organizace (WHO) kvůli němu začátkem února vyhlásila celosvětový stav nouze, podobně jako o dva roky dřív v případě eboly. 

Virus se přenáší hmyzím bodnutím a nemoc probíhá jako běžná chřipka provázená horečkami. Nakazí-li se však těhotná žena, může mít infekce fatální následky. U novorozenců totiž způsobuje tzv. mikrocefalii – děti se rodí s abnormálně malou hlavou a zakrnělým mozkem. V Brazílii momentálně evidují asi 120 tisíc pacientů, kteří se virem nakazili, a zhruba 1 300 novorozenců, u nichž zika prokazatelně vyvolala mikrocefalii (další tři tisíce případů lékaři prošetřují). Těhotným ženám se proto nedoporučuje do země vůbec jezdit. Počátkem února však vědci odhalili další důležitý fakt: Virus se přenáší rovněž krevní transfuzí či pohlavním stykem, a zdravé ženě tak může onemocnění předat i nakažený muž. 

Nakročeno k pandemii

Koncem letošního května tedy na 150 vědců včetně akademiků z Harvardu, Yale či Oxfordu vyzvalo Světovou zdravotnickou organizaci, aby kvůli možnému šíření nákazy nařídila hry odložit nebo přesunout. Obávají se totiž nebezpečí přenesení viru do dalších zemí, kde by mohl zdomácnět a postupem času i zmutovat. Problém tkví podle nich také v tom, že účinky ziky ještě nejspíš plně neznáme – existuje přitom podezření, že kromě mikrocefalie může způsobit celou řadu dalších vážných stavů: například neurologické poruchy vedoucí v krajním případě až k celkové obrně. 

Sportovní klání, při kterém se setkávají stovky tisíc fanoušků z celého světa, je podle vědců pro šíření nákazy ideální – ostatně právě kvůli fotbalovému šampionátu, jenž se v Brazílii konal před dvěma lety, se zřejmě virus do země dostal. Původem totiž nákaza pochází z Afriky a nemoc je známá i v některých asijských státech, zatímco v Jižní Americe se o ní až do konce roku 2014 prakticky nevědělo. Za pouhé dva roky však již virus zasáhl 21 latinskoamerických zemí. 

Zbytečná panika? 

Koncem května tak desítky předních expertů z univerzit celého světa podepsaly výzvu za zrušení olympiády. Virus zika podle nich představuje pro statisíce očekávaných návštěvníků obrovské riziko a žádné hry prý nemohou takový hazard ospravedlnit. Podle Světové zdravotnické organizace však není důvod k panice: Po zveřejnění výzvy akademiků vydala prohlášení, že zrušení her není nutné, a totéž potvrdil i Mezinárodní olympijský výbor. Ačkoliv má v červnu kvůli zmíněné otázce zasedat ještě krizový výbor WHO, na konání olympiády už to asi nic nezmění. Podle mluvčí organizace Nyky Alexanderové nespadá navíc rozhodování o době konání her do kompetencí WHO – ta pouze vydává doporučení a finální verdikt záleží na Mezinárodním olympijském výboru. 

Také Brazilci zachovávají chladnou hlavu. Jejich ministr zdravotnictví doporučuje podrobit se před odjezdem lékařské prohlídce, jinak jsou ovšem podle něj místní opatření dostatečná. Navíc ve snaze minimalizovat veškerá rizika kontroluje už nyní speciální tým výskyt hmyzu v okolí stadionů a má v tom pokračovat i během sportovních klání. Další skupiny budou hlídkovat v přilehlých stojatých vodách, jež jsou živnou půdou pro komáry Aedes aegypti, kteří virus přenášejí. Brazilci rovněž zdůrazňují, že srpen je v jejich zemi obdobím sucha, kdy se bodavý hmyz vyskytuje obecně méně. 

Splašky, viry, bakterie 

Infekční hmyz však nepředstavuje jediný problém okolních vod. Podle testů, jež loni v červenci provedla agentura Associated Press, znečišťovaly pobřeží v blízkosti Ria splašky a nacházel se tam i alarmující počet nebezpečných virů a bakterií. Mimoto ve vodě plavala těla mrtvých ryb, plechovky a zbytky kartonových krabic. Obrázky špinavých pláží v zátoce Guanabara vyděsily hlavně jachtaře, kteří mají právě v těchto místech startovat.

Důvod k panice byl zcela oprávněný. Navzdory ujišťování úředníků a upřímné snaze zátoku vyčistit oznámili v polovině června brazilští a američtí biologové nálezy tzv. superbakterií. Ty jsou odolné vůči léčbě antibiotiky, a jejich účinky tak mohou být smrtelné. Do zátoky je zanáší především odpadní systém z nemocnic a domovů, jímž splašky proudí do moře bez jakéhokoliv čištění a úprav. Co přesně bude nález znamenat pro pořádání disciplín vodních sportů, nebylo v době naší uzávěrky zřejmé. 

Na poslední chvíli 

Značné obavy panovaly také ohledně toho, zda Brazilci stihnou dokončit olympijskou infrastrukturu včas. Podobnou situaci už země zažila před dvěma lety, kdy se tam konalo fotbalové mistrovství světa. Do poslední chvíle tehdy nebylo jisté, jestli pořadatelé zvládnou všechno připravit. V případě olympiády navíc pesimistické předtuchy potvrzovala i čísla: Ještě loni v květnu hlásila agentura Reuters, že zatím vzniklo pouze 10 % ze všech 56 olympijských konstrukcí a projektů. Pro srovnání – ve stejné fázi příprav na hry v Londýně v roce 2012 měli Britové hotových 80 %. 

TIP: Mořská vlna smetla část cyklostezky v brazilském Riu

Zdá se však, že mezitím organizátoři neuvěřitelně zrychlili: Již loni v srpnu starosta Ria Eduardo Paes oznámil, že budou veškerá olympijská sportoviště dokončena včas. A skutečně se podařilo, což mnozí považují za malý zázrak…

Šetřit, kde se dá 

Zpoždění se přičítá na vrub mimo jiné brazilské hospodářské krizi, kterou ekonomové označují za nejhorší od 30. let minulého století. Když před sedmi roky získalo Rio status olympijského města, byla země ještě na vzestupu, od té doby však její hrubý domácí produkt klesl o celou třetinu. Dnes se tamní roční inflace pohybuje okolo 10 % a stát už třetí rok neplatí své zahraniční dluhy. 

Státní výdaje – včetně těch na olympiádu – se tak všemožně omezují a organizátoři měli za cíl ušetřit až 520 milionů dolarů (12,5 miliardy korun) z původního rozpočtu ve výši asi 1,9 miliardy dolarů (45,6 miliardy korun). Navrhované škrty se týkaly například nákladů na jídlo a cestování pro olympijské úředníky, a v jednu chvíli dokonce Brazilci zvažovali zpoplatnění klimatizace v pokojích samotných sportovců. Olympiáda nepochybně přispěje ke zlepšení brazilské infrastruktury – ovšem jak se zdá, ani veškeré zisky pramenící ze zvýšeného cestovního ruchu zemi před ekonomickou recesí nezachrání. 

Země bez prezidentky

Situaci nevylepšily ani četné politické skandály, jež zasáhly vládu, včetně dnes již bývalé prezidentky Dilmy Rousseffové. Ta sice v nedávných volbách svůj post obhájila, vzápětí však vypluly na povrch detaily z vyšetřování podezřelých toků peněz ve státní ropné společnosti Petrobras. Vznesená obvinění zahrnují především provize pro politiky za zprostředkování obchodu, určování cen a úplatkářství. Aféra se přitom dotkla i samotných her: Figurovalo v ní totiž také několik hlavních brazilských stavebních firem zajišťujících většinu olympijských projektů. 

Následovaly masivní protesty v ulicích, načež začal parlament projednávat odvolání prezidentky z funkce. Paradoxně se však víc než polovina poslanců, kteří hlasovali pro její odstoupení, sama zapletla do dalších korupčních skandálů. Výsledky voleb byly anulovány a Rousseffová na půl roku o prezidentské pravomoci přišla. Nyní parlament řeší, zda ji zbaví funkce definitivně. 

Hry v blízkosti slumů 

Ruku v ruce s ekonomickým pádem se ve městě samozřejmě rozmáhá i kriminalita, která představovala vážnou překážku už při nedávném fotbalovém šampionátu. Policie již několik let před jeho zahájením spustila speciální program tzv. pacifikace. Policejní jednotky pronikly do největších chudinských slumů, které do té doby zůstávaly zcela mimo státní kontrolu a v nichž bujely únosy i obchod s drogami. Kritici ale tvrdí, že speciální jednotka BOPE (obdoba české jednotky URNA, ovšem s těžkými zbraněmi a obrněnou technikou) napáchala během svých zásahů víc zločinů než samotní kriminálníci. Brazilská policie přesto považuje projekt za úspěšný a za pravdu jí dávají i statistiky, podle nichž počet vražd ve „zpacifikovaných“ oblastech klesl zhruba o polovinu. 

Každopádně právě obří slumy, kde žijí miliony obyvatel Ria, představují pro neznalé turisty největší hrozbu. Očekávat lze hlavně loupežná přepadení či „tradiční“ únosy k nejbližšímu bankomatu, kde musí oběť s pistolí u hlavy vybrat celé své konto. Brazilská policie má však údajně situaci pevně pod kontrolou: Na stadionech i v obytných komplexech hodlá nasadit na 65 tisíc příslušníků, přičemž dalších 15 tisíc mužů zákona bude k dispozici operativně. 

Ve světle nedávných událostí pak nelze vyloučit ani teroristický útok, nicméně pořadatelé jsou prý připraveni na vše. Jak se vyjádřil bezpečnostní šéf organizačního týmu José Mariano Beltrame: „Terorismus jsme vždy brali jako prioritu, naše infrastruktura je velmi silná.“

To, že je skutečně možné dosáhnout změny tělesné teploty pomocí speciální meditační techniky, skutečně potvrdili nedávno vědci z National University of Singapore. Badatelé zkoumali právě tibetské mnišky uplatňující starou techniku zvanou tummo: Tato meditativní praxe spojená s kontrolou „vnitřní energie“ patří mezi nejposvátnější duchovní praktiky v dané oblasti.

TIP: Mnichové z kláštera Šaolin na posvátné hoře Sung-šan

Údaje výzkumníci získali během jednoho unikátního tibetského ceremoniálu, při němž mnišky zvyšují meditací svoji tělesnou teplotu v chladném himálajském počasí. Důkaz je prostý: Ženy se obalí do namočených látek, které posléze vlastním teplem vysuší. Nárůst teploty z normálu až na 38,3 ˚C detekovali badatelé s využitím elektroencefalografie (EEG), tedy běžné lékařské metody zaznamenávající aktivitu mozku. 

Mnoho lidí je dodnes přesvědčeno, že rakovina je důsledkem nezdravého životního stylu moderní doby. Nekvalitní potraviny a toxické látky jistě zdraví příliš neprospívají a zvyšují riziko některých nádorů. Rakovina se ale u našich předků vyskytovala už před miliony let.

Dokládá to objev nejstaršího známého nálezu rakoviny v lidské linii. Jde o kost nártu nohy, která byla objevena v krasové jeskyni na významné jihoafrické lokalitě Swartkrans.

Dosavadním držitelem neblahého rekordu s nejstarším nádorem byl neandertálec, který žil asi 120 tisíci let. Jde tedy o více než desetinásobný posun směrem do minulosti.

Osteosarkom starý 1,7 milionu let

Objevená kost je zřetelně zdeformovaná osteosarkomem, zhoubným kostním nádorem. Podle odborníků není možné poznat, jestli kost patřila dospělému nebo dítěti, ani jestli nádor dotyčného člověka zabil. Každopádně prý ale musel být bolestivý a omezoval při chůzi.

TIP: Muž z Altamury dárcem nejstaršího vzorku DNA neandertálců

Nemocný člověk nebyl našeho druhu. Žil asi před 1,7 miliony let. Z té doby se ve Swartkransu nacházejí fosilní pozůstatky lidí Homo ergaster a Paranthropus robustus. Není to prý možné rozhodnout, je ale prakticky jisté, že nádor patřil zástupci jednoho z nich.

Naši vinaři rostoucí oblibu růžových vín vnímají a reagují na ni - ročníku 2015 vyrobili přes 5 milionů litrů a neustále rozšiřují pestrost nabídky těchto příjemně svěžích a aromatických vín. 

Moravská a česká růžová jsou víny vynikající kvality. Kromě ideální geografické polohy naší země za to můžeme poděkovat i šikovnosti a zkušenostem našich vinařů. Růžová vína oslní příjemně ovocnou a květinovou vůní se širokou škálou podtónů. Chuť ladí s vůní a je doplněna buď o svěží kyselinku nebo příjemný zbytkový cukr.

Růžová vína se vyrábějí z odrůd plodících modré hrozny nejčastěji metodou krátkého naležení rozemletých hroznů. Během tohoto několikahodinového procesu se ze slupek bobulí do vína uvolňuje jen omezené množství červeného barviva. S nadsázkou tak lze říci, že růžové začíná svůj život jako červené, ale pak jej dále žije jako víno bílé.

Jak pít růžové víno?

Růžové víno až na výjimky nepatří k těm, které byste měli archivovat. Je totiž ideální pít je mladé, tedy z aktuálního nebo předešlého ročníku. Rosé by vás mělo oslnit svou svěžestí a lehkostí, která se s delší archivací vytrácí. Tu správnou chuť podtrhne teplota vychlazení, která by měla být mezi 8 - 12°C. Vyhýbat se nemusíte ani podávání na led nebo růžovým koktejlům. 

Všechny tóny růžové

Typické odrůdy moravských a českých růžových vín jsou Zweigeltrebe, Frankovka, Svatovavřinecké, Cabernet Sauvignon nebo Merlot. Odstín vína záleží vždy na odrůdě a vyzrálosti hroznů, tudíž si můžeme vybírat od světle narůžovělé až po intenzivní růžovou. Dalším výrazným faktorem, který stanovuje sytost odstínu vína, je délka macerace, tedy to, jak dlouho leží mošt se slupkami. 

Výběr správné sklenice podtrhne chuť

Každý typ vína by měl být podáván v jiném tvaru sklenice. Vždy by to měl být ale takový, jenž optimálně rozvine všechny kvality daného vína. Na rosé skláři vytvořili speciální sklenici ve tvaru otevřeného tulipánu, který podtrhne vůni a chuť vína. Jestliže doma zrovna tento typ sklenice nemáte, můžete ho podávat v těch, které jsou určené na bílé víno.

A odkud je to nejlepší růžové?

Bez velké nadsázky můžeme říci, že od nás. Například Cabernet Moravia Rosé, pozdní sběr 2015 z vinařství Horák bylo vyhlášeno letos na jaře nejlepším růžovým vínem prestižní pařížské soutěže Vinalies Internationales a řada našich dalších vín bodovala na specializované soutěži růžových Le Mondial du Rosé.

Více informací o moravských a českých růžových vínech naleznete na www.vinazmoravy.cz.

Správcem kunstkomory se stal italský učenec, zlatník a sběratel Jacopo Strada, který pracoval už pro Maxmiliána II. Byl to velice vzdělaný muž a své znalosti uměl i náležitě využít. Bezpochyby vedl i první Rudolfovy kroky k vytvoření jeho unikátní sbírky a ukázal mu tu nejlepší sběratelskou cestu. 

TIP: Přečtěte si, jak vznikaly prostory pro císařské sbírky

Umělci v císařských službách

Po svém otci Maxmiliánovi II. „zdědil“ Rudolf umělce, který bývá s jeho jménem spojován snad nejčastěji – Giuseppe Arcimbolda. Pro Rudolfa II. vytvořil například portrét k jeho korunovaci, staral se o císařské slavnosti, průvody a divadelní hry, vybíral a dodával umělecká díla do císařské sbírky a získával nové umělce. Po návratu do rodného Milána vytvořil Arcimboldo svůj nejslavnější obraz, portrét Rudolfa II. jako Vertumna. O doplňování sochařských děl, plastik, zlatnických prací a jiných předmětů se starali umělci z oboru: sochař Adriaen de Vries, řezač drahokamů Ottavio Miseroni, zlatník Erasmus Hornick nebo hodinář Jost Bürgi. Největším dodavatelem obrazů pro Rudolfovu sbírku byl věhlasný vlámský malíř Bartolomeus Spranger. Ten se zcela adaptoval na české prostředí a stal se i členem malostranského malířského cechu.

Všichni na pražském dvoře věděli, že císař má zalíbení v obrazech Albrechta Dürera. Za jeho dílo Všichni svatí zaplatil norimberské radě 700 zlatých a vysokou sumu ho stála i známá Růžencová slavnost, kterou pro něj získal další malíř, Hans von Aachen. Její transport do Prahy byl ojedinělou akcí. Obraz byl obalen bavlněnou vatou, koberci a voskovým plátnem. Nakonec ho zavěsili na tyč a z Benátek do Prahy ho nesli najatí nosiči, aby neutrpěl sebemenší poškození. Dürerova díla císaři opatřoval i Hans Hoffman, který byl jeho kopistou a tvrdil o sobě, že vidí „Dürerovýma očima“. Rudolf miloval i díla krajinářů jako byl Roeland Savery a Pieter Stevens. 

Samostatnou kapitolou pak byla alchymie, v jejíchž službách pracovali pro císaře John Dee nebo Edward Kelley, a astronomie v čele s Tychonem Brahe a Tadeášem Hájkem z Hájku. Rudolfova sbírka byla velice rozmanitá a také obrovsky cenná, což vedlo už za císařova života k jejímu rozkrádání. 

Zemská osa je od kolmého směru vůči rovině oběhu skloněna o 23° (což společně s oběhem naší planety kolem Slunce zajišťuje střídání ročních období). V okolí zemských pólů panuje střídavě na jedné či druhé polokouli půl roku polární noc a půl roku polární den. 

Rotační osa Merkuru je však kolmá na rovinu oběhu. I kdyby tedy na nejmenší planetě Sluneční soustavy existovala atmosféra, ke střídání ročních období by tam nedocházelo. Uvedená pozice rotační osy přináší ještě jednu zvláštnost: dna velkých a dostatečně hlubokých kráterů v blízkosti pólů se nacházejí trvale v naprosté tmě (atmosféra by sluneční záření rozptylovala). Proto ve zmíněných kráterech rovněž panuje pořádná zima – teploty se tam pohybují kolem −190 °C. V takových podmínkách pak může vodní led existovat neuvěřitelně dlouhou dobu.

Dráha a rotace

Dráha Merkuru kolem Slunce je velmi excentrická (eliptická), a planeta se tak pohybuje v rozmezí 46 až 70 milionů kilometrů od středu naší hvězdy. Počítačové simulace přitom naznačují, že zmíněná excentricita kolísala v průběhu několika milionů let od nuly (kruhová dráha) až po hodnotu 0,47 a v současné době činí 0,21. 

Jeden oběh kolem Slunce vykoná Merkur za 88 dnů, přičemž kolem vlastní osy se otočí jednou za 58,7 dne. Jde o příklad vázané rotace (spinorbitální interakce) v poměru 2 : 3, způsobené gravitačními silami. Z výše uvedeného vyplývá, že za dva oběhy kolem Slunce (176 dnů) se planeta otočí třikrát kolem vlastní osy. V minulosti byla přitom její rotace podstatně rychlejší – jedna otočka se uskutečnila pravděpodobně za osm hodin. Působením slapových sil se ovšem otáčení zpomalilo.

Radarový výzkum

Představu přítomnosti ledu na Merkuru přijali vědci již v roce 1991, kdy největší pozemní radioteleskop s průměrem antény 305 m (Arecibo v Portoriku) zachytil nezvykle silné radarové ozvěny z okolí pólů planety. Podařilo se tam nalézt skvrny, které odrážejí rádiové vlny způsobem, jaký bychom očekávali právě v případě přítomnosti vodního ledu. Během prvních pozorování zaznamenaly přístroje v okolí severního a jižního pólu dvacet oblastí, jež vykazovaly intenzivní radarové ozvěny.

Většina zmíněných ozvěn přitom odpovídá poloze velkých impaktních kráterů, které vyfotografovala již v polovině 70. let minulého století americká sonda Mariner 10. Astronomové tak zjistili, že nejsilnější radarové signály svědčící o přítomnosti vody přicházely právě z míst, kde se rozkládají krátery. Jelikož však sonda zmapovala asi pouze 45 % povrchu planety, chyběla planetologům kompletní mapa oblastí kolem pólů, aby mohli snímky navzájem porovnat. 

Nezávislé metody

Nová pozorování (uskutečněná kosmickou sondou NASA s názvem MESSENGER) poskytla přesvědčivou podporu pro hypotézu, že se na Merkuru může vyskytovat voda v podobě ledu a další zmrzlé těkavé látky v oblastech trvale ponořených do stínu, tj. na dně kráterů v polárních oblastech. Uvedené závěry vyplývají ze tří nezávislých způsobů výzkumu: změření přebytku vodíku v oblasti severního pólu planety pomocí přístroje Neutron Spectrometer na palubě sondy MESSENGER; změření odrazivosti depozitů v polárních oblastech Merkuru v oboru blízkého infračerveného záření pomocí přístroje Mercury Laser Altimeter (MLA); a detailní studium povrchu a povrchové teploty v oblasti severního pólu planety, k čemuž posloužila aktuální topografie povrchu Merkuru definovaná rovněž pomocí přístroje MLA.

Kosmická sonda MESSENGER pořizuje od roku 2011 kamerou Dual Imaging System nové snímky polárních oblastí. Potvrdilo se tak, že jasné skvrny pozorované pomocí radaru v okolí severního i jižního pólu se skutečně nacházejí na povrchu ukrytém v permanentním stínu, což podporuje teorii přítomnosti vodního ledu.

Přítomnost ledu potvrzena

Neutronový spektroskop na palubě sondy MESSENGER změřil průměrnou koncentraci vodíku v blízkosti jasných radarových skvrn. Objem vodního ledu pak vědci odvodili ze zjištěného množství uvedené látky. „Informace o množství neutronů naznačují, že jasné radarové skvrny v oblastech pólů představují na vodík bohaté vrstvy více než desítky centimetrů tlusté, ukryté pod povrchovou vrstvou silnou deset až dvacet centimetrů, která obsahuje menší množství vodíku,“ vysvětluje David Lawrence z Univerzity Johnse Hopkinse a dodává: „Obsah vodíku v ukrytých vrstvách téměř odpovídal jeho množství v čistém vodním ledu.“

Data z laserového výškoměru MLA potvrdila výsledky z radarového průzkumu a z měření pomocí neutronového spektrometru. Již první analýzy zastíněných polárních oblastí pomocí MLA odhalily na základě pozorování v oboru blízkého infračerveného záření tmavé a světlé usazeniny v okolí severního pólu planety. Závěry naznačují, že v polárních oblastech Merkuru se může nacházet sto miliard až jeden bilion tun vodního ledu, který se na planetu dostal při dopadech komet a planetek přilétajících z vnějších oblastí Sluneční soustavy. Koneckonců stejný původ má i převážná část vody na Zemi.

31. července 2008 publikovala NASA důkaz o přítomnosti vody na Marsu. Existenci vody na Marsu (ve formě ledu) objevila již v roce 2002 sonda Mars Odyssey. Šlo ale o snímkování z oběžné dráhy. Phoenix tak byla první sondou, které se podařilo existenci vody na Marsu potvrdit přímo z povrchu planety.

Voda na Marsu

Vodní led sonda objevila několik centimetrů pod povrchem. Vzorek následně analyzovala pomocí svých vědeckých přístrojů MECA (The Microscopy, Electrochemistry, and Conductivity Analyzer) a WCL (Wet chemistry lab).

TIP: Nová studie: Na Marsu tekla voda ještě před 200 tisíc lety!

Sonda rovněž potvrdila, že za sočasných pomnínek nemůže na povrchu Marsu existovat voda v kapalné formě. Kombinace tlaku a teploty při povrchu rudé planety umožňují existenci vody buď v převažující pevné, nebo v plynné fázi, přičemž mezi nimi může látka přecházet sublimací a desublimací.