Druhé desetiletí 17. století se chýlilo ke konci, když se české stavy rozhodly postavit proti habsburské moci. Náboženské spory spolu s mocenskými rozbroji vygradovaly pražskou defenestrací, kterou následovala až do osudného střetnutí na Bílé hoře série střetů.

TIP: Zase se házelo z oken: Proběhla Třetí pražská defenestrace

Jeden z nich se uskutečnil 5. srpna 1619 u Dolních Věstonic. Nekompromisní bitva proti sobě postavila silné soupeře, důstojníka Jindřicha Duvala Dampierra na straně císařského vojska a Fridricha z Tiefenbachu spolu s Ladislavem Velem ze Žerotína v čele stavovských oddílů. Moravské jednotky sice byly slabší, ale tento nedostatek dohnaly odhodláním a agresí, která jim přinesla vítězství.

Americké letectvo v těchto dnech oznámilo, že nový víceúčelový stíhací stealth letoun páté generace Lockheed Martin F-35 Lightning II je bojeschopný. Šéf Velitelství vzdušného boje (ACC) USAF generál Hawk Carlisle prohlásil, že letoun splnil všechna potřebná kritéria.

Rozhodující bylo, že 28. července (2016) letoun F-35A vůbec poprvé zaznamenal vzdušné vítězství, když tepelně naváděnou raketou sestřelil cvičný dron. Zkušební pilot major Raven LeClair k tomu použil raketu vzduch-vzduch AIM-9X Sidewinder, kterou vypálil ze závěsu pod křídlem.

TIP: Lockheed Martin připravuje nástupce slavného průzkumníka U2

F-35A je varianta nově vyvíjeného letounu, která se vyznačuje konvenčním vzletem a přistáním. Stroj je navržen tak, že by měl zastat bojové úkoly ve vzduchu i proti pozemním cílům. Pořizovací cena jednoho letounu F-35A se odhaduje na 83,4 milionu dolarů (přes 2 miliardy Kč).

Mléčná dráha je poměrně velká galaxie se spoustou hvězd. Protože jsme ale uvnitř, není pro nás úplně jednoduché zjistit, jaká je struktura Mléčné dráhy a jak se naše Galaxie během historie vyvíjela.

Pro astronomy jsou ke studiu rozmístění hvězd v Mléčné dráze ideální cefeidy, mladé pulsující proměnné hvězdy, jejichž perioda pulsů přímo závisí na jejich absolutní svítivosti. Proto se cefeidy používají jako takzvané standardní svíčky ke zjišťování vzdáleností v okolním vesmíru.

Už delší dobu víme, že je obtížné najít cefeidy ve vnitřních oblastech Mléčné dráhy. Vědci si doposud mysleli, že je to kvůli množství mezihvězdného prachu a plynu, které nám uprostřed Mléčné dráhy zastiňují výhled.

Pustina uprostřed Mléčné dráhy

Tým japonských, jihoafrických a italských astronomů ale nedávno zjistil, že se kolem centra Mléčné dráhy rozkládá ohromná pustina, kde nejspíš žádné cefeidy, ani žádné jiné mladé hvězdy skutečně nejsou.

TIP: RS Puppis: Cefeida, která pomáhá určovat vzdálenosti ve vesmíru

Badatelé k tomu použili pozorování v infračervené oblasti spektra teleskopem observatoře v jihoafrickém Sutherlandu. Když pronikli skrz oblaka prachu, objevili cefeidy v oblasti o poloměru asi 150 světelných let kolem centra Mléčné dráhy. Kolem se ale rozkládá pustina o poloměru 8 tisíc světelných let, kde žádné cefeidy nejsou.

Původně to vypadalo na originální, leč poněkud nepravděpodobný koncept veřejné dopravy. Elektřinou poháněný městský vlak, či městský autobus, který by byl schopen překonávat ucpané silnice ve zvýšeném patře byl představen teprve před několika týdny na výstavě technologických novinek CHITEC. Vývojáři odvážného projektu tehdy plánovali, že by první prototyp mohl být k dispozici někdy v průběhu příštího roku. Po dvou měsících je všechno jinak a první testovací verze už vyrazila do ulic.

Proti původně představované maketě je prototyp Transit Elevated Bus výrazně menší – na délku měří 21 metrů a na šířku 8 metrů. Do jeho útrob se vejde 300 pasažérů a maximální rychlost, kterou dokáže vyvinout je okolo 60 kilometrů v hodině. I tak jde o obdivuhodný počin. O licenci již projevili zájem Brazílie, Francie, Indie a Indonésie. Vývojáři předpokládají, že jeden TEB by ve finální plnohodnotné verzi nahradil zhruba 40 městských autobusů.

Mezi tzv. radioaktivní potraviny se banány řadí kvůli izotopu draslíku 40 K, který obsahují. Jeho poločas rozpadu činí 1,25 miliardy let, což v přepočtu znamená, že v 1 g prvku se každou sekundu rozpadne asi 31 atomů. A jelikož průměrný banán zahrnuje zhruba 0,5 g draslíku, půjde přibližně o 15 atomů za sekundu.

V rámci procesu rozpadu dochází k velice slabému vyzařování paprsků beta i gama, které ve velkých dávkách vyvolávají nemoc z ozáření. Nicméně k tomu, abychom si zmíněnou nemoc přivodili konzumací banánů, bychom museli naráz sníst asi pět milionů těchto žlutých plodů.

V podstatě každá potravina bohatá na draslík obsahuje minimální procento radioaktivního izotopu 40 K. Mezi „radioaktivní“ plodiny bychom tudíž museli zařadit také brambory, ořechy či fazole. Navíc je třeba dodat, že nízké radiaci čelíme naprosto běžně, a sami dokonce radioaktivní záření v určité malé míře vydáváme.

Manang je malá vesnička přímo pod Annapurnou III a Ganggapurnou. Významná je tím, že dosud totožné cesty mnoha horolezců a trekerů se tady dělí. Před tím, než se sami budeme muset rozhodnout, se ale potřebujeme na tuto křižovatku dostat. Z Pisang Lower směrem do Manangu je to příjemných patnáct kilometrů během nichž se po levé straně tyčí mohutné stěny Annapuren a po pravé straně se ukazují nádherné výhledy na Pisang Peak, Chulu West a Chulu Central. Jde o jedno z nejkrásnějších a nejnavštěvovanějších himálajských údolí.

Nahoře a dole

Dva kilometry za Pisangem je skalní vyvýšenina Deuralidanda, z níž je nádherný výhled na východní a západní stranu údolí. Po prašné stezce se za neustálého cvakání uzávěrky fotoaparátu dostáváme k vesničce Humde a o kus dál před námi se otevírá nádherná kulisa – Annapurna III se svým masivem a stezka do Braggy.
Zastavuji se u jezirka Mugje, abych pořídil další záběry a v tu chvíli si všímám, jak na Annapurně III zuří sněhová vichřice. I když nás dělí „jen“ 4 000 výškových metrů, tady v 3 600 metrech je příjemných 22 °C; zatímco nahoře na vrcholu bude ve stejném okamžiku zhruba o 35 stupňů míň. Sněhová mračna se kroutí nad Annapurnou a pokračují dál, aby pokryla Ganggapurnu. Obdivujeme z dálky toto velehorské divadlo a říkáme si spolu s Petrem, jak je nám tady dole dobře. A to i když se slunce střídavě schovává za mraky a začíná foukat silný protivítr – zřejmě důsledek zuřivé vichřice nad námi.

Písečná bouře velehor

Po třech hodinách se dostáváme před himálajskou vesničku Bragga. Kroutím hlavou nad místní elektrifikací a hledám volný průzor mezi kůly a rozvěšenými dráty. Nakonec se snažím zachytit tu překrásnou idylu Braggy z vyvýšeniny vedle Gompy. Vítr je tak silný, že přes maximální zatížení stativu mi ho ještě oběma rukama musí pevně přidržovat nosič Chyantu.
Nepálci neustále něco přenášejí z místa na místo. Děti pobíhají po městském prostranství, které k mému údivu zahrnuje také jakousi bažinu, do které při sestupu náš nic netušící nosič zapadl až po kotníky. Domácím ale past očividně nevadí, vždyť vědí kudy ji mají obejít po suché zemi.
Za silného protivětru pokračujeme směrem k Manangu, míjíme magické skalní útvary nad našimi hlavami a otevírá se před námi asi kilometr dlouhá rovinatá pláň. Zvířený prach a vítr z toho dělají zcela ojedinělou kulisu. Spíš než velehory mi to ale připomíná pouštní drama. Kontroluji vak, abych co nejvíc chránil foťák před prachem. V těchto podmínkách jsem ale stejně nucen čistit každý večer na pokoji čip fotoaparátu.

Rozsvěcení vrcholků

Po několika hodinách cesty se objevuje tradiční vstupní brána do Manangu. Procházíme přes hlavní třídu, což je asi dva metry široký vydlážděný chodník, a zastavujeme se u Hotelu Tilicho. Překvapuje mne jeho obsazenost a vytíženost. Slyším angličtinu, němčinu, francouzštinu, dialekty Nepálců a zřejmě i Japonce nebo snad Korejce. V hotelu jsou ubytované dvě expediční výpravy na Khatungkang a Purbung Himal.
Lidé v Manangu chodívají dost brzo spát, ale zato vstávají při východu slunce. Noc je v podstatě klidná, sem tam slyším jenom Evropany a jejich smích. Při světle čelovky čistím fotoaparát a připravuji věci na noční výstup pod Bejhotang Goth.

TIP: Poklady moravskoslezského pohoří aneb Beskydy, pohoří bez hranic

Před čtvrtou ranní budu muset pomalu vstávat, do kopců jdu tentokrát úplně sám. Vyhlédl jsem si místo ve 4 000 metrech na severním svahu nad Manangem – ideální bod pro ranní focení Annapurny III v rudém hávu. Opar v údolí sice záběr trochu kazí, ale při tak velkém výškovém rozdílu je tato „nečistota“ vzduchu pochopitelná. Mám pod sebou celý Manang, je ticho a bezvětří. Čekám na rozbřesk a světlo, které vyšlehne nejdřív na nejvyšší Annapurně II, pak se zablýskne Ganggapurna a následuje Annapurna III. Přesně naopak jak je to při západu.

Poslední odpočinek

Opět prožívám fotografickou euforii a pak se po pěti minutách jako vždy vše nahoře proměňuje v panenskou bílou. Sestupuji dolů a připojuji se ke snídani, po níž se jdeme podívat na Ganggapurna Lake – obrovské jezero doplňované ze stékajícího ledovce Ganggapurny.
Přes nový most vede cesta směrem ke skalním útvarům u jezera. Tam si můžete vybrat, zda vystupovat cca 1–2 hodiny směrem pod ledovec Annapurny III a Ganggapurny a dostat se do míst, odkud je úžasný pohled na Manang a jezero z výšky 3 880 metrů, nebo si vybrat důkladnou prohlídku Ganggapurna Lake. Kdo se cítí v kondici, měl by volit „výběh pod ledovec“. V opačném případě je možné střádat síly na následující pochod.
Manang ve vás určitě zanechá dojem. Pro nás to byla poslední vesnička pod úrovní 4 000 metrů, kde jsme se opravdu zmobilizovali a doplnili energii pro nastávající dny. Tady v Manangu, jak už jsem psal, padne vždy rozhodnutí, kudy dál. Jedna stezka vede přes frekventovaný Thorung La Pass, druhá náročnější přes jezero Tilicho. Nyní tedy mělo přijít to, na co jsem se těšil několik let. Přejít Tilicho Lake – nejvýše položené jezero ledovcového původu na světě.

Velehory očima fotografa

Tři dny, které jsme strávili v Manangu, mi poskytly dost času na to, abych našel vhodná místa pro nafocení panoramatických záběrů. Při západu vytvoří slunce skvělé divadlo – Ganggapurna, která je z našeho pohledu před Annapurnou III, je ve stínu a její ledovec je šedivě zahalen. Ve stejnou chvíli dělá slunce na Annapurně III hotové divy. Nejdříve to začne bíložlutou, která přechází do zlatavě karmínové a nakonec je zabarvení až nepřirozeně purporově rudé.
Stojím pod Ghusangem, což je místo asi 300–400 metrů nad Manangem a pozoruji, jak je celá vesnice jakoby ze zlata. Rýžová políčka a zahrádky nabízejí v tu chvíli jedinečnou podívanou přes přírodní „filtr“ tyrkysově zelené, přes žlutohnědou až po fialově rudou. Po pěti minutách vše upadá do šedivého podvečera. V tu chvílí se začíná předvádět Annapurna III, jejíž vršek je celý purpurově červený. Vedle stojící nosiči jenom očarovaně hledí zatímco uzávěrka mého fotoaparátu cvaká několikrát v řadě za sebou. Neopakovatelné momenty trvají velmi krátce.
Stmívá se a my sestupujeme dolů. Večer v hotelu se kolem mého stolu shlukují Nepálci a obdivují surové fotky na notebooku. I majitel jen kroutí hlavou, jak nádherné hory má nad svým hotelem.

Další díly trilogie

1. díl: Odvrácená strana hor aneb Fotografický lov himálajských velikánů

3. díl: Tilicho Lake a Dhaulagiri aneb Přes nejvyšší jezero světa

Karlovi spadlo do klína nejdříve v roce 1516 španělské království po smrti dědečka Ferdinanda Aragonského, ten vládl vlastně za dceru Johanu Šílenou, Karlovu matku. Po Maxmiliánově smrti roku 1519 se stal i císařem Svaté říše římské.

Dcera politička

Moc oblíbený nebyl ani ve Španělsku, ani v Říši. Není se co divit, narodil se v Gentu a Nizozemce preferoval i jako španělský král. Je zajímavé, že skoro neuměl německy a španělsky se taky musel doučit až v Madridu. Ženatý byl jen jednou a prý šťastně! Krásné Isabelle Portugalské, své sestřenici, nezahýbal! Vlastně to ani nebyl nevěrník! První známé nemanželské děti měl ještě před svatbou, a pak to roztočil až po Isabellině smrti.

K mnoha svým potomkům se hlásil. Nebyl to jen projev otcovské lásky, měl s nimi politické záměry. Dceru Markétu Parmskou, která se s jeho svolením směla podepisovat i jako Markéta Rakouská, dvakrát účelově provdal. Poprvé do Florencie k Medicejským. Manžel, který byl rovněž nelegitimní potomek, se stal obětí vraždy, a tak už v patnácti Markéta ovdověla. Těžce se smiřovala i s druhým sňatkem, s papežovým vnukem Ottaviem Farnese. O jeho život nikdo neusiloval, takže s ním musela vydržet přece jen déle a porodila mu dvojčata, dva syny. Sama pak na nemanželskou, byť císařskou dcerku udělala slušnou kariéru. Stala se místodržitelkou v Nizozemí. Nejen schopnou, ale i oblíbenou! 

V paranoidní atmosféře padesátých let 20. století vznikaly některé zbraně, nad kterými lze dnes jedině kroutit hlavou. K typickým příkladům se řadí komplex Davy Crockett, který byl zkonstruován s cílem poskytnout americkým vojákům v Evropě miniaturní taktické „jaderné dělostřelectvo“ pro zastavení převahy sovětských tanků.

Zbraň, jež vznikla roku 1956, představovala fakticky bezzákluzové dělo, z něhož se odpaloval projektil s dráhovým raketovým motorem a jadernou hlavicí. Ta dostala jméno W54 a byla oficiálně nejslabší nukleární zbraní, kterou kdy Amerika měla, jelikož při průměru pouhých 28 cm vážila asi 23 kg a měla ekvivalent nastavitelný mezi 10 tunami a 10 kilotunami TNT. 

Davy Crockett existoval ve dvou verzích, označených M28 a M29. První z nich měla ráži 120 mm, byla doplněna zástřelnou zbraní ráže 20 mm (ta střílela dýmovou a svítící municí pro potvrzení zaměření cíle), vážila okolo 68 kg a dostřelila do vzdálenosti dvou kilometrů. Provedení M29 mělo hlaveň ráže 155 mm a zástřelnou zbraň kalibru 37 mm, hmotnost dosahovala 168 kg, dostřel čtyř kilometrů.

Vlastní střela se jménem M-388 a hlavicí W54 byla shodná, avšak při použití v M29 se na ni navlékaly vodicí segmenty, které „dorovnávaly“ ráži. Pro transport sloužily terénní automobily M38 nebo M151, v případě větší M29 se používaly i známé obrněné transportéry M113 či jim příbuzné pásové logistické nosiče M116. 

Značně neoblíbená zbraň

Na obsluhu systému Davy Crockett stačilo pět vojáků. Na první pohled se zdálo, že půjde o vynikající zbraň, jenže skutečnost byla nakonec úplně opačná. Dne 7. července 1962 explodovala na střelnici v Nevadě hlavice W54, která ale byla umístěná na statické pozemní konstrukci. Teprve o deset dní později proběhla zkouška celého kompletu Davy Crockett, a sice v rámci testu se jménem Little Feller I.

Zbraň M29 tehdy vypálila střelu M-388 na vzdálenost 2,72 km a následoval výbuch s ekvivalentem zhruba 18 tun TNT, shodou okolností šlo o poslední jaderný výbuch na tomto zkušebním polygonu. Komplet Davy Crockett byl oficiálně ve výzbroji US Army v letech 1961–1971, ale nikdy se netěšil velké oblibě, navíc nebylo úplně jasné, jak přesně by se měl používat.

Vzhledem ke krátkému dosahu a malé přesnosti by se obtížně zasahovaly malé cíle a okamžitý ničivý účinek hlavice (tedy její záření a tlaková vlna) by stačil pro zničení tanků zřejmě jen v bezprostřední blízkosti exploze. Vyšší tritolový ekvivalent hlavice by při odpálení přímo ohrožoval i obsluhu kompletu. Spekulovalo se ovšem i o tom, že by salvy těchto zbraní měly vytvořit radioaktivní neprůchodnou zónu, jež by zastavila pochod sovětských vojsk na Západ.

Vysoké poplatky, které se v Evropě platí za vybudování skládek, dle očekávání vedly k rozvoji černého trhu a vzniku nelegálních černých skládek. Objevit takové skládky ale není snadné. Například v Itálii se na jejich provozu podílí mafie. Francouzští vědci proto využili služeb 19 racků středomořských (Larus michahellis), které vybavili zařízením pro sledování GPS souřadnic na solární pohon.

Rackové pečlivě zkoumali své okolí do vzdálenosti 100 kilometrů od jejich kolonie. A protože mají rádi čerstvé skládky, tak vědcům jenom stačilo postupně kontrolovat souřadnice, na nichž se rackové vyskytovali.

TIP: Oceán je plný odolného plastu. Co z něj vyrábět palivo?

Nevýhodou racků detektivů je jenom to, že je láká pouze organický odpad. Ke sledování skládek elektroniky, toxických látek a podobných nestravitelných věcí je nutné průběžně analyzovat satelitní snímky.