Jsou důležité okamžiky, které širší veřejnost mine téměř bez povšimnutí. Patří mezi ně i některé milníky kosmonautiky, konkrétně rozvoj komerčních letů na oběžnou dráhu. Konkureční prostředí a s ním spojená snaha o snižování nákladů zatím pomalu, o to ale zásadněji proměňují létání do vesmíru. Donedávna se totiž nešlo na oběžnou dráhu dostat jinak než s pomocí vládních agentur jako NASA, ESA nebo Roskosmos. 

Než se v září 2008 kalifornské společnosti SpaceX jako první soukromé firmě povedlo vypustit na oběžnou dráhu raketu na tekuté palivo. Tato firma také jako první dostala do vesmíru vesmírnou loď, plavidlo Dragon v roce 2010, které dnes vozí zásoby na Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS). SpaceX čím dál úžeji spolupracuje s NASA, která s firmou dokonce počítá pro robotickou misi k Marsu v roce 2018, která by mohla být předehrou letu lodě s posádkou k rudé planetě. 

O čem sní kluci 

SpaceX v roce 2002 založil Elon Musk, vynálezce a snílek, který zbohatnul jako majitel online platební služby PayPal, úspěšně rozjel výrobu elektomobilů Tesla a na titulní stránky se dostal i se svým projektem Hyperloop, vysokorychlostním transportem pasažérů či nákladu v kapslích podtlakovými trubkami. Dosavadní příběh SpaceX se může jevit jako vršení úspěchů, na přelomu tisíciletí ovšem šlo o vysoce rizikový krok mladého podnikatele, který svůj život zasvětil úsilí o osídlení Marsu.  

Pro začátek se soustředil na vylepšení technologii nosných raket. Muskova první raketa, jednadvacet metrů vysoká Falcon 1 pojmenovaná podle lodi Millenium Falcon z Hvězdných válek, se do vesmíru sice dostala až na čtvrtý pokus, už následující start ovšem byl komerčním letem s malajským satelitem na palubě. S ním také první Muskův nosič odešel do výslužby a byl nahrazen Falconem 9, pětapadesátimetrovou raketou, která na nízkou oběžnou dráhu vynese téměř deset a půl tuny nákladu. Její nejnovější verze s přídomkem Full Thrust tamtéž dostane 22,8 tun nákladu a na geostacionární orbit 8,3 tuny. V této vzdálenosti od Země přitom operují družice, které zajišťují televizní vysílání a další telekomunikační služby.

TIP: Rakety, co změnily svět: Falcon, první soukromý vesmírný nosič

Létání do vesmíru je totiž také o penězích. Významného snížení nákladů na vypuštění čehokoliv lze dosáhnout vícenásobným použitím komponentů nosné rakety, řekli si tedy ve SpaceX. Padáky se ukázaly být slepou uličkou, nešlo je zcela ochránit před vysokými teplotami při návratu. Řízený sestup rakety vracející se z obězné dráhy pomocí k tomu určených motorů se poprvé povedl inženýrům SpaceX, i když až napotřetí. Po dvou tvrdých přistání v ohnivé kouli se náročná operace loni 21. prosince povedla v Kennedyho vesmírném středisku a letos v dubnu také na plošině v oceánu. 

S vícenásobným použitím nosičů mimochodem počítá také Blue Origin, projekt zakladatele dodávkové služby Amazon a majitele deníku Washington Post Jeffa Bezose. Narozdíl od SpaceX se jeho v roce 2000 založená firma veřejnosti spíše stranila, než loni v listopadu oznámila úspěšné dosažení stokilometrové hranice vesmíru se svojí raketou New Shepard. Výše alespoň prozatím létat nebude; na prahu vesmíru se od ní odpojí a v letu bude pokračovat kapsle s nákladem či až šesti pasažéry. Bezosovým lidem se už třikrát podařilo hladce přistát za použitím zpomalovacích trysek podobně jako to umí Falcon.  

Jízda na paprsku

Od června 2010 vystartovaly nosiče řady Falcon již pětadvacetkrát. A to nejčastěji s nákladem soukromých společností, které si spolupráci s Muskovou partou pochvalují stejně jako NASA. Družice SES-8 z flotily lucemburského satelitního operátora SES Astra byla v prosinci 2013 prvním geostacionárním satelitem vypuštěným na nosiči soukromého výrobce. Na raketě Falcon 9 kalifornské SpaceX byla letos v březnu vypuštěna i družice SES-9 a další čtyři starty už jsou naplánovány. Od základů se ovšem nemění jen technologie vypouštění satelitů, ale i ony samy. 

Geostacionární telekomunikační družice zdánlivě visí nad určitým bodem nad zemí, ve skutečnosti však letí stejnou úhlovou rychlost jako Země přibližně ve výšce 35 800 km nad rovníkem. To se samozřejmě neobejde bez občasných korekcí kurzu, po vypršení doby typicky patnáctileté životnosti musí být satelit navíc být odstaven na takzvaný hřbitovní orbit za geostacionární dráhou. Pro zvládnutí těchto manévrů jsou tedy telekomunikační družice vybaveny několika reaktivními motory zpravidla na kapalné palivo. 

V posledních několika letech jsou však i do komerčních družic instalovány iontové či plazmové motory, které pracují na principu postupného urychlování paprsku nabitých částic. Typem iontového pohonu zvaného Hallův motor budou vybaveny také satelity SES-12, SES-14 a SES-15, které mají být vypuštěny v roce 2017. V jejich útrobách probíhá ionizace xenonu v plynném stavu, tedy kladné nabití jeho atomů. Vzniklé plasma je poté urychleno v magnetickém poli a rychlostí až 50 km/s opouští trysky motoru.

TIP: Jak funguje iontový motor? Proč se využívá pro velké vzdálenosti?

Namísto palivových nádrží si takový motor vystačí s malou zásobou plynu, přičemž elektřinu k jeho ionizaci si satelit vyrobí sám svými solárními panely. Rychlost nabírá takto poháněný stroj postupně a pomalu – žádným z elektrických motorů nelze vystřelit raketu ze zemského povrchu, na to mají příliš slabý tah. Není ovšem problém, s tímto ohledem naplánovat poslední fázi startu, kdy se po odpojení od orbitálního stupně rakety družice sama přesouvá na svoji definitivní oběžnou dráhu. I tato starost jí ale bude odebrána – již se vyvíjí kosmické obdoby remorkérů, elektricky poháněné sondy zajišťující přepravu družic z nižších orbitů na geostacionární. 

Satelit jako služba

Pro srovnání: se stejnými přístroji na palubě, ale vybavená motory na tekuté palivo a nádržemi, by SES-12 vážila deset namísto pěti tun. Větší raketu jako je Ariane 5 by musela mít celou pro sebe, s poloviční váhou lze však jedním startem vyslat hned dva stroje. Srovnatelné satelity mívají tvar krychle o délce stran mezi půl druhého a dvěma metry. Iontový pohon si ale vystačí s desetinou místa, které zabere chemický motor a palivové nádrže. Menší váha a místo pro více transponderů znamenají nižší náklady a v důsledku dostupnější přenos pro zákazníky satelitních operátorů jako je SES. 

A v neposlední řadě mohou elektrické motory prodloužit operační dobu družic na oběžné dráze, která není limitována jen životností komponentů stroje, ale také množstvím paliva, kterého konvenčně poháněná družice pobere jen omezené množství. Moci ze satelitu vysílat dvacet namísto patnácti let znamená další úsporu v nákladech. Do konce dekády proto bude prý až polovina všech telekomunikačních geostacionárních družic poháněná nějakým druhem elektrického pohonu.

Změnou přístupu ovšem prochází také samotný vývoj a výroba telekomunikačních satelitů, dříve trvající tři, v některých případech ale i pět let. Což může být ve stále rychleji se měnícím světě technologií a trhů věčnost. Proto se družice čím dál více sestavují z modulů na jednotné platformě podobně, jako výrobci aut z jedné palety motorů a podvozků kombinují stále nové modely. To šetří nejen čas, ale opět také náklady na výrobu stroje. 

Vývoj telekomunikačních přístrojů také umožňuje větší flexibilitu samotného vysílání. Není nutné alokovat i účtovat pevně danou kapacitu jednomu zákazníkovi, když ji často ani zcela nevyužije. Počítač na palubě družice si sám spočítá, kolik, čeho a kam má respektive musí přenést, a průběžně upravuje svoje vysílání tak, aby se do technicky dané kapacity vešlo co nejvíce dat. Moderní telekomunikační družice jsou navíc stále univerzálnější – stroj, který přenáší televizní signál, může jinou částí svého vybavení vysílat třeba satelitní internet. 

Můžeme tedy očekávat velké změny ve způsobu, jakým se satelitní telekomunikační byznys provozuje. Vysílání přes oběžnou dráhu zásadně zlevní a bude dostupné i krátkodobě a nebyrokraticky na vyžádání, v různých balíčcích jako dnes řadový konzument užívá různé online služby. Zvyšující se poptávka spolu s technologickým vývojem budou snižovat i ceny za vypuštění čehokoliv raketou, což doufejme zlevní a nastartuje i kosmický výzkum. Spolu s Elonem Muskem se tak snad opravdu dožijeme okamžiku, kdy se do marsovského písku zaboří lidská noha.

Systém AR Scorpii se na obloze nachází v souhvězdí Štíra a leží 380 světelných let od Slunce. Skládá se z rychle rotujícího bílého trpaslíka – hvězdy o velikosti Země, která ale obsahuje 200 tisíckrát více hmoty než naše planeta – a chladného červeného trpaslíka o hmotnosti třetiny Slunce. Složky systému kolem sebe obíhají jednou za 3,6 hodiny v kosmickém tanci přesném jako hodinky.

Záhada vesmírného majáku 

Díky tomuto neobvyklému kosmickému tanci vykazuje tento dvojhvězdný systém řadu podivných vlastností. Bílý trpaslík s vysokou frekvencí otáčení a se silným magnetickým polem urychluje elektrony téměř na rychlost světla. Tyto vysoce energetické částice při svém pohybu kosmickým prostorem emitují elektromagnetické záření ve formě paprsku připomínajícího světlo majáku opakovaně blikajícího na povrch červeného trpaslíka. Způsobují tak periodická výrazná zjasnění celého systému každé 1,97 minuty. Zjasnění jsou patrná také na rádiových frekvencích, což u systému s bílým trpaslíkem nebylo dosud nikdy pozorováno.

Pozorované vlastnosti systému AR Sco jsou unikátní a také do jisté míry záhadné. Elektromagnetické vyzařování v širokém rozsahu vlnových délek je známkou, že je generováno elektrony v magnetickém poli. Magnetické pole může být vysvětleno rychle rotujícím bílým trpaslíkem v systému, ale původ elektronů samotných je skutečnou záhadou – není totiž jasné, zda jsou spojeny s bílým trpaslíkem, nebo s chladnější druhou složkou v systému.  

Hvězda AR Scorpii byla poprvé pozorována na počátku 70. let 20. století. Díky pravidelným změnám jasnosti s periodou 3,6 hodiny byla chybně klasifikována jako osamocená proměnná hvězda. Pravý původ změn jasnosti AR Scorpii pomohlo odhalit až zcela nedávno společné úsilí amatérských a profesionálních astronomů. Podobné pulzace sice byly již v minulosti pozorovány, ale pouze u neutronových hvězd.

Revoluce, neoabsolutismus, boje v Itálii i vyrovnání s Maďary. Velká láska s nešťastným koncem, smrt dvou dětí a rozpad monarchie. Takovou budoucnost dostal František Josef 18. srpna 1830 do kolébky.

Mocnář, který vládl neuvěřitelných 68 let, nastoupil na trůn za bouřlivých událostí revolučního roku 1848. Není se co divit, že jeho první politické kroky směřovaly k utužení domácích poměrů.

TIP: Mladý František Josef: Jak se stal z arcivévody rakouským císařem?

Srdce Vídeňanů si ale získal za pomoci své krásné manželky Sissi. Přestože byl počátek jejich svazku téměř pohádkový, netrvalo dlouho a císař zůstal v Hofburgu sám, zatímco jeho žena křižovala Evropou. Útěchu nenašel ani u dalších členů rodiny. Mladší bratr zaplatil za mexické dobrodružství životem a vlastní rukou sešel ze světa i syn Rudolf.

Ani poslední léta života neprožil císař v klidu. Konec dlouholeté vlády přinesl nejen smrt dalšího následníka trůnu, ale také vypuknutí Velké války, v jejímž průběhu František Josef zemřel.

Jeden z největších pruských panovníků a vojevůdců 18. století Fridrich II. Veliký se nechvalně zapsal také do českých dějin. Když 17. srpna 1786 zemřel, zanechal Prusku velkou část Slezska, o které sváděl s Marií Terezií nelítostný mnohaletý boj.

TIP: Boj o bavorské dědictví: Jak se válčilo za bramborové vojny?

Na začátku se ambiciózní král pokoušel s nezkušenou panovnicí vyjednávat a nabídl jí za průmyslovou oblast dva miliony zlatých. To se ale přepočítal. V Marii Terezii se projevila pravá Habsburkovna, která byla rozhodnuta bránit rodové državy za každou cenu. A přece nakonec musela podepsat potupný mír, kterým o většinu severního území přišla.

Tři roky trvala zlatá horečka v pusté oblasti Klondike v Kanadě. Rozsáhlé migrace za zlatem začaly 16. srpna 1896. Tehdy zde bylo poprvé objeveno zlato.

TIP: Divoký Yukon: Jak dnes vypadají místa z příběhů Jacka Londona

Senzační novinka se dlouho neutajila a zástupy osob toužících zbohatnout zamířily na sever. Přestože většina z nich zůstala chudá, pár šťastlivcům se přece jen podařilo své úsilí zúročit. Mezi nimi byl i pozdější slavný spisovatel Jack London, který proslul romány právě z kanadské divočiny.

Mezi českými politiky předbělohorské éry by se jen stěží našel takový, který by ambicemi mohl konkurovat Zdeňku Vojtěchu Popelovi z Lobkovic. Syn vysokého státního úředníka se narodil 15. srpna 1568 a sotva dokončil studia, vydal se v otcových stopách. Bylo mu jednatřicet, když dosáhl na úřad nejvyššího českého kancléře. Během své kariéry zůstal po celou dobu zástupcem katolické strany, která stála na straně Habsburků. Věrnost rodu mu vynesla dokonce Řád zlatého rouna. Tuto poctu následovalo  povýšení do knížecího stavu. Není divu, že se mocný státník ocitl během stavovského povstání na seznamu osob, které chtěli nekatolíci vyhostit ze země.

Největší létající stroj světa poprvé opustil hangár. 6. srpna před úsvitem se héliová hybridní vzducholoď Airlander 10 společnosti Hybrid Air Vehicles poprvé představila britské veřejnosti pod otevřeným nebem.

Vzducholoď o délce 92 m a šířce 43,5 m původně vyvíjeli v USA, jako součást vojenského programu hybridních vzducholodí s dalekým dosahem pro průzkum a podporu pozemních sil LEMV (Long Endurance Multi-Intelligence Vehicle).

TIP: Elektrická multikoptéra Volocopter má za sebou první pilotovaný let

Po opuštění hangáru Airship Shed 1 na základně britského vojenského letectva RAF Cardington v hrabství Bedfordshire čeká vzducholoď první let v Británii a letové testy. Pokud v nich Airlander 10 uspěje, tak bude sloužit civilním účelům, od přepravy nákladů a dálkového průzkumu země, až po turistické lety.

Ten se připisuje celé řadě badatelů, ale nejčastěji jsou zmiňována jména Hans a Zacharias Janssenovi, Hans Lippershey a Robert Hook. Právě poslední jmenovaný je také autorem prvního zveřejněného popisu tohoto přístroje, který však byl publikován až v roce 1665.

Soukeník s mikroskopem

Ve své době nejdokonaleji využil mikroskopická pozorování Antonie van Leeuwenhoek, původně soukeník z holandského Delftu. Ten se naučil brousit čočky a zdokonalil tak výrobu tehdejších mikroskopů. Jeho přístroj však tvořila jen kovová destička, do níž byla v horní třetině vsazena čočka. Ve spodní části pak byl otočný závit s trnem, na který se nabodl pozorovaný předmět a přiblížil se do ideální vzdálenosti.

Leeuwenhoek nezávisle na ostatních vědcích objevil červené krvinky, kapiláry, různé mikroorganismy a postupně popsal také spermie, v nichž viděl zárodek příštího života. Mimo to jako první rozpoznal příčné pruhování svalových vláken, strukturu srdečního svalu i vláknitou stavbu oční čočky. Ačkoli tento Holanďan psal pouze v mateřském jazyce, dopisoval si s celou řadou významných učenců své doby a jeho práce vycházely v překladech, například v časopise Philosophical Transactions vydávaném The Royal Society v Londýně.

Pro milovníky průzkum Sluneční soustavy je to jistě skvělá zpráva. Americká soukromá společnost Moon Express získala jako první v historii povolení k přistání na Měsíci. Rádi by to zvládli už v roce 2017.

Moon Express plánuje poslat na Měsíc malého robota MX-1E. Společnost už uzavřela smlouvu o vynesení modulu k Měsíci se společností Rocket Lab, až doposud ale pro Moon Express bylo zásadní překážkou povolení k přistání na Měsíci.

Americké úřady teď ale učinily historické rozhodnutí a povolily této soukromé společnosti letět za oběžnou dráhu Země k Měsíci a pak tam i přistát, pokud se jim to podaří. Povolení udělila americká Federální letecká správa (FAA), prostřednictvím svého Úřadu pro komerční vesmírnou přepravu.

Google Lunar X Prize

Vesmír oficiálně nikomu nepatří. Podle mezinárodní Kosmické smlouvy (anglicky Outer Space Treaty) ale veškeré soukromé subjekty, které chtějí ve vesmíru cokoliv dělat, k tomu potřebují povolení své vlády. A týká se to i Měsíce.

TIP: Americké úřady se chystají schválit první soukromou misi k Měsíci

Společnost Moon Express nepřipravuje let na Měsíc jen tak pro ukrácení dlouhé chvíle. S dalšími 15 soukromými společnostmi se účastní soutěže Google Lunar X Prize a momentálně se drží na špici. Pokud se jim povede jako prvním přistát na Měsíci, ujet tam 500 metrů a odeslat na Zemi fotky a video ve vysokém rozlišení, tak získají 1. cenu ve výši 20 milionů dolarů (téměř 500 milionů Kč).

Při poznávání přírody jsou mi některé druhy zvířat bližší a vyhledávám je častěji. Mezi dravci k nim jednoznačně patří orlovec říční, obratný lovec ryb, který je schopen se za potravou ponořit i metr pod hladinu. V České republice jej lze pozorovat pouze v období jarního tahu; fotografie z tohoto článku proto pochází ze severského Finska a slunného pobřeží Floridy.

Ryba nejhůře na druhý pokus

Nepozorovaně sledovat několik orlovců říčních, jak se během dne vrací pro rybu pár metrů, patří k mým největším zážitkům. Díky velké koncentraci vhodných ryb si mělkou zátočinku na severu Finska vybralo pro lov několik orlovců, a to i ze vzdáleného okolí. Místní ornitologové zdejší populaci pečlivě sledují, a tak víme, že sem pro ryby zalétávají i jedinci ze vzdálenosti 60 kilometrů. Zejména v období srpna a září (kdy krmí mladé), můžete být při celodenním pozorování svědky až 30 útoků na klidnou hladinu.

Ne vždy je útok orlovce úspěšný. Pokud dravec rybu nechytí, pár metrů nad hladinou oklepe vodu, vystoupá, krátce zakrouží a střemhlav padá zpět k hladině. Při mém pozorování si napodruhé vždy rybu v pařátech odnesl.

Dlouhé čekání

Fotografování útoků orlovce znesnadňují zejména dlouhé intervaly mezi přílety, bohužel nelze vydržet 14 hodin s okem na hledáčku. Často se pak stane, že nejdříve uslyšíte šplouchnutí a teprve pak začnete orlovce hledat. To už je ale pozdě. Orlovci trvá chycení ryby, vynoření z vody a odlet z dosahu objektivu jen 2–3 vteřiny!

TIP: Sídliště mořských lovců aneb Život v bílé kolonii

Další nepříjemností je směr příletů. Mnohokrát jsem pozoroval, jak orlovec padnul do vody pár metrů přede mnou, ovšem zády ke mně a s podobnou orientací i odlétal. Na žádné fotografii v sérii pak není vidět hlava. Limitujícím faktorem je i přítomnost racků. Pro někoho to může být překvapivé, ale právě racek (nebo vrána) může být důvodem k tomu, aby se orlovec po dlouhém letu k rybníčku obrátil a odletěl bez lovení. Dotěrné nálety racků doprovázené křikem jsou tak intenzivní, že orlovce odeženou.

Bleskurychlá koupel

Technika lovu orlovce říčního je impozantní záležitost. Míří ke své kořisti především z letu při kroužení, nebo po krátkém třepotání na místě. Byl jsem však i svědkem útoku, kdy se pro rybu snesl přímo z blízkého vysokého stromu. K vodní hladině se orlovec snáší nejdříve plachtěním, aby posléze na posledním 1–5 metrech složil křídla k tělu a natáhl před sebe pařáty, kterými rozřízne hladinu. Ve vodě pak zůstává 1–2 vteřiny – podle toho, jak obtížně se mu dostává z vody ven, což záleží na síle větru a velikosti ryby. V této chvíli voda stříká všude okolo, dravec zůstává na jednom místě a právě tehdy je největší šance pořídit zajímavou fotografii. Po vysvobození z vody orlovec poměrně nízko nad zemí s rybou v drápech odlétá. Po 50–100 metrech si udělá ve vzduchu krátkou zastávku, aby ze sebe oklepal zbylou vodu.

S úlovkem mezi rekreanty

Se svým oblíbeným dravcem jsem se poprvé setkal před dvěma lety při návštěvě Floridy. Zejména na západním pobřeží u městeček Fort Myers nebo Fort De Soto nebylo hodiny, kdy by mi při sledování volavek nepřelétl nad hlavou. Koncentrace těchto bravurních lovců je tu poměrně vysoká a často je možné pozorovat, jak letí s rybou od moře nebo z nějaké mělké lagunky. Místo je unikátní v tom, že orlovci tady loví jak v moři, tak v blízkých jezírkách na pobřeží.

Nad mořskou hladinou je pozorování obtížnější, orlovci obvykle tahají ryby dál od břehu, ale právě lagunky jsou ideálním místem. Stačí si najít pár hodin, sednout na břeh a čekat. To už orlovec sedí na blízkém šestipatrovém hotelu a rozhlíží se kolem sebe, aby se krátce poté zvedl a začal kroužit. Pokud se blízko pod hladinou zaleskne ploutev, padá okamžitě dolů podobně jako ve Finsku, snad jen doba střemhlavého letu je o něco delší. Cesty úlovku v pařátech jsou pak už podobné, snad jen s tím handicapem, že místo stromů jsou v pozadí vidět balkony hotelových komplexů.

Jarní host s chocholkou

Zbarvení orlovce říčního (Pandion haliaetus) je na vrchní straně těla tmavohnědé, na spodní straně a na hlavě bílé. Na prsou a na bocích hlavy má hnědou skvrnu. Občas znatelná je chocholka na hlavě. Žije na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy. Zdržuje se v okolí velkých vodních ploch. Podmínkou jsou lesy nebo alespoň staré stromy v okolí, na kterých může postavit hnízdo. Výjimečně si může postavit hnízdo i na skalách. Od dubna snáší obvykle tři vejce, na snůšce se poté střídají oba rodiče přibližně 35 dní. Hnízdní péče trvá nejčastěji dva měsíce a ještě asi měsíc po vylétnutí z hnízda jsou mláďata krmena rodiči. Pohlavní dospělosti dosahují ve třetím roce.

Do Česka orlovec pravidelně zalétá, pozorován je hlavně u velkých vodních ploch. Hnízdění u nás dosud nebylo doloženo, nelze jej ale vyloučit. Evropská početnost směrem k východu stoupá. Z okolních zemí hnízdí téměř 500 párů v Německu, a asi 50 párů v Polsku. Celoevropská populace tohoto nádherného dravce čítá ne víc než 10 000 párů.