Oortův oblak je hypotetickou strukturou Sluneční soustavy, jež se má nacházet na její samotné hranici. Podle uznávané hypotézy by mělo jít o pozůstatky protoplanetárního disku, jehož tělesa byla nějakým mechanismem – gravitačním rušením velkých planet nebo blízkých hvězd, činností Slunce apod. – vymrštěna na periferii systému. Dosud se však nepodařilo identifikovat žádný objekt, jejž bychom mohli mezi členy Oortova oblaku jednoznačně zařadit. 

Na „seznam podezřelých“ každopádně patří například planetka 90377 Sedna, jež se ke Slunci přibližuje na 76 AU (astronomických jednotek), tedy více než dvojnásobek oběžné dráhy Pluta; avšak v nejvzdálenějším bodě její trajektorie se jedná téměř o 1 000 AU. Mezi vědci nicméně nepanuje v řazení Sedny do Oortova oblaku jednota. 

Mračno dostalo jméno po Janu Hendriku Oortovi, který v roce 1950 postuloval, že dlouhoperiodické komety pocházejí právě z této oblasti. Je zajímavé, že se stejnou myšlenkou vystoupil již v roce 1932 Ernst Öpik, ve všeobecnou známost však vešla až s Oortovou formulací. Správně bychom tedy měli zmíněnou část Sluneční soustavy označovat jako Öpikovo-Oortovo mračno.

Badatelé Univerzity v Novém Mexiku zaznamenali zajímavý rekord. Pomocí laserů se jim povedlo zmrazit pevný objekt, v tomto případě speciální typ krystalu, na teplotu mínus 182 °C.

Zmrazení pevného materiálu je přitom mnohem obtížnější, nežli zmrazit řekněme plyn. U plynu už vědci dosáhli teploty nižší než je jedna miliardtina stupně nad absolutní nulou. Jenže odebrat energii z pevného tělesa, což je nezbytné k jeho zmražení, není úpně jednoduché.

V tomto výzkumu vědci použili syntetické krystaly s ionty ytterbia (Yb). Když laserové paprsky zasáhnou tyto ionty, tak začnou zářit na různých vlnových délkách a odebírají energii ze svého okolí.

TIP: Ve Stanfordu si hráli s nejsilnějším rentgenovým laserem světa a vodou

Tento rekord by nebyl možný bez více než dvaceti let výzkumu, během něhož se vědci snažili zlepšit čistotu syntetických krystalů, a také přesnost používaných mrazících laserů.

Podle legend zhruba před 4 tisíci lety v Číně, na březích Žluté řeky, vládla mýtická dynastie Sia. Dynastii zmiňují nějaké mladší texty, přesvědčivé archeologické nálezy, které by potvrzovaly její existenci, ale neexistují.

Dynastie Sia získala nesmrtelnost hlavně kvůli legendě o Velké potopě. Je to příběh o tom, jak oblast kolem Žluté řeky málem zničila velká voda. Situaci ale zachránil legendární Jü Velký, který se měl stát vládcem a zakladatelem dynastie Sia.

Mnoho odborníků si doposud myslelo, že Velká potopa je pouhou fikcí. Nová vědecká studie ale přichází s překvapivým zjištěním, že se tato potopa prakticky jistě odehrála, právě v té době, jak udávají legendy. Potvrzuje to radiokarbonové datování koster lidí, kteří při této kolosální katastrofě zahynuli.

TIP: Extrémní násilí z neolitu: Vědci objevili masový hrob oběti dávného masakru

Podle mezinárodního týmu odborníků šlo o jednu z největších potop, jaké se na planetě Zemi odehrály od konce nejmladší doby ledové. Záplava tehdy zřejmě zničila lidská sídla vzdálená až 2 tisíce kilometrů proti proudu Žluté řeky.

Postupně se zdá stále reálnější, že se v dohledné době lidé podívají na Mars. A možná tam vzniknou i nějaké stavby. Než k tomu ale dojde, tak si to budoucí kolonisté budou muset nacvičit na Zemi.

Přesně to je cílem think stanku Mars City Design, kterému se povedlo vybrat na crowdfundingovém webu Kickstarter 30 tisíc dolarů (téměř 730 tisíc Kč). Vybrané peníze budou nyní použity na financování workshopu pro tři vítězné projekty základen, které by jednou mohly stát na Marsu.

Vítězové tohoto klání vesmírných architektů se sejdou letos v září v Mohavské poušti, která se rozkládá v jihozápadní části USA. Tam jim inženýři vesmírných technologií pomohou se stavbou prototypu jejich základen. Použijí k tomu velké 3D-tiskárny a regolit, což je materiál, jaký se vyskytuje v Mohavské poušti i na povrchu Marsu.

TIP: Základna na Měsíci: Evropa chce začít se stavbou do roku 2030

Pokud vše půjde podle plánu, tak v Mohavské poušti do tří let vyrostou tři kolonie pro planetu Mars v životní velikosti. Budou tam pak připravené k důkladnému testování.

Martina Balzarová se začala potápět už ve svých 12 letech a dnes má za sebou fotografování, potápění a biologické expedice v několika exotických zemích. Za své fotografie získala mnohá ocenění nejen v Čechách, ale i na zahraničních festivalech.

Další z článků M. Balzarové: Tajemství mexického poloostrova aneb Křišťálově čisté podzemí Yucatanu

Mezi její největší úspěchy patří cena z mezinárodního festivalu ve francouzském Antibes z roku 2005, kde obdržela ocenění Our World Underwater Scholarship Society pro fotografy do 25 let. V roce 2006 dostala stejnou cenu znovu. V roce 2007 získala cenu časopisu Photoart na 27. národní soutěži a bronzovou medaili na 17. ročníku mezinárodní soutěže Zemský ráj.

O autorce se více dozvíte na www.balzarova.cz

Německý stíhací typ Messerschmitt Bf 109 je držitelem mnoha prvenství. Stal se nejvíce produkovanou stíhačkou v historii: před válkou a během světového konfliktu bylo vyrobeno na 35 000 letadel (jen během roku 1944 opustilo výrobní linky 13 942 „stodevítek“). S letounem Bf 109 létal bezkonkurenční počet stíhacích es, a to včetně několika nejúspěšnějších stíhačů všech dob.

Špičková konstrukce

Nelze nepřipomenout, že vývoj typu byl společností Bayerische Flugzeugwerke AG zahájen již na konci první poloviny 30. let 20. století (přesněji na základě kontraktu L.A.1432/33 z února 1934), v čase, kdy na nebi stále ještě kralovaly stíhací dvouplošníky. Přitom díky na tehdejší dobu mimořádně účelně koncipovanému draku a montáži stále silnějších motorů se Bf 109 dokázal téměř po celou dobu své válečné existence udržet na špici stíhačkových konstrukcí – a to před mnoha podstatně mladšími konstrukcemi.

Úvodní prototyp Bf 109 V1 poprvé vzlétl 28. května 1935 a poháněn britským motorem Rolls­Royce Kestrel V o pouhých 441 kW dosahoval maximální rychlosti 470 km/h. Od té doby prošla konstrukce typu pozoruhodnou evolucí. Jedna z posledních sériově produkovaných verzí Bf 109K­4/R6 měla motor o 1 055 kW a maximálně letěla rychlostí 710 km/h.

Vedle výkonů rostla také nejen výzbroj, ale bohužel i hmotnost, jež zhoršovala letové vlastnosti (plně zatížený Bf 109 V1 vážil 1 900 kg, Bf 109K­6 již 3 627 kg!). „Stodevítka“ navíc nebyla zcela prosta nedostatků a některé z nich (těsná kabina, křehký podvozek o úzkém rozchodu, nedostatečná pevnost trupu) konstrukci provázely po celou její existenci. Messerschmitty Bf 109A, B, C a D (všechny poháněné motory Junkers Jumo 210) prošly v letech 1937 až 1939 úspěšným bojovým křtem během nasazení v občanskou válkou rozvráceném Španělsku.

Na Pyrenejském poloostrově si začátkem roku 1939 poprvé z palubních zbraní zastřílely rovněž výborné Bf 109E, poháněné motory Daimler­Benz DB 601A, které v té době představovaly doslova nejlepší stíhačky světa. Bojová činnost Bf 109 v letech 1939 až 1942 představovala neustálý sled vítězství. Na tom nic nemění ani selhání Luftwaffe během letecké bitvy o Británii – i zde ve vzdušných soubojích úspěchy Bf 109E přesahovaly ztráty.

Mnoho subverzí

V roce 1941 se u stíhacích skupin rozšířily Bf 109F, které jsou obecně považovány za variantu „stodevítky“ s nejlépe vyváženými výkony, vlastnostmi a bojovými charakteristikami (až na slabší výzbroj). Právě tato verze dosahovala v letech 1941 a 1942 nejlepšího poměru mezi sestřely a ztrátami. V roce 1942 do služby nastoupily Bf 109G, sloužící v řadě subverzí (mimo jiné vybavených řadou doplňkových souprav užívaných přímo při výrobě či v opravárenských dílnách, takzvaných Umrüst­Bausatz, nebo modifikačních sad pro polní podmínky, Rüstsatz) až do konce války.

TIP: Těžká stíhačka Messerschmitt Bf 110: Všestranný letoun, nebo nepovedený typ?

Nejpočetnější z nich byla Bf 109G­6 produkovaná od jara 1943 až do léta následujícího roku. Vzniklo více než 12 000 během výroby průběžně modernizovaných exemplářů G­6. Právě během dlouhé výroby G­6 začal Bf 109 v řadě ohledů zaostávat za posledními typy a verzemi nepřátelských stíhaček. Výkonnostní náskok se podařilo zmenšit zavedením posledních provedení Bf 109G a Bf 109K. Co však již nikdo napravit nedokázal, byla klesající úroveň většiny pilotů Luftwaffe. Nicméně v rukou zkušeného pilota zůstávaly Bf 109 velmi nebezpečným protivníkem až do konce: dobře stoupajícím a obratným. 

Jupiterův měsíc Io je výjimečným tělesem Sluneční soustavy. Na jeho povrchu bylo objeveno několik set střídavě aktivních vulkánů. Proudy lávy často zalévají jeho povrch, a tak je každá nová mapa brzy zastaralá.

Nová studie uveřejněná v Journal of Geophysical Research nyní ukazuje tento Jupiterův měsíc v ještě bizarnějším světle. Atmosféra měsíce je podle vědců tvořena převážně oxidem siřičitým jakožto produktu výrazné vulkanické aktivity. Teploty na Io jsou ale velmi nízké – od -148 °C do -168 °C. Vlivem nízkých teplot dochází jednou za 1,7 pozemského dne (v době kdy Jupiter zastíní svůj měsíc) k podivuhodnému meteorologickému jevu – atmosféra měsíce zamrzne a zhroutí se na jeho povrch.

Zde vlivem vyšších teplot roztaje a oxid siřičitý opět změní své skupenství z pevného na plynné. Tento ledový kolaps podle vědců trvá přibližně dvě hodiny. Znamená to tedy, že atmosféra měsíce Io prochází permanentním kolapsem a procesem znovuobnovení.

Přestože se veřejnosti prezentovala jako dcera vznešeného brahmána z jihu Indie, ve skutečnosti se Mata Hari narodila 7. srpna 1876 jako Margaretha Geertruida Zelleová v nizozemském městě Leeuwarden.

Více než povolání orientální tanečnice ji ale proslavila špionážní aféra, do které se během první světové války zapletla. Nejdříve se v Nizozemí nechala naverbovat do služeb německé rozvědky, aby následně přijala obdobnou nabídku ze strany francouzské tajné služby. Když Francouzi v roce 1876 zachytili šifru, která ženinu angažovanost na obou znepřátelených stranách prozradila, neváhali ji zatknout a odsoudit k trestu smrti, který byl ještě téhož roku vykonán.

TIP: Kráska v nesnázích: Mata Hari měla raději zůstat u tancování

Přesné motivy jejích špionážních aktivit neznáme a mnozí jsou dodnes přesvědčeni, že byla nevinná a stala se jen obětí vykonstruovaného procesu v atmosféře mediální štvanice na špiony, kteří měli být odpovědní za neúspěchy na frontě.

Druhá světová válka na starém kontinentu skončila a také boje v Pacifiku se chýlily ke svému konci. Japonská vláda se ale odmítala vzdát. A tak 6. srpna 1945 přistoupily Spojené státy k razantnímu kroku a shodily na město Hirošima atomovou bombu. 

Uranová jaderná puma s názvem Little Boy byla svržena z výšky 9 600 metrů. Výbuch, ke kterému došlo v 580 metrech nad zemí, si bezprostředně vyžádal životy 70 000 osob. Stejný počet lidí zahynul na následky radioaktivního ozáření nebo zranění v následujících měsících.

O tři dny později Američané svrhli další atomovou bombu, tentokrát na město Nagasaki. Stejně jako v předchozím případě měla exploze, k níž došlo ve výšce 550 metrů nad zemí, katastrofální dopad.