4. srpna 1306 vymřeli Přemyslovci po meči, učí se běžně na základních školách. Český rod ale neopustil výsluní královského dvora dobrovolně. Poslední mužský dědic, sotva šestnáctiletý král Václav III., byl v Olomouci zavražděn!

TIP: Problematický Václav III.: Vládl Čechám mladý hýřil, nebo rozumný král?

O důvodech brutálního činu proti legitimnímu vladaři vedou dodnes historikové spory. Vina padala nejen na Habsburky nebo Vladislava I. Lokýtka, ale také na českou šlechtu. Shodují se však, že se zřejmě jednalo o promyšlenou akci. Václavova smrt měla pro naše země za následek období neklidu a bojů o moc, z nichž vyšel vítězně manžel přemyslovské princezny Elišky Jan Lucemburský.

3. srpna 1778 se prostory operního domu v Miláně rozezněly zvuky Salieriho opery L´Europa riconosciuta. Slavná La Scala zahájila svou cestu na světové výsluní.

Na místě opery stávala původně budova divadla Regio Ducale, které ale roku 1776 vyhořelo. Záměr vystavět novou budovu posvětila ještě téhož roku Marie Terezie a výstavbě nestálo nic v cestě. Patronát nad architektonickým provedením převzal Giuseppe Piermarini a už za dva roky byla nová scéna slavnostně otevřena prvním zábavychtivým návštěvníkům. 

TIP: Nejslavnější budova Austrálie slaví: Jak se rodila slavná Opera v Sydney

Původ názvu divadla je poněkud komplikovaný. V italštině výraz „scala“ představuje schodiště, žebřík, nebo stupnici, zdejší místní název je ovšem odvozen od jména náměstí, na kterém bylo postaveno (Piazza della Scala).

Předně je třeba říct, že sobotní superskok nebyl něčím, po čem by Luke odmalička toužil. Za jeho zřejmě životním seskokem stála vlastně náhoda. Když jeho kamarád Chris před dvěma lety přišel s nápadem, že by někdo mohl z podobné výšky vyskočit z letadla bez padáku, Aikinsovi se nápad líbil. Rozhodně se jej ale nechystal uskutečnit on sám. Reportérům časopisu People tehdy řekl: „Ne, děkuji. Mám ženu a syna a mám rád svůj život.“ Týdny ubíhaly a Lukemu nápad nedal spát. Nakonec se rozhodl, že do toho půjde.

Seskoku předcházelo mnoho měsíců příprav. Jeho tým trénoval seskok pomocí figurín, které vážily stejně jako Aikins. Jedna z nich při pokusném seskoku prolétla sítem a v obrovské rychlosti narazila na zem. Ani to je ale od bláznivého nápadu neodradilo.

Přesný jako Robin Hood

Jednou ze zásadních otázek bylo, jak trefit plochu, která z obrovské výšky není vidět. Sestrojili proto naváděcí systém, který se sestával z vizuální části a zvukové části. Uvnitř helmy měl Luke umístěné barevné kontrolky – červená značila odchýlení se od ideálního směru, bílá signalizovala správný směr. V navádění mu také pomáhaly zvukové signály, které dostával do sluchátek. I tak jde o mimořádně přesný seskok – gumová síť, kterou měl Aikins trefit měřila 100 × 100 stop, tedy zhruba 30 × 30 metrů. Z výšky bezmála osmi kilometrů lze přitom stěží rozlišit objekty o velikosti vesnice.

TIP: Rekordní seskok z vodopádu: 58,8 metru rychlostí 123 kilometry v hodině

Je Luke Aikins šílenec bez špetky pudu sebezáchovy? Naopak. Je ryzím profesionálem. Na svém kontě má za 26 let přes 18 tisíc seskoků a lze tak říct, že ve vzduchu se cítí jako ryba ve vodě. „Lidé, kteří se snaží posouvat hranice lidských možností, jsou automaticky považováni za blázny. Já se tak ale necítím. Svůj sobotní seskok považuji za přirozený a logický krok v mém životě extrémních výzev,“ popsal Luke svou motivaci. 

Nálepek si za svůj život užil dostatek. Novináři, kteří mají s Lukem osobní zkušenost přiznávají, že pokud v rozhovorech zní zmínka o „šílencích“ a „bláznivých nápadech“, nezřídka Luke interview okamžitě ukončuje. Na otázku, zda se před skokem cítil nervózní, odpověděl velmi věcně: „Bylo by špatné, kdybych nebyl nervózní. Nešlo o žádný vtip. Bavíme se o seskoku bez padáku, což je naprosto vážná věc.“

Parašutista superman

Luke Aikins zkrátka není obyčejný parašutista. Je ve svém oboru extratřída a vyhledávaným odborníkem. Podílí se na výcviku elitních amerických výsadkářů a zároveň pracuje i jako expert v americké parašutistické asociaci. Pomáhal spoustě skvělých parašutistů s jejich rekordními seskoky. Například Rakušanovi Felixi Baumgertnerovi, když v roce 2012 seskočil s padákem jako první člověk na světě ze stratosféry ve výšce 39 000 metrů.

Co bylo na sobotním seskoku nejtěžší? Kromě přesného zacílení to byl samotný dopad. Do sítě Luke dopadl rychlostí okolo 190 km/h. Zvládnout přitom musel obrat, aby do sítě dopadl po zádech. Obtížný manévr prý trénoval dva měsíce v aerodynamickém tunelu v Seattlu.

Druhý nejlepší

Kuriozitou sobotního super seskoku je, že i přes svou výjimečnost nejspíš nebude zapsán do Guinessovy knihy rekordů. Dosavadní sportovní rekord sice Aikins překonal o sedm a půl kilometru, absolutní rekord v seskoku bez padáku ale drží letuška Vesna Vulovičová. Ta při teroristickém útoku nad Československem v roce 1972 přežila pád z letadla z výšky 10 050 metrů.

Přijdou vám klasické olympijské sporty poněkud okoukané a nudné? Pak se vydejte do srdce německého pohoří Hertz nedaleko Magdeburgu. Tam se jednou za dva roky koná „mistrovství světa v sáňkování naháčů“. Účastní se jej třicet reprezentantů z patnácti zemí a jejich výkonům přihlíží desetitisíce lidí. Obvykle se jezdí na sáňkařské dráze, letos byla soutěž kvůli nedostatku sněhu přesunuta na umělý svah na letiště Magdeburg-Cochstedt.

Základní pravidlo ale zůstalo stejné: závodníci a závodnice mohli být oblečeni pouze v trenkách či kalhotkách. Vítězové si mezi sebe rozdělili tisíc euro, společně s ostatními soutěžícími i diváky se nejvíce těšili na afterparty: přeci jen, o sport tu nejde v první řadě.

Na místě stavení pojmenovaného Cage se kdysi nacházelo vězení, kde v 16. století vyvrcholil jeden z nejbrutálnějších honů na čarodějnice. Současná majitelka nemovitosti Vanessa Mitchellová však o této dávné minulosti nic nevěděla a v roce 2004 si domek koupila. Od té doby zažila spoustu podivných věcí: Vídala duchy, na podlaze pokojů se objevovaly skvrny od krve… 

Korunu celému strašení nasadila tyranie podivného kozího přízraku, který nakonec po 11 letech přiměl Vanessu dát dům do aukce. Pokud vás nevyděsí investice 6,3 milionu korun, může být váš! 

Čína v těchto dnech uvádí do provoz nový obojživelný letoun AG600. Podle prohlášení výrobce Aviation Industry Corporation of China (AVIC) jde o stroj velikosti Boeingu 737, což z něj dělá největší obojživelné letadlo na světě.

AG600 měří na délku 37 metrů a jeho křídla mají rozpětí 38,8 metrů. Ke vzletu potřebuje pevnou zemi anebo vodní hladinu o délce 1 500 metrů, šířce 200 metrů a hloubce 2,5 metru.

TIP: Rychle, ale také tiše: NASA vyvíjí méně hlučná nadzvuková letadla

Letadlo poháněné čtyřmi turbovrtulovými motory může letět nepřetržitě 12 hodin, přičemž doletí do vzdálenosti až 4 500 kilometrů. Podle dostupných informací je letadlo AG600 určeno převážně pro domácí trh. Mělo by v Číně hasit lesní požáry a zachraňovat lidi z mořské hladiny. Během jednoho letu stroj pojme až 12 tun vody na hašení nebo 50 zachráněných.

Řada druhů ptáků se odvážně vydává na každoroční migrace, kterými překonávají pozoruhodné vzdálenosti. Genetici teď zjistili, že ptáci mají své migrace zadrátované v genech, a dokonce i přišli na to, které geny to jsou.

Je to udivující, že tak složité chování, jako jsou migrace ptáků přes celé kontinenty, může být geneticky určeno jen nepočetnou skupinou genů.

Badatelé pečlivě prostudovali migrace dvou skupin drozdů malých (Catharus ustulatus). Tito nevelcí pěvci létají z pacifického pobřeží severní Ameriky až do střední a jižní Ameriky. Jedna skupina to ale bere na jih podél západního pobřeží, zatím co ta druhů nejprve letí jihovýchodním směrem, a až pak se vydá do střední Ameriky.

TIP: Obdivuhodný výkon: Drobní lejsci létají přes Saharu nepřetržitě 60 hodin

Když se drozdi z těchto dvou skupin zkříží, tak jejich potomci volí třetí cestu, která je někde uprostřed. Tato cesta je ale mnohem nebezpečnější a drozdi tam mívají větší ztráty na životech. Uvedené projevy křížení přivedli vědce na stopu genů, které migraci ptáků ovládají. Jejich asi 60 a tvoří shluk na jediném chromozomu. 

Planeta Jupiter obíhá Slunce ve více než pětkrát větší vzdálenosti než Země. Navzdory tomu tam ale panují v horních vrstvách atmosféry teploty, které se blíží těm na Zemi. Jak je to možné? Podle vědců je jediným možným vysvětlením, že atmosféru plynného obra ohřívá ještě něco jiného, než jen sluneční záření.

Nejvic horko je nad Velkou rudou skvrnou

Když badatelé Bostonské univerzity po zdroji tepla pátrali, sledovali plynného obra měřením jeho infračerveného záření. Záhy přitom zjistili, že horní vrstvy atmosféry Jupiteru dosahují nejvyšších teplot v oblasti Velké rudé skvrny, nápadného atmosférického jevu, který ještě stále nedovedeme detailně vysvětlit.

Velká rudá skvrna je vlastně obrovský hurikán, který se na Jupiteru otáčí proti směru hodinových ručiček již celá staletí. Její barva a také velikost se v průběhu času mění. Například v posledních letech se dramaticky zmenšuje – je teď přibližně dvaapůlkrát menší, než byla na konci 19. století, a má průměr méně než 16.500 kilometrů. Hurikán Velké rudé skvrny se otočí jednou za 6 dní. Samotný Jupiter ale rotuje ještě mnohem rychleji, a otočí se za pouhých 10 hodin.

TIP: Proč se Velká rudá skvrna zmenšuje?

Vše nasvědčuje tomu, že Velká rudá skvrna posílá do horních vrstev atmosféry Jupiteru obří množství energie. Podobné poměry panují i v atmosférách dalších plynných obrů Sluneční soustavy, a je tak velmi pravděpodobné že to podobným způsobem bude fungovat i u plynných obrů v cízích planetárních soustavách.

Historie asi padesáti různě velkých ostrovů čnících z rovníkového Pacifiku tisíc kilometrů od pobřeží Jižní Ameriky není ani dlouhá, ani zvlášť bohatá na významné události, a přitom se jedná o jedno z nejznámějších míst naší planety. Stačí jen vyslovit jejich krásný název – Galapágy a snad každému se vybaví kouřící vulkány, obrovské želvy a zástupy pravěkých draků v mořském příboji.

Ráj nebojácných zvířat

Jedinečná skladba původní místní flory a fauny je důsledkem izolovanosti ostrovů od kontinentální pevniny. V Ekvádoru, tedy na nejbližší pevnině, bylo nalezeno přes 20 000 druhů rostlin, na Galapágách pouze kolem 600 druhů, přičemž 42 % z nich jsou endemité. Pro každého návštěvníka jsou nejvýraznější skupinou živočichů na ostrovech ptáci. Počet mořských ptáků, kteří zde hnízdí, je odhadován na 3/4 milionu a pět druhů nenajdete nikde jinde na světě.
Díky tomu, že se do dlouhého vývoje zdejší fauny nepřipletl žádný významný predátor člověka nevyjímaje, zachoval se zde jeden z nejpozoruhodnějších jevů, který může každý velmi rychle vypozorovat: zdejší živí tvorové se nebojí člověka. Neprchají ani neútočí a nechají se pozorovat z minimální vzdálenosti.

Agresívní přistěhovalci

Specifické využívání souostroví v minulosti přineslo až do dnešních dnů ekologické problémy takových rozměrů, že s jejich obdobou se nesetkáme snad nikde jinde na naší planetě. Zásadní roli sehrála zdivočelá domácí zvířata, která sem přivezli první osadníci, piráti nebo velrybáři. Kozy, osli, krávy, koně a prasata, zdivočelí psi a kočky, ale i myši, krysy nebo potkani našli na ostrovech vhodné podmínky a jejich populační exploze překonala veškerá očekávání. Např. na ostrov Pinta byly až v roce l957 vysazeny 3 dospělé kozy, ale během let 1971 až 1975 jich bylo na stejném místě uloveno 38 000! Na ostrově Santiago byla v 80. letech minulého století odhadnuta početnost koz na 80 000 a prasat až na 3 000 jedinců. Pouze na Fernandině a Genovese se nevyskytují žádné zavlečené druhy zvířat.
V zájmu rozvoje zemědělství zde bylo uvedeno přes 300 druhů rostlin, přičemž asi 100 druhů bylo na ostrovy zavlečeno v posledních třiceti letech. Řada z nich se na Galapágách chová mnohem agresivněji než na pevnině a rozšiřují svůj areál na úkor původních druhů.

Zásahy proti devastaci

S velkým časovým odstupem za postupující devastací galapážského souostroví začala fungovat ochrana zdejší přírody. V roce 1959 se pod tlakem vědců z celého světa podařilo vyhlásit Národní park, ale počátky praktické ochrany přírody lze datovat až od následujícího roku, kdy vznikla na ostrově Santa Cruz vědecká stanice Charlese Darwina. V roce 1978 byly Galapágy vyhlášeny světovým dědictvím (Patrimonio de la Humanidad), od roku 1984 patří k biosferickým rezervacím UNESCO a o tři roky později vyhlásil ekvádorský prezident mořskou rezervaci, která zaujímá l5 námořních mil kolem ostrovů a ochraňuje celkem 80 000 km².

Frustrace okřikovaných školáků

Návštěva Galapág proběhne prakticky pro každého návštěvníka ve stejné režii – ať přiletí s cestovní kanceláří nebo připluje na soukromé jachtě – průvodci z Národního parku jej provází od prvního kroku, musí pobývat pouze na některé z lodí, které jsou zde pro turisty neustále připraveny a v předem daném programu začne poznávat jednotlivé ostrovy. Vycházky na jednotlivé ostrovy se také plně odehrávají v režii Národního parku, což znamená, že hodina vylodění turistů z každé lodě je přesně stanovena, z vytyčené trasy nelze udělat ani krok bokem a čas strávený na vycházce jen výjimečně přesahuje hodinku.
Průvodce podává výklad a nepřetržitě někoho ze skupiny okřikuje a poučuje, že se nesmí vychýlit z trasy, zdržovat se u pózujících ptáků nebo lachtanů, že se musí udržovat skupina pohromadě atd. Pro mnohé z nás dost frustrující záležitost, zvláště když stojíte poprvé (a většina si je vědoma, že i naposledy) v životě tváří tvář proti nádhernému albatrosu galapážskému, kousek od stezky se naparuje sameček fregatky, lachtanní samice si hraje s několikadenním mládětem nebo se z vln vynořuje hlava velké karety. A vy musíte cupitat jak školáček ve štrůdlu a v aparátě zůstávají další prázdná okénka… Nebýt to právě Galapágy, nešel bych do toho, ale jinak je člověk nemá šanci poznat.

Lovec na volné noze

Ale jsou i jiné cesty, sice organizačně zdlouhavější, finančně náročnější, ale dovedou uspokojit naše duše, které jsou navyklé pozorovat divy přírody v intimitě, bez lidí, bez komentářů. My jsme přičichli k odvrácené straně ostrovů v roce 1997, kdy jsme v rámci mezinárodního záchranného projektu zkoušeli s dr.Toníkem Prouzou využití sterilizačních hormonů při likvidaci přemnožených koz na vrcholu Santiaga. Dva týdny jsme měli možnost bloumat po panenských partiích ostrova s vědomím, že na některá místa ještě noha člověka nevstoupila. Byli jsme z těchto dnů nadšeni a po návratu jsme doufali, že se nám taková možnost naskytne znovu. Bohužel, nenaskytla a znovu jsme si kupovali místenky do turistických kabin a poslouchali výklad sice z jiných úst, ale navlas stejný tomu, co jsme zde už čtyřikrát slyšeli.

TIP: Soužití lidí a zvířat aneb Město, kterému vládnou opice

Štěstí, bez kterého se neobejdete nikde na světě, nás ale neopustilo ani tady. Už při pobytu na vrcholu Santiaga jsme se spřátelili s naším průvodcem Viktorem, což mělo pro další běh událostí zásadní význam. Dlouholetý strážce Národního parku a profesionální lovec zdivočelých zvířat opustil svoje jisté místo a začal lovit na vlastní pěst. Vybavil se dobrou loďkou se silným motorem, zaplatil potřebná povolení a začal lovit kozy podél celého pobřeží domovského Santa Cruzu. Jeho nabídka k účasti na takové zajímavé akci přišla právě v době, kdy naše komunikace s vedením NP nepřinášela už vůbec nic …

Lov mezi kameny a trním

Ve spleti pobřežního mangrove, nad skalnatými útesy nebo v lávových polích, vždy v místech se slušnou možností bezpečně zakotvit svoji křehkou Pintu, vybudoval Viktor s malou loveckou družinou řadu jednoduchých tábořišt. Způsob lovu je jednoduchý: 2–3 mladí lovci obtočeni řadou provazů a oblečeni jako běžci trénující přespolní běh ve studené Evropě, sledují puštěnou psí smečku, která hledá čerstvou stopu. Jakmile první pes zahlásí stopu, tempo rychlého pochodu se změní v úprk a všichni se ztrácejí v divokém porostu. Alespoň takto jsme to viděli mnohokrát, než nám všichni utekli a my jsme zůstali zcela vyčerpáni někde na půl cesty mezi ulovenou kozou a naším táborem.
Lov pokračuje tak, že cvičený pes pronásledovanou kozu zastaví, ale nezraní a zaštěkává ji, než přiběhne lovec. Ten ji několika jistými hmaty upevní kolem rohů smyčku a kozu uváže ke stromu (když není strom, bývá po ruce statná opuncie a často jen lávový balvan). A lovuchtiví psi pádí dál za kozím pachem, až se jim podaří většinu koz ze stáda zadržet. Lovci je postupně posvazují a při zpáteční cestě přidávají další uštvané kusy k divokému rohatému spřežení, které před sebou ženou k táboru.
Někdy je to cesta dlouhá a skoro vždy trnitá. Husté porosty opuncií brání pohybu stejně jako různé trnité keře propletené navzájem liánami s nemenšími trny či háčky a na zemi se došlapuje na tvrdé lávové balvany, které se různě viklají, klouzají a někdy se zdánlivě pevná plotna i prolomí. Slabším náturám může zřejmě vadit i horko, které vtlačilo do lávových polí polední slunce a které se vznáší nad zemí až do jeho západu. Když se lovci v podvečer vracejí do tábora, je i na nich poznat, jak náročný lov mají za sebou.

Kozí akrobati

Z deníku:
„Když jsme připlouvali ke kolmým, vysokým útesům na východní části ostrova, vůbec nás nenapadlo, že bychom mohli i zde tábořit. Ale když Viktorova matka Hortensie lehce opustila balancující loď a vyšplhala se s lanem na první římsu útesu, bylo nám jasné, co nás čeká.
… Ulovené kozy byly uvazovány na hraně padesátimetrových útesů a čekaly na nalodění i několik dnů. Když jsme včera dopoledne tábor rozbili a Pinta se obrátila přídí k domovu a začala se rvát s vlnami, začala nepochybně nejhorší etapa této lovecké mise. Postupně jsme připlovali k útesům, ale jen tak blízko, aby se loď o ně neroztříštila a kluci jako akrobaté šplhali na vrcholy kolmých stěn a společně se svázanými kozami se spouštěli dolů na spodní římsy, odkud donutili kozy seskočit do slaných vln. Úžasná dřina i um našich kamarádů, neposedná loď, šum příboje a mečení nebohých zvířat budou navždy rámovat tuto vzpomínku.

RNDr. Miroslav Šebela, CSc. (1951),

je dlouholetým vědeckým pracovníkem a přednostou zoologického oddělení Moravského zemského muzea v Brně. Zabývá se ekologií mokřadních ekosystémů s důrazem na
obratlovce především na lokalitách jižní Moravy. Za svoje ochranářské aktivity obdržel v roce 1996 Cenu Jana Šmardy. V průběhu posledních dvaceti let podnikl řadu přírodovědných expedic do různých částí světa. Publikoval řadu odborných i populárních článků a je také autorem úspěšných výstav s přírodovědnou tématikou, které byly realizovány u nás i v zahraničí.
V období 1996 až 2008 navštívil Miroslav Šebela v různých ročních obdobích celkem sedmkrát souostroví Galapág. Jeho kniha, nazvaná prostě „Galapágy“, ukazuje ostrovy na 242 barevných fotografiích. Publikace seznamuje čtenáře nejen s tím, co zde může vidět běžný turista, ale přináší i řadu aktuálních informací o současných problémech této ekvádorské provincie, které zůstávají návštěvníkům skryté.

Zprávy o nejstarších dějinách Kladska jsou velmi skromné. Víme, že v roce 1074, kdy hrozila válka s Polskem, nechal kníže Vratislav nově opevnit kladský hrad a umístil do něj silnou posádku. Protože polští panovníci jevili o tuto část Čech trvalý zájem a občas se jim nad ní podařilo ujmout vlády, budovala zde česká knížata nové pevnosti, jako například hrad Kamenec.

Pohnuté osudy starého hrabství

Velkými proměnami prošlo Kladsko v době vlády Přemysla Otakara II. Jelikož šlo o oblast řídce osídlenou, přivedl do ní poměrně značný počet německých osadníků, kterým navíc udělil četná privilegia. Osvobodil je od práva zemského i krajského a podřídil je právu manskému. Kladská šlechta se pak směla scházet na svých shromážděních a nemusela vysílat zástupce k českému sněmu. V čele kladské správy stál hejtman, jmenovaný králem.

Geografická poloha Kladska a jeho ohraničení horami z něj činilo jakýsi uzavřený celek, který sváděl k tomu, aby s ním čas od času bylo nakládáno jinak než s ostatními částmi Čech a králové jej podle potřeby postupovali do správy jiných pánů. Tak již po smrti Přemysla Otakara II. bylo doživotně postoupeno vratislavskému knížeti Jindřichovi IV., král Jan Lucemburský je zastavil českému pánovi Hynkovi Berkovi z Dubé a Karel IV. moravskému markraběti Joštovi.

Z ruky do ruky

Husitské války Kladsko těžce postihly a po jejich skončení jeho předávání z ruky do ruky pokračovalo. Jiří z Poděbrad jako zemský správce i jako český král si Kladsko velmi oblíbil a trávil zde poměrně hodně času. Kladsko mu oplátkou zůstalo věrno za války s Matyášem Korvínem. Jiří z Poděbrad v prosinci 1462 se souhlasem císaře Fridricha II. Kladsko povýšil na hrabství a všichni jeho synové získali právo nazývat se hrabaty kladskými. Ti však již v roce 1501 prodali tuto zemi rakouskému pánovi Oldřichovi z Hardeggu.

TIP: Navždy ztracené země Koruny české: Ztracená, neztracená Horní a Dolní Lužice

Počátkem 16. století začala do Kladska pronikat náboženská reformace, což se projevilo o sto let později tím, že se hrabství nejen připojilo k povstání českých stavů, ale navíc zůstalo věrno Fridrichu Falckému i po porážce na Bílé hoře. Teprve v roce 1622 je znovu obsadilo císařské vojsko, vůdcové vzpoury byli přísně potrestáni a započala tuhá rekatolizace. Po skončení třicetileté války se Kladsko vrátilo do rukou českých králů z rodu Habsburků a v této pozici zůstalo až do nástupu Marie Terezie na český trůn a útoku pruského krále Fridricha II.