Orangutan Rocky se převedl jako zdatný žák. V experimentu se naučil kopírovat své trenéry a napodobovat lidskou řeč. Rocky zvládl více než 500 nových zvuků, přičemž o některých z nich vědci pochybovali, že by je lidoopi vůbec mohli vydávat.

Vědci neučí orangutany lidské zvuky jen tak pro zábavu. Je to součástí výzkumu počátků lidské řeči. Výsledky těchto snah nás mohou poučit o tom, jaké asi byly možnosti hlasu našich dávných předků před miliony let.

TIP: Vražda mezi opy! Jedna samice orangutana zabila druhou

Když badatelé prozkoumali rozsáhlou databázi, zahrnující 12 tisíc hodin zvuků orangutanů v jejich přirozeném prostředí, tak zjistili, že se Rocky skutečně naučil nové zvuky, které orangutani pravděpodobně nikdy nepoužívají. Orangutan Rocky nemůže mluvit lidskou řečí, přesvědči ale odborníky, že jsme doposud hlasové možnosti lidoopů podceňovali.

29. července 2013 se vůbec poprvé podařilo orbitálnímu teleskopu Chandra detekovat exoplanetu díky změnám v záření její mateřské hvězdy v rentgenovém pásmu. První takto objevenou exoplanetou byl horký Jupiter s označením HD 189733 b (nebo též V452 Vulpeculae b). Exoplaneta se nachází v souhvězdí Lištičky, zhruba 63 světelných let od Slunce. 

TIP: Ne každá modrá je dobrá: Extrémní svět exoplanety HD 189733b

Jde o první exoplanetu, na níž byl zjištěn methan a je také první planetou, u které byla určena barva. Ta je azurově modrá. Zdrojem modrého kabátku exoplanety nejsou oceány na jejím povrchu, ale silikátové částice, které rozptylují modré světlo. 

29. července 1960 poprvé veřejně zaznělo jméno lodi, která měla Američany dopravit na Měsíc. Stalo se tak na tiskové konferenci ve Washingtonu a jméno, které zaznělo bylo „Apollo“. Ve staré řecké mytologii šlo o boha slunce, jenž se každý den proháněl po nebi ve svém blyštivém, koňmi taženém voze. Jméno pro nové plavidlo navrhl manažer NASA Abe Silverstein.

Gravitační čočkování je jev, který vychází z obecné teorie relativity. Gravitační pole velmi hmotných objektů ve vesmíru svým působením ohýbá světlo, což je podobné efektu optických čoček.

TIP: Světlo a gravitační iluze: Jak funguje gravitační čočka

Obvykle je to tak, že nějaká galaxie, co je blíže k nám, gravitačně čočkuje, tedy opticky deformuje a zvětšuje, vzdálenější galaxii. Ve velice vzácných případech ale může dojít k tomu, že jedna galaxie čočkuje nikoliv jednu, ale hned několik vzdálených galaxií. Takové gravitační čočky astronomům nabízejí unikátní příležitost k ověření fyziky galaxií i kosmologických teorií.

Horovo oko astronomie

Nedávno se jednu takovou vícenásobnou gravitační čočku podařilo objevit během kurzu pro studenty vysoké školy, který organizoval tým japonského teleskopu Subaru. Astronomové tam se studenty analyzovali data ze zařízení Hyper Suprime-Cam (HSC) a najednou při tom objevili unikátní gravitační čočku, která jim svým vzhledem připomněla staroegyptský posvátný symbol, známý jako Horovo oko.

TIP: Gravitační čočka: Vzácný jev, předpovězený Albertem Einsteinem

Čočkující galaxie Horova oka je od nás vzdálená asi 7 miliard světelných let. Gravitačně čočkuje dvě galaxie, které leží z našeho pohledu přesně za ní. Jedna z nich je vzdálená 9 miliard světelných let, a ta druhá 10,5 miliardy světelných let.

Je čtvrtý den našeho afrického putování. Vstáváme za tmy a obrysy obličejů ve světle petrolejové lampy dodávají tomuto okamžiku zvláštní atmosféru. Náš průvodce Roger, jindy tak klidný, má dnes viditelně naspěch. Netrpělivě pozoruje blednoucí oblohu na východě a naše dosud nedopité hrnky s kávou. Rychle je do sebe obracíme a vyrážíme do buše.

Zbytečný ranní spěch?

Počasí slibuje jeden z těch hezčích dnů tanzánského jara, kdy hned od rána neprší. Chvatně míjíme skupinku svítáním nádherně nasvícených žiraf bez zastavení a jediné fotografie, za což sklízím od manželky pohoršené pohledy. Nechci ale zasahovat Rogerovi do jeho pečlivě připraveného plánu. Jedeme i nezvykle rychle, jako by nás někdo honil a vlastně to tak i je. Honí nás čas, protože v hodině mezi „vlkem a psem“ se vracejí na pódium protagonisté jedné z nejkrásnější podívaných, které mi příroda na toulkách za fotografiemi zvířat kdy přichystala.
Stáli jsme dosud sami na břehu řeky Grumeti v národním parku Serengeti, kde se v malé zátočině, zakončené hradbou obrovských kamenů, rozprostírala laguna tiché mělké vody. Roger chtěl, abychom se usadili na tom nejlepším místě na celém břehu, odkud budu moci v klidu fotografovat. Jenže co, když tady nic není?

Koupel dvoutunových balvanů

Najednou se ozve zvuk, jakoby vodou po proudu z ničeho nic jelo terénní auto. Dívám se tím směrem a málem mě ranila mrtvice. Řečištěm se dolů valí tři tmavé kameny – to se první hroši vrací z noční pastvy zpátky do svého oblíbeného koupaliště – na „hippo pool“ (hroší bazén). Rychle fotografuji ty vodou se valící živé balvany, které v dospělosti váží až dvě tuny a vzrušením dýchám tak, že se bojím, aby snímky nebyly rozostřené. Nevnímám v ten moment nic okolo a soustředím se pouze na hrochy. Jen bokem šeptám Rogerovi i Marušce, že tady dnes zůstaneme tak dlouho, dokud to jen půjde. Oba ochotně souhlasí, zvlášť, když vidí moje nadšení.
Další a další hroši mezitím přicházejí z pastvy, za kterou od soumraku do svítání ujdou po souši i několik kilometrů a sežerou na šedesát kilogramů především trávy. „Hroší pastviny“ s trávou vypasenou nízko u země nám Roger později ukázal zhruba sedm kilometrů od tohoto hrošího koupaliště. Do laguny začíná svítit nádherné ranní světlo a já nevím, kam se podívat dřív. Nastává hlavní dějství nádherného představení.

Ostražitá koupel

Hroši milují mělkou vodu, ve které mohou pohodlně stát nebo se do ní ponořit. Ochlazují se tak před ostrým africkým sluncem a zajišťují, aby jejich kůže zůstala pořád vlhká. V opačném případě až pět centimetrů tlustá hroší pokožka velmi rychle praská. Proto také tito obří savci vylučují zvláštní načervenalou tekutinu, která je chrání nejen před popraskáním kůže, ale také před přehřátím, nebezpečným UV zářením a infekcí. Vysušená hroší kůže je tak tvrdá, že se dřív používala k broušení diamantů a výrobě domorodých obranných štítů. Pod kůží je silná vrstva tuku, která spolu s velkou tloušťkou zabraňuje vážnějším zraněním při soubojích samců.
V laguně je živo a podle Rogerových odhadů je v ní teď tak na dvě stovky zvířat. Hroši jsou nesmírně společenští. Dorozumívají se navzájem chrochtáním, funěním a v případě nějakého konfliktu i neskutečným řevem. To také brzy vidíme na vlastní oči a já fotografuji vyřizování účtů dvou statných hrochů na protilehlém břehu. Řev se nese krajem a na těle mi naskakuje husí kůže. Oba účastníci stojí proti sobě s tlamami otevřenými dokořán, jako by si chtěli navzájem ukázat, kdo z nich ji má větší. Pro tentokrát se to obešlo bez opravdového souboje a lagunou zní spokojené odfukování téměř neustále se potápějících hrochů.
Klid je však pouze zdánlivý, drobná, vysoko posazená očka pečlivě sledují okolí a hlavně v blízkosti jedné skupiny poflakujícího se dospělého krokodýla. Dobře vím, že v případě útoku jsou hroši schopní útočníka bleskurychle zneškodnit a evidentně si toho byl vědom i krokodýl. Držel se proto v uctivé vzdálenosti a jen líně poplouval v okolí nebo se vyhříval na kamenitém břehu.

Vražedný souboj a mateřská idyla

Hroši žijí v rodinkách, které mívají kolem dvaceti zvířat a celou skupinu vede dominantní samec. Vedle něj je v ní několik samic s mláďaty, ale i mladí samci, které kolem sebe vůdce skupiny strpí do té doby, dokud se k němu chovají podřízeně. Pokud je to třeba, sjednává si vůdce stáda pořádek rychle a s vynaložením veškeré energie, což můžeme pozorovat i toto ráno.
Z ničeho nic jako když do dvou mohutných zvířat uprostřed laguny střelí! Vodní tříšť zahaluje oba bojovníky a já v ta místa místa okamžitě mířím teleobjektivem. Rachot nemá konce a silnější z nich na celé okolí vyřvává, kdo že je tady pánem.

TIP: Ze života afrických šelem aneb Po stopách velkých koček

Vodní pěna ušlehaná zápasicími těly se jen pomalu rozplývá na hladině. Není divu, že jsou dospělí samci často plní šrámů od silných, až šedesát centimetrů měřících špičáků (měřeno včetně kořenů).
Zívání, tlukot tlamou o hladinu a šplouchání bývá často výzvou ke vzájemným hrám matky a mláděte, ale i dospělých. Jednu takovou krásnou hru jsem měl to štestí pozorovat i fotografovat. Mladý hrošík se tam „pusinkoval“ s matkou. Oba si to dokonale užívali a já spolu s nimi. Nakonec mládě spokojeně položilo hlavu do rozevřené máminy tlamy a vypadalo to, že se dokonce usmívá.

Rychlí a nebezpeční

Kde se vzal, tu se vzal, stojí na břehu dospělý hroch. Vsadil bych poslední tanzánský šilink, že tam před vteřinou ještě nebyl. Tito tvorové jsou navzdory své velikosti nesmírně rychlí a obratní. Na souši dokáží běžet rychlostí až třiceti kilometrů v hodině. Hroši bývají velmi agresivní a jsou považováni za jedno z nejnebezpečnějších zvířat afrického kontinentu. Nebezpeční jsou především dominantní samci a samice s mláďaty. Mohou zaútočit nebo silou svého chrupu překousnout člověka, který se na souši postaví mezi něj a vodu, nebo rozkousat dřevěnou loďku, která se ve vodě k téměř neviditelnému hrochovi dostane příliš blízko. Jsou známy i případy, kdy tato impozantní zvířata poškodila auta turistů, jenž v jejich blízkosti nerespektovali základní pravidla bezpečného chování.
Slunce se vyhouplo vysoko nad obzor a zatopilo ze všech sil. Ostré světlo už nebylo vhodné k fotografování a navíc se udělalo pěkné dusno. Jen velmi nerad jsem se loučil s tímto překrásným místem na Zemi, kde člověk může poodhalit alespoň část úžasného života těchto velmi zajímavých zvířat.

Mizící giganti

V současné době se hroch (taxonomický název je „hroch obojživelný“) vyskytuje pouze v subsaharské Africe a jeho rozšíření je velice ostrůvkovité. Podle nejnovějších výzkumů žije v přírodě maximálně 150 000 hrochů a proto jsou v Červené knize ohrožených druhů zařazeni jako „zranitelní“ (vulnerable). Nejvíce hrochů žije podle odhadů v Zambii (asi 40 000), tamní populace má navíc rostoucí tendenci. Naopak v Konžské demokratické republice, která se před 30 lety řadila se svými 29 000 hrochy na druhé místo, klesly od té doby stavy hrochů o víc než 95 %! Stejně jako v některých dalších afrických zemích by tak i zde mohli hroši brzy vyhynout. Největším nebezpečím je pro ně nekontrolovaný lov na maso, následuje ztráta životního prostředí (zúrodňování mokřin a odvádění vody) a obchod se slonovinou z jejich zubů, z čehož plyne, že jediným opravdovým nepřítelem těchto nádherných zvířat je zase jen a jen člověk…

Alžběta (1618–1680) se narodila jako nejstarší dcera a třetí dítě „zimního krále“ Fridricha Falckého (1596–1632) a jeho manželky, anglické princezny Alžběty Stuartovny (1596–1662). Své matce se podobala půvabem i inteligencí. Narodila se v bezstarostných dobách v Heidelbergu, vyrůstala u své babičky a poté ji matka poslala spolu s dalšími sourozenci studovat na univerzitu do Leidenu.

Alžběta získala uznání pro svůj bystrý intelekt. Ovládala prý více než deset jazyků, díky čemuž získala přezdívku „Řekyně“. Dále se orientovala se v literatuře, matematice, historii a filozofii. Když bylo Alžbětě šestnáct let, požádal ji o ruku polský král Vladislav IV. Vasa. Z plánovaného sňatku však nakonec sešlo. Jednak ho neschválil papež, což Vladislav zamlčel polskému senátu, ale hlavně: Alžběta by musela přestoupit na katolickou víru. A to pro ni naprosto nepřicházelo v úvahu! Mimochodem král Vladislav zemřel jako bezdětný. Kdo ví, jak by situace dopadla, vždyť Alžběta pocházela z tak „plodné rodiny“!

Zůstala tedy „na ocet“, ale nijak nestrádala. Přátelila se například s francouzským filozofem René Descartesem avýrazně ovlivnila jeho tvorbu. Ostatně on jí věnoval své významné dílo Principy filozofie a také poslední kniha Vášeň duše vznikla prý na základě jejich rozhovorů a korespondence. 

V pozdějším věku se Alžběta začala zajímat o náboženský mysticismus. Její kroky vedly do kláštera v Herfortu, kde se stala v roce 1667 abatyší. Klášter patřil mezi útočiště pronásledovaných protestantů, o něž se právě Alžběta nezištně starala. Respektovali ji a ctili pro její zbožnost a pokoru. Před klášterem dodnes stojí její bronzová busta.

Německý filmový týdeník je věnován bitvě u Kurska. Logicky zachycuje především úspěchy nacistických ozbrojených sil a obsahuje řadu záběrů zničených sovětských obranných postavení. Pro diváky, již nestačí sledovat německý doprovodný komentář, je video opatřeno anglickými titulky.

Supernov existuje několik typů - tou nejčastější je supernova typu Ia. K explozím tohoto typu supernov obvykle dochází, když bílý trpaslík získá navíc hmotu – například akrecí plynu z hvězdného souputníka, případně spojením s jiným bílým trpaslíkem. V okamžiku, kdy jeho hmotnost překročí Chandrasekharovu mez, hmota hvězdy již není dále schopna odolávat vlastní gravitaci a začne se hroutit. Rychle se zvýší teplota a zažehne se řetězová termojaderná reakce, která hvězdu rozmetá na kusy.

Superzářivé supernovy

Až donedávna si vědci mysleli, že supernovy typu Ia uvolňují největší množství energie mezi všemi ostatními známými třídami supernov. To už ale nejspíš neplatí. Relativně nedávno se totiž podařilo identifikovat nový typ supersvítivých supernov označovaných jako SLSN. Tyto supernovy mají nejen mnohem větší svítivost, září také podstatně déle. Výzkum těchto objektů je ale na samém počátku – doposud vědci identifikovali jen okolo 12 supernov s označením SLSN.

Dvojitá dávka exploze

Jedna těchto superzářivých hroutících se hvězd nyní vědce dokonale zaskočila. Podle všeho totiž explodovala dvakrát. Po počátečním masivním zjasnění u ní vědci zaznamenali pokles svítivosti a po nějaké době opětovné zjasnění, které bylo ještě silnější, než první.

Supernova, která dostala označení DES14X3taz, byla objevena v prosinci 2014, přičemž první explozi vědci zaznamenali 26. ledna 2015. Přibližně o deset dnů později – 6. února 2015 došlo k druhému zjasnění.

Jak je to možné? Přesnou příčinu dvojí exploze vědci zatím neznají. Zatím nejpravděpodobnější teorie nabízí scénář, při němž hvězda s hmotností okolo 200 Sluncí vytvoří při svém zhroucení magnetar. Do prostoru následně odvrhne hmotu odpovídající našemu Slunci. Druhá exploze je pak podle vědců následkem zhroucení magnetaru.

Pochybnosti panují také v otázce, zda je podobný scénář univerzální, nebo zda dvojí exploze byla unikátním procesem supernovy DES14X3taz.

Rok 1348 byl pro Karla IV. více než zásadní. Zasadil se o vznik univerzity, Nového města pražského a položil základní stavební kámen Karlštejna. A také přišel o svou první ženu. Blanka z Valois zemřela 1. srpna 1348.

TIP: Milovaná Francouzka na českém dvoře: Blanku z Valois zbožňoval Karel i šlechta

Už v sedmi letech byla sestra budoucího francouzského krále zaslíbena lucemburskému princi a její život byl od té doby s Karlem nerozlučně spjat. Ještě než natrvalo přesídlili do Čech, museli přečkat tři léta odloučení kvůli Karlově misi v Itálii. V nové vlasti se manželé usadili až roku 1334 a za další tři roky je čekala královská korunovace. Blanka se ale z nového titulu dlouho neradovala. Zemřela po krátké nemoci a Karlovi zanechala pouze dvě dcery. Otci vlasti tak nezbylo nic jiného, než hledat novou královnu. 

V odlehlém koutě severozápadního Queenslandu nedávno vykopali pozoruhodné fosilie. Jednou z nich je i divoký dravý vačnatec, který dostal jméno Whollydooleya tomnpatrichorum.

Whollydooleyu popsali podle objevených stoliček. Vědci z nich odvodili, že whollydooleya byla pořádným dravcem, mnohem větším a nebezpečnějším příbuzným dnešních tasmánských čertů, čili ďáblů medvědovitých. Tasmánští čerti mají hmotnost kolem 10 kg, whollydooleya byla asi 2,5 krát těžší. Jestli byly vzteklé podobně jako tasmánští čerti, tak můžeme být rádi, že se už dnes v Austrálii nepotulují.

Whollydooleya žila před 5 miliony let, tedy v třetihorách, na sklonku období miocénu. Podle vědců měla tato šelma tak hrozivé zuby, že byla schopná zabít a roztrhat i ta největší zvířata své doby.

TIP: Gualicho: Tunový dravý dinosaurus s ručkami jako lidské děcko

Není divu, že paleontologové mluví o hyperšelmě. Podobné nálezy jsou velmi vzácné, protože Austrálie v té době dramaticky vysychala, takže tam nežilo mnoho zvířat.