Americká NASA povolila svému roveru otěže a dala mu schopnost pálit laserem do okolních hornin, a pak je analyzovat, podle jeho rozhodnutí. Až do teď totiž všechny cíle pro laser Curiosity vybírali lidští operátoři. Bylo to ale pracné a časově náročné.

Software pro autonomní průzkum AEGIS

Rover má nově ve výbavě speciální software AEGIS (Autonomous Exploration for Gathering Increased Science), vyvinutý odborníky NASA, který dovoluje Curiosity autonomně zkoumat rudou planetu. Odborníci NASA budou i nadále ovládat rover ve většině jeho ostatních činností. Určitá míra autonomie roveru jim ale usnadní práci.

TIP: Curiosity: Laserový spektrometr a pohyblivá kamera analyzují povrch Marsu

Laser zařízení ChemCam na palubě roveru je značně vytížený. Od přistání roveru na Marsu v srpnu 2012 tento laser vystřelil asi 350 tisíckrát. S jeho pomocí už rover prozkoumal 1 400 různých kusů hornin na povrchu Marsu. Laser Curiosity může zasáhnout horninu až do vzdálenosti 7 metrů. Po zásahu se malé množství hmoty promění v plazmu, kterou následně rover analyzuje pomocí spektrometrů.

 Pokud se naplní předpoklady prodejců, stane se tento automobilový šperk nejdražším předválečným vozem na světě. Očekávaná cena nabízeného vozu je 15 až 20 milionů dolarů (v přepočtu zhruba 480 milionů korun).

Vůz, který ve své době stál 1 500 liber, byl vyráběný z větší části na zakázku. Pohání jej osmiválec o obsahu 2 905 kubických centimetrů s výkonem 180 BHP (134 kilowattů). Celkově bylo vyrobeno pouhých 32 kusů a jen 7 z nich v aktuálně nabízené prodloužené Lungo verzi.

Projekt za víc než 100 milionů dolarů sponzorovaly především Spojené arabské emiráty. Letadlo poháněné výhradně sluneční energií zahájilo cestu kolem světa loni 9. března v Abú Zabí, kam se nyní vrátilo. Trasa obnášela celkem 17 zastávek. Na cestě, během které letoun propagoval čisté technologie, se pohyboval průměrnou rychlostí mezi 45 až 90 kilometrů za hodinu.

TIP: Letadlo Solar Impulse 2: Silou slunce na cestu kolem světa

Let měl původně trvat pět měsíců, kvůli nepříznivému počasí a zdraví pilotů se ale protáhl na celkových 504 dnů. Během své spanilé cesty Solar Impulse 2 navštívil například Spojené státy, Španělsko, Egypt, Indii, Japonsko nebo Čínu.

Odborníci odhalili u švábů zajímavý mléčný protein, který obsahuje velké množství energie. Teď pracují na tom, aby z tohoto proteinu vyvinuli hodnotné potravinové doplňky pro milovníky energetické výživy.

Kde se vlastně vzalo mléko u švábů? Švábi obvykle žádné mléko nemají. Existuje ale výjimka, kterou je šváb jménem rus tečkovaný (Diploptera punctata). Tento šváb je totiž živorodý a tedy podobně jako savci rodí hotová mláďata. A stejně jako savci i rus tečkovaný vyživuje své potomky něčím, co důvěrně připomíná mléko.

TIP: Laboratorní maso: Biotechnologický startup ho chce mít na trhu do 5 let

Vědci analyzovali strukturu objeveného mléčného proteinu švábů, a zjistili, že by opravdu mohl sehrát roli velmi účinného energetického doplňku. Nyní usilovně hledají postup, jak tento protein uměle vyrobit ve velkém, aniž by k tomu museli zřizovat rozsáhlé švábí farmy.

Nový Zéland velmi trpí přítomností nepůvodních dravců z jiných zemí. Cizí predátoři tu každoročně sežerou kolem 25 milionů původních ptáků a dalších cenných živočichů.

Vláda Nového Zélandu proto v těchto dnech ohlásila velkorysý plán na masové vraždění hranostajů, potkanů, vačnatců kusu liščích pocházejících z Austrálie a dalších cizích dravců. Rádi by do roku 2050 zbavili Nový Zéland veškerých invazních predátorů.

Novozélandský premiér John Key při té příležitosti prohlásil, že dovezení dravci jsou pro původní přírodu Nového Zélandu větším nebezpečím, nežli odlesňování a pytláctví.

Podaří se zbavit Nový Zéland cizích dravců?

Key přiznal, že půjde o nejvíce ambiciózní projekt ochrany přírody v dosavadní historii. Když ale prý celý Nový Zéland přiloží ruku k dílu, tak by se jim to mohlo povést. Vláda chce do projektu investovat 28 milionů dolarů (téměř 700 milionů Kč), prostřednictvím společnosti s příznačným názvem Predator Free New Zealand Limited.

TIP: Ochranáři drsně proti kaprům v Austrálii: Vypustí na ně zabijácký virus

Dovezení predátoři přitom stojí Nový Zéland mnohem víc. Finanční ztráty se pohybují kolem 2,3 miliard dolarů (přes 50 miliard Kč) ročně, nemluvě o ztrátách vzácných živočichů Nového Zélandu.

Začátkem roku jsem dostal nabídku zúčastnit se jako fotograf výpravy s několika lidmi, kteří pojedou na lov tetřevů a tetřívků do Ruska. Cesta se měla uskutečnit osobními vozidly, a to průjezdem přes Polsko a Bělorusko. Po zvážení všech pro a proti jsem nabídku přijal, a aniž bych to dopředu tušil, odstartovala se tím pro mne nekonečná řada dojmů a zážitků, které jsem při cestách po jiných evropských zemích nezažil.

Po schodech na „daču“

Přejetí bělorusko-ruských hranic po vyřízení nezbytných dokumentů a zaplacení nevyhnutelných poplatků byla poslední z překážek, které stály v naší cestě kamsi k pramenům Dněpru ve Smolenské oblasti. Pak už jen přivítání vedoucím lovecké agentury a loveckým průvodcem v jedné osobě a tajga byla konečně na dosah. 

Přejezd na základnu, neboli „daču“ (loveckou chatu) na břehu jezera, ze které budeme v následujících dnech vyjíždět do okolní tajgy, byl první ochutnávkou místního terénu. Zpočátku mi bylo divné, že jen asi pětikilometrová cesta má trvat hodinu, ale brzy mi začínalo být jasné, že se řidič v časovém odhadu nemýlil. Silnice byla vybudována především pro svážení dřeva z lesů a protože půda v těchto místech je téměř všude bažinatá, nejdřív bylo nutno pokácet stromy, seřadit kmeny do řady jeden vedle druhého, zasypat je hlínou a takto vytvořit několik vrstev, až oproti podmáčenému okolí vznikl navýšený val silničního tělesa, po kterém obrovská nákladní vozidla svážela dřevo z nejblíže dostupných borových lesů na místní pilu. Jízda tady by se dala přirovnat k drncání po velkých schodechs tím rozdílem, že my jsme ani nevystupovali ani nesestupovali. Jen jsme donekonečna poskakovali nahoru a dolů.

Útěk před lovci

Brzy ale naše vozidlo stejně uvízlo v bahně a ruský řidič s naprostým klidem vystoupil z auta, vytáhl ocelové lano a čekal. Asi za pět minut se ozvalo dunivé hučení a z lesa se přiřítilo upravené vojenské pásové „bévépéčko“ (bojové vozidlo pěchoty), kterému jsme hned od začátku začali říkat tank a které, jak jsme se právě dozvěděli, také patřilo naší lovecké agentuře. Jak se později ukázalo, bylo to v některých místech jediné vozidlo, schopné pohybovat se v těžkém terénu ruské tajgy. Po hodině jsme před sebou spatřili naši „daču“, ze které jsme měli několik následujících dnů vyrážet dvakrát denně do okolních lesů na lov tetřevů, tetřívků a sluk.

Ubytování v lovecké chatě nebyl žádný luxus, ale jako zázemí pro unavené lovce, kde se dalo dobře vyspat, odpočinout a usušit vlhké oblečení a obuv, tato budova naprosto dostačovala. Jen jsme nesměli všichni naráz vstávat z paland, protože jsme se do malé místnůstky nemohli vejít a neustále jsme jeden druhému překáželi.

V noci bylo slyšet občasné štěkání ve vzdálenějším okolí chaty, to potulní psi ohlašovali přítomnost nějakého většího zvířete, losa, vlka nebo medvěda, jejichž stopy jsme často nacházeli nedaleko od chaty. Bohužel spatřit tato velká zvířata ve dne nebylo vůbec snadné, protože oblast kolem chaty byla lovecky tak často využívána, že všichni živočichové větší než špaček se při objevení člověka okamžitě klidili do bezpečné vzdálenosti, tedy co nejrychleji mimo dostřel pušek.

Přískoky nad močálem

S pozdním příchodem jara se mírně opozdil i ptačí jarní tah, takže jsme měli možnost vidět stohlavá hejna konipasů, pěnkav, budníčků a strnadů. Neustále přeletující hejna pěvců, a chvílemi jimi doslova obsypané keře a stromy – to byl velice silný zážitek zvláště pro mne, coby ornitologa. Lovci moje nadšení nesdíleli, i když připustili, že něco podobného ještě nikdy neviděli.

Lovy samotné nebyly, alespoň z mého pohledu, nijak zvlášť zajímavé. Lovecký revír byl obrovský, na nejlukrativnějších místech výskytu zvěře jsme na stromech viděli přibité tabule s označením lovecké agentury, která v této oblasti hospodařila, s upozorněním, že zde nesmí lovit nikdo bez příslušného povolení. Cestou od Běloruských hranic jsme viděli takovýchto označení různých loveckých agentur několik. Na lov se vyjíždí až do těch nejodlehlejších míst tajgy. Tam, na jejím okraji, končí veškeré vymoženosti civilizace, včetně dopravy, a pokračuje se pěšky nádhernou nedotčenou tajgou, jakou jsem si vždy představoval.

Po překonání okrajových březových lesů se dostáváme do jakéhosi mezipásma tvořeného močály, v nichž rostou především olše prostřídané občas břízami. Skáčeme od jednoho stromu ke druhému, abychom na kořenových balech obalenými mechy a lišejníky překonali okolní močály, kde hloubka vody dosahuje zhruba do výšky jednoho metru. Kdo není příliš obratný při skákání z jednoho kořene na druhý, má brzy mokré gumáky i kalhoty nad nimi. Tato močálová zóna je široká jen několik set metrů, náhle však končí a před námi se rozprostírá nekonečný porost borových lesů, které vyrůstají z podmáčené půdy, mechů, plavuní a dalších bahenních rostlin. Při každém kroku se nám boří nohy nejméně 30 centimetrů hluboko do mechového koberce a je slyšet jen čvachtavé zvuky našich kroků.

Dravci na odstřel

Ačkoli i v Rusku existují jasná pravidla lovu a ochrany jednotlivých druhů zvěře, ve skutečnosti se dá za peníze lovit v podstatě cokoliv kdykoliv. Během našeho krátkého pobytu nešlo nevšimnou si skutečnosti, že většina lovců i jejich lovečtí průvodci se vůbec neorientují v rozpoznávání jednotlivých druhů ptáků, kteří se u jezera objevovali. Dokonale znali jen ty druhy, které nejvíce lovili, tzn. tetřevy, tetřívky a sluky. Ostatní různé druhy kachen a čírek, bahňáci a další ptačí druhy pro ně byli jen „nějací ptáci, kteří si nezaslouží nic jiného, než aby po nich bylo stříleno, když už tady létají“. Stejně nedokázali rozeznat ani nejrůznější dravce, kteří kolem jezera protahovali. Podle jména sice znali jestřába, krahujce, sokola a orla, při setkání s nimi tyto jednotlivé druhy vůbec nedokázali od sebe rozlišit.

Jeden příklad za všechny: Z jedné cesty přivezl ruský řidič tanku zastřelenou káni lesní, pyšně ji položil na stůl s nadšenými slovy, že cestou se mu povedlo ulovit sokola. Zřejmě očekával, že o jeho úlovek dozajista projeví zájem některý ze zahraničních lovců (třeba na preparaci), když ale zjistil, že po takovéto lovecké trofeji nikdo netouží, tedy, že si ji od něj nikdo neodkoupí, nechal dravce bez dalšího zájmu ležet pohozeného opodál.

Myslivost bez přemýšlení

I spousta dalších ulovených druhů ptáků zůstává neurčena i po ulovení – většinu protahujících ptáků dovedl celkem správně určit jen šéf lovecké agentury, jeho pomocníkům to bylo tak nějak jedno, i když na rukávech vojenských maskovacích kabátů měli přišitou nášivku s nápisem STRÁŽ (tedy myslivecká nebo lovecká stráž). Na mou otázku, zda musí lovecká stráž vykonat nějaké předepsané zkoušky, aby tuto činnost mohla vykonávat, se na mne nejdřív všichni nechápavě dívali a nerozuměli, na co se vlastně ptám. Pak debatu zakončil řidič UAZu a průvodce Saša konstatováním: „Na co bych dělal nějaké zkoušky, vždyť jsem byl na vojně.“ Tím bylo řečeno vše. Kdo byl na vojně, má zkoušky na všechno.
Ovšem nebylo by úplné ani spravedlivé, kdybych opomněl zmínit znalosti našich lovců. S určováním letících ptáků na tom byli snad ještě hůř, než Rusové – ti znali alespoň těch několik pro ně nejdůležitějších druhů.

TIP: Dunajská delta aneb Ptačí ráj v jednom z nejvýznamnějších evropských mokřadů

Naši měli problém určit v letu tetřeví slepici (považovanou za jeřábka), sluky rozeznávali jen podle toho, že byly hnědé, ostatní bahňáci jimi byli označováni jako „sluky s bílým břichem“, a největší šok jsem zažil, když jeden z lovců, kteří do Ruska jeli lovit tetřevy a tetřívky přiznal, že až teprve zde zjistil, že existuje nějaký druh ptáka, který se jmenuje tetřívek. Takovéto základní neznalosti bych ani v nejhorším snu nepředpokládal u člověka, který byť před mnoha lety, ale přesto, skládal zkoušku z myslivosti, tudíž se zbraní v ruce rozhodoval o tom, po čem bude nebo nebude střílet.

Snese tajga všechno?

Do Ruska jsem odjížděl se smíšenými pocity, zvláště po mnohých poznámkách od známých typu: „Vy jedete do Ruska? A to se nebojíte, že vás tam zabijí, že už se nevrátíte?“ Zpět jsem se vracel také se smíšenými pocity, ale úplně jiného druhu. Nevím, jestli jsme měli takové štěstí jen my, ale nikde jsme neměli s místními obyvateli nejmenší problémy, nikde nám nehrozilo žádné nebezpečí a (světe div se!) ani jsme se nikde kromě hranic nesetkali s proslulou buzerací ze strany ruských milicionářů a jiných „důležitých“ úředníků, která je úzce spjata se snahou získat od cizinců nějaké smyšlené poplatky za cokoliv.

Rusové jsou příjemní a v rámci možností pohostinní lidé, ke všemu mají ovšem svůj osobitý přístup. Nic je nerozhází, nic jim neuteče. Na všechno je čas, nikam není třeba spěchat, vše se nějak vyřeší, pokud možno samo od sebe. A pokud už nějaký problém vyvstane, nejdřív se přemýšlí, je-li opravdu nutné ho řešit a zpočátku se většinou čeká, zda ho nevyřeší někdo jiný.

Rusko se mi vrylo do paměti jako velká a zajímavá země. Zároveň však také jako země mnoha protikladů – krásného nedotčeného kusu přírody na straně jedné a nešetrného až bezohledného chování se k této překrásné přírodě na straně druhé. Téměř na každém kroku, kam už vkročila lidská noha, bylo možno najít pozůstatky po lidské činnosti v podobě rozryté a zpustošené krajiny, vytěžených lesů, polámaných a vyvrácených stromů a keřů nebo alespoň nejrůznějších odpadků, železných součástí a vraků.

Na této výpravě jsem chtěl spatřit alespoň část panenské ruské přírody, dokud tam nějaká je. To se mi také poštěstilo. Myslím, že tam ještě nějakou dobu vydrží. Vždyť Rusko je přece tak veliké a tajga s tundrou jsou nekonečné… Nebo snad ne?

RADY PRO CESTOVATELE

Jak se tam dostat
K rozvoji turistiky mezi Ruskem a Českou republikou zcela jistě nepřispělo zavedení vízové povinnosti od roku 2000, z níž pro turisty plyne řada nepříjemností. Pro vydání víza je nezbytné pozvání od fyzické osoby nebo voucher od cestovní kanceláře. Pokud už se někdo tuto zemi rozhodne navštívit, většinou volí letecké spojení, protože Ruská federace je obrovská a vzdálenosti nesmírné.

Měna
Ruský rubl. V přepočtu se kurz pohybuje okolo hranice 0,80 Kč. V obchodech nejsou běžně ochotni přijímat eura ani dolary, ruští podnikatelé a soukromníci však kromě rublů bez problémů přijímají obě tyto měny, americkým dolarům však dávají přednost.

Jak tam cestovat
Nejlevnější cestování je vlakem. Jízdné není drahé ani v pouličním taxíku.

Ceny
Ceny jsou přijatelné. Litr benzínu se v Rusku pohybuje okolo 14 Kč. V obchodech se bez obtíží dají nakoupit základní potraviny stejné kvality, jako u nás.

Co byste měli vědět
V Rusku funguje 2 500 hotelů. Některé z nich jsou standardní, zatímco ostatní mají jen základní zařízení. Při návštěvě velkoměst je třeba počítat s tím, že ubytování je velmi drahé. V Rusku seženete i levnější ubytování, například v kempech. Mimo velká města je možné přespat v přírodě nebo u pohostinných obyvatel venkova.

Doporučená doba návštěvy
Červenec a srpen jsou nejteplejší měsíce, a proto nejvíce turistů přijíždí do Ruska právě v této době. Stinným faktem je ovšem to, že v létě v Rusku často prší. Pokud se tedy chcete vyhnout dešti a návalu turistů, měli byste tuto zemi navštívit v květnu a červnu nebo až v září a říjnu. Začátek jara je deštivý, blátivý a nepříliš příjemný.

Co je to tajga

Velký severský les, známý pod ruským názvem „tajga“, je největším lesem na světě. Slovo tajga je burjatského nebo snad mongolského původu a doslova se může přeložit jako horský prales nebo horský tmavý (hustý) les. V Euroasii ho většinou tvoří jedle, smrky, borovice a modříny.

V tajze panují drsné životní podmínky. Teploty hluboko pod bodem mrazu jsou v zimě běžné a většina spodních vrstev půdy nerozmrzne po celý rok. Srážky jsou velmi chudé, pouze asi 50 centimetrů za rok. V důsledku malého odpařování je však země po celé léto prosáklá vodou. Rozklad probíhá v těchto podmínkách velmi pomalu. Pod velmi hustým porostem stromů leží na chudé, promáčené, kyselé půdě pokrývka spadaného jehličí. Navzdory nepříznivým podmínkám se zde jehličnanům daří. V krátkém létě mohou teploty vystoupit až na 30 stupňů.

Jedním ze států, které vlastní jadernou zbraň, je s největší pravděpodobností i Izrael – ačkoliv oficiálně vlastnictví jaderného arzenálu nikdy nepřiznal. Armáda židovského státu proslula špičkovým výcvikem, taktikou i výzbrojí, avšak v roce 1973 ji arabský útok zastihl nepřipravenou. 

Hrozba zničení

Dne 6. října, v den náboženského svátku Jom kipur, na Izrael s nebývalou silou i koordinací udeřily egyptské a syrské jednotky. Egypťané překročili Suezský průplav a vstoupili na Sinajský poloostrov, zatímco Syřané napadli izraelské pozice na Golanských výšinách. Zpravodajské služby selhaly, Izrael se ocitl v defenzivě a musel sáhnout k povolání záložníků. Přesto hrozilo, že Egypťané a Syřané budou postupovat takovým tempem, že se kleště úderu sevřou, což by znamenalo zhroucení obrany a zánik celého státu.

Vláda si riziko rychle uvědomila a zřejmě již 24 hodin po zahájení arabské ofenzivy vydala pokyn k uvedení jaderné munice do pohotovosti. Dodnes není jisté, kolik jaderných bomb měl Izrael k dispozici a jak s nimi hodlal naložit. Obvykle se hovoří o minimálně 13 leteckých pumách, které mohly k cíli dopravit stíhací bombardéry F-4 Phantom II. Nejčastěji uváděným potenciálním cílem náletu je egyptská metropole Káhira.

Stíhací bombardéry měly vzlétnout na příkaz vedení země v případě, že by pozemní síly nápor nezvládaly – atomový hřib nad hlavním městem by Egypt zřejmě odradil od dalšího postupu. Izrael měl zřejmě k dispozici též rakety Jericho s jadernými hlavicemi, jejichž cílem by se stala velitelství syrské a egyptské armády. Přes těžké ztráty na lidech, tancích i letounech izraelská armáda nakonec situaci zvládla a nukleární munice se vrátila do skladů. Přesto svou roli sehrála – Egypťané i Syřané si možnosti jaderného úderu byli zřejmě vědomi a tato hrozba přispěla k ukončení konfliktu.

Dnes je to přesně 1 rok, 8 měsíců, 2 týdny a 1 den od přistání modulu Philae na kometě 67P-Čurjumov/Gerasimenko. Zároveň je dnešek také dnem, kdy příběh Philae definitivně končí. Během dneška Rosetta vypne komunikační rozhraní pro komunikaci se svým výsadkovým modulem. Poslední spojení s Philae se Rosettě podařilo navázat před více než rokem – 9. července 2015. Veškeré další pokusy o navázání spojení již byly neúspěšné.

Definitivní konec je na dohled

Vypnutí rozhraní je zároveň přípravou na konec mise samotné Rosetty. Na konci července bude sonda již příliš daleko od Slunce a je třeba začít počítat každý ušetřený watt (v případě vypnutí komunikačního rozhraní sonda ušetří přibližně 4 watty).

TIP: Rosetta se opět shledá s Philae: Na konci září dosedne na kometu

Definitivní konec této mise je plánován na konec září, kdy Rosetta zakončí svou pouť dosednutím či řízeným dopadem na povrch komety 67P/Čurjumov-Gerasimenko. Cílovým místem dosednutí má být oblast Agilkia. Jde tedy o stejné místo, kam v listopadu 2014 dosedl i modul Philae. Oba stroje by tak měly na povrchu jádra komety spočinout nedaleko od sebe.

26. července 2005 odstartoval z komplexu 39 raketoplán Discovery v rámci mise STS-114. Šlo o první start raketoplánu od havárie Columbie v roce 2003, konkrétně po 907 dnech „odstávky“ raketoplánů. Mise STS-114 byla původně určená pro raketoplán Atlantis.

TIP: Havárie raketoplánu Columbia: Smrt seděla na křídle Aneb proč zemřelo sedm lidí?

Během přestávky způsobené havárií Columbie prošlo vybavení raketoplánů i personál množství testů, úprav a zdokonalení, aby byla minimalizována možnost další havárie. Novým cílem letu STS-114 bylo v prvé řadě prověřit úspěšnost těchto opatření - což zahrnovalo především kontrolu stavu tepelné ochrany na oběžné dráze pomocí nového speciálního nástavce OBSS (Orbiter Boom Sensor System) připojeného k manipulátoru Remote Manipulator System, a zkouška možnosti opravy tepelného štítu ve vesmíru.

Raketoplán měl také doplnit zásoby na ISS v modulu Raffaello, přivézt nový gyroskop CMG a jeden ze stávajících gyroskopů opravit. Naplánované byly tři výstupy do vesmíru (EVA). Všechny tři výstupy se také uskutečnily a astronauti strávili v otevřeném prostoru celkem 19 hodin a 21 minut.

Minulý týden naměřili v Kuvajtu závratných 54 °C. Jde o historicky nejvyšší teplotu vzduchu, naměřenou na východní polokouli, a také druhou nejvyšší naměřenou teplotu vůbec. V nedaleké irácké Basře přitom teploměr vystoupal na téměř stejně spalujících 53,9°C, což tam vedlo k uzavření všech úřadů a k dalším opatřením.

Podle Světové meteorologické organizace WMO je držitelem rekordu s nejvyšší naměřenou teplotou vzduchu na planetě Zemi místo zvané Furnace Creek v kalifornském Údolí smrti. V roce 1913 tam naměřili neuvěřitelných 56,7°C.

TIP: Vývoj globálního klimatu: Přijde po období El Niño jeho protějšek La Niña?

Tento údaj ale stále čelí pochybnostem některých meteorologů, kterým se ostatně vzhledem k datu pořízení není co divit. Ostatně, rekord z Údolí smrti se dostal na první příčku historických tabulek teprve v roce 2012. Do té doby kraloval údaj 58°C, který naměřili v roce 1922 v libyjské El Azizii. Před čtyřmi lety ho ale Světová meteorologická organizace zrušila kvůli značným pochybnostem o okolnostech tehdejšího měření. Není tedy vyloučeno, že se za nějaký čas kuvajtské měření posune na první místo.