V souhvězdí Labutě je asi 1 100 světelných let odsud podivuhodný planetární systém Kepler‑80. Kolem hvězdy asi o čtvrtinu menší než Slunce tam obíhá minimálně 5 planet.

To je samo o sobě docela zajímavé, není to ale zdaleka všechno. Jde totiž o 5 superzemí, tedy planet jen o málo větších než je Země, které jsou všechny namačkány do bezprostřední blízkosti hvězdy.

Pekelné superzemě

Svou hvězdy planety oběhnou jednou za 1, 3, 4, 7 a 9 dnů. Celá pětice planet se vejde do vzdálenosti 12 milionů kilometrů, což je méně než 8 procent vzdálenosti Země od Slunce. O podmínkách na těchto planetách nemusíme mít žádné iluze – jsou nepochybně pekelné. Přesto je ale systém Kepler‑80 pozoruhodný. Objevené planety jsou uspořádány tak, že je jejich systém gravitačně stabilní.

Systémům jako je Kepler‑80 se říká STIP (z angličtiny „systém s těsně uspořádanými vnitřními planetami“). Vědci se na základě simulací domnívají, že planety tohoto systému původně vznikly ve větší vzdálenosti od hvězdy a na své nynější oběžné dráhy se posunuly procesem planetární migrace.

TIP: Superzemě za humny: Od Zemi podobné planety nás dělí jen 16 světelných let

Migrace planet způsobila, že se synchronizovaly jejich rotační periody a planety systému se dostaly do stavu orbitální rezonance. Doby jejich oběhu jsou v poměru malých celých čísel.

Na prvním místě je třeba trochu poopravit obecný pohled na Karla IV. jako na nebojujícího či dokonce vojensky slabého panovníka. Je sice pravda, že většinu konfliktů se snažil Karel řešit bez vojenského střetu, ale i on dokázal v případě potřeby sáhnout ke zbrani.

Rytíři a ti ostatní

Ať už šlo o trestné výpravy proti různým loupeživým rytířům, slavné korunovační římské jízdy nebo třeba dobývání Branibor, Karel si musel vytvořit akceschopnou vojenskou sílu, sloužící jako spolehlivé jádro jeho jednotek. Z dobových záznamů vyplývá, že rozhodující část císařského vojska tvořili rytíři a ozbrojenci z českých zemí, na něž se mohl spolehnout. Organizace těchto jednotek byla čistě feudální. To znamená, že každý oddíl byl pevně spojen s místní vrchností, která jej vysílala do boje.

Nejdůležitější část vojska tvořila těžkooděná rytířská jízda, složená převážně z českých šlechticů. Šlo o urozené profesionální bojovníky, již od útlého věku cvičené v boji v sedle i mimo něj, a tak není divu, že to byli právě oni, kdo často rozhodoval o výsledku střetnutí.

V železe zakutý rytíř tvořil společně s obrněným válečným ořem jednotku, jejíž váha se blížila zhruba jedné tuně. To znamenalo sílu, která měla při vyvinutí dostatečné rychlosti naprosto devastující účinek a likvidace nepřítele tak mohla být otázkou minut. Karel IV. mohl podle privilegia Jana Lucemburského využít tyto elitní jednotky v rámci takzvané zemské hotovosti neomezeně po dobu čtyř týdnů, ale jen pro obranu českých zemí. Pokud chtěl táhnout za hranice, musel už rytířům zaplatit.

Plně k dispozici pak králi zůstávaly posádky královských hradů a hotovosti královských měst a klášterů, z nichž se rekrutovala především schopná pěchota, střelci z luků a kuší a také ženisté a trén. Karel IV. se mohl spolehnout i na své leníky, kteří obdrželi nějaký hrad, statek či půdu a byli za to povinni poskytovat určitý počet vojáků.

Sovětský svaz byl prvním státem, který zavedl do služby bojové vozidlo pěchoty v současném smyslu slova. Obrněnec BMP-1 na Západě dlouho vzbuzoval značné obavy, jednalo se však o kontroverzní konstrukci, která měla jak četné progresivní rysy, tak velké slabiny.

Masová výroba

Požadavky, z nichž nakonec vzešlo známé „bévépéčko“ – bojové vozidlo pěchoty, se v Sovětském svazu začaly formulovat již na konci 50. let. Vycházelo totiž postupně najevo, že klasická koncepce obrněného transportéru, který „jen“ přepravuje pěšáky na bojiště, má vážné slabiny. Kromě odolnějšího pancéřování, které nabídne pěchotě lepší ochranu, se požadovala i podstatně silnější výzbroj, jež by umožnila plnohodnotné zapojení do boje po boku tanků, a to včetně schopnosti ničit tanky nepřítele. 

V první polovině 60. let několik sovětských výrobních závodů postavilo prototypy, z nichž některé využívaly kolový a jiné pásový podvozek. Z testů vyšel nejlépe obrněnec Objekt 764 z Čeljabinského traktorového závodu. Vozidlo potom bylo ještě mírně upraveno a výsledná verze Objekt 765 v roce 1966 oficiálně vstoupila do výzbroje sovětské armády pod jménem BMP (zkratka z ruského „bojevaja mašina pechoty“, až později BMP-1).

Její sériová výroba poté běžela až do roku 1979, a to nejen v SSSR, kde coby dodavatel působil Kurganský strojírenský závod, ale i v dalších zemích, z nichž nejdůležitější bylo Československo, kde výrobu zajišťovaly podniky v Detvě a Dubnici nad Váhom. SSSR vyrobil zhruba 20 000 vozidel, zatímco v ČSSR jich vzniklo jen o málo méně, kolem 18 000.

Obrněnec BMP proto patřil mezi důležité exportní artikly a počet zemí, které ho zařadily do výzbroje, se blíží padesátce. K těm významným patřil i Irák, jenž si tyto obrněnce objednal již v roce 1973. Postupně zakoupil kolem 1 200 kusů, ale zdaleka ne všechny pocházely ze SSSR, protože z dostupných dokumentů vyplývá, že většinu dodaly československé výrobní linky. Irák koupil i jistý počet vozidel Typ 86, jak se označuje bezlicenční kopie BMP-1 z Číny. Husajnova armáda každopádně mohla v roce 1991 vyslat do boje celkem asi 1 500 bojových vozidel pěchoty, mezi nimiž byly kromě různých verzí BMP-1 rovněž modernější obrněnce BMP-2 s jinými zbraněmi.

Problematická výzbroj

Právě výzbroj představovala a vlastně stále představuje nejkontroverznější vlastnost BMP-1. Jeho tvůrci se snažili vyhovět požadavku, aby byl nový obrněnec nejen nástrojem pro dopravu družstva pěšáků, ale též účinným palebným prostředkem, který si poradí i s obrněnou technikou západních armád. Do charakteristicky nízké věžičky BMP-1 tak byla umístěna stále diskutabilní zbraň 2A28 Grom, nízkotlaký kanón ráže 73 mm.

Vozidlu vlastně propůjčil vizáž lehkého tanku, za který západní analytici BMP-1 zpočátku někdy považovali. Právě kvůli této zbrani se Západ nového sovětského vozidla obával, ovšem tento strach byl oprávněný jen částečně. Zdánlivě se jednalo o impozantní zbraň, jejíž kumulativní střelivo dovedlo probíjet i čelní pancíře tanků NATO z 60. a 70. let; později se vyráběla také tříštivo-trhavá munice proti „měkkým“ cílům.

Kanón 73 mm byl ale zároveň velice nepřesnou zbraní, se kterou byla slušná šance na zásah nepřátelského tanku jen asi do vzdálenosti 500 m. Na větší vzdálenosti se měly používat protitankové rakety Maljutka, jež se odpalovaly z kolejničky nad kanónem a na cíl se naváděly manuálně, což nebylo snadné. Kvůli slabinám výzbroje BMP-1 se později objevila verze BMP-2, vybavená rychlopalným 30mm kanónem a trubicemi pro rakety Konkurs nebo Fagot s poloautomatickým naváděním.

Kritika směřovala i na odolnost BMP-1, jejíž nedostatky se tragicky projevily při nasazení v Afghánistánu. Střelivo se skladovalo pod věží a hlavní palivová nádrž byla umístěna uprostřed prostoru výsadku, kde k ní přiléhaly dvě řady sedaček, otočených k sobě zády. Toto řešení, motivované především snahou zmenšit siluetu vozidla, má v případě průrazu pancíře a následné exploze fatální následky, což vyšlo najevo i v Iráku. Vojáci arabských armád také jistě nebyli potěšeni faktem, že BMP postrádalo klimatizaci, což spolu se špatnou ergonomií prostoru výsadku způsobilo, že se nepohodlnost tohoto vozidla stala téměř příslovečnou. 

Image

Čtěte také

Obrněný automobil BA-64 (1): Průzkumník jménem Bobik

Pakoně jsou jedněmi z nejpočetnějších zvířat Afriky. Dožívají se až dvaceti let a obývají otevřené pláně zejména v parku Serengeti v Tanzánii a rezervaci Masai Mara v Keni. Přes svoji zdánlivou neohrabanost (dospělí jedinci mohou být vysocí až jeden a půl metru a vážit kolem 300 kilogramů) dokážou pakoně vyvinout rychlost přes 60 km/h. Jsou známi zejména díky každoročním, i 1 600 kilometrů dlouhým, cestám na nové pastviny, při nichž migrující stáda čítají i několik desítek tisíc jedinců.

TIP: Ze života afrických šelem aneb Po stopách velkých koček

Zřejmě nejdramatičtějším okamžikem těchto dlouhých cest je brod přes rozbahněné africké řeky. Mnoho pakoňů při pokusu dostat se na druhou stranu umírá. Někteří se prostě utopí a jiní skončí v nenasytných krokodýlích chřtánech.

Myšlenka použít jaderný arzenál v Koreji je obvykle připisována generálu Douglasu MacArthurovi. Ve skutečnosti s ní už v červnu 1950 přišel generál Dwight Eisenhower, který doporučil použít dvojici jaderných pum. Následně 1. července prezident Harry Truman nařídil vytvořit na americké základně na ostrově Guam zázemí potřebné pro jaderný úder, avšak zatím bez samotné atomové munice.

Izolace válčiště jadernou pumou

V listopadu 1950 se situace vojsk OSN v Koreji po protiútoku severokorejských a čínských divizí výrazně zhoršila a následně MacArthur předložil plán nasadit jaderné zbraně jako prostředek k izolaci válčiště. Koncem prosince 1950, po vstupu čínských vojsk do Koreje, pak přišel s návrhem použít 25 nukleárních zbraní proti uskupením vojsk nepřítele a klíčovým leteckým základnám na území Severní Koreje. Podle některých zdrojů dokonce vypracoval seznam tří desítek cílů.

Truman na tiskové konferenci prohlásil, že USA podniknou všechny kroky k zastavení komunistů, včetně použití všech dostupných druhů zbraní. Jistě měl na mysli i jaderné zbraně, což potvrdil rozkaz z dubna 1951. Na jeho základě byl přepraven z kalifornské základny Travis na Guam materiál potřebný ke zkompletování devíti atomových pum. Za pouhé dva měsíce se bomby stěhovaly zpět do Spojených států.

Tehdejší průzkumy veřejného mínění ukazují, že americká veřejnost nasazení jaderných zbraní spíše podporovala. V listopadu 1950 vyjádřilo 45 % dotazovaných souhlas s použitím jaderného arzenálu v případě konfliktu s Čínou (33 % bylo proti), o rok později 41 % respondentů souhlasilo s jaderným bombardováním vojenských cílů v Koreji (37 % bylo proti). Historikové usuzují, že Trumanova administrativa od jaderné války definitivně upustila až na urgenci Anglie, jež se obávala eskalace konfliktu s Čínou.

V roce 1952 se prezidentem USA stal generál Eisenhower, který slíbil, že se zasadí o ukončení války. Avšak jeho kroky tomu ne vždy odpovídaly. Už v lednu 1953 USA otestovaly první taktické jaderné zbraně a o měsíc později prezident doporučil demonstraci jejich účinku v severokorejské oblasti Kesong. Naštěstí se tak nestalo.

Italská společnost WASP loni představila masivní 3D tiskárnu BigDelta. Zařízení je vysoké 12 metrů a mělo by vytisknout odolné, energeticky nepříliš náročné a cenově přijatelné stavby z místního bláta a slámy.

Italové teď pořádají workshop pro lokální stavaře v technologické vesničce Shamballa, která se nalézá v italské provincii Ravenna. Autoři 3D tiskárny BigDelta tam testují své zařízení přímo v terénu.

TIP: Obří 3D tiskárna by mohla tisknout celé domy z bláta nebo jílu

Společnost WASP přitom nepracuje jen na 3D tiskárně pro stavaře. Jejich cílem je vybudovat novou ekonomickou vizi pro soběstačné komunity, které si samy obstarají většinu potřebných věcí.

Neandertálci, tedy naši nejbližší příbuzní v lidské linii, se objevili někdy před 400 tisíci let. Ještě z doby před 110 tisíci až 70 tisíci lety známe jenom čtyři jejich sídliště, vesměs z území dnešního Německa. Postupně ale přibývali další a osídlovali celý kontinent.

Čtyři tisíce let rozmachu

Svého největšího rozsahu neandertálci dosáhli zhruba před 45 tisíci let. Pak se ale něco stalo. Všichni neandertálci dramaticky zmizeli. Podle nových a důkladných archeologických analýz je téměř jisté, že v době před 41 tisíci let už žádní neandertálci nebyli.

Během evoluční historie druhy vymírají neustále, tohle ale bylo opravdu hodně rychlé. Žádná velká záhada to ale nejspíš nebyla. Někdy před 45 až 43 tisíci lety se u Středozemního moře objevili první příslušníci druhu Homo sapiens, tedy lidé.

TIP: Co nám mohou králíci povědět o vymření neandertálců?

Na naší planetě v té době panovala drsná doba ledová. Neandertálci byli díky své tělesné stavbě zřejmě doslova specialisty na dobu ledovou. Ve střetnutí s našimi předky jim to ale nebylo nic platné. Konkurence s lidmi je podle všeho vymazala z historie.

Už delší dobu víme, že měsíční moře jsou vlastně jizvy po dopadech meteoritů, k nimž došlo v období intenzivního bombardování Sluneční soustavy asi před 4 miliardami let. Až teď se ale dozvídáme, jak děsivé to tehdy vlastně bylo.

Vesmírné bombardování

Mare Imbrium (česky Moře dešťů) na přivrácené straně Měsíce je s průměrem asi 1 200 kilometrů a s plochou přibližně 830 tisíc kilometrů čtverečních druhým největším měsíčním mořem.

Podle nových propočtů badatelů americké Brownovy univerzity vzniklo Moře dešťů po zásahu meteoritu, který měl průměr asi 250 kilometrů. Byl tedy mnohem větší, než se až doposud myslelo. Tak obrovskému tělesu by se podle vědců z Brownu mělo říkat spíš protoplaneta.

Podle autorů studie jde o první odhad velikosti tělesa, které před miliardami let vyhloubilo Moře dešťů, založený na analýze geologických prvků přímo na Měsíci.

TIT: Těžce zkoušený Měsíc: Část jeho povrchu roztříštila vesmírná kanonáda

Všechno nasvědčuje tomu, že období známé jako Pozdní těžké bombardování bylo doopravdy velice dramatické, a že vnitřní planety Sluneční soustavy společně s Měsícem schytávaly gigantické zásahy.

V noci z 15. na 16. července zaplnila zhruba stovka stanů lávku v pohoří Lao-ťün. Neobvyklé místo pro kempování si zde vybrali účastníci tradičního meditačního setkání odkazujícího na událost, která se ve zdejších horách odehrála před 2 500 lety. Tehdy zde prý strávil několik nocí místní učenec a duchovní jménem Laozi, který se zde pomocí meditace snažil dosáhnout nesmrtelnosti. Věčný život na účastníky neobvyklé stanové seance nejspíš nečeká, rozhodně si ale mohli vychutnat pohled na nesmrtelný východ slunce.

Kromě působivého výhledu si nocležníci nejspíš užili i pořádnou dávku adrenalinového vzrušení – dva kilometry dlouhá lávka se vine ve výšce tisíce metrů nad údolím a její šířka činí jen necelé dva metry.